Únos Entefela

Trochu mě mrzí, že s hodnocením asterionských modulů začínám takhle zostra, nicméně jakkoli na mne u Buchtových ilustrací dýchla nostalgie a snažil jsem se najít, co by se mi na tom líbilo, nakonec zkrátka nemohu obejít fakt, že vyvrcholení dobrodružství nedává ani trochu smysl. Záporák nemá nejmenší důvod s družinou bojovat, družina nemá nejmenší důvod bojovat s ním, boj je to nezábavný a podle mého takřka jistě pro družinu na avizované úrovni smrtelný, a velmi mocný magický předmět, který mají šanci získat, je "příliš složitý" na to, aby ho postavy mohly použít. ... Cože?

Hlavní linie dobrodružství je dosti přímočará - dá se to pochopit, když jde o sledování zloděje prchajícího divočinou, nicméně docela se mi ježí vlasy hrůzou z toho, na kolika místech vede dál pouze jedna konkrétní stopa, která je za skillcheckem. Jakmile se jednou hráči dostanou za druhou kapitolu, tak už to asi zvládnou, nicméně začátek, kde v obrovském neznámém městě je třeba zjistit, kterým směrem se magicky krytý zloděj vydal, a druhou kapitolu vůbec najít, je podle mě úhledně zabalený balíček frustrace.

Přímočarost je, pro mě dost překvapivě, asi ve třetině hry je cesta přerušena naprosto nesouvisejícím a velice výrazným úvodem do zcela jiné zápletky s tajným řádem strážců šíleně prokletého artefaktu. Prokletý artefakt se zdá být mnohem důležitějším problémem, než nějaký pitomý kůň, a jediné, co podle mě brání celkem samozřejmému vykolejení celého dobrodružství, je fakt, že byť jsou tajní strážci na straně dobra, nenapadne je nic lepšího, než unést a brainwashovat jednu z postav - což je prostě k nasrání, a celé to tak nejspíše skončí vcelku nesmyslným krveprolitím.

Další část dobrodružství je asi nejlepší - kolem Královské řeky je třeba vyřešit pár sociálních konfliktů, k jejímu překročení text nabízí několik variant, a postavy konečně dojdou k prvnímu zvratu: zloděj je ve skutečnosti hodná hraničářka, která koně potřebuje, aby zachránila svého bratra. Kdyby zde dobrodružství skončilo soubojem v malém dungoenu lidožravého obra, bylo by všechno ok a dal bych mu možná i tři hvězdičky. Bohužel, následuje velké finále, a jak jsem předeslal, nedává nejmenší smysl.

Hraničářka koně vede ke svému známému čaroději, který jí nakecal, že jej potřebuje k záchraně jejího bratra. Ve skutečnosti jej potřebuje, aby oživil armádu kamenných bojovníků. Co s tím? No, vlastně nic, tak ať si je oživí, ne? Nikde není nějak ukázáno, že by byl čaroděj zlý a chtěl s nimi udupávat štěňátka. Prostě ať si vezme trošku koňské krve (víc nepotřebuje, pak je možno koně v pohodě vrátit), odčaruje bratra (což umí bez problému) a jde se domů? Ne. Z nějakého důvodu si čaroděj najal jinou družinu dobrodruhů, aby fingovali, že na postavy útočí orkové (?), pak se tvářili přátelsky a vzali si od nich koně, pak vyvolá ohnivou stěnu, aby postavy musely jít skrz dungeon, ve kterém na ně shazuje stropy, pak vyvolá sochy a pošle je na postavy, a pak, pokud jej postavy porazí a nezabijou, zničí mocný magický artefakt, který mu tohle všechno čarování umožnil, a vrátí se dělat vesnického kouzelníka. WTF?!

Jako třešinku na dortu zmíním, že na konci knihy je u sedmi čarodějových žoldáků (se kterými mají postavy reálně jen bojovat na život a na smrt) popsáno k jejich charakteru dvakrát víc, než ke všem ostatním NPC dohromady.