Hry z řady World of Darkness / Chronicles of Darkness

[Markus]

World of Darkness – hry ze „Světa temnoty“, které vykreslují hororovou alternativu naší reality, obývanou upíry, vlkodlaky, mágy, mumiemi a jiným nadpřirozenem. V 90. letech je jednalo o jednoho z nejslavnějších a nejdominantnějších aktérů RPG scény, po přelomu tisíciletí sláva téhle herní linie uvadá, její vydavatel krachuje, licence mění majitele... ale Svět temnoty nikdy tak docela nezanikl a někdo v něm pořád pokračuje.

Her z prostředí World of Darkness vyšlo hodně (určitě přes dvacet) a ještě víc je jejich rozšíření. Obecně se hry dělí do dvou hlavních řad:

1. řada: Původní nebo taky „starý“ World of Darkness (viz seznam anotací) – linie, kterou to v 90. letech začalo. V roce 2004 ji vydavatel White Wolf ukončil Apokalypsou a provedl reset v podobě další řady (viz níže). Ještě později ji jiný vydavatel Onyx Path obnovil v rámci tzv. „20th Anniversary Editions“. V roce 2015 zakoupilo práva na původní řadu nakladatelství Paradox Interactive a obnovilo ji „pátými edicemi“ her.

Nejnovější, „páté“ edice „starého“ WoD jsou:
Vampire: The Masquerate (5e) (2018). Existuje český překlad startovní sady
Hunter: The Reckoning (5e) (2022)
Werewolf: The Apocalypse (5e) (2023)

2. řada: Chronicles of Darkness, dříve nazývané „nový“ World of Darkness (viz seznam anotací) – linie vycházející po přelomu tisíciletí jako nástupce té předchozí. Začala pod vydavatelem White Wolf, později přešla pod vydavatele Onyx Path a pod ním funguje do dneška.

Existuje taky...
GURPS World of Darkness


Další odkazy

Stručná historie her World of Darkness, sepsal Markus
Na RPG fóru bývala samostatná sekce World of Darkness, která byla v roce 2015 archivována. Stále v ní však můžete najít spoustu zajímavých informací.

[smrq]

Na GameConu vypadlo ze Zajíce, že to je důvod, proč Mytago nakonec nevydalo VtM V5. Hotový překlad se stal ze dne na den zbytečným. Čeká se na novou verzi.

[sirien]

Herald: a cos čekal? Od doby co rozpustili novej White Wolf co vytvořil V5 a outsourceovali vývoj k tý bandě my little pony packalů to s designem šlo totálně k čertu - zprimitivnění, nepochopení funkce core mechanik... viz moje recenze na Hunter the Whatever-but-surely-not-Reckoning.

smrq: ano, bohužel. Byli fér a vydavatelům dali echo s velkým předstihem, aby tomu mohli přizpůsobit vlastní ediční plány (což jako dělat nemuseli a credit where credit is due), ale byla to business secret komunikace tak se o tom nemohlo mluvit dřív než to dali vědět sami.

[Markus]

V6 je šestá edice? Jakoze pátá končí a přichází celkový reboot? Nebo je to něco jako D&D 2024?

[Herald pravdy]

Šestá edice, s V5 to má společný svět (a i ten je nějak posunutý aby reflektoval novinky, například AI - za které jsou upíři rádi, protože to vede k tomu že nikdo ničemu na internetu nevěří a udržování Maškarády je zas o něco jednodušší).

[sirien]

Jakože... formálně ano.

Neformálně - upřímně, osobně mám velmi zásadní problém považovat třeba poslední Huntery za 5. edici, resp. za stejnou hru co byla V5 - oficiálně to je stejná edice hry, ale reálně to není stejný design - Hunter jsou za mě vykuchanej cargo cult V5 systému a designu a to píšu bez jakýkoliv nadsázky a myslim to fakt doslova - V5 byl excelentní, vnitřně konzistentní, bohatej, elegantní a v mnohém (Hunger, Morality...) suprově inovativní design ze kterého se budou některé hry možná inspirovat ještě hodně dlouhou dobu, H5 byly bez prominutí sračka, totálně bez nápadu, vulgární copypasta (často naprosto doslova), všechno "nový" naprosto od pohledu dysfunkční, půlka převzatýho z V5 totálně rozbitý do nepoužitelnosti (anchors bez morality byly třeba WTF že sem tomu při čtení nemoh věřit a doslova sem celou knížku prošel několikrát přes ctrl+F v přesvědčení že sem něco musel přehlídnout, než sem si přiznal že fakt ne). Werewolfy sem po zaznamenání naprosto zklamanejch reakcí komunity už radši ani neotevíral, nejspíš to je totéž nebo ještě horší.

