[články] Jak jsem se učil hrát old-schoolově

[Markus]

Čau lidi.

Rozjel jsem oldschoolovou kampaň s lidmi, kteří RPGčka nikdy nehráli, a nemůžu si pomoct, musím o tom blogovat. Chtěl bych se dělit o své postřehy a techniky – jak to hraju a jak mi to zabírá. Snad to někomu přijde užitečné nebo aspoň zajímavé.

Průběžně aktualizovaný rejstřík této diskuze. Co se kde probíralo:

Co je old-school renesance? Úvodní článek, diskuze str. 1–4 (článek editován na základě diskuze)
1. Nepolíbení hrajou Dungeon Crawl Classics – Jak hráčům otevírat možnosti. Diskuze o sítu a jeho (ne)vhodnosti pro old-school, problematické situace z mé hry, str. 5–9, 12–13, 15
2. O úvodním sítu a tvorbě postav z ničeho. Společná diskuze s předchozím
3. Svatyně Pomalého boha aneb kritický fail na zahájení kampaně. Diskuze o pomalosti hry, str. 9–11, světlo 14–15
Představení modulu: Doom of the Savage Kings. str. 15–16
4. DotSK: Příchod do Hirotu aneb asi potřebuju zavést hod na reakci? Diskuze o hodech na reakci str. 16–18
5. DotSK: Den v Hirotu aneb Markus se zamýšlí nad městy v RPG. Diskuze o vedení hry ve městě, str. 18–23
6. DotSK: Výprava do Utu-Hengalovy hrobky aneb o nepředvídatelnosti systému. O mechanikách přepadení, str. 23–24
7. DotSK: Nositelé kladiva a kopí. str 24
Volná diskuze o podobě hry. Strana 24+
8. DotSK: Sociální intermezzo, strana 27
Hra jako stavebnice – o bastlení, jednoduchosti a znovuobjevené radosti z hraní, str. 27-32
O plynutí času mimo hru: odpočinek, hýření, výcvik, kalendář a naskriptované události a volná diskuze o schopnostech, str. 32+
Tak vy chcete hrát oldschoolově?, uzavření úvodní série představující old school, str.39–43
Hackujeme OSR: Tajné chodby + k100 tabulka tajných dveří, str.43
Těžké teoretično: Markusův manifest dobrodružného odschoolového sword & sorcery
Hraní Masks of Lankhmar a reakce na něj.
Hraní Night of Blood a reakce na něj

Samostatné diskuze o mých kampaních:
Putování kolem řeky Set, ukončená kampaň, většina diskuze proběhla ještě v tomhle vlákně před oddělením
Barumaz - oldschoolová kampaň a megadungeon

[Jerson]

Já napočítal čtyři, možná jen tři, a a nikoliv ve vztahu k mým preferencím, jako spíše ve vztahu k tvým dalším preferencím.
Nicméně z mého pohledu máš úplně nesmyslně definované "dobrodruhy".

[Vitus]

Druhá věc, co mi občas z diskusí přišlo, že sice někdy uvádíš, že by problém měl mít více řešení, s čímž souhlasím, ale třeba za sebe do toho zahrnuji i řešení, jež nevyžadují herní mechaniky (...) občas mi přišlo, že jsi zastáncem sice více řešení, ale spíše v rámci daných herních mechanik).

To bude nějaká mejlka, já naopak všude hlásám, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala a prasila za běhu.

