Polaris

Vložil(a) rpgforum dne
5
Průměr: 4.6 (12 hlasů)
2005
Tragická hra bez vypravěče, v níž postavami jsou mýtičtí rytíři dalekého severu

Polaris: Chivalric Tragedy at Utmost North je hra s velmi poetickým a tragickým prostředím - vždyť postavami jsou rytíři Řádu hvězd, kteří svádí marný a předem prohraný boj s démony Úsvitu o osudy celého světa. Hra nemá Vypravěče, účastní se jí 3-5 hráčů, kteří se střídají v samostatných scénách. Úlohu vypravěče zastávají každému hráči jeho spoluhráči, z nichž každý má na starosti nějakou oblast příběhu a prostředí (jeden překážky a nepřátele, další blízké vztahy, atd...). Hra se může pyšnit i mnohými dalšími inovativními mechanikami, například systémem vyhodnocování, který používá nejen kostky, ale i rituální fráze a řečnické obraty s jasně danými efekty.

Externí recenze a shrnutí

Drakkar 23 Peekay a Fingalen Recenze: Polaris

4

Polaris je hra o kolaborativním vyprávění v žánru hrdinského eposu řízlého Hamletem. Postavy jsou tragičtí hrdinové, mechanikami odsouzeni ke smrti nebo zaprodání se zlu a podlehnutí bezvýchodnosti své situace. Hráči pak mají role jakýchsi sudiček, nemají vlastní postavy v pravém slova smyslu, ale pro každou hlavní postavu v příběhu zastávají jednu z rolí dle které ovládají okolnosti v životě té postavy. 



Ty pravidla jsou nádherný, poetický, evokativní a děsivý. Když to člověk poprvé čte, mozek mu má chuť protéct ušima ven, protože nastává nevyhnutelné a v hlavě se neustále opakuje otázka: Jak to mám sakra hrát ? 



A světe div se, tak jak říkají pravidla. Tahle hra je rules light, procedure heavy a tak chvíli trvá, než se člověk naučí byť jednoduchý pravidla používat tak, jak bylo zamýšlený.



Tohle řečeno, jako u spousty dalších storygames dost záleží na tom, s kým to hrajete a jaký mají ti lidé cit pro drama a příběh. Pravidla s tím do určité míry pomáhají, ale ne zas tolik, kolik by asi spousta lidí potřebovala. 



Pokud máte tu možnost zahrajte si to, vyzkoušejte si to a pak posuďte sami, zda vám to vyhovuje. Ale Polaris je prostě jiný, je to šok, jako ponoření se do ledové vody. Ale když se uklidníte a prodýcháte to, naleznete zážitek kterej vám asi žádný jiný RPG poskytnout nedokáže. 

4

Ta hra tvoří úžasné příběhy, ale musíte nejdřív pochopit, jak vlastně funguje a jak je potřeba ji hrát: Musíte být na svého protihráče ZLÍ. A taky moc nefunguje být zlý na svou postavu...

5

Faktem je, že Polaris asi není pro každého, faktem je, že je náročná a dlouhá, faktem je, že mi přijde moc malá na kampaň a moc velká na onehsot, takže se hraje vlastně dost blbě, a faktem je že naprosto zásadně záleží na tom, s kým ji hrajete, ale faktem taky je, že je úžasná a že jí asi méně než pět hvězd dát nedokážu. Jestli máte rádi storygames, tak byste ji určitě neměli minout.

5

Polaris je GMless hra o tom, že můžete dosáhnout čeho chcete ... ale vždy existuje nějaké "ale" a čím víc takových "ale" přichází, tím víc se blíží tragický konec.

Neotřelá herní mechanika na přesném formulování frází, cílů a záměrů staví hráče proti sobě originálním způsobem. Hra dokáže hráče neskutečným způsobem vyždímat, ale v tom pozitivním slova smyslu. Emoce tečou, příběh je plný nádherných a přitom drsných zvratů a nezřídka se stává, že se zároveň těšíte i obáváte toho, co na vás hra a spoluhráči v příštím momentu připraví.