Z tohodle pohledu dává 6e smysl - ta parta ke které to po naprosto dementnim zrušení White wolfu (a zkartování celé související koncepce nového WoD) předali outsourcingem je parta totálně neschopnejch packalů, která s tím pokročilým V5 designem který jde daleko za hranu tupýho "tady máš kostičky, hoď si proti čísílku, škrtni si blood pointy a hpčka, wow, so modern...", vůbec nedokázala jakkoliv pracovat, z toho co sem viděl si dovolim říct, že ho vůbec ani nepochopili.

Tj. pokud chtěli ve vydávání nějak pokračovat, tak ten V5 design prostě museli nějakym způsobem zahodit a nahradit něčim primitivnějšim co uchopit dokážou - a protože cokoliv co vydali pod WoD5 brandem očividně dostalo instantní bash-srovnání s V5, tak prostě dává smysl že V5 musela jít k čertu a bejt nahrazená něčim primitivnějšim, co podobné srovnání vyvolávat nebude.

Je to... hrozně smutný. Nepřekvapivý, ale fakt smutný.

.

EDIT: sorry za expresivnost, ale i když WoD dlouho nehraju tak to je pořád melancholická srdcovka a ten vandalismus kterej s tim Paradoxí outsource poskoci předváděj mě neskutečně triggeruje, i když vim že to je vlastně naprosto zbytečný plejtvání emocema.
EDIT2: nejhorší je že vim že až vyjdou nový Mage tak nejspíš neodolám a pak toho budu hrozně litovat až u toho budu permanentně zvracet

[Markus]

Díky za obsáhlé vysvětlení. Já se hlavně bavím tím, že i WoD má evidentně vlastní edition wars a spěje k tomu, že zanedlouho bude mít i vlastní OSR.

[sirien]

WoD komunita žádný pozérský OSR nepotřebuje, protože starý edice jsou naprosto v pohodě hratelný jak sou

Ehm... teda... oWoD hratelnej neni, ale starý hardcoráře to neruší a nebo (častějc) přešli na hratelný(ější) 20th anniversary reedice, všichni ostatní v klidu hrajou oWoD setting v nWoD (CofD) pravidlech... pokud nepřešli na V5 nebo pro ne-vampiristy na V5 hack variaci. Což je stav u kterého asi co tak koukám komunita z velké části dál vesele zůstane.

[York]

Díky za obsáhlé vysvětlení. Já se hlavně bavím tím, že i WoD má evidentně vlastní edition words

"I utter mighty third edition word upon you!"

a spěje k tomu, že zanedlouho bude mít i vlastní OSR.

Divil bych se, kdyby ho ještě nemělo. Kdysi jsme ho hráli docela hodně oldschoolově.

[king of junkyard]

Na GameConu vypadlo ze Zajíce, že to je důvod, proč Mytago nakonec nevydalo VtM V5. Hotový překlad se stal ze dne na den zbytečným. Čeká se na novou verzi.

Český preklad sa plánuje rovno s vydaním V6 alebo až keď to niekto začne prekladať po vydaní? A budú robiť aj iné knihy okrem upírov?

[smrq]

To nevím. Doporučuju se zeptat přímo na discordu Mytaga.

[Herald pravdy]

Podle toho alfa testu co je venku za mě překlad V6 nemá cenu.

[Markus]

Ve své archivářské činnosti jsem se dostal do bodu, jehož jsem se obával – do devadesátých let k World of Darkness. V následujících týdnech (měsících? hehe) chci postupně projít jednotlivé devadesátkové WoD tituly a sepsat k nim informativnější anotace, protože si je rozhodně zaslouží. Začínám Vampirem!

