O cestách a necestách

Cestování v pravěku, středověku a dnes se nedá srovnávat nejen proto, že dnes jsou k dispozici nové dopravní prostředky. Ostatně podobné problémy jako tehdy čekají i na dnešní cestovatele v málo civilizovaných oblastech. Proto vám snad nějak pomohou tyto náměty na téma cestování kulturní krajinou i divočinou.

 

Krajina zkrocená a nezkrocená


Pro naše pravěké a středověké předky příroda nepředstavovala příjemné místo k vycházkám a odpočinku, ale spíš nebezpečný, ale zároveň životodárný živel. Divočina vyvolávala v lidech žijících před nástupem romantismu spíš negativní konotace. Hluboký les byl místem ovládaným zlými duchy, kam přes den chodili jen odvážní a přes noc tam setrvávali jen lovci, uhlíři a podobní blázni. Jít v noci lesem je tak trochu strašidelné i pro mnoho dnešních lidí.


Tak jako se domestikací stal ze zlého vlka věrný pes a z nebezpečného pratura nebo divočáka užitečný volek a pašík, tak si lidé podmaňovali i krajinu. Žďářením (vypalováním) nebo kácením lesů se získával prostor pro pole a otevřené pastviny. V blízkosti lidských sídel vznikaly prořezávané lesy nebo pařeziny (lesy, ve kterých se stromy pravidelně ořezávaly za účelem získání proutků), důležité zdroje palivového a stavebního dříví a letniny, tedy tenkých větviček určených k zimnímu krmení domácího zvířectva. V „kulturních“ (nejde o dnešní uměle vysazované lesy, ale měly blíž k nim než ke skutečnému pralesu) lesích se také pásla prasata.


V následujícím textu počítám hlavně s krajinou středoevropského typu. Při cestách pouští nebo ledovými pláněmi nastanou zase jiné (zpravidla mnohem horší) komplikace a cestování po moři je něco úplně jiného.


 

Cesty a jejich příkoří


Většina udržovaných cest byla lokální – ze vsi na pole nebo na pastviny (včetně těch lesních). Pole byla proti dnešním poměrům mnohem menší a ke každému poli se zemědělec musel dostat, takže v okolí vesnic byla síť cest hustší než dnes. Naopak dálkových cest bylo méně a často měly podobu jen sotva udržovaných lesních pěšin. To platilo zejména pro řídce (nebo skoro vůbec) osídlené oblasti, zejména hory. Přechod horského pásma byl na organizaci velmi obtížný a zpravidla byl možný jen na několika málo místech. Třeba do Čech se v době laténské (tedy za Keltů) dalo vstoupit od severu po Labi nebo Nakléřovským průsmykem (a snad i mezi těmito dvěma cestami mezi skalami Českosaského Švýcarska), od jihozápadu Všerubským průsmykem, od východu v prostoru dnešního železničního koridoru poblíž České Třebové a snad i od severovýchodu (přes Lužické hory nebo Broumovsko). Ve vrcholném středověku přibyly cesty přes Chebsko a Šumavu a kolonizace učinila prostupnějšími i ostatní hory. Do vrcholného středověku byly dálkové cesty sjízdné jen pro soumary. Ve středověku začaly být používány vozy, které však neuměly zatáčet, a tak cesty často vedly kolmo na svah. Formani tak byli závislí na přípřahu od místních obyvatel.


Divočina mimo cesty byla obtížně schůdná i pro pěší a vozy neměly šanci projet. Přirozené pralesy bývaly o trochu řidší než dnešní „farmy na dřevo“, ale byly rozmanitější co do stáří a druhů stromů a běžně v nich tlely kmeny starých, spadlých stromů. Ještě horší než nebezpečné šelmy a hadi, zrádný terén a obtížná orientace byla nadpřirozená nebezpečí. Bylo to zmíněno už v úvodu – divočina je cizí, nelidský a nezkrocený svět, kde na poutníka číhají zlí duchové se svými úklady. Málokdo má odvahu jít do takového rizika, zvlášť když ve fantasy (nebo historickém prostředí s fantasy prvky) nejspíš nejde o pouhou pověru.


