Pendragon: čest a sláva 
v dobách krále Artuše

Historickou RPG hru aby člověk pohledal, dobrých historických her je jako šafránu. Pendragon je je naštěstí jednou z nich. V této dnes už klasické hře zažijete (a) příběhy jako vystřižené ze ságy o Artušovi, (b) životní příběh rytíře a feudála z raného středověku. Jestliže vás láká alespoň jedna z těchto možností, Pendragon je hra pro vás.

Pokud jste stejně jako já nadšenci do historie, možná se – stejně jako já – průběžně poohlížíte po zajímavých historických RPG hrách a v průběhu zjišťujete – stejně jako já – že najít opravdu dobrou hru je velmi obtížné. Jistě, existují desítky generických či univerzálních systémů, na které můžete napasovat stovky stran pokrytých historickými „fakty“ nebo obrázky zbraní, zbrojí a koní. Jenomže málokdo se obtěžuje spojit obě složky dohromady a vytvořit z nich hru. Proto když jsem objevil Pendragon a zjistil jsem, že existuje více než 20 let (byť recenzovaná edice pochází z roku 2005), musel jsem se divit, v jaké že jeskyni jsem to žil. Byl přesně to, co jsem hledal, a s trochou štěstí i to, co osloví vás.


Pendragon je oficiálně hra zaměřená na „artušovské příběhy“, v níž hrajete rytíře, kteří se více či méně zaplétají do legend o králi Artušovi, tajemném Merlinovi či švarném Lancelotovi. Ve skutečnosti by se ale dalo říct, že je to hra, která se sice inspiruje artušovskou érou, ale přitom se soustředí na něco trochu jiného než příběhy kulatého stolu: na život, vzestup a pád vaší vlastní šlechtické dynastie v důkladně propracovaném prostředí raně středověké Anglie.


Unikátnost Pendragonu vynikne hned při pohledu na začínající postavy. Jakožto novopečený hráč na prvním sezení se vžijete do role čerstvě pasovaného rytíře. Máte meč a brnění. Máte několik koní a vlastního panoše. Máte vlastní sídlo a panství, kde pro vás otročí pár stovek sedláků. Doma ve vaší velké síni se vyvaluje odhadem tak pět jiných rytířů – vašich mladších bratrů, bratránků, strýčků nebo otcových panchartů – kteří jsou vám kdykoliv k dispozici. A přes to přese všechno jste nýmand nacházející se vespodu feudálního žebříčku a nezná vás nikdo kromě vašeho lenního pána. Je na čase, abyste si vybudovali pověst a stali se věhlasným rytířem, o němž se budou pět písně … a při tom všem pokud možno vychovali potomka, abyste měli komu předat své jméno a panství.


Takže jestli vás byť jedno z těchto témat láká, ať už artušovský mýtus nebo středověké rytířství, z Pendragonu budete mít nesmírnou radost. Jestli vás lákají obě dvě, pak nechápu, proč čtete recenze a dávno už Pendragon nehrajete.


 

Ve zkratce


Pendragon je v první řadě komplexní a kompletní historická hra. Není to jen snůška mechanik a náhodných historických poznatků, ale propracovaný celek, důmyslný design, kde je všechno propojeno. Je výsledkem celoživotní práce jednoho autora, který dvacet let procházel knihovny, sbíral materiál a cizeloval svou hýčkanou hru. Řečí marketingu obsahuje na 250 stranách:


  • Zaměření na hraní rytířů

  • Jednoduchý a svižný vyhodnocovací systém („zív“)

  • Propracované historické prostředí těsně provázané s mechanikami. Důraz nikoliv na geografii a uplynulé události, ale na společnost a kulturu.

  • Pravidla soustředěná na povahu rytířů, jejich víru, vášně, čest a věhlas.

  • Rady do hry a promyšlenou strukturu kampaně, díky níž se hra „hraje sama“.

  • Pravidla zabývající se správou vašeho panství, rodinou a jinými záležitostmi, které stojí stranou od běžných dobrodružství.


