Fantasy literatura - tipy a doporučení

[Eleshar_Vermillion]

https://www.humblebundle.com/books/dung ... le_index_4

Humble Bundle s hromadou knížek od R.A. Salvatoreho

[Bajo]

A pak že neexistuje vrcholná fantasy literatura

[York]

Glenn Cook: The Silver Spike (spin-off série The Black Company)

Dobře napsaný příběh se spoustou postav ze série The Black Company. Za zmínku určitě stojí postavy zlodějů, kteří mistrně kličkují mezi soubojem mnohem mocnějších bytostí a jako čtenář jsem jim určitě fandil.

Čtenáře, které dílo Glenna Cooka zaujalo, a chtějí víc, tahle kniha určitě nezklame.

[York]

Robert E. Howard: Conan

Před časem jsem konečně dočetl Conana. Vlastně nevím, co k tomu napsat. Je to klasika a čistě z toho důvodu určitě stojí za přečtení. Čte se to dobře a pokud vás zajímá žánr Sword and Sorcery, je to hodně inspirativní.

[York]

Jack Vance: Dying Earth

Kdybyste se náhodou někdo rozhodl zkoumat, odkud pochází Vanciánka, tak vězte, že ve třetím dílu Dying Earth (tj. Cugel's Saga) se o ní nedozvíte prakticky nic, ve druhym (The Eyes of the Overworld) o ní začnej bejt řeč až v posledních 10% knihy. Nejvíc je o ní v prvním dílu (The Dying Earth).

Je to hodně těžká angličtina, zaručeně budete průběžně hledat ve slovníku, ale čte se to jinak celkem dobře. Literárně to není nic zázračnýho, ale jako sbírka zajímavejch nápadů, situací, podivnejch kouzelnejch tvorů a předmětů a podobně je to super.

[Markus]

Shodou okolností jsem Dying Earth zrovna začal poslouchat jako audioknihu. Je to fajn, příjemné dobrodružné čtení, dává mi to trochu lepší vzhled do toho, jak může fungovat a odsýpat dobrodružný příběh. Vance je dost akční a má spát, přitom je to jedna nápaditá situace za druhou. Většinou v tom nějak vězí magie.

[MarkyParky]

Vance je dost akční a má spát, přitom je to jedna nápaditá situace za druhou.

To aby měl naučená kouzla ve slotech?

[York]

Na to, že by se dala kouzla memorovat jen jednou za den, jsem zatím nenarazil. To nejspíš přidalo až DnD.

[York]

Fritz Leiber:
• Swords and Deviltry
• Swords Against Death
• Swords in the Mist
• Swords Against Wizardry
• The Swords of Lankhmar
• Swords and Ice Magic
• The Knight and Knave of Swords

Další zářez z Gygaxova Appendixu N, neboli inspiračních zdrojů pro Dungeons and Dragons. Četlo se to celkem dobře, nikde jsem neměl potřebu text přeskakovat. Není to ale extra čtivý, rozhodně se nemusíte bát probdělejch nocí. Na dnešní poměry to ani není moc dobrý a na rozdíl od Jacka Vanceho ani moc zajímavý a nápaditý. Asi bych to doporučil jen hráčům DCC, který má do Leiberova settingu zasazený některý moduly, případně pokud se chcete dovzdělat ohledně kořenů fantazy literatury. Ohledně toho settingu to ale není až taková výhra, svět je v těch knihách prokreslenej jen velmi hrubě.

Z archeologickýho hlediska jsou tam dva zajímavý prvky - prolínání světů (mihnou se tam například bohové Odin a Loki a hrdinové si udělají výlet do reálný historie) a antickej koncept bohů a hrdinů - božstva sídlí ve vlastní zemi a manipulujou osudy smrtelníků a hrdinové jsou i prostými lidmi vnímáni jako něco speciálního. Obojí se začne víc projevovat až pozdějš, v prvních dílech jsou Fafhrd s Gray Mouserem sice extrémně schopní, ale přece jen začátečníci.

