Markusův herní deník
-
Markus
- Vrchní krutovládce; Administrátor
- Příspěvky: 25225
- Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Markusův herní deník
Napadlo mě vést si herní deník – vlákno, do kterého zaznamenám každou odehranou hru spolu s nějakými bezprostředními dojmy. Hlavně asi sám pro sebe a archivaci, ale třeba to někomu přijde zajímavé. Jestli se někdo chcete opičit, směle do toho!
Libovolné komentáře a postřehy vítány.
Milníky:
Začátek: červenec 2024
Začátek roku 2025
Začátek roku 2026
Libovolné komentáře a postřehy vítány.
Milníky:
-
Markus
- Vrchní krutovládce; Administrátor
- Příspěvky: 25225
- Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Re: Markusův herní deník
Já tu tendenci k opatrnosti chápu, ale je otázka, jestli fakt není z hlediska zábavy kontraproduktivní. Vlastně máš možnost žít dlouho a nudně, nebo krátce vzplanout and „go down in a blaze of glory“. Ten kontrast pomalých metodických her se svižnou akcí je fakt znát – a to druhé je podstatně zábavnější. A nemusíš přitom být sebevražedný. To tady nebyl nikdo, naopak se hrálo dost kompetentně. Spíš jde o to připustit, že určitá míra rizika je nevyhnutelná, stejně jako je každý výsledek nejistý a náhoda dokáže snadno rozvrátit i sebedetailnější plán – takže detailní diskutování je vlastně ztráta času.
Připomíná mi to jeden citát Sorena Johnsona:
„Given the opportunity, players will optimize the fun out of a game.“
Připomíná mi to jeden citát Sorena Johnsona:
„Given the opportunity, players will optimize the fun out of a game.“
-
Lorwyn
- Příspěvky: 828
- Registrován: 30. 8. 2011, 13:17
- Bydliště: Krajina snů
Re: Markusův herní deník
Parádní článek a zajímavé čtení! Díky Markusi.
Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,
a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.
a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.
-
York
- Příspěvky: 19788
- Registrován: 24. 2. 2012, 17:31
Re: Markusův herní deník
Tohle pořád nechápu. Proč by to nemělo bejt na příspěvek na fóru, v čem je problém? Už nějakou dobu tady běží diskuse, která se tímhle tématem zabejvá, tohle je příspěvek k tomu samýmu tématu. Když už to máš sepsaný, tak přece není problém to zkopírovat na fórum, ne?
edit: Z tý tvý citace jsem se vůbec nic nedozvěděl, opakuješ tam to samý, co jsi napsal do těla příspěvku.
-
Markus
- Vrchní krutovládce; Administrátor
- Příspěvky: 25225
- Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Re: Markusův herní deník
Tohle pořád nechápu. Přece není problém si to na tom blogu přečíst, ne?
Některým věcem prostě sluší blog, hezký čistý článek, ne příspěvek na fóru utopený mezi spoustou jiných příspěvků, uživatelských avatarů, obrázkových podpisů a růžových čudlíků.
Máš zvláštní blok (ha!), že nechceš rozklikávat odkazy. Ale to je tvůj boj.
Některým věcem prostě sluší blog, hezký čistý článek, ne příspěvek na fóru utopený mezi spoustou jiných příspěvků, uživatelských avatarů, obrázkových podpisů a růžových čudlíků.
Máš zvláštní blok (ha!), že nechceš rozklikávat odkazy. Ale to je tvůj boj.
-
York
- Příspěvky: 19788
- Registrován: 24. 2. 2012, 17:31
Re: Markusův herní deník
Však už jsem mockrát psal, že to problém je. Je to externí zdroj, což automaticky snižuje moji ochotu to číst o 99%. Nedá se to citovat nástrojema fóra. Není to příspěvek do diskuse. Přitom to ale dáváš do diskuse, takže se o tom zjevně chceš bavit. Nebo nechceš? Pak se zas budeš durdit, že se tu bavíme o něčem, co jsme nečetli.
Oproti tomu když dáš na začátek postu odkaz na svůj blog a zároveň to přepostneš, nebo z toho třeba aspoň vyáhneš to podstatný, o čem chceš diskutovat, tak se každej bude moct rozhodnout, jestli si chce přečíst článek na blogu, nebo se prostě jen o tom tématu dál bavit. A půjde to citovat. Copy&paste je přitom nulová práce navíc.
-
Markus
- Vrchní krutovládce; Administrátor
- Příspěvky: 25225
- Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Re: Markusův herní deník
Copy & Paste pro Yorka. Bez obrázků, formátování textu, odkazů a jiných vychytávek, protože to by nebyla „nulová práce navíc“.
Spoiler
Do ciziny, a přece domů – reportáž z Cauldron Conu 2024
1
Je to možná už patnáct let, co jsem naposledy byl na nějakém conu – možnost hrát náhodné hry s náhodnými lidmi se mi nějak omrzela –, ale když se na obzoru objevil Cauldron Con, který ve svém titulku i v době všudypřítomného věštění zániku old schoolu a nástupu nových termínů jako NuSR, truSR, FAG, CAG a kdoví co ještě, stále srdnatě nese zkratku OSR, věděl jsem, že musím být u toho! Teda aspoň napodruhé. Loni to jaksi nevyšlo. Takže tohle je report z „OSR Euro Conu“ a mých dobrodružství kdesi uprostřed Německa.
Chtěl jsem vědět, jak se oldschoolové D&D hraje „tam venku“. Tady v české kotlině jsme k němu přišli jakousi izolovanou evolucí – gygaxovské AD&D 1e se u nás, co vím, nikdy nehrálo. I ti největší pamětníci začínaly někde v polovině devadesátých let na AD&D 2e, kterážto hra je cokoli, jen ne old school. Klasický herní styl jsme si sami zrekonstruovali ze zdrojových textů a online blogů, bez přímého kontaktu se zahraničními skupinami a zažitou tradicí. Je docela dost možné, že jsme v lecčem svérázní. Hrajou to jinde jinak? Je jen jeden způsob, jak to zjistit…
Nakonec jsem nebyl jediným zástupcem zdejších krajů. V Lipsku ke mně do vlaku přisedl Hynek/MaHaMaJ (žije sice v Německu, ale bereme ho do našeho týmu) a reprezentovat slovenskou subkomunitu přijel Michal/Bifi, který by nám klidně mohl dělat guru, protože nejenže na Cauldronu byl loni a vyhrál ho, ale byl to on, kdo před patnácti (!!!) lety přinesl do naší komunity zvěsti o nástupu old-schoolu a stal se tak – přinejmenším pro mě – prvním bodem kontaktu. A tak se opět potkáváme, abychom si připálili pochodeň a pak světlo opět nesli dál!
Konspirace českých železnic (vlak před námi poškodil před Ústím nad Labem výhybku, a tak jsme dvě a půl hodiny čekali na opravu) a neharmonizujících termínů nádražního shuttlu způsobily, že jsem nedorazil včas na čtvrteční hry. Když jsme tedy s Hynkem vstoupili do Schloß Honenroda, bylo už oněch cca 50 účastníků plně ponořeno do svých sezení, ve vstupní hale probíhal jakýsi Braunstein s 16 účastníky – to bylo příliš zastrašující, než abychom se přidali – a po budově bloumalo jen pár nezapojených – a zcela neznámých – lidí. Neznajíce nikoho a zdráhajíce se zapřísti hovor s náhodnými osobami, dali jsme si pivo zdarma a začali přemýšlet, co my tady sakra budeme dělat.
Turnaj! Prý se bude hrát turnajové dobrodružství! V první edici AD&D, kterou jsem nikdy nehrál – a Hynek taky ne. „Neboj, to bude pohodě, vezmeš si třeba postavu bojovníka a nemusíš řešit žádný složitosti,“ mentoruju ho znalecky. Tak jsme se rovnou zapsali na první možný běh, hned v pátek ráno, a každý jsme si poslepu vytáhl jednu z hromady předgenerovaných postav na stole. Náhoda je svině, takže jsem dostal klerika. A Hynek druida. Oba na osmé úrovni.
Vysvětlím! Druid a klerik jsou asi nejhorší povolání, která můžete hrát, když se ve starých edicích D&D nevyznáte. Nejenže se totiž musíte naučit jejich kouzla, vy se musíte naučit všechna jejich kouzla. Zatímco kouzelníci jsou ve výběru omezeni jen na ta kouzla, která mají zapsaná ve svojí knize kouzel, druidové a klerici si můžou vybírat z celé nabídky klerických/druidských kouzel. Například můj klerik měl na výběr ze 48 různých. Zdá se, že máme o večerní zábavu postaráno. Bereme piva a deníky postav na pokoj, čteme popisy kouzel (a kouzelných předmětů!) v AD&D a memorujeme na zítřejší akci…
To jsme ještě nevěděli, že turnajové dobrodružství má vlastní, jiné pregeny. Ooops! Ale z těch oficiálních jsem si pak vzal právě klerika a Hynek druida, jejichž kouzla už jsme znali, takže naše samostudium nepřišlo vniveč.
Druhý den ráno. Pojďme na to!
Children of the Sea
Hra: AD&D 1e
Úrovně: 6. až 7.
DM: Henning
Pět hráčů v dobrodružství určeném pro osm – okamžitě jsme v nevýhodě. Jacísi piráti ukradli jakousi korunu a my ji máme přivézt zpět. Loď nás vyhodí na pobřeží pirátského ostrova a dál je to na nás. Alles klar!
Postupujeme rázně a neopatrně, takže nás překvapí pirátská hlídka. Čtyři nýmandi proti nám ovšem nemají šanci a jsou rázem dva mrtví, dva zajatí. Mitch z Británie mě učí první lekci, kterou si z tohohle conu odnesu, když jednomu ze zajatých pirátů šoupne brk a pergamen a řekne: „Tak a teď nám nakreslíš mapu vaší základny.“ Dungeon Master Henning se na něj podívá pohledem „To jako fakt?“, ale pak úslužně nakreslí plánek několika místností prvního patra dungeonu, doplněný informací, že „Do druhého patra máme zakázáno chodit“. Což se ukáže být lež – Henning to zjevně taky nehraje poprvé.
