Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Literatura, film, hudba, divadlo, opereta a jiné výdobytky civilizace.

Moderátor: Faskal

Argonantus
.
Příspěvky: 19133
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od Argonantus »

morech11 píše: Ide v cisle 70 zhruba o to, co som nadhodil ja, alebo je to strasidelne este z ineho dovodu?
Povrch. Strašliví SAYCové se potírají, víc za tím není. Jak hrdinové vyhrají nad neporazitelnou obludou. Hraničář Xaxy.
Prostě to nemá duši. Návrat asi 40 čísel zpátky.
Necuchaju mi vsetky tvoje veci - hlavne prave tie stredoveke nemusim
Jasněže. Pokud nemáš rád MH a středověk, dvojexpozice a další vychytávky, jdu úplně někam jinam, než ty.
Myš je sice renesanční, ale ještě daleko temnější, než to ostatní, takže bych se moc netěšil; kus z ní máš v Drakkaru.

Jo, a další věci jsou čím dál tím středověčejší, jak to tak vypadá. Současné věci mají blbou vlastnost, že odporně stárnou.
Edit: este ma napadlo, ze nie je odveci skusit postup: niekde zacat, nechat sa odniest pribehom a potom skrtat.
Teď zkouším tak trochu Tolkienova Nimrala; občas ráno vstanu a připíšu pár scén a pár věcí změním, třeba odprostředka (s computerem snadno).
A nechám to růst co nejdéle. Teď jsem na kritické straně 130, popáté v životě; a znamená to, že to mohu buď rychle skončit, a nebo jdu do románu.
Správný příběh musí mít začátek a konec. Jak vznikne, to je nakonec jedno.

EDIT 2017: Tenhle poslední odstavec se týkal toho, co jsem dál nazýval Z mého deníku - technické poznámky k probíhajícímu psaní. Pokračuje to až do března 2017.
Ve skutečnosti jsem psal už tady https://rpgforum.cz/forum/viewtopic.php ... 37#p367037
Naposledy upravil(a) Argonantus dne 9. 3. 2017, 15:36, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 19789
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od York »

Argonantus píše:normostrana je cca 1800 úhozů
Statistika říká 847933 znaků. Takže 471 normostran? Tak nějak.
Argonantus píše: Ještě mi chybí ten časový kontext - kdy tě napadlo to napsat, jak dlouho jsi to dělal a kde to bylo časově vzhledem k dnešku.
To už narážíme na mou děravou paměť. Příprava tak půl roku až rok. Vlastní psaní tuším dva roky, přepisování tak rok až dva (s přestávkama, kdy jsem pracoval na něčem jiném). Od té doby mohl utéct tak rok, možná spíš dva.
Taky jsem mohl napsat, že žádný rychlopisec rozhodně nejsem, bylo by to kratší :-)
Argonantus píše: Má na tom cenu to, co tak úplně typické není a co vybočuje.
Cenu může mít kde co. Ale pokud to má být trhák, to to určitě chce něco originálního. Holt mám dál nad čím přemýšlet...
Argonantus píše: Povídka není nácvik na román, to je častý omyl.
Však to jsem taky netvrdil, právě naopak.
Argonantus píše: Tím ti drasticky klesne počet opusů oproti typickým povídkářům, třeba na desetinu.
Pokusy nedělám a dělat nebudu, na to je to trochu moc práce. Nešel jsem do toho s tím, že to zkusím a ani zpětně to nepovažuju za pokus. Nicméně chápu, že takhle to asi nebylo myšleno :-)
Argonantus píše: Nicméně, jisté množství cvičných zvoraných textů se vlastně přeskočit nedá. Neznám jedinou výjimku ve vesmíru. I lidé, co míří ke svému tvaru velmi rychle (ten Lovecraft, například), na začátku pár věcí zvorali neb nedotáhli. A ty další věci byly bez výjimky podstatně lepší, než ty první.
Zvoraný text se dá přepsat. Málo zajímavý námět imho nemá smysl přepisovat, to je lepší vymyslet něco lepšího a začít znovu. Což je zrhuba to místo, kde teď už nějaký čas nesměle přešlapuju. Nepříliš prozíravě jsem myslel na případné pokračování, což je dost nepříjemná komplikace v situaci, kdy mi pokračování nepřijde jako až tak dobrý nápad.
Argonantus píše: Pokud je to tvoje opravdu číslo 1, a nejsou žádné pokusné modely, pak to zcela jistě nevydávej, zvlášť, když pochybuješ.
Zatím to nemám v úmyslu. Považuju za důležité, že jsem to napsal, vydání na českém trhu pro mě nějak extra zásadní není (a jinde to v češtině nejspíš nepůjde ;-) ).
Argonantus píše: Pokud jsi zvědavý, zkus to poslat nějakému nakladateli; třeba ti řekne víc.
To jsem už udělal, proto taky to poměrně intenzivní přepisování a plány na případné další. Míč je na mé straně stolu. Nicméně mezi tím se už tak dost zahlcený trh zahltil ještě o něco víc, což novým nezavedeným autorům docela výrazně ztěžuje situaci. Nejde jen o to, jestli je kniha dobrá, ale také o to, jestli má šanci být alespoň pro nakladatele návratná. A další, podstatnější věc je, že sám zvažuju, jestli chci tímhle stylem psát dál.
Argonantus píše:
Proč skeptický? Pochybuju, že by kdy nějaký autor dokázal zaujmout skutečně všechny čtenáře, takže je to vždycky o tom, aby si kniha našla své příznivce. A nepovažuju za až tak velký poklesek necílit primárně na ty nejnáročnější čtenáře
Úkol číslo jedna je nadchnout sám sebe. Pak má cenu se bavit o dalším. Cítím, že pochybuješ. To je problém; jestli jsi nadchl dva nebo dva tisíce dalších má cenu řešit až potom, co nachneš sebe.
Nadchnutý být můžu, ale to na věci moc nemění. Nadšení je možné mít i pro něco, co nemá budoucnost. Svou vlastní práci mohu soudit jen do určité míry (pokud je tedy jejím cílem oslovit čtenáře a ne jen potěšit mě).

V tomhle případě ale jde spíš o posun stylu a tématiky, co mě zajímá. Přece jen už je to pár let od chvíle, kdy jsem s tím začínal.

Jestli bych se styděl za to, kdyby mi to vyšlo, nebo předpokládal, že bych se za to za pár let mohl začít stydět? Tady můžu celkem rozhodně říct, že ne. Nepovažuju to za katastrofu či selhání (ale ani za něco naprosto geniálního, co nutně musí vyjít, jinak by nastal konec světa). Když jsem to (teď už před časem) po sobě po delší pauze četl, tak se mi to četlo dobře (podotýkám, že díky mé výjimečně mizerné paměti se to dá považovat za poměrně relevantní test). Dál bych asi chtěl napsat něco ještě trochu závažnějšího a provázanějšího, ale to nutně neznamená, že bych zavrhoval tohle. Tolkien taky, počítám, po té, co napsal Pána prstenů, neměl pocit, že by Hobit neměl nikdy vyjít (doufám, že to skutečně vyšlo v tomhle pořadí ;-) ).
Argonantus píše:
jako spíš na ty, kteří prostě jen hledají něco, co se bude dobře číst a nebude to nudit.
Hm. To mi připadá jako dost zoufale malý cíl. Pokud to myslíš vážně, pak jdeš úplně jinam, než já; ptejte se u Viewegha.
Ale moc tomu nevěřím. Pro radost se píše obvykle jinak.
Pro (svou) radost nepíšu. Radost z psaní moc nemám, je to pro mě dost velká dřina. Snažil jsem se (a snažím se dál) vytvořit něco smysluplného a podle mého nejlepšího vědomí a svědomí kvalitního. Co mě k tomu vedlo je na jiné delší povídání.
Argonantus píše:
RPG světy a literární světy imho křížit lze.
Dej příklad. Já znám jen přehlídku katastrof, počínaje Weiss a Hickmanem.
Steven Erikson.
Argonantus píše: Jinak řečeno, nevěřím, že se, dá ze Sal Borelli vyrazit věc o třídu lepší.
Kdybych tomu věřil, tak to udělám.
A udělal bys to i v případě, že bys neplánoval výsledek vydat (nebo tedy aktivně se o to snažit)?
Argonantus píše: No, zkus to dát někomu přečíst. Co ti řekne. Třeba ten můj nakladatel, to je poměrně knižní maniak a třeba by to i mohl přečíst. Nebo Michal Bronec, naznačoval si, že se s ním znáš.
Jak už jsem psal, už se stalo. Připomínky od Michaela Bronce byly naprosto k nezaplacení. Nejlepší škola, v jakou jsem kdy mohl doufat.