Nejtěžší bylo rozhodnout, co vynechat, protože snažit se vysvětlit každou mechaniku by vyprodukovalo nepřehlednou anotaci. A tak jsem vynechal třeba celý soubojový systém. Sice je to asi nemalá část knížky, ale vlastně říká celkem málo o tom, co je Vampire za hru a čím je unikátní.

Nově jsem se taky rozhodl rozseknout od sebe dvě generace her: zatímco teď máme společnou anotaci vždy pro první tři edice WoD her, nově budu dělat jednu společnou anotaci vždy pro první a druhou edici (ty vycházely obvykle jen rok po sobě a byly hodně blízké – druhá vždy byla v zásadě erraty chybové první) a samostatnou anotaci pro třetí, revidované edice, které vycházely na konci devadesátých let, implementovaly různé úpravy systému, ale navíc ještě posouvaly settingové reálie, protože v mezičase se proměnil metaplot. S rozdělením přišla zajímavá otázka co s hodnoceními, která už v databázi máme – nakonec je nechám u třetích edic příslušných her, protože ty jsou pravděpodobně tím, co měli hodnotící na mysli, když to psali.

Tohle je teda ten prapůvodní Vampire. Anotace třetí edice bude následovat časem, teď je tam jen neuspokojivý placeholder.

Jestli vidíte nějaké kiksy, opravujte mě prosím!




Vampire: The Masquerade (1e, 2e) (1991)

Vampire: The Masquerade je urban fantasy hra stylizovaná do „gotického punku“, odehrávající se ve Světě temnoty, dekadentnější a násilnější alternativě pozemských devadesátých let. Hráči představují novopečené upíry, kteří se pro vzájemnou ochranu spojí do semknuté skupiny a pak se seznamují s upírským světem a snaží se uchytit ve společnosti ovládané striktní hierarchií, rodovými klany, pokrevními válkami a pletichařením. Do toho zápasí se svojí novou podstatou, s potřebou pít lidskou krev a snaží se uchovat si lidskost navzdory „zvířeti“ v sobě. Jako raný zástupce her zaměřených primárně na vztahy, machinace a hluboké příběhy, navíc vysoce stylizovaný, sklidil Vampire ohromný úspěch, katapultoval svého vydavatele White Wolf ke slávě a do značné míry určil vývoj RPG scény v devadesátých letech. Zahájil herní rodinu World of Darkness, ve které posléze vyšel bezpočet dalších herních titulů a jejich rozšíření.

Hlavní designér Mark Rein•Hagen založil hru na košatých reáliích alternativního světa. Upíři na základě starého zákona zvaného „maškaráda“ tají svou existenci před lidmi a většina jejich společnosti se sdružuje ve volné organizaci Camarilla, jejímž buňkám v jednotlivých městech vládne „kníže“ a pod ním se rozkládá spletitá upírská hierarchie. Nepřítelem jsou upíři sdružení v násilné sektě Sabbat. I v rámci Camarilly však není nouze o nepřátele, protože upíři intrikaří a ti starší manipulují těmi mladšími jako figurkami v mocenské hře. Každá postava obvykle patří k jednomu ze sedmi hratelných klanů Camarilly, které herně fungují jako hrubé archetypy postav, každý s unikátními slabinami a schopnostmi – buřičští Brujah, samotářští a zvířecí Gangrelové, vyšinutí Malkaviani, znetvoření Nosferatu, krásou posedlí Toreadoři, okultističtí Tremerové a aristokratičtí Ventrue.

Hra klade důraz na atmosféru a budování příběhu, texty příruček jsou prokládané povídkami a úryvky prózy, instruktážní texty vypravěči často radí, aby v zájmu příběhu přeskakoval použití pravidel. Příběhově orientovaná je i různá terminologie: jednotlivým herním sezením se říká „kapitoly“, celé scénáře/dobrodružství se nazývají „příběhy“, celá kampaň je „kronika“. S důrazem na volné vyprávění ale poněkud nekoresponduje relativně tradiční systém s přehršlí číselných ukazatelů, komplexním bojem a podrobně definovanými schopnostmi.

