Flabbergasted!

[Markus]

Anotace Flabbergasted! (2022)

Flabbergasted! je vyprávěcí RPG s jednoduchými pravidly zasazené do bouřlivých dvacátých letech 20. století. Jádrem hry jsou komediální scénáře a odlehčená dobrodružství, inspirovaná díly jako Jeeves and Wooster, Hotýlek (Fawlty Towers) nebo Cesta kolem světa za 80 dní. Hráči v rolích přátelských aristokratek, podnikavých zbohatliků, idealistických bohémů nebo vždy připravených služebníků se vydávají za různorodými eskapádami. Okrádají darebácké dlužníky, podnikají kalamitní kousky, opanovávají vroucí večírky, zabraňují scestným svatbám a účastní se plejády dalších aliterovaných dobrodružství!

[Markus]

Za anotaci nové veselohry díky KDoleckovi!

[Jerson]

Od kdy je Cesta kolem světa za 80 dní komediální dobrodružství?

[Markus]

To ta anotace ale netvrdí, ne?

[Jerson]

Řadí tenhle příběh mezi "komediální scénáře a odlehčená dobrodružství", přičemž Cesta kolem světa je naprosto regulérní cestovní dobrodružství, které nespadá ani do jediného z dalších vyjmenovaných bodů.

[Markus]

Neumíš číst, Jersone.

A navíc, že zrovna Cesta kolem světa slouží jako předloha komediím je naprosto běžné.

[Corny]

Od kdy je Cesta kolem světa za 80 dní komediální odlehčený příběh? Odjakživa?

[Vitus]

Přiznám se, že podle mne zrovna Cesta kolem světa za 80 dní je asi jedno z nejhumornějších (a možná dokonce nejhumornější) děl, co Jules Verne napsal, takže nejenže slouží jako předloha filmovým komediím (Corny, děkuji za dohledání), ale dokonce si myslím, že zařazením mezi inspirace komediálního cestovatelského žánru klidně patří.

EDIT: Co by sem ještě spadalo ? Tintinova dobrodružství asi taky, ne ?

[Corny]

A to jsem tam ještě ani nehodil ten kreslený seriál, na ten jsem taky koukával, nebo tohle

K tomuhle žánru jsem si ještě vzpomněl na Bolka a Lolka .

Jinak musím říct, že s dobře trhlou bandou hráčů by tohle mohla být hodně zábavná hra, minimálně na nějakou kratičkou kampaň, skoro mě to i láká.

[Jerson]

Přiznám se, že podle mne zrovna Cesta kolem světa za 80 dní je asi jedno z nejhumornějších (a možná dokonce nejhumornější) děl, co Jules Verne napsal, takže nejenže slouží jako předloha filmovým komediím (Corny, děkuji za dohledání), ale dokonce si myslím, že zařazením mezi inspirace komediálního cestovatelského žánru klidně patří.

Je pravda, že verneovky jsem četl naposledy před 20 lety, ale v Cestě kolem světa mi přijde obsah humoru stejný jako v knížkách Pět neděl v balónu, Dvacet tisíc mil pod mořem, Zemí šelem, nebo Robur dobyvatel.

[KDolecek]

1) Je mi vlastně trochu jedno co Verne napsal do své knihy. Kulturní obraz toho díla v sobě skrze různá ztvárnění rozhodně komediální prvky obsahuje.
2) S Flabbergasted! to má společného spíš míň než víc.

[Antharon]

Tu na fore je taky zvyk, ze Jerson niekde vidi, ze nejake dielo bolo inspiraciou a automaticky si ho vezme ako jedinu vec co sa v tom da hrat a hlada elementy ktore nesedia.

[Jerson]

Vždycky jsem si myslel, že tenhle typ obrázků



je sranda, která se týká jen lidí, kteří nikdy nic nečetli.

Takže až příště někdo bude říkat, že Dracula je teenage romance nebo komedie, nebo Gulliverovy cesty jsou porno, tak budu už jen šoupat nohama.

