Stíny Angmaru

[Ecthelion]

Fingalen: Super, moc díky za postavu. Porbírali jsme ji, podle mě je opravdu moc pěkná a rozhodně úplně být (cítím tam solidní potencial na její příběhový rozvoj a házení klacků pod nohy).

Teď ještě chybí postavy od Kryštofa a Bubáka (snad je již brzy dokončí) a můžeme hrát. Chce se to dohodnout na nějakém termínu - jak jsme se domlouvali, crowen toho má teď příliš, takže začneme bez něj a přidá se později, až bude mít čas. Já jsem zpátky ze špitálu, tak snad nějaký termín dejme tomu do dvou týdnů najdeme...

[Ecthelion]

Ælfric, syn Ællův
Jeden ze Seveřanů z Éothéodu (kteří jsou později známí jako Rohanští), kteří sídlí mezi Mlžnými horami a Temným hvozdem, přičemž na ně ze severu tlačí angmarští skřeti. Ælfric byl stejně jako jeho otec jedním z předních družiníků Pána Éothéodu a rytíř jeho éoredu. Byl také pěvcem v jeho síni a získal si přízeň a srdce dcery Pána Éothéodu, která se mu o svatojánské noci zaslíbila a on se zaslíbil jí. Pak ale jeden z mocných pánů Éothéodu, Earh Rudý, v síni Pána urazil nevybíravými slovy krásu této dámy a Ælfric jej v rudém hněvu srazil pěstí. Earh do dvou dnů zemřel. Porušil tak zákon Éothéodu, který zapovídá, aby v síni Pána byla prolita krev. Ælfrica se chopili Pánovi družiníci a měl být popraven, Pánova dcera ale v slzách uprosila svého otce a trest tak byl změněn na vyhnanství. Do rodné země se smí vrátit pouze, pokud přiveze strašlivou přilbu velkého angmarského kapitána, který pálí severní země Éothéodu a těžce sužuje tamější kraje. Jinak jej při překročení hranic čeká smrt. Odešel proto ze země Éothéodu na druhou stranu hor do Roklinky. Zde s bratry Elladanem a Elrohirem vyjíždí proti skřetům a angmarským, jak často jen může... přičemž mezi nepřáteli stále hledá angmarského kapitána v přilbě, protože v srdci stále chová vzpomínku na líbeznou dceru Pána Éothéodu.

Cíle:
- Krátkodobý:
- Dlouhodobý: Získat strašlivou přilbu velkého angmarského kapitána, který pálí severní země Éothéodu.

Tělo: [][][][]
Vůle: [][][]

Aspekty (4):
- Jezdec Éothéodu
- Potulný pěvec
- Vyhnanec, který nemá co ztratit
- Trpasličí loutna

Dovednosti (24):
[][][] Dvornost a poezie
[][][] Jezdec
[][] Držení meče
[][] Skrytý vůdce
[][] Magie světa
[] Táboření
[] Stopování
[] Lukostřelba

Vybavení:

Jezdecký kůň:
Meč; prastará elfí čepel zděděná po otci
Trpaslíky vyrobená kouzelná loutna, bohatě zdobená a vykládaná zlatem
Kožená zbroj zdobená motivy s koňmi, přes kterou se navléká kroužková zbroj
Deník a psací potřeby, ukryté v koženém pouzdře pod sedlem

Zásobovací herka:
Deka
Zásoby
Stan
Nádobí na vaření
Sekera
Kopí se zeleným praporkem a vyobrazením koně
Luk, šípy
Přilba
Dlouhá kroužková košile

[Ecthelion]

Dlouhá cesta z Roklinky (první sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)



Postavy se vrátily z výpravy proti skřetům, kterou vedli Elrondovi synové, Elladan s Elrohirem, a odpočívaly po dlouhé cestě na jedné z teras Posledního domáckého domu. Ze svého místa zahlédli Glorfindela, mocného mezi elfskými knížaty v Roklince a Urcunerova lenního pána. Elf byl vysoký a urostlý, vlasy měl zářivě zlaté, tvář mladou a krásnou, nebojácnou a plnou radosti. Jeho oči byly jasné a pronikavé a jeho hlas melodický. Ze svého místa mohli spatřit, jak se Glorfindel setkal se starcem v šedém plášti, který se opíral o hůl. Chvíli spolu vážně rozmlouvali, než oba pohlédli tam, kde seděli naši přátelé. Pak se rozloučili a Glorfindel zamířil k nim.

