Yorkovo filosofické okénko

[York]

Souvislost s posmrtným životem tu ale popravdě nevidím.

Souvislost je v tomhle:

Nelze dost dobře přiznat existenci něčemu, co nemá absolutně žádný pozorovatelný vliv na cokoli.

Pokud připustíme, že existuje vesmír mimo observable universe, tak jsme právě připustili existenci něčeho, co nemá absolutně žádný pozorovatelný vliv na cokoliv.

[midewiwin]

Teoretická fyzika mluví o "pozorovatelném vesmíru" - to je ta část, ze které má světlo možnost dorazit k nám. Tvoje tvrzení v podstatě říká, že vesmír mimo tuhle pozorovatelnou část neexistuje. Opravdu to tak myslíš?

Nějak se mi nechce reprodukovat teorie o vzniku vesmíru. Co se týče jeho nepozorovatelných částí, žádná z těch teorií myslím nebrání považovat je za součást celku, jehož vlastnosti jsou zkoumány v jeho pozorovatelné oblasti.
Něco jiného jsou nápady o existenci jiných vesmírů, o jejichž vlastnostech se z toho našeho nemůžeme dozvědět lautr nic. Jestli je něco srovnatelného s představou posmrtného života, pak je to paralelní vesmír.

[York]

Nějak se mi nechce reprodukovat teorie o vzniku vesmíru.

Stačí nám to, že vesmír někdy vzniknul. Za tu dobu stihlo světlo urazit určitou vzdálenost. A jelikož se v našem světě nic nemůže pohybovat rychleji než světlo, tak o tom, co je ve vesmíru dál než tato vzdálenost, nemůžeme nic zjistit - ta informace k nám nemůže dorazit.

Je to tedy pro nás absolutně nepoznatelné (fyzicky neměřitelné, nezkoumatelné), stejně jako paralelní vesmíry, posmrtný život (v nezkoumatelné variantě) nebo cokoliv jiného tohohle druhu.

[midewiwin]

Jestliže byla tvoje babička matkou identických dvojčat a jedno z nich dala po narození k adopci, pak svého strýce sice nikdy neuvidíš, ale když znáš svého otce, tvoje představa o strýci není založena na víře, ale na racionálním předpokladu.
Tímto podobenstvím chci říct, že rozfouknutí neboli inflace vesmíru v jeho raném stadiu i pokračující rozpínání znemožňuje, abychom měli zprávy o jeho vzdálených oblastech, ale pozorování reliktního záření z viditelné části dovoluje přijmout teorii o homogenních vlastnostech vesmíru jako celku.

[Invictus]

[Eleshar_Vermillion]

no, tobě to připadá jednodušší hypotéza. Většině lidí od počátku věků připadá jednodušší opak - že vědomí trvá.
Vybrat nelze jako nulovou hypotézu nic, není na základě čeho.
Typický filosofický problém za hranicemi vědy.

Nejjednodušší zde ale znamená něco jiného. Pro člověka je myslím si dost obtížné představit si vlastní nebytí, proto asi takový důraz na posmrtný život. Koncept nicoty se uchopuje natolik těžko, že třeba starověké kultury (včetně třeba Řeků) moc nevěděly jak pracovat s takovou pitomostí jako nula. Čili konceptuálně je to obtížnější, ale jednodušší hypotéza znamená zjednodušeně to, že si vymýšlí méně nových entit a pravidel, tedy že smrtí lidská mysl/duše zanikne, je jednodušší vysvětlení, než že odputuje do nějaké jiné roviny existence, protože si to nepostuluje některé koncepty, jako třeba "jiná rovina existence".

Pak blahosklonný názor, že lidi si vymysleli posmrtný život, aby se vypořádali s vlastní srmtelnosti nedává smysl. Možná to funguje jako povrchová obrana, ale jakmile se to začne pitvat tak to není o nic bližší lidské nátuře než první varianta.
A zde můj dotaz: proč by se lidi po tisíce a tisíce let (až k době kdy ještě ani neexistovala civilizace) tak silně upínali ke konceptu, který nejen že je fylozoficky a vědecky složitější na obhajobu, ale není ani přirozenější pro naši mysl?

