Yorkovo filosofické okénko

[Pracující logaritmus]

Tak nedělám ze sebe odborníka na alchymii, takže možná nechápu správně jak funguje, a v čem se liší od vědy.
Ale to, že je jeden z příkladů špatně myslím nemění pointu sdělení.

Co se závěru týče, tatáž otázka: Čeho s čím.

[York]

Je řada programů, jejichž průběžný stav nelze uchovávat a jejich přerušením ztratíš jakýkoliv postup. Kdejaká počítačová hra, třeba - u ní není fyzicky možné ukládat každý okamžik hry.

Tohle není pravda. Nic ti nebrání udělat snapshot stavu paměti po každé provedené instrukci. Zabralo by to hodně místa, ale v principu je rozhodně možné ukládat průběžný stav libovolného programu.

pokud chceš ukládat současný stav, tak bys musel (ideálně) v každém druhém kroku ukládat změněný stav systému.

Tady to dokonce sám říkáš.

Už je to ti principielně omezí rychlost chodu systému na polovinu proti takovému, který svůj stav ukládat nebude.

Fascinují mě takovéhle dokonale přesné a dokonale chybné odpovědi

A tento problém zůstane, i když kapacitu a rychlost systému libovolně zvýšíš.

Ve skutečnosti ne. Když budeš změny ukládat rozdílově, na výkonu to prakticky nepoznáš. Všechny instrukce konec konců manipulují s pamětí, takže to stačí reprodukovat.

[Jerson]

Celou dobu mluvíme o metodách poznávání.
Křesťanství a islám jsou náboženství.
Tudíž je nesmysl je srovnávat mezi sebou, a je otázka, jestli je dobré pro oba použít stejnou metodiku.

Já to čtu, ale ty nechápeš. Náboženství pro mnoho lidí funguje jako metoda poznávání světa. Prostě se řídí tím, co bylo někomu zjeveno, plus tím, co někdo zapsal. Co není v Bibli nebo Koránu, to nepovažuje za důležité.
Může ti to připadat jako zvláštní metoda poznání, ale nic to nemění na faktu, že mnoho věřících tuto metodu používá.

A proč mi to říkáš, když to nejen nezpochybňuji, ale dokonce to tvrdím?
...
To jsem tu jinými slovy napsal alespoň dvakrát.

Nikoliv. Ty jsi napsal, že vědecká metoda je nejlepší způsob poznávání světa a měli bychom to brát jako fakt. Nevidím důvod, proč to brát jako fakt, když vím, že sám mnoho věcí z okolního světa musím poznávat pomocí nevědeckých metod, protože se na ně vědecká metoda použít nedá.

Jednak si nemyslím, že to (poznávání světa skrz víru) je jejich hlavní motivace.
Jednak, a tady přiznám, že na to nemám statistiku ale jen svůj dojem, nejsou výsledky moc valné.

Ale no tak - po tom, co tady obhajuješ vědeckou metodu poznávání světa píšeš o "svém dojmu"? Tedy místo toho, abys našel nějaká relevantní data, tak se uchýlíš k nějaké úvaze jen na základě svého přesvědčení, případně víry? To mi přijde jako hodně nekonzistentní přístup.

Naše smysly totiž fungují obráceně, než si myslíš: nejsou to aktivní senzory, které by nějakým paprskem skenovaly naše okolí. Jsou to pasivní senzory, které pouze detekují záření, které k nám dorazí.

Tenhle názor bys mohl opustit, protože ho vyvrátilo i vědecké poznání. Jednak záření detekuje jen zrak a vjem tepla, a pak konkrétně zrak nefunguje jako pasivní detektor, ale jako velmi složitý zpětnovazební systém, který je naučen některé věci vidět a jiné nevidět, a je ovlivněn myšlením i naučenou interpretací vnímaných jevů, takže nás dost často klame.

Nic ti nebrání udělat snapshot stavu paměti po každé provedené instrukci. Zabralo by to hodně místa, ale v principu je rozhodně možné ukládat průběžný stav libovolného programu.

