Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

[Argonantus]

že si to přečtu a nabídnu nezaujatý pohled na věc. To občas trochu pomůže.

Díky, ale ještě je evidentně brzo. Tady
viewtopic.php?f=108&t=6341&start=720
se to začalo psát,
v srpnu 2013 proházena první verze
viewtopic.php?f=108&t=6341&start=960
a teď se blížím ke konci druhé, ale zjevně ne definitivní. Jak říkám, příští rok touhle dobou.

EDIT: Proházeno úplně na konec. Trochu odlišný, než minule. Další změny jsou v dohledu.

[boubaque]

Vzhledem k diskusi s Yorkem tady i ve Hře o trůny jsem chtěl vyjasnit některé otázky ohledně funkce a podoby literární kritiky a literární historie, případně i literární teorie. Protože si ale bohužel, Yorku, nejsem jistý, jakou máš představu o kritice, tak začnu stručně a zkus se mi k tomu prosím vyjádřit, kde vidíš ty problémy, kdy to má nepříznivý vliv na čtenáře nebo autory.

Literární věda se v podstatě dělí na tři subdisciplíny:

Literární teorie zkoumá literární díla z věděckého hlediska, zkoumá strukturu, výrazové prostředky, témata a jejich zapojení, čtenářský vjem a zážitek, vztah světa fikčního a reálného, vztah textů literárních a neliterárních apod. V dnešní době je víceméně prostá nějakých estetických, morálních nebo společenských ideálů a to, jestli se nějakému žánru nebo nějak jinak vymezené skupině literárních děl bude někdo věnovat, závisí na zájmu jednotlivých badatelů (nebo studentů píšících závěrečné práce). Dodává následujícím dvěma subdisciplínám pojmový aparát. Samozřejmě tím, že zkoumání literatury už nějakou dobu probíhá, byl už nějaký pojmový aparát vytvořen, ale pořád probíhá jeho přehodnocování a "vylepšování" - například mnou někde nedávno zmíněný termín "místa nedourčenosti" je asi jen 50 let starý (i když samozřejmě nepřišel úplně z čistého nebe) a pregnantní vyjádření toho, že fikční světy parazitují na skutečném světě (tj. dokud se nedočtu, že něco funguje jinak, předpokládá se, že to funguje jako v realitě), je ještě mladší.

Literární teorie je věc, ke které se žáci na základní a střední škole z větší části nedostanou vůbec a zbytek dostávají jen tak mimochodem, nebo se to naopak biflují právě jako základní pojmový aparát (např. pojmy jako verš, stopa, fabule, syžet, povídka, román, epigram, satira...). V zásadě se ale naučí jen ty základní pojmy a ani samotní učitelé do literární teorie často příliš nevidí...

Literární kritika má za úkol tu nevděčnou práci brát hotová díla a dívat se na ně skrze pojmový aparát dodaný literární teorií, ale nikoli jen proto, aby jen objektivně popsala zkoumaný text; literární kritika je totiž více praktická disciplína, a tak musí zároveň zhodnotit nějakou kvalitu či estetický dojem, což jsou kategorie, které se těžko postihují objektivně. Kritika má ale dva "kontrolní mechanismy":

Jeden je ten, že kritik by se měl snažit co nejobjektivněji postihnout vztah všech prvků v textu (a případně i dalších aspektů knihy, pokud hrají roli) a poměřit je s autorovým záměrem. Tady je samozřejmě kámen úrazu, protože ne každý autor dodává ke svému textu manifest a i ti, kteří to udělají, občas mlží nebo něvědí, co povídají, a kritik to tedy musí vyvodit z textu**. A ano, poměrně často se stane, že se nějaký kritik netrefí (např. F. X. Šalda na jednu stranu obhajoval nové, do té doby nepochopené literární směry, ale sám zatracoval jiná díla, která se později stala součástí kánonu). Samozřejmě v tom taky hraje roli ideový základ kritika a estetická kritéria, která kritk zastává.