Hra zavedla herní engine Storyteller. Autor jeho mechanického základu, Tom Dowd, vyšel ze své dřívější práce na Shadowrunu (1989) a použil obdobný systém založený na hodech pooly kostek, tentokrát ovšem desetistěnných místo šestistěnných. Postavy mají devět základních vlastností a sadu navázaných dovedností. Mezi ty všechny si rozdělí „tečky“ reprezentující stupeň od 0 do 5. Při většině akcí hráč sečte příslušnou vlastnost a dovednost, vezme tolik desetistěnných kostek a hodí. Vypravěč určí obtížnost (výchozí je 6) a každá kostka, na které padne tolik nebo víc, se počítá jako úspěch. Dodatečné úspěchy zlepšují výsledek, hozené jedničky naopak úspěchy ruší. (Jednou z výtek k tomuto systému bývá, že kvůli proměnlivému počtu kostek a pohyblivé cílové hodnotě je velice těžké odhadnout šanci na úspěch.) Utrácením metaherní měny „bodů vůle“ můžou hráči výsledek vylepšovat nebo aktivovat různé drobné výhody. Nadto má každá postava určité „disciplíny“, což jsou v zásadě superschopnosti typické pro příslušníky jejího upírského klanu (například ovládání zvířat a smrtelníků, přeměny těla, nadpřirozená síla nebo rychlost…). I disciplíny nabývají hodnot od 0 do 5 se stupňujícími se účinky. Postavy mají i řadu dílčích údajů, jako jsou ctnosti (odvaha, sebeovládání, svědomí), společenské zázemí nebo kontakty. Postupem hry získávají další body/tečky k investování mezi své číselné ukazatele.

Výrazná část pravidel modeluje upírskou existenci. Ukazatel „bodů krve“ měří upírovu sytost: každou noc jeden bod ubývá, další může hráč utrácet za uzdravování zranění, fyzické zesílení nebo aktivaci některých nadpřirozených schopností. Krev se doplňuje samozřejmě vysáváním smrtelníků. Jak body krve docházejí, může kontrolu nad upírem převzít jeho vnitřní „zvíře“ a vyvolat krvavé běsnění. Související ukazatel „lidskosti“ vyjadřuje, nakolik je postava ještě člověkem. Kruté a nemorální činy ho postupně snižují, s klesající lidskostí vypadá upír čím dál obludněji, a jakmile lidskost klesne na nula, postava plně propadá „zvířeti“ a přestává být hratelná. Do toho všeho vstupují i dílčí pravidla, například hody na ukazatel „odvahy“, když se má upír vystavit ohni nebo slunci, hody na „sebeovládání“, když vzdoruje zvířeti, nebo hody na „svědomí“, které určují, jestli postava po spáchání krutého činu přijde o lidskost.

Záhy po vydání první edice základní příručky (1991) se ukázalo, že hra obsahuje některá nedotažená pravidla a zmatečné texty, a tak už po roce vyšla druhé edice základní příručky (1992), která reorganizuje obsah knihy a zavádí iterativní změny na úrovni oprav – změnily se například podrobnosti toho, jak fungují některé disciplíny v boji, jaké konkrétní postihy dávají jednotlivé stupně zranění apod. Obě edice jsou ale velice blízké. (A pro účely databáze je považujeme za tutéž hru.)

Pro hru rychle začala vycházet nesmírně početná řada dalších doplňků, připravených scénářů a rozšíření. Mnohá z nich se soustředila na prohlubování reálií herního světa – ostatně právě Vampire se výrazně podílel na popularizaci konceptu „splatbooků“, tedy rozšíření cílených na hráče a věnovaných jednotlivým typům postav (zde to byly typicky jednotlivé klany), v nichž se hráči dozvídají nové reálie a dostávají k dispozici nové schopnosti a jiné možnosti. V průběhu devadesátých let tak do hry přibyly nové klany a okolnosti, dokonce se odvíjel i kanonický příběh („metaplot“). K výrazným doplňkům patří mimo jiné Chicago by Night (1991), oceňovaný popis jednoho herního města, The Players Guide to the Sabbat (1992), přinášející popis klanů z konkurenční organizace Sabbat, a druhá edice The Vampire Players Guide Second Edition (1993), která výrazně rozšířila možnosti postav a přidala nové schopnosti i další ukazatele jako „přednosti“ (merits) a „vady“ (flaws).

