Kassadijská kampaň v Markusově AD&OSE – hrajeme hru jako hru

[Markus]

Diskuze věnovaná mojí aktuální kampani v Markusově AD&OSE.

Úvodní představení:
Zpátky do dungeonu jde zpátky do dungeonu – hrát hry jako hry

V poslední době mě začala fascinovat představa hraní RPGčka jako hry v původním slova smyslu – kde je cílem hráčů vyhrát, přičemž reálně hrozí prohra (rozuměj: smrt postavy) a existuje dokonce objektivní ukazatel skóre (množství získaných pokladů, čili zkušeností, čili rychlost postupu postavy). Hraní, při němž dobrý pocit nepramení ani tak ze společně prožívaného příběhu, ani z atmosféry fiktivního světa, jako spíš z myšlenkové výzvy, nutnosti překonávat obtížné problémy, vědomí toho, že jste si jako hráč úspěch museli zasloužit chytrým hraním, místo abyste k němu byli od začátku odsouzeni...

Odehraná dobrodružství (s odkazy na příslušné sezení):
Do Žabí studny: 1. a 2. sezení, 3. sezení, 24. sezení
obecné cestování okolo Cassida: 4. sezení, půlka 5. sezení, část 26. sezení
The Halls of Tizun Thane: půlka 6. sezení, 7. sezení, 8. sezení, 9. sezení
Morkendaine: půlka 5. sezení, půlka 6. sezení, 10. sezení, 11. sezení, 12. sezení, 14. sezení, 15. sezení, 18. sezení, 19. sezení, 20. sezení, 21. sezení, 23. sezení (B), 26. sezení, 27. sezení
Intermezzo: ukázka downtimu
Viaskar (Melanův podpultový modul): 13. sezení, 16. sezení, 17. sezení, pohřební intermezzo, 22. sezení, 23. sezení (A), 25. sezení, 31. sezení
The Sealed Villa (další věc jen v maďarštině): 28. sezení, 29. sezení, 30. sezení, 32. sezení
Divočina Jižní Kassadie: 33. sezení
Údolí lebky: 34. sezení, 35. sezení, 36. sezení, 37. sezení
Divočina Jižní Kassadie: 38. sezení A
Zlodějské intermezzo (The House of Rogat Demazien)
The Sealed Villa podruhé (extrapolace z maďarského modulu) 38. sezení B, 39. sezení, 40. sezení (A), soudní líčení ve 40. sezení (B)
Intermezzo: Jak funguje identifikace
The Thieves of Fortress Badabaskor: 41. sezení
The Caverns of Thracia: 41. sezení, 42. sezení

[Markus]

Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 28) – Hobití business

Po delší době máme v kampani výraznější předěl, kdy se uzavřel jeden dlouhodobý děj a začínáme úplně nové dobrodružství. A tím je A Lepecsételt Villa, modul od autora Žabí studny a Ve stínu božského města, který vyšel zatím jen maďarsky ve sborníku Történetek a Tavernából. Pár večerů s AI překladačem (a pravidly hry Kard és Mágia, bez kterých bych leccos nechápal) a můžu ho hrát i já.

Modul je zasazen na okraj města Cassadia – téhož co Žabí studna a téhož, které slouží jako středobod naší kampaně. Takže jsem rozšílil mapu města, připravenou na začátku kampaně, o další lokace.

Cassidum dřív:



Cassidum teď:





Háčkem hráčů je pátrání po zmizelé družinici Malle. Její zmizení vyplynulo organicky z 26. sezení a mě už v tu chvíli napadlo navázat ho na tenhle modul (který už jsem tou dobou měl „umístěný“). Ale detaily z minulosti jsou nepodstatné. Nový čtenář musí vědět jen to, že paladince Condordii se ztratila její družinice, šestnáctiletá kouzelnice Malla na 2. úrovni, o níž víme to, že udržuje vztahy s partou vyznavačů Tessarese Osvoboditele – boha, který se zasazuje za osvobozování otroků a majetku.

Zápis následuje v dalším příspěvku.

[Markus]

Tohle sezení se zařadilo mezi moje nejoblíbenější v celé kampani. Jednak se mi líbí, jak dobrodružství pěkně vystihuje atmosféru Kassadie jako svébytného anticky-středověkého settingu. A jednak jsem po něm měl uspokojivý pocit, že se toho stalo celkem dost. Začátek byl pozvolný (úvodní rozjezd + akce na trhu otroků nám zabraly snad víc jak hodinu), ale tak už to na začátku nového dobrodružství, kdy se hráči rozkoukávají v prostředí a sbírají informace, bývá. Ale potom to nabralo celkem spád a závěr se myslím povedl. Skončilo to pěknou kombinací toho, že hráči našli hmatatelnou stopu po ztracené Malle, s nepříjemným problémem k okamžitému řešení.



Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 28) - Hobití business

17. června

Po návratu do Cassida nastal čas najít ztracenou družinici, mladičkou kouzelnici Mallu. Její matka o ní dlouho neměla žádné zprávy a bála se nejhoršího. Jedinou stopou bylo, že se Malla přidala k partě jakéhosi Ilea Soucitného, osvoboditele otroků. A tak na svaté idy vyrazili Skarabové na záchrannou výpravu do těch částí Cassida, které kdysi bývaly městem, ale teď jsou spoře osídlenými bukolickými rozvalinami. Zhlédli pouliční divadlo o zázračných zlatých jablcích rostoucích v Nodaxských horách, prošli pod rozpadlým akvaduktem a stanuli na Zenobiově trhu s otroky. Otylý otrokář Cato Gurmán naříkal, že mu přes noc uprchlo několik otroků kromě chromé tanečnice Salomé (neschopná útěku) a kocovinou trpícího půlčíka Silena (který se v noci vloupal do zásob chlastu a byl tak rovněž neschopný útěku). Půlčík Casarius je tedy oba koupil a promptním vyzpovídáním potvrdil, že v noci skutečně vysvobozoval Ileos a opravdu s ním byla dívka. Ale jak je najít? Skarabové realizovali složitý plán, kdy někteří naoko agitovali proti otrokářství, zatímco ostatní pozorovali pozorovatele – a skutečně! Jakýsi sirotek vše hltal pohledem, a když se strhla rvačka, uprchl na severozápad do Pavího háje. Že by o tom nesl zprávu Ileovi? Kocovinou zmoženého Silena poslali Skarabové se zlatkou do nejbližší hospody (nevěřil vlastnímu štěstí) a ostatní, včetně chromé Salomé, vyrazili hledat nějaký vzdálenější, nenápadnější vchod do hustého lesíku.

Náhoda je zavedla dál na západ, kde je lahodná vůně a zvědavost přitáhly k věži hobitího kouzelníka Luigiho Ludimaxe. Velkohubý skrček se čertil, kdo že ho ruší při vaření, ale byl odzbrojen podlézavostí půlčíka Cassaria a půlčice Ronji. O dvě hodiny, jeden oběd a hodně zákusků později prodal družině léčivý lektvar a požádal o pomoc s hledáním astronomického kamene v Pavím háji. „Ale pozor na lidožravé pávy!“ Chromou Salomé nechali u něj a vyrazili.

cassidum28-3.jpg

Po pěšinách mezi trnitým houštím došli Skarabové na palouk s třímetrovým sloupem s bronzovou sochou vousáče v tóze. Představila se jako Primarius, posmívala se jejich malosti a přikazovala, aby se plazili v bahně jako červi, že jim pak zjeví svá tajemství. Dobrodruzi tak učinili, ale odměnou jim byl jen další výsměch. Zloděj Diomedes na oplátku soše zavázal oči šálou a přimaloval knír. Další palouky jako byly plné připomínek slavnější minulosti – vyschlý pramínek lemovaný dvěma prázdnými sokly po zmizelých sochách, mechem porostlý sloup se záhadným písmem, plevelem zarostlá bylinková zahrádka. Hobití průzkumníci Casarius a Ronja vedli výpravu k tušené budově na kopci, kde ale zjistili, že vilu zdobenou motivy pijavic střeží 15 legionářů – důkaz, že sídlo bývalého cechu pijavičníků dal uzavřít sám tyran Lorenzo Calvino. Znudění vojáci zrovna tlachali o tom, že „Kouzelníček“ žijící ve „věžičce“ pod kopcem je vyhlášeným únoscem žen (a oni u něj zanechali Salomé!). Bylo ale nepravděpodobné, že by se vysvoboditelé otroků skrývali zrovna ve vile střežené vojáky, a tak se dobrodruzi stáhli. U žabího jezírka vyčerpali magický oštěp propichování na zabití jedovatého hada, o kus dál našli další východ z lesa – ten, kterým odpoledne zmizel podezřelý sirotek. Vědomé rozhodnutí pokračovat po zarostlých stezkách (kde se spíš bude někdo ukrývat) je zavedlo ke zřícenině menší budovy, na které zrovna hřadoval skvostný bílý páv! Než se stihl rozkoukat, byl uspán kouzlem elfa Cratese a spoután – ve městečku Lagaria znají Skarabové sběratelku ptactva, která za něj zajisté vyplatí bohatou odměnu.

cassidum28-4.jpg

V troskách staré budovy, jejíž jednu stěnu zdobil znak Gladuora, boha akvaduktů, objevili nedávno vyhaslé ohniště, kameny zacákané zaschlou krví a opodál ztracené korálky, které patřily Malle! Podrobnější průzkum odhalil skrytou stezku stoupající dál do svahu, ale taky tajný sklep s vykradenou Gladuorovou svatyní. Jelikož byly zrovna idy – den přející obětem –, rozhodl se zloděj Diomedes provést improvizovaný rituál a požádat boha o pomoc s hledáním. Musel ale pokazit slova modliteb nebo byl jeho dar příliš skoupý, neboť bůh ho nejenže neodměnil, ale potrestal – kameny pod Diomedovýma nohama se roztekly a znovu

Jedno z prvních využití tabulky božských obětí ve hře. Crates obětoval ve svatý den (+3), ve svatyni (+1), dal ale jen spořivý dar 50 zl. (–1) a má laxní víru (–1). A pak blbě házel. Výsledek = "Uvěznění“.

