Fantasy literatura - tipy a doporučení

[LokiB]

Jenže máš problém v tom, že ono lze postup rozšíření Sapkovského dohledat velmi podrobně popsaný a tam zjistíš, že je to dost jinak, než tvrdíš - za jeho aktuální obecnou znalost mohou především hry CD projektu. A ty vznikly jen díky povídce o strize - dokonce výslovně je uvedeno, že jde o snahu herních vývojářů napravit dojem ze zpackané ságy a vrátit se k duchu povídek...

A pro toto máš zdroj?

Já takový zdroj neznám a nenašel jsem ho.
Například zde:
https://culture.pl/en/article/creating- ... rojekt-red

Autor z CD projektu říká, že se inspirují povídkami i romány. a nic o "napravování zpackané ságy" nezmiňuje. Naopak, koupili práva na adaptaci románů, nikoli jen povídek.
Hry evidentně navazují na romány a mají samy navazující a rozvíjející směr k románům a ne pouze k povídkám.

V ČR byla populární série románů PŘED herními adaptacemi. Nerozumím té snaze zpětně měnit realitu, jako by tomu tak nebylo.

[York]

Argonantus: Já si ale nemyslím, že Sapkowski bojuje s delším vyprávěním. Jeho sága za mě funguje. Příběh má hlavu a patu, postavy někam směřujou a vyvíjej se. Máš ale pravdu v tom, že literárně je to kočkopes. Začíná to samostatnejma povídkama a přitom jsou součástí celýho vyprávění a potvrzuju taky nahodilý střídání vyprávěcích technik ve zbytku ságy. Sjednodit to by asi bylo lepší, ale nevnímám to jako zásadní problém.

[Vallun]

G.R.R. Martin, tady taky zmiňovaný, o kompozici něco tuší, ale je posedlý maniakální představou, že udělá nejdelší román ve vesmíru, což má za následek strašlivou užvaněnost a kolosální uhelné sloje, které nedožene ani Jirásek. Každé skvělé místo je třeba vykoupit poctivou prací v dole; sto roků kopal jsem uhlí.

Díky čemuž vzniká neskutečné množství sideby obsahu, a já mám tak možnost bojovat s angličtinou u něčeho, co mne alespoň trochu baví:)

[Sosacek]

Me se to stridani vypraveni celkem libi. Pomaha mi to s pocitem skutecnosti.

Treba nekdo si tu stezoval, ze k tomu lovci odmen nebo drsnemu carodeji nedostaneme vysvetleni proc jsou tak dobri v tom co delaji. Pro me v pribehu nemusi kazda vec mit character sheet a backstory. Obcas se v tvem zivote proste objevi nekdo, neco se stane a zase zmizi, a ty se o nem nikdy vic nedozvis. Tak to je.

[jjelen]

G.R.R. Martin, tady taky zmiňovaný, o kompozici něco tuší, ale je posedlý maniakální představou, že udělá nejdelší román ve vesmíru, což má za následek strašlivou užvaněnost a kolosální uhelné sloje, které nedožene ani Jirásek. Každé skvělé místo je třeba vykoupit poctivou prací v dole; sto roků kopal jsem uhlí.

Původně plánoval snad psát trilogii (viz jeho původní nástřel). Od té doby se mu to poněkud rozrostlo (chcete-li rozplizlo) - zda je za tím nějaký megalomanský úmysl od začátku nebo něco jiného, je pro mě otázka.
Že by Písni neškodilo prořezání ovšem nerozporuji.

[LokiB]

Sapkowski si stojí za názorem, že mu herní i seriálové adaptace jeho díla nepřináší nové čtenáře | The Witcher (Zaklínač) | Novinky, zajímavosti a tipy ze světa seriálů a filmů | Edna.cz https://share.google/wJIGsDugSQxfFo7yP

Ten to schytá

[Eleshar_Vermillion]

No já bych si to bez nich nepřečetl

[Vallun]

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skol ... .seznam.cz

[York]

Mám rozposluchanej The Wheel of Time of Roberta Jordana. Jsem zatím u pátýho dílu, ale už můžu říct, že je to jeden z top fantasy autorů a rozhodně stojí za přečtení.

Největší slabina je, že to je fakt dlouhý, celá série má 14 dílů, a poměrně dost rozkecaný. Neříkal bych tomu uhlí, žádnej kus textu tam není zbytečně. Jordan ale píše v hodně detailním zoomu a dává hodně prostoru popisům. Druhou výtku mám k "vypůjčeným" jménům a názvům. Někde to funguje, ale třeba "Tarmon Gai'don" (vyslovováno "Tarman Gedon" coby poslední bitva je pro mě dost rušivý. Jinak to je ale velkolepej, komplexní příběh s nadprůměrně propacovanym světem a dobře napsanejma, zajímavejma postavama. Už se nedivím Brandonovi Sandersonovi, že Roberta Jordana uvádí jako jeden ze svejch největších literárních vzorů.

[Eleshar_Vermillion]

Taky jsem to nedávno začal číst a čtečka říká, že jsem na straně 460/13123 (kousek v knize 2), a taky zatím dobré. Jako ano, je to rozkecané, že by tam nebyl text navíc, bych si říci fakt netroufl, ale zatím rozhodně nesrovnatelně lepší než třeba Hra o trůny.