Argonantus píše: Ještě chvíli mne budeš lákat, a já to přečtu.
Pokud by ses ovšem nebál. Ale možná se tu najde i nějaký další nadšenec, co tu okolo píše (nehrnu se do toho; jsem na vlastní straně 130, což je obvykle zásadní životní okamžik).
A čeho přesně bych se měl bát? Že se dozvím, že to nestojí za to a nemá to smysl? To bych v prvé řadě nikdy nemohl začít psát. Nehledě na to, že opravdu strašné věci bývají velice populární :-)
Argonantus píše:
Tahle pozmámka je možná zásadní. Dost dobře by to mohlo být to, co se potřebuju naučit, abych něco takového zvládl.


Můžu ti pod rouškou strašného mlčení ukázat to číslo 70. Velmi rychle odhalíš, proč je to strašné.
Možná jsou strašné věci instruktivnější, než dobré.
Tady mluvím o tvorbě příběhu a prostředí, nikoliv o psaní vlastního textu. Na postupu "nejdřív kostra příběhu, potom text" nemám moc důvod něco měnit. Je výrazně levnější zahodit mizernou kostru, než pár set stránek mizerného textu.
Naposledy upravil(a) York dne 10. 4. 2013, 23:57, celkem upraveno 3 x.
Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 19789
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od York »

morech11 píše:uvidime, ako na tom budem casovo - napriklad skrtanie Yorkovej hry som aj napriek najlepsim umyslom vzdal, takze nebudem nic slubovat :(
Což bylo samo o sobě taky docela podnětné ;-)

Uvidíme. Mám rozpracované něco, co by mohlo být pro kritiky výrazně stravitelněší. Je to sice takový podlý trik, ale pokud bude fungovat...
Wild West

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od Wild West »

York píše: Takže 471 normostran? Tak nějak.
Takže dojem byl správný, je to kniha jako kráva a nejen Argonantus nikdy nic tak dlouhého nenapsal. Čapek třeba taky ne.
To už narážíme na mou děravou paměť. Příprava tak půl roku až rok. Vlastní psaní tuším dva roky, přepisování tak rok až dva (s přestávkama, kdy jsem pracoval na něčem jiném). Od té doby mohl utéct tak rok, možná spíš dva.
Lze se dopočítat někam k 2008. Takže je psaní dost čerstvá až zánovní záležitost.
Najít se za méně než deset let je strašně rychle; skoro nemožné.
Cenu může mít kde co.

Cenu nemá obvykle nic, protože Sturgeon.
Problém je, že "vydávat jen dobré věci" se snadno řekne, ale těžko udělá. K dobré věci se lze propsat jedině přes několik horších; jiný recept ještě nebyl vynalezen.
Pokusy nedělám a dělat nebudu, na to je to trochu moc práce.

Já si vypůjčil z hudby technický výraz "opus", což je asi nejpřesnější; prostě se to očísluje od jedničky dál.
Je to vlastně synonymum toho, čemu závodníci říkají "pokus".
On totiž žádný opus nemůže být víc, než pokus; to je ta strašná pravda.
I přes maximální nasazení a co nejlepší snahu to většinou nevyjde, a to nejen napoprvé, ale i jindy. Spisovatelé klamou tělem tím, že neplatné pokusy obvykle likvidují do stínů, čímž se průměrná kvalita jejich díla zvyšuje.
Pokud to nedělají, je to na jejich díle zoufale vidět.
Zvoraný text se dá přepsat. Málo zajímavý námět imho nemá smysl přepisovat, to je lepší vymyslet něco lepšího a začít znovu. Což je zrhuba to místo, kde teď už nějaký čas nesměle přešlapuju.


No, nečetl jsem to; ale ono to bývá kontinuum, které obsahuje šedivější odstíny. Přepsat knihu na něco podstatně jiného je IMHO mnohem těžší, a podobné věci se daří autorům až s jistou zkušeností.
Spíš to bývá tak, že první pokusy vůbec nebývají nezajímavé, a nemusí být v kontextu situace ani "zvorané", ale jejich podměrečnost vynikne právě ve srovnání s pokusy dalšími, kde je všechno lépe.
Psaní je taková mikroevoluce.
Nepříliš prozíravě jsem myslel na případné pokračování, což je dost nepříjemná komplikace v situaci, kdy mi pokračování nepřijde jako až tak dobrý nápad.
Drtivá většina dnes psaných konvenčních fantasy neměla mít pokračování a měla být drasticky kratší. Třeba ty Městské války mohla být perfektní monokniha; hlavní vada krásy je zkoušet z toho vydojit trilogii.
Možná nakonec zjistíš, že to celé mělo mít Bubákových 130 stran. To by byl moc dobrý výsledek; vyhazování bývá relativně snadné.
Považuju za důležité, že jsem to napsal, vydání na českém trhu pro mě nějak extra zásadní není

Pak jsi vskutečnosti možná spisovatel; baví tě to samotné psaní a vytváření věci; a jestli to někdo bude číst je až na druhém místě. Čemuž lze jen tleskat.
Vydávat má cenu, když dospěješ k tomu, že by se to mohlo líbit i někomu jinému, než tobě, v dostatečném počtu jedinců (desítky až stovky). Jinak stačí psát do šuplíku.
To jsem už udělal, proto taky to poměrně intenzivní přepisování a plány na případné další. Míč je na mé straně stolu. Nicméně mezi tím se už tak dost zahlcený trh zahltil ještě o něco víc, což novým nezavedeným autorům docela výrazně ztěžuje situaci. Nejde jen o to, jestli je kniha dobrá, ale také o to, jestli má šanci být alespoň pro nakladatele návratná. A další, podstatnější věc je, že sám zvažuju, jestli chci tímhle stylem psát dál.
Poslední věta je klíčová; vskutečnosti spisovatel píše hlavně pro sebe, takže má cenu psát co nejlépe. Bey ohledu na to, zda to někdo někdy vydá.