Druhým mechanismem, který nevýhody předchozího mechanismu částečně neutralizuje, je "nezávislá kontrola", protože málokdy se stane (nebo v minulosto stalo), že by jednu knihu recenzoval jen jeden kritik, který by na věky určil její hodnotu pro literární historii. Na mnoha knihách se mnozí kritici neshodli a neshodují a často je to generační záležitost (a je to vidět i na filmových kritikách, které vedle občas někdo odkáže, třeba rozdíl Fila vs. Spáčilová). Problém je v poslední době ale třeba v tom, že knih vychází neuvěřitelné množství a poučených a zkušených krtiků je méně než diletantů (a píší do obskurních periodik, která už stejně skoro nikdo nečte), takže na mnoho knih vyjde jedna usmolená recenze, kterou si objedná a zapletí nakladatel, a na některé vyjde recenzí sice víc, ale člověk trpí už když čte jen tu recenzi, protože recenzent evidentně nemá přehled nebo vhled nebo ani jedno. Na skutčné (obsáhlé) kritiky nemá dneska nikdo čas a občas na nějakou člověk narazí leda v tom obskurním literárním periodiku nebo na RPGF (proto už píšu recenzent, a ne kritik). Takže k pozornosti literárních historiků (viz níž), kteří vytvářejí kánon, se dostanou jen ty recenzované v Literárkách a Hostu a ty vyhypované nakladatelem, případně ty, které získaly velký ohlas a recenzí na ně přibývalo postupem času. Mimochodem ta "nezávislá kontrola" neplatí jen pro různé recenzenty v době vydání, ale také pro různé (a výjimečně stejné) recenzenty v průběhu času.

Z literární kritiky se k žákům dostane jen to, co už přežvýkala literární historie, která má ale trochu jiné cíle než samotná kritika. Takže literární kritika je na základních a zejména středních školách trestuhodně zanedbávaná, takže člověk pak nejen neví, co od kritiky čekat, ale většinou má pocit, že je to buď zaplacené (což často i je), nebo to rigidně usměrňuje a umravňuje autory, aby psali, co by jako psát měli, a podobně to nutí čtenářům, aby to interpretovali podle kritikova názoru.

Literární historie pak dodává historickou perspektivu, postihuje vývoj stylů, žánrů, tématických oblastí apod., na základě literární kritiky vybírá dobře hodnocená a typická díla (nebo autory) z jednotlivých období a směrů a vytváří jakýsi kánon, který (a) slouží pro rychlejší orientaci v dejinách literatury, tedy aby se neobjevovalo znovu kolo a aby si adepti literární teorie a kritiky ověřili nabyté znalosti na praktických ukázkách, a (b) nějakým způsobem postihuje kulturní tradici. Mnoho kanonických děl tak je v kjánonu pro svou historickou hodnotu, ale pro současného čtenáře můžou být prakticky nečitelná.
*
A právě tady nastává ten problém se školami - že učitelé na základních a středních školách si často pletou literární historii s literární kritikou. Žáci se učí seznamy autorů a děl (tedy takový byl původní záměr toho učení) proto, aby se udržela kulturní kontinuita a čtou staré věci proto, aby dokázali chápat současné odkazy na starší kulturu vzdělanců (včetně třeba i formálních odkazů, tj. na úrovni třeba verše, nebo naopka kompozice). Bohužel učitelé berou literární historii za konečného a neomylného arbitra literární hodnoty a kvality vůbec. A protože plno češtinářů vyplivnutých pedagogickými fakultami (a nejen češtinářů, ale mám pocit, že češtináři tím trpí snad nejvíc) má pocit, že existuje jen jedna správná sada ideálů a je jen malá variabilita v pravidlech, která tyto ideály naplňují (pokud vůbec), tak od žáků požadují ty "správné" interpretace, i když si žáci tu knížku sami přečetli a tyhle intepretace v ní nenašli nebo našli jiné. Ono se to tak totiž i líp učí, než když musí učitel diskutovat nebo vysvětlovat na názorných příkladech.
________
* A přesně v tomhle místě končíme my tady na fóru (Argo, WW, Eleshar, já...). To, co píšu níž, už jde z větší částio mimo nás, i když s mnohými literárněhistorickými závěry souhlasíme - ale každý evidentně v jiné podmnožině (já jsem třeba jediný, kdo je ochotný zastat se Jiráska, přestože jeho tlustospisy jsou pro mě většinou nepřekonatelnou překážkou).

