Boj, od doby kamenné do středověku

[York]

Yorku, já právě naposílal několik článků k tématu od historika, který se zabývá antickým válečnictvím. Ty mi na to napíšeš “pokud máš nejakej dobovej zdroj, tak sem s tim”. Co ti na to mám říct?

Dochovaly se záznamy o průběhu docela velkýho počtu Římeskejch bitev a společný maj to, že každá probíhala úplně jinak. Legionáři se různě zakopávali na kopcích i pod kopcema, ocházeli protivníka forced marchem, stavěli hradby kolem kopce a pak ještě další hradby kolem nich, protože obleženejm protivníkům došly posily, bojovalo se o brody přes řeky, někdy měla admáda vedle sebe řeku takže nebylo třeba krýt křídlo, někdy měl velitel k dispozici jízdu a jindy ne, někdy třeba mohl část armády převézt na lodích a dostat se nepříteli do zad a tak dále.

Cením si práce historiků a nezpochybňuju, že o tom vědí mnohem víc než já, ale válčení je extrémně komplexní záležitost a v jednom článku nejde pokrýt všechny případy, byť jen ty, o kterejch víme (jako že o mnohem větším počtu nic nevíme).


Viz třeba tohle:

V Řecku i Římě bojovali občani, majetní lidé, a bojovali po boku svých sousedů a kamarádů

Platilo jak kdy, jak kde. Ano, byla to centrální idea polis a raný římský republiky. Jenže antický Řecko i Řím trvaly staletí a válčení i politická struktura se v jejich průběhu dost výrazně měnily. Armáda se měla tendenci profesionalizovat a velitelé sice typicky pocházeli z bohatejch vrstev, ale řadoví vojáci pak už ne. A za Řím nebojovaly jen legie, ale i auxilie a klidně třeba celý barbarský kmeny, který měly úplně jinou taktiku než Římani.

[Paul]

Na můj vkus budu odpovídat trochu v rychlosti, ale přes víkend bych se k této diskusi mohl vrátit a napsat něco podrobněji. Každopádně, jeden z pozdně antických zdrojů, který se zabývá rozestavením vojáků v šiku, je Vegetiovo De re militari, které česky vyšlo jako Nárys vojenského umění. Ve třetí knize, čtrnácté kapitole uvádí toto:

Šik (acies) je označení pro vojsko seřazené k bitvě, čelo (frons) je přední část této sestavy, která je obrácena k nepříteli, Moudře sestavený šik je velkou výhodou v pravidelné bitvě a naopak šik seřízený špatně podlamuje sílu vojska, neboť v něm nic nezmohou ani ti nejlepší bojovníci. Zásadou jeho uspořádání je stavět do první linie dobře vycvičené a osvědčené veterány, kterým se dříve říkalo principes, v druhé linii lučištníky oděné v pancíře a nej lepší vojáky s oštěpy a kopími, kteří byli dříve nazýváni hastati. Jednotliví ozbrojenci mají v řadě mít pro sebe prostor tří stop, takže na délku jedné míle se řadí tisíc šest set šedesát šest pěšáků — tak aby šik neprosvítal a zároveň bylo dost místa pro pohyb se zbraněmi, do hloubky má být mezi řadami vzdálenost šesti stop, tak aby vojáci mohli jak postoupit vpřed, tak ustoupit vzad (oštěpy se například vrhají s větší prudkostí s výskokem nebo v rozběhu). V těchto prvních dvou liniích jsou tedy umisťováni vojáci ve zralém věku, kteří získali sebedůvěru dlouhou praxí a jsou také vyzbrojeni těžšími zbraněmi, Tito těžkooděnci nesmějí být nucení ani ustoupit před nepřítelem, ani se pouštět do jeho pronásledování, aby neporušili svou sevřenou sestavu; mají přijmout nápor přicházejícího nepřítele, odolat mu na svém místě a bojem jej buď zatlačit, nebo obrátit na útěk, Třetí linie je složena z nejhbitějších lehkooděnců, z mladších lučištníků, ze schopných střelců z praků a vrhačů oštěpů, kterým se dříve říkalo ferentarii; čtvrtý šik se sestavuje z nejhbitějších štítovníků, z mladších lučištníků, z vojáků, kteří obratně bojují kopími a olověnými střelami, navývanými mattiobarbuli; všechny jmenované druhy vojska jsou zahrnovány pod lehkou pěchotu.