[Corny]

Wellp, asi nikdo kromě tebe nemůže za to, že jsi se rozhodl se chytit té jedné původní knižní předlohy (aniž by k tomu byl důvod, když o předloze ani o jejím autorovi se nikde nemluví), místo aby jsi předpokládal, že je řeč o té spoustě adaptací, které napříč stoletím vznikly, jsou poměrně známé a součástí obecného povědomí, přehledu a kulturního obrazu toho díla, jmenují se stejně a jsou komediálními dobrodružstvími, takže o nich je poměrně očividně řeč

[kandelabr]

Hráli jsme s kamarády tuhle humoristickou taškařici. Moc jsme se u toho bavili a chtěl jsem z toho sepsat krátký záznam. Ten mi bohužel dost nakynul. Nicméně jej sem dám i tak, když už jsem se s tím psal, třeba to někomu přispěje k představě, co hra nabízí.

Flabbergasted: Klub džentlmenských banditu zasahuje


část 1.- Výzva

Byla sobota a na radniční věži památného města Peccadillo právě odbila jedenáctá hodina, což pro jeho obyvatele mohlo znamenat jen jediné: pravidelná (protože již třetí) schůzka spolku KáDŽéBé, neboli Klubu džentlmenských banditů. Pravda, úplně všech obyvatel města se tato schůzka netýkala, dokonce by se dalo říct, že se netýkala valné většiny občanů tohoto bohulibého města, neboť hrdými členy této společnosti byly v tento okamžik pouhopouhé čtyři osoby, z čehož na schůzi byly přítomny jen tři, neboť Clearence Weatherwax, ředitel klubu a experimentální hudební skladatel byl ze schůzky omluven, neboť ve sklepě svého domu komponoval novou skladbu pro piano a perlík. Což se ovšem výtečně hodilo, neboť kdo preluduje ve sklepení, ten nepotřebuje svůj parádní salón a když má někdo parádní salón, který nevyužívá, byl by to hřích, kdyby se nenašel někdo, kdo jej využije za něj. A tak tři zbývající členové KáDŽéBé seděli v pohodlných křeslech, upíjeli sherry a za zvuků kladiva ozývajícího se zpod podlahy rozjímali nad tím, jak by se jejich společenství mohlo dočkat světlejších zítřků.

Prvním z této svaté trojice byl otec Barnabáš McBain, dobromyslný a kulaťoučký církevní hodnostář se zálibou v Písmu svatém, dobrém truňku a osobách ženského pohlaví. Dalo by se říci, že otec Barnabáš byl prostě nenapravitelný proutník, ovšem se skutečně osobitým vkusem. Otce Barnabáše nenechala chladným žádná sukně za předpokladu, že té sukni není méně než osmdesát let.

Druhým členem byl sir Augustus Peabody III., lord z Malého Hradce. Jeho lordstvo již bylo poctěno šedivým vavřínem stáří, ale stále v sobě občas dokázalo zažehnout mladistvou jiskru a touhu po dobrodružství, ovšem za předpokladu, že nebude promeškána svačina.

Posledním členem společenstva byl lordův sluha Jupiterius, mladíček sotva dvaačtyřicetiletý, jenž navzdory úsměvnosti svého bláhového mládí vykazoval již nyní nemalý potenciál týkající se bystrosti úsudku.

Zrovna se společně zabývali čtením denního tisku, z nichž Jupiterus svému pánovi předčítal o novém kankánovém klubu (ke zklamání jeho lordstva se ukázalo, že v tomto klubu patrně budou vystupovat ženy) a o zítřejším zahájení výstavy obsahující artefakty starověkého Egypta, když se otevřely dveře a vstoupil majordomus Philip a pod paží nesl stojan na noty, partituru a dva činely. Zde je třeba vysvětlit, že zakládající členové klubu jsou výše zmínění tři pánové a skladatele Weatherwaxe učinili ředitelem pouze ze dvou důvodů. Zaprvé: má často prázdný solón a zadruhé: Kdyby něco prasklo, bude lepší, když problémy s policií bude mít on, než někdo z výše zmíněných.
Měli navíc podezření, že Weatherwax vlastně stejně nechápe, oč klubu jde, neboť když mu dali přečíst stanovy sepsané Jupiteriem, neřekl k nim ani slovo, ale pouze je v náhlém záchvatu inspirace zhudebnil. Proto také veškeré pokyny členům byly sdělovány prostřednictvím hudebních motivů. Jen škoda, že hlavním nástrojem byly vždy činely.