Na to mě nenapadá jiná odpověď než "tak mi to předveď". Opravdu. A to nemluvím o mikrosoučástkách procesorů, na kterých výstupní signál přečtením smažeš - takže ho buď můžeš použít k dalšímu výpočetnímu kroku na další součástce, nebo ho můžeš uložit, ale nemůžeš udělat obojí. A ten "snapshot" paměti bych rád viděl - protože mi přijde, že ty i OnGe si neuvědomujete, že operační paměť počítače není to místo, kde se instrukce zpracovávají, nýbrž je to místo, kam se potřebné části dat odkládají, aby procesor mohl pracovat s dalšími daty.

Všechny instrukce konec konců manipulují s pamětí, takže to stačí reprodukovat.

Netuším, v jakém významu pracuješ se slovem "paměť", ale moje vysvětlení je výše - logické prvky samy o sobě žádnou paměť nemají. Pokud jsou součástí logického obvodu, tak jednotlivé prvky ani nemají žádné výstupy, ze kterých bys mohl odečíst jejich stav. Jediné co máš k dispozici jsou informace z výstupu, které (teoreticky) můžeš ukládat. Nicméně to ti o vnitřním stavu logického obvodu řekne asi tolik jako ti sádrový odlitek hlavy člověka řekne o jeho neurálních pochodech.

[MarkyParky]

Ty, Marky, to máš těžké. Čekáš, až ti odpovím, jaký má moje hypotéza vztah k životu tak, jak ho známe, ale já na to odpovědět nemůžu - o tom právě nic nevíme, a to je podstata problému.

Jenže to není podstata problému. To je umělý zastírací manévr. Opět fígl sloučené otázky.

Otázka nezní "Jaký má hypotéza vztah k životu", ale "Zda má hypotéza vztah k životu."

Celé to neustálé podsouvání toho, že vztah implicitně existuje a my ho jen neumíme odhalit, je právě oním trikem, který diskutéry nenápadně donutí nezkoumat vůbec samotnou existenci vztahu.

Vidím to tak, že bys byl strašně rád, aby všichni věřící v posmrtný život akceptovali tvou představu "života" a vycházeli z ní ve svých úvahách, ale oni si to opravdu definují spíše jako tvůj "posmrtný kvíkot". Pokud správně čtu, tak uznáváš, že takto vytvořený konstrukt kvíkotu je neprůstřelný. A on je ve své podstatě opravdu netestovatelný, tedy nevědecký.

Ano, tady máme shodu.

Posmrtný kvíkot je netestovatelný a nevědecký. Neznamená to, že je nezajímavý pro výzkum- pro psychologie určitě je zajímavým tématem, proč mají lidé potřebu si představu posmrtného kvíkotu budovat, či proč tenhle mem lidé s takovou vehemencí přejímají, šíří a obhajují.

A s tím nemám problém.

S čím mám problém je, když někdo v diskusi začne z těhle vlastností pomsrtného kvíkotu odvozovat zpětně nějaké důsledky pro život jedinců homo sapiens, život obecně, nebo třeba proces smrti.

Ale vraťme se tedy k té duši. Četl jsem tvé námitky o tom, jak je to složité vzhledem k tomu, jak jsme pokročili s výzkumem mysli, ale řekni mi prosím - pro potřeby diskuze - jak bys vyvrátil hypotézu, že člověk má duši?

To je úplně ten samý problém, jako s tím posmrtným životem/kvíkotem. Ta samá konstrukce.

Buďto se bavíme o nějaké hypotetické, netestovatelné, nevědecké duši - a pak je zbytečné tuhle hypotézu vyvracet, protože víme, že není solidním základem, nemá vztah ke skutečnosti, a i kdyby byla platná, nevyroste z ní nic, než posmrtný kvíkot. A už jsme se shodli, že posmrtné kvíkoty nás nezajímají, protože nemají vazbu na skutečnost.


Nebo se bavíme o Duši jakožto něčem, co má vztah k pozorovatelným skutečnostem - třeba o vědomí, inteligenci, rozumu, svědomí, egu, matrici elektrických výbojů v mozkové kůře nebo něčím jiným (a všimni si, že za vymezení jest odpovědný ten, kdo hypotézu vyslovuje) a jeho vyvrácení se bude dělat pomocí protipříkladů, zejména s poukázáním na různé přechodové a mezní stavy, kterých je ve všech možný směrech k dispozici spousty.