Hraní postav na těchhle úrovních (pro mě vysokých, ale hráči AD&D by je označili za „střední“) je trochu jiná jízda než plácání se v mudcoru nízkých levelů. Moje postava má připraveno 15 kouzel, Hynkův druid a Mitchův iluzionista podobně. Přestože jimi nešetříme, za to sezení je zdaleka nevystřílíme všechna. Zloději mají ve svých schopnostech vysoké šance na úspěch, válečníci způsobují brutální damage…
Postupujeme efektivně, metodicky. Zajatí piráti nám pomůžou detekovat past, a když už je nepotřebujeme, zavřeme je spoutané do tajné chodby (slíbím jim, že se pro ně vrátíme, a jelikož jsem zákonně dobrý, nakonec to i splním). Mitchův iluzionista se zneviditelní a podnikne průzkum celého prvního patra. Parta pirátů tam trénuje vyvernu a povídá si o tom, že kapitán i s korunou se ztratil ve spodním patře. Souboj s nimi vyhodnotíme jako zbytečné riziko, a tak se jim vyhneme a jdeme rovnou dolů.
Míra „roleplayingu“ je přesně nulová. Hrajeme to jako kooperativní hru, otevřeně probíráme taktiku, koordinujeme svoje akce. Ne že bych čekal nebo chtěl cokoli jiného – tohle je turnaj a hrajeme na výhru.
Dalších pár zabitých pirátů, jejich těly krmíme krakena v podzemní jeskyni. Místnosti s mořskými čarodějnicemi, které v kotli vaří piráta, se radši vyhneme (a moudře – mají smrtící pohled, kterým jiným družinám způsobí značné ztráty). Sesíláme všelijaké detekce a protekce. Ale když na nás z magické temnoty vyskáče 18 (!!!) stínů a já dokážu odvrátit jen 3 z nich, bojím se, že jsme mrtví. Zbytečně. Jedna z postav má svitek ochrany před nemrtvými, který vytvoří neprostupnou bariéru a umožní nám zcela beztrestně rozsekat nejen stíny, ale i finálního bosse (byla to mumie). Lootujeme nějaké další poklady, vracíme se pro zajaté piráty, s jejich pomocí krademe plachetnici kotvící v podzemní jeskyni, a sotva přijde odliv, mizíme do bezpečí. Úspěch! Dohráno v čase 2 hodiny 53 minut.
Zprávy přicházející z vedlejší místnosti o tom, že paralelně hrající skupina už má tři mrtvé, nás naplňují nadějí, že bysme třeba i mohli vyhrát. Bláhovou. V dobrodružství nakonec uspěje každá skupina a některé zvládnou najít víc pokladů než my. A o poklady tu jde především! Holt jsme nemuseli tolik spěchat – času jsme měli nazbyt, měli jsme toho prozkoumat a naloupit víc.
Ale turnajové dobrodružství má pro con ještě jednu obrovskou výhodu – společné zážitky! Hned po hře jsme odchytli hráče od vedlejšího stolu a začali porovnávat, co jsme udělali jinak. Bojovali jste s tou vyvernou? Jak jste vyřešili ty stíny? Cože, on tam byl nějaký alternativní vchod? Vždyť my jsme vůbec neprozkoumali okolí! Společné zážitky jsou skvělým icebreakerem. Poznávám první lidi. Mitch je z Británie, Nico je z Řecka, Maďarsko vyslalo celou delegaci…
XP for gold!
V rozpisu her zahlídnu různé hry: prapůvodní D&D, AD&D 1e, OSE, OSRIC, In the Realm of the Nibelungs, Seven Voyages of Zylarthen, cosi zvaného Ransack… Organizátoři určili jedno pravidlo: můžete hrát cokoli, ale musíte zkušenosti udělovat (především) za poklady. XP for gold. Tahle podmínka vede k tomu, že se hrajou výhradně varianty na staré D&D. A tohle vede k tomu, že se ty hry nemusíte učit!
Začátky her jsou směšně rychlé. Z jiných conů, kde vám přijdou náhodní lidé hrát náhodné hry, jsem byl zvyklý, že se klidně i první hodina ze čtyřhodinového bloku věnuje vysvětlování pravidel a seznamování s postavami. Ne tak na Cauldron Conu! Každý DM, se kterým jsem hrál, měl přepřipravené postavy. Přijdete ke stolu, vytáhnete si postavu, všechna pravidla už stejně znáte… aha, zloděj, jasný, jasný… Někdy DM maximálně představí nějaká domácí pravidla, ale patnáct minut od začátku sezení už jste v akci.
Svižnost her a množství „obsahu“, který se zvládne během každého čtyřhodinového bloku odehrát, bude napříč celým conem velmi vysoká.
Lichway
Hra: OSRIC / AD&D 1e
Úrovně: 1. až 3.
DM: Baexta
O Lichway už jsem slyšel. Je to anglický modul z některého raného čísla časopisu White Dwarf, ještě z roku 1978, kdy byla dobrodružství dobrá, a měl by stát za to. Někdo vede klasický modul, který ještě nemám vyspoilovaný? I’m in!
Tohle byla fajn hra, neturnajová, v zásadě asi dost podobná tomu, jak by mohla vypadat, kdybych ji vedl já. Dungeon zvaný Lichway se ukázal být pohřebištěm tisíců a tisíců (!) nemrtvých uvržených do magického spánku. Ukončit hudbu, která je udržuje při dřímotě, by bylo nemoudré. Ale samozřejmě že právě k tomu to všechno směřuje…
Hra s frakcemi! Baexta si vychutnává hraní NPCček. Nejdřív jsme se pomlátili s předchozí skupinou budižkničemů a jediného přeživšího jsme naverbovali do svých služeb jako henchmana. Následně jsme vysvobodili „mága“, kterého lapkové zahnali do kouta. Je to šarlatán – špičatý klobouk, róba s hvězdičkami a kniha kouzel, která se ukázala být levným šestákovým románem. Leč pod vlivem jakéhosi kouzla se považuje za velkého mága! V Baextově podání je rozkošný – koulí očima, durdí se, uráží se nad našimi pošklebky a říká takové věci jako „Dokázal bych vám na to odpovědět, ale vaše slepičí mozečky by tomu stejně neporozuměly!“
Snažíme se ho zverbovat jako henchmana do družiny, ale nejde to. A tak mě něco napadne! „Ó, mocný kouzelníče, jak jsi jen moudrý a vědoucný! Určitě se tady vyznáš mnohem lépe než my! Přijmi prosím naše služby a veď nás za svými velkolepými cíli!“ Přesně tak – udělal jsem henchmany z nás! Zmaten mým šlendriánem, mág souhlasí, že bude naším vůdcem – a pak se nechá vést. Stačí ho přesvědčit, že chce jít tam, kam chceme my.
Když rozprášíme skupinu goblinů a dva přeživší naverbujeme do družiny, začíná se nám vybarvovat leitmotiv tohohle sezení. Družinový klerik boha Seta (nebo Ra?) je na místě pokřtí a uvede do své víry. „Následujte světlo! Následujte světlo!“
V tuhle chvíli přijede na Cauldron Michal/Bifi, který se shodou okolností s Baextou zná z loňska, a tak naverbujeme do skupiny i jeho a svěřujeme mu postavy dvou goblinů. Když jim Bifi obratem dá jména Hechler & Koch a o pár zatáček později „vyřeší“ setkání se skupinou goblinoidů tím, že se s nimi dá do řeči a začne si s nimi vyprávět vtipy o trpaslících, začínám si říkat, jestli tu hru Baextovi trochu nerozvracíme…
V závěru sezení jsme konečně lokalizovali tábor předchozí, nepřátelské výpravy vedené nekromantkou Odou a svedli s ní několik drobnějších skirmishů. Hra najednou začala být hodně akční, když jsme místo frontálního útoku zvolili taktiku rychlých přesunů a snažili se neprozkoumanými chodbami a tajnými průchody vpadnout Odě do týla (a ona nám!). Bylo to vzrušující a škoda, že už nám končil čas a k velkému souboji jsme se nedostali. Lichway si rozhodně chci zahrát doma!
Osobní highlight: moje postava válečnice spotřebovala asi šest léčivých lektvarů a kouzel (Baexta s možnostmi léčení nešetřil – což je pro potřeby oneshotu vlastně dobře!), takže kdyby se na Cauldronu udělovala cena za největšího tragéda, jsem adept!
Fotka není moje, ukradeno z Discordu Cauldron Conu. Navíc na ní nejsem, byla pořízena až v neděli v poledne, kdy už jsem se nacházel ve zpátečním vlaku.
Mužná akce pro moudré muskulaturní muže
Nějakých šedesát lidí v baráku, samí muži až na pár výjimečných žen, teenagerů a dětí, kteří se později ukázali být rodinami organizátorů – především neúnavného a excitovaného hlavního pořadatele Settembriniho, který měl v domě ne méně než pět dětí – a neskutečně obětavými hostitelkami a hostiteli, dohlížejícími na přísun hojného množství vynikajícího jídla, nekonečnou zásobu nealkoholického pití i německého piva. Ve svých 39 letech jsem se cítil být skoro mladíkem. Proper old school!
Nakonec jsem poznal celkem nemalou část z nich. Společné zážitky z dobrodružných sezení člověka rozmluví. Vím, kdo začínal hrát na britské scéně v osmdesátých letech a kdo k OSR přišel teprve nedávno, když ho omrzela pátá edice. Sice absolutně netuším, co jsou ti lidi zač nebo čím se živí, ale zato jsem vedl nejeden rozhovor o tom, kterou edici preferují a proč – a tak to má být! Jsme nerdi a přijeli jsme se bavit o hrách. Je pravda, že jedné pozdní noci jsme s Bifim stočili skupinový rozhovor k německým tankům a hákovým křížům, pročež jsem usoudil, že bych měl dopít a jít spát.
Gunther Must Die
Hra: Swords & Wizardry Continual Light / In the Realm of the Nibelungs
Úrovně: asi 2. (?)
DM: Martin/Johann
Aniž bychom s Hynkem věděli, do čeho jdeme, přihlásili jsme se na hru v neznámé domácí variantě OD&D… ze které se vyklubal objev víkendu! Martin/Johann přestylizoval minimalistický hack původního D&D do raně středověké Evropy prolínající se s kouzelnou říší ze Ságy Nibelingů, a přidáním několika chytrých „kouzelných pravidel“ proměnil strohou hříčku ve velmi atmosférickou hru. Skupina musí mít buď jednoho, nebo sedm členů. Je povoleno nosit jen tři předměty, ale zato budou očarované! Třetí úspěch je vždy magický. Atd. atd., rozepsal jsem se tady.