Elf Crates mezitím odnesl ukořistěného bílého páva do hosince. Zavřel se s ním na pokoji a tehdy ho popadla marnivost. Představoval si, jak nosí honosný límec z bílého pavího peří, a rozhodl se ptáka oškubat. Jen to nešlo tak zcela podle plánu, pták se vzpouzel a v nastalém zápase ze stresu pošel. Teď už ho sběratelce ptáků neprodají. Ale aspoň bude Crates mít svůj límec.

„Scénka“ s Cratesovým trýzněním páva dohrána přes Discord po sezení. Předcházelo tomu chvilka zkoumání paví anatomie a AI konzultace otázky „Jak snadno se dají pávovi vytrhat pera?“ AI mi vysvětlovalo, že mi s týráním zvířat nebude pomáhat. Věděli jste, že ty velké věci nejsou pera, ale krovky? A že jsou přirostlé a dají se vyrvat fakt blbě a bude to krvácet? A že je pávi shazují v průběhu léta, které právě začíná? Po vyrvání jednoho pera za strašlivého pavího ryku Crates usoudil, že dál je zkusí uřezat o kousek výš, aby pták nekrvátel. „Bez krve a zabíjení.“ Tak jsem za cloumajícího se ptáka hodil záchranu proti smrti, jestli náhodou nedostane infarkt. Dostal. RIP kouzelný páv.

Tohle v planu nebylo.

To říká každej.

[Markus]

Jo a ještě mamahajovy krásné doprovodné ilustrace.

cassidum28-ilustrace.jpg

[Markus]

Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 29) – Plácání se po lese

Ne vždy se zadaří, tohle sezení bylo jedno z těch slabších. Nestalo se nic hrozného, spíš kombinace více dílčích faktorů. Šel jsem na hru nesoustředěný, a navíc jsem neměl jsem modul čerstvě přečtený, abych si ho připomněl, což mě zpomalovalo při zkoumání lokací. Začínali jsme později kvůli čekání, do toho selhávala technika, lagoval mi počítač a Owlbear. Rozvolněnější tempo přirozeně tíhlo k table talku a vtipným poznámkám, čímž se hra dál brzdila. Těžko ovlivnitelnou shodou okolností chodili hráči po těch míň dramatických lokacích, a navíc jedna postava byla těžce zraněna, ale nezabita, a tudíž jsme se vraceli do města a vyměňovali ji za jinou... no, zkrátka, vinou mnoha faktorů se to sezení nikdy pořádně nerozjelo a postupně tak dobloumalo až do konce.

29 mapa.jpg

Navazujeme na předchozí sezení, kdy jsme zahájili nové dobrodružství. Hráči hledají svou ztracenou družinici Mallu a mají podezření, že zmizela nebo byla unesena kdesi v Pavím háji. Trochu jim to zkomplikovala skutečnost, že družinový zloděj byl na konci minulého sezení vinou zpackané oběti bohu zapuštěn do podlahy.

17. června

Zapadalo slunce a nastávala úplňková noc, kdy řádí vyznavači boha Lycrophrona Lycanthropa, ale Skarabové svobody odcházeli z města s krumpáči přes ramena, aby se v měsíčním světle zanořili zpět do Pavího háje. Hbitě se prosmýkli na zapadlý palouk, kde na ně v tajné podzemní svatyni čekal zloděj Diomedes s nohama zapuštěnýma do podlahy. Jeho pomocnice, lékárnice Tirza, vítala vysvobození s nečekanou úlevou, jako by s ním nechtěla strávit už ani minutu. Hned požádala paladinku Concordii, jestli by nemohla místo Diomedovi sloužit jí a kráčet ve stopách Bohyně. „Obávám se, že pan Diomedes by mohl být padouch.“ Concordia souhlasila. Po pár hodinách práce konečně rozbili podlahové desky a Diomedes radostně vyskočil na vysvobozené a jako zázrakem nezraněné nohy. Úplňkovou noc přečkala výprava v bezpečí svatyně.

18. června

Druhý den objevili na skryté stezce prostý příbytek s rozházenými pokrývkami a povaleným nábytkem. Stopy v prachu prozrazovaly, že tu větší počet lidí někoho zajal a odvlekl... k vile na kopci? Půlčík Casarius se k budově opět připlížil a vyslechl rozhovor legionářů na stráži. Zrovna si pochvalovali, že musejí vilu hlídat jen přes den, a nemuseli tak držet stráž v noci lykantropů. Aby nemuseli pronikat přes vojáky, začali Skarabové kroužit podrostem kolem vily, jestli nenajdou tajný vchod. Místo toho narazili na domek muže v zeleném plášti, který zrovna krmil ochočené divočáky a kojoty. Zatímco ostatní se skrývali v houští, paladinka Concordia a půlčík Casarius se šli zeptat, jestli náhodou neví, kdo v lese unáší lidi do vily. „Někdo tu unáší lidi?“ znervózněl muž. „Počkejte, hned jsem u vás.“ Načež dal svým zvířatům povel k útoku! Z křoví vyskočil páv, a když rozložil duhová ocasní pera, byli Casarius i Concordia hypnotizováni, neschopni úniku! Muž se ušklíbl, tasil falx a šel jim podříznout krky.

29 peacock.jpg

Concordia s Casariem tehdy málem přijít o život, nebýt zbylých Skarabů, kteří se přiřítili na pomoc. Strhla se bitka, ve které zemřel Diomedův pes Sarik, jeden z kojotů a byl těžce zraněn půlčík Casarius... ale i samotný útočník. Žadonil o život, že odvolá zvířata a všechno vyklopí – a bylo mu dopřáno. Jmenoval se Ferus a dělal v Pavím háji vrchního lovčího. Kult hanebníků sídlící pod vilou si mu prý platil, aby do lesíka vodil nebezpečnou zvěř a odrazoval tím zvědavce. Nic bližšího o nich neví, přísahal. „Nosí masky, není jim vidět do tváře.“ Znal jen jejich mistra jménem Giallo a věděl, že ve městě je jejich kontaktem Vieri, syn „krále“ Bertoniho z Lázní skloněných. Skarabové mu nabídli peníze, když je zavede k tajnému vchodu pod vilu. Vedl je cestami a mýtinami obsahujícími kusy monumentální architektury až k tajné stezce a kruhu menhirů s dolmenem uprostřed. Pod kamenným stolcem a tenkou vrstvou hlíny byl skutečně skrytý poklop vedoucí do podzemí. „Svou část dohody jsem dodržel, přineste my peníze,“ utrousil Ferus a zmizel v houští. Nesestoupili ale hned. Nejdřív museli na posezení k hobitímu čaroději Luigimu, vyzvednout chromou tanečnici Salomé a dopravit zraněného Casaria do města.

29 mapa 2.jpg

19. června

Do země sestoupili třetího dne ráno. Úzký tunel je zavedl do sklepení pod vilou, zdánlivě pustých, než našli mučírnu a v ní zbídačeného Gladuorova klerika Felia. Zmítal se mezi životem a smrtí, přerývaně vysvětlil, že byl unesen už pár týdnů nazpět. „Jsou to vyznavači Beryse Lovce, zvráceného boha divočiny. Usilují o rozklad civilizace a my, synové Stavitele, jsme jim trnem v oku.“ Ostatní zajatci? Ano, ale nepotkal je, jen o nich slyšel – Giallo ho držel samotného v mučírně. Obává se ale, že už můžou být po smrti. Chaotické kulty nerady obětují v předvečer id, úplňkového dne. Ale jakmile začne měsíc couvat, nastává čas jejich rejdů a orgií! Skarabové vyprovodili Felia k východu a s neblahým tušením pokračovali v pátrání po unesené Malle.

29 mapa podzemí.jpg

Hráčská mapa podzemí vily.

[Markus]

Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 30) - Jako nůž máslem

Tímto bylo třetím sezením „dohráno“ (kde dohráno = hlavní věc vyřízena, zbývají ještě drobnosti) dobrodružství A Lepecsételt Villa, zahájené tady. Po slabším minulém sezení bylo tohle myslím velice slušné. Začalo „závěrečným“ soubojem, který se táhl dost dlouho, ale byl myslím celkem zajímavý, včetně různého manévrování, vyrážení dveří do strážnice, vysvobozování zajatců atd. Následovalo dočišťování dungeonu, hledání pokladů v tajných chodbách atd. a nakonec to po tom velkém boji myslím pěkně odsýpalo.

Hráči jsou ve fázi, kdy jsou fakt drsní. Většina je na 4. úrovni, někteří postupují na 5., jsou ověšení magickými předměty. Tlupy obyčejných nepřátel už jim nedělají žádné problémy – tady byla koordinovaná banda nějakých 14 kultistů na 2. úrovni a vyřídili je bez zadýchání. Pak i nějaké nestvůry, kde jsem čekal drsnější výzvu, ale... ne že by měli štěstí, spíš „neměli smůlu“ – a smůla je asi to jediné, co je tady mohlo ohrozit. Překonali jsme nízkolevelové začátky, z dobrodruhů se stávají hrdinové, musím vymyslet, jak přitvrdit.