Side note: Docela by mě zajímal Pratchettův "Appendix N", tj. seznam jeho inspiračních zdrojů. Přijde mi pravděpodobný, že Leiber je jedním z nich. Mohl by bejt odtud například Smrť (tady je Smrt taky personifikovaná, má vlastní pravidla a zodpovídá se tajemným vyšším mocnostem), a taky koncept Malých bohů (Fafhrd v jednom z příběhů figuruje jako kněz zapomenutýho božstva a znovu mu buduje základnu věřících).

[Argonantus]

V dobách vzniku české fantazy kolem roku 1990 byl Fritz Leiber dost často odkazovaná ikona. Něco jako Moorcock.

[Bifi]

York: Lankhmar Ankhmar Ankh-Morpork

Wiki píše: "Many details of Ankh-Morpork appear to have been inspired by Fritz Leiber's fictional city Lankhmar (although Pratchett has said "I didn't – at least consciously, I suppose I must say – create Ankh-Morpork as a takeoff of Lankhmar"); John D. Rateliff notes that Leiber's characters "the Gray Mouser and Fafhrd guest-star in the very first Discworld story, The Colour of Magic, under the pseudonyms of The Weasel and Bravd"." Rané diela zo Zeměplochy sú Leiberom ovplyvnené velice velmi.

S tvojím hodnotením nesúhlasím prakticky vôbec - úplne ignoruješ štruktúru rozprávania a jazyk, nediferencuješ medzi rôznymi časťami diela (napr. Jewels in the Forest alebo Bazaar of the Bizarre majú úplne zásadný význam) a zdá sa, že nevidíš hlbší štrukturálny súvis s OD&D (ktorého tam je hafo - od fungovania cestovania a random encounterov, heroic scaling postáv, prelínania svetov cez dobrodružný étos, morálku a žánrovú štruktúru až po fungovanie zlodejských cechov, patrónov a frakcií). A robiť odsudky o tom, komu by si ho mohol odporučiť alebo či sa ho oplatí čítať u tak zásadného diela - a ktoré je nielen možné, ale aj nutné čítať viacerými spôsobmi - je navýsosť povýšené.

[Markus]

Není to ale extra čtivý, rozhodně se nemusíte bát probdělejch nocí. Na dnešní poměry to ani není moc dobrý a na rozdíl od Jacka Vanceho ani moc zajímavý a nápaditý.

Kacíř! Házejte kameny!

Za mě rozhodně jedna z nejlepší fantasy četby, na hranici geniality. Hrozně mi otevřela oči z hlediska toho, jak může vypadat fantasy dobrodružství. Úplně je vidět, jak se tím D&D inspirovalo a proč – ty příběhy mají spád, Leiber nemarní slov, dokáže pár slovy vykreslit evokativní situaci, hrozně valí dopředu. Zároveň to ale celé má nadsázku, humor, má dost cynický pohled na lidstvo (to má společné s Pratchattem), ale pořád to nesklouzává do komedie (to až ten Pratchett). Tohle jsou povídky o dobrodruzích od autora, co si uvědomuje, že dobrodruhování je dost pofidérní činnost, a nebere to zas tolik vážně – dokáže svoje hrdiny shodit, zasmát se jim, představuje panoptikum podivných existencí a pořád to má mrd. Třeba povídka Lean Times in Lankhmar je naprosto parádní, přesně trefuje satiru náboženství na té hraně, kdy nevíš, jestli ti bohové fakt existují, nebo si to lidi jenom sugerují – asi předloha pro Pratchettovy Malé Bohy.

Z hlediska hry je zajímavé sledovat strukturu těch povídek a sledovat, jak autor pracuje s různými prvky. Najdeš tam náhodná setkání, hody na reakci, leccos. A fascinuje mě, jak se nezasírá na detailech a nemá potřebu všechno sáhodlouze rozkecávat a vysvětlovat. Prostě věci se dějou, děj valí. Když chce, dokáže „zazoomovat“ na detail, aby pěkně přiblížil situaci nebo vykreslil nějakou postavu, a pak zase rychle „odzoomuje“ a hrne před sebou delší časové úseky pár slovy, aby se zase dostal k něčemu, co stojí za zazoomování.