K základní knize neodmyslitelně patří ​
i The Great Pendragon Campaign, což je 400stránkový epos nabízející:


  • Předem připravenou kampaň na 81 herních let (= minimálně 81 sezení)

  • Dopodrobna zpracované reálie dobové Británie, tentokrát už i s geografií, které jsou včleněné do herních sezení a průběžně dávkované 
v průběhu kampaně.

  • Zhruba 400 let reálného historického vývoje zhuštěného do oněch 80 herních let, to proto, aby se během kampaně měnily dobové poměry, výzbroj i válečnictví.


Jak byste čekali od díla pilovaného dvacet let, je to natolik všeobsažné, že se po přečtení Pendragonu zdráhám přilepit přívlastek kompletní na jakoukoliv jinou hru. Ach ano, a možná jste si všimli, že už jsem dávno rezignoval na jakoukoliv snahu o „objektivní“ recenzi. Tak skvělý Pendragon je.


 

V hlavě rytíře


Greg Stafford je herní návrhář známý především pro svou zálibu v mytologii a legendách o králi Artušovi. K jeho nejznámějším hrám patří Prince Valiant (takový Pendragon pro děti) a především jeho svět Glorantha, do něhož zasadil například stolní RPG HeroQuest nebo RuneQuest a rovněž počítačovou hru King of Dragon Pass. Gloranthu, která klade ohromný důraz na mytologii a náboženství, označuje jako svou chloubu, ovšem za svůj celoživotní majstrštyk považuje právě Pendragon.


Pendragon byl vydán poprvé v roce 1985 ve Staffordově nakladatelství Chaosium, pod jehož záštitou vyšly v průběhu let čtyři edice a řada rozšíření. Když se v devadesátých letech Chaosium dostalo do finančních potíží, muselo značku Pendragon prodat nakladatelství Green Knight, které vydalo několik rozšiřujících knih bez jakéhokoliv Staffordovy účasti. Na přelomu nového tisíciletí odkoupili značku Pendragon Staffordovi přátelé 
z nakladatelství White Wolf, jež pak v roce 2005 vydalo aktuální, pátou edici, tentokrát opět z pera Grega Stafforda. O rok později následovala The Great Pendragon Campaign. Obě knihy, stejně jako většinu knih v historii Pendragonu, psal Stafford zcela sám.

Jestli jste někdy zkoušeli hrát historické RPG, zřejmě jste narazili na problém 
s odlišnou mentalitou. Toho správného historického požitku se nedá dosáhnout, aniž by hráči změnili svůj způsob uvažování… a hraní. Jakožto moderní lidé jsme zvyklí hrát příběhy velmi individualistické, až egoistické. Naše hry vyprávějí 
o zajímavých hrdinech, většinou cool svobodných mužích, kteří vyšetřují zločiny, zachraňují svět a jsou strašně děsní pašáci. Láska a rodina vstupuje do hry jen náznakem ve chvílích, kdy Bondoidní hrdina sbalí překrásnou ženu (a to vždy jen na jednu noc). Na víru si vzpomeneme jen tehdy, když potřebujeme vyléčit těžká zranění nebo ochránit před Zlem. Vazby na okolí jsou jenom, aby se neřeklo, naše příběhy jsou hlavně o hrdinovi: já, já, já, jenom já.


Tento moderní individualismus si příliš nerozumí se středověkým myšlením a Greg Stafford se velmi snažil, aby od něj svou hru co nejvíce oddálil. Pendragon je tak ve svém jádru především hrou o smrti. „Každá postava jednou zemře, ať už násilnou smrtí či stářím,“ píše se hned na začátku. Smrt vaší postavy je něco, čemu se jako hráč nevyhnete. Hra letí dopředu tempem 1 sezení = 1 rok, díky čemuž je i přirozená smrt reálným jevem.


Do hry tak vstupujete s jasným vědomím, že Bůh vám na tomto světě vyhradil jen omezený čas, a můžete se sami sebe ptát: „Jak na mě budou vzpomínat? Budou na mě vůbec vzpomínat? A co po sobě zanechám svým synům a synům mých synů?“ Což není řečnická otázka, protože až vám jedna postava umře, budete hrát za jejího potomka, který se musí vypořádat s tím, co mu jeho otec přenechal – nejen panství a materiální zázemí, ale i jméno a reputaci...