Majordomus Philip po chvíli chystání a studování notového záznamu několikrát o sebe činely třísknul (křáp, křáp, cink, cink) a jal se opět všechno skládat. Zmatení členové nejprve usoudili, že se jedná o signál k předčasné svačině, což jeho lordstvo notně potěšilo, ale pak jim došlo, že se jedná o vyhlášení tzv. ultimáta.

Každý bohulibý spolek má svůj protějšek, temný zrcadlový odraz, protipól, svou nemesis. A KáDŽéBé měla SíáJé- Sufražetky a jiné. Tento pokleslý spolek moderních(!) mladých(!) žen(!) brázdících peccadillské ulice na bickylech(!!!) byl trnem v oku milovníkům všeho tradičního, osvědčeného a starého. A navíc ty potvory měly oči všude a tak bylo čím dál těžší někde něco v klidu a nepozorovaně šlohnout.

Ultimátum byla výzva konkurenčního klubu. Přinesl ji Philip v bílé obálce na stříbrném podnosu. Všichni členové rozechvěle poslouchali, když ji Jupiterius otevřel a přečetl dopis:

Vyzýváme vás na čestný zápas ducha! Klub, jehož jméno se objeví v dnešních večerních novinách na první straně, zvítězí. Hodně štěstí. SíáJé.

Následovala vzrušená debata. Nejprve si všichni ujasnili, že uzávěrka večerního listu je v sedm hodin večer a tudíž není času nazbyt. Poté se členové klubu zaměřili na to, jaký skutek, který jménem klubu učiní, bude dostatečně atraktivní pro místní pisálky. Nejprve někoho napadlo, že by by bylo možné uloupit Peccadillského kohouta. Tato socha kohouta v nadživotní velikosti spočívajícího na zeměkouli o něco menší než nadživotní velikosti zdobí již odnepaměti hlavní peccadillské náměstí a je rovněž symbolem samotného města. Ačkoliv nikdo neví, kde se tady vlastně vzala. Nápad to nebyl špatný, ale zdálo se, že je to myšlenka, která by napadla každého. Klub potřebuje něco rafinovanějšího. Vtom Jupiterius navrhl, zda by se snad tedy nedala vyloupit ona egyptská výstava, o níž si četli v dnešních novinách, která se má zítra slavnostně otvírat. Jeho lordstvo však prohlásilo, že to je hloupost a že on má mnohem lepší nápad. Co kdyby místo toho vyloupili onu egyptskou výstavu, o níž si četli v dnešních novinách!
Tento geniální nápad byl okamžitě přijat a počalo se s přípravami. A jelikož dvanáctá hodina se valem blížila, počalo se s přípravami na oběd, neboť jak pravilo Jeho lordstvo: „Jsme sice bandité, ale nejsme barbaři.“ Sluha Philip tudíž připravil piknikový koš se sendviči s rostbífem (a dvojitou hořčicí pro Jeho lordstvo) a láhev klaretu a společnost vyrazila vstříc dobrodružství.

Nedorazila ale příliš daleko. Sotva vystrčili nos ze dveří, zjistili, že venku je poněkud nevlídno a že mírně prší. Vlastně prší docela dost. Neboli, jak to vyjádřil Jupiterius, který měl občasné sklony uchylovat se ve vypjatých situacích k jadrnějšímu jazyku: „Chčije jako prase.“ Což by samozřejmě nebyl za běžných okolností žádný problém. Nablýskaná limuzína Jeho lordstva stála opodál. Avšak městské muzeum, v němž se egyptská výstava nacházela, stálo v samotném centru města, kousek od náměstí. A do centra nebyl vjezd automobily povolen, což bylo velice staromilské, nepraktické a nemoderní, tudíž správné. Bylo možné použít nájemnou drožku, avšak bohužel, žádná nebyla zrovna k dispozici. Avšak přece. Jedna stála nedaleko a byl to vskutku luxusní kočár, černě lakovaný, se zlatým pérováním, dvojicí zapřažených vraníků, elegantním kočím ve fraku a cylindru a zlatým nápisem na boku hlásajícím: Pembleton & Cháron, pohřební služba. Jupiterius nemeškal a vyrazil do deště za panem Pembletonem (neboť to byl on, kdo mokl na kozlíku) vyjednat podmínky převozu, zatímco otec Barnabáš a Jeho lordstvo zůstali stát ve dveřích v nezávazné konverzaci a častovali se doutníky.

