Fata Morgana [Last Tea Shop]

[Mag]

Hluboko, hluboko v poušti, mezi nekonečnými dunami a písečnými bouřemi leží oáza. Věčně přikrytá jemným oparem vody stoupajícím z napajedla do kterého praží nezapadající slunce. A na kraji té oázy, ve stínu vysokých palem, je rozložený jednoduchý stan. Plátno vybělené časem a poseté nesčetnými cvrčky co zde našli svůj domov, malá kamna na kterých je posazená konvice, dva sedací polštářky a jeden porcelánový set na čaj pro dva.

Zatím jsem tu sám, ale mě nevadí čekat. Mám spoustu času. Všechen čas. Dříve nebo později někdo přijde. Vždy přijdou, jiná možnost na světě ani není.

Pohled mi zabloudí na malou krabičku vedle kamen. Leží v ní peříkový mech a vatovec. Jednou za čas se v ní objeví i něco jiného, většinou když přijde někdo nový. Jen to většinou nejsou přísady do čaje, ty si tam musím dávat sám.

Už je to několik dní, co přišel někdo nový. Šest myslím ? Snad. Čas zde nemá velký význam, je ho tak málo nebo tak hodně jak je potřeba a tak čekám. Čekám, ikdyž se na obzoru objeví postava a společně s ní červánky, bude totiž trvat ještě dlouho, než ke mě dojde.

K mému stanu se dovalí malý mužík, spíš široký než vysoký a s mohutným knírem a kotletami. Kdysi měl asi hodně husté, jako havran černé vlasy, ale ty už vzal věk. V koutech ustoupily až do půlky lebky a prokvetlo jimi stříbro stáří. Zarudlé tváře téměř zastiňují malá očka z nichž sálá zloba a kdesi vzadu plápolá jiskra inteligence, nyní přebitá emocemi. Teplákový overal značky Nike se vůbec nehodí k heřmánku, který svírá v ruce a drtí ho mezi prsty.

"Vy..vy..co jste to..to..." Spustí na mě, sotva si uvědomí, že sedím ve stínu stanu. "Ano, jsem to já." Zkusím se na něj usmát. "A nic jsem ne to." Odpovím, abych se přiblížil jeho aktuální slovní zásobě. Ta odpověd ho zarazí. Jsem trochu drzý, to uznávám. A neměl bych být, to také uznávám. Ale občas je šok ten nejlepší lék.

"Mohu ?" Vstanu a bez čekání na odpověď mu opatrně vezmu z ruky heřmánek. "Myslím, že je dobrý důvod proč jste si ho přinesl. Nebojte, všechno bude v pořádku." Položím mu ruku na rameno, trochu sebou cukne, ale nechá se usadit na polštář, schválně natočený tak, aby z něj viděl jak do nitra stanu, tak na oázu. "Povězte, něco se podělalo, viďte ? Chcete mi o tom říct víc ?" Zeptám se a trpělivě čekám na odpověď, mezitím se přesouvám ke kamínkům, ve kterých se samo začne topit. "Chápu, že se na to teď možná necítíte, ale nerad bych, abyste litoval toho, že jste prošvihl dost možná poslední šanci si s někým popovídat o tom, co se stalo..." zbytek nechám nevyřčený, vím, že to nemusím vysvětlovat. Všichni kdo sem přijdou to uvnitř sebe ví, jen je občas těžké si to připustit.

Dál čekám, některým trvá než začnou mluvit, o to déle však většinou ve finále hovoří. Když konečně začne mluvit, jeho hlas škrábe jako brusný papír, nebo jako hlas někoho kdo celý život kouřil.