Díky za upřesnění ohledně toho "story first" versus "principles first", tady u toho trochu doplním jak jsem to myslel - neměl jsem na mysli prasení mechanik (to jsem si všimnul ve více vlákneš, že nad hodně věcmi mávneš rukou a napíšeš "tak si to upravte podle sebe", s tím za sebe souhlasím a občas jsme to dělávali taky), já mám na mysli spíše podobnou situaci:
- problém lze vyřešit pomocí mechanik (lezením po zdech, páčením zámků, pobíjením nevinných stvůr)
- hráči se ale rozhodnou úplně ignorovat řešení pomocí schopností a dovedností svých postav a přijdou s řešením, jak přes ukecání správných postav (odehraného ukecání), kombinací běžně dostupných reálií s naznačanými indíciemi vše vyřeší bez jediného hodu kostkou
Za mne tomuhle tleskám (pro mne je to podle "story first") i když se vlastně nerhálo ("roll"), jen hrálo ("role") .
Podle mne tohle by mělo jít s určitým old-school pojetím dohramady taky (viz jedna naše dřívější debata), ale nabyl jsem dojmu, že to není tvůj preferatus .

EDIT: S tím, co jsi psal Jersonovi, o rozmanitosti RPG světa, a o tom, že to je na tom to krásné, zcela souhlasím.

[York]

- hráči se ale rozhodnou úplně ignorovat řešení pomocí schopností a dovedností svých postav a přijdou s řešením, jak přes ukecání správných postav (odehraného ukecání), kombinací běžně dostupných reálií s naznačanými indíciemi vše vyřeší bez jediného hodu kostkou

Tohle se podle mě s těmi sepsanými body nijak nevylučuje. V pravidlech, podle kterejch hraju, ostatně žádnej hod na ukecávání není, takže jinak než odehráním nikoho ukecat nejde.

[Markus]

Za mne tomuhle tleskám (pro mne je to podle "story first") i když se vlastně nerhálo ("roll"), jen hrálo ("role") .
Podle mne tohle by mělo jít s určitým old-school pojetím dohramady taky (viz jedna naše dřívější debata), ale nabyl jsem dojmu, že to není tvůj preferatus

Ba naopak, tahle tvořivost ve fikci je super a žádoucí! Jak z hlediska "tradičních principů old schoolu" (tak jak se tradují), tak z hlediska toho, co baví mě osobně. Naopak mě chvílema trápí, když mí hráči řeší situace "na první dobrou" a třeba se nesnaží si s nimi "víc vyhrát".

Nicméně z mého pohledu máš úplně nesmyslně definované "dobrodruhy".

Povídej, přeháněj.

Rovnou podotknu, že tahle definice se hodně opírá právě o to „sword & sorcery“.

[Vitus]

Markusi, rychlý dotaz - máme povoleno polemizovat s těmi body z toho článku ?

Mně třeba připadá, že navzdory deklaraci, že (cituji) "slovo „dobrodružné“ tu používám ve významu, jaký má v termínu „dobrodružná literatura“", tak vlastně hned v bodě 1 jsi škrtnul několik linií dobrodružné literatury (namátkou D. Defoe a jeho Robinson Crusoe je spíše o přežití, než objevování, obdobně jsou na tom i některá stěžejní díla, J. Vernea; Tři muškektýři toho fyzicky moc neobjevují, leda by se do objevování počítala i detektivka, kam spadá třeba z novodobých i Vondruška, jehož hlavní trojice hrdinů a v podstatě dobrodruhů má domov a základnu na Bezdězu, do objevování nespadají moc ani J.F. Cooper či K. May, leda by se objevování rozšířilo i na možnost objevování možností soužití různých kultur, a takhle bychom mohli pokračovat o velké části autorů, co se objevili v edici KOD, případně Karavana či patřili do stáje vydavatelství jako Toužimský & Moravec).

[Markus]

Určitě polemizuj - a díky za upřesnění, většinu těch knížek jsem ani nečetl. Akorát teda Robinson mi přijde, že objevuje dost, ne? Celé je to o objevování toho ostrova, což je pro něj úplně nové prostředí, čtenář ho objevuje s ním. O Mayovkách bych se nestyděl říct totéž, i když jsem to teda četl dáááááávno. Verne je taky explorace jak vyšitá, ne? Fantastický jiný svět!

Akorát ten článek nemá definiční ambici, je to nějaký osobní výčet. Hledal jsem slova, kterými to vystihnout, a když mi nestačilo jedno, přidal jsem další. A další. Proto "dobrodružná fantasy", ještě líp spíš "dobrodružná sword & sorcery".