Pan Honoré Pembleton se zdál být možností nové zakázky nejprve potěšen. Pravil, že milerád přichystá odvoz, a zařídí prý i další nutné záležitosti, týkající se obřadu. Poté, co se dozvěděl, že jeho klienty se mají stát dva úctyhodní pánové, rozhovořil se o smutečních kyticích, druzích rakví a pomníků. Ale když se poté zeptal, kde se oba zesnulí nacházejí, kývl jen Jupiterius hlavou směrem ke dveřím, a oba zde stojící pánové s úsměvem majiteli pohřebního ústavu zamávali. Pan Pembleton trefně poznamenal, že se patrně jedná o nějakou mýlku, že tito pánové zcela očividně nepotřebují jeho služby, neb jsou dosud jaksi stále naživu. Jupiterius se jej dotázal, zda si tím může být skutečně jist, že on sám má v této věci časté pochyby, a že to snad není podstatné, klient je klient a převoz je převoz, tak jaképak copak. Pan Pembleton ovšem pravil, že to je velice podstatné, jeho firma je solidní a má jistou pověst a on přeci nemůže svůj vůz, odznak své profese ve volných chvílích využívat k provozování taxislužby.

Jupiterius byl poté nucen použít trochu expresivnějších přesvědčovacích prostředků, podpořených nabídkou nemalé hotovosti a bezprecedentního násilí. A když si ten dobrý muž uvědomil, že nepřistoupí-li na tento návrh, mohl by se také snadno stát svým vlastním klientem, váhavě souhlasil. Pravil však, že k dokončení transakce je třeba ještě zohlednit dvě překážky. Zaprvé: Jupiterius bude muset jet na kozlíku vedle něj a pro tuto příležitost si bude muset opatřit důstojný černý oblek s cylindrem (pověst firmy, chápejte). A zadruhé: Pohřební vůz je momentálně stejně obsazen, leží v něm baronka Chesterfieldová, kterou před okamžikem vyzvedl od kadeřnice a maskérky a s níž právě čeká, až se uvolní místo u manikérky, aby byla šik na zítřejší poslední rozloučení.

Jupiterius ani v jednom z toho neviděl problém, pánové se svezou vzadu s dámou, společnost bude sice trochu namačkaná, ale vybraná a on sám si kvapem opatří oblek. Nechť je pan Pembleton tak laskav a zatím naloží dozadu otce Barnabáše a Jeho lordstvo a on je vcukuletu zpátky. Pánové se sice s obtížemi, nicméně nakonec šťastně vsoukali do vozu i s piknikovým košem a zatímco Jupiterius raboval garderóbu pana skladatele Weatherwaxe, ve které nalezl krásný dirigentský frak s šosy a vysoký skládací cylindr, otec Barnabáš zvědavě poodsunul víko rakve a shledal, že pětaosmdesátileté baronce Chesterfieldové smrt pranic neubrala na šarmu, ba co víc, vypadala teď nejméně na devadesát a tudíž o pět let atraktivněji.
Jupiterius se v saku a cylindru posadil na kozlík, kočí práskl bičem a kočár se vydal na rozhrkanou cestu po morkých kočičích hlavám směrem k muzeu.

