Rurouni Kenshin

Aniž bych chtěl absolutizovat, mám za to, že pokud nejste milovníky mangy (ne, teď nemám na mysli hentai ani ecchi), pak jste o tomto klasickém komiksovém 28-dílném cyklu dodnes neslyšeli. Což je velká škoda, protože tuto mangu je možné použít – kromě zabití času - i jako zdroj inspirace pro tvorbu RPG. 

Začnu nutným zlem, a to výkladem použitých pojmů. Manga je japonský komiks, který se vyznačuje svéráznou, ale na první pohled rozpoznatelnou stylizací obličejů, zachováváním klasických proporcí (obvykle) postav a příběhu plného zvratů a patetických scén. Hentai jsou japonské erotické komiksy – a že je z čeho vybírat. Ecchi je japonský výraz, který se dá přeložit jako zvrácený, zvrhlý nebo neslušný (prostě téměř synonymum hentai). Anime je kreslený seriál ve stylu mangy (nebo hentai), často vytvářený přímo pro domácí použití (tzv. OVA – kreslené seriály, které se prodávaly na videokazetách). Ještě upřesním, že OVA s Rurouni Kenshinem je 4-dílná (a na vynikající úrovni), zatímco anime má sestupnou tendenci kvality.

Rurouni Kenshin

Rurouni Kenshin je příběhem o mladém šermíři Himurovi Kenshinovi, který se poflakuje po Japonsku okolo roku 1878 (éra Meiji), až narazí na dobrodružství – a už se ho nezbaví až do poslední stránky 28 dílu. Celá série se dá rozdělit na tři nestejně dlouhé části podle místa, kde se děj odehrává – Edo (dnešní Tokyo), Kjóto a Jinchuu (což se dá přeložit jako pomsta).

První díly mohou působit až naivně a někteří starší čtenáři budou mít chuť odložit tuto mangu ad akta. To by ovšem byla velká chyba! Rurouni Kenshin začíná pozvolna a klasicky, ale původně blankytně modrá obloha začíná temnět a atmosféra posledních dílů je už opravdu hustá (podle autora je Kenshin založen na happyendu a proto není od věci patřičně přitvrdit). Hlavní hrdina dostává ve svém prvním dobrodružství zázemí v dojo Kamiya Kasshin a postupně dojde k vytvoření družiny postav, které Kenshinovi z nejrůznějších důvodů pomáhají na jeho cestě odčinit jeho temnou minulost a uchránit Japonsko před dalším krveprolitím. Aby totiž bylo jasno, Kenshin je známý také jako Hittokiri Battousai, který za éry Bakumatsu jako člen Ishin Shishi nemilosrdně pobíjel lidi katanou. Po obnově pořádku však Hittokiri Battousai zmizel a objevil se tulák se sakabou, katanou s přehozeným ostřím a plochou hranou a jizvou ve tvaru X na levé tváři, který přísahal, že už nikdy nezabije žádného člověka. Kenshin se svým postojem k nezabíjení pohybuje na hraně – pokud zabije další lidi, stane se z něj opět hittokiri battousai (= zabiják lidí). Na druhou stranu často bojuje se soupeři, kteří ho chtějí zabít, takže Kenshin nemůže bojovat tak efektivně. Být morálně na výši se prostě nevyplácí.

Příběh Himury Kenshina je odhalován postupně, stejně jako jsou postupně předváděny jeho šermířské schopnosti a techniky – v tomto směru je manga velmi propracovaná, jak po grafické, tak po faktické stránce – většina technik skutečně existovala a čtenář se může alespoň rámcově seznámit se stylem boje katanou. Nicméně nejsou žádné záznamy o tom, že by někdy existovala sakaba nebo škola, která by boj s ní vyučovala – Watsuki Nobuhiro si sakabu prostě vymyslel, sakaba totiž reprezentuje Kenshinovu vůli nezabíjet. Na druhou stranu sakaba dokáže zničit v přímém střetu katanu, což je reálné.

