Víno

[Vallun]

kterým zřejmě zabiju tuhle debatu, ale ona se stejně potácí na okraji sledovanosti.

Tato debata je mimořádně zajímavá, alespoň pro mne. Leč ještě nemám tolik zkušeností, abych mohl oplatit podobným rozsahem historek:/

Pokud neměla hospoda ani vavřinecké, byla situace opravdu katastrofální, a bylo nutno si dát pivo.

Vallun: "Jaké máte víno?"
Servírka: "Bílé a červené"
V: "Já myslím jako odrůda a tak.."
S: "No, červené a bílé."
V: "Aha, tak to si dám pivo, černé..."

Dneska jsem opět zažil, že chuť vína (Pinot gris, Zaječí, pozdní sběr 2007) rozporznám až tak při čtvrtém doušku, první tři mi přijdou kyselé a nevýrazné...Na degustaci si musím dávat pozor, co přikusovat...

Nejlepší červené je modré, a nejlepší bílé je šedé.

[Argonantus]

maYdo, dumám, jestli ona to není nějaká alergie. Které odrůdy to přesně dělají? Jak to je s červeným?

Tak sem metnu ještě třetí díl veletlachu:

Jak jsem potkal víno III - Bájný Západ
Po revoluci bylo najednou k mání tolik dojmů, zážitků a možností, že se v nich víno úplně ztrácelo. Takže se zjevovalo velmi nesystematicky a spíš náhodně.
Každý ví, že francouzské víno je nejlepší na světě; a tvrdí to nejen Francouzi. Člověk něco zaslechl o Bordeaux, Champagne nebo Burgundsku, i když to nikdy nepil, a může si jen domýšlet, jak takové věhlasné Chateau něco vlastně chutná. Realita nás ovšem držela zpátky. Odrostlý student má peníze právě tak na nějaké sámoškové Bordeaux, kde si musí vystačit s bájným jménem.
Druhý problém je naprosto nepochopitelné francouzské názvosloví vína, které se odvíjí od místa, kde víno vzniklo (protože každý francouzský pitomec zřejmě ví, že červené burgundské bude pinot noir a bílé chardonnay, to není třeba na flašku psát. A na pitomcích z jiných zemí zřejmě nezáleží). Než se člověk zorientuje v těch asi deseti odlišných zemích, které Francii tvoří, tak je v tomhle úplně ztracen; a jen konstatuje, že je to docela dobré. Ba, i to nejobyčejnější sámoškové francouzské by v Čechách obstálo jako docela slušné. Rozhodně žádné kopřivy, železné tyče a jiné křivdy.

Jasný a konkrétní dojem z francouzského vína se dostavil později, při další výpravě do Ameriky. Letěli jsme s Air France přes oceán, a to má člověk spoustu času. U Francouzů je třeba si dát k obědu víno. A kupodivu jsme kápli na odrůdy, tak, jak jsme zvyklí z Čech; ve dvou maličkých lahvičkách. Dojem to byl veliký.
Merlot znamenal radikální obrat představy o tom, že červené musí obsahovat svíravý tanin alespoň v minimální podobě. Nemusí. Merlot je hladký jako ze sametu, klouže do hrdla přímo neslýchaně a zbyde z něho jen koncentrované optimistické teplo. Krásná chvíle.
Možná to bylo kouzlem okamžiku; možná také tím, že to byl zřejmě merlot z Bordeaux, své pravlasti; a možná taky tím, že ho byly jen dvě deci; ale tenhle první dojem se vlastně už nikdy neopakoval. Ve všech dalších merlotech byl vždycky nějaký problém – něco umělého, falešného, nudného. Merlot skvěle začne, ale pokračuje čím dál tím hůř, jak se láhev prázdní.
Syrah byla druhá lahvička. Na první pohled ne tak hlaďoučký, jako merlot, o něco bojovnější, ale o nic méně optimistický. Strašně fajn pití. A co navíc – další pátrání po syrah, které dnes skončí prakticky už v první samoobsluze, nepřinášelo zklamání, nýbrž velmi příjemné výsledky. Ať potkáte tohle víno v Americe (hned po přistání), ve Francii nebo v Čechách, vždycky je docela fajn, a někdy i přímo skvělé. Optimista, který vymazal z mého života vzpomínku na Vavřinecké, a úplně ho nahradil. Když nevím co pít, sáhnu po sámoškovém Syrah či Shirazu, což je to samé.