Zatímco otec Barnabáš žvatlal baronce do ucha jakési nesmysly a Jeho lordstvo zřejmě usnulo (nebo zemřelo, to se těžko poznává) spatřil Jupiterius při průjezdu centrem města kousek od náměstí záblesky na blatnících tří bicyklů. Sufražetky! Ihned nechal kočár zastavit a sdělil oba pánům, že SíaJé zřejmě také kuje své pikle a že pojal plán, jak se jich zbavit. Nechť zatím oba pánové v poklidu a nenápadně pokračují k muzeu, kde ať na něj laskavě počkají, nebude to trvat dlouho.
Poté seskočil z kozlíku a vydal se k policejní stanici. Tam neochotnému policistovi nahlásil, že je slavným dirigentem a že mu byla před okamžikem za bílého dne (i když byl den vlastně dosti šedivý) odcizena jeho bílá dirigentská taktovka. Jako pachatele určil tři osoby patrně ženského pohlaví, jež z místa činu prchly na bicyklech a skandovaly přitom modernistická hesla o rovné společnosti. To se již strážník chytil a pravil, že ony ženštiny moc dobře zná a že situaci prověří. Jupiterius mu poděkoval a vydal se klusem k muzeu.

Tam už nějakou chvíli čekali otec Barnabáš s Jeho lordstvem. Zpočátku se situace vyvíjela znamenitě. Zastavili v kočáře a chvíli si ještě s povídali s panem Pembletonem. Ten využil situace a podařilo se mu udat objednávku na pohřební kapelu. Jeho lordstvo ji objednalo za hodinu k muzeu, neboť mu to přišlo jako vynikající zástěrka. A společně s farářem dospěli k přesvědčení, že muzikanti by měli být maskováni jako egypťané, protože se to víc hodí k tématu výstavy. A navíc by měli mít činely, protože na ty jsou zase oni dva z klubu zvyklí. Až potud šlo vše hladce.

Pak se ale už pan majitel pohřebního ústavu chtěl s oběma pány rozloučit, neboť chtěl odvést paní baronku k avizované manikérce. Ukázalo se však, že se otec Barnabáš nehodlá s baronkou rozloučit a trvá na tom, že zde zůstane s nimi. Jeho lordstvo jej v této myšlence bůhvíproč podporovalo a hovořili něco v tom smyslu, že s tělem baronky bude mnohem snadnější proniknout do uzavřeného křídla muzea, neboť budou prohlašovat, že mrtvolu přinášejí na tradiční egyptskou balzamikaci, tudíž nevznikne žádné podezření. Majitel pohřebního ústavu ovšem mrtvolu vydat odmítal a když se navíc ukázalo, že baronka má obličej celý od hořčice, neboť se ji Barnabáš v záchvatu galantnosti rozhodl nakrmit sendvičem, došla mu trpělivost, vrhl na rakev a začal ji cpát zpátky do kočáru. Hroutící se plány probudily z letargie i Jeho lordstvo. Ten vytáhl odkudsi stříbrnou dezertní vidličku a začal s ní důstojného majitele pohřebního ústavu ohrožovat na životě až nečekaně zdatnými šermířskými výpady. Naštěstí se konečně zpoza rohu vynořil Jupiterius, který bravurně odhadl situaci, odclonil svého pána a umožnil tak Pembletonovi šoupnout rakev dovnitř vozu, zabouchnout dveře, skočit na kozlík a prásknout do koní. Vůz zmizel i s baronkou a piknikovým košem, nakousnutým sendvičem a neotevřenou lahví klaretu.

„A mně se zdálo, že žvýká nějak ztuha…“ prohlásil zadumaně otec Barnabáš.

Část 2.- Muzeum

Když se dopotáceli zbědovaní a promoklí do vestibulu muzea, přivítal je typický zatuchlý zápach staroby a znuděný prodavač lístků. Ten se jeho lordstvu nejprve pokusil nabídnout slevu pro seniory. Jeho lordstvo, stále svíraje v ruce vidličku, se odmítlo s tím člověkem vůbec bavit a připomnělo pouze Jupiteriovi, že ředitelem muzea je jeho synovec, hrabě Julius Peabody, nechť ho ten pohunek laskavě přivede a navíc, že on je lord a do muzea by snad měl mít volňásky. Jupiterius toho hocha za přepážkou začal okamžitě zpracovávat, chlapec se pokoušel o spolupráci, velice rád by jim byl nápomocen, leč pan ředitel prý vzkazoval, že bude na pracovním obědě a on žádné instrukce neobržel a pány do stálé expozice pustit svévolně bez lístků nemůže, za to by měl malér, račte prominout!
Jupiterius chlapci vysvětlil, že to je v pořádku, lístek na stálou expozici ani nepotřebují, neboť se na ni nechystají, je zajímá výstava egyptologická, tu si najdou sami a rovněž mohou počkat u kanceláře pana ředitele, až se vrátí a vše s ním vybavit. Na to prodavač lístků odvětil, že to mají pánové ale velikou smůlu, že přicházejí dnes, protože dnes ještě výstava otevřena není, slavnostní zahájení bude až zítra a bude to velkolepé, přijede i pan starosta, přestřihne slavnostní pásku a odhalí sarkofág, no bude to sláva, ale až zítra.
Jupiterius navrhl, že by se přeci mohli do místnosti podívat už dnes, budou tiší jako myšky, na což chlapec řekl, že to nejde, místnost je zamčená a dveře překryty slavnostní stuhou a klíče má pan ředitel v kanceláři, a ta bude rovněž zamčená, když je teď pryč.

