[PbP] Zlověstná znamení

[boubaque]

Zlověstná znamení

V třinácté šestnáctině patnáctného dne po zimním slunovratu se v krvavém, útrpném rituálu otevřela brána, aby vpustila do tohoto světa nové Bytí. Byl jsem u toho, viděl jsem tu bolest. Byl to jen sen? Snad, ale od toho okamžiku na každém kroku potkávám podivná znamení. Znamení, že se svět nevratně zmenil.

====================

Trigger warning: Pokud trpíte úzkostnými stavy, nebo máte sklony k paranoi, rozmyslete si, jestli se chcete přidat, nebo tohle téma vůbec číst.

====================


O co jde?
Hrajeme deníkovou hru, píšeme o podivných, fantaskních či zlověstných okamžicích, které jsme zažili, skoro zažili, anebo kterým chybělo málo, aby nastaly. Běžné situace můžeme vylepšit, zpodivnit, ale někdy nás sama realita překvapí svou mírou fantasknosti. Můžeme psát jen sami za sebe, ale můžeme si vytvořit i herního avatara (jen ta znamení by ideálně měla vycházet ze skutečných zážitků). Možná budou všechna znamení nejasná a kryptická, možná se budou časem stupňovat, to zjistíme hrou. Očekáváme, že zápisy budou mít trochu lovecraftovský nádech tajemna a zlověstnosti.

Zápisy by měly ideálně být ukotvené v jakémsi bezčasí, které neodkazuje ke konkrétní době a úrovni technologického pokroku; ale pokud je to pro naše znamení důležité, klidně technologii pojmenujte. Pokud popisujeme znamení z historie (nevycházející z vlastního zážitku), používáme nejlépe avatara badatele, který je nalezl v historických pramenech.

Nehrajeme podle žádných oficiálních pravidel, držíme se jen těch pravidel, která si tu sami určíme.


Do tohoto tématu prosím pište jen vlastní herní texty, znamení. Diskusi okolo veďme prosím v jiném tématu. Zatím třeba tady (navrhněte, kde jinde).

[Bifi]

20. februára

Prechádzal som podvečer okolo botanickej záhrady v cudzom meste. Jeden veľký strom týčiaci sa proti nebu vyzeral ako vyrezaný do oblohy... Aj keď som ho obchádzal, stále vyzeral rovnako - ako dvojrozmerný obraz premietaný na neviditeľné plátno, ktoré sa natáča stále mojím smerom. Siluety všetkých ostatných stromov sa pritom prirodzene menili podľa uhla smeru mojej chôdze...

Rozrušený idem ďalej a ani nie o minútu nato vidím vo vzduchu na mieste, vo výške asi piatich metrov, nehybne visieť havrana. Celé sekundy bol úplne bez pohybu - až keď som prišiel takmer úplne pod neho, začal mávať krídlami a odletel preč.

Skutočnosť okolo mňa sa rozpadáva. Ukazuje sa byť tým, čím vždy bola: len prázdnymi kulisami.

[komi]

20. února

Po ulici pokryté tajícím sněhem šla pomalu mladá žena, spíš ještě dívka. Vlasy i kůži měla světlejší než ty zbytky sněhu, po kterých kráčela. Vypadala ztraceně, ale ne znepokojeně. Rozhlížela se a nevypadalo, že by snad vnímala zimu, i když její oblečení mělo jen krátké rukávy a nohavice.

Prošla kolem domu obloženého lešením. Muži na něm se soustředili na práci ... nebo to aspoň předstírali. Kromě jednoho, ten očima zastíněnýma kšiltem neustále bedlivě sledoval jakýkoli pohyb na ulici. Když prošla ta ztracená sněhová žena, tlumenými údery toporem kladiva do tyče lešení začal posílat vzkaz svým kumpánům. Ti všeho nechali a začali ihned o něčem vášnivě diskutovat, ženu přitom nespouštěli z očí.

Budu věřit, že to byli jen obyčejní nadržení zedníci, ale ta žena byla opravdu zvláštní ...

[MartinJ]

V únoru, 23.

Projížděl jsem kolem mladé dívky, která zoufale plakala. Neměl jsem možnost zastavit a vystoupit, abych jí pomohl. Vypadala, jako by se jí zhroutil svět. Po celý zbytek cesty jsem se cítil jako někdo, kdo viděl utrpení, měl moc ho zastavit, ale nepřekonal překážky, aby utrpení učinil přítrž.

Děsím se toho, že se zítra, pozítří, nebo za týden dočtu o nešťastné smrti dívky z bývalé tovární čtvrti.

[MarkyParky]

24.2.

Probudil jsem se doma, ale jako bych sem nepatřil.
Mě tělo mi říká, že už je ráno, ale okolní svět je ponořený do temnoty.

[Korhul]

24. února: Po dlouhé době jsem znovu uviděl hvězdy. Z toho, co v nich stálo, běhá mráz po zádech.

[boubaque]

25. února
Na trávě u chodníku ležela mrtvá straka, ani kočky si jí nevšímaly. Ostatní straky se ji snažily hlasitým křikem varovat přede mnou.

