History fiction

[Vallun]

Inspirace Scorch?

[Jerson]

Inspirace Scorch?

Musel jsem přemýšlet, co tím myslíš, a pak mi došlo, že nejspíš myslíš tu starou pseudoraketovou hru. Jen si nevybavuju, že by v ní byla nějaká zbraň a podobným účinkem, takže ne, to inspirace rozhodně nebyla.

[Argonantus]

Hlas pro římského krále (2016, Václav Křístek).
Myšlenka národní je dnes v hluboké nemilosti a hlásit se k ní vystavuje v podezření, že jste více či méně proruský fašista. Správný intelektuál dnes hrdě praví, že národ nepotřebuje, nezajímá ho a je zbytečný.

Přesto se v hlubinách českého filmu, televize a rozhlasu najdou disidenti, kteří občas, tajně a vlastně národu navzdory propašují do televize nějaké těžce národní téma. A ježto vzdělání nových generací v těchto otázkách se limitně blíží nule, dosáhnou samozřejmě jen k těm nejoficiálnějším tématům, která zná každý. Hus, Karel IV., Žižka, pokud jde o středověk. Co nám tak uvízlo v hlavě ze školy.

Důvod, proč je zrovna Karel IV. tolik vyzývanou ikonou a Největším Čechem, to jsem vlastně nikdy nepochopil. Jeho vláda je poměrně nudná a neakční, kam se hrabe třeba na Přemysla Otakara II. nebo Vladislava II. Přemyslovce. Karel nevytvořil státní ideu jako svatý Václav, Vladislav II. nebo Přemysl Otakar I., ani neobnovil státnost národa jako Masaryk či Havel, nenechal se upálit za své ideje jako Jan Hus, nestál v čele hrdinné obrany státu jako husitští hejtmani pozdějších dob. Jen toho hodně postavil a založil, což je nepochybně záslužné, ale nijak se tím neodlišuje od jiných úspěšných vládců a vypráví se o tom blbě. A vlastně to byl Čech jen napůl, a zemi věnoval zhruba polovinu pozornosti, ta druhá patřila Svaté Říši a politice v rámci celé Evropy.

Nic; rozhodli se zfilmovat zrovna Karla IV. A zvolili si k tomu časnou fázi „mladého prince Karla,“ který se teprve velikánem stane, tedy fázi dvacátých a třicátých let 14. století. Vše, co vedlo ke klíčovému bodu, kdy si pět kurfiřtů usmyslelo, že právě tento princ bude nejlepším císařem a dalo mu svůj hlas (dva chyběli, pro ty, jimž pět připadá trochu málo)

Už v této chvíli se nabízí otázka, zda je tato historická velkolepá scéna dostatečně nosná pro film. Není pochyb o tom, že to důležitý okamžik je, právě jako třeba odhlasování Ústavy státu, vznik Československa roku 1918 nebo založení Karlovy Univerzity. Ale vyprávět to jako příběh není vůbec snadné, protože okamžik sám je nudná úřední záležitost.

Způsob, jakým to scénárista a režisér Václav Křístek pojal, není vůbec šťastný. Kurfiřti se během dvouhodinového filmu pomalu trousí na scénu, tlachají a vedou intriky o tématech, která se týkají většinou širší evropské politiky 14. století, a pokud se v tom divák neorientuje, tak se nevyhnutelně nudí.

Do toho jsou nastříhané jako korálky epizody z princova života, které by zřejmě měly mířit k té finální volbě… ale vlastně nemíří. Vůbec z ničeho nelze uhádnout, že by se ten mladík měl stát císařem. Také se ty epizody skoro nikdy netýkají Čech; skoro všechny se dějí ve Francii, v Itálii, v Německu; jakkoli jsou všechny interiéry představovány fakticky českými hrady a kostely, aby se ušetřilo. Kostel v Třebíči dělá, co může, aby poskytl důstojnou kulisu svatbě Blanky z Valois s Karlem, ale marná sláva, Notre Dame v Paříži to není. V Čechách fakticky vládl ve dvacátých letech Jindřich z Lipé, o čemž film mlčí jako hrob, zjistíme jen to, že ani král Jan, ani jeho syn Karel se u nás moc nezdržovali.