Tato informace Julia zaujala a předstíraje zklamání, rozhodl se nakonec koupit tři vstupenky na stálou expozici a v hlavě mu už klíčil plán. Mladík jim vstupenky ochotně prodal (skupinová sleva+ sleva pro důchodce+ sleva za lordství) a pánové se chystali vystoupat do patra, když se staly zaráz dvě věci. Zaprvé ze stínu vykročila váhavým krokem kustódka Margaret, která chtěla skupince poradit s orientací v budově. Její stáří, budící dojem, že je sama jedním z exponátů zažehlo oheň vášně v srdci otce Barnabáše a začal se dámě okamžitě a velmi nevybíravým způsobem dvořit. A v okamžiku, kdy jí začal šeptat do vrásčitého ucha první oplzlé něžnůstky se rozrazily hlavní dveře a do muzea vpochodovala se značným rámusem objednaná egyptská pohřební kapela, sestávající se ze čtyř špatně namaskovaných hudebníků hrajících na trubky a činely, kteří se za zvuků funerálního marše hlasitě dožadovali informací o průběhu smutečního obřadu. Jupiterius je hbitě nasměroval ke schodům, po nichž se vydali aniž by přestali s hraním.

Skupina džentlmenských lupičů je následovala, včetně Margaret, jež se nebohá se značným úsilím šplhala do schodů, aby dohnala lomozící kapelu a řádně je poučila o chování v chrámu lidského poznání. Ale nestačila jim. Zato jeho lordstvo chytilo druhý dech, patrně mu smuteční pochod připomněl některý z často slýchaných šlágrů jeho mládí a stoupal po schodišti s kapelou jako mladík a udával jim vidličkou takt. Jupiterius mezitím v patře objevil ředitelskou kancelář (byla skutečně zamčená) a odchytil jeho lordstvo, aby nějakým způsobem odklidil z cesty Margaret, která právě dosupěla na vrchol schodiště, jednak kvůli tomu, aby se mohli v klidu vloupat do kanceláře, a pak také pro její vlastní bezpečnost, protože hrozilo nebezpečí, že otec Barnabáš začne skládat verše. Jeho lordstvo pochopilo a počalo simulovat urgentní potřebu (jež se později ukázala jako opravdová) a nechal se starou paní doprovodit k toaletám, které se pochopitelně nacházely dole.

Jupiterius nelenil a s pomocí improvizovaného beranidla (jež se později ukázalo být vzácnou řeckou amforou nedozírné hodnoty) se začal dobývat do ředitelovy pracovny. Údery vždy vhodně časoval, aby korelovaly s taktem činelů kapely, která ještě stále bloudila po muzeu. Když dveře (společně s amforou) konečně povolily a Jupiterus vpadl dovnitř, zjistil, že v pracovně není sám. Byl tam i sám pan ředitel. Ležel na podlaze, vedle něj skoro dopitá láhev whiskey a hlasitě chrápal. Jupiterius usoudil, že pokud toho muže nevzbudilo vylamování dveří jeho pracovny za doprovodu činelů, nevzbudí jej patrně už nic a serval mu z krku klíč od dveří k výstavě.

