Cizí postavy v historické fantasy (2/2)

Cizí postavy (NPC) jsou pro většinu vypravěčů klíčovým nástrojem pro tvorbu hry. V tomto článku, který je druhým a závěrečným dílem minisérie „Cizí postavy v historické fantasy“ se snažím přiblížit několik vybraných typických skupin středověkého obyvatelstva z poněkud opomíjených hledisek. Jde mi především o jejich společné rysy jako jsou zvyky a motivace jednání určené společenských zařazením. V minulém čísle jsem se soustředil na dva významné zástupce středověké společnosti – rolníka a rytíře. Tentokrát si vezmu na mušku měšťana, učence a vagabunda.


Měšťan


Středověké město je pro hráče historických fantasy naprosto samozřejmou součástí herního prostředí. Hostince, krčmy, nevěstince, chrámy, pevnosti a žaláře, radnice a podzemí – vypravěči zpravidla věnují nemálo času tomu, aby si toto vše promysleli a připravili. Ale město je tvořeno především svými obyvateli. Každému vypravěči bude jistě užitečné, dozví-li se něco o tom, jak obyvatelé středověkého města žili, jak mezi sebou interagovali a jaké motivace měli pro své jednání.


Po pádu Říma se v západní Evropě městská síť rozpadla a statisícové metropole se staly minulostí. Ať už středověká města vznikla na základech římského či barbarského osídlení, na významném dopravním uzlu či na zelené louce, téměř vždy se vyznačovala některými společnými rysy. I když zdaleka ne všechna města měla vlastní kamenné hradby, bylo opevnění asi nejdůležitějším městotvorným prvkem, který měl zásadní vliv na život měšťanů. Kromě pocitu bezpečí a nezávislosti vytvářelo též pocit stísněnosti a podílelo se na zvyšování koncentrace obyvatel, což bylo v přímém protikladu s venkovem.


Právě z této nevídané hustoty lidí pramenila jakási kolektivní emoční hnutí, neboť informace se spolu s dojmy šířily mezi obyvatelstvem nesmírnou rychlostí. Našel-li se důvod k radosti (například narození královského dědice), pak oslavovalo skutečně celé město, a to velmi důkladně. Stejný účinek měly negativní jevy jako panika (při požárech a nákazách), žal, nebo hněv provázený krutostí. Snad takhle můžeme osvětlit jakoby zfanatizované průvody flagelantů při morových ranách či pogromy na lichvářské komunity v čele s Židy, které se z dnešního pohledu možná zdají nepochopitelné. Právě tyto davové efekty, které ovládnou celé město a není před nimi úniku, může vypravěč v RPG s úspěchem použít pro zdramatizování příběhu.


Měšťanská společnost byla horizontálně rozdělena. Základnu pyramidy tvořila masa nižší třídy tvořená řemeslníky a námezdními pracovníky, která se později začala diferenciovat na ty neúspěšné, kteří se stále potýkali s bídou, a ty úspěšnější, z nichž vznikla dravá střední třída útočící na privilegia patriciů. V pozdějších fázích středověku navíc ve městech roste podíl chudiny, což souvisí s bohatnutím měst a krizí feudálního systému, kdy leníci nebyli s to zabránit svým poddaným, aby hledali lepší život ve městech. Boháče, kteří svůj vliv zakládali pouze na aristokratickém původu, brzy nahradili zbohatlíci z řad kupců, jež se později transformovali v první podnikatele, a tím položili základ kapitalismu. I chudí měšťané však byli patřičně hrdí na svou svobodu a náležitě dávali najevo pohrdání venkovany, kteří se stále krčili ve strachu ze svých pánů. Venkovan, který uprchl do města hledat svobodu, se musel potýkat s výsměchem, ústrky a pohrdáním. Pokud se mu ale po letech podařilo uchytit, častoval tím samým venkovany, kteří přicházeli po něm.