Jinak na první otázky jsou moje názory naprosto černé; nezavedený autor nemůže vzniknout vůbec; jeho kniha se nevyplatí nikdy, i kdyby byla geniální,nakladatel to vydá jedině jako charitu, a pokud vydání považuješ za zásadní životní dílo, pak to lze vydat jedině jako AVN, doporučuje Den Grasse, Argonantus a řada dalších podobných nadšenců.
Nakladatel bude ochoten vydat až tu druhou a třetí knihu (možná, snad), podle zkušeností s tou první.
Nadchnutý být můžu, ale to na věci moc nemění. Nadšení je možné mít i pro něco, co nemá budoucnost.
I nadšení pro věc v šuplíku má svoji cenu. Docela velikou, zejména pro další vývoj.
Cesta vzhůru ležela v šuplíku od roku 1990 a bude tam zřejmě ležet na věky věků, a přesto měla obrovský vliv na to další.
To máš jako to postavení domu, zasazení stromu a tak - to jsou docela velké věci, které mají cenu, i když to třeba nikoho na světě kromě tebe už nezajímá. Já bych to toho seznamu, co má správný chlap udělat, klidně přidal napiš knihu. York má splněno.
V tomhle případě ale jde spíš o posun stylu a tématiky, co mě zajímá. Přece jen už je to pár let od chvíle, kdy jsem s tím začínal.
Confessio. Tam je vše podstatné. Tématika se dá změnit volním rozhodnutím a svobodnou vůli (viz jinde), A. to udělal za život asi čtyřikrát a naprosto radikálně. Styl mnohem, složitější a prostě se musí naučit, a je to magické kouzlo vyššího levelu, které souvisí s těmi popsanými stranami, pokusy a omyly. Jednoho dne zjistíš, že píšeš jako nikdo jiný na světě. Po pár stranách si tvůj čtenář řekne - "no jasně, to je od Yorka".
Pokud jsi vskutečnosti spisovatel, k tomuto velezásadnímu bodu míříš.
Jestli bych se styděl za to, kdyby mi to vyšlo, nebo předpokládal, že bych se za to za pár let mohl začít stydět? Tady můžu celkem rozhodně říct, že ne.
Pohled na tuhle věc se mění.
Strom bývala bezpečně nejlepší Argonantí věc. Dnes je pod čarou a nelze vidět nic dobrého na tom, že by měla vyjít zase. Nemá cenu mluvit o "katastrofě" nebo "selhání", nebo to vidět tak vyhroceně, ale je prostě lepší, že vycházejí jiné věci.
Cenu mají totiž vždycky jen ty nejlepší věci.
Dál bych asi chtěl napsat něco ještě trochu závažnějšího a provázanějšího, ale to nutně neznamená, že bych zavrhoval tohle. Tolkien taky, počítám, po té, co napsal Pána prstenů, neměl pocit, že by Hobit neměl nikdy vyjít
O Hobitovi řeč není; u Tolkiena jsou ty první pokusy různé básně a písně, často nedokončené, Tulák Rover a podobně, což dnes prakticky všechno vyšlo, ale až po mistrově smrti a silně pochybuju, že by tím byl nadšen.
Hobit, pro zařazení do kontextu, vznikl zřejmě 25 let po té, co vzal Tolkien prvně tužku do ruky. To už je hodně vyspělý opus dost vysokého levelu.
Pro (svou) radost nepíšu. Radost z psaní moc nemám, je to pro mě dost velká dřina. Snažil jsem se (a snažím se dál) vytvořit něco smysluplného a podle mého nejlepšího vědomí a svědomí kvalitního. Co mě k tomu vedlo je na jiné delší povídání.
Mno, ale to pořád může být forma jisté masochistické radosti. Mnoho spisovatelů si neustále stěžuje, jak trpí, jak to nenávidí a jak umírají; nicméně v rozporu s tím píšou furt dál.
Píšeš z vnitřních příčin, nikoli, abys vytvořil komerčně hodnotný produkt, který tě živí (to je ten Viewegh).
Jinak to další povídání by bylo asi taky zajímavé.
Steven Erikson.
Aha. Tak toho neznám.
A udělal bys to i v případě, že bys neplánoval výsledek vydat (nebo tedy aktivně se o to snažit)?
No, Drakkar je takové "vydal - nevydal", a tahle možnost se zjevila 17 let po napsání. Takže asi autora nelze podezírat, že by to psal s plánem "vydat to v Drakkaru". Tehdy mu ležely v šuplíku mnohem závažnější věci (= dva romány, viz shora), takže je jasné, že motivy k psaní a i k případným úpravám jsou odvozeny výhradně od vnitřních kvalit opusu a od motivace autora.

Takže, ještě jednou - přepsáno a vylepšeno by to bylo určitě v případě, že by se nějaká možnost nabízela. Ježto je to ale fan fiction, jsou možnosti takové věci silně omezené a šlo by o bičování zdechlého koně.
Nabízí se dokonce brutalizace, že fan fiction je méněcenná z podstaty věci.
V kontextu jiných napsaných věcí později a některých i dříve je to přesně tak.
Tady mluvím o tvorbě příběhu a prostředí, nikoliv o psaní vlastního textu. Na postupu "nejdřív kostra příběhu, potom text" nemám moc důvod něco měnit. Je výrazně levnější zahodit mizernou kostru, než pár set stránek mizerného textu.
Na pořadí vzniku zas až tak nezáleží, to nemá cenu ti rozmlouvat. Na pomocných textech taky nezáleží; nejsou vidět. To je technické lešení.

Jde spíš o to se naučit zahazovat úplně cokoli, včetně kilometru hotového napsaného textu; asi jako fotograf, který použije nakonec jednu fotku z deseti. Pro začátečníka je to obvykle nevydýchatelná představa, ale někde u tisící strany už to vypadá, že se z toho dá vydojit alespoň těch 130 stran perfektní věci.
Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 19789
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od York »

Wild West píše: Drtivá většina dnes psaných konvenčních fantasy neměla mít pokračování a měla být drasticky kratší. Třeba ty Městské války mohla být perfektní monokniha; hlavní vada krásy je zkoušet z toho vydojit trilogii.
Možná nakonec zjistíš, že to celé mělo mít Bubákových 130 stran. To by byl moc dobrý výsledek; vyhazování bývá relativně snadné.
No, snadné. Pokud můžu aspoň trochu soudit podle své práce na jiných věcech, tak snadné to není nikdy. Možná ne až tak pracné. Na druhou stranu dá se na to po čase zvyknout, když toho člověk zahodí dost. Pak se ale ovšem začne vnucovat nepříjemná otázka, jestli bude to zahazování někdy mít konce. Furt jen tvořit a zase to zahazovat je docela dobrá cesta ke kvalitním depresím...

Ad zkrácení čtvrtinu: Možné to je. Chtělo by to víc čtenářů, víc názorů. Nevidím moc smysl v tom, prořezávat se tím jen proto, abych měl dobrý pocit, že jsem si i tohle vyzkoušel.
Wild West píše:
V tomhle případě ale jde spíš o posun stylu a tématiky, co mě zajímá. Přece jen už je to pár let od chvíle, kdy jsem s tím začínal.
Confessio. Tam je vše podstatné. Tématika se dá změnit volním rozhodnutím a svobodnou vůli (viz jinde), A. to udělal za život asi čtyřikrát a naprosto radikálně. Styl mnohem, složitější a prostě se musí naučit, a je to magické kouzlo vyššího levelu, které souvisí s těmi popsanými stranami, pokusy a omyly. Jednoho dne zjistíš, že píšeš jako nikdo jiný na světě. Po pár stranách si tvůj čtenář řekne - "no jasně, to je od Yorka".
Pokud jsi vskutečnosti spisovatel, k tomuto velezásadnímu bodu míříš.
Nevím, jestli jako nikdo jiný, to je přece jen pěkná řádka lidí, co bych musel vylučit, ale pomalu zjišťuju, že psát jako někteří jiní autoři se mi moc nedaří. Teď v podstatě zkoumám, co se z toho, jak píšu, dá vytěžit a co se na tom dá postavit. Zatím si moc nejsem jistý.
Wild West píše:
Pro (svou) radost nepíšu. Radost z psaní moc nemám, je to pro mě dost velká dřina. Snažil jsem se (a snažím se dál) vytvořit něco smysluplného a podle mého nejlepšího vědomí a svědomí kvalitního. Co mě k tomu vedlo je na jiné delší povídání.
Mno, ale to pořád může být forma jisté masochistické radosti. Mnoho spisovatelů si neustále stěžuje, jak trpí, jak to nenávidí a jak umírají; nicméně v rozporu s tím píšou furt dál.
Protože přestat by znamenalo se vzdát. Tohle už není jen o psaní, ale o životě jako takovém. Pořád lepší trpět, než skočit z mostu.
Wild West píše: Jinak to další povídání by bylo asi taky zajímavé.
Nevím, jestli by někoho zajímalo takovéhle povídání od někoho, kdo nic nevydal a skoro nikdo od něj nic nečetl.
A udělal bys to i v případě, že bys neplánoval výsledek vydat (nebo tedy aktivně se o to snažit)?
Wild West píše: No, Drakkar je takové "vydal - nevydal".
Všechny důvody jsou jasné a validní a netřeba je obhajovat. Snad kromě jediného: Tu povídku si v Drakkaru pár lidí přečetlo a autor pod ní (nebo možná nad ní?) byl podepsaný. A dost možná si někteří z nich položí otázku: "Chci si od tohohle autora přečíst něco dalšího?"