Roztříštěnost těchto epizod, v několika případech docela zajímavých a dramatických, kdyby jim někdo věnoval dost místa, vede k naprosté ztrátě kontextu a tomu, že je docela obtížné to sledovat. Když se zoufalý divák ptá, jak navazují manželské problémy Jana Lucemburského s královnou Eliškou na atentát na Karla v Pizze, kde ho zkoušejí otrávit, tak to nenavazuje nijak – stalo se to všechno jinde a jindy a bylo to o něčem jiném. Stejně tak anekdotická scéna, kde se princ Karel dlouho a rád válí v posteli se svojí ženou Blankou, nijak nenavazuje na veselé orgie někde v Itálii s místními děvkami, a tím méně na vizionářskou scénu, kdy ho jakýsi anděl (Anna Fialová s bizarní trvalou na hlavě) kárá a varuje před smilstvem, že by toho měl nechat. Všechny tři scény popisují vlastně jiných charakter a netušíme, co si Karel vybral a jak to dopadlo a proč.

Podobně rozporně nám film prozrazuje, že Karel byl vlastně docela schopný voják a velitel, vyhrál bitvu u San Felice, kterou nám neukázali, protože by byla moc drahá, a neukážou nám ani bitvu u Kresčaku s ikonickým koncem jeho otce Jana, která by se asi velmi nabízela jako důstojné finále velkofilmu, ale byla by taky moc drahá.
Navzdory tomu Karel furt něco tlachá o míru a vysvětluje svojí ženě, jak je meč úplně zbytečný (uprostřed středověku coby rytíř).

Takže jako portrét to taky není nic moc; když bych měl odpovědět, jaký Karel byl, tak opravdu netuším. Že ho hraje Kryštof Hádek, který se Karlovi ani v nejmenším nepodobá, je zřejmě demonstrací woke zásad castingu, že kdokoli může hrát kohokoli a pokud se vám to nezdá, jste rasisti. Taky to nehraje moc dobře, ale nemyslím, že je to jeho vina; spíš netuší, koho má vlastně hrát.

Ve vedlejším plánu se naopak dost podařil portrét Jana Lucemburského, impozantního prchlivého hádavce, který kdovíproč šikanuje jak své syny, tak svoji ženu Elišku. Stanislav Majer to taky moc dobře zahrál, a jak si všimli komentátoři, vlastně dost vymazal hlavního hrdinu. Řekl bych, že tento portrét je dost podezřelý a nejspíš do značné míry zaujatý, může za něj jednak Petr ze Žitavy, který extrémně nadržoval Elišce Přemyslovně, jednak Karel sám, který ve Vita Caroli zvětšil svoje zásluhy mnoha způsoby, například tím, že popisuje českou zemi při svém příchodu jako strašně zbědovanou a vydrancovanou. Leccos o Karlově skromnosti napovídá i to, kolikrát Karel užil svého jména na nově založený objekt.

Na další portréty už nějak místo nezbylo. Všechno jsou to epizodní postavičky; jakkoli se Bušek z Velhartic plouhá kolem prince po celou dobu, dokáže říct jen asi dvě věty (a žádná se netýká vína, ke zklamání diváka). Jakkoli věříme, že je Blanka z Valois zamilovaná do prince Karla, vlastně netušíme, jaká je a co se jí honí v hlavě. Arcibiskupové, kteří dají Karlovi ten rozhodující hlas, jsou tlustí a zadlužení a dost nesympatičtí, nijak nevybočují z Vávrových husitských karikatur. A pan Kostka s heraldicky nesmyslným erbem je prostě vykuk, opět vypadnuvší z nějaké starší Vávroviny.
Zkrátka, moc nechápu, proč to vzniklo a co se nám tu kdo pokoušel sdělit.