(Myslím si, že bez toho "fantasy" a bližších specifikací by to bylo moc široké. K dobrodružnému žánru asi patří i detektivky, ne? Ale to už jsme dost jinde.)

[York]

Mně třeba připadá, že navzdory deklaraci, že (cituji) "slovo „dobrodružné“ tu používám ve významu, jaký má v termínu „dobrodružná literatura“", tak vlastně hned v bodě 1 jsi škrtnul několik linií dobrodružné literatury.

Ze Sword&Sorcery znám asi jenom Conana, ale pokud mám soudit podle něj, tak tohle zúžení sedí. I když se tam třeba Conan přidá k pirátům, tak povídka není o tom, jak několik let přepadá obchodní lodě (to se odbyde jednou větou), ale o tom, jak se svojí družkou prozkoumává ruinu města v džungli.

[Vitus]

Určitě polemizuj - a díky za upřesnění, většinu těch knížek jsem ani nečetl. Akorát teda Robinson mi přijde, že objevuje dost, ne? Celé je to o objevování toho ostrova, což je pro něj úplně nové prostředí, čtenář ho objevuje s ním. O Mayovkách bych se nestyděl říct totéž, i když jsem to teda četl dáááááávno. Verne je taky explorace jak vyšitá, ne? Fantastický jiný svět!

Verne samozřejmě má romány o exploraci fyzické a poznávání nového, ale má i romány (stejně dobré) třeba i o objevování spiknutí (namátkou Ocelové město). U Maye je to podle mne v tomto směru ještě složitější, protože tam jde sice o objevování, ale nových kultur a vztahů (ta fyzická explorace je tam spíše tak nějak mimochodem a často vlastně potlačená do jedné věty, jak píše pak dál York o Conanovi EDIT: naopak o přepadávání obchodních lodí). Ovšem do dobrodružné literatury patří tak R.L. Stevenson (většina zná Ostrov pokladů, což je island crawl jako vyšitý), ale má i další romány, kde jde o objevování intrik a spiknutí (Únos, Katriona), patří tam Walter Scott, jenž je opět o spiknutích a intrikách. Co se týká robinzonád, tak fyzické objevování je opět jenom druhotným jevem, primární je přežití a objevování sebe sama (výborně se čtou i skutečné robinzonády zpracované Františkem Běhounkem). Já jsem měl na mysli hlavně to, že pokud dobrodružství zúžíme na exploraci (což Markus pro účely svého článku udělal), pak vlastně vylučuje i další možné směry, které taky (aspoň co si pamaruji) do old schoolu patřily - přežití, detektivka, intriky a spiknutí. Což mi přišlo škoda z toho vylučovat. Jediné, co tam asi nebylo a patří už do "new school" ("modern school" ?) je objevování sebe sama.

Akorát ten článek nemá definiční ambici, je to nějaký osobní výčet. Hledal jsem slova, kterými to vystihnout, a když mi nestačilo jedno, přidal jsem další. A další. Proto "dobrodružná fantasy", ještě líp spíš "dobrodružná sword & sorcery".

Já jsem tohle pochopil tak, že to "sword & sorcery" je žánr (tedy že to není sci-fi, oživená historie, současnost, utopie, postapo...) a to slovo "dobrodružná" více vymezuje jaký druh toho "sword & sorcery" v rámci old schoolu preferuješ, proto jsem tohle pak dále nějak nerozebíral, ale mám pocit, že by ta moje polemika ohledně zúžení pojmu "dobrodružství" platila nadále .

[Vitus]

Mně třeba připadá, že navzdory deklaraci, že (cituji) "slovo „dobrodružné“ tu používám ve významu, jaký má v termínu „dobrodružná literatura“", tak vlastně hned v bodě 1 jsi škrtnul několik linií dobrodružné literatury.