Zlatovlasý elf je pozdravil a řekl, že ví, že za sebou mají těžkou cestu, ale musí je o něco požádat. Všichni tři jej ujistili, že mu prosbu nemůžou odmítnout a Glorfindel jim vysvětlil, že právě získal zprávu o tom, že Černokněžný král sbírá vojsko a plánuje napadnout paní Rodwen Cardolanskou, která i po zničení většiny Cardolanu sídlí v podhůří Jižních vrchů, v kraji zvaném zvanem Ardh Gwinion (tedy Vinice, či Země vína). Ta dosud drží starobylé cardolanské sídlo na Gwath Mindon (Šedém vrchu), kam uprchlo mnoho Dúnedain a venkovanů z okolních krajů, zničených skřety. Požádal je, aby co nejrychleji paní Rodwen, která je ze vznešeného númenorského rodu příbuzného dnes již vymřelé linii cardolanských králů, varovali před hrozícím útokem a pak ji odvedli do bezpečí (ať již do hlavních cardolanských sídel v Tyrn Gorthad, Tharbadu, nebo přímo do Roklinky). Glorfindelovo srdce říká, že paní Rodwen má v budoucnu ještě sehrát nějakou důležitou úlohu, kterou jeho oči ještě nevidí.

Přátelé se rozhodli vyrazit co možná nejdříve a během dvou hodin byli připraveni se vydat na cestu, Urcuner na svém elfím sivákovi, Ælfric na vraníkovi a s nákladním koněm a Arnubên na oři z Elrondovy stáje. Na výběr měli v podstatě dvě cesty – mohli vyrazit podél Velké východní cesty pod Obřími lesy, přes Poslední most až na dohled Větrovských vrchů a pak se stočit na jih… nebo zamířit podél Bouřné na jih až k soutoku s Mšenou a pak dál na sever. První cesta je přímější a rychlejší, ale Cesta nyní vede v podstatě nepřátelským územím a hemží se to podél ní skřety, troly a ještě horšími tvory. Druhá cesta by je zavedla dál na jih a vyhnuli by se většině nepřátel, ale je to zacházka, protože podél Bouřné nejsou dobré stezky a trvalo by jim to déle. Rozhodli se pro první cestu, protože času nebylo nazbyt a zpráva musela být doručena co nejdříve.

Tři dny jim trvala cesta k Poslednímu mostu a přestáli ji bez nehody, spoléhajíce na rychlost více než na utajení (Fingalenův úspěšný hod). Druhého dne zaslechli od severu skřetí roh, jehož volání opakovaly další rohy nalevo i napravo, ale díky své rychlosti a znalosti terénu se jim podařilo vyhnout se pronásledovatelům. Měli štěstí, protože skřetí pozorovatelé a stráže nemají za úkol lapat poutníky na jih od Cesty, ale zabránit špehům, aby se dostali dál na sever. Pronásledovatelé, kteří jeli v jejich stopách tak brzy hon vzdali.



Poslední most sám bývá většinou volný od nepřátel. Postavili ho elfové a skřeti se k němu neodvažují přijít příliš blízko. Je to jediné místo, kde se řeka dá přejít mnoho mil na sever i a jih, proto vždy když ho musí použít, tak ho proběhnou a neohlížejí se zpět. Nebo tak tomu alespoň bývalo před pár lety, od té doby začali být angmarští odvážnější a začali se tlačit dál a dál. Družina jej našla nehlídaný a překročili jej bez toho, aby je některý ze špehů Černokněžného krále spatřil.