[jjelen]

Důvod, proč je zrovna Karel IV. tolik vyzývanou ikonou a Největším Čechem, to jsem vlastně nikdy nepochopil. Jeho vláda je poměrně nudná a neakční, kam se hrabe třeba na Přemysla Otakara II. nebo Vladislava II. Přemyslovce.

Jenže jak takový Přemysl zkončil...

A vlastně to byl Čech jen napůl, a zemi věnoval zhruba polovinu pozornosti, ta druhá patřila Svaté Říši a politice v rámci celé Evropy.

Pro nás, (rádoby)kosmopolitní (pseudo)intelektuály, co vidí v Karlovi div ne vzor evropské integrace ještě lépe
Ale že by zrovna toto bylo převládající nastavení české společnosti, no nevím... leda snad nějaká představa že "my" (jakože Češi?) jsme byli velcí a mocní (a ještě nás to nestálo zas tolik krve a obětí)
"Jenom hodně" stavění snad také pomáha. Zdá se mi, že Češi to mají rádi, jaksi jim to imponuje (kolik politiků se rádo ohání tím, kolik postavilo kilometrů dálni, slibují nemocnice, školy, haly pro Sáblíkovou...)

[tochalius]

Není právě to „stavění“ klíčové? Vladislav nebo oba Přemyslové Otakarové sice dokázali ledacos, nezbylo po ale skoro nic hmatatelného. Karel má univerzitu, katedrálu, most, hrad, korunu, kus města… Potkáváme to denně, slyšíme a čteme o tom denně, jsou to samé fyzické věci, které jsou naprosto přirozeně přítomny ve veřejném prostoru a dá se k nim vztahovat.

[Argonantus]

Akorát teda zbyl po Vladislavovi pražský hrad a most (který Karel nahradil), několik klášterů se dvěma novými řády, chrámy panny Marie v Týně, pod Řetězem, na Strahově a svatého Jiří, stále aktuální verze, hromada menších kostelů v krajině a královská koruna, první pokus, a taky lev ve znaku, co ho máme furt.

Přemysl Otakar II, ač neúspěšný akční hrdina, krom toho taky založil a zbudoval asi polovinu nejdůležitějších českých měst. Třeba Budějovice.

Přemysl Otakar I, ač méně akční, založil těch měst méně, ale zase ty ještě zásadnější, jako třeba Hradec Králové nebo Litoměřice. A taky se mu podařilo korunu udržet už natrvalo.

Zkrátka samé fyzické věci, které jsou přítomny ve veřejném prostoru.

Karel je v tomhle jeden z několika nejvýraznějších, vůbec si nejsem jist, že nejdůležitější. Akorát měl zřejmě nejlepší píár, zejména vlastní.

[tochalius]

Jistě, něco po nich přece jen zůstalo, jsou to ale většinou dost jiné váhové kategorie. (Disclaimer: nemluvím o vnímání historiků, ale veřejnosti).

• Královské tituly pomíjím úplně, ty fyzické nejsou. Navíc je Karel přebíjí dvěma esy: císařstvím a vytvořením Svatováclavské koruny, tím i ten český královský titul tak nějak svázal s Václavem jakožto věčným panovníkem a se sebou jakožto opatrovníkem téhle tradice.
• Všechny kláštery, řády a kostely opět přebíjí Karlovo eso, svatovítská katedrála.
• Juditin most? Nestojí, je to historická zajímavost přebitá dalším esem.
• Zakládání měst je jistě významné a nejspíš přítomné v regionální paměti, ale pověsti o tom, jak jeden nebo druhý Přemysl Otakar osobně dohlížel na plány Caput Regni myslím nemáme. Nic proti Hradci Králové nebo Českým Budějovicím, ale Praha je významem válcuje.
• Lva přisuzuješ spolu s Dalimilem Vladislavovi, historický konsenzus se, pokud vím, shoduje spíš na vládě Přemysla Otakara I. a lidé budou znát jestli vůbec něco, tak pověst o Bruncvíkovi – zkrátka je to složité, obtížně uchopitelné, moc to zavání historií. Na rozdíl třeba od těch klenotů, jejichž mnohem mytičtější příběh se předává snadněji.
• A univerzitu má jen ten Karel, to je eso trumfové.