Na cestách hrozilo mnohé nebezpečí. Na vlky (a jinou dravou či jinak nebezpečnou zvěř, případně netvory) a lapky hráči RPG obvykle nezapomínají. O nebezpečích plynoucích z počasí, terénu a limitů vlastního těla bych teoreticky nemusel poučovat žádného zkušenějšího turistu, situace se však od středověku v mnohém změnila, a tak na mnohé zapomínáme i my zkušení chodci. Přechody horských či lesních pásem trvaly několik dní bez možnosti doplnit zásoby nebo se zotavit v civilizaci, takže každé podcenění přípravy nebo zdržení mohlo znamenat, že výprava dorazí o hladu nebo vůbec. Vymknout si kotník, namoct si klouby nebo si pořídit pár puchýřů není na dlouhé cestě po špatném povrchu nic neobvyklého, a byť jen jediný kulhající člen výpravy (člověk nebo zvíře) může ostatní postavit před dilema, zda se zdržet, nebo nechat nešťastníka po cestě napospas osudu. K podobné situaci může vést nemoc z horka a slunce, zimy a promoknutí nebo pití špatné vody (většinou je nutno doplňovat vodu z místních zdrojů – tahat zásobu pití s sebou znamená další zátěž, resp. nutnost ušetřit váhu na zboží).


Počasí může uškodit nejen přímo cestovatelům, ale i cestě. Po větším dešti bývají cesty rozbahněné (zvláště ty úvozové) a vítr je zase může zatarasit spadlými stromy či větvemi. Pokud jsou na cestě mokřady, hrozí zejména ve vlhčích obdobích zapadnutí, bez zkušeného průvodce je tedy cesta takovým územím extrémně nebezpečná. Průvodce je také důležitý proti bloudění. Značení cest bylo spíš výjimkou, a přestože existovalo (většinou ve formě kamenných mohylek, tzv. „mužíků“, nebo zářezů na stromech), tak málokdy dosahovalo kvalit srovnatelných s turistickým značením Klubu českých turistů. Jak již bylo zmíněno, každé zabloudění může znamenat, že výpravě uprostřed divočiny dojdou zásoby.


S krajinou bylo spojeno také jedno nebezpečí, které dnes už neznáme – jen někde byl k dispozici most nebo přívoz, většinou bylo třeba se spolehnout na brody, kde jediný špatný krok znamenal pád do proudu a pravděpodobně topení. Kdo neuměl plavat nebo nesl příliš velký náklad, pro toho obvykle byl takový chybný krok krokem posledním. Z historie známe několik významných osobností, které zahynuly při překonávání brodu (např. Fridrich Barbarossa), těch neznámých samozřejmě bylo mnohem víc.


 

Vandráci, cestovatelé, poutníci


Většina zemědělců žila celý život na jednom místě a nejdál byla na nejbližším větším místě trhu (většinou ve městě). Přesto existovaly důvody pro delší cesty, které se týkaly i usedlých obyvatel, a samozřejmě i lidé, pro které byla cesta domovem.


Cesta na zkušenou byla běžnou praxí nejen v rámci středověkých cechů. Pro řemeslníky měla výhodu v tom, že získali nejen praxi, ale občas i nějaké to „know-how“ z ciziny. U zemědělců tomu odpovídalo sehnání místa čeledína na nějakém jiném statku. Ve středověku a raném novověku původ sice do jisté míry determinoval, jak vysoko se člověk může ve společenském žebříčku bez velkých komplikací vyšplhat, ale téměř všichni neurození začínali svou kariéru jako čeledíni nebo potulní učňové či žáci. Šlechtici začínali o něco výš (jako pážata a později panoši), ale model začínání od píky platil i u nich.