Po několika letech vývoje nahradilo tuto původní podobu hry rozsáhlejší přepracování v podobě třetí, revidované edice Vampire: The Masquerade (1998).

[Markus]

A dnes vlkodlaci! O těch jsem na rozdíl od Vampire skoro nic nevěděl a musím vám říct, zorientovat se v tom jejich ezo lore nebylo nic snadného. Za případné opravy budu rád.



Werewolf: The Apocalypse (1e, 2e) (1992)

Werewolf: The Apocalypse je urban fantasy hra stylizovaná do „gotického punku“. Po úspěchu svého upírského předchůdce Vampire: The Masquerade (1991) jde o druhou hru zasazenou do Světa temnoty, dekadentnější a násilnější alternativy pozemských devadesátých let. Tentokrát hráči ztvárňují vlkodlaky, jejichž úkolem je chránit Gaiu, živoucího ducha Země. Planeta totiž umírá, je zužovaná znečištěním, průmyslem i nadpřirozenou zkažeností. Postavy utvoří úzce semknutou smečku a svádějí vesměs marný boj za ochranu přírody a jejích posvátných míst, přičemž se opět musí zorientovat i v pletichách nejednotné společnosti vlkodlaků. Ve srovnání s Vampire je ale Werewolf bojovnější, spirituálnější, spojuje prvky environmentalismu s přírodními vírami a depresivními vyhlídkami.

Důraz je opět na propracované reálie a mytologii světa. Vlkodlaci si říkají Garou a rozlišují různé spirituální síly, které působí na svět. Nepřítelem většiny z nich je ničivá síla Wyrm, dříve součást přírody, dnes zkažená a usilující o rozvrat s pomocí padlých vlkodlaků i lidských korporací, které záměrně šíří úpadek a znečištění. Blíží se titulní apokalypsa a vlkodlaci se ji snaží odvrátit, byť zároveň věří, že jsou odsouzeni k nezdaru. Vedle fyzického světa existuje i duchovní svět Umbra, do něhož můžou vlkodlaci pronikat, uzavírat dohody s duchy, bojovat se spirituální zkažeností a cestovat nadpřirozenými krajinami. Každá postava opět patří k jednomu z kmenů, které slouží jako hrubé archetypy s unikátními slabinami a schopnostmi – mezi třináct kmenů patří třeba aristokratické a tradicionalistické Stříbrné tesáky, milovníci měst a technologií Chodci sklem, zvířecí Rudé drápy a další. I vlkodlačí společnost je tak rozdělená a má vlastní spory.

Od svého předchůdce přebírá hra herní engine Storyteller. Postavy mají devět základních vlastností a sadu navázaných dovedností. Mezi ty všechny si rozdělí „tečky“ reprezentující stupeň od 0 do 5. Při většině akcí hráč sečte příslušnou vlastnost a dovednost, vezme tolik desetistěnných kostek a hodí. Vypravěč určí obtížnost (výchozí je 6) a každá kostka, na které padne tolik nebo víc, se počítá jako úspěch. Dodatečné úspěchy zlepšují výsledek, hozené jedničky naopak úspěchy ruší. Nadto mají vlkodlaci nadpřirozené schopnosti zvané „dary“, rozdělené vždy do pěti stupňů, například ostré smysly, schopnost ovládat zvířata nebo komunikovat na značné vzdálenosti. Postupem hry získávají hráči další body/tečky k investování mezi své číselné ukazatele. Mezi dílčí údaje postav patří „plemeno“ vyjadřující původ (zrozený z vlků, zrozený z lidí, zrozený z vlkodlaků…), „auspicie“ vyjadřující fázi měsíce, za které se narodily, a s tím související roli ve společnosti (průzkumník, šaman, vypravěč, šejdíř…). Každá smečka hráčských postav obvykle mívá vlastní „totem“, který jí dává další výhody, ale zároveň se s ní pojí nějaké povinnosti nebo tabu.

