Markusův herní deník

[Markus]

Napadlo mě vést si herní deník – vlákno, do kterého zaznamenám každou odehranou hru spolu s nějakými bezprostředními dojmy. Hlavně asi sám pro sebe a archivaci, ale třeba to někomu přijde zajímavé. Jestli se někdo chcete opičit, směle do toho!

Libovolné komentáře a postřehy vítány.

Milníky:
Začátek: červenec 2024
Začátek roku 2025
Začátek roku 2026

[MaMaHaJ]

Bojovali jsme s jakými si chrličíčky a nemohli je zranit, protože jsme neměli magické zbraně, dokud se jeden z nás lektvarem přeměny neproměnil na vlkodlaka, jehož útoky je už zraňovaly.

(Nebyl to vlkodlak, ale troll! Kterého nakonec zabila, ironicky, past s řeckým ohněm!)

[Markus]

Začal nový školní rok, zamíchal se nám rodinný kalendář (noční služby, divadelní zkoušky, jiný program...) a nějak jsem vypadl z Gáborovy kampaně v Thisiu. Vynechal jsem celkem dost sezení, prostě protože mi nevycházel termín, a najednou jsem se dostal do fáze, kdy mi ta kampaň ujela, přestal jsem se orientovat v tom, co se děje, a přestala to pocitově být i „moje“ hra. Asi bych se i vrátil, nebýt toho, že se naskytla možnost hrát osobně s Vandalem, a po půl roce hraní jenom online to bylo fajn zpestření. A navíc je to...

City1.jpeg

City2.jpeg

OSE: The Lost City

Dvě sezení

Jeden z vyhlášených starých modulů pro D&D, který navíc nemám vyspoilovaný? To si nechám líbit.

První sezení jsem vynechal, ale hráči dělali postavy a vysvětlovali si OSE, takže v zásadě jen vešli do dungeon. Na druhé sezení jsem přišel se svojí novou postavou klerika Moribunda a začali jsme prohledávat dungeon ve špičce zasypané pyramidy (začíná se ve špičce a postupuje se níž, tudíž se patra rozšiřují). Je to ten typ osmdesátkového dungeonu, kde v jedné místnosti bojujete s obřími mnohonožkami, za rohem pobijete pár goblinů a pak otevřete dveře a vstoupíte přímo do ložnice velekněze jedné z frakcí, kde vás obklopí deset jeho bojovníků a začnou si s vámi povídat, jako by se nechumelilo. Nabízela se spousta otázek, na které neexistovala rozumná odpověď, počínaje „Co tu sakra děláte?“ přes „Proč máte za dveřmi gobliny a mnohonožky“ až po „Když je vás tady deset, proč nemáte nějaké hlídky a my můžeme vejít přímo do vaší ložnice?“ Na většinu z nich zní odpověď: „Je to dobrodružství pro Basic D&D z roku 1984.“

Každopádně hluboko pod pyramidou je prý celé podzemní město, které ovládl nějaký démon a lidi mu tam slouží. Bojují proti němu tři rebelské frakce: jedna bojovníků, jedna kouzelníků a jedna (asi?) kleriků. Potkali jsme bojovníky a kleriky. Všichni prý mají nějaké tajné cesty, ale nechtějí nám je sdělit, dokud se k nim nepřidáme. To se k nim fakt můžeme jen tak přidat? Ano... (Odpověď: Tohle je osmdesátkový dungeon.) Našli jsme tajnou cestu do pokladnice frakce bojovníků, ale hlídají ji obří vražedné včely a netroufli jsme si na ně. Musíme vymyslet, jak je vykouřit.

Pak jsem umřel ve zbytečném boji s obřími brouky.

===

Na třetí sezení přicházím s novou postavou, kouzelnicí Merigou Pyros, a odhodláním, že tentokrát nesmíme jen tak bloudit a otvírat náhodné dveře, ale formulovat nějaký smysluplnější plán, třeba jak vykouřit ty včely z pokladnice, abysme ukradli poklad a postoupili aspoň na druhou úroveň. Padne kolektivní rozhodnutí, že včely se vykuřovat nebudou, protože bysme si zatím neměli znepřátelovat frakce, dokud nepotkáme všechny.