Václav MAREK (přel.), 1977. Nárys vojenského umění. In: Václav MAREK (přel.) Antické válečné umění. Praha: Nakladatelství Svoboda, s. 411–540.

Mimochodem, tu knihu si sežeňte. Je to taková ta stará komunistická edice, takže po českých a slovenských antikvariátech se jich doslova válí ještě hromady. Tu svoji jsem sehnal asi za 70 korun, takže na rozdíl od jiné literatury vás koupě rozhodně nezruinuje.

S Vegetiem je docela problém v tom, že je to kniha sepsaná evidentně civilistou doporučující císaři jak to udělat, aby římská armáda na konci čtvrtého století získala zpět slávu římské armády století prvního. Vegetius oplakává staré dny kdy všechno bylo lepší, což je vidět i v této části jeho příručky: povšimněte si hastatů, triarů a principů, kteří z římského vojenství vymizeli tuším někdy v průběhu principátu (bez ohledu na to, kde to bylo, římské armády čtvrtého století fungovaly na úplně jiném taktickém základu). Informace, které Vegetius poskytuje, je potřeba brát s určitou dávkou rezervy a je lepší je porovnat s některými dalšími manuály, jako je třeba východořímský Strategikon z přelomu šestého a sedmého století (stay tuned!).

Nicméně, ty tři stopy na muže jsou podle mě docela uvěřitelný a spolehlivý údaj. Jednak se v tomto Vegetius odlišuje od dřívějších autorů popisujících období republiky, kteří uvádí tuším stopy dvě (což by neměl; v této době přeci legie dosáhly největší slávy!) a jednak těch 90 centimetrů je dost na to, abyste měli prostor a zároveň byli docela krytí. To, co zmiňuje Eleshar je pravda – více prostoru po stranách opravdu znamená, že na vašem těle může hrot nepřátelského kopí přistát z více úhlů, ale když to přeženete a skončíte na sebe natěsnaní, tak není kam uhnout, mezi nohama se vám motají pochvy vašich spolubojovníků a sem tam do vás někdo vrazí štítem. Když se dostanete pod tlak, tak úkrok stranou také nefunguje. Ty tři stopy (+nějaké palce na obě strany) jsou pro pozdní antiku a raný středověk vlastně docela ideální.

Teď ke stavení armády. V jednom videu (a teď si skutečně nevzpomenu ve kterém) zmiňoval Lindybeige teorii, či spíše vlastní interpretaci, že triarii měli sloužit nejen jako poslední záloha, ale také jako dobrá motivace pro ty před nimi neutéct z boje. Jako jediní měli v římské raně republikové legii kopí, což mohlo sloužit jako dobrý argument proti ustupujícím/prchajícím principům a hastatům. Nakolik to skutečně odráží současnou vědeckou debatu, nevím, ale určitou blokační funkci mít mohli, i když to vyloženě nemusel být styl sovětských komisařů.

Stran italských spojenců toho nejsem schopný napsat zase tolik: vybaveni byli velmi podobně jako Římané, ale čekal bych, že je umisťovali spíše na křídla, kde nebyla akce v římské bitvě tak prudká a že sami si nechávali střed, kde většinou došlo k rozhodnutí.