"Začalo to jako každej další posranej den v práci. Ráno v 5:15 nakládka a pak rovnou na dálnici a přes hranice, dalších 12 hodin cesty." Odmlčí se na chvíli, jak sbírá dohromady své myšlenky. "Jezdil jsem totiž s kamionem, víš ?" Pokývu hlavou, sice na mě vidí, ale moc dobře vím, že je teď moc ponořený sám do sebe, než aby mě vnímal. "Jenže já vez.. no prostě jsem vez i další věci, načerno tím myslím." Opět pokývu hlavou. "Kdybych se já debil na to nevykašlal, ale říkal jsem si, že ještě jednou se nic nestane. Ještě jednou, sbalím prachy a nechám toho. To už jsem si teda říkal předtím, ale teď už jsem to myslel fakt vážně. Slíbil jsem to dokonce i ženě. A že to bylo naposledy, chtěl jsem aby to za to stálo a pořádně jsem si na tom nahrabal." Znovu se na chvíli odmlčí, přestanu očima zkoumat konvici s heřmánkovým čajem, kterou jsem mezitím dal vařit a dovolím si krátký pohled na něj. Jak jsem čekal, hledí někam mimo tohle místo. Na zlomek vteřiny se mu do očí vženou slzy, ale rychle je potlačí, místo toho zatíná obě dlaně v pěst, až se mu z toho začínají třást ruce. "Bylo to naposledy. Naposledy. Naposledy.." Opakuje to slovo, dokola, jako by se na něm snad mělo něco změnit. Jako by mělo přestat být tak fatálním.

Naposledy. Měl pravdu, když to říkal. Jen asi nečekal jak definitivní naposledy to bude. Nikdo z nich to nečeká. Naliju čaj z konvice do obou hrnečků a přinesu je k našemu skromnému sezení. Roztřesenou rukou si převezme čaj, zatímco si sedám na polštář. Nechám ho ještě chvíli v emocích, než na něm vidím jak svaly povolí a ruce poklesnou, až pak se zeptám na další otázku. "Když si teď uvědomujete jak jste žil, víte i, jak si na vás budou pamatovat ?" Zeptám se a upiju čaje, pokynutím ruky mu naznačím, aby se napil taky.

Tentokrát odpoví téměř hned, o to smutněji, jako by z něj všechna ta energie v podobě zloby se kterou sem přišel vyprchala. "Jako zločince, sobce a naprostýho blbce co nechal svojí ženu s děckem samotnou." Jeho husté obočí se nakrčí, zatímco upíjí čaj. To jak zaznamená vnitřní rozpor mezi tím, co mu říká jeho vina a tím, co mu říká jeho duše. "Jako otce a jako manžela. Jako kamaráda. Jako někoho kdo hrál fakt dobře golf. Jako někoho, kdo se snažil postarat, ikdyž to v životě neměl jednoduchý, víš ?" Přikývnu a vydržím jeho pohled, to je to nejmenší co pro něj teď můžu udělat. "Občas jsem nad tím přemýšlel, dřív. Ještě když jsem.. no prostě jsme myslel na to, jaký by to bylo žít jinej život, víš ? Mít velkej dům a pěkný auto, neřešit složenky. Zaplatit dětem dobrou školu a užít si s manželkou dovolenou někde, kde je písek bílej jako sníh a dny dlouhý..." Ikdyž se pořád dívá kamsi do prázdna, neujde mi, že z jeho pohledu ustoupí určitá bolest a nahradí jí zasnění. "Nechtěl jsem toho zas tak moc, prostě jen se chvíli nemuset starat."

"To chápu." Pokývu hlavou a ukážu na jeho prázdný šálek. "Jediné, co teď budete muset, je jít dál. Obrazně, i doslova." Pomalu vstanu a nabídnu mu ruku. Se zaváháním, ale přijme ji. Pomalu ho odvedu až k jezeru, ztrácejícímu se v mlžném oparu a vedu ho dál, až dokud mi nesahá voda po kolena. "Dál musíte sám. Ale nebojte, pak už nebudete muset nic." Ještě jednou se za mnou ohlédne poté, co pustím jeho ruku. Neřekne nic, jen se rozhlédne po oáze a po zádech sklouzne do vody, která se nad ním neslyšně uzavře.