Co je to vlastně role?

Alarisův článek se dopodrobna zabývá otázkou, co je to vlastně role? V běžném životě každý z nás přijímá a zase odhazuje spoustu různých rolí - jednou roli studenta, jindy roli baviče. Nefungují podobným způsobem i postavy ve hrách? Co když jedna postava znamená nikoliv jednu roli, ale hned rolí několik?

Co je to role?

Prvně bych se rád zamyslel nad pojmem RPG hra a jeho překladu do češtiny jako „hra na hrdiny“. Není to špatný překlad? Nevžil se do obecného podvědomí lidí termín, který ve skutečnosti znamená něco úplně jiného a samotný význam anglického originálu komolí? RPG – role playing game znamená v otrockém překladu „Hra o hraní rolí“. Co se tady myslí slovem role?

Pojmem role můžeme chápat roli herce v divadle, nebo třeba důležitou roli v nějaké společenské skupině. Často zaslechneme, že se někdo „těžce vyrovnával se svou rolí“. Všechny tyto role mají něco společného, můžeme je zařadit pod označení společenské.

Každý okamžik v našem životě představuje naplňování určité role. Když jsme ve škole, plníme roli studenta, sami sebe tak vnímáme, když k nám třeba přednáší profesor. Jinou úlohu hrajeme, když jsme za něco káráni – dostáváme se do podřízené, zkroušené role. Představme si situaci, že jsme studenty střední školy a nesplnili jsme domácí úkol. Kantor si nás zavolá před katedru a zeptá se nás, jak je to možné. Nenacházíme odpověď a mlčíme – a podvědomě, ale jasně si uvědomujeme svou roli. Velmi podobnou úlohu asi budeme prožívat, když náš bude kárat nadřízený v práci – za předpokladu, že máme k nadřízenému podobný vztah jako jsme měli kdysi ke kantorovi.

Úplně jinou roli na sebe bereme, když jsme uvolnění s přáteli. Určitě znáte situaci, když jste s kamarády či s rodinou a máte pocit, že „nic nemusíte hrát“. Ano, to je pravda. Ale stačí, aby do vašeho okolí vstoupil člověk, ke kterému máte specifický emoční vztah a hned na sebe přejímáte roli, kterou jste si pro daného člověka vytvořili a kterou berete na sebe vždy, když s dotyčným jste.

Takto chápané společenské role jsou ovšem velmi dynamické, živoucí a proměnné. Velmi záleží na okolnostech při kterých na sebe konkrétní společenskou roli bereme. Uvedu příklad.

Váš známý vám po dlouhou dobu dával najevo, že má nad vámi navrch. Ve všem. Přirozeně jste toho člověka neměli rádi, ale otevřené nepřátelství by bylo vzhledem k okolí spíše trapné. Takže se tomu člověku vyhýbáte, straníte se mu, není vám příjemný. Až pak jednou večer, při posezení s kamarády na dotyčného náhodou narazíte. Máte dobrou náladu, on vcelku také a dáte se s ním do řeči. Najdete společné téma a poznáte ho trochu lépe. Najednou zjistíte, že si spolu báječně rozumíte. Prakticky během jednoho večera změníte svůj postoj k němu a s tím rovněž svou roli, kterou na sebe budete přijímat, když s dotyčným budete. Pravděpodobně ve vaší roli v souvislosti s tímto člověkem zůstane stopa po období, kdy jste ho neměli rádi a ta se bude odrážet ve vašem chování k němu. Časem se podoba role ještě více změní a je docela možné, že nepříjemná stopa nakonec zmizí úplně.

Na tomto příkladu jsem chtěl rovněž zmínit, že role k určitému člověku či skupině osob velmi podstatně determinují naše chování a prožívání.

Role při hře

Vyzkoušejte si jednoduchý experiment. Doma si pečlivě vybavte některou ze svých rolí, které na sebe berete v zaměstnání, či ve škole. Soustřeďte se na ni a vciťte se do ní. Může to být obtížné: někdy funguje váš domov jako dokonalá „čistička“ všech rolí, které máte určeny pro okolní svět. Překročením pomyslného či skutečného domácího prahu pro mnohé z nás znamená očištění se od svých rolí určených pro vnější svět.

Když se doma vcítíte do úlohy třeba studenta, pozorujte své reakce na okolí. Kdybyste se zkusili u tohoto pokusu nahrát na video a nahrávku zhlédli po delší době, své chování byste určitě nepoznávali.

Tento mírně násilný způsob přejmutí úlohy v jejich nepřirozených podmínkách není příjemný, ale zajisté představuje výborný cvik pro vlastní „herecké“ schopnosti uplatnitelné v RPG hrách. Podobným tréninkem procházejí někteří herci, řečníci nebo politici.

Zkusme se teď zamyslet na následujícím příkladem: V kině jste se dívali na celovečerní film se sympatickým hlavním hrdinou. Během filmu a bezprostředně po něm jste zatoužili být jako on: stejně vtipný, statečný, sympatický. Při odchodu ze sálu si vybavíte hrdinovo chování, hlas, smysl pro humor, zkrátka celou jeho osobnost. Vcítíte se do ní, možná se k hrdinovi vizuálně připodobníte, představíte se, že jste on. V tomto okamžiku jste na sebe převzali něčí roli. Po dobu, kdy si tuto roli uvědomujete, se pravděpodobně budete chovat jinak, než se obvykle chováte. Některým lidem s dobrými hereckými schopnostmi a citlivostí pro chování ostatních se možná povede „hrát“ hrdinovu roli tak dobře, že si toho někdo všimne a prohodí: „Hele nehraj si na něj.“ Možná se v tom okamžiku trošku zastydí a pomyslí si: vždyť jsem chtěl být jako on, myslel jsem to vážně teď si ze mě někdo utahuje. Možná hned své „filmové“ role nechá a vrátí se ke své obvyklé roli.

Ve skutečném životě je to asi lepší řešení. Asi bychom nebyli schopni hrát roli sympatického a vtipného filmového hrdiny pořád a nakonec bychom se stejně jeho role vzdali a mohli bychom být pro své okolí možná malinko směšní. Ale v RPG hrách je takovýto prvek vcítění velmi podstatný a může představovat jednu z cest k dokonalému splynutí s postavou. RPG hry jsou hrami mnohotvarými a s více úrovněmi jejich chápaní. Každý si ve svém dobrodružství hledá něco jiného, než ten druhý a to dělá samotnou hru zajímavější a živější.

V souvislosti s tématem vcítění do různých rolí bych rád zmínil, že pro mnohé z nás je hraní RPG určitou formou terapie, kde se pomocí vciťování do svých problematičtějších společenských rolí prostřednictvím své postavy zbavujeme postupně jejich záporných stránek a odstínů.

Nemusíme tedy hrát pouze roli Válečníka – bojovníka s takovou a takovou úrovní, ale můžeme hrát Válečníka, který se ve hře dostal do role vůdce, do role „rozumného, ale nemilosrdného“ muže, v hospodě do role frajírka a když přijde se své ženě, do role milého a laskavého člověka. Takovéto „vybavení“ své postavy vlastními rolemi a úlohami, které přejmeme z každodenního života je při hře velmi dobře poznat a nesmírně ji obohacuje.