Hannibal oproti tomu celkem rád stavěl do nejprudšího boje Galy a Ibery a celkově hůře vybavené a vycvičené jednotky, o čemž v posledních pár článcích psal Bret Devereaux. Pokud chcete něco akademičtějšího, tak zkuste tohle:

TAYLOR, Michael J., 2019. Reconstructing the Battle of Zama. The Classical Journal. Online. 114(3), 310–329. ISSN 0009-8353. Dostupné z: doi:10.5184/classicalj.114.3.0310

Klín útočící z rozběhu proti solidně postavenému nepříteli je podle mě nesmysl pramenící ze špatného čtení pramenů (i když v literatuře se drží tuším už od Delbrückových dob před více než sto dvaceti lety). Tím, že dělám střední Evropu v 8./9. století, tak nemám moc přehled třeba ve skandinávských zdrojích, ale svého času jsem narazil na příběh taxiarcha Tatimera, který se octl pod prudkým útokem Slovanů. Z něj to vypadá, že se Slované rozeběhli a chtěli zkusit něco podobného klínu, ale povšimněte si, že Východořímané v tu chvíli odpočívali a celou situaci zachránil svým udatným činem jejich velitel.

Jinými slovy, jsou situace, kdy se vyplatí rozeběhnout se na nepřítele, ale to to nesmí čekat. Navíc ne všichni běží stejně rychle, takže pokud se vám to nepovede odhadnout, skončíte s docela rozhozeným tvarem v dost nepříjemné situaci. Opět je to jiná doba, ale zákony mechaniky jsou víceméně stejné, takže tady je podrobnější rozbor týkající se taktiky v první světové válce.

Římská taktika v době republiky byla založena na dost agresivních útocích, ale zrovna oni si to mohli dovolit. Na své straně měli jednak dobrou ochrannou výstroj, jednak zbraně uzpůsobené na tento typ boje (zejm. gladius; s kopími by se jim zrovna toto dělalo špatně) a pilla. Oštěpy ale měl v rukou kde kdo, občas podobné konstrukce jako pilla (např. v pátém století jsou oblíbené angony, zde jeden z Roztok u Prahy), takže Římané nejspíš nebyli jediní, kdo byl takhle agresivní, ale podobné kousky si nemohl dovolit každý.

[Markus]

Akorát teda zmínky o veteránech zvaných principes v první linii, obrněných lučištnících (he?) ve druhé řadě za nimi a lehkooděncích ve třetí linii mě nenaplňujou zrovna důvěrou ve faktickou přesnost.

[Paul]

Akorát teda zmínky o veteránech zvaných principes v první linii, obrněných lučištnících (he?) ve druhé řadě za nimi a lehkooděncích ve třetí linii mě nenaplňujou zrovna důvěrou ve faktickou přesnost.

Jak říkám, s Vegetiem to bývá občas dost náročné.

Pokud někdo četl Mes Rêveries od Mořice Saského, tak tohle je podobné, akorát žádný lepší pramen se prostě nedochoval.

Nicméně, Stretegikon (IX.5) uvádí pouze prostor, který zabírá kůň s jezdcem, a to tři stopy (přibližně 90 cm).

---
George T. DENNIS (přel.), 1984. Maurice’s Strategikon. Handbook of Byzantine Military Strategy. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. ISBN 0-8122-7899-2.

[Argonantus]

Markusi,

já se obávám, že jsi úplně zbloudil. Komi na začátku popsala situaci, jak se může pěšák s kopím (bez určení času, místa, typu vojska) dostat do šílené situace, kdy je proti své vůli tlačen na kopí proti sobě a nic s tím nemůže dělat.

Tys pravil bombasticky, že je to "romantický nesmysl".

Já to podpořil odkazem na Ectheilony a jejich pikenýry (který furt nemůžu najít a měl jsem podezření, že to dokonce bylo v této debatě), že se to stát může, a zřejmě stává od počátku věků z různých důvodů, a pak si vzpomněl, že se to vlastně stalo i mně osobně (prapříčinou tlaku na lidi byl obrněný transportér, na stranách domy a na konci mírně obrněný policejní kordón.)

Vysvětlil jsi, že jsme zřejmě nebyli dobře vycvičení (?), o čemž jednak není pochyb, ale na druhou stranu by to naši situaci nijak nezměnilo, jak dá zdravý rozum.