A pak nastanou tři možné případy:
* Hypotézu vyvrátím, protože ta vazba selže. Tím pádem jsme si vědecky ověřili, že zrovna tahle varianta definice Duše neplatí a tedy z ní ani nemůžeme odvozovat Posmrtný život. Můj skromný tip je, že tato varianta bude nejčastější.
* Hypotézu nevyvrátím, protože se ukáže, že ta vazba popisuje opravdu nějakou vlastnost či jev, které jsme schopni efektivně zkoumat za života. A teprve když se tohle stane, tak můžeme udělat ten druhý krok - a začít se věnovat testování toho, zda takováto vlastnost či jev je přenositelná i za smrt. Můj skromný tip je, že tato varianta bude nastávat čas od času - ta konstrukce kolem Duše se podle mě ještě jakš takš udržitelně udělat dá. A nejspíš selže právě následný test na udržitelnost takového jevu po smrti, neboť dojde k zániku "média", které tento jev nějakým způsobem zajišťuje.
* A nakonec je samozřejmě možné, že se stane, že ani se znalostmi všech vědeckých oborů roku 2018 nedokážu u nějaké vhodné na skutečnost odkazující definice protipříklad najít. A pak mi nezbyde sklopit uši a říct "Ok, měli jste pravdu, když Duši popíšete zrovna takhle, tak opravdu nejsem schopen vám to vyvrátit. Tohle je opravdu Russelova konvice." Ale ta pravděpodobnost je výrazně nižší, než byla v roce 1800 a moje hypotéza zní, že se limitně blíží k nule.

A znovu vás vyzívám - chcete-li mě přesvědčit o tom, že se hluboce mýlím, není nic jednoduššího, než takovou definici Duše nebo Posmrtného života, která:
* má nějakou vazbu či vztah na skutečnost a život, jak jej známe
* a zároveň neselže, když ji podrobíme výše uvedenému testování
přednést do debaty.

[Pracující logaritmus]

Já to čtu, ale ty nechápeš. Náboženství pro mnoho lidí funguje jako metoda poznávání světa. Prostě se řídí tím, co bylo někomu zjeveno, plus tím, co někdo zapsal. Co není v Bibli nebo Koránu, to nepovažuje za důležité.
Může ti to připadat jako zvláštní metoda poznání, ale nic to nemění na faktu, že mnoho věřících tuto metodu používá.

Asi mám jinou představu o pojmu "metoda poznávání".
Člověk se nápodobou, učením od autority (taky metody poznání) naučí nějaké náboženství. Podobně jako se musí člověk naučit vědě nebo scholastice.
Pak má pocit, že všechno už umí a nic nepoznává. To mi jako metoda poznávání nepřijde. Spíše jako absence.

Nikoliv. Ty jsi napsal, že vědecká metoda je nejlepší způsob poznávání světa a měli bychom to brát jako fakt. Nevidím důvod, proč to brát jako fakt, když vím, že sám mnoho věcí z okolního světa musím poznávat pomocí nevědeckých metod, protože se na ně vědecká metoda použít nedá.

To, že já něčeho nejsem schopen nebo k tomu nemám prostředky, neznamená, že to obecně není lepší metoda.

Ale no tak - po tom, co tady obhajuješ vědeckou metodu poznávání světa píšeš o "svém dojmu"? Tedy místo toho, abys našel nějaká relevantní data, tak se uchýlíš k nějaké úvaze jen na základě svého přesvědčení, případně víry? To mi přijde jako hodně nekonzistentní přístup.

Holt na to teď nemám čas a energii.

[York]

Zavést temnou energii, aby sedělo zrychlení rozpínajícího se vesmíru, a prakticky ji nemít jak otestovat, je druhá věc.

Díváš se na to z obráceného konce.

Pozorování ukázalo, že se liší vlnová dálka světla přicházícího ze zdrojů stejné intenzity ale v různé vzdálenosti: Čím delší cestu urazí, tím víc jsou posunuté k červenému konci spektra, tedy tím větší mají vlnovou délku. Vlnová délka je přímo úměrná energii záření - čím menší, tím větší energii to záření přenáší.

(Varování: teď se to trochu zkomplikuje)

Z toho by vyplývalo, že záření při cestování ztrácí energii - což je samozřejmě nesmysl. Světlo se vždycky pohybuje konstantní rychlostí a nemění frekvence za letu jen tak z ničeho nic. To znamená, že se něco muselo stát s pozorovatelem, což jsme my. Konkrétně to, že se musíme pohybovat větší rychlostí vůči zdroji světla, než ve chvíli, kdy bylo světlo odesláno. Zvýšení rychlosti znamená, že se zvýšila naše energie.