Lidská nátura nemá s fakty, realitou a jejich poznáváním nic společného. Stůl, na kterém stojí tvůj hrnek, i ten hrnek, nejsou než oblaky prázdnoty s tu tam nějakým divným elektromatickým vrtěním, přesto to tvoje mysl a tělo vnímají jako jednolité objekty, protože je to pro ně praktické. Nevím, jak jsi přišel na to, že absence posmrtného života je vědecky a filosoficky složitější na obhajobu. Naopak, je to vědecký základ. Kde nejsme s to nic pozorovat, implicitně se domníváme, že tam nic není, dokud neprokážeme opak.
Že posmrtný život přirozenější pro lidskou mysl, to souhlasím, protože věda a filosofie jsou z hlediska vývoje lidského uvažování dost recentní vynálezy, tak dává dost smysl, že předtím se lidi přikláněli spíš k posmrtnému životu - k čemu jinému si stav po smrti připodobnit než ke stavu před smrtí, nic jiného nebylo. Stejně tak byla přirozenější představa, že člověka uplácal nějaký bůh z hlíny, jiný ho upekl bleskem a další mu dal duši dechem/větrem, protože bylo asi snazší si připodobnit vznik člověka k výrobě antropomorfní figurek a idolů, než přijít s komplexní teorií původu druhů, zejména když to vysvětlujete malým dětem.

Nikdo skutečně vědecky neověřil, že teorie s méně vstupními proměnnými má větší pravděpodobnost, že bude popisovat skutečnost. Pokud ano, tak sem s takovým ověřením (já žádné nikdy nenašel). Jen je prostě jednodušší. Nic víc a nic méně.

Ockhamova břitva je spíš metodologický nástroj a myslím, že každý, kdo dělá seriosně vědu, si uvědomuje její limitace. Na druhou stranu bych to nepodceňoval, protože to brání různým cochcárnám na straně jedné, a nesmyslně komplikovnaým modelům na straně druhé (i když jak kde, třeba teorii strun se tím zjevně zastavit nepodařilo). Prostě když máš dvě varianty vědeckého popisu nějakého jevu, tak ceteris paribus budeš typicky přistupovat k té jednodušší jako k pravděpodobněji platné a hodné vážného testování.

[Eleshar_Vermillion]

Tímto podobenstvím chci říct, že rozfouknutí neboli inflace vesmíru v jeho raném stadiu i pokračující rozpínání znemožňuje, abychom měli zprávy o jeho vzdálených oblastech, ale pozorování reliktního záření z viditelné části dovoluje přijmout teorii o homogenních vlastnostech vesmíru jako celku.

A pokud chceme navážno tvrdit, že vesmír, který zatím nejsme schopni pozorovat, funguje na odlišných principech než vesmír, který můžeme pozorovat, je dobré toto tvrzení něčím podložit a je legitimní po nás pro tak mimořádné tvrzení požadovat mimořádné důkazy.

[York]

vesmír, který zatím nejsme schopni pozorovat

Pořád se mi nějak nedaří doručit obsah sdělení. Nejde o to, že bychom zatím nedokázali poznat vesmír za hranicí observable universe, ale že to principielně není možné. Lepší znalosti nebo technologie s tím nehnou.

[Log 1=0]

A co kdybychom se přestali točit na jedné větě, připustili možnost postulování existence na základě podložených vědeckých teorií (protože jo, to se ve vědě dělá), a vrátili se k tomu ostatnímu? Ono to totiž to ostatní až tak neovlivní.

[midewiwin]

Pořád se mi nějak nedaří doručit obsah sdělení. Nejde o to, že bychom zatím nedokázali poznat vesmír za hranicí observable universe, ale že to principielně není možné. Lepší znalosti nebo technologie s tím nehnou.

Pořád se mi nějak nedaří doručit ti obsah sdělení, že teorie o vzniku homogenního vesmíru a tudíž i o existenci a vlastnostech pro nás nepozorovatelných oblastí vznikla na základě zkoumání pozorovatelné části vesmíru, která k tomu poskytla jistou sumu informací.
Možná tě nepřesvědčím, že srovnání předpokladu existence neviditelných oblastí vesmíru a existence posmrtného života kulhá, ale co se dá dělat.
Porovnání relevance informací, na jejichž základě oba předpoklady vznikly /absolutní absence informací v případě posmrtného života/, nechť si udělá každý sám.

[Jerson]

Jersone, méně vstupními předpoklady, ne proměnnými.
Yorku, jednodušší je ta, co má měně předpokladů.
Obecně, nemá větší pravděpodobnost, že popisuje realitu, má menší pravděpodobnost, že popisuje z palce vycucané nesmysly.