Proto může tato manga posloužit nejednomu PJ jako zdroj inspirace pro vytváření zvláštních soubojových technik. RPG snese i pověstný Kenshinův výskok.V celé manze se nebojuje pouze katanami, ale také holýma rukama, kodachi, zbraněmi ninjů a nebo neobvyklými schopnostmi jednotlivých postav. Velmi zajímavou zápornou postavou byl třeba loutkař Gein, který bojoval pomocí svých loutek (nebo přesněji řečeno, postavil si mechanický bojový oblek, který je předveden v akci ve 22. dílu), nebo sběratel mečů Shou, který se vytáhl s Renbatou (katana s dvěma čepelemi umístěnými jen pár centimetrů od sebe, přičemž rány způsobené renbatou se nedají zašít) a poté s méně realistickým Hakujin no Tachi – mečem tenkého ostří, se kterým zacházel jako s bičem. Další postavou s pohnutým osudem je Seta Soujirou – mladý šermíř téměř stejně tak dobrý jako Kenshin, který se neustále usmívá, protože v sobě kromě zvláštního smyslu pro humor potlačil všechny ostatní emoce, nebo slepý šermíř Usui, který používá „The Mind´s Eye“ (a jehož pravou podstatu odhalí Saitou Hajime ve 14. díle).

Zajímavým protivníkem je také Otowa Hyouko, zabiják, který má hned několik triků v rukávu – jednak vystřelovač šipek, umístěný na levém předloktí, který je ukrytý pod volným rukávem kimona a který Otowa ovládá šnůrkou v dlani pravé ruky. Pozornost protivníka se soustředí na namířenou levačku, na jejíž dlani je namalován japonský znak, Otowa zatáhne za šňůrku a jakoby odnikud dostane protivník zásah.

Dalším trikem je flakónek s železnými pilinami a zmagnetizovaný meč, díky kterému dokáže Otowa zasahovat protivníka daleko rychleji (ale obávám se, že proti většině soupeřů, kteří by měli kovovou zbroj, by mu tento trik byl spíše ke škodě, zmagnetizovaný meč by se přitáhl na jejich kovovou zbroj), zajímavé jsou i jeho další flakónky obsahující jedy, kyseliny, oblak dusivého nebo paralyzujícího plynu a také samotný, dost extraordinerní límec, který je nejspíše vyztužen ocelovými dráty. Zkrátka, při setkání s tímto mistrem zabijákem platí jednoduchá poučka – nedostat se k němu moc blízko.

Další nadprůměrnou stránkou této mangy jsou jak propracované hlavní postavy, tak záporáci, kteří musí být náležitě potrestáni a jejichž životnost je v rozmezí jednoho až tří dílů. Sám autor věnuje obvykle jednu stránku každé vedlejší postavě včetně Kenshinových protivníků, komentuje zdroje své inspirace (často jsou to americké komiksy) a své původní záměry – opět je možné si vzít inspiraci pro tvorbu zajímavých vedlejších postav nebo alespoň neotřelých protivníků. Samozřejmě, že kromě těchto vedlejších postav se objeví i výraznější protivníci, kteří ovlivní život Kenshina a jeho družiny dost zásadním způsobem – Shishio (který vypadá jako oživlá mumie) a Enishi (který má s Kenshinem nevyřízený účet z jeho zabijácké minulosti).

Mimochodem, právě Shishio je stejný jako původní Kenshin – také zabíjí bez milosti, jeho důvody jsou stejné – zabíjí pro novou éru, bojuje proti podle něj špatné vládě – a rovněž on má okolo sebe svou družinu, jejíž členové z různých důvodů sympatizují se Shishiem. Tahle paralela může být inspirací pro mnohého PJ, neboť je založena na jednoduchém relativismu dobra a zla. Pro někoho je Shishio hrdina, pro jiného zločinec, prostě není to samoúčelný padouch, který je zlý, protože je zlý.

Enishi je naproti tomu arogantní zločinec a psychopat, který má neustále před očima svou mrtvou sestru Tomoe.

Postavy jsou obvykle alespoň rámcově představeny, některé mají svou minulost a především – jejich motivace je v mnoha případech velmi originální a přitom uvěřitelná.

Velmi zajímavou postavou je Hajime Saitou, který Kenshinovi pomáhá jen proto, že mají společného nepřítele – ostatně hned v prvních dílech vstupuje na scénu jako poručík Fujita, aby se po deseti letech znovu utkal s Kenshinem. Každopádně Saitouovy sarkastické komentáře opravdu stojí za to.