[maYda]

Argo, určitě to je alergie, ale spíš bych řekla,že na nějaký konzervační prostředek. Na barvě vína nezáleží a někdy stačí pivo.

Ta svíravá taninová chuť je jedním z důvodů, proč mám radši bílé,které ji postrádá. Zejména od doby, kdy jsem shledala, že suché víno nemusí být nutně kyselé. Na červené,které by tu trpkost postrádalo nebo ji mělo v míře pro mně přiměřené jsem ještě nenarazila.

Vlastně - jednou jo. Moje spolubydlící na koleji vozila rybízák z červeného rybízu. Mělo to úžasnou jasně červenou barvu a nebylo trpké. Ale bylo příšerně kyselé, myslím, že by se dalo s úspěchem použít k leptání grafických desek

[Argonantus]

Ta svíravá taninová chuť je jedním z důvodů, proč mám radši bílé,které ji postrádá. Zejména od doby, kdy jsem shledala, že suché víno nemusí být nutně kyselé. Na červené,které by tu trpkost postrádalo nebo ji mělo v míře pro mně přiměřené jsem ještě nenarazila.

Vyhýbej se odrůdám se silnou slupkou, takovým "válečným" typům jako Frankovka a Cabernet (který je skoro ve všech Bordeaux, méně vSt. Emilionu).
Zkoušej vína maximálně zralá, na stupeň pozdní sběr a lépe výběr z hroznů.
Jasný tip je zázračný Pinot noir Škrobák, Čejkovice (o něm už řeč byla), to je dost zjevení.
Ale asi vůbec nejzajímavější objev by měl být merlot, viz Jak jsem potkal víno III. Ten fakt nemá tanin a nesvírá. Chce to ovšem jít do francouzských nebo alespoň Chilských, za Moravské bych nedal ruku do ohně.
Makedonské jsou někdy zločin proti lidskosti.

[maYda]

Můj muž občas dostane víno od Ukrajinců a to je jedna hrůza. Ale u makedonců mně to překvapuje. Já mám nějak pocit, že ve středomoří se to víno dělá nějak samo a nedá se zkazit.
Za tipy díky, až dojdou zásoby, tak budu mít inspiraci.

[Vallun]

Není Středomoří jako Středomoří:) Balkán je specifický, velký vliv na místní vína mají především velmi vápenité půdy a nebo naopak pěstování odrůd zvyklých na vápnité podloží i tam, kde není. Celkově mi Chorvatské vinařství připomíná to české na počátku devadesátých let, snad i jim vstup do EU přinese pdostatné zlepšení. Sluníčka mají dost na kvalitní červené, i když jinak je to spíš bílá oblast (horský charakter vinic). Ostatně i v kižní Francii vede spíš bílé:) Celkově tamní vína moc nemusím - momentálně němají patřičnou kvalitu, Argovy železné tyxče a taninové svěráky jsou výstižná označení.

Některá makedonská vína jsou skvělá - u Kagoru i amatér může ve své cenové relaci (do cca 130,- Kč láhev) krásně vnímat některé ovocné tóny.

[Argonantus]

Hlavně mají od Maďarska na jihovýchod jiné odrůdy, než my; aby se v tom prase vyznalo. A jejich pojetí vína je takové to "cikánské", jak říkal na počátku Ecthelion - aby v tom bylo hodně cukru a alkoholu. Takže má svoje důvody, proč do toho staří Řekové lili vodu...

Ve skutečnosti jižně od Bordeaux vypuká obvykle problém moc sluníčka, přesný opak našich potíží. Takže v Africe víno nestojí za nic, a v Itálii nebo Španělsku to chce kopce, vítr a podobné vychytávky.
Taky není náhoda, že nejlepší víno ve světě roste v místech, které má velmi podobné podnebí tomu našemu, nebo přesněji Francii - jižní Austrálie a Afrika, Chile a Argentina, Kalifornie blíže k moři a v horách (aby nebylo moc vedro).