Ve většině kultur panoval nějaký zvyk nebo zákon zakazující příbuzenské sňatky a často nutící mladé lidi hledat si partnery ve vzdálených komunitách. Důvodem nebyl strach z hromadění recesivních alel, spíš strach z přílišného hromadění majetku a snaha udržovat dobré vztahy s dalšími komunitami. Zejména u žen bylo stěhování do manželovy komunity často nejdelší cestou v životě.


Další důvod pro dlouhou cestu pocházel z náboženských důvodů – každý se mohl jednou či víckrát za život sebrat a vydat se na pouť na nějaké svaté místo. Důvodem mohla být vina a snaha o její odpuštění, vděk za mimořádné štěstí nebo přání, jehož splnění přirozenými prostředky by bylo téměř nebo úplně nemožné. Pouti nejsou jen křesťanskou záležitostí, téměř každé náboženství má svá poutní místa. Status poutníků samozřejmě bude ovlivněn jejich civilním postavením a bohatstvím, chudí, žebraví poutníci mohou být považováni za žebráky, světce, nebo něco mezi tím, záleží na zbožnosti lokálního obyvatelstva, vztahu kněžstva k poutníkům a částečně na množství poutníků a náročnosti pouti (pokud jsou poutníci vzácní a musí překonávat mimořádné překážky, snadněji vzbudí obdiv a zvědavost místních).


Různí vandráci, kočovní komedianti a řemeslníci i poutníci obvykle tvoří úplné dno společenské pyramidy, horší postavení mohou mít jen otroci (a i to jen někdy) a trestanci. V této skupině jsou pochopitelně rozdíly v podezřelosti a neoblíbenosti, do jisté míry podezřelí však budou všichni.


Lepší pozici mají cestovatelé, kteří mají určité bohatství a postavení. Sem patří zejména obchodníci a příslušníci vyšších vrstev, zpravidla válečníci (vojáci, potulní rytíři a jejich pravěké obdoby) nebo kněží, i když ti mohou spolu s kočovnými řemeslníky a v některých kulturách i bardy spadat někam na rozhraní obou skupin.


 

Můj dům, můj hrad a zákon pohostinství


Usedlí zemědělci mívali k cizincům dost ambivalentní vztah. Na jednu stranu v nich viděli ohrožení, a to právem. V rámci jedné komunity prakticky neexistovala zlodějina a většina dalších kriminálních deliktů, cizincům však ohled na sousedy a vidina téměř jistého trestu v ničem takovém nebránily. V některých kulturách (třeba u Vikingů a ve středověké Skandinávii) hrozil za zabití hosta spíše symbolický trest, zato když host zabil pána domu (byť v sebeobraně), trest byl mnohonásobně tvrdší. Přes noc se psi běžně pouštěli ze řetězu, a tak přijít v noci do vesnice obvykle znamenalo střet s hladovou psí smečkou a jejími majiteli.


S tím ostře kontrastovala pohostinnost. Většina kultur měla nějaký „zákon pohostinství“, který velel pánovi domu přijmout poutníka a chovat se k němu jako řádný hostitel, alespoň pokud host neporušil patřičné zvyklosti jako první. Pohostinnost a podezřívavost vůči příchozím se nemusely vylučovat, naopak často šly ruku v ruce. Když pocestný zaklepal na dveře, měl hospodář volbu cizince vyhnat nebo přijmout jako hosta a řádně se o něj postarat, rozhodnout se mezi „host do domu, čakan do ruky“ a „host do domu, Bůh do domu“. Volba závisela na tom, zda vyhodnotil chování (a také vzezření) pocestného jako nepřátelské či přátelské. Každá kultura měla svá znamení, která měla potenciálního hostitele přesvědčit, že se hostitel bude chovat, jak se patří, a ke slovu přišla i hospodářova intuice. Výše zmíněné právo hostitele na obranu sebe i svého majetku (a omezení práva hosta na agresi, pokud si chce udržet čest) se s pohostinstvím doplňuje, neboť jen kombinace obou zvyků chrání jak hosta, tak hostitele.