Čili víme, že se zvyšuje naše energie (dokonce dokážeme změřit jak moc) - není to tedy dosazení "něčeho, aby to vycházelo", je to pojmenování něčeho měřitelného.

edit: Tohle raději berte s velkou rezervou. Jak jsem to psal, tak jsem v úvaze narazil na problém, kterého jsem si dřív nevšiml (redshiftnuté světlo má menší energii, ne větší). Vygooglil jsem vysvětlení, ale s důsledky si nejsem zrovna jistej...

edit2: Zkusím to přeříkat ještě jednou bez toho, abych se do toho zapletl:

Světlo má různou vlnovou délku podle toho, z jaké vzdálenosti k nám dorazilo (to jsme naměřili). Energie je úměrná vlnové délce. Z toho plyne, že někde po cestě se něco děje s energií, aniž by do toho cokoliv viditelného zasahovalo.

Dark energy je pojmenování téhle energie, kterou jsme naměřili, ale jejíž zdroj nevidíme. Není to tedy pojmenování nějaké zástupné konstanty vyjadřující nějaký hypotetický jev.


Alternativní pohled je přes expanzi prostoru při zachování vnitřního tlaku: Abys něco stlačil, tak musíš dodat energii. Přitom roste vnitřní tlak. Když se něco rozpíná, tak to naopak energii ztrácí a klesá vnitřní tlak. Když chceš něco stlačit tak, aby vnitřní tlak nevzrostl, tak musíš naopak energii odebrat (třeba to schladit). A naopak když chceš něco expandovat tak, aby vnitřní tlak neklesl, tak tomu musíš energii dodat - a to je přesně efekt expanze vesmíru. To znamená, že do našeho vesmíru něco průběžně pumpuje spoustu energie - téhle energii říkáme dark energy.

To že se něco vejde do operační paměti ještě neznamená, že to z této paměti lze vytáhnout a zapsat někam jinam.

Od kdy?

Viděl jsi někdy memory dump (dělá se třeba při crashi)? To je kompletní výpis stavu paměti.

Zápis rozhodně není bez problémů, je na to potřeba řada kroků, což je přesně důvod, proč dřív počítače hardwarové vypínání měly a nyní ho nemají.

Pleteš dohromady dvě věci (a asi chápu, proč říkáš to, co říkáš). Problém s vypnutím napájení uprostřed zápisu nějakého streamu dat je, že máš zapsanou jen část toho streamu. Řeší se to obvykle na úrovni souborového systému - po dokončení každého zápisu si poznamenáš, že je už zapsané všechno a když po startu systému tahle flaga není nastavená, tak celá data považuješ za nezapsaná.

Při výpisu stavu paměti programu ale tenhle problém nemáš. Žádný program neběží v reálném čase, to je jen iluze pro uživatele. Programy běží v atomických krocích, kterým se říká instrukce. Mezi dvěma instrukcemi mohou uplynout klidně dvě hodiny, programu to je jedno - z jeho pohledu prostě proběhla jedna instrukce. Na dumpování stavu paměti máš tedy libovolně mnoho času (může to samozřejmě vadit uživateli, pokud je to třeba hra, kterou chce v reálném čase hrát, ale to se dá vyřešit třeba tím rozdílovým ukládáním).

Uložit všechny replaye není to samé, jako uložit všechna data z replayů.

Slyšel jsi někdy o komprimaci dat?

To je totiž stejný princip. Když máš nějaký stroj, který deterministicky provádí určitou řadu operací, tak provedením té samé sady operací na tom samém stroji dostaneš ten stejný výsledek. Jinak řečeno ze záznamu (z replaye) dokážeš vždy rekonstruovat všechna původní data, protože máš k dispozici program, který to na základě přesně stejných operací dělal, když jsi to nahrával.

Ale hlavně - Blizzardí hry se odehrávají na velmi omezené ploše s dost omezeným množstvím dat, takže proto ty záznamy nejsou tak velké.

Na velikost dat, se kterými ta hra pracuje, to nemá vliv. Když bys chtěl uložit záznam o přeskládání miliónu cihel, tak ti na to stačí jen tohle: "Přeskládej milión cihel". Když to znovu uděláš se stejným počátečním stavem cihel (které nejsou součástí záznamu), dostaneš opět stejný výsledek.