OK, s méně předpoklady, špatně jsem se vyjádřil. Nicméně počet předpokladů není vždycky úplně snadno identifikovatelný. Ani takové to "Teorie velkého třesku nepotřebuje ke svému vysvětlení Boha, tak má méně předpokladů" není pravda, protože různé teorie důvodů pro velký třesk mají těch předpokladů hodně, prakticky všechny pracují s formami čehosi, co bylo jen vymyšleno, jako je hmota se zápornou hmotností, a nese do s sebou podobné množství otázek jako otázky okolo Boha.
A znovu se ptám, kdo kdy ověřovat pravděpodobnost, že méně vstupních předpokladů opravdu znamenalo vyšší šanci na "správnost" teorie?

Ne, takhle to nefunguje. To, co se stroj naučil, můžeš uchovávat. Když budeš mít dostatečnou kapacitu, můžeš uchovávat klidně všechny iterace. Problém se strojovým učením je v tom, že zpětně nedokážeš určit, proč nebo jak se stroj naučil dělat to, co nějak funguje.

Nikoliv. Je řada programů, jejichž průběžný stav nelze uchovávat a jejich přerušením ztratíš jakýkoliv postup. Kdejaká počítačová hra, třeba - u ní není fyzicky možné ukládat každý okamžik hry. Přičemž hry, ve kterých počítač vytvoří opozici na základě stylu hry hráče o tohle "naučení" přichází, pokud by třeba náhodou vypadl proud. A to je jen příklad programu, který můžeš mít doma.
Nic jako "dostatečná kapacita" neexistuje - pokud chceš ukládat současný stav, tak bys musel (ideálně) v každém druhém kroku ukládat změněný stav systému. Už je to ti principielně omezí rychlost chodu systému na polovinu proti takovému, který svůj stav ukládat nebude. A tento problém zůstane, i když kapacitu a rychlost systému libovolně zvýšíš.

Definuj mi umělou osobnost. Případně mi můžeš ještě vysvětlit, jak se nám ta umělá osobnost dopracovala k tomu, že má mít pud sebezáchovy. Je to hrozně vděčné téma pro sci-fi, ale ještě nikdo nevymyslel (když nepočítám "prostě se to stalo"), jak by k tomu mělo jako dojít.

Umělá osobnost je třeba Siri, definovat ji neumím, stejně jako neumím definovat lidskou osobnost. Ale umělá osobnost není nijak spojena s "pudem sebezáchovy". Opět - řada nových počítačů nemá hardwarová tlačítka vypnutí, laptopy mají i vlastní zdroj. Ty chceš, aby se vypnul, ale on začne stahovat aktualizace a nemůžeš ho zastavit. A i když ho přidržením tlačítka "uspíš", tak si napřed uloží aktuální fázi instalace aktualizace a až pak se uspí - nevypne se úplně. To bys musel natvrdo vymontovat baterku. Mobily bez hardwarových tlačítek se můžou programově zacyklit tak, že prostě nereagují na nic, a nevypneš je jinak než fyzickým rozbitím nebo čekáním na úplné vybití (které stejně nebude úplné). Ten tvůj "pud sebezáchovy", tedy přesněji chod programu, který není dovoleno uživatelem přerušit, ve spojení s autonomním napájením a vlastním řízením potřeby už mají různé počítače dlouho. Ve spojení s umělou osobností, která je naprogramovaná tak, aby reagovala na lidi, projevovala se jako by osobnost měla, a učila se na konkrétních lidech se velmi snadno dostaneme do stavu, kdy takovou UI jen těžko rozlišíš od lidské a nebudeš ji moc svévolně vypnout bez použití násilí. Přesněji na některých mobilech to tak už funguje. Jestli to je nebo není "skutečná" osobnost a jestli si počítač uvědomuje sám sebe jen spíše akademická otázka.

To že nemáme nástroje na rozlišení umělé osobnosti od skutečné celou věc jen komplikuje. A právě proto říkám, že se v oblasti UI zřejmě dostaneme k otázce "Co bude poté, když zemřu / budu vypnutý?" dříve, než se ji nějak podaří vyřešit u lidí.