Trochu praktický problém je ten, že mám rozmístěné háčky do spousty dobrodružství... ale jak jsme dlouho hráli jedno dlouhé a hráči v průběhu vlastně jen dvou dobrodružství hodně vylevelovali, tak najednou začínají přerůstat rozsah úrovní pro ta dobrodružství, pro která mají z dřívějška háčky. Jinými slovy, tak dlouho jsme se k nim nedostali, až to najednou moc nedává smysl. Něco asi dokážu ještě „zachránit“ zvýšením obtížnosti některých setkání, navíc pořád jsou postavy na horní hraně rozsahu, ne za ní. Ale začínám se smiřovat s tím, že budu muset zahodit už umístěná dobrodružství a hledat nová. Což je v pohodě... horší je, jak je plynule zaháčkovat ve chvíli, kdy rozjeté děje nám směřujou někam jinam. To je holt úděl sandboxu skládaného z cizích modulů, ne tvořeného na míru.

cassidum30-01.webp

19. června

Skarabové postupovali hlouběji do sklepení kultu Beryse Lovce, boha rozvratné přírody v naději, že zajatci ještě nebyli obětováni. Nepostřehli ale střílnu ve stěně vedoucí do strážnice, odkud je zpozorovala bdělá hlídka. Podzemím se rozezněl zvuk zvonu a volání „Vetřelci!“. Všechno se dalo do pohybu. Ze střílny vyletěla šipka a prorazila zbroj paladince Condordii, další střelbu ovšem znemožnil trpaslík Hvitrod přitisknutím štítu přes otvor ve zdi. Dveře do strážnice sice byly zamčené, ale rozzuřená Concordia je vyrazila a oba strážní byli rychle zpacifikováni. Ale hlavně – v přilehlých žalářích byli nalezeni zajatci, živí, zdraví a neobětovaní, a mezi nimi i hledaná kouzelnice Malla. Zatímco je hrdinové vysvobozovali, z hlubin sklepení se hrnuli zburcovaní Berysovi kultisti s kušemi, trojzubci a sítěmi, tváře skryté za zelenými koženými maskami s motivy břečťanu. „Jsou tady, jak bylo předpovězeno!“ „Bijte je, bratři a sestry!“ „Nesmějí uniknout!“ provolávali. Strhla se řež, kterou z velké části rozhodl elf Crates vhodně seslaným uspávacím kouzlem. Když se jako poslední připotácel „mistr“ kultistů Giallo, evidentně čerstvě probuzený a stále podroušený, nedokázal už svými kouzly boj zvrátit. Byl zajat spolu s jediným dalším kultistou, všichni ostatní – asi tucet – položili při obraně tajné skrýše život.

Giallo zvolil pro záchranu svého života strategii šarmu. Dobrácky uznal porážku, svěřil svůj osud do rukou hrdinů, a když mu plundrovali pokoj plný sametových polštářků, gobelínů, stříbrných svícnů a erotických sošek, se smutným úsměvem uznal jejich právo nálezného. Na dotaz: „Kde máte svatyni?“ hořekoval, že žádnou nemají, protože jsou jen „amatérský kult“. Někteří ho až zalitovali. Jak se ale ukázalo, celou dobu lhal. Tajná cesta do svatyně se otevřela, když bojovník Arturo stiskl opodál na fresce s polonahými ženami v pestrobarevných sukních tu zelenou – Berysovu barvu.

cassidum30-02.webp

(Roleplayování Gialla jsem si docela užil. V modulu nemá jasně daný charakter nad rámec toho, že žije v přepichu a má šanci 2 z 3 být aktuálně sjetej/opilej – což zrovna vyšlo. Ale vygeneroval jsem mu tenhle portrét a pak jsem se jím nechal vést.)

V tajné místnosti, zdobené realisticky se pohybujícími freskami mužů obcujících s dračími nymfami a sudy, prýštilo víno z mramorové fontány. Giallo žoviálně vybízel k napití – znamenalo to ale „Ano, pít?“ nebo „Ne, nepít?“ Někteří se přece jen napili a těm se otevřel kouzelný průchod do velkého sálu s Berysovým oltářem plným obětin. Velkou část prostoru zabírala změť břečťanového houští. Když k ní hrdinové přiložili pochodně, začala se nejen škvařit, ale i bránit! Mohutné šlahouny svázaly zloděje Diomeda i paladinku Concordii, ale hrdinové se nakonec vysekali a rostlinného netvora přemohli. Tehdy poprvé přešel Gialla smích a on začal skutečně plakat. Mince, drahokamy a čarovné předměty z oltáře putovaly do pytlů s lupem.

Povzbuzeni tušením, že podzemí je vyčištěné, pokračovali Skarabové v průzkumu a pronikli do pustých, poničených místností po dávném kultu pijavičníků. Bojovník Arturo byl opět duchaplný, když na mozaice pijavice v dříve honosném sále stiskl její tlamu a otevřel tím další tajný průchod, tento do bývalé ložnice cechmistra, toho času zničené a obývané cechmistrem – mrazivým nemrtvým, který dobrodruhům kradl dech. Nicméně i on byl zničen, čímž z něj lapený dech unikl a vrátil se svým majitelům, a družina byla bohatší o další poklady. Až opodál v sále s jezírkem černé vody a sochami čtyř pijavic shledali Skarabové, že nebudou pokoušet štěstí a raději se s lupem vrátí do města.

cassidum30-03.webp

Tajný vchod, kterým přišli, byl přehrazen – někdo ho shora zavalil kameny. V pohodlně zařízených pokojích kultistů proto vyčkali do tmy – věděli totiž, že vila bude v noci nestřežená. Ven pak vyšli po hlavním schodišti, a když se vynořili v atriu uprostřed vily, přivítala je jen tichá hvězdná noc. Jelikož hlavní východ byl zamčený, s pomocí lan vylezli na středu a spustili se ven do noci. Štěstí jim přálo, Paví háj byl pokojný a celá výprava s poklady, zachráněnými i zajatci zanedlouho vítězoslavně vstupovala do hospody na předměstí Cassida. Bylo co slavit!

A na závěr ještě MaMaHajovy ilustrace a tochaliova ručně kreslená mapa. (Během hry máme mapu skrytou za fog-of-war, tak hráči mapujou průběžně sami. Byť tady už jsem jí ke konci odkryl veřejně, protože nebyl důvod ji dál skrývat.)

30-ilustrace.jpg

30-mapa sklepa.jpg

[Markus]

Zprávy z Viaskaru, města červených hradeb a kanálů! (č. 31) – Omeletu neuděláš bez rozbitých vajec

Máme už příliš dlouho rozjeté paralelně vedle sebe dvě skupiny. Ta Viaskarová je vedlejší, hraje se jen příležitostně. Nově vznikla potřeba obě skupiny sloučit, aby se oba pooly postav slily do jednoho a hráči mohli pro další dobrodružství vybírat vždy z celé svojí stáje, jak bylo zamýšleno – místo aby měl každý stáje dvě, každou v jiném konci světa. No, zkrátka, začalo to být logisticky dost komplikované a lepší bude zase party sloučit a udělat nějaký předěl a reset.

Ale to je nutné „dohrát“ rozjeté linky ve Viaskaru. Jenomže, jak tohle sezení ukáže, Viaskar se nedá dohrát. Viaskar se vzpouzí dohrání. Každá akce ve Viaskaru jen spouští nekonečnou kaskádu dalších a dalších následků. Každé další sezení způsobuje hlubší a hlubší zabřednutí. Koho Viaskar lapí, toho nepustí.



Děj navazuje přímo na 25. sezení, které jsme ukončili v dungeonu. Postavy hledají jakéhosi barbara jménem Harkoth Panter, aby ho mohli předat jiným barbarům, kteří okupují hereckou školu Collegium – výměnou za zajatce jsou ochotní odejít. V rozporu se svým obvyklým postupem jsem dovolil novým postavám „teleportovat“ se přímo do akce (= tváříme se, že tam byly celou dobu), protože už tak to máme dost komplikované.

25. března

Hrdinové pokračovali v pátrání po Harkothovi Panterovi, soukmenovci barbarských Thráků okupujících Collegium, který prý zneuctil náčelníkovu dceru, odmítl si ji vzít a prchnul do města. Chtěli ho předat jeho pronásledovatelům, aby z Collegia konečně odešli. A tak klesali hlouběji do podměstí Viaskaru, kde se hanebník měl ukrývat. Cesta je zavedla na rozlehlou kolonádu (1), kde v komůrkách vybíhajících z hlavního sálu žilo na 40 vyhnanců, prostých měšťanů skrývajících se před úřady. Vstříc jim vyšla bojová tlupa vedená ženou ve zbroji a mužem oděným do kožichu černé šelmy – na paži měl tetování černého pantera. Na dotaz, kdo jsou a jak našli útočiště vyděděných, odpověděl trpaslík Fissis, že si jdou pro Harkotha. Zbraně vyletěly do pohotovosti. „A měl by s námi jít dobrovolně, protože jinak všem prozradíme, kde se schováváte,“ hrozil dál Fissis. Jeho pokus o diplomacii skončil melou: „Bijte je, bratři a sestry, jinak přivedou Malformatovy Ohaře a jsme mrtví tak jako tak!“ volala jejich vůdkyně. Ze stínů se vyhrnuly desítky ozbrojených trhanů.

Vtip je v tom, že vyhnanci, se kterými se právě postavy pouštějí do křížku, jsou v tomhle městě ti „dobří“. Harkoth, kterého se snaží odvléct pryč, není zlí – stejně jako nejsou zlí ti jeho soukmenovci, kteří ho hledají. Záměrně jsem to volil jako nejednoznačnou situaci, ať je těžké rozhodnout se, na čí stranu se přiklonit.

Že se strhla bitka s „hodnou“ frakcí, to bylo hodem blbého hodu na reakci, kvůli němuž byli agresivní, a následného sledu nedorozumění, kdy se hráči – především Mizy, hehe – nenechali zahanbit a byli agresivní zpátky. A tenhle sled nedorozumění se odteď potáhne dál a dál.