Ze Sword&Sorcery znám asi jenom Conana, ale pokud mám soudit podle něj, tak tohle zúžení sedí. I když se tam třeba Conan přidá k pirátům, tak povídka není o tom, jak několik let přepadá obchodní lodě (to se odbyde jednou větou), ale o tom, jak se svojí družkou prozkoumává ruinu města v džungli.

Kdyby tam dal Markus jenom to "dobrodružná sword & sorcery", asi by mne to tak nezarazilo, ale pozastavoval jsem se nad tím, jak nejdříve pomocí odkazu na dobrodružnou literaturu definuje pojem "dobrodružný", aby ho pak (pro mne trochu překvapivě) vzápětí zúžil jenom na tu exploraci. Jinak sword & sorcery nemusí být vůbec o exploraci, klidně může být pojat stylem "hrdina v honbě za mstou vymlacuje vše a všechny, koho zná" (nejsem velký fanoušek tohoto žánru a četl jsem to okrajově před více, než 20ti lety, takže neumím přesně říct, jaký příběh sem patřil, ale mám právě tušení, že některé příběhy i o Conanovi samotném byly takto pojaté).

[Markus]

Vitus: Asi píšu něco blbě, protože víceméně všechno, co píšeš, mi přijde jako „objevování“. S výjimkou toho „objevování sebe sama“. Mayovo objevování nových kultur? Ukázkové. Stevensonův ostrov pokladů? Jasně. Spiknutí a intriky? Co by ne?

Ten fyzický rozměr zmiňuju proto, že je podle mě nutnou součástí toho, jak to vypadá ve hře. Když si PJ připraví „dobrodružství“ na hru, podle mě význam toho termínu v sobě nese to, že si připravuje nějakou fyzickou lokaci. Takže když bude hra o spiknutí, je tomu třeba dát nějaký „fyzický“ rozměr - PJ vymyslí třeba nějaká sklepení hluboko pod chrámem zapomenutého kultu, rozmístí strážce a překážky atd... Hráči se tam pak vypravují a tohle nové místo „objevují“ a spolu s tím odkrývají to spiknutí.

Když půjde o Mayovo objevování kultur, rozhodně tam bude figurovat příprava nějaké indianské vesnice, která se dá navštívit, nebo minimálně třeba příprava nějakého otevřeného světa a tabulek náhodných setkání, ve kterých budou různý indiáni, vyvrhelové a stavitelé železnic - ale opět to má fyzický rozměr toho, že dobrodruzi to zažívají při cestování.

Survival je dobrodružství jak sviňa, ale taky jaksi vyžaduje připravenou mapu nebo aspoň zákonitosti prostředí, ve kterém přežíváš. A tím survivalem to prostředí vlastně objevuješ. (Akorát hádám, že v RPG bude survival spíš výplňová aktivita při cestování mezi dobrodružstvími.)

Prostě si od „klasického dobrodružného hraní“ nějak nedokážu ten fyzický rozměr odmyslet. Je asi možné hrát hry třeba o spiknutích a intrikách, aniž by existovalo připravené herní prostředí a celé to byla jenom nějaká série rozhovorů u jednoho stolu, ale to už se pode mě trochu vymyká z toho, co se v klasickém RPG myslí „dobrodružstvím“ - dostáváme se spíš do žánru příběhových her.

[Vitus]

Vitus: Asi píšu něco blbě, protože víceméně všechno, co píšeš, mi přijde jako „objevování“. S výjimkou toho „objevování sebe sama“. Mayovo objevování nových kultur? Ukázkové. Stevensonův ostrov pokladů? Jasně. Spiknutí a intriky? Co by ne?


Ten fyzický rozměr zmiňuju proto, že je podle mě nutnou součástí toho, jak to vypadá ve hře. Když si PJ připraví „dobrodružství“ na hru, podle mě význam toho termínu v sobě nese to, že si připravuje nějakou fyzickou lokaci. Takže když bude hra o spiknutí, je tomu třeba dát nějaký „fyzický“ rozměr - PJ vymyslí třeba nějaká sklepení hluboko pod chrámem zapomenutého kultu, rozmístí strážce a překážky atd... Hráči se tam pak vypravují a tohle nové místo „objevují“ a spolu s tím odkrývají to spiknutí.