Jednotlivé herní subsystémy pak přesněji modelují vlkodlačí existenci. Vlkodlaci můžou volně přecházet mezi pěti podobami, od člověka přes hybridní bojovou formu „crinos“ až po vlka. Postavy mají určitý trvalý ukazatel „vzteku“ reprezentující vlkodlakovu niternou zlobu, který na jednu stranu dává postavě přístup k „bodům vzteku“, které se obnovují při měsíci nebo prožíváním silných emocí a jejich utrácením získávají hráči dočasné výhody nebo aktivují okamžitou přeměnu. Na druhou stranu jsou ale postavy s vysokým vztekem náchylnější k běsnění a ztrátě kontroly. Oproti tomu ukazatel „gnóze“ a s ním spojené „body gnóze“ reprezentují napojení na duchovní svět a dají se utrácet při jednání s duchy nebo k aktivaci mnoha darů. Postavy v průběhu hry hromadí svými hrdinskými činy „věhlas“, čímž si odemykají mocnější dary a zároveň stoupají ve vlkodlačí společnosti. Věhlas se dál dělí na „slávu“, „čest“ a „moudrost“, přičemž různé „auspicie“ postav kladou důraz na jiné stránky – například válečníci by měli projevovat především slávu, zatímco šamani moudrost.

Základní příručka první edice (1992) byla relativně brzy nahrazena základní příručkou druhé edice (1994), která přináší iterativní změny v řádu vyladění chyb. Nejvýznamnější změnou je přepracování systému věhlasu – zatímco první edice sledovala odměny pomocí bodů, které mohly jít do stovek až tisíců, druhá edice to nahrazuje výrazně nižší hodnotou bodů, které se postupně přetavují v permanentní „tečky“ reputace. Změnou edice se nerestartovala ediční řada doplňků, tu mají obě verze společnou. (Pro účely databáze je považujeme za tutéž hru.)

Stejně jako Vampire: The Masquerade (1991) byla hra rapidně rozšiřována početnou řadou dalších příruček, které rozváděly její mytologii, přinášely popisy konkrétních geografických oblastí a především se podrobně věnovaly jednotlivým kmenům. K těm výraznějším patří Book of the Wyrm (1993) představující úhlavní nepřátele, popis spirituálního světa v knize Umbra: The Velvet Shadow (1993) a mnohé další. Rozšíření přidávala i jiné měňavce, jako medvědodlaky, havranodlaky, žralokodlaky a jiné.

Po několika dalších letech rozšiřování a posouvání kanonického děje („metaplotu“) byla hra nahrazena výrazně přepracovanější třetí, revidovanou edicí Werewolf: The Apocalypse (2000). Existuje taky adaptace GURPS Werewolf: The Apocalypse (1993).

[sirien]

Nemám teď čas ti WoD tradičně kritizovat, ale pokračuj ať mi to skáče do notifikací a dostanu se k tomu :)D

[Markus]

Kritizuj, opravuj, budu za to rád, jen prosím ke mně buď milosrdný a nezaplav mě informacemi. Mysli na to, že ta anotace je nutně určitým zjednodušením – cílem je vypíchnout to důležité ze hry způsobem, který nebude zavádějící. Ale není cílem popsat každou nuanci pravidel a hutného lore, protože to by vedlo k totálně nepřehledné anotaci, ve které by se vyznali asi jen znalci WoD. Jinými slovy: prosím opravuj, ale moc nepřidávej.

A tady něco speciálně pro tebe.



Mage: The Ascension (1e, 2e) (1993)

Mage: The Ascension je urban fantasy hra odehrávající se ve Světě temnoty, dekadentnější a násilnější alternativě pozemských devadesátých let. Hráči v ní představují mágy, kteří za pomoci svých schopností usilují o osvícení, prošetřují nadpřirozené záhady a svádějí boje o samotnou podobu reality. Jejich magie je velice mocná, dává jim až božskou vládu nad realitou, jenomže zasahování do přijímaných zákonů jsoucna s sebou nese nebezpečné následky.