EDIT:

Ockhamova břitva je spíš metodologický nástroj a myslím, že každý, kdo dělá seriosně vědu, si uvědomuje její limitace. Na druhou stranu bych to nepodceňoval, protože to brání různým cochcárnám na straně jedné, a nesmyslně komplikovnaým modelům na straně druhé (i když jak kde, třeba teorii strun se tím zjevně zastavit nepodařilo). Prostě když máš dvě varianty vědeckého popisu nějakého jevu, tak ceteris paribus budeš typicky přistupovat k té jednodušší jako k pravděpodobněji platné a hodné vážného testování.

S tou částí o seriózní vědě máš pravdu, ale mám dojem, že takových je nás tu málo, a zastánci vědeckého poznávání světa si její limitace moc neuvědomují. Je užitečná, to jsme už napsal, jen je dobré vědět, že třeba současná částicová fyzika a kosmologie se jí vůbec nedrží a zavádí si entity, které už z definice nijak nereagují se známým vesmírem, jen se projevují tak, aby mohly platit dané teorie.

U posmrtné existence jde o to, že někteří lidé mají "zážitky ze smrti", které se věda může snažit vysvětlit a zformulovat nějakou testovatelnou hypotézu.
Třeba v jedné nemocnici mají pod stropem cedulku s nápisem obráceným směrem vzhůru, takže se běžným způsobem nedá přečíst. Ale pokud je pravda, že duch v klinické smrti opouští tělo a pozoruje ho shora, tak by měl být dotyčný člověk po oživení být schopen nápis reprodukovat. Není to žádný zázračný test, ale lepší než nic.

[Pracující logaritmus]

OK, s méně předpoklady, špatně jsem se vyjádřil. Nicméně počet předpokladů není vždycky úplně snadno identifikovatelný. Ani takové to "Teorie velkého třesku nepotřebuje ke svému vysvětlení Boha, tak má méně předpokladů" není pravda, protože různé teorie důvodů pro velký třesk mají těch předpokladů hodně, prakticky všechny pracují s formami čehosi, co bylo jen vymyšleno, jako je hmota se zápornou hmotností, a nese do s sebou podobné množství otázek jako otázky okolo Boha.
A znovu se ptám, kdo kdy ověřovat pravděpodobnost, že méně vstupních předpokladů opravdu znamenalo vyšší šanci na "správnost" teorie?

Teorie důvodů pro velký třesk nejsou, jsou to jen hypotézy.
Tyto hypotézy nemají dodatečné předpoklady žádné, protože to jsou aplikace nějakých komplexnějších hypotéz, takže všechny své předpoklady přebírají z nich.
Deistický koncept má předpoklad stvořitele, který je navíc.
Teistický pohled je rovněž komplexní, ale má kolize v jiných oblastech, než je vznik vesmíru.

Occamova břitva je axiom metody. Vždy musí existovat kritérium, jak rozhodnout mezi dvěma hypotézami se stejnými výsledky. Zkoušely se postupy, kdy tímto kritériem byl náhled osoby, instituce, nebo soulad s nějakým textem. Nějak fungovaly, ale nakonec byly nahrazeny právě přístupem vědeckým. Takže asi nefungovaly tak dobře.
EDIT:

současná částicová fyzika a kosmologie se jí vůbec nedrží a zavádí si entity, které už z definice nijak nereagují se známým vesmírem, jen se projevují tak, aby mohly platit dané teorie.

Ehm. Ne. Ty věci, o kterých předpokládám mluvíš, jsou podrobovány snahám o nalezení způsobu jejich verifikace, a následně jsou ověřovány. Někdy to odolá, někdy je hypotéza vyvrácena a nahrazena jinou.

[OnGe]

Nikoliv. Je řada programů, jejichž průběžný stav nelze uchovávat a jejich přerušením ztratíš jakýkoliv postup. Kdejaká počítačová hra, třeba - u ní není fyzicky možné ukládat každý okamžik hry. Přičemž hry, ve kterých počítač vytvoří opozici na základě stylu hry hráče o tohle "naučení" přichází, pokud by třeba náhodou vypadl proud. A to je jen příklad programu, který můžeš mít doma.
Nic jako "dostatečná kapacita" neexistuje - pokud chceš ukládat současný stav, tak bys musel (ideálně) v každém druhém kroku ukládat změněný stav systému. Už je to ti principielně omezí rychlost chodu systému na polovinu proti takovému, který svůj stav ukládat nebude. A tento problém zůstane, i když kapacitu a rychlost systému libovolně zvýšíš.