Viaskar31-1.webp

Fissis po chvíli Harkotha těžce zranil. Zfanatizovaní vyhnanci ale dál dotírali, a než jich půltucet zemřel a zbylí se rozprchli, stihla už vůdkyně s pomocí několika mužů zraněného barbara odtáhnout kamsi po schodišti dolů. Hrdinové je následovali do vysoké komnaty (2), kde ve velké míse hořel oheň opatrovaný třemi muži. Prchající skupina musela zmizet za mohutnou branou zdobenou motivem ruky třímající blesk, ta ovšem byla zapečetěná kouzlem. Tehdy si dva klerici přítomní v družině uvědomili, že právě pobyli několik vyhnanců pod ochranou Vedia Zastánce, boha pronásledovaných. Zanechali tedy vzkaz, kde budou ve městě k zastižení, kdyby se Harkoth chtěl vydat a ochránit tak ostatní před prozrazením, a Tonsorius, klerik boha hrdinství Haldora, zanechal z těžkého svědomí nad tímto nehrdinským činem měšec zlatých na vystrojení pohřbů padlým.

„Are we the bad gyus?“

Cestou ven potkali v sále muže s kozí hlavou, který je blekotem prosil o pomoc. Jeho společnice vysvětlovala, že je to Ophirion odkudsi z hor. Tamní chrám byl prý obsazen „psohlavci“, takže vesničané nemůžou přinášet oběti své bohyni a ta je za to proměňuje v kozy. Nebo tak nějak – žena si to nepamatovala přesně a Ophirion už se taky začal měnit v kozla a nemohl ji upřesnit. Rozuměl však a byl by ochotný vést případné hrdiny do hor, na záchranu jeho vsi.

Tohle je očividný háček na jiné dobrodružství, jak jinak.

Bylo potřeba najít novou cestu ven z podzemí. V sále opodál (3) experimentovali dobrodruzi se 12 čarovnými sochami – bojovník Dromyr například zamilovaně daroval květinářce všechno své zlato, močící chlapec zkrápěl kyselinou a hladový pes vděčně zaštěkal. Jen mudrcovu hádanku „Když tři jsou dva, je to ve skutečnosti pět,“ nikdo nerozluštil. Cesta dál vedla kolem blázna (4), který blábolil cosi o snězení svých dětí a adoptování dobrodruhů – ti jeho šarádu chvíli hráli s ním a doslechli se tak o Gordovi Kudlovi, zhrzeném vyhnanci, který se prý chystal zradit ostatní a přivést do podzemí hlídku. Za bývalou arénou (5) našla skupina schodiště stoupající vzhůru, po chvíli ale bylo zazděné a na konci (7) ležela mrtvola střežená mechovým monstrem. Hrdinové se rozhodli ustoupit... a vzdáleným psím štěkotem byli včas varováni před rosolovou krychlí stoupající jim po schodech do zad. Přemohli ji a posbírali stovky prastarých mincí, které rosol přinesl s sebou. Další blázen opodál (8) si střežil houbovou zahrádku a na krku měl symbol Tessarese, boha vysvoboditele. Nedaleká přírodní trhlina ve skále stoupala k modle netopýřího božstva (9) s páchnoucí mrtvolou.

V tuhle chvíli mi padlo náhodné setkání s „průzkumníky“. Mohl jsem uvést do hry úplně náhodné prohledávače podzemí, ale shodou okolností jsem měl pro Viaskar připravené tyhle tři, které jsem ještě nikde nevyužil. Velmi stručné vysvětlení: jedna z hráčských postav, Tonsorius, klerik boha hrdinství, má už delší dobu osobní háček: zdejší uctívači boha Haldora spravují bujnou zahradu s posvátnými pštrosy, ale někdo pořád krade pštrosí vejce a oni nedokážou zjistit, jak k tomu dochází. Tonsorius se ještě nedostal k tomu, aby to podrobněji zkoumal... tohle náhodné setkání mu to připomene.

Krátce potom (10) dobrodruzi potkali podezřelou skupinu 3 dalších průzkumníků, z nichž jedna nesla cosi pod plachetkou. Zatímco ostatní klábosili, Fissis do ní strčil, z plachetky vypadlo pštrosí vejce a rozbilo se o zem. Klerik Tonsorius, pátrající po zlodějích pštrosích vajec, předstíral kupecký zájem a byl odkázán na hostinec U Zlaté ruky, kde se prý vejce gurmánům podávají. „A nejste náhodou ti zloději vy?“ zeptal se a kouzlem vůdci skupiny přikázal mluvit pravdu. „Ano, jsme,“ překvapil zloděj sám sebe. Strhla se mela... a hned taky skončila, když je nepřátelská kouzelnice uvrhla do spánku. Probudili se pak sami – okradení o všechny cennosti, včetně diadému z hadí hrobky. Pořád ještě bědovali, když konečně našli východ z podzemí a kryptou třetí Legie prošli ven do nočního města.

Kouzlo Spánek použité proti družině! A tak zdárně navazujeme na naši tradici toho, že všechno jde hladce, až náhodné setkání v úplném závěru sezení všechno úplně vykolejí.

Nazítří za setmění je v hostinci skutečně vyhledala Claudia, vůdkyně vyhnanců. Domluvila s dobrodruhy, že vyhnance neprozradí, a výměnou za to jim darovala drahý nátepník a informaci o tom, kde najít zloděje vajec (a jejich cenností) – byli to totiž shodou okolností tři z jejích vyhnanců. A Harkoth? Toho prý hrdinové nechají jít a jeho pronásledovatelům v Collegiu zkusí podstrčit znetvořenou mrtvolu, na kterou dají vyvést Harkothovo tetování.

Za mě úspěšné sezení. Stihlo se toho hodně, posunuli jsme děje, prozkoumali úctyhodnou část podzemí, a navíc se do hry dostala úplně nová dějová linka. A myšlenka „dohrání Viaskaru“ se stále vzdaluje. Hráči začínali sezení s cílem „dopadnout Harkotha Pantera“. Nejenže ho nedopadli, ale ještě navíc byli okradeni, a cílem na příští sezení se stává „získat zpět to, co nám patří“.

[Markus]

Zprávy z Viaskaru, města červených hradeb a kanálů! (č. 32) – Není to Viaskar, je to Fiaskar

Minulé sezení jsme hráli s tím, že „dohrajeme“ Viaskar. To se nepodařilo, protože na konci sezení byli hráči okradeni. Takže v tomhle sezení si jdou zpátky pro svoje ukradené věci, aby konečně „dohráli“ Viaskar. Co myslíte, podaří se to? Samozřejmě že ne. Jak už jsem říkal: Viaskar se nedá dohrát. Viaskar se vzpouzí dohrání. Každá akce ve Viaskaru jen spouští nekonečnou kaskádu dalších a dalších následků.

Na konci tohohle sezení přejmenujou hráči Viaskar na Fiaskar a odplují z něj bez ohledu na to, že nic moc nedokončili. Nakonec shledají, že jediný způsob, jak se z toho vymotat, je udělat tlustou čáru. Viaskar je tak stává naším running jokem – zatímco hlavní skupina v Cassidu a okolí válcuje všechno a vrší úspěch za úspěch, ve Viaskaru šlo všechno od devíti k pěti. Ta možnost střihat mezi obojím nabízí zajímavou změnu perspektivy.

Mimochodem – pomocí odkazů v záhlaví si je možné proklikat a chronologicky pročíst jen zápisy z Viaskaru (tj. „odfiltrovat“ všechno ostatní). Zkoušel jsem to a kupodivu to na sebe celkem navazuje a dává smysl – což je docela obdivuhodné vzhledem k tomu, že těchhle 8 sezení jsme na přeskáčku hráli asi tři čtvrtě roku mezi jinými dobrodružstvími.

26. března

Dalšího večera vyrazili hrdinové zpět do podzemí, domáhat se svých ukradených pokladů od trojice zlodějů, kteří se podle Claudie skrývali mezi vyhnanci. Cestou nočním městem zahlédli, jak se na liduprázdném trhu šikují asi tři desítky knížecích vojáků, a vzpomněli si na varování šíleného starce, že jakýsi Gord Kudla má v plánu vyzradit skrýš vyhnanců úřadům. Tím začal závod, jestli se k vyhnancům dostanou dřív než vojáci. K sestupu zvolili cestu přes hrobku Třetí legie, ale když přišli ke schodům vedoucím do podzemí, zaslechli blížící se chřestot zbrojí. Zhasili tedy světla a poschovávali se v černočerné hrobce. Bohužel se ukázalo, že šlo o hlídku kostlivých legionářů, kteří neměli s viděním ve tmě problém – na rozdíl od hrdinů. V zoufalém boji poslepu nakonec dobrodruzi rozdělali pochodeň a zázračně unikli beze ztráty jediného života, což lze označit jedině za zázrak..

Museli tedy zvolit jinou cestu pod zem, tu přes skrytý vchod poblíž opulentního hostince U Zlaté ruky, která vedla do síně zdobené freskami osmi vědem. Tam poklábosili s hlídkou spřáteleného gangu Věznitelů a nechali si popsat cestu na „noční trh“. Kvůli nepozornosti však hned v následující místnosti vyrazili úplně opačným směrem a začali marně bloudit přírodními trhlinami ve skále. Po zablácené římse opatrně obešli jámu plnou zčervenalých lidských kostí a propadlým stropem vstoupili do starého vodojemu, přes který někdo natáhl improvizovanou viu ferratu. V černých chodbách za ní pak našli Silvana, zbídačelého muže, který prý unikl z žaláře gangu Topičů – musel se prosmýknout kolem černé modly a přeplavat jiný vodojem, než mu zhaslo světlo. Jaké to štěstí! Právě podzemní cestu k Topičům totiž slíbili najít pro gang Věznitelů. Zavedli tedy Silvana zpět k věznitelské hlídce u vchodu, aby informaci předal dál, a jejich štěstí se ukázalo být dvojnásobné, když jim hlídka vysvětlila, že noční trh hledali na blbém místě.