[York]

S každym dalším dílem je to lepší a lepší. Rozvíjí se charaktery postav a vztahy mezi nima, příběh nabírá na epičnosti.

[tochalius]

Volně navazuji na svůj nepravidelný report z četby Appendixu N (posledně jsem psal o dvou Leiberech a jednom Vanceovi).

Leibera jsem prozatím opustil dočtením Mečů v mlze (Swords in the Mist), třetího (a do češtiny posledního přeloženého) sborníku povídek o Fafhrdovi a Šedém Myšilovovi. K hodnocení předchozích dílů nemám moc co dodat, jazykově, žánrově, tematicky atp. jsme pořád ve špičkové sword & sorcery. Za nejpovednější povídku považuju grotesku Hubené časy, ve které se hrdinové postaví proti sobě: Fafrhd jako akolyta nevýznamného bůžka, Myšilov jako výběrčí výpalného. Úvodní Jádro nenávisti je pro změnu protypické městské náhodné setkání. A v poslední povídce se s protagonisty vydáme na pouť multivesmírem, z Ydkinu na Zemi.

Pak jsem zhltl Stvořitele vesmíru (The Maker of Universes) od Philipa José Farmera, béčkovou jízdu fantaskní rajskou krajinou, ve které si hrdina přenesený ze Země nejprve užívá nové svobody jen aby zjistil, že nekonečný blahobyt maskuje egocentrickou diktaturu. Vydává se proto na pouť jednotlivými patry (antický zlatý věk, fantaskní předkolumbovská Amerika, standradní pseudostředověké fantasy, Atlantida…) s cílem osvobodit milovanou nymfu a svrhnout záhadného vladaře. Má to spád („po dalších 3000 kilometrech…“), má to nápady, má to napínavé souboje a unikátní faunu a flóru. Z hlediska D&D je na novele zajímavé především to, že z Farmera si bral Gygax inspiraci při vymýšleních konceptu kapesních dimenzí, osobních minivesmírů, které jsou součástí nejednoho dobrodružství. D&Doidní jsou ale i „náhodná“ setkání, fázování některých soubojů i pár průchodů dungeony včetně hledání tajných vchodů.

Ještě výrazněji kapesní dimenze zkoumá další díl série, Brány stvoření (The Gates of Creation ). Protagonista zde cestuje se svými nově nalezenými svárlivými sourozenci skrz portály z dimenze do dimenze s cílem pomstít se tyranskému otci. S kapesními dimenzemi je v D&D často spojovaná výtka, že jsou prázdné a dobrodružství v nich jsou lineární: postavy se dostanou do teoreticky nekonečně velkého, uměle stvořeného světa, vidí v něm ale jedinou lokaci, z té se přesunou do jediné možné další a tak dále. V Branách stvoření dimenze fungují úplně stejně, takže tuhle prázdnotu a linearitu můžeme považovat za autorský záměr, nápodobu předlohy.

Pokračování někdy příště, budou to Andersonovo vynikající Tři srdce, tři lvi.

[Argonantus]

No já bych si to bez nich nepřečetl ;)

A jake jsou dojmy?

[Eleshar_Vermillion]

Zde a pár následujících příspěvků

Sezon buř jsem ještě nečetl, ale jinak mi Sapkowski připadal překvapivě fajn. Čekal jsem od toho mnohem méně, a když jsem to četl v 16 nebo 17, tak jsem se zjevně nemýlil, když jsem se domníváal, že to trpělo dost ubohým překladem. V každém případě myslím celkem dobrá perspektiva na ten tolik proklínaný seriál, který mi naopak přijde velmi v duchu původních knížek.

[tochalius]

Taky jsem dodnes nepochopil, co autor zamýšlel propojením zaklínačova světa s artušovskými legendami.

Nový rozměr tohohle mi docvaknul až teď, když si načítám všelijakou netolkienovskou západní fantastiku – nemálo jí s artušovskými (případně karolinskými atd.) legendami nějak pracuje, příběhy se často odehrávají ve světě, ve kterém existují nějaké pololegendární verze Dánska a Francie úplně stejně jako Avalon a Lyonesse, v mytickém bezčasí kdesi mezi antikou a středověkem. Za všechny Anderson a Vance. A případá mi to jako užitečná strategie: ne každý je Tolkien, aby dokázal vytvořit fungující mytologii a kosmologii (a co víc, i ten Tolkien reimaginuje vzory, jak všichni dobře víme), proto proč nepřidávat nové vrstvy k už fungujícímu.

Sapkowski tyhle západní autory určitě znal (viz jeho obdoba dodatku N, totiž Kánon fantasy), propojením ságy a artušovského mýtu tak Sapkowski Zaklíneča začleňuje do téhle západní tradice, dělá přímo ze Zaklínače jeden z mýtů artušovského cyklu. No a kromě toho všeho Sapowskiho intertextualita a aluzivnost zcela zjevně baví, různé hrátky se zdroji a citacemi jeho dílem prostupují od začátku do konce, v Husitské trilogii ještě výrazněji a přiznaněji.