Pouze vesnice a malá městečka se mohla považovat za homogenní komunity. Jakmile se sešlo více obyvatel, docházelo k vertikálnímu dělení na jednotlivé skupiny, ať už podle rodinné spřízněnosti, profesního zařazení (cechy) či místa bydliště (komunity vázané ke křižovatkám ulic či kašnám byly běžné). Později tyto živelně utvářené komunity doplnila organizovaná modlitební bratrstva, jejichž formálním účelem byla péče o duše svých předchůdců v očistci. V rámci komunity fungovala jak soutěživost, tak solidarita, ale především sociální kontrola. Každý měšťan byl neustále pod drobnohledem svých přátel a příbuzných. Mezi komunitami panovala rivalita, která často mohla přerůst v otevřené bitky i vraždy. Násilí ve městech (hlavně mezi chudinou) dosahuje vrcholu ve 13. a 14. století. Je používáno i organizovanou mocí (veřejné tresty a popravy) a je běžnou výchovnou metodou v rodinách i spolcích.


Tento neudržitelný stav se částečně láme v pozdním středověku, kdy se daří bouřící emoce obyvatelstva směřovat do množství rituálů a oslav, jichž se zúčastňuje celá městská komunita (mezi nejznámější patří tzv. Pochody bláznů, při nichž si obyvatelé vyměňovali sociální postavení). Vznikají rovněž složitá pravidla chování, která mají zabránit tomu, aby při jednáních mezi měšťany docházelo k nedorozuměním a nesvárům, tím je položen základ pozdější etikety.


Násilí v ulicích, zvůle soudní moci a nepřátelská uzavřenost komunit – to vše jsou prvky, které dodají historické hře na autentičnosti.


Pokud bychom chtěli najít hlavní sílu, která motivovala jednání měšťanů, pak postačí jediné slovo: peníze. Poté, co se ve městech mince rozšířily jako univerzální platidlo a doplnily či téměř nahradily směnný obchod, stalo se všeobecnou touhou měšťanstva vlastnit jich co nejvíce. O téměř chorobné chamtivosti některých osob nám podávají doklad dobové prameny. Bohatí kupci neváhali proklít a vyobcovat své syny, pokud jim bez svolení sáhli na majetek. Jistý raný podnikatel z 15. století radí ve vlastním spise o hospodaření, že při správě majetku nesmí člověk důvěřovat ani vlastní ženě či dětem a ke každému obchodnímu partnerovi musí přistupovat s takovou podezřívavostí, jako by to byl jeho největší nepřítel.


Příslověčná hamižnost měšťanů se stává terčem kritiky nejen církve, ale i šlechty, která naopak ráda utrácí své tenčící se prostředky za nákladné zábavy – lovy, turnaje a bankety. Snaha získat peníze co nejsnáze vedla k rozkvětu lichvy, která sice byla církví tvrdě odsuzována (s čímž souvisí rozšíření lichvy mezi Židy, na které se církevní zákazy nevztahovaly), ale bylo by naivní se domnívat, že mezi křesťany se lichvářům nedařilo. Ani strach z věčného zatracení a masivní propaganda žebravých řádů nedokázala překrýt lákavý lesk zlatých mincí...


Všemi nenáviděný, ale přitom nesmírně bohatý, a tedy i mocný lichvář může být sám o sobě velice zajímavou NPC, ať už se s hráčskými postavami setká v roli nájemce, oběti či mocného nepřítele.


 

Učenec


Postava moudrého starce, který ve světle olejových lamp studuje silné svazky ve své knihovně a s větší či menší ochotou poskytuje své znalosti přivandrovalým dobrodruhům, se stala ve fantasy RPG téměř archetypem. Pojďme se podívat, jací byli ve skutečnosti učenci a intelektuálové, kteří tvořili nepočetnou, ale o to hlasitější část středověké společnosti.