Jeho lordstvo se mezitím opět vybelhalo zpět do patra a společně s Barnabášem prohlíželi dveře vedoucí na výstavu přepásané krásnou širokou zlatou stuhou. Barnabáš navrhl, že by nemuseli čekat na to, až Jupiterius sežene klíč, ale že by mohli prostě stuhu podlézt a dveře vypáčit. Jeho lordstvo namítlo, že stuha visí poměrně nízko a že podlézt ji bude s jeho plotýnkama zřejmě nadlidský úkol. Barnabáš přispěchal s návrhem, že by tedy mohli stuhu oddělat, odvázat ji a nebo rovnou přestřihnout, konec konců támhle na řetízku visí zlaté ceremoniální nůžky a takovýto akt by jistě nepostrádal jistou symboliku. Jeho lordstvo se ale ohradilo, stuha je uvázána na ceremoniální uzel a je nachystána na zítřejší slavnost, přestřihnout ji či odvázat, když zde již čeká na pana starostu by bylo prostě barbarské. Nezbývá tedy, než se opět vydat vstříc vábivé náruči dobrodružství. Jeho lordstvo do místnosti vnikne stylově, coby pravý džentlmanský lupič, totiž oknem po římse.
Barnabáš byl tím nápadem nadšen a ihned otevřel nejbližší okno a vyhlédl ven. Ano, po úzké římse stačilo přejít nějakých dvacet kroků, prosmýknout se kolem karyatidy nesoucí průčelí muzea, otevřít okno a hotovo.
Jeho lordstvo se odhodlaně počalo soukat na římsu, jež byla skutečně velmi úzká a kluzká od deště. Z této vratké perspektivy se jeho lordstvu nápad nezdál již tak kardinální a tak poprosilo Barnabáše, zda-li by se nepoohlédl po nějakém jištění, kousku provazu nebo tak. Barnabáš se poohlédl a našel ceremoniální stuhu, kterou zcela neceremoniálně odvázal, jeden konec podal jeho lordstvu a druhý uvázal k patě sochy “Achnatón si myje nohy”. Jeho lordstvo se uchystalo k horolezeckému aktu, když doběhl Jupiterius a klíčem odemkl dveře do místnosti s výstavou.
„Jupiterie, vy máte klíče od té místnosti?“ otázalo se jeho lordstvo, zatímco balancovalo na okraji římsy.
„Zajisté, pane.“ odpověděl Jupiterius.
„Znamenitě, pak je vše v pořádku.“ prohlásilo Jeho lordstvo a pokračovalo v cestě po římse.

Nakonec by se přelézt jeho lordstvu nejspíše podařilo, nebýt toho prostého faktu, že ceremoniální stuha byla jako jištění příliš krátká a k druhému oknu nedosáhla. Bylo tedy třeba ji u Achnatonova kolene přestřihnout (uzel byl příliš utažen a nešel rozvázat), což zapříčinilo, že jeho lordstvo začalo na římse ničím nejištěno povážlivě vrávorat, ale přesto se mu podařilo uvolněný konec stuhy soukáním dostat k sobě a poté jej elegantně prohodit oknem do výstavní místnosti, kde jej v posledním okamžiku zachytil Jupiterius, napřed tedy stuhu a posléze po chvíli usilovného tahání i samotné jeho lordstvo, které se s mohutným žuchnutím svalilo na podlahu hned vedle sarkofágu. Triumf byl nepopiratelný.