Většina čtenářů sice vůbec nevnímá stylistické neobratnosti a ti, co vnímají, to nebudou mít problém akceptovat, když se dozví, že to je patnáct let staré. Všichni čtenáři jsou ale podle mě schopni říct, jak se jim to četlo a jak to na ně působilo. Jestli se jim třeba po přečtení první stránky chtělo číst dál, nebo je to nudilo a přeskočili na další článek. A jestli je pointa oslovila nebo ne.
Uživatelský avatar
boubaque
bubák; Moderátor
Příspěvky: 6920
Registrován: 2. 10. 2006, 19:49
Bydliště: Ostrava (někdy Brno)

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od boubaque »

(Zaznamenal jsem tu během posledních pár dní nesmělé pokusy o vyvolání kouzla "summon Bubák"... jsem poslední dobou nějak trochu moc zaneprázdněný, ale mám v plánu nějaké reakce k Argovým článkům v Drakkaru a nejspíš i k současné diskusi. Snad zítra nebo víkendu.)
Když se kácí les, lítají kopí — sv. Vojtěch
Bezejmenný hrdina (vlastnoruční komiks)
Hraju/vedu: D&D 5e, Svitky hrdinů, Příběhy Impéria
Další oblíbené hry: Primetime Adventures, Mountain Witch, Wushu
Vlastnoruční heartbreaker: Fossa (Fate to Old School System Adjustment)
Wild West

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od Wild West »

Už jen zbytky (Rest of me):
Pak se ale ovšem začne vnucovat nepříjemná otázka, jestli bude to zahazování někdy mít konce. Furt jen tvořit a zase to zahazovat je docela dobrá cesta ke kvalitním depresím...
Celé to udržuje v chodu ta nevyhozená menší část; kvůli ní se to dělá. Inspirován debatou krátká inventura Argonanta; napsal asi 2000 stran, vydal knihu asi 170 stran, a pak ještě pár nesouvisejících drobností (jako Sal Borelli).

Horší je zjištění, že je na vyhození všechno; to se děje ve zlomových okamžicích životního prozření a změn stylu a je to vskutečnosti dost depresivní. Dá se to taky přežít, s vírou, že ta dobrá část teprve vznikne.

Poučení z krizového vývoje je nenapsat každou kravinu, která člověka napadne, dělat selekci už dopředu, a vyhazovat v průběhu, když se objeví temné podezření. I tak se lze jen velmi těžko propracovat někam na 50% použitelného. A lepší to už nebude.
Nevím, jestli jako nikdo jiný, to je přece jen pěkná řádka lidí, co bych musel vylučit, ale pomalu zjišťuju, že psát jako někteří jiní autoři se mi moc nedaří.


Spíš je typické stádium psát jako Kdokoli, případně Leckdo. To bývají v začátcích nejčastěji napodobovaní autoři.
Opustit je dá dost velkou práci.
Protože přestat by znamenalo se vzdát. Tohle už není jen o psaní, ale o životě jako takovém. Pořád lepší trpět, než skočit z mostu.
No, zas tak zoufale to nevidím; utrpení při psaní je zase o dost lepší, než jiná utrpení, například neopětovaná zamilovanost (prý vzdáleně příbuzná). Píšeme furt dál - to je jakýsi axiom. Nepsat je nepoužitelná rada.
Nevím, jestli by někoho zajímalo takovéhle povídání od někoho, kdo nic nevydal a skoro nikdo od něj nic nečetl.
Eh. Mám dojem, že takoví týpci právě založili tuhle debatu. Výjimky kolem nevidět. Největší hvězda je asi Candar, ale i ta je zatím zjevně nedoceněna. Takže v mém případě určitě zajímalo.
Tu povídku si v Drakkaru pár lidí přečetlo a autor pod ní (nebo možná nad ní?) byl podepsaný. A dost možná si někteří z nich položí otázku: "Chci si od tohohle autora přečíst něco dalšího?"
Tak. Otázka jedovatá tím, že může vlastně odradit od čtení i lepších věcí v budoucnosti.
Proto je velmi relevantní otázka, zda vydávat, či nikoli; a ta následuje až daleko, daleko za otázkami, zda napsat, jak napsat, jak změnit a podobně. Sal Borelli se ještě vešla, o prsa nedospělé dívky; Terminátor hned vedle se už určitě nevejde (druhá ojedinělá fan fiction v mistrově díle).

To, že netrpíš běžným omylem, že je třeba hlavně vydávat (publish or perish), to tě jednak šlechtí, a jednak dává docela značný náskok před těmi, kdo na tuto nepříjemnou pravdu ještě přijdou.
Uživatelský avatar
boubaque
bubák; Moderátor
Příspěvky: 6920
Registrován: 2. 10. 2006, 19:49
Bydliště: Ostrava (někdy Brno)

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od boubaque »

Tož.

Nejdřív k současné diskusi s Yorkem: Pokud se rozhoduješ, co s napsaným dílem, je potřeba srovnání a odstup. Dobré je, jak už psal Argo, srovnávat se svou vlastní tvorbou, takže prvotina (pokud je to tedy úplná prvotina - i srovnání povídky a románu ti může pomoct, srovnání románu a lyrické básně na druhou stranu už moc vypovídající nebude) je z tohohle pohledu těžko hodnotitelná.

Odstup se zase nejlíp vytvoří nejen tím, že to na nějakou dobu odložíš, ale tím, že začneš psát něco dalšího. Pak už totiž budeš "zamilovaný" do nového textu a na starý se budeš moct podívat celkem nezaujatě. Pak se může stát, že se ti už "staré" dílo nebude líbit vůbec (vyřešeno), bude se ti pořád líbit hodně (vyřešeno aspoň dilema, co s tím dál), nebo se ti na něm nebude líbit jen nějaká část nebo jeho aspekt - pak bude záležet na tom, jestli ti stojí za to, se k tomu textu vracet. A s tímhle rozhodováním zase pomůže nový text, který bude silným argumentem pro to se nevracet :)

----------------

A teď k Argovým článkům - budu to dávat postupně. Asi podle toho, kolik k tomu bude diskuse, protože mám s komentáři koukám půl roku skluz, tak se mi to nahromadilo :/ Je škoda, že jsem si neudělal čas to číst pořádně postupně (nebo že mi to Jonáš neposílal na peer review :)), mohlo se něco z toho odrazit už v následných článcích. Skoro si říkám, že by se hodil ještě jeden článek, i když vzhledem k opakujícím se poznámkám bych ho rád napsal sám (ne nutně jako polemiku, ale spíš jako doplnění), jen nevím, jestli si na to najdu čas.