Aby bylo jasno, já se nepřu, kdo z nich byl nejdůležitější, jen se nedivím, že v obecném povědomí je nejdůležitější a tím pádem i nejpopulárnější Karel. Jeho příběh je nejčitelnější, jeho úspěchy jsou nejviditelnější, s největším přesahem do dneška. A nemůžeme pominout, že Karel žil nejpozději, tj. máme o něm nejvíce záznamů; o svůj odkaz pečoval sám; jeho příběh není zkalený porážkou; za jeho éry „jsme“ vládli světu. Hádám že celý tenhle mýtus se dopekl nejpozději během obrození a teď už nelze jinak, Karel je zkrátka obrazem ideálního panovníka.

[Argonantus]

Asi se nemá cenu přít, objektivně to změřit asi nejde, ale Karel je prostě jeden z úspěšných panovníků - budovatelů, u kterého se obtížně hledá ve středověku obdivovaný topos bojovníka, a ještě obtížnější je to s obráncem, zachráncem nebo obětí, což je jednak neméně oblíbené a jednak se o tom daleko lépe vypráví.

A nacházím, že ono to vzniklo k 700 výročí narození, čímž je vysvětleno vše, i to, proč je to poněkud křečovitá vydojenina.

[ilgir]

Nabízelo by se říct, že Karel Stavitel a Václav Mučedník mají v českém povědomí navrch nad Bojovníky, protože jsme Češi a ne rusáci... Ale to je nepěkná zkratka. Zaprvé jak Karel tak Václav byli i bojovníci, ale holt si uvědomili, že byznys je výhodnější. Což bylo pro středověké vládce nesamozřejmé, hezky o zom pojednává román Židovka z Toleda, když už jsme v history fiction.
Zadruhé český národ umí obdivovat i bojovníky, kteří kromě bitevních úspěchů ničeho moc nedosáhli, vizte husitský kult.

[LokiB]

Tak kališníci dosáhli toho, že katolická církev ztratila monopol na zprostředkování liturgie pro všechny pozdější generace.
A tedy i jeden ze schodů Reformace, která bezpochyby vedla k ... celé další historii. Nebýt reformace, tak jsme stále v katolickém koncentráku bez možnosti opt-out. A pro někoho je navíc přijímání pod obojí způsobou tím pro ně vhodným spojením s něčím mimo běžný svět.

Říkat tomu "nedosáhli moc ničeho" je flagrantní ignorování 500 let historie

Jinak jsem pochopitelně tým Karel IV. A to bez ohledu kolik kdo založil více či méně bezvýznamných (jihočeských) měst, nebo postavil kostelů, hradů atd.
Ani si nijak jeho osobnost neidealizuju po vzoru českých filmů a knih. Ovšem to, nakolik přesahoval prostor Zemí koruny české, nakolik významný byl v roli císaře po většinu své vlády a jak přispěl ke kultivaci těchto zemí (ne snad tou révou), mi přijde ... obrovské, na jednoho člověka.

[midewiwin]

Tochalius:
"Zakládání měst je jistě významné a nejspíš přítomné v regionální paměti, ale pověsti o tom, jak jeden nebo druhý Přemysl Otakar osobně dohlížel na plány Caput Regni myslím nemáme. Nic proti Hradci Králové nebo Českým Budějovicím, ale Praha je významem válcuje."
Nejde o ta jednotlivá města, ale o to, že jejich vznik navždycky změnil celou zemi. Feudálům tu najednou vyrostla konkurenční entita, která jela podle úplně jiných pravidel. Hospodářských i kulturních.

