Kolik je v OSR roleplayingu?

[Markus]

V OSR si (já) nikdy neřeknu: "Teď by moje postava udělala X", protože rozhodnutí svá a rozhodnutí postavy nerozlišuji. Obzvlášť v tom dungeonu.

No a u těch gnollů jste si jako hráči řekli „tohle nebudu herecky ztvárňovat, nechce se mi, tak si to povíme jenom jako hráči.“ To je vaše rozhodnutí, holt jste zrovna neměli chuť na přímou řeč. Ale jelikož hráč a postava chtějí totéž, tak to není příklad toho, kdy jde mechanika proti roleplayi. Hráč i postava si mysleli totéž = nevidím, jak OSR blokuje/zkresluje roleplay.

EDIT:

V OSR si (já) nikdy neřeknu: "Teď by moje postava udělala X", protože rozhodnutí svá a rozhodnutí postavy nerozlišuji. Obzvlášť v tom dungeonu.

Pokud hraješ postavu, která nemá žádnou vlastní vůli a osobitou povahu jinou než MarkyParky, tak děláš OSR (a RPG obecně) blbě.

[Markus]

Jo a googlím termín „thin client“ a nacházím ho jenom na RPG Fóru. Můžete mi někdo říct, odkud se to vzalo?

[Sosacek]

Asi se snažím říct, že engaging gameplay má na roleplay mnohonásobně větší vliv než nějaké umělé odměny.

Nesouvisi s tim pak to, ze ten "hapticky olschool" kde musis vsechno rict spravne nebo ti gm zabije postavu (potresta chybejici player skill) je pro spoustu lidi brutalni nuda?

Jenom nevim jestli hapticky oldschool neni spis karikatura a realne tak nikdo nehraje, na to nemam zkusenosti z terenu.

[Markus]

Sosáček tradičně buď trollí, nebo netuší, o čem mluví, pravděpodobně obojí.

[Sosacek]

To mi asi vysvetli. Me prijde ze tu (vic prispevku zpatky teda) vic typku rikalo ze se jim nechce roleplayovat kdyz musi hlavne drzet postavu nazivu. Vidim tam souvislost s tim co rikal Quentin, myslim ze to spravne pojmenoval.

[Jerson]

Markusi, pokud definuješ roleplaying pouze na to, co hráč hraje "tady a teď", tak se roleplayování v OSR a v normálních hrách asi neliší. Nicméně (pro mě) je zásadní rozdíl, že "normální" roleplaying zahrnuje i charakterový, duševní, vztahový a další ne-mechanický rozvoj postavy.
Když budu hrát hru, která je dost smrtící, a neoptimální rozhodnutí povedou ke smrti ještě rychleji, tak některé typy charakterů ani nedostanou prostor na rozvoj, protože dřív zemřou.
Navíc jak těch situací na roleplaying je málo, tak i charaktery kompatibilní se smrtícím prostředím budou omezené v porovnání s jinými hrami.

[Markus]

Sosáček: Omlouvám se, nechal jsem se unést a nedočetl jsem tvůj příspěvek do konce. Trapný. Haptický oldschool fakt je karikatura a nikdo tak nehraje. (Ale viz, bod OSR.)

[York]

vic typku rikalo ze se jim nechce roleplayovat kdyz musi hlavne drzet postavu nazivu.

To nedává smysl, snaha držet postavu naživu je roleplaying.

Roleplaying naopak ze hry mizí ve chvíli, kdy se umírá moc často, hráči jsou z toho frustrovaní a mají pocit, že nemá smysl se snažit. Plus se to kombinuje s tím, že když postavy umíraj jak na běžícím páse, hráči přestávají mít chuť se do nich vžívat.

[Sosacek]

vic typku rikalo ze se jim nechce roleplayovat kdyz musi hlavne drzet postavu nazivu.

To nedává smysl, snaha držet postavu naživu je roleplaying.

Roleplaying naopak ze hry mizí ve chvíli, kdy se umírá moc často, hráči jsou z toho frustrovaní a mají pocit, že nemá smysl se snažit. Plus se to kombinuje s tím, že když postavy umíraj jak na běžícím páse, hráči přestávají mít chuť se do nich vžívat.

Do diskuse o definici roleplaye se nechci poustet, ale k tvemu druhemu bodu, treba me osobne uz tohle dela ten potencial ze se snadno / casto umira. Ale to je jeden bod, umim si snadno predstavit, ze by nekoho nebavila naopak hra je kde jasne ze postava prezije pokud se aktivne nepokusi umrit.

[Markus]

Tady už se postopadesátý cyklí myšlenka, kdy někteří tvrdí: Nedokážu si užít hraní postavy, která může umřít, je to pro mě strašně roleplayingově omezující.

A já vám postopadesátý řeknu, že mně to v ničem nebrání a jsem schopnej užít si roleplayování i postavy, která umře při prvním sezení.