…ale to všechno jen za předpokladu, že nějakého potomka máte. Hanba tomu rytíři, který nezplodí syna, aby nesl jeho erb do dalších let. To jako hráč své postavě nepřejete, protože kdyby 
k tomu došlo, znamená to, že jste v zásadě prohráli tuto dynastickou hru. (Což se nedá říct o vašem umrněném bratranci z třetího kolene, který je v sedmém nebi z toho, že zdědil všechny vaše tituly, pozemky a koně. A ano, za tohoto bratrance pak budete hrát dál.)


Jinými slovy, v Pendragonu jde 
o to, že začínáte jako nuzný rytíř a během svého života se snažíte zajistit svou rodinu do budoucna a především získat co nejvíce slávy. Protože sláva je to jediné, co po vás zbude v pozemském světě, až se vaše duše odebere do Království Božího.


Díkybohu slávu lze získat nespočtem způsobů: oddanou službou svému lennímu pánovi, účastí v obrovských bitvách, projevováním výrazných charakterových rysů (ať už negativních či pozitivních), účastí v turnajích, dáváním průchodu svým vášním (ať už romantickým či krvavým), uzavřením vhodného sňatku, ztělesňováním náboženských hodnot (zda jste pohan, nebo křesťan, je zde dost zásadní), udržováním honosného panství a samozřejmě výpravami za dobrodružstvím, čímž jsme se dostali 
k samotnému obsahu herních sezení.


Co je na Pendragonu nejkrásnější, je fakt, že všechny zmíněné záležitosti – povahové rysy, vášně, čest, sňatky, panství a samozřejmě věhlas – se nevznášejí kdesi v rovině „rad do hry“ ani „doporučujících textů“. Ne, jsou velmi důmyslně vetkané do samotných mechanik hry, takže je prakticky nemožné nedostat je do hry.


 

Mechanický záběr


Postavy v Pendragonu jsou charakterizovány pár základními vlastnostmi (síla, obratnost …) a sadou dovedností. Vyhodnocování je velmi jednoduché, postavené na podhazování dvacetistěnnou kostkou. V každé herní situaci můžete aplikovat bonus nebo postih +/- 5/10/15 podle obtížnosti a vnějších faktorů. A to je asi tak všechno. Žádná podpravidla, výjimky, doplňky, tabulky úprav, nic takového. Jednoduché, svižné a hlavně zcela nudné, takže pojďme dál.


Systém začíná být zajímavý až u povahových rysů. Každá postava v Pendragonu je totiž charakterizována dvaceti páry protikladných charakterových rysů, které nabývají (stejně jako cokoliv jiného ve hře) hodnot od 1 do 20. Například:


  • Štědrý/Sobecký (12/8)

  • Cudný/Chlípný (3/17)

  • Skromný/Pyšný (5/15)

  • Upřímný/Lstivý (14/6)

  • a tak dále, celkem dvacet párů (ty jsou pevně dané)


Tyto rysy v první řadě charakterizují vaši postavu. Většina postav bude mít spoustu nevýrazných rysů a potom tři čtyři velmi výrazné (výše uvedený příklad by byl skoro pohanský ideál). Povahové rysy jednak odrážejí vaše dosavadní hraní, jelikož se v průběhu hry mění v závislosti na vašich rozhodnutích, a jednak omezují hraní postavy, protože na ně lze házet stejně na jakoukoliv jinou vlastnost a ony vám mohou „nadiktovat“, jestli se zachováte v rozporu či 
v souladu s nimi. Zde bilancujeme dost na hraně hratelnosti, protože samozřejmě nikdo nechceme, aby mechaniky hrály automaticky místo nás. Autor sám zdůrazňuje, že na charakterové rysy by se mělo házet hlavně ve vypjatých situacích, kdy postava nemá na rozmyšlenou a rozhoduje se spontánně, a v několika dalších případech. Text je však celkem ambivalentní a osobně mám takový dojem, že každá družina si bude muset najít tu vlastní rovnováhu.