[tochalius]

Nejde o ta jednotlivá města, ale o to, že jejich vznik navždycky změnil celou zemi. Feudálům tu najednou vyrostla konkurenční entita, která jela podle úplně jiných pravidel. Hospodářských i kulturních.

Souhlasím a nijak to nezpochybňuji. Jenže právě tohle už je rozměr dalece přesahující vnímání televizního diváka, který v anketě Největší Čech posílá SMS pro Bróďu z Noci na Karlštejně.

[ilgir]

Souhlasím a nijak to nezpochybňuji. Jenže tohle je přesně ten rozměr, který dalece přesahuje vnímání televizního diváka, který v anketě Největší Čech posílá SMS pro Bróďu z Noci na Karlštejně.

Asi tak. A úplně stejný problém je s těmi husity. Jejich zásluhy na reformaci bych nepřeceňoval, ale ok, nějaké myšlenky přinesli a prosadili, a bez nich by asi evropská reformace vypadala trochu jinak. Tohle jsou ale ta makrohlediska, která běžný divák neocení. Ten ocení jejich válečnické umění a inovace, případně odhodlání jít "proti všem", pokud je jejich fanouškem. Pokud není, tak ohodnotí hlavně to, že zdevastovali prosperující zemi a uvrhli ji z evropské špičky na periferii.

[Eleshar_Vermillion]

Akorát teda zbyl po Vladislavovi pražský hrad a most (který Karel nahradil), několik klášterů se dvěma novými řády, chrámy panny Marie v Týně, pod Řetězem, na Strahově a svatého Jiří, stále aktuální verze, hromada menších kostelů v krajině a královská koruna, první pokus, a taky lev ve znaku, co ho máme furt.

Pražský Hrad - fajn, určitě
most - asi sis sám odpověděl
kláštery - mno... chápu proč tě to bere, ale tohle zrovna u Čechů někdy od 15. století moc neletí

Karel je v tomhle jeden z několika nejvýraznějších, vůbec si nejsem jist, že nejdůležitější. Akorát měl zřejmě nejlepší píár, zejména vlastní.

Asi neškodí, že na to všechno přilepil své jméno, to ano. Kdybychom měli Přemyslovské Otakarovice, Hradec krále Přemysla Otakara, Přemín, Přemek, možná by to ponětí bylo jiné.

Inspirace Scorch?

Musel jsem přemýšlet, co tím myslíš, a pak mi došlo, že nejspíš myslíš tu starou pseudoraketovou hru. Jen si nevybavuju, že by v ní byla nějaká zbraň a podobným účinkem, takže ne, to inspirace rozhodně nebyla.

Pardon, ještě k tomuto: heavy sandhog

[Argonantus]

Eleshar:
Nejsem si jist, jestli myslíme stejného Vladislava. Já považuji za naprosto zásadního toho Přemyslovce ze 12. století, kde byl klášter v kontextu 12. století roven vědeckému centru a datacentru AI v jednom. Že se jejich počet znásobil bylo pro další vývoj hodně podstatné, asi jako když v realtime strategii dokážeš znásobit počet těch důležitých domečků.

Vladislav II. Jagellonský je trochu zvláštní, protože v jistém smyslu je to vlastně taky budovatel, ale učené autority se shodují, že věci neměl příliš pod kontrolou a dobře založená civilizace se během jeho vlády tak nějak budovala sama, respektive skrze nějaké ty schopné feudály.

Budovatelů je víc, Tochaliem velebenou Prahu například založil Václav I., na kterého se v čítankách taky neprávem zapomíná.
Úplně o všech jmenovaných bych vyprávěl příběh a točil film raději, než o Karlovi IV., který je k tomuto účelu opravdu problém.
Leda že se odpoutáte od historie a blbnete na kvadrát jako ten Podskalský s Bróďou.