Tentokrát už správnou cestou spěšně prošli přes jeskyni malomocných, našli noční trh a pokračovali známými místy do sálu s bláznem, který žvanil o požírání dětí. Ten je přivítal jako své syny (hod na reakci 12!), prozradil, že tudy nedávno prošli vojáci, a smál se, že nemůžou vyhnance dopadnout, dokud neuhasí „Vediův oheň“. Pokračovali tedy dál a zjistili, že měl pravdu – v rozlehlém podzemním útočišti vyhnanců postávali zmatení vojáci, nahlíželi do stínů a obydlí v bočních stěnách, ale žádné vyhnance jako by nemohli najít. V tu chvíli si hrdinové uvědomili, že vlastně nevědí, kde přesně mají zloděje svých věcí hledat, a pojali (zcela mylný) dojem, že se musejí ukrývat ve Vediově svatyni. Trpaslík Fissis vyčaroval pomocí své sekery bublinu magické tmy a v ní se skupina nepozorovaně protáhla o patro níž, kde před branou do svatyně hořel Vediův čarovný oheň. Ohřívali se u něj tři zmatení vojáci, kteří jako by neviděli tři Vediovy zasvěcence stojící nonšalantně hned za nimi. Aby je hrdinové odlákali pryč, nakukali jim, že vědí, kam se vyhnanci ukryli. „To je výborná zpráva, pojďte to říct našemu seržantovi!“ Následovala bizarně zmatečná sekvence událostí, kdy hrdinové při tomto pokynu zpanikařili a začali utíkat, načež vojáci odběhli pro seržanta, načež se hrdinové opět vrátili k ohni a rozrazili vrata do svatyně...

Uvnitř Vediova kněžka Claudia pečovala o těžce zraněného barbara Harkotha a vůbec žádní zloději tam nebyli. „Kde jsou?“ ptali se hrdinové, a Claudia je zlostně posílala pryč – protože dohoda přece zněla tak, že ona jim zloděje prozradí, ale o její zradě se nesmí nikdo dozvědět. „Nahoře! A teď vypadněte!“ Její „nahoře“ mělo znamenat „o patro výš, v příbytcích vyhnanců“. Stres a zmatek ovšem způsobily, že to hrdinové pochopili jako „nahoře ve městě“, a rozhodli se na celé pátrání po zlodějích rezignovat, uznat porážku a opustit podzemí. Že by i na ně dolehlo oblouzňující kouzlo Vediova ohně?

Když demoralizovaní vyšli na vzduch nedaleko hostince U Zlaté ruky, napadlo je zkusit ho navštívit – vždyť zloději jejich věcí dodávali do hostince kradená pštrosí vejce. Po chvilkovém rozruchu způsobeném jejich divokým vzhledem, což se podařilo urovnat cinkajícími měšci, podplatili vrchního sluchu a začali se vyptávat, kdo do hostince dodává pštrosí vejce. „To nemohu říct, ale chápu, o co vám jde,“ nepochopil sluha vůbec nic. Místo toho jim rozdal šedivé kutny a vedl je do sklepní místnosti, kde jim byly s velkou pompou naservírovány… pštrosí omelety. Klerik Tonsorius zbledl – slíbil, že krádežím vajec učiní přítrž, ne že bude vejce sám jíst. Skupina ztropila scénu, odmítla zaplatit a byla obřadně vyhozena na ulici.

Proklaté město! Tady nic nedopadne dobře! Znechucení dobrodruzi překřtili Viaskar na Fiaskar a rozhodli se ho neprodleně opustit. Sbohem, město červených hradeb a kanálů!

viaskar-32-ilustrace.jpg

[Markus]

Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 33) – Vzhůru do divočiny

Po „dohrání“ Viaskaru v minulém sezení začínáme něco úplně jiného. Předně skupina ve Viaskaru opustila město a přeplula do Cassida. Zároveň s tím se synchronizoval čas (Viaskar byl o tři měsíce pozadu) a díky tomu se obě skupiny mohly spojit do jedné. Hráči tak mají najednou k dispozici všechny svoje postavy a můžou z nich vybírat.

Tomuhle sezení předcházel rozsáhlý, několikatýdnový downtime, kdy jsme na pozadí posledních tří sezení ve Viaskaru řešili, jak trénují a co dělají postavy v Cassidu. Nebyly to intenzivní týdny hraní – s každým si většinou vyměním jen pár zpráv, ale bylo toho celkově hodně a chce to dost vymýšlení, takže se to vleče. Hlavně se snažím nabízet háčky na další dobrodružství. Downtime nebudu přesně rozepisovat, je to dost komplikované, protože nám ve světě běhá odhadem tak dvanáct aktivních postav a každá má nějakou historii a vlastní aktivity. Ale ilustrační ukázku jsem posílal jsem.

Důležité je, že tomuhle sezení předcházel downtimový incident naší paladinky Concordie. Ta v dobrodružství Morkendeine (viz odkazy v záhlaví) zjistila, že její bohyně mateřství a rodinného krbu Laruna Victrix ve skutečnosti není nenáviděnou sokyní bohyně mateřství a rodinného krbu Munatie Triumphans, ale že jsou obě bohyně ve skutečnosti jedna a tatáž, dva aspekty jednoho celku. Před třemi měsíci to Concordie oznámila v chrámu, byla svolána porada velekněžek, fláknul jsem si to do kalendáře tři měsíce do budoucna… no a zrovna to vyšlo tak, že teď to musím vyhodnotit.

Pochopitelně to nesmí dopadnout dobře, protože hra musí směřovat ke konfliktu a dobrodružství. Čili sněm velekněžek uznal, že Concordia trpí bludy a nakázal jí zříct se falešné víry. Což ona pochopitelně neudělala, tudíž byla označena za kacířku a vyloučena z církve, takže teď vlastně vede vlastní, začínající kult. Pár sester jí projevovalo tiché sympatie, ale jestli chce Concordia uspět, bude muset svými úspěchy prokázat, že má skutečně přízeň Jediné Bohyně. Pak přibyla teze na vrata, to byl nice touch.

V dnešním vyrážíme do divočiny! Ano, vlastně až teď, ve 33. sezení. Mám mapu zaplněnou různými drobnějšími lokacemi, drobnými incidenty, háčky na další dobrodružství, plus samozřejmě náhodná setkání. Hráči to tak nějak potkávali, s něčím interagovali, něčemu se vyhnuli, spíš směřují k jasnému cíli a odkládají nesouvisející věci na „dořešení později“. Myslím, že v zápisu by mělo být celkem jasně poznat, jak tenhle obsah potkávají. Víc jak hodinu sezení zabrala velká, hráči vyprovokovaná bitva proti otrokářům.

Začátkem léta se velekněžky Laruny Victrix, bohyně mateřství a rodinného krbu, na sněmu shodly, že víra v její totožnost s Munatií Triumphans, druhou bohyní téhož, je rouhačská. Paladinka Concordia byla vyzvána, ať se zřekne křivé víry, odevzdá zlatou korunu a pohrouží se do pokání. Concordia odmítla, odešla a na vrata chrámu přibila teze o dvojjedinosti Bohyně. Obratem byla označena za kacířku. Hned druhého dne ovšem vyrazila z města v čele dlouho připravované výpravy mnoha dobrodruhů a koní s cílem nalézt v horách Nodax vyvěštěného svatého oře, který jí na svatých výpravách bude ku pomoci.

Výprava vyrazila k severovýchodu. Po zahlédnutí hejna obřích jeřábů minula vypáčenou kryptu Třetí legie, kde dosud dřímaly stovky nemrtvých legionářů, jejichž truhlice byla vykradená – jen bronzový roh byl stále na soklu, byť tentokrát se ho nikdo nedotkl. Po poledni jim cestu zkřížila tlupa čtyřiceti divochů ženoucích ukradené stádo ovcí kamsi k horám, ale stačilo je obloukem objet. Opodál se tyčila vzpřímená titánská rukavice, v níž si zřídil krám gnómský iluzionista a alchymista Phosipho. Hrdinové nakoupili léčivé solné slzy, vyslechli si zvěsti o Zlatém lese za horami, ve kterém se prý začalo jen tak na pěšinách objevovat zlato a jiné cennosti, i o jiném začarovaném hvozdu dál na severu, kde černé stromy roní rudou krev. Výměnou za přinesení vzorků magických přírodnin byl Phosipho ochotný zaplatit lektvarem ovládání draků. Dobrodruzi slíbili, že nabídku zváží „cestou zpět“, a vyrazili k druhé titánské rukavici asi o míli dál, která byla zabořená pěstí do země. Bojovník Gaius se do ní spustil, ale našel jen blátivé jezírko s pár žabami. K večeru dorazili na 30. míli cesty, kam Gaius obřadně upevnil až z Cassida nesený patník ke slávě Galeria Demarcatora, boha hranic a patníků, následně svému novému bohu složil oběť a byl obdařen novou vitalitou. Teplou noc přečkali bez incidentu.

6. července
Cesta svedla dobrodruhy ze silnice, do údolí pod štíty hor. Nejdřív narazili na stádo trpasličího dobytka s mramorovou texturou, později na stádo koz v lidském oblečení na dohled od skalního chrámu, ale obojí odložili k prozkoumání „cestou zpátky“. Významnější věc se strhla odpoledne, když u břehů neschůdné řeky potkali karavanu otrokářů tvořenou asi 10 ozbrojenci a 40 otroky, částečně lidmi a částečně orky. Napjatý rozhovor vlivem iracionální nechutě některých členů výpravy k institutu otrokářství přerostl v boj, při němž se obě strany střely čelně v jízdní zteči na kopí. Strhla se krutá bitva. Paladinka Concordia a bojovník Dromyr srdnatě rozdávali rány v čele. Trpaslík Fissis byl sražen z muly, ale zázračně přemohl dva jezdce za cenu životů obou svých psů. Kouzelnice Malla uspala dva jezdce a zasévala zmatek do řad nepřátel i spolubojovníků blikajícím pláštěm mnoha barev. Když byl půlorčí šéf otrokářů sražen z koně, vypil lektvar rychlosti a tasil otrávenou dýku, byl však udolán, než stihl napáchat škody. Žoldáci zarytě bojovali do posledního dechu, než i poslední z nich položil život. Bylo po bitvě, všude mrtví a kořist v podobě mezků obtěžkaných zásobami, pytli se sírou a několika rakvemi neoživených mumií určených kdoví kam. Noc po bitvě byla bujará. Hrdinové propustili otroky a vyslechli si od nich o tlupě skřetího náčelníka Borshaka. Ten chytal pocestné na Via Truculentus a prodával je otrokářům, kteří je pak převáděli k „legalizaci“ do pevnosti Badabaskor. Tuhle várku už ale neodvedou. Nazítří ráno je hrdinové vybavili zbraněmi a poslali domů. Jen tucet orčích otroků – prý členy Borshakovy tlupy, kteří se neúspěšně vzbouřili a byli prodáni – nechali odejít v okovech vstříc Badabaskoru.