Výhody pohostinství pro cestovatele jsou zřejmé – pokud vypadají a chovají se slušně (v rámci možností), pravděpodobně všude dostanou zdarma jídlo a přístřeší. Pro místní je přínosem jednak to, že mohou doufat v podobnou pomoc, když se sami vydají na cesty (častěji tak spláceli pomoc poskytnutou jim v minulosti, na začátku své kariéry), a hlavně přímý prospěch z pocestných – zprávy ze světa a zábava. Televize tehdy neexistovala.


 

Lidé z divočiny


To, co bylo řečeno o pohostinnosti, platí v ještě větší míře pro ty, kteří s pocestnými do jisté míry sdílejí status i místo pobytu, pro různé obyvatele „země nikoho“ mimo civilizované kraje. Mezi ně patří zejména příslušníci lesních profesí, lidé poskytující servis projíždějícím karavanám (často zároveň příslušníci lesních profesí, případně rybáři, pokud jde o vodní dopravu) a různí poustevníci. Na hranici mezi lidmi žijícími v divočině a v civilizaci stojí kolonizátoři, kteří divočinu přetvářejí v obdělávanou zemi nebo havířskou osadu se svým zázemím.


 

Některé profese delší pobyt v lese přímo vyžadovaly. V pravěku to byli zejména lovci, ve středověku spíš dřevorubci, uhlíři, smolaři a brtníci (včelaři). Jiní, zejména pastýři, se pohybovali na okraji pravidelně využívaného území, ale v některých krajích (zejména v bezlesých horách) se vydávali i dost daleko mimo civilizaci. Všichni tito lidé byli spojeni s nebezpečným prostředím divočiny (se kterým si museli nějak sžít), a proto byli lidmi trvale žijícími v civilizaci vnímáni jako určité nebezpečí, skoro stejné jako pocestní. Na druhou stranu o to vstřícnější bývali k poutníkům. Pokud žili poblíž nějaké stezky, mohli si přivydělávat jako průvodci karavan, protože nikdo neznal les lépe než lovci a uhlíři, případně horské louky lépe než pastýři.


Lovci často splývali s válečníky. Mohlo jít o strážce hranic, lapky nebo ochránce karavan před nimi. Vojáci se zpravidla drželi v civilizaci, na hraničním území jich bývalo jen pár v strážních hradech, pokud se nemohli spolehnout na populaci místních obyvatel, jako byli třeba Chodové. Ke kontrolování obchodních stezek bohatě stačilo ovládat centra, kde obchodníci museli doplnit zásoby před vyčerpávající cestou a po ní. Nejvýhodnější pochopitelně bylo ovládat hrady na obou stranách průsmyku, proto také Přemyslovci věnovali tolik úsilí zajištění alespoň příhraniční části Slezska. Mezi takovými příhraničními centry stačilo z vojenského hlediska jen hlídat proti lapkům a zajistit systém varování proti případné agresi z druhé strany hranice, přičemž obojí mohli zajistit obyvatelé země nikoho.


Žít v zemi nikoho bylo výhodné zejména kvůli svobodě – pokud se neztrácelo příliš mnoho karavan, nikdo zde nepřepadával posly a diplomaty mocipánů a neskrývali se tu příliš důležití psanci, tak bylo pro vládce zbytečné udržovat nad takovými místy kontrolu (pár špehů a vyslanců není kontrola) a vybírání daní v takové divočině většinou nestálo za riziko diplomatických roztržek s druhou stranou hranice a hlavně zrady užitečného nárazníku. O něco míň svobody pochopitelně měli obyvatelé vnitrostátních cest divočinou. Tvrdé přírodní podmínky a nebezpečí však zajistily, že tyto oblasti přes veškeré výhody nebyly nikdy příliš hustě osídlené. V závislosti na frekventovanosti a výnosnosti takové cesty při ní mohli žít příslušníci výše zmíněných profesí s takovými „vedlejšáky“ jako je udržování cest nebo provázení karavan a poutníků zrádnými místy, nebo přímo profesionální průvodci, strážci, hostinští, překupníci a další profese napojené na dopravu po cestě.