Můžete hrát jako delší, tragickou kampaň, mnohem víc se mi ale osvědčila jako krátká (3-5 hodin) výplňovka, ve které dáte pořádně zavařit mozku i emocím, když si třeba někde chcete dát něco jiného, než bezduché mlácení, nebo zrovna nemáte GMa a přesto si chcete zahrát.

5

Hrať Polaris je náročné a neobvykle vyčerpávajúce. Už trojhodinové sedenie človeka úplne vyšťaví. (Pre dobrý zážitok by som asi odporučil hru rozdeliť do dvoch troj- až štvorhodinových sedení a hrať ich dva dni po sebe.) Prečo je to tak?

- Polaris nemá Pána hry. Nemá ani družinové hranie ako tradičné hry, ani striedanie spotlightov ako modernejšie hry. Všetky roly sú rozdelené medzi štyroch hráčov (existujú aj varianty pre piatich a troch, default sú štyria) a každý môže hrať neustále. Ak aj hráč práve nehrá, vymýšľa, akú scénu nadhodí najbližšie.

- Polaris nemá prestoje. Je potrebné sa neustále sústrediť. Každá veta je významná.

- Hráč musí aktívne počúvať a naladiť sa na ostatných. Spoločne budujú ucelenú estetiku, ktorá však nie je len žánrová (estetika konania postáv a podobne), ale aj abstraktne-filozofická, týkajúca sa samotnej povahy len voľne načrtnutého prostredia a ľudskej prirodzenosti. Táto predstava môže byť veľmi krehká a už len jedno nevhodne zvolené slovo ju môže ostatným narušiť.

- Polaris je pritom hra veľmi úsporná. Jej štruktúra vedie k tomu, že žiadna idea nie je úplne vyčerpaná, žiadna situácia úplne opísaná a žiadna veta úplne dopovedaná. Ako v minimalistickej hudbe, kde sa zopár tónov neustále preskupuje do podobných, ale vždy mierne odlišných konfigurácií, ktoré dohromady skladajú ohromivú krehkú katedrálu, alebo pri refrakcii svetla cez voľne sa vznášajúce bubliny krehkého farebného skla, ktoré vytvára nepredvídateľné a neopakovateľné odtiene a sledy farieb, tak aj v Polarise len sporo nadhodené obrazy a rozhodnutia postáv vzájomne rezonujú a vytvárajú mnohovrstevnú, nevyčerpateľnú stavbu. Polaris netvorí gýč, ani žánrové klišé, ani únavne doslovné interakcie. Polaris tvorí umenie. A to vyžaduje vhodného človeka.

- K úspornosti patrí aj úspornosť textu hrania. Najkrajší zážitok poskytne vtedy, ak hráči prehovárajú sústredene, bez vedľajších hlášok a komentárov, bez verbálnej reflexie. Ak hráči detailne poznajú mechanizmy hry a ritualizované frázy. Sledovať plynulý dialóg medzi Srdcom a Pomýleným je ohromenie krásou jazyka, je zastavenie času v ritualizovanej výmene medzi dvoma majstrami bojového umenia. S úspornosťou, uvoľneným sústredením a eleganciou plynule obrátiť energiu a vrátiť úder, ale aj nechať doznievať do ticha.

- Hra nevyžaduje len estetickú a verbálnu disciplínu, ale aj dramatickú zručnosť. Rámovanie scén postavu zasahuje, konflikty sú skutočné a dilemy tnú do živého. Nie je priestor pre rozvláčne úvody alebo bezvýznamné scény.

- Hranie Polarisu sa odohráva v inom postoji, než na aký je hráč RPG zvyknutý. Najčastejšie hovorí ústami Pomýleného, teda hovorí o postave iného hráča v druhej osobe. Nepodporuje klasické ponorenia sa do postavy, ale hráč sleduje dianie z režisérskeho odstupu. Postavy sú prostriedkom vypovedania väčšej, ich presahujúcej drámy. Napriek tomu je hra veľmi vizuálna, intenzívna a imerzívna.

TLDR: Polaris funguje najlepšie medzi hráčmi, ktorí sú naladení na jednu vlnu krížom cez asi štyri rozmery. Je to hra náročná, ale aj úchvatne krásna (či už v defaultnom prostredí, alebo v iných). Slová doznievajú dlho po hre, v mysli vyvstávajú nové a nové obrazy a súvislosti. Dá sa hrať aj trocha uvoľnenejšie, ale existuje riziko, že človeka ten nevyužitý potenciál bude následne mrzieť.