EDIT: tak jsem moc stručně nezačal...

**EDIT2: drobná úprava pro přesnější vyjádření

[York]

Ano, je to důvod k zamyšlení, ale zdaleka ne vždy to znamená, že se mýlí kritik. Často se mýlí ti čtenáři.

Tohle už jsem tady taky několikrát nakousnul. Sám na sobě pozoruju, že čím víc se snažím nastudovat "co je správné", tím méně si dokážu užít knihy, které mi dříve přišly dobré. Na první pohled "logické" vysvětlení je, že jsem konečně prozřel a rozeznám dobré od špatného.

Jenže jako čtenář na to řeknu: No tak to teda pěkně děkuju.

Ona je totiž velká otázka, jestli tenhle posun stál za to. Jestli jsem neztratil víc, než získal. Jako že bych skoro řekl, že ztratil.

A obávám se, že tohle je fenomén, který si literárně vzdělení lidé neuvědomují, protože u nich ta změna nastala brzo a relativně pozvolně.

A jako autor už vůbec nevím, co s tímhle mám dělat. Matně tuším, že pravda je někde uprostřed. Tedy že "správný" pohled něco přináší, ale při tom někde odseká něco důležitého, co z nějakých důvodů mylně za důležité nepovažuje. Nebo možná bazíruje na nečem, co považuje za důležité, ale pro čtenáře to důležité není, dokud mu to nenavrtáme do mozku.

A taky mi přijde, že pro účely vlastní tvorby je skoro přínosnější hledat, co jinému autorovi fungovalo a proč, než co mu nefungovalo. Což je věc, kterou se v kritice málokdy dočtete a pokud, tak jen stručně a bez rozboru těch pravděpodobných důvodů.

[York]

Ad kritika: Vidím to tak, že pokud autor ignoruje poznatky jazykovědy, literární vědy a techniky psaní, činí tak na svou vlastní zodpovědnost a existuje dost dobrých důvodů věřit tomu, že je lepší tyhle věci neignorovat.

Na druhou stranu, ultimátním kritikem je pro mě čtenář, nikoliv literární vědec. Nechat si obraz rozřezat, barvy rozpustit a podrobit chemickému rozboru a plátno rozplést na jednotlivá vlákna, typicky nebývá autorova představa o ideálním užití jeho díla. To samé imho platí i v literatuře - kritika je fajn nástroj na sebevzdělávání a zvyšování řemeslnného skillu a redaktor, coby ten nejvlivnější kritik v průběhu vzniku díla, je naprosto nezastupitelná osoba a jeho podíl na výsledné podobě je jen o malý kousek za autorovým (protože tam nejde jen o vlastní práci na konkrétním titulu, ale o celoživotní zkušenosti a získanou odbornost), ale tím to tak zhruba končí. Po vydání je to na čtenáři a literární kritik pak už vystupuje pouze v roli recenzenta a opinion makera, případně jako zdrojový materiál pro studium dalších autorů (nebo pro případné pokračování od toho samého autora).

Co se té školy (základní a střední, vysokou školu s tímto zaměřením se poštěstí studovat jen málokomu) týče, tak tam fakt darmo mluvit. Ale v tom se zřejmě shodujeme.

[Argonantus]

Boubaque a kritika:

Vyjádřil jsem párkrát jedinou výhradu; že proces Bradburyho války a posun psaní (a taky filmů a vůbec kdečeho) k "pokleslým", "brakovým" či nejnověji "triviálním" žánrům je možná podstatně rychlejší, než je kritika ochotna si připustit; jak tu pravil nějaký šaman nechtěně vtipně, stalo se to "před pouhými pár desítkami let".
Už tehdy se ukázalo, že může existovat zcela vážně míněná scifi nebo comics či fantasy.
Bohužel, ty kánony plné Balzaců a Joyceů to tak nějak furt nevzaly na vědomí.