Narazili jsme na bitku gnómů s gobliny. Goblini zabili gnómy, my gobliny a sebrali jsme batůžky plné mincí. Mrtvé gnómy jsme naházeli do místnosti se zeleným hlenem (nic jsme tím nevyřešili), mrtvé gnómy jsme polili olejem, zapálili a hodili do místnosti plné strig, čímž jsme je úspěšně vykouřili (byl to můj důmyslný plán!) a sebrali jim poklady. Za batůžky plné mincí jsme si od nějakých skřítků koupili rachejtle a petardy (svůj účel teprve hledají).

V tuhle chvíli už se z fráze „osmdesátkový dungeon“ stal running joke, a dokonce hru prokládáme vtípky na to, že jsme ve videoherním dungeonu. Například jsme pod schody potkali jednoho z válečníků, který nám naprosto bezostyšně zadal quest („Jděte tam a tam a zabijte ještěra, chceme tam expandovat.“), načež nám odmítl odpovídat na zvídavé dotazy, protože – cituji Vandala – „V tuhle chvíli mu zmizel otazníček nad hlavou a přestal se s vámi bavit. Odchází po schodech nahoru, a když po těch schodech vyjdete i vy, on už tam není.“ Musím říct, že tenhle přístup docela pomáhá. Představuju si, že hraju Dungeon Master, a je to fajn.

Tohle bude asi divočina.

[Markus]

gabor1.jpg

gabor2.jpg

Seven Voyages of Zylarthen: Tiger-Headed Opium Nightmare

Osobní hra s Gáborem. Postavy na 9. úrovni! Moje první herní setkání se světem Fomalhaut, který kombinuje prvky S&S se sci-fi - respektive je to fantasy svět na ruinách zaniklé vyspělé civilizace (řeckých hvězdoplavců, znáte to). Dungeon začínal, když jsme vystoupili z monorailu do dungeonu v hlubokém podzemí. První setkání: mechaničtí legionáři s laserovýma očima a laserovými kopími. Já měl laserovou pistoli. Po poražení legionářů měla laserové zbraně většina družiny.

Podzemní pyramidy, fázoví šavlozubí tygři, obří mluvící zubaté jámy, obří hypnotizující můry, kokatrice... Bylo to podzemí jakéhosi megapaši, ale do jeho pokladnice jsme se nedostali. Našli jsme sice její zlatou bránu plnou křičících lidských tváří, ale nepronikli za ní. Oživlá socha filozofa (ukázalo se, že se udržoval ve zkaněněném stavu meditací, aby ho nedostali kokatrice, a po jejich odstranění se mohl odkamenit a odejít) nás varovala, že pokud si s těmi dveřmi budeme hrát, tak nás vcucnou a staneme se další tváří ve dveřích. Selhan si se dveřmi přesto šel hrát – nedokázal odolat tomu, že s sebou tahá bedýnku dynamitu, a toužil ji použít. Než stihl dynamit odpálit, dveře ho do sebe vcucly. RIP.

Humorná situace byla, když jsme našli mluvícího papouška, z jehož kusé řeči jsme vydedukovali, že je to proměněný kouzelník. Vedl nás ke své ztracené kouzelné knize... a když prolétal nad obří mluvící zubatou jámou, ta ho sežrala. Ooopie! Ale jeho knihu jsme pak našli, bez něj.

Baví mě, jak Gáborovy dungeony obsahují nejen spoustu nebezpečí a nepřátel, ale taky všelijaká „hejblátka“ (viz zlatá brána nebo pyramidy s nějakým odemykáním na klíčové karty, do kterých jsme se nedokázali dostat), ale taky spoustu věcí, se kterými se dá mluvit a rozehrávat nějakou vztahově-konspirační linku.

V závěrečné fázi jsme našli slepou otrokyni střeženou obřím mechanickým beholderem, tak jsme si řekli, že když už teda končíme, pojďme tam nachargovat! Já jsem byl okamžitě usmažen a boj skončil po jednom kole, když se ukázalo, že beholder není nepřátelský, jenom tu paní chrání. Byla to žena megapaši s nějakým tklivým osudem. KDolecek slíbil, že jí přinese něco z povrchu a bude jí sloužit či co – to už jsem moc nevnímal, byl jsem prach.

Po hře jsem uznaně pokyvoval, kolik se toho za jedno sezení stihlo. Gábor má takový trik, jak utínat hráčské domluvy – jakmile někdo navrhne nějakou akci a nikdo se zdá se neodporuje, Gábor nečeká na další diskuzi ani potvrzení a prostě předpokládá, že návrh byl ve skutečnosti deklarace. „Takže otevřete dveře...“ Docela tím svižně posouvá hru dopředu.