Jersone, nemáš pravdu. Cokoliv, k čemu se ti program může dopracovat, se ti musí vejít od operační paměti (alespoň virtuální). Cokoliv dokážeš udržet v operační paměti můžeš i zaznamenat, celkem bez problému. Všimni si, například, rozdílu mezi kapacitou operační paměti a úložných zařízení. Naprosto jiná otázka je, jestli má smysl dumpovat paměti, nebo to jde udělat nějak líp. Celkem jasná odpověď je, že to jde. Třeba když učíš neuronovou síť, tak nemá moc smysl si uchovávat iterace s mizernými výsledky.

Třeba Blizzard ukládá replaye všech odehraných her, obsahující naprosto všechno co se odehraje. Veškeré akce, v přesný čas, se seedem pro RNG aby to všechno přesně sedělo. Jinými slovy, zaznamenává přesný stav systému. Ty replaye ani nejsou moc velký. Blizzard si je archivuje (jakože masivně - snad veškerý multiplayer, což jsou miliony her denně), statisticky zpracovává a využívá při designu a vývoji.

Umělá osobnost je třeba Siri, definovat ji neumím, stejně jako neumím definovat lidskou osobnost. Ale umělá osobnost není nijak spojena s "pudem sebezáchovy". Opět - řada nových počítačů nemá hardwarová tlačítka vypnutí, laptopy mají i vlastní zdroj. Ty chceš, aby se vypnul, ale on začne stahovat aktualizace a nemůžeš ho zastavit. A i když ho přidržením tlačítka "uspíš", tak si napřed uloží aktuální fázi instalace aktualizace a až pak se uspí - nevypne se úplně. To bys musel natvrdo vymontovat baterku. Mobily bez hardwarových tlačítek se můžou programově zacyklit tak, že prostě nereagují na nic, a nevypneš je jinak než fyzickým rozbitím nebo čekáním na úplné vybití (které stejně nebude úplné). Ten tvůj "pud sebezáchovy", tedy přesněji chod programu, který není dovoleno uživatelem přerušit, ve spojení s autonomním napájením a vlastním řízením potřeby už mají různé počítače dlouho. Ve spojení s umělou osobností, která je naprogramovaná tak, aby reagovala na lidi, projevovala se jako by osobnost měla, a učila se na konkrétních lidech se velmi snadno dostaneme do stavu, kdy takovou UI jen těžko rozlišíš od lidské a nebudeš ji moc svévolně vypnout bez použití násilí. Přesněji na některých mobilech to tak už funguje. Jestli to je nebo není "skutečná" osobnost a jestli si počítač uvědomuje sám sebe jen spíše akademická otázka.

To že nemáme nástroje na rozlišení umělé osobnosti od skutečné celou věc jen komplikuje. A právě proto říkám, že se v oblasti UI zřejmě dostaneme k otázce "Co bude poté, když zemřu / budu vypnutý?" dříve, než se ji nějak podaří vyřešit u lidí.

Hele, tohle je hodně divoká úvaha. Že počítače nemají HW vypínač má důvod. Podobný důvod, jako proč jsou v zásuvce dvě díry a na kolík se nikdy nepřipojuje fáze. Protože když to vypneš v momentě, kdy si zrovna přepisuješ nějakou důležitou část softwaru, tak to můžeš úplně rozesrat. Mimochodem, již v 80. letech měli počítače na desce baterku, která to táhla, když byl vypnutý. Aby se udržely hodiny. Žádenej velkej kyberpunk.

Jinak bych doporučoval pro umělou inteligenci používat zkratku AI, protože UI se běžně označuje "user interface" a to v tomhle kontextu může objevit taky a bude z toho zmatek.

[Jerson]

Ehm. Ne. Ty věci, o kterých předpokládám mluvíš, jsou podrobovány snahám o nalezení způsobu jejich verifikace, a následně jsou ověřovány. Někdy to odolá, někdy je hypotéza vyvrácena a nahrazena jinou.

Zavést temnou hmotu, aby seděla rychlost rotace galaxií s dříve ověřenou teorií je jedna věc. Zavést temnou energii, aby sedělo zrychlení rozpínajícího se vesmíru, a prakticky ji nemít jak otestovat, je druhá věc.

Occamova břitva je axiom metody. Vždy musí existovat kritérium, jak rozhodnout mezi dvěma hypotézami se stejnými výsledky. Zkoušely se postupy, kdy tímto kritériem byl náhled osoby, instituce, nebo soulad s nějakým textem. Nějak fungovaly, ale nakonec byly nahrazeny právě přístupem vědeckým. Takže asi nefungovaly tak dobře.