Gunther je náš král. Jednoho dne k jeho dvoru přišla šestimetrová obřice se slovy „Dal jsi pro mě poslat, tak jsem tady!“ Gunther se zasmál: „Drahá paní, to musí bejt nějaká mýlka, já jsem dal poslat pro krásnou elfskou princeznu, ne pro takovou šeredu jako vy.“ Gunther není zrovna diplomat. A tak mu obřice oznámila, že ho „připraví o mužství“ a dá ho sezřat psům. Mrskla o zem kouřovou bombou, hodila si krále přes rameno a zmizela zpátky do pohádkové říše. Máme ho jít zachránit, ale fandím teda spíš obřici.
Brtníci v lese nám řekli, kudy překročit do říše Nibelungů. Správný směr potvrdila na druhé straně výprava trpaslíků valících po pokácených souškách obří kamennou desku kdoví odkud a kdoví kam. Doupě obřice je tradiční minidungeon – vlastně útok na základnu, skoro heist. V lese jsme objevili komín z její kuchyně a rozhodli se, že obří ženu vykouříme, a jakmile vyběhne ven, nenápadně se proplížíme dovnitř. Ještě předtím ale podnikneme nenápadný průzkum interiéru… což se pokazilo, když náš zloděj spadl do pasti, udělal randál a obřici na nás upozornil. Následovala zmatečná naháněčka sedmi postav, jedné zlobřice a jejího obřího vlka v šatníku plném plesnivějících šestimetrových rób i přilehlém okolí. Skupina je dokonale rozdělená, někdo utíká hlouběji do jeskyně, jiný skáče z okna ven do jezera, další bojuje, další šplhá po laně ven a pak zase zpátky. Totální chaos! Před zkázou nás zachránilo moje kouzlo Světlo, kterým jsem obřici částečně oslepil, a především Melanův lovec, který ji dvakrát trefil šípem, načež prohlásil: „Já jsem [JMÉNO] a budu tvoje smrt!“ a pak ji zasáhl potřetí, čímž aktivoval pravidlo o třetím, kouzelném úspěchu a bylo dobojováno.
Tohle byla zábavná hra. Na závěr jsme ještě s čarodějnicemi vyhandlovali tepající srdce tří živých psů za kouzelnou dýku, což vedlo Hynka v roli kněze k vášnivému kázání na téma, že se silami ďábla je neradno si zahrávat, obětování zvířat jsou pohanské obřady atakdále. Melan, znalý svých svatých, mu ovšem kontroval: „Ale otče, vzpomeňte na svatého Medarda, který dal své srdce sníst pohanům a tím je obrátil na víru!“ Tím kněze, jenž neměl po ruce Wikipedii, aby si jeho tvrzení ověřil, uvrhl do stavu náboženského zmatení, a po několika názorových kotrmelcích nám bylo obětování psů posvěceno a obchod s čarodějnicemi vykonán… načež nás zradily. Klasika.
Martin vede hru klidným, vyrovnaným stylem, pečlivě váží každé slovo, přesnými větami vykresluje dokonalou atmosféru prostředí, pro které je zjevně zapálený. Kdykoli je výsledek nejistý, jednoduše mu přiřadí pravděpodobnost X z 6 a potom otevřeně hodí kostkou přede všemi. Každý pokus dostane férovou šanci, ale když nám Štěstena nepřeje, nebojí se na nás být drsný. Postava valkýry byla obřím vlkem rozsápána na kusy už po dvou hodinách hry. Když jsme našli žalář s králem Guntherem, bylo načase určit, jestli je vůbec ještě naživu. Šance 1 z 6, že už ho obřice stihla „připravit o mužství“ a jeho maso předhodit psům. Padá jednička. Jejdamane!
Jednoznačně jeden z vrcholů víkendu.
Byl jsem s děláním fotek velice nedbalý – rozuměj: nefotil jsem –, takže tady je náhodná fotka našeho pokoje. Spal jsem na dvojlůžku s člověkem, jehož jsem neznal. Jmenoval se Marcel.
Čekání na zápis
Cauldron má zajímavý způsob registrace na hry. Aby se předešlo situaci, kdy první hrstka nejrychlejších zabere místa podle sebe a ostatní budou muset vybírat jen z toho, co zbude, není možné registrovat se na hry online… a dokonce ani s předstihem na místě. Místo toho organizátoři vynesou registrační archy do vstupní haly jen krátce před zahájením herního bloku, třeba jen 15 minut před hrou, načež se k papírům všichni nahrnou, zapíšou se do volných míst a vyrážejí do herních místností. Až do poslední chvíle tak nevíte, co budete hrát. Funguje to dobře – někdy jsem měl štěstí a trefil jsem příchod archů, takže jsem si vybíral mezi prvními, jindy jsem nechal vybrat ostatní a bral některou z volných pozic. Ale jelikož všechny hry jsou OSR, výsledek nikdy nebyl zklamáním.
A tak v neděli ráno naprostou shodou okolností nonšalantně popíjím s Bifim kafe hned vedle registračního stolečku, když se za námi začne nenápadně tvořit fronta dalších lidí, co tu samozřejmě postávají taky jen naprostou shodou okolností. Výhodná pozice mi umožnila zapsat se na žádanou hru Gábora Luxe. Yay!
Servants of the Seal I a II
Hra: Seven Voyages of Zylarthen
Úrovně: 6.
DM: Gábor „Melan“ Lux
S Gáborem jsem si moc chtěl zahrát. Mám ohromný respekt k jeho tvorbě – právě při četbě a hraní jeho modulů mi konečně docvaklo, jak chci, aby moje hraní oldschoolového D&D vypadalo. I proto některá jeho dobrodružství překládám do češtiny, abych pomohl šířit dobrou praxi dál. Možnost seznámit se s ním a zahrát si pod jeho vedením pro mě byla jedním z lákadel conu. Hrál stejné dobrodružství na pokračování ve třech po sobě jdoucích blocích, já jsem se zúčastnil prvních dvou a jen zrádná skutečnost, že ten třetí byl z večera přeložen na nedělní ráno, kdy už jsem musel odjíždět, mi zabránila zúčastnit se i závěrečné výpravy.
Servants of the Seal jsou zjevně rozsáhlý modul, tak trochu pocta Dark Tower od Jennel Jaquays. Naše výprava osmi postav na šesté úrovni + henchmani (celková velikost družiny: 12 členů; celková palebná síla: značná) připlula do rozvalin starodávného města, kde se nad troskami akvaduktů proháněli pterodaktylové a v dutých budovách házeli kameny obří lidoopové. Dali jsme se do průzkumu města, přemohli obří oživlou sochu a nakonec objevili cestu do rozsáhlého podzemí, kde jsme se zapletli do interních sporů fanatických kultů.
Tohle byla další hra s celkem nadupanými postavami, které něco vydrží a něco dokážou. Ze 36 možných postav jsem si náhodně zvolil divocha zloděje, jemuž generátor přisoudil vorpálový meč (při hodu 18+ setne nepříteli hlavu). Hell yeah! Budu se jmenovat Mug the Magnificent! Navíc Seven Voyages of Zylarthen je výborně udělaná hra – varianta původního D&D, ale ne tak docela čistý retroklon, je optimalizovaná, má zahlazené hrany. Zbavuje se balastu (například tu nenajdete pravidla o nesmyslně pomalém pohybu v podzemí ani nutnosti každou směnu odpočívat) a přináší vlastní inovace, které zlepšují flow hry. Už jsem ji četl dřív a líbila se mi, ale mile mě překvapilo, jak dobře se hraje. Zejména boj je v ní dramatičtější, díky vychytávkám typu „shields shall be splintered“ nebo pravidlu, že každá hozená 7 je headshot. Když jsme se vloupali do hrobky, kde se na nás vyhrnuli ghúlové, a já i můj henchman jsme při vrhu oštěpem hodili 7 – dva headshoty, dva ghúlové zabití instakillem – cítil jsem se fakt jako „the Magnificent“.
Gábor je inspirativní DM, zejména pro ty z nás, jejichž styl vedení hry obnáší záplavy slov a blábolení. Je klidný, rozvážný, několika málo pečlivě zvolenými slovy vykresluje barvitou atmosféru a přesně trefuje sword & sorcery stylizaci – nepochybně proto, že má hodně, hodně načteno a má z čeho čerpat. Jeho hra byla plná perfektních detailů, od upoceného kapitána říční bárky, který nás na místo zavezl, přes úslužné a bojácné divochy v troskách města až po honosnou výzdobu podzemních chrámů. Gábor nechává hru plynout velice svižně a je k hráčům benevolentní – zloději šplhají nebo se skrývají ve stínech s automatickým úspěchem (což je ale v Seven Voyages pravidlem), na hledání pastí nebo tajných chodeb vůbec nehází a nechá vás odhalit je automaticky, když hledáte na správném místě (to mohlo být zjednodušení pro účely conu).
Poctivě hází hody na reakci při setkáních a při dobrém výsledku neváhá vyjít hráčům vstříc. Tímhle způsobem jsem já díky dobrému hodu naverboval 60 (!) divochů a nechal je odházet sutiny zakrývající jediný vchod do podzemí, který se nám podařilo objevit. A když jsme v dungeonu vtrhli na shromáždění kultistů a začali se vydávat za proroky jejich boha, šťastný hod na reakci (s pomocí pár bonusů za to, že jsme měli vhodné svaté symboly a propriety) vedl k tomu, že kazatel se z nepřítele proměnil v patolízala a Gábor nám de facto předal kontrolu nad desítkami kultistů, kazatelem–mágem i jeho bodyguardy. Opojeni nově nabytou mocí jsme svoje početné vojsko vyslali do nižšího patra, aby zaútočilo na konkurenční skupinu – i přes varování, že druhá skupina je větší a silnější –, načež byli naši kultisti nemilosrdně pobiti a/nebo zajati. Nu, co už… lehce nabyl, lehce pozbyl. My jsme mezitím vykradli jejich chrám a odnesli si z něho obrovský zlatý půlměsíc v hodnotě 20 000 mincí. XP for gold!
Při druhé výpravě jsme se chvíli věnovali vlastnímu průzkumu, ale když nám další šťastný hod na reakci přisoudil dalších 12 kultistů-následovníků (jakmile nás spatřili, padli na kolena a začali se nám klanět), rozhodli jsme se s jejich pomocí zaútočit na konkurenční skupinu ve druhém patře v domnění, že předchozí boj ji přece musel vyčerpat a my ji teď jenom dorazíme.