Zprvu je nutné upozornit na to, že intelektuálové středověku rozhodně netvořili nějakou homogenní společenskou vrstvu. Zprvu sice bylo vzdělání vyhrazeno pouze klerikům (což zdaleka nemuseli být jen duchovní, neboť církevní byrokracie zaměstnávala celé armády pomocných úředníků), ale s rozvojem univerzit a dále městských škol se poznání a věda stala dostupnou širšímu okruhu zájemců. Výsadní místo mezi vzdělanci zaujímali učitelé na univerzitách (Magister), kteří byli často zároveň filosofy a teology, ale kromě nich tu existovala řada dalších intelektuálně pracujících, jako například diplomaté, dvořané, poradci, soudci, preceptoři, heroldi atd. 


Když se ze středověké společnosti začali vydělovat intelektuálně pracující, museli nejdříve sami před sebou obhájit, proč se neživí prací rukou (což zahrnuje modlitbu i boj) jako ostatní členové feudálního systému. Posléze nabývají sebevědomí a jejich zprvu obranný postoj přechází do útoku proti plebsu (rolnictvo a nižší měšťné) i šlechtě, tj. všem nevzdělancům. Vilém z Auvergne (13. století) píše: „Plebs pro svou početnost a nepatrnost důvtipu žije jako zhovadilá zvěř. (…) Je veden k páchání loupeží a vražd na způsob vlků. (…) Osoby vzdělané naopak ovládají své vášně a dokáží používat svobodné vůle.“


Jean de Meung, jeho současník, je toho názoru, že „Lidé vzdělaní jsou ušlechtilejší než ti, kteří tráví život hony na zajíce a péčí o statky a hnojiště, která podědili.“


Učenci jsou si tedy vědomi své vlastní nadřazenosti, kterou jim dává vzdělání, jež bylo spolu se spásou duše pro většinu z nich největší hodnotou. Idylický nebyl ani vztah vzdělanců k církvi, a to ani v případě, že byli přímo její součástí (připomeňme Viklefa či Husa). Církev vyčítala vzdělancům, kteří studovali nad rámec svých povinností, přílišný zájem o nekřesťanské (antické a islámské) spisy a vůbec pozemské záležitosti. Intelektuálové se zase trefovali do morálního úpadku církevních představitelů. Ideální spojení chudoby, vzdělání a bezúhonnosti by mohli představovat například dominikáni, kteří si ovšem později pošpinili pověst spojením s inkvizicí.


Ve 14. století, kdy krize papežství vrcholí, se staví mnoho intelektuálů do otevřené opozice proti církvi a vytváří se jakýsi „disent“. Na počátku renesance pak v intelektuálních kruzích převládá jakási sebereflexe, melancholie a snaha stáhnout se do ústranní (Dante), což je způsobeno zklamáním z vývoje společnosti (vznik absolutistických systémů, rozdělení církve) a podpořeno vlivem podobně laděných děl římské antiky. To ovšem neplatí pro ty intelektuály, kteří dali přednost politické angažovanosti (Machiavelli). 


Učenci raného středověku, pokud nebyli placeni přímo církví, byli nuceni živit se ve službách aristokracie a sebevzdělávání se věnovali ve svém volném čase. Dochovaly se dobové stížnosti na to, že jsou vzdělanci nuceni zabývat se pro ně nedůstojnými činnostmi, aby byli schopni se uživit. Záhy po vzniku univerzit a dalších škol se však situace zlepšuje, v Paříži se dokonce z univerzitních magistrů stávají skuteční boháči, neboť studentů ochotných platit je nadbytek.


Obecně se dá říct, že středověcí intelektuálové byli velmi společensky aktivní, kritizovali dobové nešvary, prosazovali své vlastní teorie a zpochybňovali názory ostatních. Spory byly často plné vášní a osobních antipatií. Někdy až nezdravé přesvědčení o vlastní neomylnosti mohlo některé z nich stát život, jako tomu bylo u Giordana Bruna či Jana Husa. Ani v RPG tedy nemusí jít jen o spokojené staříky čtoucí v knihách, ale i o odhodlané muže tvrdě hájící své postoje, prosazující své vlastní zájmy. Hráčské postavy mohou být zataženy do vzájemných půtek intelektuálů či do eskalujícího konfliktu mezi vzdělanci-disidenty a organizovanou mocí.