7. července
Výprava překročila řeku po mostě pár mil jižně a začala hledat průchod přes hory. Odolala touze prozkoumat opuštěnou věž a po vyhnutí se tlupě zdivočelých trpaslíků lačnících po zlatě se večer utábořila pod korunami neznámého lesa.

sezeni23-ilustrace.jpg

[Markus]

Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 34) – Údolí lebky, část 1.

Po krátkém úvodu, kde ještě dobíhá cestování, zahajujeme modul Údolí lebky. Tohle je počtvrté, co ho hraju – jednou na Slezině, jednou na Cauldron Conu, nedávno s mládeží. Pokaždé proběhne odlišně, mám ho rád.

Tentokrát se průběh hodně liší tím, že zatímco dřív to vždy byly oneshoty, na kterých jsem hráčům dal jasný úkol, tentokrát je dobrodružství zasazené do sandboxové kampaně. Hráči sice přicházejí s jasným cílem – zachránit pro paladinku svatého koně, který je v držení tlupy divochů –, ale toho koně jsem do dobrodružství přidal sám, v originále není. Naopak hráči neznají žádný z původních háčků dobrodružství – nechám je, aby je odhalili sami. (Bedlivý pozorovatel v zápise uvidí pasáže, kdy předávám informace o dalších věcech v údolí, například když divoši začnou mluvit o Lucanovi nebo o Karamiš Grande.)

Unikátní problém spočívá v tom, že hráči s sebou mají karavanu asi 25 zvířat a potřebujou je někde zaparkovat a hlídat je tam. Zatím se nic nestane, jen si toho všímejte, bude to důležité v dalším sezení.

údolí-lebky-34-2.jpg

Tohle je whipweed z Fiend Folia.

8. července

Další teplý letní den začal blouděním v lesích pod Nodaxskými horami. Když půlčík Silenus lezl na strom, aby se rozhlédl, zaútočila na karavanu mnoha koní a mul jakási hlíza s dvěma šlahouny ostrými jak břitva, byla však rychle udolána. Skarabové svobody se vymotali z lesů a na druhé straně nízkého sedla spatřili horu, do jejíhož štítu byla vytesaná obří lebka s otevřenou tlamou – cíl jejich výpravy. Tam někde měl být držen svatý oř, jehož paladinka Concordia hledala. Veškeré zvířectvo zaparkovali do skryté skalní rozsedliny, a zatímco bojovník Gaius zůstal u zvířat, ostatní v podvečer vystoupali ke skalní lebce na počáteční průzkum.

Za lebkou našli menší komplex starých hal a vestibulů, které před dávnými časy sloužily jako vstup do Circu Convallis, nikdy nedokončené horské arény megalomanského císaře Nerbana. Staré chodby zdobené sochami gladiátorů a lidskými lebkami střežila jen tlupa nepozorných divochů. Trpaslík Fissis vypil svůj lektvar lásky, aby jeho pomocí omámil jednu z divoženek. Bohužel si nepřečetl příbalový leták a nepochopil, že lektvar působí na toho, kdo ho vypije, nikoli na osobu spatřenou. Divoženka se v jeho očích proměnila v nejlíbeznější stvoření pod sluncem. Snad aby mu ostatní pomohli, vyvolali boj, jednoho z divochů zabili a zbylé zajali, leč Fissisovi už nebylo pomoci. Družil se své nové lásce a ta se chopila příležitosti – loudila po něm zlato a posléze ho odvedla do přilehlého salónku s erotickými freskami. Ostatní jim dopřáli soukromí a mezitím divochy vyslechl. Hovořili téměř nesrozumitelnou mutací staré kassadijštiny. Rozumět jim bylo snad jen „Lucano“, čímž označovali zřejmě svého náčelníka, a taky „kabalo“, čímž potvrdili existenci koně. Východ vedoucí ze strážnice divochů skýtal výhled do Údolí lebky. Skupina se octla na stupňovité tribuně asi 50 stop nad korunami deštného lesa sevřeného asi pětikilometrovým kruhem horských štítů.

Tohle byla naprosto nádherná situace, kdy Mizy vypil lektvar lásky v domnění, že mu to dá schopnost někoho okouzlit... leč lektvary lásky fungují přesně naopak. Okouzlen je ten, kdo ho vypije. Z tohohle omylu se pak začala odvíjet linka s Bullou a výrazně to hráčům usnadnilo spřátelení si (aspoň části) divochů.

Když lekvar lásky vyprchal, ležel zrovna Fissis v objetí své nové družky Bully. „O tomhle nikdy nebudeme mluvit,“ varoval ostatní, když se k nim připojil. Skarabové pohrozili vyplašeným divochům, ať nezkoušejí žádné vylomeniny, a po jejich provazovém žebříku a s pomocí primitivního výtahu sestoupili dolů do pralesem zarostlého údolí. Hned na prvním palouku nedaleko od tribuny objevili gigantickou kamennou desku porostlou mechem a houštím, mezi kterým prosvítaly zbytky jakéhosi nápisu. Po dlouhém a pracném očištění se ukázalo, že text nedává smysl – jeho přečtením se ovšem aktivovaly výbušné runy a mohutná exploze rozmetala kámen na tisíce střepin. Tím Nerbanova aréna přivítala nové „soutěžící“. Klerik Smeták utrpěl tak četná zranění, že stačil jen požádat „Vyřiďte v chrámu, že jsem objevil ztracené dílo civilizace,“ a nedlouho poté zemřel. Těžce zraněn byl i bard Dalos, ale tomu se možná ještě dalo pomoct. V zapadajícím slunci se tedy Skarabové vypravili zpět. Když procházeli kolem divochů, ti je posunky žádali, aby si mrtvolu klerika mohli nechat. „Karamiš! Karamiš Grande!“ vykřikovali s bojácnou hrůzou a ukazovali jim velké zelené šupiny, které každý z nich nosil na provázku kolem krku. Z toho dobrodruzi vyrozuměli, že Karamíš bude zřejmě nějaký jejich bůh – možná drak? – a že mrtvého Smetáka mu chtějí předat jako oběť. Nebylo logičtějšího řešení než jim klerikovo tělo v zájmu dobrých vztahů skutečně přenechat. Zpátky v táboře se zraněnému bardu Dalosovi přitížilo, dostal horečku a přes noc zemřel.

RIP Smeták. První smrt hráčské postavy v téhle kampani po hrozně dlouhé době. (Bard Dalos byl jen družiník.) Výbušné runy jsou hrozná kruťárna, ale jak jsem deklaroval v úvodu kampaně, chci hrát se všemi kruťárnami AD&D a pozorovat, jak se tomu hráči budou přizpůsobovat. (Nutno teda podotknout, že mám hody na přežití smrti, které tohle trochu mírní, akorát Smeták holt hodil blbě.)

9. července

S notně ochablou morálkou se skupina nazítří vrátila do Údolí lebky. Divoši mezitím vyměnili hlídku a na stráži teď byli jiní, ovšem Bulla mezi nimi nechyběla. Hned se lísala k trpaslíkovi Fissisovi a naznačovala, že ostatní jsou ochotní nechat Skaraby projít výměnou za „aurum, aurum!". Skarabové je nejenže uplatili, ale navíc ještě najali Bullu jako doprovod. A pak už sestoupili dolů do pralesa a začali směřovat zhruba k severozápadu, kde by se prý měl nacházet onen „kabalo“. Na jednom palouku Fissis málem uvízl v tekutém písku, když si Bullina nesrozumitelná varování špatně vyložil jako pouhý strach z neznáma. Na dalším potkali Skarabové další skupinu divochů jdoucí vystřídat stráž, ale stačilo je uplatit pomocí „aurum, aurum“ – a jeden z nich, jménem Pubo, se dokonce přidal k výpravě! Tušenému táboru divochů se radši vyhnuli, až nakonec stanuli u jezera uprostřed údolí. Na ostrůvku se tam vyjímala okrouhlá svatyně z bílého kamene. Ale jak se k ní dostat? Opodál se sice válela kanoe z vydlabaného kmene, ale bystré oko bývalého tesaře Fissise rychle odhalilo, že loďka je ztrouchnivělá a cestou by se rozpadla. A ve vodě byli vidět krokodýlové. Skarabové se tedy rozdělili na dvě skupiny – jedna začala vyrábět vor, lovit zvíře pro odlákání krokodýlů. Kupodivu se obojí podařilo bez incidentu a někdy kolem poledního se Skarabové na novém voru přeplavili k ostrovu.

Ostrovní svatyni obývaly čarodějnice, siamská trojčata: jedna mladá, druhá prostředí, třetí stará. Pyšně vyhrožovaly proměnou v žábu a domáhaly se pokladů. Sebejistota je však přešla, když jejich kouzla nepronikla přes antimagickou bublinu Concordiiny zlaté koruny. Takto zproštěny své jediné zbraně byly rychle přemoženy, a než je Concordia ranou z milosti sprovodila ze světa, vzpomněly ještě na to, jak je císař Nerbanus proklel věčným uvězněním na ostrově jako trest za to, že jeho aréně předpověděly nezdar. Po tisíci letech byly čarodějnice konečně vysvobozeny. A jejich poklady též.