Nebo taky ne. Sice jsme zformulovali smysluplný plán útoku, rozdělili jsme svoje síly na dvě úkolová uskupení, počítali s diverzí i obklíčením, ale při kontaktu s nepřítelem se náš plán totálně rozsypal, všichni dělali přesný opak toho, co měli, a dopadlo to naší zmatenou ztečí proti připravené obraně. Nastal jednostranný masakr. Naši kultisti byli pobiti během jediného kola, naše postavy beznadějně obklíčeny… a najednou přichází nepřátelská velekněžka se čtyřmi bodyguardy v blyštících se plátových zbrojí a jedním pohledem usmaží našeho nejlepšího bojovníka na popel laserovými paprsky z očí. Už jsem se smiřoval se smrtí, když se našemu mágovi zázračně podařilo úspěšně na ni seslat kouzlo okouzli osobu a ona zastavila bitvu: „Zadržte! Došlo k ošklivému nedorozumění.“
Výborné hry. Stylové, atmosférické, akční, vysoké sázky a nebezpečí, ale i vysoké výhry.
Další fotka ukradená z webu Cauldronu. Tahle zachycuje Braunstein hraný v úvodní, čtvrteční večer.
OSR „tam venku“
Takže jak se oldschoolové D&D hraje venku v Evropě? Překvapivě… normálně. Povědomě. Žádné velké objevy ani překvapení, žádná separátní evoluce, prostě normálka. Mám ale pár postřehů:
Předně, všechny hry byly svižné! Překvapilo mě, jak moc toho stíháme v jednom sezení odehrát. Pomáhala tomu především disciplinovanost hráčů, soustředění na hru a minimum „table talku“. Jakékoli mimoherní žvanění, vtípky a srandičky v zásadě neexistovaly – když se hrálo, mluvilo se jen o hře. Tak trochu tuším, že za tím stojí i skutečnost, že hráči se navzájem moc neznali. Možná že jejich domácí hry budou ukecanější? Moje osobní zkušenosti s tím korespondují – když hrajeme naživo s kamarády, srandičky a tlachání zaberou docela dost času (kor když se k tomu přidá hospoda a pivo). Naopak když jsem vedl různé otevřené hry online, kam se mohl přihlásit kdokoli a lidi se navzájem neznali, byla míra mimoherního pokecu stejně nulová jako tady.
Co je ale možná důležitější – hráči neztráceli čas zdlouhavým plánováním a diskutováním. Zatímco ze svých her, jak těch živých, tak těch online, jsem zvyklý na situace, kdy hráči trpí analysis-paralysis a potřebují každou akci předem prodiskutovat ve zdlooooooouhavém plánování, na Cauldron Conu se hrálo rázně a rozhodně. Obvykle někdo něco navrhl, a pokud to nebyla úplná blbost, ostatní souhlasili a šlo se rovnou do akce. I tady tuším, že za to může především prostředí conu, kdy hráči nechtěli zdržovat, ale – namouduši – bylo to osvěžující! Svižná akce old schoolu sluší a prostá skutečnost, že děj valí dopředu, dělá hru o poznání víc vzrušující!
S tím souvisí míra kompetence postav. Nikdy jsem vlastně nehrál s postavami na šesté, nebo dokonce osmé úrovni. Naše kampaně většinou končí dřív, obvykle někde kolem úrovně čtvrté, páté. Stavu, kdy se nekonečně plácáte na nízkých úrovních, kdy jsou postavy křehké a moc toho neumí, se posměšně říká „mudcore“. Hra se schopnějšími postavami je o poznání odvázanější. Nemusíte se bát, že umřete za prvním rohem, a navíc máte arzenál schopností, kouzel a magických předmětů, který vám otevírá další možnosti a umožňuje víc řešení. Dokonce i v Lichwayi, což byl dungeon pro 1. až 3. úroveň, rozdal Baexta našim postavám aspoň dost léčivých lektvarů, aby se hra nezasekla po prvním souboji. (Dodal ale, že mimo prostředí conu by tak hodný nebyl.) Tady se skrývá pár cenných lekcí, ale souhrnně řekněme, že magie oldschoolovému D&D svědčí a pokoušet se o nízkomagický gritty realismus je cesta do pekel.
No a pak je tu ještě otázka roleplayingu. „Kolik je v OSR roleplayingu?“ „Můžu dělat funny voices?“ Atakdále, atakdále.
Je pravda, že ve srovnání s jinými hrami, „příběhovkami“ nebo „trad games“ se tu na herecké ztvárňování postav a charakterizaci dbalo míň. Přímá řeč mezi hráčskými postavami prakticky neexistovala – navzájem mezi sebou hráči nikdy* neprovozovali roleplaying „v postavě“, ale bavili se prostě jako hráč s hráčem. Což bych řekl, že je správná volba, protože jsme přišli hrát dobrodružnou akci, ne vztahové drama.
Podstatně víc interakce probíhalo mezi postavami a NPC. DMové víceméně vždy hráli svoje NPCčka „v roli“ a dbali na jejich charakterizaci – ať už to byl Baexta, který si vyloženě užíval roli arogantního ne-mága, nebo Gábor v nezapomenutelné roli pračlověka Troga, který se s námi snažil komunikovat se slovní zásobou jako z hry Og a neustále se zmateně škrábal po hlavě. V těchhle chvílích i hráči přepínali do přímé řeči a interakci si užívali – třeba když náš jinak málomluvný hráč klerika v Lichwayi začal konvertovat zajaté gobliny a kázat jim o následování pravé cesty! A pak tu samozřejmě byl celý dlouhý rozhovor nás hráčů a kultistů v Gáborově hře, kdy družinový mág pompézními slovy předstíral, že je božským prorokem, a Gábor mu pochleboval v roli upoceného patolízala.
(* Až na jednu výjimku, a to byl Hynek, který se v říši Nibelungů v roli kněze pohoršoval nad tím, že chceme obětovat psy, načež mu Gábor v roli křesťanského lovce začal oponovat. A bylo to super, protože to byla herně relevantní situace.)
Takhle se mi to líbí! V tomhle pojetí není „hraní v roli“ defaultním režimem hry – jako by hra většinu času probíhala v nižším zoomu, v oddáleném zobrazení, kdy jsou konkrétní slova hráčských postav pod naši rozlišovací schopnost. To umožňuje nezasekávat se na banálních rozhovorech, dobrodružná akce se může svižně řítit vpřed. Ale jakmile nadejde dramatická situace, dokážeme „zazoomovat“ na vyšší detail a odehrát důležitou interakci v přímé řeči. Často přitom stačí několik vět – když jsme v troskách města narazili na 60 divochů, hrdě jsem před ně předstoupil a „herecky“ s nimi začal jednat, načež Gábor „herecky“ reagoval a popisoval jejich ustrašené reakce. Sotva jsme takhle ustanovili, že nás divoši přijali za svoje pány, hra zase „odzoomovala“ a zbytek situace se shrnul v několika málo větách.
Zoom in, zoom out. Hra střídá různou míru zaostření, různé herní režimy. A valí dál.
Fight On!
Po roce (!) stráveném hraním jiných her než oldschoolového D&D – dokončili jsme kampaň v Death on the Reik, jako hráč jsem se zúčastnil menší kampaně v RuneQuestu, teď už od jara vedu DCC Lankhmar – pro mě Cauldron Con působil jako návrat domů. Tohle mi chybělo! Mám rád různé hry i herní styly, ale lehká dobrodružná akce ve starém D&Dčku je to, co mě naplňuje nejvíc.
Což asi platí i pro celý Cauldron Con. Panovalo tu jakési společné vědomí, že se věnujeme okrajovému koníčku – „niche within a niche“ –, a přesto jsme se sjeli z celé Evropy, potkat se s podobnými blázny, abychom se právě téhle výstřední zábavě bez výčitek („unapologetically“) věnovali. Ve vzduchu byl jakýsi étos vzájemnosti, sdíleného účelu. Všeobecné herní cony mě nezajímají. Ale tohle – tohle si dám líbit!
Oldschool gaming žije. V Hohenrodě jsme se potkali, abychom si jeden od druhého připálili pochodně a potom roznesli plamen zpátky do svých domovin. Co nejdřív musím rozjet novou kampaň!
A příští rok hodlám na Cauldronu vést hru – třeba zas inspiruju ostatní něčím svým.
Fight on!
1
Je to možná už patnáct let, co jsem naposledy byl na nějakém conu – možnost hrát náhodné hry s náhodnými lidmi se mi nějak omrzela –, ale když se na obzoru objevil Cauldron Con, který ve svém titulku i v době všudypřítomného věštění zániku old schoolu a nástupu nových termínů jako NuSR, truSR, FAG, CAG a kdoví co ještě, stále srdnatě nese zkratku OSR, věděl jsem, že musím být u toho! Teda aspoň napodruhé. Loni to jaksi nevyšlo. Takže tohle je report z „OSR Euro Conu“ a mých dobrodružství kdesi uprostřed Německa.
Chtěl jsem vědět, jak se oldschoolové D&D hraje „tam venku“. Tady v české kotlině jsme k němu přišli jakousi izolovanou evolucí – gygaxovské AD&D 1e se u nás, co vím, nikdy nehrálo. I ti největší pamětníci začínaly někde v polovině devadesátých let na AD&D 2e, kterážto hra je cokoli, jen ne old school. Klasický herní styl jsme si sami zrekonstruovali ze zdrojových textů a online blogů, bez přímého kontaktu se zahraničními skupinami a zažitou tradicí. Je docela dost možné, že jsme v lecčem svérázní. Hrajou to jinde jinak? Je jen jeden způsob, jak to zjistit…
Nakonec jsem nebyl jediným zástupcem zdejších krajů. V Lipsku ke mně do vlaku přisedl Hynek/MaHaMaJ (žije sice v Německu, ale bereme ho do našeho týmu) a reprezentovat slovenskou subkomunitu přijel Michal/Bifi, který by nám klidně mohl dělat guru, protože nejenže na Cauldronu byl loni a vyhrál ho, ale byl to on, kdo před patnácti (!!!) lety přinesl do naší komunity zvěsti o nástupu old-schoolu a stal se tak – přinejmenším pro mě – prvním bodem kontaktu. A tak se opět potkáváme, abychom si připálili pochodeň a pak světlo opět nesli dál!
Konspirace českých železnic (vlak před námi poškodil před Ústím nad Labem výhybku, a tak jsme dvě a půl hodiny čekali na opravu) a neharmonizujících termínů nádražního shuttlu způsobily, že jsem nedorazil včas na čtvrteční hry. Když jsme tedy s Hynkem vstoupili do Schloß Honenroda, bylo už oněch cca 50 účastníků plně ponořeno do svých sezení, ve vstupní hale probíhal jakýsi Braunstein s 16 účastníky – to bylo příliš zastrašující, než abychom se přidali – a po budově bloumalo jen pár nezapojených – a zcela neznámých – lidí. Neznajíce nikoho a zdráhajíce se zapřísti hovor s náhodnými osobami, dali jsme si pivo zdarma a začali přemýšlet, co my tady sakra budeme dělat.