Pak jsou tu ještě vášně (nenávist 
k Sasům, láska k rodině, pohostinnost), což jsou obzvláště silné povahové rysy, na které se rovněž hází kostkami a které vám mohou dát cenné bonusy … anebo vás dohnat k šílenství, takže s jejich používáním opatrně.


Výrazné povahové rysy a vášně se přímo promítají do vaší slávy, kterou sbíráte podobně jako zkušenosti v jiných hrách a která slouží jako ukazatel vašeho „úspěchu“ ve hře. Stejně jako všechny ostatní mechaniky v Pendragonu, i ona má přímou reprezentaci v herním světě: sláva se projevuje tím, že si o vás šuškají sedláci, pěvci o vás skládají balady, znají vás na všech dvorech v širokém okolí, nepřátelé vás proklínají a váš pán si vás chválí. Prakticky cokoliv, co ve hře uděláte, má vliv na vaši slávu … a za zmínku stojí, že slávu nezískáváte nutně za to, že jste „hodný“ rytíř, ale prostě za to, že jste „výrazný“ rytíř.


Je tu samozřejmě i soubojový systém, protože jako správní rytíři budete bojovat skoro pořád. Postačí říct, že je podrobný (tj. že počítá s různými zbraněmi, zbrojemi, štíty, typy zranění, atd.), a přitom nepřekračuje do území, kde by překážel a nudil. A také je smrtící, jak jsem si zažil na vlastní kůži při testovacím sezení, kdy jsem v prvním kole svého prvního boje skončil prošpikovaný skrz naskrz jezdeckým kopím. Pravda, bylo to vinou nevhodné kombinace mého kritického neúspěchu se soupeřovým kritickým úspěchem, ve většině případů si odnesete spíš jen ošklivé zranění díky kvalitní zbroji a šikovnému panošovi, který vás vytáhne z vřavy dřív, než vás ušlapou. Přesto však na vás smrt neustále číhá a hrozí prstíkem. Zdalipak už máte potomka?


Je toho ještě mnohem víc, třeba pravidla pro bitvy armád (kde neřešíte armádu jako celek, nýbrž svého rytíře uprostřed toho všeho). V průběhu kampaně, až uplyne pár let, přicházejí do hry nové „vynálezy“ a s nimi i speciální subsystémy, jako je třeba rytířská šlechetnost nebo láskyplné dvoření se dámám (ne, ani jedna z těchto idejí neexistuje na začátku kampaně). Dalo by se psát donekonečna, ale není důvod. Pendragon není hra, již byste si pořídili kvůli konkrétním číslům a pravidlům. Jde o koncepci.


A ne, není tu magický systém. Máte smůlu, rádoby Merlinové, v téhle hře se hraje za rytíře.


 

Velká kampaň


Co dělá Pendragon uzavřenou a velmi uživatelsky přívětivou hrou, je pevná struktura herních sezení, o kterou se můžete opřít a díky níž je pro Vypravěče celkem hračka připravit se na další hraní. 


Život rytíře je plný událostí a kniha se o nich dopodrobna rozepisuje. Staráte se o své panství, svou rodinu, jezdíte na dvůr svého pána, kdykoliv drží sněm, musíte ročně svému pánovi odsloužit několik dní jako voják, když je potřeba, svoláváte svou družinu a jezdíte do bitvy, v dobách míru se účastníte turnajů, štvanic, hostin a jiných kratochvílí. To vše probíhá jaksi na pozadí, odbude se to rychle a možná si sem tam odehrajete pár zajímavých scén, když se váš rytíř dvoří šlechtičně nebo se vyráží pomstít sousedovi za urážku.


Gró každého sezení pak nadchází v létě, kdy seberete své koně a panoše, sejdete se s přáteli (= rytíři ostatních hráčů) a vyrazíte na dobrodružnou výpravu. Koneckonců, Anglie je stále ještě mladá, nespoutaná a porostlá tajemnými hvozdy. Typickými ukázkami dobrodružství mohou být hony na mýtické bytosti, řešení problémů v zapadlých koutech panství nebo později (možná?) i výpravy za svatým grálem. Zde se hra nejvíce odchyluje od reality a ponořuje se hlouběji do svého artušovského aspektu. Někdy je letní dobrodružství nahrazeno válečným tažením nebo výpravou na královský dvůr, kde se konají turnaje či hostiny.