Jak jsem potkal víno IV - Pán s kufříkem
Zatím jsme stále setrvali u malých vín, u té původní teorie odrůd, v pouhé předsíni toho, o čem se mluví jako vínoznalství. Nic, co by šlo připodobnit k bájnému vyprávění, kterak Lord Peter Wimsey rozeznával brilantně jedno Chateau od druhého, nebo tak něco.
V době počínajícího kapitalismu, kdy Viktor Kožený sliboval jistotu desetinásobku, v televizi nabízel nějaký černoch zlaté řetízky a kolem kroužili první podnikavci ve fialových sakách, zjevil se u nás na prahu podomní obchodník.
Prakticky všechny podobné zjevy automaticky vyhazujeme, ale tenhle měl opravdu důmyslnou image. Přijel Mercedesem, neměl sako fialové, nýbrž dokonale padnoucí, a v ruce držel kufřík, který vypadal, jako by v něm převážel zapancéřované korunovační klenoty. Mluvil slušně a decentně jako prvorepublikový gentleman. Takže nás zvědavost přemohla, a pustili jsme ho dál.
Ukázalo se, že kufřík je ve skutečnosti důmyslně provedená lednička – v té době věc ještě zcela nesamozřejmá – a skrývá asi dvanáct lahví, které šlo bezplatně ochutnat. Dnes bych si troufal ty lahve do jediné v Praze sehnat, a věděl bych, o co přesně jde, ale tehdy jsme na to koukali jako domorodci v Africe, když jim předložili blýskavé korálky. Jedna z lahví byla přímo Chateau Rothschild, nepamatuji se, zda Mouton nebo Laffite, a navíc to bylo bílé víno, nicméně chutnalo skvostně a neporovnatelně. Pak tam měl nějaké Alsaské, Pinot blanc (tehdy jsem ještě netušil, že to je vlastně naše rulandské bílé); a nějaké Chablis, a podobné věci. No, nic nás nenutilo, ale poprvé a naposledy v životě jsme podlehli, a slova nechápaje, zaplatili tehdy astronomických 3000,- Kč za dvanáct různých flašek. A nikdy jsme toho nelitovali; všechny lahve byly vynikající. Přinášely přesně to, co laik od vína očekává; pocit, že byl v žitě a zažil něco výjimečného.

[boubaque]

Ta svíravá taninová chuť je jedním z důvodů, proč mám radši bílé,které ji postrádá. Zejména od doby, kdy jsem shledala, že suché víno nemusí být nutně kyselé. Na červené,které by tu trpkost postrádalo nebo ji mělo v míře pro mně přiměřené jsem ještě nenarazila.

Já taky červené piju jen výjimečně, protože ta taninová trpkost mě hodně otravuje, ale v tomhle směru mám dobré zkušenosti s modrými víny, jak burgundem, tak portugalem - neříkám, že to tam není, ale je to v míře aspoň pro mě snesitelné (antolik, abych si to víno i vychutnal).

[Argonantus]

Boubaque:

Ono je to založeno většinou na špatné zkušenosti z minula; dnes to pomalu přestává být pravda. Někde na začátku jsme se o tom bavili s Tafifem ohledně Frankovky; ta bývala přímo symbol kombinace kyselosti a taninových orgií. Jenže ono existuje plno způsobů, jak ten tanin zpacifikovat, a dokonce využít. Kromě toho, že to musí fakt perfektně dozrát (pozdní sběr a víc, jakostní frankovka je omyl), to může ležet v barrikovém sudu, a nebo také prostě v lahvi (archiv). A pak se začnou dít zajímavé věci.

O burgundu čili rulandském modrém čili pinot noir (viz 10 led 2010 12:13) to platí vlastně taky - má už z podstaty věci taninu o hodně míň, nicméně musí dobře vyzrát, jinak tíhne do kysela a jiných protivností. Pokud jste ho snesli i v těch pochybných letech okolo roku 1990, nezavrhujte ho; není lepšího vína. A umí ho zajímavě i v Čechách.

A ještě jiná cesta je se na to vykašlat a pít ten merlot. Mocné kouzlo zní St. Emillion.

Antharon:
Zkoumání různých zdrojů mne vede k závěru, že v té tvé oblasti by mohlo být paradoxně hodně zajímavé Chardonnay, což by mohlo Valluna zlákat. A okolo ročníku 2005 se potloukají zajímavé rýnské ryzlinky.

[maYda]

Jak by asi chutnalo víno z replikátoru?
Myslíte, že by se dal napodobit třeba St.Emillion?

[Vallun]

maYda - nevím:) Napůl doufám, že by to nešlo, napůl že ano...