Psát o tom ale na RPGF je asi zbytečné, protože ani ti zdejší nejkonzervativnější hardcore realisti nejsou zcela imunní proti nějaké té pokleslé roztomilé šílenosti (Raven - Umbrtka; a strašlivý Bubák dělá ve volném čase nakonec ze všeho realismu nejraději comics).

"místa nedourčenosti" je asi jen 50 let starý a pregnantní vyjádření toho, že "fikční světy parazitují na skutečném světě" je ještě mladší.

Oboje pokládám za trefný postřeh a použiju to.

pojmy jako verš, stopa, fabule, syžet, povídka, román, epigram, satira...

Zjistil jsem, že ve škole je to pro plno lidí hora zbytečných slov bez obsahu. Bohužel. Vlastně jsem si většinu z nich musel "znovuobjevit" znova, když jsem je potřeboval.

poměrně často se stane, že se nějaký kritik netrefí

Kritika je pro nás běžný lid mnohem důležitější, než teorie, protože je praktická. Umožňuje čtenáři orientovat se, aniž by musel všechno otrocky přečíst (dnes zhola nereálné), a umožňuje autorovi vyvarovat se některých řemeslných chyb. Vskutečnosti je základem kritiky mnohem víc to řemeslo, než co jiného.

Kritik je dost spolehlivě vedle, když vytkne autorovi, že psal konkrétní žánr a téma a nepsal něco jiného - (Proč je to jako fantastický a není to radši o zvířátkách?) -
ale je zajímavý vždy, když řeší otázku, jak na ten svůj záměr autor šel a zda na to neměl jít jinak. Tedy dějové přesmyčky, záměny postav, krácení nebo naopak rozvinutí tématu.Střihání cest, které jsou nejspíš slepé.
A to i v případě, že nakonec nemá pravdu a autor to vymyslel od začátku lépe, než kritik. Snažím se jako kritik této devizy držet. Občas selžu.

poučených a zkušených krtiků je méně než diletantů (a píší do obskurních periodik, která už stejně skoro nikdo nečte)

Zkušenost je taková, že neznámý blogger a amatér, případně odborník na něco úplně jiného občas vystřihne něco, nad čím přemýšlím, kdežto kritik na docela významném periodiku je zoufale na povrchu věci. Zatím můj beznadějně nejhlubší kritik je amatér Fingalen. A to se netýká jen mojí sebestřednosti, ale kdečeho okolo. Nejštěpnější kritiku filmu Psycho vymyslel spisovatel Barker. K Lovecraftovi napsal nejlepší pojednání Škvorecký, který ho vlastně nebral moc vážně.

takže na mnoho knih vyjde jedna usmolená recenze, kterou si objedná a zaplatí nakladatel

Žel. Nebo někdo, kdo nasadí několik prostoduchých chvatů ("je tam hodně akce"... "je to čtivé"... jsou tam "dobře propracované postavy" a nebo naopak "ploché a černobílé postavy") - zkrátka, přehlídka banálních frází, která nenakoukla pod povrch ani trochu, text je to tak sotva na obálku a ani to ne.

Na skutčné (obsáhlé) kritiky nemá dneska nikdo čas

Nadšení. Zájem. Vášeň. To je, oč tu běží. Vlastně to samé, co pro psaní jako takové.
Napsal jsem o autorech, co pro mne něco znamenají, a tím víc mne láká, že o nich nikdo ještě nenapsal.

Takže literární kritika je na základních a zejména středních školách trestuhodně zanedbávaná

Žel.

čtou staré věci proto, aby dokázali chápat současné odkazy na starší kulturu vzdělanců

U nás zejména setrvalé postižení národním obrozením, ze kterého jsme se ještě tak úplně duševně nevymotali.

já jsem třeba jediný, kdo je ochotný zastat se Jiráska

Tos nedával pozor - já se ho zrovna zastal, právě na cause Martin, který mu leckde jakoby z oka vypadl.
Jirásek umí být náramně rychlý, když chce. Třeba i stotřicetistránkový.