A tu chvíli bylo třeba zvěčnit. Jenže čím? Jupiterius se tedy vydal hledat fotografický přístroj, který nakonec nalezl o dvě patra níže, v kumbálu topiče společně s rozsáhlou sbírkou fotografií, pestrou složením modelů, ale značně monotématickou co se týká motivu, kterou si v rychlosti, avšak se zájmem prohlédl a učinil poznatek, že ta muzea přece jenom něco do sebe mají.
Když běžel opět nahoru po schodech, opatrně překročil ubohou Margaret ležící na schodech, zcela vysílenou a ochraptělou snahou dohnat pohřební kapelu, zřejmě omdlela, chudinka.
Do výstavní síně dorazil právě včas, Barnabáš zrovna pomocí núbijského kopí z třetího tisíciletí před naším letopočtem vypáčil víko sarkofágu, které s ohromujícím rachotem dopadlo na kamennou dlažbu a rozlomilo se na několik kusů. Pohřební kapela se rovněž vrátila z exkurze z oddělení čínského porcelánu a mohutným furiosem se chystala na finále obřadu, Jeho lordstvo se s nadšením amatérského archeologa vrhlo do útrob sarkofágu a vytáhlo zevnitř faraonovu posmrtnou masku způsobem tak nevybíravým, že v ní zůstala vězet hlava mumie. Jeho lordstvo z masky hlavu vytřepalo (zakutálela se za závěsy, kde ji ráno našla uklízečka) a masku si vítězoslavně nasadilo na hlavu. Pojali totiž nápad, že fotografie v novinách bude prestižní, ale zvěčnit tam své obličeje by ideální nebylo, z toho by mohly být opletačky. Zapózovali tedy u mumie, i s improvizovaným přestřiháváním pásky. Ta se ale kamsi ztratila, tak z vitríny použili místo ní jakýsi kus hadru (Nefertitin svatební pás, 1345 př.n.l) a s kapelou v pozadí vznikla skutečně ojedinělá kompozice.

Fotku narychlo vyvolali dole u topiče. Napadlo je totiž, že celou místnost uvedou do původního stavu a zítra, až starosta slavnostně otevře výstavu a odhalí sarkofág, naleznou uvnitř fotografii a vzkaz od KáDŽéBé. To bude sousto pro tisk!
A jak si usmysleli tak i učinili.

Škoda, že až po cestě zpátky je napadlo, že fotografii je nutno dostat do novin již dnes, za pár hodin, jinak nestihnou uzávěrku. Jupiterius naštěstí nelenil a vydal se již podruhé toho dne na policejní strážnici. Tam jej s širokým úsměvem přivítal jeho známý strážník, který mu hrdě ukazoval malého, silně se potícího človíčka ve fraktu sedícího za mřížemi. Vyšlo najevo, že je to dirigent drážďanské filharmonie, jehož strážník zatkl a usvědčil jako lupiče zodpovědného za krádež taktovky, kterou Jupiterius dříve nahlásil.
Jupiterius ani nemrkl, jen ohlásil strážníkovi, že došlo k dalšímu incidentu, tentokrát v muzeu a že je třeba prověřit, zda nebyla ukradena vzácná egyptská mumie. Strážník slíbil, že věc prověří. Jupiterius věnoval ještě jeden soucitný pohled zavřenému dirigentovi a vydal se zpět do klubu. Po cestě přes náměstí si povšiml, že zde chybí socha kohouta. Zpropadené sufražetky!
Rychle vytáhl ze záňadří navštívenku a napsal na její rub: „Kohout je v servisu. Musíme ho opravit. Díky za pochopení-váš starosta“.
A připevnil ji na prázdný podstavec.

EPILOG

Když večer rozechvěle otevírali večerní noviny, dozvěděli se následující:„Díky včasnému zásahu statečného strážmistra Pendelbrooka bylo odhaleno rozsáhlé spiknutí a lupičský komplot, jehož cílem bylo diskreditovat našeho váženého pana starostu a způsobit újmu čestné archeologické obci našeho města jakož i uměnímilovným a kulturně založeným občanům, tešícím se na zítřejší slavnostní odhalení. Skutečnou ranou bylo to, že jako hlava tohoto spiknutí a celého lupičského spolku byla identifikována osoba dosud považována za bezúhonnou a oblíbenou. Ano, hřáli jsme si v našem středu na prsou hadici, Margaret, jež v rouše dobrotivé stařenky a věrné muzejní kustódky kula, pletichařila a osnovala, leč na brilantní mysl našeho strážmistra (jenž ve stejný den odhalil i ohavný zločin z prostředí hudebního, viz. strana 6) si nepřišla a nyní již může zpytovat svědomí v temnotě šatlavy. Jejím komplicům se prozatím podařilo uprchnout, je však jen otázka času, než budou dopadeni.“

Ten večer se v klubu slavilo. Fotografie na první straně vyšla náramně.
A paní Margaret dostala do vězení od anonymního dárce balíček se sendvičem a pečlivě ukrytou klubovou pozvánkou.