Hra je třetím titulem z rodiny World of Darkness a zároveň navazuje na Ars Magica (1987). Vyšla krátce po třetí edici Ars Magica (1992) a adaptuje některé její principy a středověké reálie (nikoli pravidla) do moderního světa. Základem jejího detailního fikčního světa je předpoklad, že realita není objektivně daná, ale vzniká konsenzem – skutečností se stává to, co lidstvo za skutečnost kolektivně považuje. Mágové jsou vzácní jedinci, kteří tuto pravdu prohlédli a dokážou prosazovat svou vizi reality. Hráčské postavy patří do jedné z devíti „mystických tradic“, volného společenství magických škol a filozofií, jemuž oponuje tzv. „technokracie“, uskupení vědců a technomantů usilující o udržení stabilní, racionální, technologické vize reality. K dalším protivníkům patří šílení mágové Marodéři a zkažení Nephandi, libující si v destrukci. Ti všichni svádějí politickou i nadpřirozenou válku nejen o to, čemu lidstvo věří, ale i o konečnou podobu reality.

Pravidla jsou postavená na enginu Storyteller. Postavy mají devět základních vlastností a sadu navázaných dovedností. Při většině akcí hráč sečte příslušnou vlastnost a dovednost, vezme tolik desetistěnných kostek a hodí. Vypravěč určí obtížnost a každá kostka, na které padne tolik nebo víc, se počítá jako úspěch. Dodatečné úspěchy zlepšují výsledek, hozené jedničky naopak úspěchy ruší. Výrazným prvkem je subsystém magie. Každý mág má hodnotu „areté“ vyjadřující jeho míru osvícení a schopnost ovládat magii, a k tomu číselné hodnoty v devíti magických „sférách“, vyjadřující jeho vládu nad příslušnou stránkou reality (jako je mysl, hmota, entropie, čas…). Hodnoty v jednotlivých sférách určují, co přesně postava dokáže ovládat, přičemž kombinováním různých sfér vznikají komplexnější účinky. Hra ale nemá konkrétní seznamy kouzel – naopak, v rámci těchto mantinelů si hráči vymýšlejí konkrétní magické účinky volně. Vyhodnocují se hodem na „areté“, přičemž počet úspěchů určuje, jestli a nakolik se zamýšlený účinek podaří. Volnost kouzlení ovšem omezuje „paradox“. Magie, jejíž následky se dají zaměnit za všední jevy, je relativně bezpečná, zatímco „vulgární“, do očí bijící kouzelné účinky jsou nebezpečnější a vedou k hromadění „bodů paradoxu“. Ty se nakonec můžou obrátit proti postavě a způsobovat zranění, nadpřirozené vady, pozornost nepřátelských duchů, šílenství nebo dokonce uvěznění v „říši paradoxu“.

Postupem hry postavy získávají body zkušeností, které můžou investovat do hodnot svých vlastností, dovedností i magických sfér. Současně s tím se herní postup točí i okolo titulního „povznesení“. Každý mág má totiž svůj mystický aspekt zvaný „avatár“, který se zjevuje ve snech, vizích, symbolech, občas i jako samostatná osobnost a vede mága k většímu pochopení a nakonec osvícení. Aby si mág mohl zlepšit základní magickou hodnotu „areté“, musí podstupovat mystické zkoušky – obvykle chápané jako mimotělní zkušenosti –, při kterých se s avatárem setkává a čelí symbolickým výzvám odrážejícím jeho přesvědčení, slabiny a nevyřešené problémy.

Jak bylo u her z rodiny World of Darkness zvykem, první edice základní příručky (1993) obsahovala všelijaké problémy a byla celkem záhy nahrazena druhou edicí základní příručky (1995). Ta zavádí různé opravy a balanční změny, především výrazně mění a objasňuje systém magie, upravuje účinky jednotlivých sfér a klade větší důraz na osobní spirituální cestu. Obě verze ovšem sdílejí početnou ediční řadu doplňků, která se vydáním nové edice neresetovala. (Pro účely databáze je považujeme za tutéž hru.)

Výraznějším přepracováním, začleňujícím další vývoj pravidel i herních reálií v následných letech, je třetí, revidovaná edice Mage: The Ascension (2000). Existuje taky adaptace GURPS Mage: The Ascension (1994).