Znovu zažehnout Slunce

Marky není troškař a jeho kobka v podobě gigantické balisty rovnou řeší osud celého království, ne-li světa. Tohle asi do low fantasy nezapasujete. Zároveň ale takhle velký námět dokázal zkondenzovat na malinkou lokaci o sedmi “místnostech”, kde není ani jedna hluchá část, žádné zdržování, jen přímočará interaktivita. Hráči hned u vstupu zjistí, o co jde, a byť je třeba prozkoumat celou balistu, aby se vše připravilo na výstřel, netřeba nikde bloudit a dumat nad tím, co je vlastně potřeba. Není to old-school a spousta grognardů by asi ohrnovala nosy nad takovouto drzou neortodoxností a rozvracením svatých krav, ale za mně je to skvělá ukázka toho jak se i bez nostalgie dá dělat dobrý dungeon.



Jak jsem již napsal, kobka se nesnaží být příliš tajemná, družina vejde do hlavní místnosti kde je návod na použití balisty a vyřešení problémů s nemrtvými, takže zbývá jen uvést ji do provozuschopného stavu a nenechat se sežrat vlnami nemrtvých, které se to pokusí překazit. Protivníci jsou spíše k vyřešení než k poražení v souboji - například nemrtví kostlivci u paty nejfrekventovanějšího schodiště se po “zabití” za chvíli zase zvednou*. Na vrcholu balisty překáží létající polointeligentní mrchožrouti, a cesta k nim vede jen po ztrouchnivělém žebříku nebo úzké lávce. Duch vlastně hrdinům nechce překážet - když neokradou jeho tělo. A na konec klasická tower defense s vlnami nemrtvých. Paráda.







* Tohle je má vůbec nejoblíbenější sorta nemrtvých. Tady mi hráči jednoho přilepili lepidlem v póze “draw me like one of your french girls”.