Na konci sezení, až se uzavře dobrodružství a s ním skončí i teplé dny, nadchází fáze zimy. Zatímco váš rytíř sedí ve své síni zavalené sněhem a snaží se nějak zabít nudu, hráči se věnují papírování. Rozdělují se zkušenosti, zlepšují se postavy, ale především je potřeba vyhodnotit, jak si za uplynulý rok vedlo vaše panství a vaše rodina. Zde přicházejí k řeči fascinující náhodné tabulky (jednoduché – prostě hodíte kostkou 
a mte výsledek) a vy jen s úžasem sledujete, jakou jste letos měli úrodu, kolik se vám narodilo dětí, kolik vám umřelo dětí nebo jak si vede váš nejdražší kůň.


Nedocenitelným přínosem je pak již zmíněná The Great Pendragon Campaign, tedy kniha s předem připravenou kampaní. Přestože vyšla samostatně o několik let později než základní pravidla, minimálně já osobně si bez ní Pendragon nedokážu představit. Zde teprv vychází zcela najevo těch dvacet let věnovaných vývoji hry. Kniha je doslova nabitá materiály, od cizích postav, přes drby, až po mapky měst a krajin. 
V kampani zažijete války se Sasy, nájezdy Piktů, narození Artuše, vytažení Excaliburu z kamene, růst měst i příchod nových technologií. To vše příjemně 
a po malých kouscích nadávkováno do 81 herních let. Kampaň neobsahuje „dobrodružství“, jak jste na ně možná zvyklí 
z Dračího doupěte nebo Dungeons and Dragons. Jde spíše o rozsáhlou sbírku zápletek, motivů a událostí ke každému roku (byť se v ní najdou i lineárnější dobrodružství klasického ražení).


Když si to shrneme: důraz na povahové rysy rytířů a motivace k vášnivému hraní emocí, přátelství a nepřátelství; potřeba získávat slávu a starat se o rodinu; systém, který vám generuje, co se přes rok odehrálo na vašem panství; spousta drobných událostí, hostin, turnajů, šarvátek či bitev během každého roku; připravené cizí postavy s vlastními povahami a cíli; řada námětů na velké dobrodružné výpravy. Co z toho vychází, je tak obrovská zásoba motivů, které vám vznikají samy, že je prakticky nemožné dostat se do fáze, kdy Vypravěč sedí nad prázdným papírem a neví, co si má na příště připravit. Pendragon se zkrátka hraje sám.


 

Všechno má svůj konec


Tak jako každý rytíř musí jednou zemřít 
a rozpadnout se na prach, tak i tato recenze musí skončit. A jéminánku, to už má tolik stran? Ale vždyť jsem vám přitom ještě nestihl říct o spoustě věcí. Úplně jsme vynechali třeba čest. Nebo sňatky. A víte taky, že ještě před tvorbou své postavy si na náhodných tabulkách naházíte, jak žili a co prožili váš dědeček a otec? Podobných zajímavostí je plná kniha, která nemá tu výhodu, že by mohla polovinu z 250 stran zaplácat seznamem kouzel. Je toho tolik, co by se dalo napsat… ale proč?


Věc se má tak, že pokud jsem vám Pendragon neprodal doposud, tak pochybuji o tom, že jakýkoliv další detail by to mohl změnit. A naopak, jestliže vás toto „stručné“ představení oslovilo, pravděpodobně už se rozbíháte, abyste si další podrobnosti zjistili sami. Pendragon je nemožné představit na pár stránkách, to se musí zažít.


Což mi připomíná, že tohle technicky vzato není recenze, ale „Čerstvě přečteno“, protože jsem ještě neměl tu čest, abych si kampaň v Pendragonu zahrál 
a abych pravidla dostal do krve. Proto mě teď omluvte, běžím shánět spoluhráče.


I vy byste měli uhánět. A prosím, kdybyste cestou náhodou potkali recenzentskou objektivitu, vyřiďte jí, že se nechávám pozdravovat.