Tak prostě přijměte, že je to nějaká vaše osobní preference nebo blok a netvrďte nesmysly, že to nejde ani nikomu jinému.

Ostatně: jak roleplayujete, když hrajete one shot? A tu postavu už nikdy jindy neuvidíte? To se do ní taky nedokážete vžít? Jak se to liší od smrti postavy po jednom sezení?

EDIT: Anebo ještě lepší příklad. Přijdeš na oneshot. Hrajete sotva hodinu, když ti zazvoní telefon, naléhavá situace, musíš odejít, už to nikdy nedohraješ. Byl tvůj roleplay v uplynulé hodině kvůli tomu nějak horší, míň ti to šlo? Nějak tě to omezovalo?

Analogická situace: na kostkách po hodině hry padlo, že postava umřela, nikdy to (za ni) nedohraješ. Totéž. Proč by to mělo znamenal, že v té hodině, co jsem za ni hrál, mě to nějak omezovalo?

[Sosacek]

Ostatně: jak roleplayujete, když hrajete one shot? A tu postavu už nikdy jindy neuvidíte? To se do ní taky nedokážete vžít?

Jako ja treba moc ne, no. Na Slezinovych oneshotech hraju suvernne nejhur ze vsech moznych situaci.

EDIT: ale jsem zvedavy jak to maji ostatni.

Ale ja myslim ze to je v pohode - pointa diskuse je vysvetlit si svoje pozice a zkusit zjistit, jestli se vsichni nemuzeme dozvedet neco noveho. Nekdy se to stane a ty pozice se pohnou, nekdy to u tech pozic skonci, ale rozumime si trochu lip. Ne?

(tyve mam dneska nejakou fakt divnou naladu)

[Corny]

Samozřejmě že to je osobní preference. Je blbost tvrdit, že nějak obecně platí, že "pokud postavy často umírají, tak to lidem brání/demotivuje je to od Roleplayingu a vžívání se". Úplný nesmysl. To je jak tvrdit, že "hráče nebaví roleplayovat, když pořád hází neúspěchy". Je tuna her a hráčů, kterým to nikdy v roleplayingu nebránilo a třeba já si klidně užiju, když budu hrát na každém sezení novou postavu, která možná bude žít jen chvíli, ale za to to bude pořádná jízda.

[Markus]

(tyve mam dneska nejakou fakt divnou naladu)

[Nordoslav]

(6) PbtA

„Potkal jsem bandu konkurenčních dobrodruhů a v ní úhlavního nepřítele. V OSR na něj moje vznětlivá postava nezaútočí, protože by mi chcípla a já o ni nechci přijít. V PbtA na něj klidně zaútočím, protože ten systém je nastavený tak, že to skoro jistě vyhraju, a i když ne, postava mi neumře.“

Jako ano, tohle je pravda, ale pokud tady někdo zkresluje roleplay, tak je to PbtA, ne OSR. Protože v PbtA máš tu rovinu metauvažování, kdy víš, že hra tě šetří a naklání šance v tvůj prospěch. V OSR nemáš metauvažování, jedeš simulačně a bojíš se.

Osobní zkušenost: v Pbta je moje úroveň metauvažování mnohem nižší než v OSR, protože jedu fiction first a přemýšlím spíš v postavě možná se do toho grázla pustím, možná ne, záleží jak moc je mojhe postava kretén, ale co se bude dít pak?

V Henshinu mu heroicky nakopu prdel, protože zaplatím žeton a ještě z toho vygenmeruju morální lekci, která mi pomůže sejmout zvětšené monstrum. V Henshinu se navíc ani nehází kostkama.

V Monster of the week zaplatím dva body štěstí u klíčových hodů. tak se z toho nějak vylížu, jenže to znamená, že jsem se o nějakých 30% přiblížil nevyhnutelné zhoubě

V Ironsworn dostanu na prdel jak malé dítě a v lepším případě skončím mrtvý, v horším povalený ve sněhu bez ruky, bez zásob a bez šance na cokoliv

PbtA je tak široké spektrum her, že bagatelizovat ho takovýmhle krátkozrakým výrokem poukazuje tak maximálně na neznalost pisatele

Ve Svitcích mi mimochodem hráči řeší svou smrtelnost mnohem víc, než u jiných her, které jsme zažil a poměrně pravidelně utíkají z dungeonu před dokončením, nebo nesplní úkol protože se prostě bojí že zařvou... a taky ví, že je to sandbox, takže se mohou oni nebo kdokoliv jiný vrátit...

[Markus]

Za odbočku s PbtA se mimochodem omlouvám, bylo to spíš rejpnutí. Ale vidím, jak mě rozčiluje, když mi někdo, kdo OSR nejspíš moc nehrál, tvrdí, co je to OSR. Asi to bude stejné, jako když já hráčům PbtA tvrdím, jak PbtA funguje. Neměl bych to dělat.