Turnaj! Prý se bude hrát turnajové dobrodružství! V první edici AD&D, kterou jsem nikdy nehrál – a Hynek taky ne. „Neboj, to bude pohodě, vezmeš si třeba postavu bojovníka a nemusíš řešit žádný složitosti,“ mentoruju ho znalecky. Tak jsme se rovnou zapsali na první možný běh, hned v pátek ráno, a každý jsme si poslepu vytáhl jednu z hromady předgenerovaných postav na stole. Náhoda je svině, takže jsem dostal klerika. A Hynek druida. Oba na osmé úrovni.
Vysvětlím! Druid a klerik jsou asi nejhorší povolání, která můžete hrát, když se ve starých edicích D&D nevyznáte. Nejenže se totiž musíte naučit jejich kouzla, vy se musíte naučit všechna jejich kouzla. Zatímco kouzelníci jsou ve výběru omezeni jen na ta kouzla, která mají zapsaná ve svojí knize kouzel, druidové a klerici si můžou vybírat z celé nabídky klerických/druidských kouzel. Například můj klerik měl na výběr ze 48 různých. Zdá se, že máme o večerní zábavu postaráno. Bereme piva a deníky postav na pokoj, čteme popisy kouzel (a kouzelných předmětů!) v AD&D a memorujeme na zítřejší akci…
To jsme ještě nevěděli, že turnajové dobrodružství má vlastní, jiné pregeny. Ooops! Ale z těch oficiálních jsem si pak vzal právě klerika a Hynek druida, jejichž kouzla už jsme znali, takže naše samostudium nepřišlo vniveč.
Druhý den ráno. Pojďme na to!
Children of the Sea
Hra: AD&D 1e
Úrovně: 6. až 7.
DM: Henning
Pět hráčů v dobrodružství určeném pro osm – okamžitě jsme v nevýhodě. Jacísi piráti ukradli jakousi korunu a my ji máme přivézt zpět. Loď nás vyhodí na pobřeží pirátského ostrova a dál je to na nás. Alles klar!
Postupujeme rázně a neopatrně, takže nás překvapí pirátská hlídka. Čtyři nýmandi proti nám ovšem nemají šanci a jsou rázem dva mrtví, dva zajatí. Mitch z Británie mě učí první lekci, kterou si z tohohle conu odnesu, když jednomu ze zajatých pirátů šoupne brk a pergamen a řekne: „Tak a teď nám nakreslíš mapu vaší základny.“ Dungeon Master Henning se na něj podívá pohledem „To jako fakt?“, ale pak úslužně nakreslí plánek několika místností prvního patra dungeonu, doplněný informací, že „Do druhého patra máme zakázáno chodit“. Což se ukáže být lež – Henning to zjevně taky nehraje poprvé.
Hraní postav na těchhle úrovních (pro mě vysokých, ale hráči AD&D by je označili za „střední“) je trochu jiná jízda než plácání se v mudcoru nízkých levelů. Moje postava má připraveno 15 kouzel, Hynkův druid a Mitchův iluzionista podobně. Přestože jimi nešetříme, za to sezení je zdaleka nevystřílíme všechna. Zloději mají ve svých schopnostech vysoké šance na úspěch, válečníci způsobují brutální damage…
Postupujeme efektivně, metodicky. Zajatí piráti nám pomůžou detekovat past, a když už je nepotřebujeme, zavřeme je spoutané do tajné chodby (slíbím jim, že se pro ně vrátíme, a jelikož jsem zákonně dobrý, nakonec to i splním). Mitchův iluzionista se zneviditelní a podnikne průzkum celého prvního patra. Parta pirátů tam trénuje vyvernu a povídá si o tom, že kapitán i s korunou se ztratil ve spodním patře. Souboj s nimi vyhodnotíme jako zbytečné riziko, a tak se jim vyhneme a jdeme rovnou dolů.
Míra „roleplayingu“ je přesně nulová. Hrajeme to jako kooperativní hru, otevřeně probíráme taktiku, koordinujeme svoje akce. Ne že bych čekal nebo chtěl cokoli jiného – tohle je turnaj a hrajeme na výhru.
Dalších pár zabitých pirátů, jejich těly krmíme krakena v podzemní jeskyni. Místnosti s mořskými čarodějnicemi, které v kotli vaří piráta, se radši vyhneme (a moudře – mají smrtící pohled, kterým jiným družinám způsobí značné ztráty). Sesíláme všelijaké detekce a protekce. Ale když na nás z magické temnoty vyskáče 18 (!!!) stínů a já dokážu odvrátit jen 3 z nich, bojím se, že jsme mrtví. Zbytečně. Jedna z postav má svitek ochrany před nemrtvými, který vytvoří neprostupnou bariéru a umožní nám zcela beztrestně rozsekat nejen stíny, ale i finálního bosse (byla to mumie). Lootujeme nějaké další poklady, vracíme se pro zajaté piráty, s jejich pomocí krademe plachetnici kotvící v podzemní jeskyni, a sotva přijde odliv, mizíme do bezpečí. Úspěch! Dohráno v čase 2 hodiny 53 minut.
Zprávy přicházející z vedlejší místnosti o tom, že paralelně hrající skupina už má tři mrtvé, nás naplňují nadějí, že bysme třeba i mohli vyhrát. Bláhovou. V dobrodružství nakonec uspěje každá skupina a některé zvládnou najít víc pokladů než my. A o poklady tu jde především! Holt jsme nemuseli tolik spěchat – času jsme měli nazbyt, měli jsme toho prozkoumat a naloupit víc.
Ale turnajové dobrodružství má pro con ještě jednu obrovskou výhodu – společné zážitky! Hned po hře jsme odchytli hráče od vedlejšího stolu a začali porovnávat, co jsme udělali jinak. Bojovali jste s tou vyvernou? Jak jste vyřešili ty stíny? Cože, on tam byl nějaký alternativní vchod? Vždyť my jsme vůbec neprozkoumali okolí! Společné zážitky jsou skvělým icebreakerem. Poznávám první lidi. Mitch je z Británie, Nico je z Řecka, Maďarsko vyslalo celou delegaci…
XP for gold!
V rozpisu her zahlídnu různé hry: prapůvodní D&D, AD&D 1e, OSE, OSRIC, In the Realm of the Nibelungs, Seven Voyages of Zylarthen, cosi zvaného Ransack… Organizátoři určili jedno pravidlo: můžete hrát cokoli, ale musíte zkušenosti udělovat (především) za poklady. XP for gold. Tahle podmínka vede k tomu, že se hrajou výhradně varianty na staré D&D. A tohle vede k tomu, že se ty hry nemusíte učit!
Začátky her jsou směšně rychlé. Z jiných conů, kde vám přijdou náhodní lidé hrát náhodné hry, jsem byl zvyklý, že se klidně i první hodina ze čtyřhodinového bloku věnuje vysvětlování pravidel a seznamování s postavami. Ne tak na Cauldron Conu! Každý DM, se kterým jsem hrál, měl přepřipravené postavy. Přijdete ke stolu, vytáhnete si postavu, všechna pravidla už stejně znáte… aha, zloděj, jasný, jasný… Někdy DM maximálně představí nějaká domácí pravidla, ale patnáct minut od začátku sezení už jste v akci.
Svižnost her a množství „obsahu“, který se zvládne během každého čtyřhodinového bloku odehrát, bude napříč celým conem velmi vysoká.
Lichway
Hra: OSRIC / AD&D 1e
Úrovně: 1. až 3.
DM: Baexta
O Lichway už jsem slyšel. Je to anglický modul z některého raného čísla časopisu White Dwarf, ještě z roku 1978, kdy byla dobrodružství dobrá, a měl by stát za to. Někdo vede klasický modul, který ještě nemám vyspoilovaný? I’m in!
Tohle byla fajn hra, neturnajová, v zásadě asi dost podobná tomu, jak by mohla vypadat, kdybych ji vedl já. Dungeon zvaný Lichway se ukázal být pohřebištěm tisíců a tisíců (!) nemrtvých uvržených do magického spánku. Ukončit hudbu, která je udržuje při dřímotě, by bylo nemoudré. Ale samozřejmě že právě k tomu to všechno směřuje…
Hra s frakcemi! Baexta si vychutnává hraní NPCček. Nejdřív jsme se pomlátili s předchozí skupinou budižkničemů a jediného přeživšího jsme naverbovali do svých služeb jako henchmana. Následně jsme vysvobodili „mága“, kterého lapkové zahnali do kouta. Je to šarlatán – špičatý klobouk, róba s hvězdičkami a kniha kouzel, která se ukázala být levným šestákovým románem. Leč pod vlivem jakéhosi kouzla se považuje za velkého mága! V Baextově podání je rozkošný – koulí očima, durdí se, uráží se nad našimi pošklebky a říká takové věci jako „Dokázal bych vám na to odpovědět, ale vaše slepičí mozečky by tomu stejně neporozuměly!“
Snažíme se ho zverbovat jako henchmana do družiny, ale nejde to. A tak mě něco napadne! „Ó, mocný kouzelníče, jak jsi jen moudrý a vědoucný! Určitě se tady vyznáš mnohem lépe než my! Přijmi prosím naše služby a veď nás za svými velkolepými cíli!“ Přesně tak – udělal jsem henchmany z nás! Zmaten mým šlendriánem, mág souhlasí, že bude naším vůdcem – a pak se nechá vést. Stačí ho přesvědčit, že chce jít tam, kam chceme my.
Když rozprášíme skupinu goblinů a dva přeživší naverbujeme do družiny, začíná se nám vybarvovat leitmotiv tohohle sezení. Družinový klerik boha Seta (nebo Ra?) je na místě pokřtí a uvede do své víry. „Následujte světlo! Následujte světlo!“
V tuhle chvíli přijede na Cauldron Michal/Bifi, který se shodou okolností s Baextou zná z loňska, a tak naverbujeme do skupiny i jeho a svěřujeme mu postavy dvou goblinů. Když jim Bifi obratem dá jména Hechler & Koch a o pár zatáček později „vyřeší“ setkání se skupinou goblinoidů tím, že se s nimi dá do řeči a začne si s nimi vyprávět vtipy o trpaslících, začínám si říkat, jestli tu hru Baextovi trochu nerozvracíme…
V závěru sezení jsme konečně lokalizovali tábor předchozí, nepřátelské výpravy vedené nekromantkou Odou a svedli s ní několik drobnějších skirmishů. Hra najednou začala být hodně akční, když jsme místo frontálního útoku zvolili taktiku rychlých přesunů a snažili se neprozkoumanými chodbami a tajnými průchody vpadnout Odě do týla (a ona nám!). Bylo to vzrušující a škoda, že už nám končil čas a k velkému souboji jsme se nedostali. Lichway si rozhodně chci zahrát doma!