Nefér argument autoritou: Replaye jsem osobně programoval.

[York]

To samozřejmě není jediný výstup kosmologie, kdy na pozemskou pozici není brán zřetel.

Tohle je velmi dobrá poznámka: Úvaha, že nějaký vesmír existuje i tam, kde ho nemůžeme pozorovat a nemůže s námi jakkoliv interagovat, vychází opravdu z toho, že není žádný důvod, proč by naše pozice ve vesmíru měla být něčím zvláštní. Kdyby vesmír mimo náš observable universe neexistoval, tak bychom něčím zvláštním byli: Veškerá existence by totiž pak měla tvar koule a my bychom byli v jejím středu.

Z tohle ale plyne, že velice pravděpodobně existuje (a tedy může existovat) něco, s čím nemůžeme nijak interagovat (protože relativita). Tedy nelze říct, že posmrtný život nemůže existovat jen proto, že s ním (nejspíš) nemůžeme nijak interagovat.

(Tahle debata pádí šílenou rychlostí, těžce nestíhám.)

[Pracující logaritmus]

Ještě k Jersonovi:
Až teď jsem si uvědomil, že směšuji (a nejspíš ne sám) poznání jedince a poznání institucí, společnosti atp.
Na to první asi opravdu není věda univerzálně nejlepší přístup.
U toho druhého bych to ale viděl jako realistický odhad, protože mi přijde zřejmá korelace mezi vědeckostí společného poznávání a celkovým rozvojem.
Tedy buďto je věda prospěšná celkovému rozvoji, nebo přichází na řadu od určitého stupně rozvinutosti. Je samozřejmě možné, že od určitého stupně rozvoje přejde společnost často k horší metodě, ale pravděpodobnější mi přijde opak.

[OnGe]

PrLog: Asi bych dokázal najít i něco, co se v průběhu 200 let prosadilo napříč kulturami, vydobilo si to pevné místo navzdory zájmům oficiálních míst a byla to píčovina... ale bude v tom nějaký rozdíl?

Jo.
Protože pak se budeme zabývat principy a nikoli jednotlivostmi a úlety.

OK, tak co třeba homeopatie?

[York]

Ty i York jako axiom stavíš to, že věda se nemůže zabývat posmrtným životem.

Pokud se bavíme o posmrtném životě z první kategorie (interaguje s fyzickým světem), tak může. Pokud se bavíme o druhé kategorii (neinteraguje s fyzickým světem), tak nemůže - tuhle možnost zase vytrvale ignoruješ ty.

[MarkyParky]

Pokud se bavíme o druhé kategorii (neinteraguje s fyzickým světem), tak nemůže - tuhle možnost zase vytrvale ignoruješ ty.

Ale neignoruju.

Jen jsem si pro ní v rámci diskuse vydefinoval termín "posmrtný kvíkot", protože bez interakce s fyzickým světem jaxi nemá nic společného s termínem "život".

[York]

Čili podobně, jako nemůžeme prokázat či vyvrátit, že existuje vesmír za hranicí vesmíru pozorovatelného, ale na základě jiných skutečností, které pozorovat umíme, máme silné důvody se domnívat, že existuje

Potud souhlasím, dokonce jsem ty důvody o pár příspěvků výš uvedl.

Čale na základě jiných skutečností, které pozorovat umíme, máme silné důvody se domnívat, že Bůh neexistuje, nikomu duši nedává a nebere si ji zpět.

Ale tady už nesouhlasím. Na základě kterých skutečností? Soustřeďme se teď čistě na kategorii 2, tedy že bůh ani duše nijak neinteragují s naším fyzickým světem, čili neexistuje žádná možnost, jak můžeme ověřit jejich existenci či neexistenci.

Jaké silné důvody tě vedou k tomu, že ani jedno z toho neexistuje?

[Invictus]

Tahle diskuse:

[Jerson]

Asi mám jinou představu o pojmu "metoda poznávání".
Člověk se nápodobou, učením od autority (taky metody poznání) naučí nějaké náboženství. Podobně jako se musí člověk naučit vědě nebo scholastice.
Pak má pocit, že všechno už umí a nic nepoznává. To mi jako metoda poznávání nepřijde. Spíše jako absence.