[Markus]

Sčítání sezení v roce 2025!

- Markusovo AD&OSE: 25
- Seven Voyages of Zylarthen: 18
--- (z toho v kampani Thisium: 13, zbytek různé oneshoty)
- AD&D 1e: 4
- OSE (The Lost City): 2
- DCC: 1
- Mothership 1e: 1
- Barbarians of the Ruined Earth: 1
- Helvéczia: 1

Celkem: 53

Obstojný počet, byť asi 9 z toho je ze dvou slezin/conů. Loni jsem měl 51 sezení, takže jsem to o jeden překonal – ale zase jsem byl na Slezině, což jsem předtím nebyl.

Rok začal velice slibně, pravidelným hraním. V novém školním roce se mi rozsypal kalendář a hraju pravidelně jen jednou za dva týdny a pak už jen sem tam něco, co příležitostně ulovím. V příštím roce bych to chtěl zase stabilizovat.

24 sezení v mojí hlavní kampani mi dělá radost. Tím se z toho stala moje dosud nejdelší kampaň (v jednom kuse). Hrajeme s železnou pravidelností, vypadlé termíny nahrazujeme a zatím to myslím má drajv – doufám, že vydrží ještě dlouho.

EDIT: Ještě jsme stihli jedno AD&OSE 30. 12.!

[MartinJ]

52 hraní znamená jedno týdně, to je krásná bilance, gratuluju. Z toho jedna kampaň v podstatě skoro každý druhý týden je taky super!

[Markus]

Seven Voyages of Zylarthen – Four Dooms of Thisium – moje 14. sezení

První sezení v novém roce byl můj návrat do Thisia. Hrál jsem naposledy v srpnu, pak mi to přestalo vycházet, a za ty měsíce mojí nepřítomnosti se ta kampaň posunula do fáze, kdy absolutně netuším, co se děje. Zároveň jsou všichni tak na 4. nebo 5. úrovni, zatímco já mám postavu na 1. A navíc vím, že nebudu chodit moc často. Tj. sám sebe jsem chápal jako do počtu.

Abych byl na první úrovni k něčemu, nakoupil jsem si zápalné oleje. A najal jsem pomocníky. Teda jednu pomocnici, rytířku. Říkal jsem si, že by se do ní Platonis mohl platonicky zamilovat. Jenomže pak Melan hodil na náhodnou tabulku zajímavostí NPC a padlo mu, že si sebou přivedla manžela. Taky rytíř, takže jsem měl rytíře dva. A pak Melan hodil jejímu manželovi na náhodnou tabulku zajímavostí a padlo mu, že má válečného psa. A tak jsem si najmul jednoho družiníka a měl jsem tři.

Celé sezení šlo hladce. Snažil jsem se nechat jejího manžela zabít, dokonce jsme mu nenabídl léčivý lektvar, když byl skoro mrtev (tajil jsem ho), bohužel přežil. Snažili jsme se sestoupit co nejhlouběji do podměstí. A tam, v jedné místnosti, jsme našli modlu stonožčího boha obklopenou 40 obřími stonožkami... a zabili jsme je OHNĚM! Modla s rubínovýma očima nám vyhrožovala, že nás ztrestá, ale já jsem věděl, že blafuje.

„Lžeš,“ říkám jí. „Tvoji služebníci jsou rozprášeni, jsi sama a bezmocná!“
„I bez služebníků tě moje moc daleko převyšuje, smrtelníku,“ smál se mi stonožčí bůh.
„Ha! Vždyť ani nejsi uvedený ve Všemocném indexu bohů,“ pokračoval jsem.
„Ha! Tak to jsi ten Index nečetl, ty negramote! Samozřejmě v něm jsem!“ nedala se stonožka.
„Možná jako poznámka pod čarou!“ vysmíval jsem se dál.

Poprvé ve svojí kariéře jsem dostal kuráž. Stonožčí bůh byl bezmocný a rubíny budou moje! Nikdo ze skupiny se neodvážil k nim přiblížit. Ohlédl jsem se na krásnou rytířku Involuntii, abych si dodal odvahy. Její manžel ležel tou dobou bezvládný někde bokem. Teď jí určitě zaimponuju. Udělal jsem krok...

... a stonožčí bůh mě seškvařil na popel.