Osobní highlight: moje postava válečnice spotřebovala asi šest léčivých lektvarů a kouzel (Baexta s možnostmi léčení nešetřil – což je pro potřeby oneshotu vlastně dobře!), takže kdyby se na Cauldronu udělovala cena za největšího tragéda, jsem adept!
Fotka není moje, ukradeno z Discordu Cauldron Conu. Navíc na ní nejsem, byla pořízena až v neděli v poledne, kdy už jsem se nacházel ve zpátečním vlaku.
Mužná akce pro moudré muskulaturní muže
Nějakých šedesát lidí v baráku, samí muži až na pár výjimečných žen, teenagerů a dětí, kteří se později ukázali být rodinami organizátorů – především neúnavného a excitovaného hlavního pořadatele Settembriniho, který měl v domě ne méně než pět dětí – a neskutečně obětavými hostitelkami a hostiteli, dohlížejícími na přísun hojného množství vynikajícího jídla, nekonečnou zásobu nealkoholického pití i německého piva. Ve svých 39 letech jsem se cítil být skoro mladíkem. Proper old school!
Nakonec jsem poznal celkem nemalou část z nich. Společné zážitky z dobrodružných sezení člověka rozmluví. Vím, kdo začínal hrát na britské scéně v osmdesátých letech a kdo k OSR přišel teprve nedávno, když ho omrzela pátá edice. Sice absolutně netuším, co jsou ti lidi zač nebo čím se živí, ale zato jsem vedl nejeden rozhovor o tom, kterou edici preferují a proč – a tak to má být! Jsme nerdi a přijeli jsme se bavit o hrách. Je pravda, že jedné pozdní noci jsme s Bifim stočili skupinový rozhovor k německým tankům a hákovým křížům, pročež jsem usoudil, že bych měl dopít a jít spát.
Gunther Must Die
Hra: Swords & Wizardry Continual Light / In the Realm of the Nibelungs
Úrovně: asi 2. (?)
DM: Martin/Johann
Aniž bychom s Hynkem věděli, do čeho jdeme, přihlásili jsme se na hru v neznámé domácí variantě OD&D… ze které se vyklubal objev víkendu! Martin/Johann přestylizoval minimalistický hack původního D&D do raně středověké Evropy prolínající se s kouzelnou říší ze Ságy Nibelingů, a přidáním několika chytrých „kouzelných pravidel“ proměnil strohou hříčku ve velmi atmosférickou hru. Skupina musí mít buď jednoho, nebo sedm členů. Je povoleno nosit jen tři předměty, ale zato budou očarované! Třetí úspěch je vždy magický. Atd. atd., rozepsal jsem se tady.
Gunther je náš král. Jednoho dne k jeho dvoru přišla šestimetrová obřice se slovy „Dal jsi pro mě poslat, tak jsem tady!“ Gunther se zasmál: „Drahá paní, to musí bejt nějaká mýlka, já jsem dal poslat pro krásnou elfskou princeznu, ne pro takovou šeredu jako vy.“ Gunther není zrovna diplomat. A tak mu obřice oznámila, že ho „připraví o mužství“ a dá ho sezřat psům. Mrskla o zem kouřovou bombou, hodila si krále přes rameno a zmizela zpátky do pohádkové říše. Máme ho jít zachránit, ale fandím teda spíš obřici.
Brtníci v lese nám řekli, kudy překročit do říše Nibelungů. Správný směr potvrdila na druhé straně výprava trpaslíků valících po pokácených souškách obří kamennou desku kdoví odkud a kdoví kam. Doupě obřice je tradiční minidungeon – vlastně útok na základnu, skoro heist. V lese jsme objevili komín z její kuchyně a rozhodli se, že obří ženu vykouříme, a jakmile vyběhne ven, nenápadně se proplížíme dovnitř. Ještě předtím ale podnikneme nenápadný průzkum interiéru… což se pokazilo, když náš zloděj spadl do pasti, udělal randál a obřici na nás upozornil. Následovala zmatečná naháněčka sedmi postav, jedné zlobřice a jejího obřího vlka v šatníku plném plesnivějících šestimetrových rób i přilehlém okolí. Skupina je dokonale rozdělená, někdo utíká hlouběji do jeskyně, jiný skáče z okna ven do jezera, další bojuje, další šplhá po laně ven a pak zase zpátky. Totální chaos! Před zkázou nás zachránilo moje kouzlo Světlo, kterým jsem obřici částečně oslepil, a především Melanův lovec, který ji dvakrát trefil šípem, načež prohlásil: „Já jsem [JMÉNO] a budu tvoje smrt!“ a pak ji zasáhl potřetí, čímž aktivoval pravidlo o třetím, kouzelném úspěchu a bylo dobojováno.
Tohle byla zábavná hra. Na závěr jsme ještě s čarodějnicemi vyhandlovali tepající srdce tří živých psů za kouzelnou dýku, což vedlo Hynka v roli kněze k vášnivému kázání na téma, že se silami ďábla je neradno si zahrávat, obětování zvířat jsou pohanské obřady atakdále. Melan, znalý svých svatých, mu ovšem kontroval: „Ale otče, vzpomeňte na svatého Medarda, který dal své srdce sníst pohanům a tím je obrátil na víru!“ Tím kněze, jenž neměl po ruce Wikipedii, aby si jeho tvrzení ověřil, uvrhl do stavu náboženského zmatení, a po několika názorových kotrmelcích nám bylo obětování psů posvěceno a obchod s čarodějnicemi vykonán… načež nás zradily. Klasika.
Martin vede hru klidným, vyrovnaným stylem, pečlivě váží každé slovo, přesnými větami vykresluje dokonalou atmosféru prostředí, pro které je zjevně zapálený. Kdykoli je výsledek nejistý, jednoduše mu přiřadí pravděpodobnost X z 6 a potom otevřeně hodí kostkou přede všemi. Každý pokus dostane férovou šanci, ale když nám Štěstena nepřeje, nebojí se na nás být drsný. Postava valkýry byla obřím vlkem rozsápána na kusy už po dvou hodinách hry. Když jsme našli žalář s králem Guntherem, bylo načase určit, jestli je vůbec ještě naživu. Šance 1 z 6, že už ho obřice stihla „připravit o mužství“ a jeho maso předhodit psům. Padá jednička. Jejdamane!
Jednoznačně jeden z vrcholů víkendu.
Byl jsem s děláním fotek velice nedbalý – rozuměj: nefotil jsem –, takže tady je náhodná fotka našeho pokoje. Spal jsem na dvojlůžku s člověkem, jehož jsem neznal. Jmenoval se Marcel.
Čekání na zápis
Cauldron má zajímavý způsob registrace na hry. Aby se předešlo situaci, kdy první hrstka nejrychlejších zabere místa podle sebe a ostatní budou muset vybírat jen z toho, co zbude, není možné registrovat se na hry online… a dokonce ani s předstihem na místě. Místo toho organizátoři vynesou registrační archy do vstupní haly jen krátce před zahájením herního bloku, třeba jen 15 minut před hrou, načež se k papírům všichni nahrnou, zapíšou se do volných míst a vyrážejí do herních místností. Až do poslední chvíle tak nevíte, co budete hrát. Funguje to dobře – někdy jsem měl štěstí a trefil jsem příchod archů, takže jsem si vybíral mezi prvními, jindy jsem nechal vybrat ostatní a bral některou z volných pozic. Ale jelikož všechny hry jsou OSR, výsledek nikdy nebyl zklamáním.
A tak v neděli ráno naprostou shodou okolností nonšalantně popíjím s Bifim kafe hned vedle registračního stolečku, když se za námi začne nenápadně tvořit fronta dalších lidí, co tu samozřejmě postávají taky jen naprostou shodou okolností. Výhodná pozice mi umožnila zapsat se na žádanou hru Gábora Luxe. Yay!
Servants of the Seal I a II
Hra: Seven Voyages of Zylarthen
Úrovně: 6.
DM: Gábor „Melan“ Lux
S Gáborem jsem si moc chtěl zahrát. Mám ohromný respekt k jeho tvorbě – právě při četbě a hraní jeho modulů mi konečně docvaklo, jak chci, aby moje hraní oldschoolového D&D vypadalo. I proto některá jeho dobrodružství překládám do češtiny, abych pomohl šířit dobrou praxi dál. Možnost seznámit se s ním a zahrát si pod jeho vedením pro mě byla jedním z lákadel conu. Hrál stejné dobrodružství na pokračování ve třech po sobě jdoucích blocích, já jsem se zúčastnil prvních dvou a jen zrádná skutečnost, že ten třetí byl z večera přeložen na nedělní ráno, kdy už jsem musel odjíždět, mi zabránila zúčastnit se i závěrečné výpravy.
Servants of the Seal jsou zjevně rozsáhlý modul, tak trochu pocta Dark Tower od Jennel Jaquays. Naše výprava osmi postav na šesté úrovni + henchmani (celková velikost družiny: 12 členů; celková palebná síla: značná) připlula do rozvalin starodávného města, kde se nad troskami akvaduktů proháněli pterodaktylové a v dutých budovách házeli kameny obří lidoopové. Dali jsme se do průzkumu města, přemohli obří oživlou sochu a nakonec objevili cestu do rozsáhlého podzemí, kde jsme se zapletli do interních sporů fanatických kultů.
Tohle byla další hra s celkem nadupanými postavami, které něco vydrží a něco dokážou. Ze 36 možných postav jsem si náhodně zvolil divocha zloděje, jemuž generátor přisoudil vorpálový meč (při hodu 18+ setne nepříteli hlavu). Hell yeah! Budu se jmenovat Mug the Magnificent! Navíc Seven Voyages of Zylarthen je výborně udělaná hra – varianta původního D&D, ale ne tak docela čistý retroklon, je optimalizovaná, má zahlazené hrany. Zbavuje se balastu (například tu nenajdete pravidla o nesmyslně pomalém pohybu v podzemí ani nutnosti každou směnu odpočívat) a přináší vlastní inovace, které zlepšují flow hry. Už jsem ji četl dřív a líbila se mi, ale mile mě překvapilo, jak dobře se hraje. Zejména boj je v ní dramatičtější, díky vychytávkám typu „shields shall be splintered“ nebo pravidlu, že každá hozená 7 je headshot. Když jsme se vloupali do hrobky, kde se na nás vyhrnuli ghúlové, a já i můj henchman jsme při vrhu oštěpem hodili 7 – dva headshoty, dva ghúlové zabití instakillem – cítil jsem se fakt jako „the Magnificent“.