A na závěr ještě tradičně ilutrace od MaMaHaje...

údolí-lebky-34-ilustrace1.jpg

A tentokrát taky fanart Bully od Mizyho

[Markus]

Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 35) – Údolí lebky, část 2.

Jak jsem psal minule, kalkulace váhy jídla a krmiva na jeden týden zcela mimo civilizaci vedly k tomu, že hráči vyrazili na cestu asi se dvaceti zvířaty, a to jich ještě asi osm ukořistili cestou. Ilustrační foto:

divočina 35 zvěř.webp

Každopádně to vede k nutnosti ta zvířata někde zaparkovat. Jelikož na sezení nepřišel hráč Gaia, bojovníka na 1. úrovni, byl pověřen hlídáním koní a ostatní vyrazili do Údolí lebky bez něj. To asi nepočítali s tím, že budu chudákovi osamělému Gaiovi celou dobu házet na náhodná setkání. S výrazně nižší frekvencí – přece jen byl na celkem skrytém tábořišti – ale nějaké hody přece jen budou. A jak ukáže tohle sezení, dost často to padne.

Teď už byl hráč Gaia zpět. Ale jelikož Gaius není s ostatními postavami, musel hrát za jinou postavu (dočasně převzal družinici Mallu). Jen ve střizích zpět jsem ho nechával popisovat, co zatím dělá Gaius, a házel jsem na setkání. V průběhu sezení jsme tak pákrát střihli tam a zpátky. A pěkně to vygradovalo...

35 sezení 1.webp

9. července

Skarabové svobody opustili ostrov zabitých trojčarodějnic a pokračovali v hledání svatého koně. Na severním konci Údolí lebky se jim otevřel výhled na dlouhé schody vedoucí ke skalnímu chrámu. Fissisova milenka Bulla i druhý najatý divoch Pubo se rozechvěli strachy. „Karamiš! Karamiš Grande!“ ukazovali na sídlo svého boha. Skrabové ovšem neměli v úmyslu pouštět se do křížku s domnělým ještěrem, a tak se k úlevě obou stočili po frekventované cestě k západu. Tam na ně v nestřeženou chvíli vyskočily z podrostu dvě lidožravé gorily. Jedna z nich během pár chvil skolila do plátů zakutého bojovníka Dromyra a chystala se hodit si kořist přes rameno a zmizet. Naštěstí kouzelnice Malla oslnila zvířata pláštěm tisíců barev a ostatní už je udolali. Dromyr přežil, ale sotva. Malla pak ke konsternaci všech vyřízla jedné gorile srdce jako trofej. Tělo druhé vzali na popud divocha Puba s sebou – jako kořist pro jeho kmen.

35 sezení 2.webp

Divoši totiž žili nedaleko: ve starém říšském skalním komplexu, k němuž stoupala dlouhá rampa. Pod ní pracovala, odpočívala a hemžila se zhruba stovka divochů a jakýsi civilizovaný muž ve zbroji a slušných šatech – jejich současný náčelník Lucano – se tam pokoušel zkrotit nádherného bílého koně se zlatou hřívou. Skarabové se hrdě představili, předali ulovenou gorilu i vyříznuté srdce a Lucano, obklopený asi dvacítkou divošských bodyguardů, je pozval na audienci do svého „trůnního sálu“, kde jim oznámil: „Vím, proč jste přišli. Starý Pizzanio z Muru vás poslal kvůli své zneuctěné dceři, že?“ Ehm... ne? To bude nějaká mýlka, Skarabové by od něj rádi odkoupili toho koně. Jenomže co můžou Lucanovi nabídnout? Ulovená gorila ho nezaujala („Tím ohromíte tyhle primitivy, mně ne.“) a pro peníze neměl využití. Chybělo mu něco jiného: ženy, víno a zpěv. Byl by ochotný se koně zříct výměnou za noc strávenou s paladinkou Concordií. Svatá panna zčervenala – byl to celkem fešák –, ale odmítla.

Jak jsem psal posledně, žádný svatý kůň – cíl naší výpravy – v tomhle dobrodružství původně není. Je v něm jen kmen divochů a jeden z questů zní tak, že je hlavu Lucana je vypsaná odměna za svedení jakési měšťanské dcerky. Přidání koně trochu proměňuje dynamiku, ale jinak využívá už rozestavěné figurky. Věděl jsem, že hráči nejspíš zkusí obchod, a měl jsem tedy čas rozmyslet si, co Lucano bude chtít. Na podmínku „ženy, víno, zpěv“ s následnou nabídkou večera stráveného s paladinkou, jsem náležitě hrdý. (Concordia o tom málem i uvažovala, ale...)

35 sezení 3.webp

Z divošské osady odcházeli Skarabové bez koně a bez Bully s Pubem, kteří zůstali doma. V hlavě se jim rodil plán: vrátit se do města a najmout komedianty a hampejznice pro Lucanovo potěšení. Z úvah je vytrhla obří mucholapka, která zaútočila z křoví a omamným pylem uchlácholila Concordii, byla však ubita dřív, než paladinku spolkla. Když pak Skarabové dorazili ke skalní tribuně, přes kterou do údolí přišli, zjistili, že divoši na hlídce vytáhli provazový žebřík i primitivní výtah nahoru a odmítají je spustit. Navíc po nich začali házet kameny! A navíc zatroubili na poplašný roh a z dálky se jim ozvalo troubení v odpověď. Něco tu nehrálo. Hrdinové si sice přesně pro tenhle případ už ráno spustili z tribuny vlastní, ukryté lano, ale vyšplhat do výšky 100 stop se ukázalo být nad Concordiiny síly a nikdo jiný se do toho pouštět nechtěl. Jelikož zapadalo slunce, stáhli se Skarabové na nejbližší palouk, kde rozdělali oheň a hladoví a bez pokrývek, protože s nocováním nepočítali, se uložili k odpočinku.

V noci přišlo přepadení! Zrovna když byly na hlídce Malla s Concordií, Z houští se vyvalila asi desítka divochů třímajících sítě. Malla byla lapena dřív, než stihla vyřknout zaříkadla. Naštěstí Concordia sítím unikla a dokázala útočníky zdržet, než se probudili ostatní a přiběhli na pomoc. Tři divoši zemřeli a ostatní prchli. Zřejmě se snažili obstarat ženy pro Lucana.

35 sezení 4.webp

10. července
Ráno začala hladová výprava hledat východním směrem jinou cestu z údolí. Nejdřív ale Concordia a Fissis pádem odhalili zakrytou jámu s naostřenými kůly. Ukázalo se, že pod další, nedokončenou tribunou tam v chýši žije mladý divošský vyhnanec Ra-Ta-Thul – zjevil se jim z tribuny potom, co mu vyjedli zásoby, a když ho dobrodruzi pomocí posunků ubezpečili, že nepracují pro Lucana, spustil jim provazový žebřík. Zdál se ochotný jít s nimi proti Lucanovi. Ale to až příště – teď po stezce vinoucí se od tribuny konečně sestoupili z hor. Stačilo vyzvednout koně a vrátit se do města.

To ovšem netušili, že zatímco oni byli v Údolí lebky, bojovník Gaius – jako jediný pověřený hlídáním šestnácti zvířat a pokladů – zažíval na tábořišti ve skalní rozsedlině vlastní dobrodružství! Zatímco dopoledne stavěl mohylu pro zesnulého barda Dalose, do tábořiště se připlazil obří chřestýš toužící vyhřívat se na kamenech, a překvapen přítomností tolika zvířat, v panice jednoho koně uštknul, než byl kopyty zahnán pryč. Odpoledne tak Gaius strávil porcováním otráveného koně. Když se zbytek družiny nevrátil na večeři, ale ani později, uložil se k bezesnému spánku, z něhož byl vzbuzen štěbetáním mnoha hlasů. Vyhlédl ze skrytu a ve tmě spatřil, jak se houf asi 30 goblinů snaží odvázat a ukrást všechny koně! Tehdy se Gaius (1. úroveň) rozhodl být hrdinou. S křikem vyběhl ven, aby koně splašil, a skutečně se mu podařilo zvířata rozrušit a zaměstnat tím většinu vetřelců. Jen asi čtvrtina na něj dál dotírala. Gaius uskakoval jejich oštěpům, pohotově se vymrštil na válečného koně, usekl provaz, který ho vázal... načež goblini koně propíchli, Gaius se zřítil ze sedla a odevšad se na něj snesla dotírající skříťata...

Když nazítří ráno dorazili do tábora ostatní, nenašli tam žádné koně, mezky, poklady, zásoby ani Gaia. Jen Dalosovu mohylu, dva mrtvé gobliny (zabité koňskými kopyty) a spoustu, spoustu stop vedoucích hlouběji do hor...

35 sezení 5.webp

Nuže, to je výsledek hodů na náhodná setkání pro hlídku v táboře. Přestože byl Gaius mimo skupinu a nešel na dobrodružství, užil si dobrodružství ažaž. Nejdřív obří chřestýš, to bylo spíš pro rozptýlení. A potom kolem 30 goblinů. Obojí poctivě naházená setkání podle tabulek v AD&D (byť u humanoidů používám nižší počty než originál – jen jde do stovek!!!). Řeklo by se, třicet goblinů, taková nuda. A hle! Zrovna v kontextu to vyšlo moc pěkně.