Když půjde o Mayovo objevování kultur, rozhodně tam bude figurovat příprava nějaké indianské vesnice, která se dá navštívit, nebo minimálně třeba příprava nějakého otevřeného světa a tabulek náhodných setkání, ve kterých budou různý indiáni, vyvrhelové a stavitelé železnic - ale opět to má fyzický rozměr toho, že dobrodruzi to zažívají při cestování.

Asi to možná bude tím, jak jsi uspožádal ten bod 1 ve svém článku, musel jsem si jej ještě párkrát přečíst znovu, abych zpětně pochopil, že jsi tím objevováním měl na mysli víc, než jen fyzickou exploraci (na první přečtení i druhé mi přišlo, že právě na tu fyzickou exploraci to zužuješ). Teď už mi je jasné, že jsi to nemyslel primárně to zúžit jen na fyzickou exploraci.

Survival je dobrodružství jak sviňa, ale taky jaksi vyžaduje připravenou mapu nebo aspoň zákonitosti prostředí, ve kterém přežíváš. A tím survivalem to prostředí vlastně objevuješ. (Akorát hádám, že v RPG bude survival spíš výplňová aktivita při cestování mezi dobrodružstvími.)

Právě ten survival mne pak udeřil do očí, protože jinde si velmi bravurně obhajoval práci se zdroji (respektive to byla diskuse o používání světla a práci se zdroji světla), kdy mi přišlo, že ten nedostatek některých zdrojů dává jakémukoliv dobrodružství ten survival efekt (a nemusí to být světlo, může to být nedostatek jídla, peněz, informací - podle toho co kde má smysl).

Prostě si od „klasického dobrodružného hraní“ nějak nedokážu ten fyzický rozměr odmyslet. Je asi možné hrát hry třeba o spiknutích a intrikách, aniž by existovalo připravené herní prostředí a celé to byla jenom nějaká série rozhovorů u jednoho stolu, ale to už se pode mě trochu vymyká z toho, co se v klasickém RPG myslí „dobrodružstvím“ - dostáváme se spíš do žánru příběhových her.

Při rozplétání intrik či detektivním pátrání ten fyzický rozměr objevování nemusí vůbec nastat - pohybuji se ve známém prostředí, mezi známými lidmi, ale objevuji nové vztahy. Sice to nevypadá moc old schoolově, ale podle mne hodně old school modulů mělo ty na první pohled zbytečné informace právě proto, aby třeba vypravěč mohl prostředí a postavy, které třeba dobrodruzi již znají z předchozího dobrodružství, mohl použít pro detektivní či spikleneckou zápletku, aniž by postavy musely někam cestovat.

[Jerson]

Asi takto - dobrodružné hry hraju - či chci hrát - také, a to i když už hraju fantasy, takže když vyjdu z tvého finálního prohlášení V zásadě se snažím říct, že byste měli hrát DCC, budu s ním polemizovat právě z tohoto pohledu.

1) Základ dobrodružství není jen objevování, ale i řada jiných věcí, třeba boj, nebo špionáž. Nicméně horkotěžko se mi představuje něco, co by mohlo alespoň teoreticky spadat do dobrodruřné hry, a nedalo se to nějak napasovat na objevování, když i ta špionář nebo detektivka je vlastně objevování nových souvislostí. Nicméně klasická válka mi už jako objevování nepřijde.