Thisium dung.webp

Nejlepší hráčská mapa dungeonu, jakou kdy uvidíte. Plynule se nám tam střídají pohledy shora s bokorysem a zase zpátky.

News from the doomed city of Thisium! A large company descended into the Thisian Underworld. Among them was Platonis Gratianus, corpulent brother of the late Adonis Gratianus, who returned to adventuring with a married couple of two knights, who also brought along a war dog and a halberdier. They entered the passages from the graveyard, and passing through the Grand Mausoleum, followed passages to the underground tower of Yldegonda Gremullo. Platonis bribed the wizardess' talking door with a flask of good wine, and they were admitted. They handed her a letter from the musician Falumfano, and in exchange, she let them pick an item from her treasury - they picked a pair of jeweled slippers. Saying farewells, they descended deeper through a well, a cistern, and the great cavern of bats, and even further through an underground temple where they had fought doppelgangers. Seeking a deep well they figured would lead to a deeper level, they fought and slew a rust monster, which ate the shield of the knight Vanglorio Pomposini. The well turned out to be haunted by a restless spirit, which Platonis tried to, but could not turn, and it departed through a wall. Checking the well with several tied coils of rope, Amedeo the halfling found the water level, but also saw that there was a current able to suck someone underwater. This did not seem like a good way to the depths. They returned the way they came, but just as they were about to enter the cavern of the bats, they heard noises. This turned out to be an adventuring company of 9 elves, led by Sieglind and Yonwin, and seeking the statue of the sage Tiresias to find a cure for the illness of their prince. They could help them with instructions to approach the sage, suggesting the use of robes and bird masks to petition him. The elves thus returned to the surface through a secret door the company pinpointed to buy masks, and gratefully gifted them with a potion of clairaudience for the advice.

They had another known way to the deeper levels. From the Temple of the Bat, a passage lined with weird gargoyles had a secret door opening to a grand staircase descending to unknown depths. They sought this door, and followed the ornate gothic stairs, wide enough for three men abreast. The first exit was a door from behind which Amedeo heard roaring fire and a metallic slithering, which they thought might have been a salamander. The next two doors down were quiet, and skipped on the way down. But Amedeo heard something from behind them, a slight scraping of stone... and after investigating, discovered a secret door and tracks in the dust. Suspecting someone behind it, they barged into a grotto filled with a great pile of coins, and six ghouls, who were put to the sword (the two knights proving their mettle). The treasure was theirs: 20,000 copper pieces, and six crates filled with candles. They continued down the stairs, which ended deeper down. The doors here were frequently stuck from humidity, and had to be battered down. One was marked "ARCHIVVM", which looked promising. Again, they could not force it (agitating something beyond it), and finally, their two berserker companions were called, who just hewed the door in two with some work. The destroyed door led into a tall chamber, with levels above levels of dusty shelves filled with documents, connected by a spiral staircase. The source of the noises was 40 giant centipedes swarming around the bronze idol of a rearing centipede, its two ruby eyes gleaming. It thundered not to be disturbed, and they retreated, but not before dousing the corridor floor with plentiful oil. Luring out the centipedes, many were burned, but more came, and proved quite ferocious. Here, Vanglorio Pomposini was bitten, and fell badly sick from poison.

With the centipedes out of the way, they investigated the archives. The materials were old, crumbling administrative documents, many eaten by the centipedes. One batch of contracts was missing, with only a scrawled message as a clue: "ONLY AMONG THE FOOLS CAN YOU FIND WISDOM." Now they checked out the statue. Platonis Gratianus suggested removing the gemstone eyes. The statue thundered that this would bring down its divine wrath. Platonis countered, suggesting that it had no minions left, and that he could not have been a god at all, as he was not even found in the Omnipotent Index. "I am in there, foolish mortal!" bellowed the idol, clearly irritated. "Perhaps as a footnote!", retorted Platonis, reaching for the gems, whereupon the idol blasted him with its death-rays, and Platonis shrivelled into a dry husk. Involuntia the knight suggested he would have to be avenged, but did not actually do anything. Kaeso suggested they could steal the gemstones by pulling a sack over the idol and trying from behind, but he did not do anything either. For now, they departed the archives discreetly. The next room was a small marble arena with seats, ringed by eight statues of perfectly proportioned men. A sign read "ARENA OF THE OVERMEN". Racha Ducka stepped forward to offer a challenge, and was greeted by a disembodied voice offering him a fight with one overman for one magic item, or two for the drink of the gods. Choosing the former, he wrestled and (due to his previously acquired wrestling powers) handily defeated the overman who appeared out of midair, claiming the belt of giant strength! Listening at the next door, Amedeo heard women singing in the distance. Suspecting harpies, they decided to call it a day, and following the Grand Staircase, then well-known passages, they returned to the basement of the Pickled Carp just as the elves were preparing to go back in. At this time, the city had 23 days left...