Mohl by to být zajímavý test kvality replikátorů;)

Jestli ze mne něco udělá alkoholika, tak to bude takhle diskuse, těžko si číst příspěvky, aniž by člověk dostal chuť na sklenku něčeho dobrého...

[Argonantus]

Replikátor vína je jen ve scifi.
Karel IV. vyzkoušel dost názorně, co se stane s Pinot noir Chambertinem po té, co ho vypěstujete u Mělníka. Pan Kraus to možná dokázal po 700 letech napravit, ale není to jisté (zkoumat to budu až později).

St. Emilion je proto nenapodobitelný; a uvádím ho proto, že "obyčejný" Emilion, nikoli příslušné Chateau z té oblasti, je v cenově pochopitelných relacích a sem tam se ve vinotékách zjeví. A je to skoro samý merlot, Cabernetu minimum. Ještě by připadal v úvahu sousední Pommerol, ale ten je dost zběsile drahý.

Něco dobrého? Zjistil jsem, že jsme posledních pár let stabilizovaní; padne zhruba láhev týdně, výjimečně dvě. Na dvě nebo tři osoby. To se dá zvládat bez alkoholismu a zhrouceného rozpočtu. Francouzi vypijí daleko víc.
Teď zrovna likviduji ze sbírek láhve, které tam už dávno neměly být, a dostaly se k nám různým řízením osudu (znáte to - návštěvy... kamarádi... tetičky...).

P.S. Ale co považuji za opravdu důležité o víně (a taky o čokoládě, čaji a podobných věcech) - je to něco, co nemusíte mít. Čistý luxus. Tudíž je naprostý nesmysl se trápit špatnou lahví, abyste ušetřili. Pokud chcete šetřit, nekupujte žádnou. Dolní hranice ceny vína je to, co vám ještě z nějakého důvodu chutná.

[Vallun]

Scifi, ale podle mého téměř dohledné...

St.Emilion má jendu výhodu,že si to jméno pamatuji, ale ponechám si jej do budoucna...

U nás je to letos 1 láhev za 14 dní (nebojte, tak dlouho načatá není) na dvě, vyjímečně tři, osoby. Ten alkoholismus byla tedy samozřejmě nadsázka, ale nad rozpočtovými dopady se musím zamýšlet víc. Přeci jen z tabulkového platu se vinotéka plní pomalu:)

Likviduješ všechny konzumací nebo i jinak?:)

Já naposledy musel objetovat to Monastyrsko Šušukaně - najednou jsme vypil jen dvě deci a vůbec nevydrželo, rychle chytlo nějakou pachuť...a to máme sklípek jak dělaný na uchovávání vína:)

[Argonantus]

Všechno konzumací. Ono se vždycky najde dost babiček a tetiček, co s nadšením pomohou při likvidaci nadbytečného rosé... které všeobecně moc nevydrží a nemá žádnou cenu ho ukládat.
Ale teď už top jsou spíš výjimky; dospěli jsme do ideálního stavu, kdy drtivě převažují osvědčené hity. Třeba zbylých pár lahví naší oblíbené firmy

http://www.klipfel.com/vins-grands-crus ... 9cb88daf3b

[maYda]

K nám na chalupu občas chodí návštěva, která pravidelně nosí láhev vína a má na víno mizernej vkus. Řešíme to tak, že tu flašku společně vypijeme. Na nás tolik tej hrůzy nezbyde, jedna sklenička se nějak přežije a ať si to taky užijou.

Když náhodou zbyde, dává to máti všelijakým sousedkám,když přijdou na kafe. Těm je obvykle je jedno, co pijou,protože rozeznají akorát červený a bílý a nejradši mají vaječňák.Jsou i takové, co by si zasloužily nalít spíš vitriol.
No a když není zbytí,tak to, co nám nešmakuje, přidám do nějaký omáčky.

Replikátor vína je jen ve scifi.

Ve sci-fi je replikátor všeho. Zařveš do toho,že chceš kafe a ono to vyplivne hrnek s kafem. Ale řekla bych, že to kafe nebude nic moc. Natož víno. Zvlášť když vezmete v úvahu, že molekuly, z kterých replikátor namíchá víno, mohly být v předchozím životě starými ponožkami.

To byla jern žertovná odbočka v tomto důstojném tématu, inspirována oblíbeným seriálem mých potomků.