2) Postavy jsou dobrodruzi - a pak vyjmenuješ postavy, které zcela jistě (alespoň pro mě) dobrodruzi nejsou. Dobrodruh je někdo, kdo se z vlastního rozhodnutí vydá dělat věci, které "běžní lidé" nedělají. Vandráci, tuláci, otrapové a vyvrhelové jsou přesně ti, kteří se ve většině případů nemohli rozhodnout a prostě u takového způsobu života skončili. Úplně tam chybí ti nejklasičtější dobrodruhové, tedy různí bohatí lidé, případně králové nebo jiní šlechtici, kteří podnikají dobrodružství, protože můžou. Patří sem Willy Fog na cestě kolem světa, patří sem profesor historie Indiana Jones, patří sem Lara Croft. Možná nemají rodinu, která by je držela na místě, ale mají své místo, svůj domov, přátele v místě bydliště, zázemí - a někdy i tu rodinu, byť možná ne funkční v tom klasickém smyslu. A ty pochybné morální kvality jsou přímo protiklad českého slova dobrodruh. I když se následně vymezuješ proti "hrdinům", což s morálními kvalitami až tak nesouvisí. Člověk může být čestný a spravedlivý, a přitom nebýt mezi první stovkou lidí ochotných obětovat se kvůli záchraně světa, nebo alespoň království.

Taktéž vazby na místo mít můžou a hodně silné, i když v dobrodružném příběhu můžou být jen naznačené - ale nemusí. Mít kamarády po půlce světa se rozhodně vyplatí.

3) To že se hráči na tvorbě světa podílí vůbec neznamená, že ho pak nemůžou objevovat, právě naopak - když pět lidí společně vytváří svět jak před hrou, tak v jejím příběhu, tak každý může objevovat čtyři pětiny světa. Zážitek bude skutečně odlišný - bude lepší. Zejména pro Vypravěče. Dobrodružná hra vůbec nemusí být autorské hraní, což hezky dokazuje Apocalypse World. Zákonitosti světa může Vypravěč zjišťovat souběžně s hráči, protože výměna nápadů mezi pěti lidmi může zajistit emergenci, které jeden člověk vytvářející svět nemůže dosáhnout.

4) Tady asi nemám velké výhrady kromě té, že jedna věc je řešit problémy chytrostí, a druhá věc je řešit problémy hádáním, jaké konkrétní řešení či množina řešení by uspokojily Vypravěče. Řada Vypravěčů chce první přístup, ale nabízí druhý, což vede některé hráče k tomu, že postupně chtějí používat kostky a nějaké nezávisle určené postupy, aby nemuseli pořád hádat správné odpovědi.

5) Objektivní překážky strašně moc závisí na znalostech Vypravěče v poměru ke znalostem hráčů. To co mu přijde pitomé může být pro ostatní naprostá samozřejmost, a naopak to co by on preferoval můžou hráči považovat za pitomost, oprávněně nebo mylně. Silně to souvisí s bodem 3) a společnou nebo samostatnou tvorbou světa, a je to evergreen mých příspěvků - když Vpravěč nemá dostatečně znalosti reality, tak buď musí vytvořit komplexní smyšlený svět, hromadu různých souvislostí, a hráči se prostřednictvím svých postav musí postupně naučit v takovém světě fungovat - a nebo Vypravěč svůj smyšlený svět opře více realitu či nějaký detailně zpracovaný fantastický svět, a hráči budou vycházet ze svých znalostí o reáliích takového světa.
První možnost je strašně časově náročná, druhá je jednodušší, ale působí v ní proti sobě poměr znalostí hráčů a Vypravěče proti samostatné tvorbě světa.

6) Tady nemám žádné výhrady, ale opět silně závisí na tom, jak moc chce Vypravěč či hráči "odvádět pozornost", protože zejména Vypravěč v tom má obrovské možnosti na obě strany.

7) NPC klidně můžou mít hloubku, přesněji pokud je z nějakého důvodu třeba hrabat se v nich, můžou být skutečně hluboké, a pořád půjde o dobrodružnou hru, zejména pokud jde o antagonisty.
Postupné objevování se nevylučuje s možností silné motivace postavy, i když pak musí jít o vhodně podanou motivaci. A naopak dobrodruh alespoň nějakou počáteční motivaci potřebuje, aby nevycouval. To pochopitelně není třeba u nedobrovolných vandráků a vyvrhelů, kteří mají tu motivaci zadrátovanou už do svého "povolání", ale přitom jim nijak moc nepomáhá.