Situaci jsme odehráli úplně běžně – Gaius se k mému překvapení rozhodl být hrdinou a na gobliny se vrhl, čímž začal boj prvoúrovňového bojovníka proti 30 goblinům. Naštěstí jich většinu zaměstnal splašením koní, ale i tak neměl moc šanci. Ve chvíli, kdy pod ním goblini zabili koně, on spadl na zem a goblini se na něj snesli, jsem scénu ukončil zatměním bez dořečení, co se stalo. Měl jsem k tomu různé důvody: (a) poctivě to dohrávat by mohlo být zdlouhavé a ve scéně byl jen jeden hráč, zatímco ostatní čekali; (b) skoro jistě by to dopadlo zabitím hráčské postavy, (c) přišlo mi napínavější dát to do cliffhangeru. Když jsem na konci sezení popisoval stav tábořiště, zmizelé koně i zmizelého Gaia, ani hráč nevěděl, co přesně se stalo. Mně už mezitím šrotovaly šroubky v hlavě a představoval jsem si, jak ho goblini někam unesli a příště bude záchranná akce.

Každopádně po hře jsem hráči dal na výběr ze tří možností, protože přece jen nechci krást možnost rozhodovat:

Já jsem oponu nad Gaiem zatáhl hlavně pro dramatický efekt. A taky proto, že boj 28 goblinů proti jednomu bojovníkovi na 1. úrovni mi přišel dostatečně jednostraný. Nicméně nechci tě připravovat o volbu, tak prosím rozhodni, jak to vyhodnotíme teď. Dávám ti tři možnosti:

1. Odehrajeme zbytek souboje normálně jako PbB.
Vrátíme se do situace, kde jsme skončili (spadl jsi z koně) a budeme hrát boj podle standardních pravidel. Může se stát, že vyhraješ/utečeš/zachráníš část koní. Tohle je jediný způsob, jak zachránit koně – musel bys v celém souboji vyhrát a gobliny odehnat. V tom případě by ses s ostatními prostě shledal – a důvod, proč tě na první pohled nenašli, byl jen ten, že jsi koně odvedl o kus dál.

2. Vzdáš se a necháš se zajmout.
Goblini tě drapnou a odvlečou neznámo kam.

3. Hodíš si na tuhle tabulku.
Možnosti jsou leckteré od toho, že jsi unikl a jen se skrýváš opodál, až po to, že jsi mrtvý. Tohle ti nedává možnost zachránit koně.

Gaius.webp

Sám si zvolil, že se vzdal, takže všechno je jisté a žádné úpravy nebyly potřeba. Příště se bude zachraňovat.

[Markus]

Zprávy z Cassida, města měst a okolí! (č. 36) – Údolí lebky, část 3.

Minulé sezení skončilo tím, že tábor družiny, hlídaný jedinou postavou, byl přepaden gobliny, postava zajata, koně i veškerý lup ukradeni. O půl dne později se vrátil zbytek družiny a našel spoušť. Bylo jasné, že tohle sezení tedy začne hledáním goblinů a snahou získat koně zpět. Mezi sezeními jsem si teda připravil celou gobliní osadu s náčelníkem apod., nakreslil tomu mapičku a umístil do mapy jako standardní dobrodružnou lokaci, která je odteď součástí kampaně. Loupeživá skupina, která přepadla tábor dobrodruhů, se bude vracet do svojí osady. Vyhodnocuju to podle pravidel, vím tedy, jakou mají rychlost a kolik hexů jsou schopní za jednu noc ujít (moc je). Otázka na tohle sezení je tedy hlavně ta, jestli hrdinové správně zjistí, kam šli, nenechají se ničím odlákat a budou postupovat dostatečně rychle, aby gobliny stihli ještě předtím, než dorazí do osady.

Osadu nakonec nenavštívíme, ale kdo ví! Třeba tu ještě někdy budou mít cestu.

10. července

Jak se tak Skarabové rozkoukávali po tábořišti a zjišťovali, že tlupa goblinů zřejmě ukradla všechny jejich koně a unesla Gaia, vynořil se z křoví důvěryhodně vyhlížející pocestný Pythion, klerik Irlan, Zářící lampy a vedl dva z jejich koní – narazil na ně opodál, zjevně se goblinům vysmýkli. I s novou posilou pak hrdinové spěšně vyrazili zlodějům v patách. Další dva koně, které zahlédli zatoulané vysoko na dalekém svahu, se v zájmu rychlého pronásledování rozhodli nezachraňovat – a jen díky tomu gobliny dostihli už před západem slunce v jejich „nocležišti“. Zelenokožci se totiž před ohavným denním svitem uchýlili do stínu starého říšského oblouku, který překlenoval úzkou soutěsku. Skarabové postřehli hromadu podřimujících těl pod klenbou, čtyři hlídky na vrcholku a jednoho vrrka pochutnávajícího si na zdechlině mezka. Zvolili útok se lstí – zatímco většina skupiny se začala křovím plížit do svahu vstříc hlídkám, paladinka Concordia vyjela na koni vpřed, aby strhla pozornost. Vrrk jí vyběhl vstříc, ale byl skolen jejím mocným kopím, zatímco kameny z praků hlídek se neškodně odrážely od její plátové zbroje. Goblini pod obloukem se probudili a vyhrnuli ven, ale to už se na ně ze svahu řítila diverzní skupina. Strhla se krutá řež, při které goblini padali jak mouchy. Concordia přišla o koně, jinak ale byli skřeti rozprášeni a Gaius i zbývající koně zachráněni! Když si v padající noci hrdinové ustanovili tábořiště rovnou pod týmž obloukem, vylíčil jim Gaius své útrapy: jeho život byl ušetřen, když goblinímu vojevůdci kladně odpověděl na otázku, že umí číst. „Dobrá, ty s námi domů. Musíš přečíst mapu pro náčelník Binlikkiš.“ Ale dopravit Gaia až domů k náčelníkovi skřeti nestihli.

Padla noc. Půlnoční hlídku zburcovalo zjevení šesti humanoidních postav, které slezly z kopců a začaly hodovat na mrtvolách na bojišti. Ty jim ale k nasycení zjevně stačily, a tak se mrchožrouti zanořili zpět do noci.

11. července

Konečně se Skarabové mohli vrátit do města, pořídit „ženy, víno, zpěv“ pro náčelníka divochů Lucana, kdyby krvežíznivou paladinku Concordii nenapadlo zastavit se ve vchodu do Údolí lebky a přepadem tamní hlídky trochu proklestit řady divochů. To se podařilo na výbornou, dva divoši padli a zbylí padli Concordii k nohám a začali ji, přemožitelku, vzývat jako svou novou náčelnici (hod na reakci 12!). Takto posíleni rozhodli se Skarabové počíhat si ještě na noční střídaní stráží. Novou hlídku pak ve světle hvězd taky přepadli, částečně pobili a částečně jí rozšířili řady svých nohsledů. Bohužel mezi nimi byla i Fissisova milenka Bulla a Concordia ji proklála dřív, než ji ve tmě rozpoznala. Oba přepady byly zdařilé, zároveň ovšem morálně pochybné, a paladinka pak dlouho zpytovala svědomí. Vždyť zlý je náčelník Lucano, ne nutně jeho lid! Bohyně pak na výraz rozladěnosti odebrala zázračnou moc zlaté antimagické koruně, kterou Concordia nosila, až do vykonání očistné pouti.

Ze zvědavosti nakoukli Skarabové i do dříve neprozkoumané „V. I. P. sekce“. Když trpaslík Fissis prošel obloukem vedoucím hlouběji do skály, spadl mu do zad šedý sliz a izoloval ho od zbytku skupiny. Klerik Pythion přispěchal trpaslíkovi na pomoc a odměnou za to byl smrtelně poleptán. Ostatní nakonec sliz udolali střelami, ovšem Pythionovi už nebylo pomoci a jeho duši odnesla bílá holubička vstříc nepřiznané bohyni. Zbytek skupiny odmítl poskytnout jeho tělo divochům k nakrmení „Karamiš Grande“ a ráno pokračoval v průzkumu.

12. července

Dlouhý tunel vedl stovky metrů až ke skalní V. I. P. tribuně, v jejímž třetím patře se skvěl sál plný drahocenného nádobí. Půlčík Silenus se hbitě zmocnil číše zdobené drahokamy, ale to už do sálu přicházely nemrtvé bakchantky a bledý majordomus hosty vybízel, ať se usadí. Nedbajíce jeho výzev, stáhli se hrdinové zpět, což umrlé tanečnice nesly nelibě… ale po schodech je nepronásledovaly. Družina tak mohla zvážit, co dál…

kassadia36-ilustrace.jpg

[Markus]

Management koní na výpravě se 20 zvířaty.

kassadia36-inventáře.webp

[LokiB]

Excelová tabulka s koňmi je top. Vůně mládí!

Dotaz: ten obrázek s tmavým pozadím a červenými a žlutými a zelenými čarami - když se na to podíváte za půl roku, bude někdo chápat, o co šlo? snažil jsem se to rozklíčovat, ale co jsou ty červený dvě prsa nebo uši nalevo, na to jsem zaboha nepřišel

[Virťas]

Tahle tabulka by mi asi vzala vůli žít, ale obdivuju to nasazení všechno usledovat.

[Markus]

Díky za reakce!

Ta excelová tabulka, respektive sdílený dokument na Googlu, sama počítá zatížení a tak a dá se v ní jednoduše překlikávat všelijaká výbava, nesené poklady, potrava apod. Samo to zná statistiky zvířat, jejich nosnost, rychlosti a tak. Je to určitě nejrychlejší způsob evidence, rychlejší i než snažit se to sledovat na papíře (což online moc nejde). Jediné rychlejší by bylo vůbec to nesledovat.

Dotaz: ten obrázek s tmavým pozadím a červenými a žlutými a zelenými čarami - když se na to podíváte za půl roku, bude někdo chápat, o co šlo? snažil jsem se to rozklíčovat, ale co jsou ty červený dvě prsa nebo uši nalevo, na to jsem zaboha nepřišel

To je izometrický pohled na bojiště. Oblouk klenoucí se přes skalní rokli. Ty „uši“ jsou křoví. Přikládám to hlavně pro ukázku toho, jak vypadá naše hraní ve VTT. Většinou mám mapu z toho či onoho modulu, ale tuhle lokaci jsem čmáral za běhu.