Začínám teda Hororem a Kompozicí:

Přijde mi, že zaměřením na strach a útočením na první signální soustavu se příliš omezuje obor "zajímavých" zápletek, resp. situací. Dost se tím omezujeme na fyzické strádání, s nějakým případným psychickým utrpením (postav), pokud jim fyzické strádání či smrt hrozí. Jako apologie hororu prosím, ale evidentně z toho Argo vyvozuje něco i do dalších dílů. A tam mi pak chybí možnosti jiných situací, nějaká introspekce, nějaká potrava pro cit či intelekt - třeba morální dilema starověkých tragédií. Jasně článek je nevylučuje a zmíněn je i Hamlet (a ona taková Antigona taky není bez mrtvol), ale je tam zase vidět ta redukce - která imho vyplývá z tohohle názoru:
Proč horor? píše:Bohatý příběh dá bohatý charakter, příběh plytký vyrobí nudnou a tuctovou postavu.
S tím bych totiž celkem zásadně nesouhlasil. Resp. záleží na tom, co označuješ příběhem, ale ta načrtnutá implikace prostě není skutečnou implikací. Můžu mít poměrně bohatý a zajímavý příběh, kterým projde nezajímavá a šablonovitá postava (a není to tak neobvyklý jev), podobně tak psychologicky postavená díla často nemívají nějak bohatý příběh, nebo se situace dlouho nerozvíjí (třeba Spalovač mrtvol je dost hororový, aniž by byl pan Kopfrkingl, o jehož charakter jde, vystavován nějakému ničivému vlivu situace). Tedy nejsou zajímavé situace, které má předurčený hrdina vyřešit, ale situace, které zkoušejí charakter hrdiny. Tedy postavy bez situace možná nemají smysl, ale situace bez postav (a jejich charakterů) taky ne. Proto říkám, že neplatí ta implikace směrem od situace/příběhu.

U těch banálních pocitů jsem pak získal dojem, že Argo propaguje jakýsi zvláštní druh potlačené racionality. Je mu cizí "plané žvanění", ale i samotnou racionalitu jinak potlačuje na úroveň nejnižších pudů (přesněji jednoho pudu).

...což v důsledku a společně s dalšími věcmi vede směrem k triviální literatuře (použil bych slovo "brak", kdyby nemělo tak silně negativní konotace). K jakési šablonovitosti a útoku na pudy, který je v zásadě prvoplánový a nedává čtenáři příliš příležitost k přemýšlení - což je znak právě triviální literatury. A vyhnout se klišé - to se líp řekne než udělá :)

(Kompozice)
Celé dějiny literatury jsou plné případů prací, které měly být drasticky kratší.
Tohle je zajímavá myšlenka, a chápu, že nemá platit absolutně. A v takovém případě s ní souhlasím. Ale pokud tenhle názor budeme aplikovat a priori, pak často odsoudíme nejen rozžvaněnost, která si to zaslouží, ale taky lehce přehlédneme kompoziční postupy, které drží dílo pohromadě nebo mu dávají správnou gradaci. (Tak bychom mohli chtít třeba nejen zkrátit cestu hobitů do Roklinky, ale taky škrtnout všechno po zničení Prstenu.)
Už první vychrlená verze má nějakou délku. Ta je zajímavá a může to být právě přirozená délka, intuice v tomhle obvykle neselhává. Většinou vám úpravy přinesou právě těch 50 % nahoru nebo dolů.
Já mám spíš pocit, že první vychrlená verze bývá o nějakých cca 20 % delší, než je nějaká ta přirozená délka. Pak už se vyplatí spíš škrtat a přepisovat. Rozsah by měl podle mě narůstat jen v případě, že je potřeba dodat nějakou důležitou scénu, která v chrlení chyběla. Ale to může být dáno různými zkušenostmi s psaním.
V každém případě je třeba vycítit, že konec se blíží. Zkuste se zamyslet, ve kterém momentě už nejste s to záhadu a napětí dále udržovat a začíná to být nuda.
Chápu, že to je rada k případu, kdy se autor rozhodne chrlit. Ale je to pro mě ... nepředstavitelné. Připadá mi to jako rada, jak napsat dobrou Kulhánkovinu - od začátku se to řítí rychlostí utrženého vlaku jen s okamžiky k rychlému nadechnutí, aby se to potom, co naplníme rozsah nebo dojdou nápady na akční scény, nějak uzavřelo, jedno kdy.
Konec musí z předchozího textu vyplývat, a to i když se rozhodnu chrlit. V kontextu tohohle pak působí manévry právě jako způsob, jak vyplnit čas, než se autor uráčí seznámit nás s pointou (tedy přesně v protikladu s výslovně zmíněným).

Rozdělení textů podle počtu stran mi přijde nešťastné, zvlášť když k tomu rozborem toho, jak komponovat text, aby dával v určitém rozsahu smysl, dochází Argo taky. Ono by totiž stačilo vzít u nás užívané pojmy novela, povídka a román a jen k nim přidat tu flash fiction.
V článku zmíněná neustálenost českých termínů je daní tím, že česká terminologie je v zásadě ve stavu přechodu mezi německým a anglickým územ. (Přičemž ten anglický jsem nikde na internetu nenašel "kodifikovaný" - resp jinak než pro účely Nebula Awards podle počtu slov.) V tom německém nehraje téměř roli rozsah, ale jen kompoziční rysy: novela a povídka jsou obě krátkého až středního rozsahu, přičemž novela má mít sevřený příběh, rychlý spád a být zakončena silnou pointou, ke které celý text směřuje; povídka může být volnější - jak v tempu, tak motivice, a může obsahovat více dějových linek (v průměru se dá tedy předpokládat, že novely budou kratší než povídky); a román je dílo delšího rozsahu, obsahuje více dějových linií, odboček, popisů, paralel atd., a charaktery postav se na rozdíl od povídky a novely vyvíjejí. Samozřejmě se tohle rozdělení už vpodstatě nepoužívá a ani většina studentů, kteří se to ve škole učí, si nepamatuje, že novela je ta sevřenější a vypointovanější - protože se začíná mnohem víc (zato bez jakéhokoli vymezení mimo rozsah) používat anglické rozdělení.
Poeovská zásada "všechno prozradit až na konec"
Mám silné tušení, že Poe nic takového nepíše. A na rozdíl od A. C. Doyla se tím ani neřídí. Podobně třeba A. Christie také neříká všechno nakonec. Důležité je naopak říct vše v pravou chvíli, což začátek není téměř nikdy a konec jen málokdy. (Občas se vyplatí neříct to vůbec - Sud vína amontilladského.)

Popis manévrů je pak super, ale zase mi to trochu připadá jako nabádání k "dobrodružnému" příběhu, kde je potřeba čtenáře nějakou dobu zabavit, aby nepřišla pointa moc brzo, místo aby to radilo, jak to využít ke gradaci. Chybí tomu to poeovské poměřování každé části textu finálním účinkem. (O kterém skutečně píše ;))

(A zbytek zas jindy)
Když se kácí les, lítají kopí — sv. Vojtěch
Bezejmenný hrdina (vlastnoruční komiks)
Hraju/vedu: D&D 5e, Svitky hrdinů, Příběhy Impéria
Další oblíbené hry: Primetime Adventures, Mountain Witch, Wushu
Vlastnoruční heartbreaker: Fossa (Fate to Old School System Adjustment)
Argonantus
.
Příspěvky: 19133
Registrován: 31. 10. 2006, 17:35

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od Argonantus »

Massivní Bubák:

K poznámkám k Yorkovi už skoro nic, +1; jen bych podtrhnul, jak moc se může názor na vlastní věc změnit. To se prostě musí zažít.
Skoro si říkám, že by se hodil ještě jeden článek, i když vzhledem k opakujícím se poznámkám bych ho rád napsal sám
Určitě. Stavím si kameru do svého oblíbeného úhlu podledu, jiný úhel by to hodně vylepšil a zobecnil.
Přijde mi, že zaměřením na strach a útočením na první signální soustavu se příliš omezuje obor "zajímavých" zápletek, resp. situací. Dost se tím omezujeme na fyzické strádání, s nějakým případným psychickým utrpením (postav), pokud jim fyzické strádání či smrt hrozí.
Ano; to je ten úhel kamery. Sdílím to nejen s takovým Lovecraftem (to je nasnadě), ale třeba s divadelním kritikem Walterem Kerrem, co žádal drsný postup i v divadle (a mával při tom Hamletem a podobnými věcmi). A s Vonnegutem (výše).
Přesvědčil mne o tom, že když nejde o něco dost drsného, charaktery postav se vlastně nemají proč rozvinout. odstrašující případ je ta nové Rowlingové kniha - 400 stran o ničem.