Gábor je inspirativní DM, zejména pro ty z nás, jejichž styl vedení hry obnáší záplavy slov a blábolení. Je klidný, rozvážný, několika málo pečlivě zvolenými slovy vykresluje barvitou atmosféru a přesně trefuje sword & sorcery stylizaci – nepochybně proto, že má hodně, hodně načteno a má z čeho čerpat. Jeho hra byla plná perfektních detailů, od upoceného kapitána říční bárky, který nás na místo zavezl, přes úslužné a bojácné divochy v troskách města až po honosnou výzdobu podzemních chrámů. Gábor nechává hru plynout velice svižně a je k hráčům benevolentní – zloději šplhají nebo se skrývají ve stínech s automatickým úspěchem (což je ale v Seven Voyages pravidlem), na hledání pastí nebo tajných chodeb vůbec nehází a nechá vás odhalit je automaticky, když hledáte na správném místě (to mohlo být zjednodušení pro účely conu).
Poctivě hází hody na reakci při setkáních a při dobrém výsledku neváhá vyjít hráčům vstříc. Tímhle způsobem jsem já díky dobrému hodu naverboval 60 (!) divochů a nechal je odházet sutiny zakrývající jediný vchod do podzemí, který se nám podařilo objevit. A když jsme v dungeonu vtrhli na shromáždění kultistů a začali se vydávat za proroky jejich boha, šťastný hod na reakci (s pomocí pár bonusů za to, že jsme měli vhodné svaté symboly a propriety) vedl k tomu, že kazatel se z nepřítele proměnil v patolízala a Gábor nám de facto předal kontrolu nad desítkami kultistů, kazatelem–mágem i jeho bodyguardy. Opojeni nově nabytou mocí jsme svoje početné vojsko vyslali do nižšího patra, aby zaútočilo na konkurenční skupinu – i přes varování, že druhá skupina je větší a silnější –, načež byli naši kultisti nemilosrdně pobiti a/nebo zajati. Nu, co už… lehce nabyl, lehce pozbyl. My jsme mezitím vykradli jejich chrám a odnesli si z něho obrovský zlatý půlměsíc v hodnotě 20 000 mincí. XP for gold!
Při druhé výpravě jsme se chvíli věnovali vlastnímu průzkumu, ale když nám další šťastný hod na reakci přisoudil dalších 12 kultistů-následovníků (jakmile nás spatřili, padli na kolena a začali se nám klanět), rozhodli jsme se s jejich pomocí zaútočit na konkurenční skupinu ve druhém patře v domnění, že předchozí boj ji přece musel vyčerpat a my ji teď jenom dorazíme.
Nebo taky ne. Sice jsme zformulovali smysluplný plán útoku, rozdělili jsme svoje síly na dvě úkolová uskupení, počítali s diverzí i obklíčením, ale při kontaktu s nepřítelem se náš plán totálně rozsypal, všichni dělali přesný opak toho, co měli, a dopadlo to naší zmatenou ztečí proti připravené obraně. Nastal jednostranný masakr. Naši kultisti byli pobiti během jediného kola, naše postavy beznadějně obklíčeny… a najednou přichází nepřátelská velekněžka se čtyřmi bodyguardy v blyštících se plátových zbrojí a jedním pohledem usmaží našeho nejlepšího bojovníka na popel laserovými paprsky z očí. Už jsem se smiřoval se smrtí, když se našemu mágovi zázračně podařilo úspěšně na ni seslat kouzlo okouzli osobu a ona zastavila bitvu: „Zadržte! Došlo k ošklivému nedorozumění.“
Výborné hry. Stylové, atmosférické, akční, vysoké sázky a nebezpečí, ale i vysoké výhry.
Další fotka ukradená z webu Cauldronu. Tahle zachycuje Braunstein hraný v úvodní, čtvrteční večer.
OSR „tam venku“
Takže jak se oldschoolové D&D hraje venku v Evropě? Překvapivě… normálně. Povědomě. Žádné velké objevy ani překvapení, žádná separátní evoluce, prostě normálka. Mám ale pár postřehů:
Předně, všechny hry byly svižné! Překvapilo mě, jak moc toho stíháme v jednom sezení odehrát. Pomáhala tomu především disciplinovanost hráčů, soustředění na hru a minimum „table talku“. Jakékoli mimoherní žvanění, vtípky a srandičky v zásadě neexistovaly – když se hrálo, mluvilo se jen o hře. Tak trochu tuším, že za tím stojí i skutečnost, že hráči se navzájem moc neznali. Možná že jejich domácí hry budou ukecanější? Moje osobní zkušenosti s tím korespondují – když hrajeme naživo s kamarády, srandičky a tlachání zaberou docela dost času (kor když se k tomu přidá hospoda a pivo). Naopak když jsem vedl různé otevřené hry online, kam se mohl přihlásit kdokoli a lidi se navzájem neznali, byla míra mimoherního pokecu stejně nulová jako tady.
Co je ale možná důležitější – hráči neztráceli čas zdlouhavým plánováním a diskutováním. Zatímco ze svých her, jak těch živých, tak těch online, jsem zvyklý na situace, kdy hráči trpí analysis-paralysis a potřebují každou akci předem prodiskutovat ve zdlooooooouhavém plánování, na Cauldron Conu se hrálo rázně a rozhodně. Obvykle někdo něco navrhl, a pokud to nebyla úplná blbost, ostatní souhlasili a šlo se rovnou do akce. I tady tuším, že za to může především prostředí conu, kdy hráči nechtěli zdržovat, ale – namouduši – bylo to osvěžující! Svižná akce old schoolu sluší a prostá skutečnost, že děj valí dopředu, dělá hru o poznání víc vzrušující!
S tím souvisí míra kompetence postav. Nikdy jsem vlastně nehrál s postavami na šesté, nebo dokonce osmé úrovni. Naše kampaně většinou končí dřív, obvykle někde kolem úrovně čtvrté, páté. Stavu, kdy se nekonečně plácáte na nízkých úrovních, kdy jsou postavy křehké a moc toho neumí, se posměšně říká „mudcore“. Hra se schopnějšími postavami je o poznání odvázanější. Nemusíte se bát, že umřete za prvním rohem, a navíc máte arzenál schopností, kouzel a magických předmětů, který vám otevírá další možnosti a umožňuje víc řešení. Dokonce i v Lichwayi, což byl dungeon pro 1. až 3. úroveň, rozdal Baexta našim postavám aspoň dost léčivých lektvarů, aby se hra nezasekla po prvním souboji. (Dodal ale, že mimo prostředí conu by tak hodný nebyl.) Tady se skrývá pár cenných lekcí, ale souhrnně řekněme, že magie oldschoolovému D&D svědčí a pokoušet se o nízkomagický gritty realismus je cesta do pekel.
No a pak je tu ještě otázka roleplayingu. „Kolik je v OSR roleplayingu?“ „Můžu dělat funny voices?“ Atakdále, atakdále.
Je pravda, že ve srovnání s jinými hrami, „příběhovkami“ nebo „trad games“ se tu na herecké ztvárňování postav a charakterizaci dbalo míň. Přímá řeč mezi hráčskými postavami prakticky neexistovala – navzájem mezi sebou hráči nikdy* neprovozovali roleplaying „v postavě“, ale bavili se prostě jako hráč s hráčem. Což bych řekl, že je správná volba, protože jsme přišli hrát dobrodružnou akci, ne vztahové drama.
Podstatně víc interakce probíhalo mezi postavami a NPC. DMové víceméně vždy hráli svoje NPCčka „v roli“ a dbali na jejich charakterizaci – ať už to byl Baexta, který si vyloženě užíval roli arogantního ne-mága, nebo Gábor v nezapomenutelné roli pračlověka Troga, který se s námi snažil komunikovat se slovní zásobou jako z hry Og a neustále se zmateně škrábal po hlavě. V těchhle chvílích i hráči přepínali do přímé řeči a interakci si užívali – třeba když náš jinak málomluvný hráč klerika v Lichwayi začal konvertovat zajaté gobliny a kázat jim o následování pravé cesty! A pak tu samozřejmě byl celý dlouhý rozhovor nás hráčů a kultistů v Gáborově hře, kdy družinový mág pompézními slovy předstíral, že je božským prorokem, a Gábor mu pochleboval v roli upoceného patolízala.
(* Až na jednu výjimku, a to byl Hynek, který se v říši Nibelungů v roli kněze pohoršoval nad tím, že chceme obětovat psy, načež mu Gábor v roli křesťanského lovce začal oponovat. A bylo to super, protože to byla herně relevantní situace.)
Takhle se mi to líbí! V tomhle pojetí není „hraní v roli“ defaultním režimem hry – jako by hra většinu času probíhala v nižším zoomu, v oddáleném zobrazení, kdy jsou konkrétní slova hráčských postav pod naši rozlišovací schopnost. To umožňuje nezasekávat se na banálních rozhovorech, dobrodružná akce se může svižně řítit vpřed. Ale jakmile nadejde dramatická situace, dokážeme „zazoomovat“ na vyšší detail a odehrát důležitou interakci v přímé řeči. Často přitom stačí několik vět – když jsme v troskách města narazili na 60 divochů, hrdě jsem před ně předstoupil a „herecky“ s nimi začal jednat, načež Gábor „herecky“ reagoval a popisoval jejich ustrašené reakce. Sotva jsme takhle ustanovili, že nás divoši přijali za svoje pány, hra zase „odzoomovala“ a zbytek situace se shrnul v několika málo větách.
Zoom in, zoom out. Hra střídá různou míru zaostření, různé herní režimy. A valí dál.
Fight On!
Po roce (!) stráveném hraním jiných her než oldschoolového D&D – dokončili jsme kampaň v Death on the Reik, jako hráč jsem se zúčastnil menší kampaně v RuneQuestu, teď už od jara vedu DCC Lankhmar – pro mě Cauldron Con působil jako návrat domů. Tohle mi chybělo! Mám rád různé hry i herní styly, ale lehká dobrodružná akce ve starém D&Dčku je to, co mě naplňuje nejvíc.