 

Vagabund


Slovo vagabund jsem vybral jako souhrnné označení pro všechny osoby, které se ve středověku pohybovaly na okraji společnosti. Zahrnuje tedy i kočovné pastevce, prostitutky, nakažlivě nemocné a vykonavatele opovrženíhodných zaměstnání. Předpokládám však, že hráče RPG budou zajímat především různí zloději, lapkové, tuláci a psanci, kteří se často nemusí příliš lišit od dobrodruhů, jak jsme na ně zvyklí.


„Člověk na okraji“ je skutečně případné označení, neboť středověký člověk vnímal fyzický okraj civilizovaného území jako hranici slušné společnosti. Svět se dělil na „uvnitř“, kde byli lidé, právo a pořádek, a „vně“, kde vládla divočina, dravá zvěř a démonické síly. Proto lidé, kteří trávili svůj čas v divočině, byli krajně podezřelí. Nejen lovci, lesní pracovníci, pastevci, potulní rytíři a jiné osoby, jež se pohybovaly v hlubokých lesích, však byli podezřelí. K vzbuzení nedůvěry stačilo už to, když se člověk nemohl prokázat žádným nemovitým majetkem (půda, dům) a příbuzenskými svazky. Nemajetnost značila nutnost živit se nestandardními způsoby, mezi něž často patřily krádeže, absence rodinného zázemí zase ukazovala na přivandrovalce, který z nějakého důvodu musel opustit svou domovinu (trest vyhnanství se v různých formách udržoval po celý středověk, církev jej také přejala ve formě exkomunikace). 


Ve vztahu usedlíků k tulákům se svářely dvě odlišné tendence. Starobylé zákony pohostinnosti, které přikazovaly poskytnout pomoc a přístřeší člověku na cestách, měly svou oporu i v Písmu. Vždyť sám Ježíš na svém pozemském putování často využíval pohostinnosti místních obyvatel. Na druhou stranu z dlouhodobé špatné zkušenosti s tuláky, kteří kvůli svému stálému pohybu těžko mohli být pohnáni k zodpovědnosti, a proto bez zábran páchali přestupky, pramení vžitý strach z cizinců, který měl na konečné jednání středověkého člověka rozhodující vliv. Tato nechuť k pohybujícím se, „nestabilním“ členům společnosti postihovala i poutníky, a nijak jim tedy neulehčovala jejich snažení očistit se svatou poutí ze spáchaného zločinu. Dokonce i potulní mniši si u svých kolegů v klášterech vysluhují výtky a pohrdání.


Ačkoli vyřazení ze společnosti souviselo s kriminalitou, neznamená to, že by lidé na okraji měli na svědomí většinu spáchaných zločinů. Z dochovaných soudních spisů vyplývá, že drtivou většinu přestupků, mezi něž patřily násilné činy spíše než krádeže, spáchali lidé usedlí a vybavení s rodinným zázemím, a to všech společenských vrstev. Někde dokonce přestupky smetánky převažují. Neusazení lidé však byli za své zločiny tvrději postihováni, neboť samotný fakt, že obžalovaný nemá žádný majetek, jímž by se mohl vykoupit, či rodinu, jež by se za něj postavila, stačil k tomu, aby byl udělen trest smrti i za nepříliš vážné přečiny. Soudci uvažovali způsobem, že člověk bez pevného místa ve společnosti je pro ni vlastně nepotřebný, a tudíž zasluhuje smrt spíše než člověk spořádaně žijící a pracující. Tento systém dvojího metru, který jasně ilustruje snahu společnosti bránit se rozkladným prvkům, lze dobře využít v RPG, ať už budou hráčské postavy v roli zločinců či s nimi nějakým způsobem spojeny.