Učitelé do nás tak dlouho mlátili ve škole, že "hodnotná" literatura se vystříhá všech drastických efektů, vražd a podobně - bohužel ale ji taky díky tomu lidi přestali číst. Postmoderna byl mimo jiné návrat k "lidovosti", ač to je často jen formální zdání (Eco a jeho krvavá detektivka).

Nejde o apologii hororu; jde o daleko drzejší tvrzení; že horor je vlastně základ veškerého vyprávění (nebo detektivka... nebo thriller a podobně).
třeba morální dilema starověkých tragédií.

Prakticky vždy extrémní krvák. Velmi nešťastný příklad. Nejen ta Antigona.
(třeba Spalovač mrtvol je dost hororový, aniž by byl pan Kopfrkingl, o jehož charakter jde, vystavován nějakému ničivému vlivu situace).
Další příklad spíš pro mne - pan Kopfrkingl je poněkud vrah, že. Kdyby nebyl, bude polovičně zajímavý.
U těch banálních pocitů jsem pak získal dojem, že Argo propaguje jakýsi zvláštní druh potlačené racionality.

Tahle část nepatří k té první. Dnes bych ji do stejného článku už nezařadil.
...což v důsledku a společně s dalšími věcmi vede směrem k triviální literatuře (použil bych slovo "brak", kdyby nemělo tak silně negativní konotace).
Tak jsme se učili ve škole. A není většího omylu; všechny moje životní umělecká zjevení tohle vyvracejí.
(Tak bychom mohli chtít třeba nejen zkrátit cestu hobitů do Roklinky, ale taky škrtnout všechno po zničení Prstenu.)
Na tohle byl zrovna zvláštní článek na D20 - Pán prstenů naprosto mate, protože je extrémně zkomprimovaný a zhuštěný. Což jeho následovníci v drtivé většině případů nepochopili. Z Pána prstenů by šlo naopak snadno vyrobit ságu dva až třikrát delší, kdyby to psal dnešní fantazák.
Já mám spíš pocit, že první vychrlená verze bývá o nějakých cca 20 % delší, než je nějaká ta přirozená délka.

Tady se nepřu; i tak to lze vidět. Já dal benevolentnějši vůli plus nebo minus 50% nahoru nebo dolů podle vkusu; jsi pro mne zajímavý tím, že jsi možná ještě přísnější, než já. Připouštím i 300 stránkové romány a zcela výjimečně několik málo tisícistranových (to je ale fakt rarita - Pán prstenů, Duna, Křižáci, Imagika. To je asi vše.).

Problém vidím v těch 200% a 300%. To je jev přímo masový. Málokteré dnešní tisícistranové monstrum opravdu mělo vzniknout.
Pak už se vyplatí spíš škrtat a přepisovat. Rozsah by měl podle mě narůstat jen v případě, že je potřeba dodat nějakou důležitou scénu, která v chrlení chyběla
.
Mně se to při přepisování obvykle trochu prodlouží. Naposledy asi o 20%, takže celkem nevýznamně.
Chápu, že to je rada k případu, kdy se autor rozhodne chrlit. Ale je to pro mě ... nepředstavitelné. Připadá mi to jako rada, jak napsat dobrou Kulhánkovinu - od začátku se to řítí rychlostí utrženého vlaku jen s okamžiky k rychlému nadechnutí, aby se to potom, co naplníme rozsah nebo dojdou nápady na akční scény, nějak uzavřelo, jedno kdy.
To je naprosté nedorozumění; že je "jedno, kdy", jsem netvrdil a ani nenapsal.
Konec musí z předchozího textu vyplývat, a to i když se rozhodnu chrlit.

Jo.
Rozdělení textů podle počtu stran mi přijde nešťastné, zvlášť když k tomu rozborem toho, jak komponovat text, aby dával v určitém rozsahu smysl, dochází Argo taky. Ono by totiž stačilo vzít u nás užívané pojmy novela, povídka a román a jen k nim přidat tu flash fiction.
Tahle věta se vzájemně vyvrací. Od délky si neslibuji nic, než to rozdělení.
Osobně myslím, že ty "dějové linky" spíš matou. Má Volání Cthulhu dějové linky?
Poeovská zásada "všechno prozradit až na konec"
Mám silné tušení, že Poe nic takového nepíše. A na rozdíl od A. C. Doyla se tím ani neřídí.

Částečně souhlasím s tímto upřesněním.
Platí to jen v případě, když vynalezl detektivku; obecně se dá tvrdit, že mu záleželo na pointě, prakticky vždy - a ta nemusela spočívat vždy jen v záhadě.
Popis manévrů je pak super, ale zase mi to trochu připadá jako nabádání k "dobrodružnému" příběhu, kde je potřeba čtenáře nějakou dobu zabavit, aby nepřišla pointa moc brzo, místo aby to radilo, jak to využít ke gradaci.
Gradace na velké ploše je zcela výjimečný jev; já moc takových případů neobjevil. Kdybych věděl, jak to spolehlivě udělat, tak to prozradím. Já ale neznám takový obecný recept.
Wild West

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od Wild West »

Ještě jeden zbytečný post o tom samém; těžko se to vysvětluje, neb je to zkušenost:
ono to bývá kontinuum, které obsahuje šedivější odstíny. ...
Spíš to bývá tak, že první pokusy vůbec nebývají nezajímavé, a nemusí být v kontextu situace ani "zvorané", ale jejich podměrečnost vynikne právě ve srovnání s pokusy dalšími, kde je všechno lépe.
Psaní je taková mikroevoluce.
Vzpomínám si, že dědeček - výtvarný umělec, známý jako autor různých soch nebo obrazů, měl doma ke každé věci celou řadu předchozích nebo pomocných verzí. Náčrty, barevné provedení, sochy zmenšené, z jiného materiálu.
Jako dítě mne to strašně překvapovalo, proč je nutno dělat jednu a tu samou věc tolikrát; zdálo se mi to hromada zbytečné práce.

Po časem vidím, že tak vlastně pracuje naprostá většina umělců, včetně spisovatelů. Jsme opicemi tvoření, jak praví Fulcaneli, a tedy napodobujeme evoluci.
Oblíbená témata se stále vracejí v nových podobách; je to rozvíjeno, vylepšováno, vznikají pokračování, odbočky, prequely, remixy a jak se tomu všemu nadává.

Hodnocení je potom dvojí a nesouměřitelné.
Veřejnost zajímá obvykle jen ta jedna, vrcholná a nejslavnější varianta; opus magnum; ostatní buď zapomenou, když to vydané je, a nebo dokonce ani neznají, když to ani vydáno nebylo.

Pro autora samotného nebo pro badatelské nadšence jsou zajímavé i ty vývojové řady; z čeho co vzniklo, vnitřek té mikroevoluce. Vzorná ukázka je ten hned vedle na šroubky rozebraný Lovecraft, díky úplným sebraným spisům. Většina těch jeho povídek má tuto "badatelskou" cenu, jinou ne, protože ty jeho vrcholné práce to úplně vymazaly. Proměna Juana Romera, přísně vzato, není vůbec dobrá. Když se to ovšem studuje jako náčrt, varianta námětu, který dozrál jinde, vede odtud cestička až k Dexteru Wardovi, a ten už zatraceně dobrý je.

Když na to autor kouká zdola, v okamžiku, kdy právě dopsal Juana Romera, nejlépe, jak uměl, nevidí nic, protože žádný kontext není. Je to jako koukat na první kopec pohoří; je jediný a definitivní.
Když máš dopsanou další verzi, třeba Horror at the Red Hook, už je co s čím srovnávat; lze dumat nad proměnami námětu, vývojem jazyka a vůbec. Jsou to dva kopce, jeden vyšší, jeden nižší, ale dá se o nich říct i leccos dalšího; třeba, že tenhle detail byl v té minulé verzi paradoxně lepší. A jednou to dojde k Dexteru Wardovi. Kdyby žil mistr ještě déíle, třeba z něho vypadne něco ještě lepšího; těžko říci.