[Markus]

OSE: už ne The Lost City, ale co?

Moje 3. sezení

aneb o zábavné náhodě

Vinou kalendářních konfliktů jsem vynechal několik sezení party v The Lost City (viz tady). Vyšlo to shodou okolností přesně tak, že ostatní tam způsobili jakýsi povyk a okradli jednu z frakcí, načež zdrhli pryč... a plánovaná kampaň v jednom (velkém) dungeonu se organicky přetavila... ne tak úplně v sandbox, ale prostě v hraní v širším světě.

Moje pyromantická kouzelnice Meriga Pyros, vybavená především rachejtlemi, petardami a římskými svícemi, tak byla přitom, když parta po návratu do města dostala novou zakázku a vydala se na čtyřdenní cestu. Čtvrtého dne jsme potkali náhodné setkání („Fakt jsem to poctivě naházel náhodně,“ chlubil se Vandal). Se dvěma drakouny (dragonnes), což rozhodně nejsou nepřátelé pro partu na 1. až 3. úrovni. Žrali nějakého pocestného, mohli jsme jen tak projel kolem, ale samozřejmě nám to čest nedovolila.

V nastalém boji jsme přišli o henchmanku, ale jednoho dragouna jsme zabili a druhého zahnali. Hodně se na tom podílel můj kritický zásah rachejtlí. Souboj byl úmorný, strašně dlouho nám nepadalo vůbec nic a hrozně se to vleklo, načež jsme ve dvou kolech naházeli několik kritických zásahů a zázračně to zvrátili. Euforie z náhody!

Druhý drakoun letěl pryč a rozumná skupina by v boji nepokračovala. My ovšem nejsme rozumná skupina. Vystopovali jsme ho do doupěte na skále, kam za ním vylezl Muzzugův barbar... načež si uvědomil, že neví, co bude dělat sám s drakounem na skále, a nechal se zabít. (Později přežil překulení, takže dobrý.) Při záchraně ho zachránit zemřel druhý henchman.

Čili: náhodné setkání s mocnými nepřáteli, do kterých jsme jako blbci šli zcela dobrovolně... a potom ještě jednou... a přišli jsme o dva členy výpravy, málem třetího.

R.I.P. Temudžin, původně mluvící pes, později reinkanovaný do humanoidního psa válečníka. Pohřben jen pod jednoduchou kamennou mohylou, kdyby se chtěl oživit ještě podruhé, tak aby se mu dobře vstávalo. Držíme tlapky.

Pak se ukázalo, že ten pocestný, kterého žrali, měl u sebe magické kopí a mapu k pokladu! („Padlo mi to fakt náhodně,“ přísahal Vandal.) Takže jsme pochopitelně zahodili veškeré dosavadní plány a vyrazili do dungeonu, ke kterému nás vedla mapa.

Čili: Náhodné setkání a nepříliš pravděpodobný sled události vedl k tomu, že teď prozkoumáváme jiný dungeon, než jsme původně zamýšleli. Samozřejmě z toho máme radost, protože cítíme agency.

V dungeonu mě zabily stíny, tudíž zdárně pokračuju v sérii zabíjení svých postav. V posledním roce jsem jich pohřbil kolik... šest? Už bych to prokletí potřeboval zlomit.

[Selhan]

Můžu se zeptat, jak dlouhé to sezení bylo?

[Markus]

Čtyři hodiny v hospodě, takže asi tři hraní, proč?

[Selhan]

No že jeden random encounter na sezení mi přijde ukrutný. Tak jsem myslel, jestli třeba nemáte kratší sezení.

Ale hrejte samozřejmě jak rychle chcete, mě to zajímalo jen vzhledem k mým preferencím a nějakému porovnání.

[Markus]

No byl tam pak ještě ten dungeon, kde jsme prolezli asi 10 místností, jen mi to nepřišlo hodné popisování. Ve skutečnosti se toho na naše poměry stihlo hodně.