O tom, jak žili a jednali tito lidé bez zázemí, se bohužel dozvídáme jen útržkovitě ze soudních spisů, jež jsou často jedinými dochovanými doklady z této oblasti. Klasický scénář takového dokumentu popisuje, jak je podezřelý přistižen při nějaké krádeži či pokusu o podvod, následně se pod nátlakem přiznává k dalším trestným činům, které v minulosti vykonal, popřípadě může být usvědčen dalšími svědky, pokud působil na tak omezeném prostoru, že se již stačil „proslavit“. Ve většině případů jsou rozsudky kapitální, a to především z výše zmíněné příčiny dvojího metru. Tuláci se pohybovali o samotě, s komplicem, případně v celých tlupách. Živili se náhodným lovem, příležitostnou prací a krádežemi. V určitých obdobích docházelo k velkým migracím námezdních dělníků, což způsobovalo skokové zvýšení kriminality a nepokoje.


Kromě běžných námezdních pracovníků, potulných muzikantů a komediantů, kteří se kriminality dopouštěli pouze příležitostně, existovali i lidé, jež by se dali označit za profesionální zločince. Mohla je charakterizovat například příslušnost k organizované bandě, která prováděla koordinované krádeže po trzích a poutích, případně se soustředila na padělání peněz. Jsou dochovány i případy sofistikovaného zneužívání dokumentů (odlepování pečetí pomocí koňské moči). Další skupiny se zabývaly násilným loupením, přepadáním na silnicích a únosy za výkupné. Takové skupiny byly buď potulné, nebo naopak pevně napojené na místní podsvětí, jehož základnu většinou tvořila masa žebráků, prostitutek a pasáků. V pozdním středověku se rozvíjí i zlodějská specializace na otevírání zámků dveří a pokladnic, vznikají vyspělé paklíče, vrtáky, háčky a nože. Existovali dokonce i specialisté na vykrádání kostelů, jimž hrozily jakožto svatokrádežníkům obzvláště tvrdé tresty – například upálení. Pozor by si tedy měli dát hráči postav se zlodějskými sklony, rozhodnou-li se pro loupení na posvátných místech.


Největší rozvoj kriminality pochopitelně doprovází válku. V raném středověku byla sice rovněž rytířům vyčítána násilnickost a loupení – to se ovšem právní systém teprve rodil. Analogická situace nastala ve válečných střetech pozdního středověku, kdy byla společnost tak rozvrácena, že se otevíralo volné pole každému, kdo si chtěl k žoldu přilepšit lupem. Docházelo i k tomu, že se rekruti dali na lupičství, ještě než se dostali do prvního vojenského střetu. V Německu se loupení stalo zdrojem obživy pro velkou část zchudlých rytířů, v reakci na to se vydělila další skupina rytířů, kteří, placeni bohatými kupci, pronásledovali a lovili své zločinné druhy. Byli považováni za zrádce rytířského stavu a říkalo se jim „obchodníci s krví“. Toto rozdělení rytířstva v krizi na zločince a jejich lovce může klidně poskytnout motiv pro celou sérii dobrodružství. Hráčské postavy se mohou ocitnout na jedné straně, či se připlést do této „války“ a ocitnout se mezi mlýnskými kameny.


V hodnocení středověkého člověka hrála významnou roli dobrá a špatná pověst. Špatná pověst, která se často zmiňuje v soudních spisech, je jakýmsi zevšeobecněním poznatků o přestupcích dotyčného a dokladem, že jejich poslední zločin nebyl jen nějakým výjimečným výstřelkem, ale součástí jejich běžné praxe. Kvůli všeobecně dobré paměti středověkých lidí a rychlostí, jakou se předávala ústní svědectví, znamenala špatná pověst problém, kterého se jen těžko zbavovalo. Proto „úspěšní“ zločinci operovali na velmi rozsáhlých územích či se přesouvali na velké vzdálenosti. To by mělo být poučením i pro hráčské postavy, které by si mohly myslet, že na jejich přečiny se po čase zapomene, nebo že stačí zmizet do vedlejší vesnice a nikdo už je nebude hnát k zodpovědnosti.


Druhá a závěrečná část minisérie o NPC v historické fantasy je u konce. Doufám, že mé postřehy poskytnou alespoň trochu inspirace pro hráče a vypravěče středověkých her.