Na rozdíl od Yorka tedy rozhodně doporučuju pro každého, kdo chce hrát dobrodružnou fantasy, ba označuju přímo za povinnou četbu. Opravdu to hodně pomůže pochopit, co je to dobrodružná fantasy akce, nikoli epický fantasy román o vztazích a vnitřním prožívání hrdinů (mainstream od 80. let dál).

Vance je taky super, což o to.

[Markus]

Ohledně toho settingu to ale není až taková výhra, svět je v těch knihách prokreslenej jen velmi hrubě.

Na tohle taky nevím, co říct.

Setting je a není hrubý. Ten svět není prokreslený v to Tolkienovském smyslu, kdy by všechny kontinenty a města měly tisíciletou historii a autor ti to přibližoval historickým výkladem, kterým prolíná děj knihy. O spoustě míst z toho světa se dozvíš prakticky jenom to, že existujou, když je někdo zmíní. Zároveň ten svět ale má jasné tématické ladění a motivy – především teda v Lankhmaru, což je první fantasy velkoměsto, a propracované je teda celkem dost (cech zlodějů, krysy pod městem, zkorumpovaná hlídka, výstřední mocipáni, různí lichváři, vyděrači a další existence, ulice bohů... to všechno je u Leibera poprvé).

Zajímavá je práce s nadpřirozenem, která ještě jede v Lovecraftovské „weird“ tradici. Ten svět je v základu normální, „realistický“, gritty, bez jasných fantasy prvků. Když se vyskytne něco nadpřirozeného, má tendenci to být dost subverzní, nepochopitelné, příčí se to intuici, působí to až děsivě (pohybující se budovy, tunely vedoucí mořem...). Autor má úžasný dar popisovat to tak, že to pořád nedokážeš pochopit a představuješ si to spíš vágně, a o to je to děsivější (viz poznámka o nevysvětlování výše)

(V tomhle se mimochodem od D&D dost liší. Když je u Leibera něco nadpřirozeného, tak je to většinou jedna věc, představuje finále povídky a hrdinové tomu většinou utečou. U D&Dčka je samozřejmě nadpřirozeno všude a rutinní – holt je to hra.)

Mimochodem, já zrovna čtu Swords of Lankhmar, to je jeho jediný román (ten o myších). První část vyšla kdysi jako novela (ta část na moři), ta je perfektní. Druhá část (ta v Lankhmaru) působí trochu nastavovaně, už to nemá ten švih Leiberových povídek, mnohem častěji se tu zasekává nad detaily, líčí zdlouhavé rozhovory atd. Ale o to víc vykresluje ten svět. Je to fajn, ale Leiberova síla byla IMHO v povídkách.

[boubaque]

A uvědomujete si, že vy mluvíte o vztahu k DnD a nějakém obsahu, zatímco York o literárních kvalitách?

Leibera jsem nečetl, tak se nemůžu úplně připojit ani na podporu Yorka, ani k Markusově obhajobě. Ale třeba Howard nebo Lovecraft jsou u hráčů RPG a fantazáků obecně taky strašně vlivní, ale číst se to prakticky nedá (mějte mě ta literárního snoba, ale podobné hodnocení se zdaleka netýká jen ikon fantasy). Takže mě moc nepřekvapuje ani Yorkovo hodnocení Leibera.

[Markus]

Já mluvím i o literárních kvalitách

EDIT: má výborný styl psaní, krásně se vyjadřuje, je velmi ekonomický a nápaditý s jazykem, má to švih a vtip. Leiber je především o tom, jak píše, ne tak o “obsahu”.

EDIT: Obecně mám dojem, že v téhle době povídek se cizelovalo každé slovo (ty povídky často vznikaly i roky), zatímco pozdější přechod na rozvláčné romány umožnil autorům se rozkecávat, tudíž ten vtip a nápaditost se dost rozředily (velmi, velmi zkratkovitý a omezený názor).