Jejich štěstí se ale začalo kazit hned první den poté, co jej překročili. K večeru zahlédli na polední straně vrrka, který je sledoval zlýma očima a pak se jim ztratil z dohledu. O několik hodin později zahlédli za sebou ve světle zapadajícího slunce obrysy vrrčí smečky, která jim byla na stopě. Na některých vlcích jeli skřeti. Chvíli zvažovali, jestli se zastavit v troskách nedaleké hlásky (o které věděli díky úspěšnému Bubákovu hodu) a bránit se, nebo pobídnout koně a jet celou noc bez přestávky. Nakonec se rozhodli pronásledovatelům ujet a díky jejich jezdeckému umění a zdatností svých koní (úspěšný hod na Jezdectví od všech hráčů, Fingalen se rozhodl použít bod osudu a přehodit neúspěšný hod) brzy vrrci začali zaostávat a k půlnoci jejich vytí odumřelo v dálce.

Rozhodli se na chvíli udělat přestávku, Ælfric koně odstrojil, nechal je projít se po zelené trávě a upomenout je na to, že jsou svobodní tvorové, aby za půl hodiny pokračovali dál. Rozhodli se té noci nezastavovat a jet dál. Normální koně, nucení jet celý den a noc, by padli únavou nebo zchromli, ale díky vedení jezdce z Éothéodu to koně vydrželi (Kryštofův bod osudu). Uprostřed noci pak zahlédli, jak se od severu blíží černá masa mohutného skřetího vojska, jasně zřetelné proti měsícem zalité pláni. Skřeti nesli nesčetné pochodně. Družina na unavených koních zamířila na jih a se svítáním dosáhli hranic Ardh Gwinionu, s náskokem několika hodin oproti angmarskému voji.



Ardh Gwinionu je chráněn říčkou Třpytnou (Celonril), která se ze severu dá překročit jen skrze Tir Athrad (Střežený brod). Tam našli malou posádku tuctu mužů z domácnosti (herth) paní Rodwen, posílené o tucet hobitích lučištníků ze Sûzy (neboli Kraje, jak té zemi říkají sami), pod velením rytíře (roquen) Farathora. Zpravili je o síle, která se na ně valí, na hodinu zastavili, aby se najedli a trochu si odpočinuli, načež pokračovali na Gwath Mindon, kam dorazili kolem třetí hodiny.

Na Šedém vrchu se nachází Tharn Brennil (Síň paní) a město, které tu Cardolanští vybudovali. Celá osada byla přeplněna uprchlíky a další tábořili ve stanech před hradbami. Ve chvíli, kdy se k němu blížili, se jejich tváře stále více zachmuřovaly. Hradby byly na několika místech proraženy, a na mnoha místech byly poškozené a ohořelé. Jedno křídlo brány bylo vyvráceno z veřejí a některými průlomy by projel naložený vůz se senem. Na první pohled bylo jasné, že se to místo nedá bránit s nadějí na vítězství.



Dorazili za paní Rodwen, která je bez průtahů přijala. Ælfric se dvorně uklonil, představil všechny společníky a jejich putování shrnul v baladu o putování trojice přátel, kde se zmínil o vojsku nepřátel, které se blíží. Arnubên se ji pak pokusil přesvědčit, aby dle Glorfindelova přání odjela s nimi a zachránila alespoň sebe, když je osud ostatních zpečetěn. Paní Rodwen to jasně odmítla a prohlásila, že své lidi neopustí. Dúnadan to přijal se sklopenou hlavou a v duši jakoby jej pálilo jeho vlastní zklamání před tolika lety.

Společně se tedy rychle poradili (jako poslové z Roklinky byli ihned přizváni do rady kapitánů) a shledali, že Gwath Mindon nemohou bránit, když jejich ruce svazuje zodpovědnost za životy stovek uprchlíků. Pokud by chtěli ustoupit do cardolanských sídel v Tyrn Gorthad nebo Tharbadu, na otevřené pláni by je vlci z Angmaru rychle dohnali, protože vesničané nemohou jít s vozy rychle. Nakonec se rozhodli pro jediné řešení, které jim zbývalo – a to stáhnout se do chráněného údolí Imloth Mallos (Údolí zlatých květů) v Jižních vrších, kam vede jediná úzká cesta po břehu Rim Luin (Ledového jezera). Tento přístup se dá dobře bránit, ale pokud skřeti prorazí, pak nemají kam ustoupit. Z údolí totiž nevede jiná než přístupová cesta, kromě jedné, kterou nechtěli jmenovat („Nemluvme o ní teď, když se slunce chýlí k obzoru a stíny se prodlužují.“) a která je pro ně uzavřena.