Jenže ono není důležité, co si pod poznáváním představuješ ty. Je důležité, co si pod tím představují i jiní lidé - zkoumané subjekty, chceš-li. A už jsem od věřících slyšel, že Bible se dá studovat opakovaně a stále nachází nové poznání a vysvětlení nových jevů ve světě okolo nich. Takže i téhle tvé definici poznávání jejich přístup vyhovuje. To že ty - ostatně i já - takové poznávání nezvládáme a nemáme k němu důvěru by nemělo hrát roli v tom, že pro mnoho lidí jde o stejné poznání, jako je pro nás čtení vědeckých článků. Proč nevím jak ty, ale já sám žádný vědecký výzkum neprovádím. Myslím, že kromě Faskala to platí i pro ostatní účastníky této diskuse, jsme jen pasivními příjemci textů či videí o poznání, které provedl někdo jiný. A já se v posledních deseti letech přesvědčuju, že řada vědeckého "poznání" je jen dočasná a některé nemají trvání ani v řádu let, než jsou korigována, nebo rovnou vyvrácena - nemluvě o těch, které jsou vyloženě zfalšované. Ano, nějak v globálu to vědecké poznání funguje, tedy asi, ale vlastně se v řadě oborů můžu opírat jen o teorie staré dvacet a více let, které nebyly vyvráceny, s tím že je dost možné, že o jejich vyvrácení jen nevím.

To, že já něčeho nejsem schopen nebo k tomu nemám prostředky, neznamená, že to obecně není lepší metoda.

To ano. Ale taky to neznamená, že to lepší metoda je. Pro vědce a hlavně vědecké uctívače je vědecká metoda nejlepší pro poznání. Já si to myslel taky, ale není žádná vědecká metoda na rozeznání vhodného životního partnera, na rozeznání budoucích dobrých přátel, na výchovu dětí (přesněji na výchovu konkrétně mého syna), a na mnoho dalších věcí, které jsou pro můj život mnohem důležitější než částicová fyzika nebo kosmologie. (Toto je mimochodem pasáž, na kterou neodpovídáš ty, a já bych tvůj názor rád slyšel). Takže mi nezbývá nic jiného, než se v těchto oblastech řídit intuicí, metodou pokusu a omylu, důvěrou v lidi, vlastními pocity, opakováním nějakého tvrzení v naději, že se změní ve skutečnosti, a řadou dalších zcela jistě nevědeckých postupů. Nevím, zda to v této oblasti mají věřící jednodušší obecně, ale mají na to své metody. Naopak psychologové a odborníci na lidské vztahy bývají také rozvedení, nebo mají složité vztahy se svými dětmi, což mě opakovaně vede k závěru, že v těchto malých oblastech jednotlivých lidí věda asi tak dobrý nástroj poznání nebude - a přitom jde o oblasti, které tak nebo onak potřebuje každý člověk mnohokrát, na rozdíl od poznávání stavby hmoty.

Holt na to teď nemám čas a energii.

To je v pořádku, když to přiznáš. A osobně na tom ani nevidím nic špatného, protože nemám lidem za zlé, když se neřídí pravidly, kterými argumentují. Sám to taky nedělám tak důsledně. Jen to beru jako (další) praktickou ukázku, že to s tím vědeckým poznáním není až tak snadné a to že některé věci jsou teoreticky zkoumatelné ještě neznamená, že je doopravdy někdo bude vědecky zkoumat a že výsledky budou snadno dostupné.

Až teď jsem si uvědomil, že směšuji (a nejspíš ne sám) poznání jedince a poznání institucí, společnosti atp.
Na to první asi opravdu není věda univerzálně nejlepší přístup.
U toho druhého bych to ale viděl jako realistický odhad, protože mi přijde zřejmá korelace mezi vědeckostí společného poznávání a celkovým rozvojem.

Já na žádné poznání institucí jako celku nevěřím. Dokud si informace z více zdrojů nepřečte nějaký člověk a nedá je dohromady, tak žádné společné poznání neexistuje. Proto se také tolik řeší citování prací a vzájemná provázanost - a té proto může jeden špatný nebo zfalšovaný výzkum do celého systému zanést strašný bordel, který se špatně odstraňuje, zejména pokud zůstal neodhalen po mnoho let. Nemluvě o tom, kolik vědecky získaných informací zapadlo, protože vyšly v nějakém časopise, kde si je další výzkumníci nepřečetli. Až v posledních letech se s digitalizací zdrojů a internetem dá vyhledávat ve větší "Databance znalostí", ale stále je to omezeno jednou lidskou myslí člověka, který ty zdroje musí projít, a pokud je jich několik set, tak se k těm méně citovaným (i když třeba zásadním) nedostane.