Pak jsi to začal zužovat na starověk a na jakéhosi machra historika.

I zúžené na machra historika je to furt kravina. Lze vymyslet řadu případů, kdy k popsanému efektu dojde, na jedné straně, na druhé, možná i na obou. Něco jiného jsou standardní taktiky a příručky a něco jiného je reálná bitva, kde se taktika z milionu důvodů může nepovést. Jak pravil York přede mnou.

Ano, páchání sebevraždy tímto způsobem není součástí žádné standardní taktiky v žádném věku, ale to je strawman, který sis bůhvíjak vytvořil v hlavě, to nikdo netvrdil. Komi nepopisovala taktiku, popisovala efekt.

[Markus]

No nevím, jestli jsem úplně zbloudil a jestli Komi „nepopisovala taktiku“:

Mě by zajímalo, jak moc se třeba využívalo to, že bylo víc nahustenych řad za sebou, přišel pokyn vyrazit vpřed a pokusit se o průlom a ty zadní řady prostě ty chudaky vpředu do nepřátel natlacily....

O tom, že stát se to mohlo – zřejmě proti vůli bojujících v nějaké chybové situaci nebo když šly věci do háje – se s tebou přít nebudu. Ale „jak moc se to využívalo?“ Spíš vůbec.

[Paul]

Díval jsem se teď na Maciejowskou/Křižáckou/Morganovu Bibli, jestli v ní nenajdu něco zajímavého k vyobrazení bitev ve středověku a na foliu 12r jsem objevil ilustraci válečného vozu:

chariot crusader bible.jpg

Jedná se o výjev z Knihy soudců (4:1–16):

Po Ehudově smrti však synové Izraele znovu jednali v Hospodinových očích zle. Hospodin je proto vydal napospas kanaánskému králi Jabínovi, který vládl v Chacoru. Vůdcem jeho vojska byl Sisera, který sídlil v Charošet-hagojimu. Synové Izraele volali k Hospodinu, protože Sisera měl devět set železných vozů a po dvacet let syny Izraele krutě utiskoval.

V té době soudila Izrael prorokyně Debora, manželka Lapidotova. Sedávala pod Debořinou palmou mezi Rámou a Bet-elem v Efraimských horách a Izraelci si k ní přicházeli pro rozhodnutí. Ta poslala pro Baráka, syna Abinoamova z neftalímského Kedeše, a vyzvala ho: „Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: Jdi, vezmi s sebou deset tisíc mužů z Neftalíma a Zabulona a vytáhni s nimi na horu Tábor. Sd 4,7Já pak přivedu vůdce Jabínova vojska Siseru i s jeho jízdou a s jeho zástupy k potoku Kíšon a vydám ti ho do rukou.“

Barák jí odpověděl: „Půjdeš-li se mnou, půjdu. Nepůjdeš-li se mnou, nepůjdu!“

„Dobrá, půjdu s tebou,“ řekla mu na to, „ale ty se svou cestou neproslavíš. Hospodin totiž vydá Siseru do rukou ženy.“ Potom Debora vstala a odešla s Barákem do Kedeše, kam Barák svolal Zabulona i Neftalíma. Následovalo ho 10 000 mužů a šla s ním i Debora.

Cheber Kenijský se oddělil od ostatních Kenijců, potomků Mojžíšova švagra Chobaba, a utábořil se u dubu v Caananimu, což je u Kedeše.

Když se Sisera dozvěděl, že Barák, syn Abinoamův, vytáhl na horu Tábor, povolal z Charošet-hagojimu celou svou jízdu devíti set železných vozů a celé své vojsko k potoku Kíšon.

Debora tehdy řekla Barákovi: „Vzhůru! Toto je den, kdy ti Hospodin vydal Siseru do rukou. Vždyť před tebou jde sám Hospodin!“ A tak Barák vyrazil z hory Tábor a za ním 10 000 mužů. Hospodin tehdy před Barákem rozprášil celou Siserovu jízdu a celé jeho vojsko ostřím meče. Sisera seskočil z vozu a prchal pěšky, zatímco Barák pronásledoval ty vozy a vojsko až k Charošet-hagojimu. Celé Siserovo vojsko padlo ostřím meče; nezůstal ani jediný.