Rozhodli se stáhnout posádku z Tir Athradu, protože nemohla nepřátele zastavit delší dobu. Zatímco oni se na několik málo hodin uložili k tolik potřebnému spánku, jezdci vyrazili k brodu s náhradními koňmi. Když se vrátili, toulce hobitích střelců byly poloprázdné. Ihned s rostoucím šerem poté, co tři přátelé odjeli, začali na druhé straně výt vlci a někteří odvážnější se i pokusili překročit vodu.

Přes všechnu snahu paní Rodwen i ostatních se podařilo vyrazit na cestu až pozdě večer. Karavana putovala celou noc a až do svítání se cesta udála bez nehod…

[Pepa]

Přesně na tohle jsem se těšil už od okamžiku, kdy tohle vlákno vzniklo Tohle je vážně hodně skvělé

Nechci to tu moc plevelit, ale zajímal by mě Urcunerův deník a příběh o tom, jak Ælfric přišel k trpaslíčí loutně.

Každopádně to vypadá, že družině se zatím daří. Snad tedy nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu: "My chceme krev!"

[Ecthelion]

Přesně na tohle jsem se těšil už od okamžiku, kdy tohle vlákno vzniklo Tohle je vážně hodně skvělé

Moc díky za pochvalu. Opravdu si toho ceníme.

Nechci to tu moc plevelit, ale zajímal by mě Urcunerův deník...

Nás taky, nás taky. Bubák má snad až na dvě dovednosti už všechno pohromadě, tak to sem snad brzy dá.

...a příběh o tom, jak Ælfric přišel k trpaslíčí loutně.

Zatím předpokládáme, že ji má z dračího pokladu, který muži Eothéodu získali (ohledně Eotheódu si trochu upravuju dataci, protože historicky jsou o něm první záznamy až o nějakých čtyři sta let později... ale vzhledem k absolutnímu nedostatku záznamů o téhle oblasti a tomu, že svou historii udržovali pouze v písních... myslím, že tou dobou už tam ten lid musel být)... ale samozřejmě za tím může být mnohem zajímavější příběh, který ještě nezazněl.

Každopádně to vypadá, že družině se zatím daří. Snad tedy nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu: "My chceme krev!"

Přiští hru budou zřejmě naši přátelé spolu s uprchlíky a cardolanskými Dúnedain obklíčeni velkým angmarským vojskem... myslím, že bez prolévání krve se to neobejde.

[Quentin]

Doporučuju číst s doprovodem

Zápis je super.
(Bod navíc za rozbití textu obrázky a za modré poznámky k mechanikám)

[boubaque]

Tak tedy

(Isilmion) Urcuner

Aspekty
* Rytíř Domu harfy
* Zjizvený dračím ohněm
* Helegrist
* Osud Noldor

Tělo [][][]
Vůle [][][][]

Dovednosti
3 Boj s mečem
3 Lehký krok
2 Ostré elfské smysly
2 Řeč země
2 Zastrašení
2 Jezdectví
2 Léčitelství
2 Elfské písně
(+2 volné body)

Protože mám vždycky problém vymyslet dostatečný počet skillů (a aspektů), tak má jen 7 dovedností, zato většinu na dvojce a nemá žádnou jedničkovou. Pak nám ale s Jonášem došlo, že se to pro Nolda hodí - v tom, co dělá, je prostě dobrý Dovednost Řeč země je taková napůl magická schopnost vyčíst informace o tom, co se stalo nebo děje v okolí (představte si třeba Aragorna, když pátrali po Smíškovi s Pipinem, nebo když Legolas po cestě do Morie v Cesmínii mluví o tom, co o místní historii říkají stromy a kameny).

Aspekt (Přísaha) je tak trochu placeholder, chtěl jsem aspektem vyjádřit důvod, proč Noldo zůstává ve Středozemi, a ještě neodplul do Valinoru: Urcuner slíbil po pádu Gondolinu, že on vyhledá ztracený šperk, který je dědictvím jeho milé elfky, aby ona mohla v klidu do Valinoru odplout, a tam jí ho přiveze, až h onajde a získá. Jen nevím, jak to dobře pojmenovat, a vlastně ani jestli to nenahradit jiným aspektem. (Nečekám, že přímo tahle zápletka se ve hře přímo projeví, ale nějaké spojnice by se objevit mohly.)
EDIT (31.10.): Aspekt (Přísaha) přejmenován na Osud Noldor.