PJové dostávají v této manze vedlejší zápletky a nové CP doslova v dárkovém balení – třeba Raijuta Itsuguri chodí od doja k doju a poráží tamní učitele kenjutsu jen proto, že podle něj se stalo kenjutsu moc slabým. Proto je jeho cílem zabít nebo porazit všechny současné učitele a založit novou školu kenjutsu, která obnoví jeho původní slávu a význam; Jin´Eh je zabiják srovnatelný s hittokirim, ale narozdíl od Kenshina nedokázal se zabíjením přestat a jeho život je neustálé prolévání krve (prakticky patologická závislost). Ale jako záporák je prvotřídní. Kromě toho je v celé manze spousta „tajných“ organizací, které mají své vlastní plány a přesvědčení – opět je možné nechat se jimi inspirovat a do dobrodružství zakomponovat třeba náhodné setkání s některou tajnou organizací.

Dalším zdrojem inspirace pro PJ může být také historie Himury Kenshina, která je jako retrospektiva představena v 19., 20. a 21. dílu této mangy. Třeba ninja bojující dvojicí kodachi na dlouhém řetězu nebyl vůbec špatný (byť chudák vydržel pouhé tři stránky) a celý plán na zabití Kenshina (vytváření bariér) taky měl něco do sebe, i když byl poněkud těžkopádný a já sám bych jej asi nepoužil. Celá retrospektiva popisuje události předcházející prvnímu dílu mangy a čtenář tak může zjistit, jak přišel Kenshin ke své jizvě ve tvaru X na levé tváři nebo jaký měl vztah ke své první ženě Tomoe. Celá retrospektiva se samozřejmě objevuje i v anime, přičemž soubojové scény jsou – i díky hudbě - ještě lepší než v samotné manze.

Mimochodem, příběh na pozadí opravdových událostí pádu Tokugawského šogunátu a nastolení éry Meiji v Japonsku snad alespoň pár čtenářů přiměje k většímu zájmu o tuto zemi – a nemusím snad dodávat, že japonská kultura, mýty a tradice jsou stále velmi málo používané v RPG hrách (výjimkou je The Mountain Witch a jeho rozšíření, Temní elfové ve Warhammeru jsou stylizovaní á la středověké Japonsko nebo lze využít obrázky ze tří sad Kamigawa ze hry Magic: The Gathering) a proto právě využití těchto prvků dokáže udělat i z obyčejného dobrodružství „něco víc než jen dobrodružství“.

Samozřejmě, že dalším klišé jsou tzv. „budižkničemu“ – postavičky ninjů nebo policistů, kteří padají po desítkách. Naštěstí jsou v manze použití minimálně a tudíž není nutné se nad tím pohoršovat.

Autor mangy – Watsuki Nobuhiro – původně nezamýšlel Rurouni Kenshina jako rozsáhlou sérii, takže na některých postavách je vidět autorův vývoj – některé se prostě nepovedly. Už původní zabiják, který se vydával za Battousaie, byl ve skutečnosti obyčejný zbabělec a chcípák příliš neschopný na to, aby zabil těch 50 lidí. Asi nejotravnější postavou z celé mangy je ovšem Myojin Yahiko – kterého se čtenář nezbaví. Já chápu, že Kenshin je určen i mladším čtenářům, ale desetiletý kluk se shinaiem a velkou hubou mi přišel jen a pouze otravný a bylo pro mne úlevou, pokud se do děje zapojoval jen okrajově a po většinu času byl mimo papír (nebo plátno). Druhou nejotravnější postavou je Makimashi Misao – ženská varianta Yahika. Ani tady není o co stát. Naopak, některé postavy – například Tsukayama Yutarou - nedostaly mnoho prostoru, takže tento nedostatek byl kompenzován až ve stejnojmenném anime, které z původní mangy vzniklo. Každopádně, manga je narozdíl od anime kratší, protože neobsahuje prakticky žádný otravný filler. Každopádně, chování Kenshina se v průběhu celé mangy změní – v prvním díle má dost sarkastické hlášky, ale pak začíná více moralizovat a přesvědčovat své protivníky, což už tak zábavné není, zato to koresponduje s jeho přesvědčením nezabíjet.