Zajímavé je, že Barák vytáhl na horu Tábor, důležitější je nicméně samotné vyobrazení. Vozy na něm nemají rejd, koně je táhnou s použitím chomotu a jeden z tažných koní je osedlaný, protože vůz nemá kozlík a vozka ho řídil ze sedla. Na iluminaci vozka chybí (patrně skončil zasažený ranami Izraelitů a teď leží dole pod koly vozů), ale ilustrátor zřejmě považoval za velmi praktické, aby tam nějaký byl.

Zároveň si povšimněte postavy Debory v červené a modré, což je kombinace vyhrazená většinou pro Krista a Pannu Marii, celkové úrovni krvavosti celé scény (jednomu z rytířů dole vyhřezla střeva) a také toho, jak jízdní knechti drží svá kopí (obouruč a z ilustrace se zdá, že je to způsob boje vyhrazený pouze pro ně).

[Passingby]

... (jednomu z rytířů dole vyhřezla střeva) ...

Nejenom jednomu, já napočítal dokonce tři instance.

Zároveň si povšimněte...

Mě přišly zajímavé ty poznámky v arabštině (?)

[Paul]

Nejenom jednomu, já napočítal dokonce tři instance.

Ha, dobrý postřeh! Na horní ilustraci jsem se moc nedíval, ale dva chudáci s vyhřezlými střevy tam jsou.

Mě přišly zajímavé ty poznámky v arabštině (?)

To jsou nápisy v perštině a judeo-íránštině. Vznikly tak, že tuto Bibli daroval roku 1608 krakovský biskup perskému šáhovi.

[Paul]

Procházím teď prvorepublikový vojenský tisk, ve kterém se objevují velmi zajímavé věci, a pokud by někoho zajímalo, jak vypadá 30 000 mužů na jednom místě, tak takhle:

30k mužů.webp

[Argonantus]

30 000 je ten jeden ctverec, nebo vsechny tri?

[Paul]

Všichni dohromady. Nastupují ve 45 zástupech se třemi řadami, což znamená, že v každé řadě by mělo být nějakých 220 mužů, a pokud to odhaduju dobře, mělo by to přibližně vycházet.

[Argonantus]

Je to evidentne strahovsky stadion, na ktery se pry vejde 250 000 lidi, kdy je uplne plny. Trochu podobne jako Vaclavak, coz je asi 200 000. A meli jsme i vetsi sleziny na Letne.

[Paul]

Je to spíše historiografická záležitost než skutečná tvář středověké bitvy, ale chtěl jsem sepsat pár myšlenek týkajících se toho, jak nad historií přemýšlíme, jak si ji představujeme a částečně i to, proč je to důležité. Výsledkem je článek přecházející od sci-fi přes velkofilmy až k počítačovým hrám se záměrem nastínit možnosti, které máme, pokud si chceme lépe představit takovou středověkou bitvu.

• co má planetární invaze společného se Sokolským sletem
• proč by jízda Rohanských před branami Minas Tirith skončila špatně a proč je to pro filmaře důležité
• co se stane, když předmoderní bitvu převedete do hry v měřítku 1:1
• ...a v neposlední řadě co s tím vším může historik vůbec dělat

Tak tedy: Historici a hamburgery: Malé velké detaily v historickém výzkumu

[tochalius]

Větu „Nolanova Odyssea si zaslouží kritiku za velmi mnoho prohřešků vůči filmařskému umění, logice a původnímu dílu“ tam máš jako zkoušku pozornosti, jestli to skutečně čteme? Protože pocitu „prohřešení se“ vůči původnímu dílu rozumím, vůči logice ještě dejme tomu (i když…), ale vůči filmařskému umění, navíc „velmi mnoho“, to by si teda zasloužilo trochu rozvést.