Extrémy baví málokoho, a na konci jsou nejzajímavější ty příběhy dobrodruhů, na které se lze podívat na konci a říct, že to vlastně dobře dopadlo. Na úspěších se dá stavět, zejména pokud jde o motivaci pro další dobrodružství. Opět to neplatí pro pobudy, kteří by získáním majetku, postavení a vztahů přišli o svou zadrátovanou přirozenost a motivaci se vůbec do dobrodružství pouštět - taky proto jsem v bodě 1) uvedl, že to nejsou žádní dobrodruzi. Můj oblíbený Indiana Jones je úspěšný a dost možná i bohatý, ale na jeho kariéru dobrodruha to nemá žádný vliv.

9) Dobrodružná hra může být hodně vážná, nevylučuje se s hýčkáním postavy, ani se "záměrným" vytvářením problémů - přesněji pokud bude svět vytvářen společně, tak hráči sami sobě žádné problémy vytvářet nemusí, ale přitom jejich vlastní akce k problémům můžou vést, aniž by problémy musel Vypravěč tlačit na sílu. Náhoda a bizardní mechaniky snadno udělají z dobrodružné hry frašku, což nemusí hráčům dobrodružných postav vyhovovat.

___
Hm, takže jsi měl pravdu, nesouhlasil jsem v každém a všech bodech tvého manifestu. Souhlasím s tím, že pokud někdo chce hrát úzce definované (pseudo) dobrodruhy, které jsi definoval ty, tak může hrát DCC. Pokud chce někdo hrát jiné dobrodružné hry, měl by hrát raději něco jiného, třeba Apocalypse World ve fantasy.

[Markus]

Při rozplétání intrik či detektivním pátrání ten fyzický rozměr objevování nemusí vůbec nastat - pohybuji se ve známém prostředí, mezi známými lidmi, ale objevuji nové vztahy.

Ale výsledek toho vyšetřování tě prostě musí zavést do nějakého sklepení, sídla kultu, kanálu, na královský bál nebo budeš vykrádat barák bohatého kupce, abys mu ze šuplíku ukradl inkriminující lejstra, jinak to pro mě není dobrodružství.

EDIT: Jersone: Musím letět, vrátím se k tomu. Ale v zásadě mi rozporuješ ty aspekty sword & sorcery, respektive zúžení na subžánr sword & sorcery. Ale právě proto tam to sword & sorcery opakovaně zmiňuju.

[Jerson]

Markusi, všechno co jsem psal se dá úplně v pohodě vztáhnout i na sword and sorcery, jen to nebude zrovna Connan.

[Vitus]

Při rozplétání intrik či detektivním pátrání ten fyzický rozměr objevování nemusí vůbec nastat - pohybuji se ve známém prostředí, mezi známými lidmi, ale objevuji nové vztahy.

Ale výsledek toho vyšetřování tě prostě musí zavést do nějakého sklepení, sídla kultu, kanálu, na královský bál nebo budeš vykrádat barák bohatého kupce, abys mu ze šuplíku ukradl inkriminující lejstra, jinak to pro mě není dobrodružství.

Aha, troufnu si odhadnout, že tobě nejde o to fyzické objevování, ale o ten prvek nebezpečí s ním spojený, rozumím ti dobře ?
Jinými slovy pokud se snažíš říct, že "pokud tam není prvek nebezpečí, pak to není dobrodružství", tak s tebou naprosto souhlasím.

Teď mne úplně přišla na mysli kniha (a skvělé divadelní zpracování s Jurajem Kukurou a mnohem slavnější filmové zpracování od Formana) Nebezpečné známosti, kde pan de Valmont je prototyp dobrodruha, jenž se vyžívá v intrikách, až se mu stanou osudnými .