[tochalius]

25. února
Den utichl a tmou se nesly dva tiché hlasy vyprávějící o smrti. Jak mé bdění vyhasínalo, hlasy byly stále hlasitější, až mne ohlušily spánkem.

[komi]

24. února

Ve svitu hvězd prostřední část rybníka připomínala vypouklou, matně šedivou a zjizvenou tvář měsíce. Byla poseta stovkami drobných, většinou kruhových kráterů. Znechuceně na něj hážu kámen a pak druhý a třetí. Ten konečně doletí dost daleko, dopadne a pak se několikrát odráží po povrchu až se dokutálí do jednoho z kráteru a zmizí.

Jestli svět kolem jsou kulisy, proč jsou kulisami ze stupidních pohádek pro děti, které se vysmívají jakémukoli vědeckému poznání? Jestli mám žít iluzi, chci alespoň iluzi důstojnou mé inteligenci!

[MarkyParky]

26. února

Zatratila se nám kočka.

Hledali jsme ji asi hodinu, za usilovného pláče. Pak jsme ji našli jen pár centimetrů od místa, kde měla být. Ležela na boku, obě nohy vytrčené, ani se nehnula.

[Virťas]

27. února

Všechno mi dneska berou. Ráno mi ve dveřích kanceláře vypráví historky kolega od vedle, roztomilý osmdesátiletý stařík, který se vrátil z neschopenky po zlomení hned deseti žeber najednou. A v tu chvíli jsem si všiml, že mi někdo přes noc odnesl ze zakódované kanceláře stůl. A taky mi zmizel pytel z odpadkového koše. Zbyl tu jen zející černý kýbl ševelící praskavými zvuky a stará židle. Když do koše nahlédnu, ozve se šílený pisklavý hlas a mně se sevře hrdlo. Z kulatého ústí se vyvalí pronikavý chlad.

[PardGalen]

27. únor

Dvě rudá srdce společně zamotaná v holém šípkovém keři. Láska někdy bolí.

[Ota]

27. únor

Procházel jsem kolem dvou diskutujících dívek a zaslechl jsem: "... a od té chvíle mám mnohem hlubší hlas ...".
Neohlédl jsem se.

[Vaarsuvis]

1. března
Před půl rokem jsem bratrovi daroval malou figurku Cthulhu, kterou si dal na poličku, kde se následující měsíce vyjímala.

Dnes jsem ho navštívil a figurka na svém místě nebyla.

Bratr neví, kam zmizela.

[komi]

27.února

Bylo nádherné ráno v lese, slunce rychle šplhalo nad kopce a paprsky zvolna postupovaly ke třem ojíněným spacákům v listí. Ve dvou byli mí přátelé, ten můj byl prázdný, protože jsem mezitím vyrazila ke studánce pro vodu, abych je následně překvapila uvařeným horkým čajem.

Když jsem se začala blížit k předpokládané studánce, začaly se objevovat kolem stezky odpadky, znechutilo mne to, ale tu vodu jsme potřebovali, další byla až o mnoho kilometrů dál. Došla jsem až k prohlubni, kde jsem předpokládala pramen a pohled do ní mne až omráčil. Ani nevím, jak to popsat, byly tam v jednom obřím chuchvalci kusy různých mrtvých zvířat a vypadaly tak oslizle, že se zdálo, jakoby byly zalité v rosolu. Dolík toho byl plný. Střeva se proplétala kolem neobratně stažené kůže divočáka, mezi tím naházené odsekané štíhlé nožky srn, čouhal z toho kus plíce, která velikostí i tvarem by klidně mohla být i lidská. Z části přikrytá pruhem nažloutlého vnitřního břišního sádla tam ležela uprostřed toho všeho hlava laně. Chvíli jsem tam stála a zírala do jejího nepřítomného oka, které před pár hodinami pravděpodobně ještě pozorovalo svět kolem. Ta hlava byla podivně bezbarvá, našedlá, s trochou fantazie možná až lehounce průsvitná.

Povzdechla jsem si v jakém světě to žiju. Při nádechu jsem si ale uvědomila, že necítím z té hromady vůbec žádný pach. Žádný pach smrti, žádný pach vnitřností, žádný pach krve, prostě vůbec nic.

[boubaque]

2. března
Ráno byla mlha, že bylo vidět sotva na pár kroků. A přestože obrysy okolních budov přece jen z mlhy prosvítaly, radniční věž zcela chyběla. Vím to; bylo přesně 8 hodin a z věže nezaznělo ani cvaknutí.

Snad náhodou jsem se pak probíral fotografiemi z ledna narazil na obrázek parku v mlze. Připomnělo mi to okamžik tak neuvěřitelný, že jej můj mozek téměř zapudil:

17. ledna
Procházeje parkem jsem sotva zaznamenal několik dětí, které pobíhaly a hrály si na hřišti. Ve spěchu jsem si sotva uvědomil, jak tichá je jejich rozverná zábava. Snad ani nehlesly.

Po setmění přišla mlha. Při procházce se psem jsem zamířil do parku. V mlze bylo slyšet dětský smích a výskot, ale hřiště bylo prázdné.