Polaris je vrchol rozprávačského, narativistického smeru forgeovského dizajnu, aký sa už nedá prekonať. Je to ešte hra? Podľa mňa už nie. Polaris je ritualizované kolaboratívne rozprávačstvo. (Je to aj krásny spôsob, ako v malej skupine filozoficky nahliadnuť na vážne súčasné hrozby, viď Faskalov Singularis.) Hranie Polaris je umelecká forma, so všetkým, čo k tomu patrí: je nahliadnutím do ľudskej - áno, aj vlastnej - duše. Zhrozenie nad človekom, súcit s ľudstvom. Áno, Polaris nás robí autentickejšími ľuďmi. Niet väčšej chvály.

3

Hral som tuto hru iba raz a zatial nemam odvahu si to zopakovat. Setting je sice pekny a poeticky... ale skutocna hra je (samozrejme ze zavisi od hracov) ... peklo :D cely cas clovek tuho rozmysla co mu to jeho oponent vravi, kam smeruje a ako sa branit jasnym pasciam, ako sa vyhnut tomu co sa na neho chysta a ako zjemnit osud postavy ktora uz nikdy na tom nebude tak dobre ako na zaciatku. Inymi slovami hra je o tom ako zmenit volny pad do sr**iek na pohyb po naklonenej rovine. Mozno sme to hrali dlho, ale po dvoch hodinach som bol uplne vypluty a proste som nevladal. Cize ak to budete hrat s mature hracmi... budete riesit take incesty a intrigy o akych sa vam ani nesnivalo (pravdepodobne).

5

Polaris je môj sen. Nedokážem sa ho zbaviť, vypudiť ho z hlavy. Keď privriem oči vidím bledých rytierov na troskách veľkolepých pevností. Vidím odraz svitu hviezd v ich nestarnúcich očiach, počujem chmúrnu pieseň pohasinajucích strážkyň nočnej oblohy. Zasnežené pláne, kryštaľové siene. Boj, ktorý môže končiť len vlastnou smrťou alebo zradou. A predsa, ako sen, je mi podivne neuchopiteľný. Dve sedenia, ktoré som zažil, boli s výnimkou niekoľkých "Ooohhh!" momentov, také nejaké podivné. Možno zložením hráčov, možno mojimi vysokými nárokmi a očakávaniami, náročnosťou hry. A keď už sa mi zdalo, že je dobrá hra na dosah, že sa zlezú hráči s potenciálom prežívať túto elégiu Hviezd, vždy to z nejakého dôvodu nevyšlo. Akoby to bola kliatba. Sen, všadeprítomný, no nepolapiteľný. Asi si len ťažko viem predstaviť setting, s ktorého som kedy bol podobne unesený. Asi si len ťažko viem predstaviť hru, ktorá takým úžasným spôsobom umožňuje vkladať do takmer každej scény dramatické prvky, poetické detaily, bojovať a prehrávať s tak hrdinským pôvabom a odhodlaním. Verím, že raz ten sen prežijem na vlastnej koži. Dovtedy nedokážem dať iné ako najvyššie hodnotenie.

5

Vznešené, tragické, poetické, intimní, romantické, hrdisnké a mýtické. A hlavně, nepopsatelně skvostné. Tahle hra neskutečně překvapila a je pro mě jednoznačně nejlepší RPG co jsem kdy hrál. Má neskutečně silný příběh, neskutečně podmanivé prostředí a neskutečně nepopsatelný systém, ve kterém není vypravěč a k vyhodnocování konfliktu se kromě kostek, použají fráze k licitování s ostatními hráči o to co se nakenoc stane. Hra je to nesmírně originální, náročná, ale přitom funkční, i když má svá úskalí. Pro mě je to ale zhmotnění snu, o kterém jsem se ani neodvažoval snít. Kdo nehrál, si to nedokáže představit a opravdu o něco přichází. Ben Lehman je genius. Kdyby to šlo, dám šest hvězdiček.