York, EDIT:

Sám na sobě pozoruju, že čím víc se snažím nastudovat "co je správné", tím méně si dokážu užít knihy, které mi dříve přišly dobré.

Náčelníku, za to nemohou kritici, ale věk a sečtelost.
Prostě tě už napošesté tak nenadchne, že se Old Shatterhand zase zázračně osovobodil.
Tak prostoduchým obratem tě už nedostanou.
To je daň za zkušenost a znalost; stane se z tebe větší gurmán a zmlsanec.
Doby, kdy ses nadšeně řítil dětskou knížkou velmi průměrného autora jsou navždy pryč.

[Argonantus]

Schválně odděleně; Sedm ryb mám fyzicky vytištěno doma, ale stále to nevisí na netu.
To je poslední překážka Radosti až na kost a toho, abyste si to odnesli domů.

Jiná radost je, že se daří prorazit posledním dílem Historické fikce, takže tento opus magnum bude dokončen v dohledné době.

Třetí oddělené faktum je sice pomalý, leč vytrvalý postup dalším Argonantem, zmíněným shora. Goranova kašna byla další užitečný šťouch, asi jako Neferitovy tanky. V obou případech z nich vyleze něco naprosto jiného.

[York]

Doby, kdy ses nadšeně řítil dětskou knížkou velmi průměrného autora jsou navždy pryč.

Což je problém, protože touha se nadšeně řítit mi zůstala.

[Argonantus]

Jediné mně známé řešení je vyhledávat nadprůměrné autory, které uspokojují tvoje gurmánské choutky.
Vem si, že třeba i sám Eleshar jásal nad Narn i Hin Hurin nebo nad Dunou. Já tu jásal poslední měsíc taky.
Lze najít duchovní stravu i pro velké zmlsance.

Nepříjemné je, že je více knih, co zůstanou ležet vedle cesty, neb nezaujaly. A třeba i hodně vymakané, ale žel, nejsou stvořeny pro tebe. Jako třeba Holdstock, že.

[York]

Problém s řícením se je, že se z neznýmých Dun celkem rychle stávají duny známé.

[Argonantus]

Původní příspěvek nahrazuji něčím slavnostnějším a zajímavějším.
Sedm ryb povstalo.
http://www.beletris.cz/e-shop/knihy/114 ... 05894.html

Takže, v této souvislosti děkuji:
- Jersonovi, že pomohl otevřít dveře, vedoucí správným směrem
- Raven, že založila tuhle debatu
- Faskalovi, že objevil úžasný odkaz, který jsem dlouho přehlížel
- Elesharovi za překlad důležité věty
- Koubičovi, že mi ukázal další možnosti psaní
- Den Grassemu, že mi řekl, abych to udělal jinak
- Fingalenovi, že si s tím dal takovou práci
- Boubaquemu a Ecthelionům za podporu v Drakkaru, už dlouholetou
- mlynáři Hanušovi, že navrhl cestu do Agde
- vlastně úplně všem, co vedou roky tuhle debatu a něco do ní napsali, protože člověk nikdy neví, co to udělalo
- a taky Akademii, samozřejmě.

Za ty roky povídání tu vlastně vznikly možná moje úplně nejdůležitější výtvory; Argonantus coby hrdina, Zavřené dveře, Cesta zpátky a s nimi vlastně celé Ztracené letopisy; Sedm ryb; a zřejmě i další věci, ještě nehotové.
K tomu navrch ten Drakkar s těmi literárními výlety.

Takže vzhůru do dalších let.

[Faskal]

Gratuluji!
A teď to co nejdřív sehnat a přečíst.

[Ecthelion]

Sedm ryb povstalo.

Upřímně gratulujeme! Držet v ruce vlastní knížku je neskutečně dobrý pocit... plně si ho užívej!

[Fingalen]

Rybám prajem, nech sa čo najskôr dostanú na pulty, nech sa dobre predávajú a čitateľom robia radosť a autorovi veľa elánu do ďalších rokov.

[York]

Smekám, hluboce se klaním a trochu tiše závidím

[Raven]

inspiraci a energii do dalšího psaní, Argonante
R