Jinak řečeno - Bubák má naprostou pravdu; bez dalšího srovnávacího materiálu nemůžeš udělat znalecký posudek ani sám na sebe.
Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 19789
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od York »

Co takhle trochu odvážné polemiky.
Argonantus píše:Málokteré dnešní tisícistranové monstrum opravdu mělo vzniknout.
Podle jakých kritérií?

Tak, jak je to napsáno, to je zcela obecné, definitivní. Nemělo to vzniknout, tečka. Čtenář si asi (správně?) domyslí, že to nemělo vzniknout proto, že to je špatné. K ničemu. Okrádá to (všechny) čtenáře o jejich drahocenný čas. Vlastně je to dost možná poznamená na celý život. A kdo ví, jestli to nepoznamená i jejich potomky...

Co ale uděláme s těmi, komu se to z nějakých (jistě perverzních) důvodů zamlouvá? Kteří si to přečetli a řekli si: "Jo, to se mi líbilo. Škoda jen, že to nebylo ještě trochu delší."

Proč jsou vaše (naše) kritéria lepší, než kritéria jiných čtenářů?

Jasně, můžeme se obloukem dostat k tomu, že pokud je text plný chyb (gramatických a jiných), příběh a zápletka nedává smysl a autor si nepamatuje, jak se vlastně jmenují jeho postavy, tak je to objektivně špatné. Ale co když je tohle všechno v pořádku a je to prostě jen dlouhé a (pro někoho) nudné? Kdo jsme, že můžeme tvrdit, že náš pohled je jediný správný?

Tohle mě popravdě žralo po celou dobu školní docházky a je to jeden z důvodů, proč mám z povinné literatury noční můry a jen obtížně přijímám, že některé z "povinných" autorů možná i má smysl číst.

Jeden z problémů je v tom, že studium poznamenává. Vzniká profesionální deformace. Před dvaceti lety jsem si skvěle užíval knihy, které bych dnes už asi přečíst nedokázal. Otázka je, jestli se mezi tím zkazila kniha, nebo já. Hmm?
Uživatelský avatar
Sadako
Příspěvky: 5293
Registrován: 28. 1. 2007, 21:15
Bydliště: Stadt von Morgen

Příspěvek od Sadako »

Argonantus píše:
třeba morální dilema starověkých tragédií.

Prakticky vždy extrémní krvák. Velmi nešťastný příklad. Nejen ta Antigona.
+1!!
Aneb moje obliba starověkých tragedií se rozhodně nezakládá na vodě.

A když už tak procházím, můj blogísek (povídky a jiné potvoření). http://tentaclesandbambiraptor.blogspot.cz/
Moc tam toho není, neb jsem lempl. Ale bude toho v nejbližších měsících snad zas přibývat.
My Lovecraft is full of dreams (and tentacles)!
Wild West

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od Wild West »

Argonantus píše:Málokteré dnešní tisícistranové monstrum opravdu mělo vzniknout.
Podle jakých kritérií?
No, stále se mi nedaří vysvětlit evidentní věc, kterou věděli už ti staří antičtí autoři (neb to vymysleli), že příběh má expozici, střed a finále; jakýsi přirozený oblouk, určený tím prvotním nápadem, a který se dá deformovat jen do jisté míry (zejména natáhnout nebo zkrátit).

Za kompoziční vrchol pokládám Pána prstenů; je to tak obrovské a tak přesně spočítené, že je těžké najít obdobu. Je to tak úžasné, že vlastně málokdo pochopil, jak úžasné to je; takže každý jouda, co vychrlí tisíc stran má pocit, že do toho pronikl.

Dva příklady extrémní minely, zabité prostým natahováním:
1) Sapkovského sága. Parta postav se sebere a někam jde. Nevíme kam. Nevíme proč. Nevíme, jak dlouho tam půjde. Může tedy jít libovolně dlouho a na kteroukoli stranu.
Lze k tomu jen citovat zlého Yorka:
Čtenář si asi domyslí, že to nemělo vzniknout proto, že to je špatné. K ničemu. Okrádá to (všechny) čtenáře o jejich drahocenný čas. Vlastně je to dost možná poznamená na celý život. A kdo ví, jestli to nepoznamená i jejich potomky...

Přesně tak to je. Sapkovski je kompozičně povídkář. Nachází se tam několik moc pěkných scének (ty brusle na rybníce), ze kterých se dalo vyrobit pár slušných povídek. Možná to mohl po troše snahy propojit do obvyklého dvěstěpadesátistránkového románu, který by mohl mít šmrnc, přikoval by čtenáře k židli a možná by se z nějakého toho tématu dala vydojit i linie příběhu této délky. Bylo by to skvělé. Takto, bohužel - viz York.

2) Hellraiser. Novela, kterou pokládám kompozičně za geniální; expozice stihne celého pana Kopfrkingla v první kapitole asi na patnácti stranách; je to IMHO přesně ten zhuštěný Bubákův ideál. Je to drastické, ale naprosto ne banální; od dob Antigony bylo o lidech napsáno málo tak podstatného, a při tom na devadesáti (!) stranách.
Potud dobře.

Ale co se vám nestalo, děti.
Mistr si to zfilmoval. Expozice je stejně zdrcující.Střed je zdrcující. A potom... říká se, že začaly docházet prachy; ale já se bojím, že devadesát stran začalo úpět, mučeno natahováním na obvyklý film (ekvivalent románu, tedy asi 200 stran). Dopadlo to... tak tak.
A ještě hůře - druhý díl, dojený z téže předlohy. Z devadesáti stran použito asi třicet, nataženo na film. Kdo se diví, že v závěru nebylo co vyslat?
A jedem dál - díl třetí, čtvrtý, pátý... v tuto chvíli je jich devět, pokud se nepletu. Devět filmů z devadesáti stran... a z těch posledních nevyhnutelně zírá děsivé prázdno. Bubákovy výhrady o triviálnosti a brakovosti jsou najednou plně oprávněné. Filmy se pomalu propadají i v lidovém hlasování (csfd, to je k těm kritériím). Možná je to furt geniální, ale on si to vlastně nemyslí skoro nikdo.

Kterak prostým natahováním zabít dobrou, ba výbornou věc.
Co ale uděláme s těmi, komu se to z nějakých (jistě perverzních) důvodů zamlouvá?

Nic. Líbit se může každému cokoli, i Troška.
Že akvarijní rybyčky obecně nechápou otázky kompozice, kde je řeč o hodinách, či dokonce dnech, to mne nepřekvapuje.
To, že nechám jiným, aby si mysleli něco jiného, neznamená, že jsem v rámci tolerance nucen sám zmagořit. A že jsem nucen při tvůrčím psaní (toť téma debaty) nucen přejmout pravidla, která mi připadají absurdní.
Proč jsou vaše (naše) kritéria lepší, než kritéria jiných čtenářů?
Protože jsou naše. Tvoje vlastní kritérium je v umění to nejdůležitější.
Ale co když je tohle všechno v pořádku a je to prostě jen dlouhé a (pro někoho) nudné?

IMHO je kompozice stejný řemeslný problém, jako gramatika. A na této pravdě vesele chci zemřít.

Všimni si, že se v této věci s Bubákem dost shodujeme, ač máme docela hodně odlišný vkus. On je dokonce ještě podstatně drsnější zkracovač, než já (usuzuji z jeho výroku, že věci, co se mu líbily nejvíc, měly něco kolem těch bájných 130 stran; nebo že by ještě krátil prvotní vychrlenou verzi).