Žádné takové kritérium existovat nemusí a Ockhamova metoda ani takovým kritériem není. Třeba teorie relativity je v rozporu s kvantovou mechanikou už celé století a používají se obě teorie, protože na svém poli fungují dobře. Přitom je jasné, že obě jsou špatně, protože nemůžou fungovat současně. To zaprvé.
Zadruhé, nejde o hypotézy se stejnými výsledky, ale se stejným množstvím potřebných entit. Tohle posouzení funguje globálně, a dá se jim vyloučit například potřeba boha pro fungování světa. Ale u jednotlivých teorií či hypotéz, které jsou všechny vědecký, třeba superstruny a multivesmíry se už Ockhamovka nedá použít. To že jiné způsoby fungovaly špatně neznamená, že tenhle funguje dobře - jen funguje méně špatně. Taky - jak znovu říkám - to není vědecká metoda, jen metoda, která se ve vědě používá (což není to samé).

Jersone, nemáš pravdu. Cokoliv, k čemu se ti program může dopracovat, se ti musí vejít od operační paměti (alespoň virtuální). Cokoliv dokážeš udržet v operační paměti můžeš i zaznamenat, celkem bez problému. Všimni si, například, rozdílu mezi kapacitou operační paměti a úložných zařízení. Naprosto jiná otázka je, jestli má smysl dumpovat paměti, nebo to jde udělat nějak líp. Celkem jasná odpověď je, že to jde. Třeba když učíš neuronovou síť, tak nemá moc smysl si uchovávat iterace s mizernými výsledky.

To že se něco vejde do operační paměti ještě neznamená, že to z této paměti lze vytáhnout a zapsat někam jinam. Zápis rozhodně není bez problémů, je na to potřeba řada kroků, což je přesně důvod, proč dřív počítače hardwarové vypínání měly a nyní ho nemají. Nevím jaké jsi měl vzdělání, ale co si pamatuju ze školy já, tak záznam stavu operační paměti a hlavně jednotlivých logických prvků vyžaduje značný zásah do systému (jako velké množství strojního času), a pro některé prvky se ani udělat nedá.

Třeba Blizzard ukládá replaye všech odehraných her, obsahující naprosto všechno co se odehraje. Veškeré akce, v přesný čas, se seedem pro RNG aby to všechno přesně sedělo. Jinými slovy, zaznamenává přesný stav systému. Ty replaye ani nejsou moc velký. Blizzard si je archivuje (jakože masivně - snad veškerý multiplayer, což jsou miliony her denně), statisticky zpracovává a využívá při designu a vývoji.

Uložit všechny replaye není to samé, jako uložit všechna data z replayů. Zcela jistě ukládá jen data, která se zpracovávají na serverech a které servery rozesílají do uživatelského rozhraní, ale nikoliv data na uživatelském rozhraní, tedy to, jak dotyční hráči danou situaci vidí. Stejně tak ukládá jen některé proměnné, ze kterých se dá potřebná situace dopočítat v enginu hry dostatečně věrohodně - proto se také replaye dají přehrát jen v samotné hře. Ale hlavně - Blizzardí hry se odehrávají na velmi omezené ploše s dost omezeným množstvím dat, takže proto ty záznamy nejsou tak velké. Takový War Thunder s bojišti ve velikosti desítek kilometrů má záznamy větší, a to se pořád ještě neblížíme záznamům uvažování nějaké skutečné umělé inteligence.

[OnGe]

Jersone, od doby, co jste si ve škole říkali o Von Neumannově architektuře, se dost změnilo. Navíc si nejsem jistý, jestli jsi to pochopil úplně dobře.

Data, která servery posílají na klenta, jsou přesně to, co potřebuješ. Protože to ti definuje, co ty lidi uvidí a musí to být kompletně všechno, co k odehrání potřebuješ. Jinak by se to totiž nedalo hrát. Že to můžeš interpretovat jenom ve hře (nebo na to postaveným softem) vůbec nevadí. Teda, pokud netrváš na tom, že si to chceš vytisknout a v klidu pročíst - v takovém případě mi nezbývá než uznat, že máš pravdu a fakt to nejde.

Nejsem si tím úplně jistý, ale má za to, že Total War replaye ukládá taky. Ono to totiž fakt neni tak těžký.