Což asi platí i pro celý Cauldron Con. Panovalo tu jakési společné vědomí, že se věnujeme okrajovému koníčku – „niche within a niche“ –, a přesto jsme se sjeli z celé Evropy, potkat se s podobnými blázny, abychom se právě téhle výstřední zábavě bez výčitek („unapologetically“) věnovali. Ve vzduchu byl jakýsi étos vzájemnosti, sdíleného účelu. Všeobecné herní cony mě nezajímají. Ale tohle – tohle si dám líbit!
Oldschool gaming žije. V Hohenrodě jsme se potkali, abychom si jeden od druhého připálili pochodně a potom roznesli plamen zpátky do svých domovin. Co nejdřív musím rozjet novou kampaň!
A příští rok hodlám na Cauldronu vést hru – třeba zas inspiruju ostatní něčím svým.
Fight on!
-
York
- Příspěvky: 19788
- Registrován: 24. 2. 2012, 17:31
Re: Markusův herní deník
Markus: Díky. Vidíš, ani mě nenapadlo, že to můžeš dát do spoileru, takže tu nebude strašit wall of text pro ty, kdo si to chtěj přečíst na blogu. A možnost snadno citovat to dává, což je fajn.
-
Markus
- Vrchní krutovládce; Administrátor
- Příspěvky: 25225
- Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Re: Markusův herní deník
Já to chci na blogu mimo jiné i proto, že posílám odkaz přes Google Translate ostatním účastníkům Cauldronu a fakt je nebudu odkazovat do diskuze na Fóru. A taky kvůli viditelnosti a archivaci na blogu. Prostě je to článek, soběstačný, samostatně funkční a čitelný i izolovaně, ne příspěvek do diskuze.
Což je ale fakt jedno, pojďme od toho...
Což je ale fakt jedno, pojďme od toho...
-
Passingby
- Příspěvky: 2477
- Registrován: 13. 10. 2021, 16:41
Re: Markusův herní deník
Markus v blogu píše:Takže jak se oldschoolové D&D hraje venku v Evropě? Překvapivě… normálně. Povědomě. Žádné velké objevy ani překvapení, žádná separátní evoluce, prostě normálka
Kód: Vybrat vše
[quote=Markus v blogu url=https://zpatky.wordpress.com/2024/10/25/do-ciziny-a-prece-domu-reportaz-z-cauldron-conu-2024/]Takže jak se oldschoolové D&D hraje venku v Evropě? Překvapivě… normálně. Povědomě. Žádné velké objevy ani překvapení, žádná separátní evoluce, prostě normálka[/quote]
Verify you are a human.
It's just an overreaction. In a few months, nobody will remember the drama.
It's just an overreaction. In a few months, nobody will remember the drama.
-
York
- Příspěvky: 19788
- Registrován: 24. 2. 2012, 17:31
Re: Markusův herní deník
Tohle potvrzuje moji zkušenost, na oneshotech se toho stíhá odehrát mnohem víc než při domácím hraní. Obvykle hráčům před hrou říkám, že je případně budu trochu moderovat a popohánět, abychom to stihli, ale většinou to není potřeba.Markus píše: ↑25. 10. 2024, 15:08 Předně, všechny hry byly svižné! Překvapilo mě, jak moc toho stíháme v jednom sezení odehrát. Pomáhala tomu především disciplinovanost hráčů, soustředění na hru a minimum „table talku“. Jakékoli mimoherní žvanění, vtípky a srandičky v zásadě neexistovaly – když se hrálo, mluvilo se jen o hře. Tak trochu tuším, že za tím stojí i skutečnost, že hráči se navzájem moc neznali. Možná že jejich domácí hry budou ukecanější? Moje osobní zkušenosti s tím korespondují – když hrajeme naživo s kamarády, srandičky a tlachání zaberou docela dost času (kor když se k tomu přidá hospoda a pivo). Naopak když jsem vedl různé otevřené hry online, kam se mohl přihlásit kdokoli a lidi se navzájem neznali, byla míra mimoherního pokecu stejně nulová jako tady.
-
tochalius
- Příspěvky: 1012
- Registrován: 29. 11. 2022, 15:55
- Bydliště: Praha
Re: Markusův herní deník
Já s tebou souhlasím, navíc je to často kontraproduktivní nejen z hlediska zábavy, ale i dosažených úspěchů (koneckonců viz jedno z tvých conových dobrodružství, kde jste se přílišnou opatrností obrali o možnost vyhrát turnaj). Přesto hráči opatrní jsou (a ani já myslím nejsem výjimka, byť se na tom snažím pracovat). Chovat se neopatrně vyžaduje vědomé úsilí. A rozpoznat, kdy je potřeba opatrný být, a kdy je to na škodu, je podle mě podstatná část player skillu.
-
York
- Příspěvky: 19788
- Registrován: 24. 2. 2012, 17:31
Re: Markusův herní deník
Ono to zdlouhavý plánování není jen o opatrnosti, ale taky o tom, jak hráči ke hře přistupujou. Často se mi například stává, že když se jako hráč postavy snažím brainstormovat nápady a dotáhnout je k rozhodnutí, co teda uděláme, tak mi to spoluhráči neustále sabotujou offtopikama*. Což je dost vyčerpávající, takže se obvykle po čase přestanu snažit.
* Nebo ještě hůř, dám třeba konkrétní návrh řešení problému a spoluhráč mi na to řekne "ty jsi tady od vymýšlení, tak něco vymysli!"
edit: Nechci tím samozřejmě říct, že jsem nějak úžasnej hráč a jedině já táhnu hru dopředu. Spíš sem tím chtěl ilustrovat, že pokud má hra odsýpat, je potřeba, aby všichni hráči přijali oneshotovej mindset a pokud sami nenabízej postup, tak aby to aspoň neztěžovali spoluhráčům, kteří se o to snažej. A taky to chce naučit se ustupovat pokud je nadhozenejch víc možností, netrvat na svym řešení a kývnout klidně na jiný, i když mi třeba nepřijde tak dobrý.
* Nebo ještě hůř, dám třeba konkrétní návrh řešení problému a spoluhráč mi na to řekne "ty jsi tady od vymýšlení, tak něco vymysli!"
edit: Nechci tím samozřejmě říct, že jsem nějak úžasnej hráč a jedině já táhnu hru dopředu. Spíš sem tím chtěl ilustrovat, že pokud má hra odsýpat, je potřeba, aby všichni hráči přijali oneshotovej mindset a pokud sami nenabízej postup, tak aby to aspoň neztěžovali spoluhráčům, kteří se o to snažej. A taky to chce naučit se ustupovat pokud je nadhozenejch víc možností, netrvat na svym řešení a kývnout klidně na jiný, i když mi třeba nepřijde tak dobrý.
-
Selhan
- Moderátor
- Příspěvky: 5390
- Registrován: 2. 3. 2016, 13:33
- Bydliště: Pankrác
Re: Markusův herní deník
Já zase mám zkušenost s tím, že mě hra, která byla příliš "neopatrná", nebavila. Provokovalo to plno soubojů, ve kterých jsme pořád umírali, a můj zájem záhy dost vyvanul. Jak to vnímám já, tak dungencrawl má být o rozhodování, a nějaké zvažování rizika je přesně ta část rozhodování, která mi přijde vlastně nosná. Když si řeknu, že na tohle rezignuji, tak mi -- můj dojem, daný jistě tím, že mě nebaví úroveň DnD soubojů -- vlastně nezbývá moc co hrát. "Hrát riskantně" teyd podle mě není úplě samospásná myšlenka. Osobně se snažím spíše o nějakou střední cestu.
Ale mám zrovna možnost to zkoušet -- hrajeme s Tochaliem Barrowmaze -- a nedaří se mi to tak, jak jsem si představoval. Mám systém, který se snaží všechny souboje vyřešit maximálně šesti hody, je (alespoň v prvních částech kobek) docela benevolentní co se nebezpečí pro hráče týče, zkrátil jsem mechanicky co šlo, a stejně postupujeme vlastně celkem normálním tempem, cca 10 místností za sezení, a nejvíc času pořád zabírá hráčské promýšlení, jak opatrně postupovat. Až si najdu půl hodinky času, chci tady napsat záznam.
Ale mám zrovna možnost to zkoušet -- hrajeme s Tochaliem Barrowmaze -- a nedaří se mi to tak, jak jsem si představoval. Mám systém, který se snaží všechny souboje vyřešit maximálně šesti hody, je (alespoň v prvních částech kobek) docela benevolentní co se nebezpečí pro hráče týče, zkrátil jsem mechanicky co šlo, a stejně postupujeme vlastně celkem normálním tempem, cca 10 místností za sezení, a nejvíc času pořád zabírá hráčské promýšlení, jak opatrně postupovat. Až si najdu půl hodinky času, chci tady napsat záznam.
Poznamenávám, že preferuji svérázný přístup, který klade obrovský důraz na informované volby.
-
tochalius
- Příspěvky: 1012
- Registrován: 29. 11. 2022, 15:55
- Bydliště: Praha
Re: Markusův herní deník
Zatím totiž vůbec neumíme to, co si Markus tak pochvaloval na conu:
Na to (nebo právě proto?), že o tom podzemí nevíme téměř nic, probíráme každé otevření dveří a zabočení na křižovatce až zbytečně důkladně.Markus píše:Obvykle někdo něco navrhl, a pokud to nebyla úplná blbost, ostatní souhlasili a šlo se rovnou do akce.
-
York
- Příspěvky: 19788
- Registrován: 24. 2. 2012, 17:31
Re: Markusův herní deník
To je velmi dobrá poznámka. Na čtvrteční hře jsme nadhodili dva možný postupy s tím, že ani u jednoho jsme neměli dostatek informací k tomu, aby se dalo říct, že to je lepší plán. Nechal jsem se ukecat, aby se hra nezasekla, ale nebylo mi to moc příjemný. Když to ale teď zpětně analyzuju, tak jsem k tomu vlastně neměl žádnej důvod.
Podobný je to s těma křižovatkama. Pokud nemám žádnou informaci, podle který by nějaká varianta byla jednoznačne lepší, tak je každá stejně dobrá. Stejně tak pokud mě nenapadá pádnej důvod, proč zrovna tyhle konkrétní dveře neotevírat, správně je je otevřít - kvůli tomu přece v dungeonu jsme.
(Safra teď to budu muset připsat do pravidel. Takhle to nikdy nedopíšu!