[Selhan]

Jo tak. Tak to jo, to je v pohodě. Já z toho pochopil, že jste fakt odehráli jen ten random encounter.

[Markus]

Já v tomhle tématu vlastně nepíšu zápisy. Je to spíš takovej deníček výrazných dojmů, navíc osobních, takže někdy se rozepíšu nad konkrétní situací nebo jedním sledem událostí, co se stala mně, zatímco ostatní odignoruju a zbytek sezení smáznu dvěma větami. Hraju si s formátem, asi mi to tak víc vyhovuje. Na podrobné zápisy se snahou zaznamenat všechno, co se na sezení stalo, jsem rezignoval – někdy se prostě dějou rutinní věci, nebaví mě je psát a myslím, že to ani moc nebaví nikoho číst. (Otázka je, kolik lidí čte i ten deníček, ale budiž. )

Poctivé zápisy se vším mám na blogu ze svojí první kampaně v OSE (2021-22) a z Xyntillanu (2022-23), byť obojí už je nějaký ten pátek staré. Dneska nějak nenacházím motivaci dávat si s tím tolik péče. Novější představu je možné udělat si ze zápisů z aktuální kampaně v Kassadii, byť i ty jsou poznamenané tím, že jsem si nastavil přísný limit délky (dva discordové příspěvky... vyměkl jsem, jeden jsem nedokázal), což mě taky nutí spoustu rutinních akcí přejít slovy typu „po několika dalších místnostech přišli...“ nebo „průzkum odhalil, že“. To jsou věty, které dokážou skrývat překvapivě dost herního času a obsahu.

Naskočit do těch kassadijských zápisů po 28 sezeních je trochu nevděčné, kor když velká část z toho je kontinuální děj v jednom dobrodružství, v čemž se čtenář asi nemá moc šanci vyznat. Ale shodou okolností jsme včera začínali dobrodružství úplně nové, samostatné, a stihlo se toho docela dost a bylo to myslím zajímavé – tak až se tam objeví zápis z něj, mohl by být lepším srovnáním.

Tak nějak se držím hrubého měřítka, že za jedno sezení to chce aspoň 10 lokací/situací, byť to se často nedaří, když jsou situace komplexnější. Ideální mi přišlo tempo, jaké jsme měli s Gáborem, to bylo naprosto super. Ale při online hraní mi to přijde dost nemožné. (Ale zrovna popisované sezení s drakouny výše bylo naživo... a bylo to znát, protože i když to setkání se řešilo dlouho, pak jsme naběhli do dungeonu a tam to docela valilo.)

[Selhan]

Jo, deset encounterů na sezení jsem si teď jako dobrou míru potvrdil u Barrowmaze. Pocitově mi to přišlo jako dobré tempo, a kdybych chtěl konzistentně stíhat víc, tak bych musel už hráče fakt tlačit.
(Ještě by teda šlo trochu zrychlit tou Gáborovou metodou "takže vejdete dovnitř a vidíte...", ale nakonec mi to nepřišlo nutné – hádky kudy postupovat mi k tomu megadungeonu seděly, když jich nebylo příliš.)

Mně mrzí, že už neděláš zápisy s GM komentáři, ty pro mě byly samozeřjmě nejzajímavější – ale plně chápu, že je to další práce na víc. Já to taky poněkud flinkám.

[York]

Jo, deset encounterů na sezení jsem si teď jako dobrou míru potvrdil u Barrowmaze. Pocitově mi to přišlo jako dobré tempo, a kdybych chtěl konzistentně stíhat víc, tak bych musel už hráče fakt tlačit.

My máme při outdoor hraní typicky 2-5 expů za sezení, kde každej exp je prozkoumaná místnost, lokace nebo odehraný setkání. V dungeonu to bejvá trochu víc. 10 mi přijde ale strašně moc. To bych čekal od turnajovýho hraní, kde se nerozvíjí charaktery postav, vztahy mezi nima a podobně. Minulý sezení jsme třeba půku hry debatovali o tom, jestli zasazení zubů hydry, ze kterejch pak přes noc vyrostou kostlivci, je nebo není nekromancie a jestli jsme jako družina ok s tím takový věci dělat (nakonec jsme zloděje, kterej je zasadil, předvědčili, že to dělat nebudeme, ale ten je odmítl vyhrabat, tak to musel udělat hraničářův pes ).