Sadako:
Příbuznost Hellraisera a antického divadla je opět nenáhodná; důvod je naprosto zřejmý. Antické divadlo prý dějově docela svištělo, mám-li věřit tomu panu Kerrovi. Na scéně se stalo strašně moc věcí.
Uživatelský avatar
York
Příspěvky: 19789
Registrován: 24. 2. 2012, 17:31

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od York »

Wild West píše: Dva příklady extrémní minely, zabité prostým natahováním:
1) Sapkovského sága. Parta postav se sebere a někam jde. Nevíme kam. Nevíme proč. Nevíme, jak dlouho tam půjde. Může tedy jít libovolně dlouho a na kteroukoli stranu.
Lze k tomu jen citovat zlého Yorka:
Čtenář si asi domyslí, že to nemělo vzniknout proto, že to je špatné. K ničemu. Okrádá to (všechny) čtenáře o jejich drahocenný čas. Vlastně je to dost možná poznamená na celý život. A kdo ví, jestli to nepoznamená i jejich potomky...
To je docela ošklivě zneužitá citace. Možná jsem to měl uzavřít do <irony> </irony> tagů, nebo tak něčeho, třeba by to bylo jasnější.

Mimochodem v době, kdy jsem Sapka četl, se mi to fakt hodně líbilo. Některé myšlenky tam byly nedotažené, ale možná právě to na tom bylo tak zajímavé, vedlo to k vlastním úvahám a interpretacím.

Nejspíš mi ale někdo zapomněl říct, že je to kompozičně úplně špatně a vlastně se mi to vůbec nemá líbit...
Wild West píše: Přesně tak to je. Sapkovski je kompozičně povídkář. Nachází se tam několik moc pěkných scének (ty brusle na rybníce), ze kterých se dalo vyrobit pár slušných povídek. Možná to mohl po troše snahy propojit do obvyklého dvěstěpadesátistránkového románu, který by mohl mít šmrnc, přikoval by čtenáře k židli a možná by se z nějakého toho tématu dala vydojit i linie příběhu této délky. Bylo by to skvělé. Takto, bohužel - viz York.
Yorka to k židli přikovalo. Špatný, příklad, bohužel. Nebo je možná York rozbitý (nebo aspoň byl).
Wild West píše:
York píše:Co ale uděláme s těmi, komu se to z nějakých (jistě perverzních) důvodů zamlouvá?

Nic. Líbit se může každému cokoli, i Troška.
Že akvarijní rybyčky obecně nechápou otázky kompozice, kde je řeč o hodinách, či dokonce dnech, to mne nepřekvapuje.
To, že nechám jiným, aby si mysleli něco jiného, neznamená, že jsem v rámci tolerance nucen sám zmagořit. A že jsem nucen při tvůrčím psaní (toť téma debaty) nucen přejmout pravidla, která mi připadají absurdní.


To už ale opět překrucuješ pointu připomínky. Já neříkám, že je třeba psát jako Sapek a cokoliv jiného je špatně. Naopak si myslím, že je dost možné, že jediný správný recept neexistuje. A to i přes to, že to může tvrdit celá slavná literární věda. Názor miliónů čtenářů, kterým ty knihy něco přinesly, je pro mě srovnatelně relevantní.
Wild West píše:
Proč jsou vaše (naše) kritéria lepší, než kritéria jiných čtenářů?
Protože jsou naše. Tvoje vlastní kritérium je v umění to nejdůležitější.
Často bývá neméně podstatné o své pravdě přesvědčit co nejvíc lidí (a možná dokonce i sám sebe). Za dobré se obvykle nepovažuje to, co se líbí jednomu člověku, ale to co, se líbí mnoha lidem.
Wild West píše:
Ale co když je tohle všechno v pořádku a je to prostě jen dlouhé a (pro někoho) nudné?

IMHO je kompozice stejný řemeslný problém, jako gramatika. A na této pravdě vesele chci zemřít.
Pro spoustu čtenářů ale ani gramatické či stylistické chyby neznamenají překážku. Jejich mozek není trénovaný k tomu, aby mu něco takového vadilo, takže to nevnímají. Přečtou si z těch písmenek něco jiného. A užijí si to. S kompozicí to možná je podobné. A možná by skutečně šlo Sapka přepsat a bylo by to ještě lepší, kdo ví.
Wild West píše: Všimni si, že se v této věci s Bubákem dost shodujeme, ač máme docela hodně odlišný vkus. On je dokonce ještě podstatně drsnější zkracovač, než já (usuzuji z jeho výroku, že věci, co se mu líbily nejvíc, měly něco kolem těch bájných 130 stran; nebo že by ještě krátil prvotní vychrlenou verzi).
Tohle není otázka vkusu. To je otázka profesionálního postižení. A možná ještě něčeho jiného, co se nám zatím nedaří postihnout.
Wild West

Re: Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

Příspěvek od Wild West »

York píše:To je docela ošklivě zneužitá citace.
Taky jsem zlý, zlý, zlý.
Pokud se ti Sapek líbil, není, co dodat. Umělecká kritika není "co se ti má líbit"; je to subjektivní interpretace nějakého kritika. Já jsem v té věci nenašel ani náznak kompozice a příběhové konstrukce.
Špatný, příklad, bohužel. Nebo je možná York rozbitý
Ne - York má nastavenu toleranci žvanivosti na jiný stupeň. Nevím, jak moc. Ale asi taky ne neomezeně (soudě podle poznámky ke Hře o trůny jinde.)
(Taky by šlo z toho dovozovat, že Hra o Trůny je ještě rozžvaněnější, než Sapek, potěš papež).
Naopak si myslím, že je dost možné, že jediný správný recept neexistuje.
O tom není sebemenších pochyb.
Přece jen ale, statisticky nevýznamná část publika, aniž by to byla schopna jasněji zformulovat, rozumí námitce, že je něco "natahované". U tisícistranových klád to bývá častá námitka (u třicetistrany to tak nečouhá a není to moc zajímavé).
Často bývá neméně podstatné o své pravdě přesvědčit co nejvíc lidí (a možná dokonce i sám sebe). Za dobré se obvykle nepovažuje to, co se líbí jednomu člověku, ale to co, se líbí mnoha lidem.
Ono to ale není opositum. Obvyklé je nadchnout sebe i publikum.
Já jen trvám na tom egoistickém směru "nejdříve já, potom všichni ostatní".
Neb Hudského pravidlo č. 1 a plno dalších zde probíraných autorit.
Což odbočujeme od problému délky - netroufám si říci, na čí straně je "většina čtenářů" v otázce optimální délky díla (předpokládám, že někde v jakémsi optimálním středu).
Pro spoustu čtenářů ale ani gramatické či stylistické chyby neznamenají překážku.

Spousta čtenářů je debilních, a proto nevidím důvod, proč se mám řídit jejich nároky.
Řídit se Troškovým publikem je cestou do pekel; především to svádí k nepoctivosti. Je jedno, co tam dám, jim se to bude stejně líbit.

Já bych to raději odvíjel od té náročnější poloviny jiné "spousty čtenářů"; zajímá mne názor exotických Bubáků, co mi vyčtou, že moje dílo je příliš ploché, triviální, ba přímo brakové. To by mne lekalo víc. A je jisto, že se to občas stejně stát musí, protože hlavním čtenářem jsem já (viz výše, pravvidlo 1) a některé moje úlety nemusí Bubáci vydýchat.
Tohle není otázka vkusu. To je otázka profesionálního postižení. A možná ještě něčeho jiného, co se nám zatím nedaří postihnout.
Měl bych na dálku dojem, že on, čta zejména starožitnosti, měl by být velmi tolerantní ke žvanivosti. Já, čta kilometrové bláboly o ničem a bez pointy, totéž. No a vida - společný jmenovatel se našel už v tom, že na tisícistránkovou kládu hledíme s podezřením. Já ji občas vstřebám a nadchne mne, u něj jsem ještě výjimku neobjevil.

Zpět na „Kultura“