Yorku, fakt mi nemusíš vysvětlovat princip fungování počítače, ani komprimaci dat. Úplně ses vyhnul tomu, co píšu o stavu logických členů a výstupu logických obvodů, takže to nehodlám znovu opakovat.
Takže to zjednoduším. Máš mikročip s milionem propojených tranzistorů a stovkou nožiček - vstupů a výstupů. Jak z něj chceš dostat a uložit stav jednotlivých tranzistorů v každém kroku?

Takže než budeš argumentovat svou autoritou - ty jsi programoval replaye. Já jsem zapojoval logické obvody a počítal jejich výstupy na základě vstupů a zpětných vazeb, což je asi tak o hlouběji v systému než programování. Vím naprosto jistě, že při každém pokusu o záznam nějakého stavu na výstupu logického obvodu potřebuju asi deset až sto kroků (podle složitosti obvodu), než všechny výstupy dostanu do nějaké paměti, kde si je programátor může přečíst. Těchto deset až sto kroků proběhne uvnitř obvodu, a nelze je zaznamenat nikam - ani nelze všechny informace vyvést ven, protože bych potřeboval na každé jeden drát vytáhnout ven deset až sto dalších a na ně navěsit logické obvody, které se postarají o sejmutí výstupného signálu a jeho uložení (nemluvě o tom, že některé výstupy nesnesou větší zátěž než jeden další člen.)
Takže to co ty považuješ za kompletní výpis stavu paměti je asi tak jedna setina všech stavů, kterými systém musel projít, abys tenhle výstup dostal. A můžeš uvažovat, proč neexistuje nic jako kompletní výpis stavu procesoru. Znovu opakuju, že paměť není ta část počítače, ve které se instrukce zpracovávají. O stavu systému v průběhu zápisu dat do paměti nevíš vůbec nic. U jednodušších obvodů ho dokážeš reprodukovat, ale pokud někde v průběhu ukládání došlo k chybě, tak ani deterministický stroj jako je počítač ti při zadání stejných vstupů a provedení stejných kroků nedá stejný výsledek. U složitých obvodů obsahujících miliony nebo dokonce miliardy logických prvků je pak zjištění jednotlivých stavů nemožné.

[Invictus]

Jenže ono není důležité, co si pod poznáváním představuješ ty. Je důležité, co si pod tím představují i jiní lidé - zkoumané subjekty, chceš-li. A už jsem od věřících slyšel, že Bible se dá studovat opakovaně a stále nachází nové poznání a vysvětlení nových jevů ve světě okolo nich. Takže i téhle tvé definici poznávání jejich přístup vyhovuje.

Metoda poznání =/= zdroj poznání. Bible/náboženství je zdroj poznání, zatímco metody se budou různit v konkrétních příkladech.
Například Jerson taky není metoda poznání.

EDIT:

A já se v posledních deseti letech přesvědčuju, že řada vědeckého "poznání" je jen dočasná a některé nemají trvání ani v řádu let, než jsou korigována, nebo rovnou vyvrácena - nemluvě o těch, které jsou vyloženě zfalšované. Ano, nějak v globálu to vědecké poznání funguje, tedy asi, ale vlastně se v řadě oborů můžu opírat jen o teorie staré dvacet a více let, které nebyly vyvráceny, s tím že je dost možné, že o jejich vyvrácení jen nevím.

To není bug, ale feature. Reakce na změnu, sebekorekce. Nějak nevidím nevýhodu v tomto, oproti variantě kdy pracuji s chybnou informací, stovky až tisíce let starou, kterou nikdo nikdy neupdatoval.
A to je i ta klíčová věc. Vědecká metoda není ani tak úspěšná v poznávání reality, protože by sama o sobě byla dokonalá a použitelná na vše, ale protože konkureční modely jsou tak hodně špatné.

To že ty - ostatně i já - takové poznávání nezvládáme a nemáme k němu důvěru by nemělo hrát roli v tom, že pro mnoho lidí jde o stejné poznání, jako je pro nás čtení vědeckých článků.

Toto je extrémně divná věta, a zasloužila by si rozebrat na atomy.