Na druhou stranu, Watsuki postupně vyzrává a právě třetí část celé mangy – Jinchuu – je, zejména v retrospektivě velmi soustředěná na prokreslení jednotlivých postav – dokonce i víceméně epizodní postavy velitelů Ishin Shishi mají jasnou motivaci dělat to, co považují za správné.

Bohužel, zatímco protivníci Kenshina a jeho družiny byli vytvářeni s náležitou péčí, jejich důvody, proč Kenshina zabít, jsou až k uzoufání stejné (k uzoufání proto, že se opakují celých 28 dílů). v zásadě jde buď o protivníky, kteří mají s Kenshinem nevyřízené účty z jeho zabijácké minulosti, nebo s Kenshinem bojují proto, aby se z něj zase stal Hittokiri Battousai (ovšem nikde není řečeno, proč). Samozřejmě, že řada protivníků bojuje z jiných, dějem daných důvodů (Shou nebo Sagara Sanosuke si chtějí prostě zabojovat, Jin´Eh se s Kenshinem potkává náhodně v momentě, kdy jde zabít politika, kterého Kenshin chrání apod.). Ale jak říkám, ony dva uvedené důvody boje s Kenshinem se opakují až příliš.

Nedá mi to, abych si nerýpnul – Kenshin a jeho parta žijí celou dobu nejspíše z luftu, protože po většinu děje nedělají nic, čím by si vydělávali peníze. Přesto jim nedělá problémy cestovat nebo navštěvovat čajovnu. U záporných hrdinů je zdroj obživy jasný – jsou to buď nájemní zabijáci, nebo vůdci zločineckých band. Kromě toho je v manze pár dalších logických kiksů, občas se postavy chovají dost nelogicky – ale dá se to přejít.

Poslední nevýhodou celé mangy je fakt, že angličtina ani čeština nedokáže čtenáři zprostředkovat styl Kenshinovy mluvy – Kenshin totiž mluví velmi, velmi zdvořile s každým, koho potká. Někteří překladatelé, aby tento rozdíl vynikl, nechali ostatní postavy mluvit hruběji, což nepovažuji za dobrý nápad – naštěstí se to týká hlavně anime a ne mangy. Mimochodem, pokud si seženete třeba anime Samurai X, nedoporučuji anglický dabing, ale spíše originální znění s titulky – angličtina mi v některých případech doslova rvala uši, obzvlášť když Yahiko mluví jako dlaždič, což je vzhledem k jeho věku směšné (ačkoli, když občas poslouchám dnešní malé děti, no to se nedá popsat, to je samá ....). 

Kromě samotných zápletek a postav jsou pro PJ využitelné i některé použité hlášky nebo chování postav. Opravdu kvalitní jsou tyto:

• „Nevzdám se svého života bez dobrého důvodu.“
• „Dobrý důvod? Neboj, napíšu ti ho na hrob!“
• „Nechci způsobit zbytečně moc zranění. Všichni, kdo neradi chodí k doktorovi, by měli jít pryč.“
• „Jestli chcete boj, jsem tady. Ti, kterým chutná hlína, můžou zaútočit“.
• „Nechci utrácet čas tím, že budu bojovat se slabým pitomcem, který si nedá říct.“
• „Přežíváte jako zvířata. Žádnou důstojnost a čest nepotřebujete.“
• „Když někomu věříš, budeš zrazen. Pokud budeš bezstarostný, budeš zabit. Zabij, nebo budeš zabit...v tomhle světě jsou slabí potravou silných.“
• „Spráskaný pes by neměl tak hlasitě štěkat.“
• „Já tě zabiju!“ „Zabít? Ty? Zabít mě? Neznáš vlastní limity.“

• „Aku soku zan.“

Co říci závěrem? Pokud ve vás tento článek probudil alespoň malý zájem o Japonsko nebo o manga komiksy, pak toho rozhodně využijte. Rurouni Kenshin je dnes již klasická manga, obsahující akci, humor, romantiku a konečně úvahy o hodnotě lidského života. Není to ztracený čas. De gozaru.