EDIT: Nejspíš ještě někdy přidám vybavení, ale dneska už ne.

[Ecthelion]

Zápis je super.

Díky, těší nás, že se líbí.

Boubaque: Moc díky za postavu. Doplnil jsem odkaz do prvního příspěvku.

[Ecthelion]

Vlkodlačí průsmyk (druhé sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

S úsvitem karavana uprchlíků pokračovala směrem k vzdáleným štítům Jižních vrchů, kde se nacházelo útočiště v Imloth Mallos, Údolí zlatých květů. Jedna jízdní družina v čele s paní Rodwen jela v čele, druhá průvod uprchlíků (roztažený na několik kilometrů) uzavírala.



Za nimi zdálky stoupal k nebi mastný dým a Urcunerovy elfí oči mohly zahlédnout i plameny, které stravovaly opuštěné cardolanské město na Gwath Mindon. Brzy nato zazněly za nimi poplašné rohy a zpátky ke karavaně pádilo několik jízdních průzkumníků, kteří hlídali kraj za nimi. Za nimi zahlédli do široka roztažené vlčí jezdce a oddíl rhudaurských Dúnedain na koních.

Paní Rodwen s tuctem jezdců a našimi přáteli zamířila dozadu, zatímco karavana pokračovala dál. Paní Rodwen pak v čele jízdní družiny, která průvod uzavírala, pomalu zamířila vstříc jezdcům na vrrcích a rhudaurským renegátům. Bylo jasné, že uprchlíci nemohou jít dost rychle, aby předhonili pronásledovatele… a pokud se vrrci dostanou k vesničanům, promění se celý ústup v masakr. Družiníci z herth paní Rodwen se seřadili za ní ve středu, zatímco doleva i doprava se řadili hůře vyzbrojení jezdci z Gwath Mindon. Arnubên popojel až k paní Rodwen a požádal ji o tucet jezdců, aby je použil jako zálohu, se kterou může zasáhnout, kde bude potřeba. Paní Rodwen jej chvíli pátravě pozorovala a Arnubên měl pocit, že jej zkoumá až do morku kostí, načež kývla a Dúnadan se se zálohou zařadil dozadu za hlavní útok. Urcuner zamířil na levý bok, stranou od mužů z domácnosti Paní. Mladý Ælfric pak strčil své kopí jednomu z družiníků a pobídl svého vraníka z chovů Éothéodu. Během jízdy vytáhl od sedla svůj krátký luk, předjel hlavní cardolanských a odvážně vyjel sám proti nepřátelům. Když se objevil na dostřel, vyslal proti nim několik šípů, které srazily několik skřetů a jednoho z rhudaurských jezdců oděného v černém. Když otočil hlavu, zjistil, že skřeti ho začínají odřezávat, pobídl svého koně, který skvěle vycvičený se otočil v podstatě na místě, a tryskem se mu podařilo uniknout (Kryštof házel na dovednost „Jezdec“ a neuspěl [hod 0 proti 3], rozhodl se proto použít bod osudu a aspekt „Jezdec Éothéodu“ k přehození [hod 4], čímž uspěl). Při návratu zpátky ho vítaly pochvalné výkřiky cardolanských, kteří nadšeně oslavovali takovou ukázku hrdinství, stejně jako první ztráty nepřítele. Ælfric se, jakoby tam odjakživa patřil, zařadil po pravici paní Rodwen a jezdec, kterého odtamtud vytlačil, se na něj podíval s výrazem, který značil, že si právě udělal nepřítele.



Rhudaurští jezdci se strašlivými erby Carn Dûm se seřadili doprostřed proti družině Paní, zatímco jezdci na vlcích se roztáhli doleva a doprava. Byly slyšet ohavné výkřiky skřetů a jejich válečný pokřik, zatímco rhudaurští volali slova v strašlivé Černé řeči. Paní Rodwen tasila meč, který se zaleskl ve svitu vycházejícího slunce jako hvězda a pobídla koně kupředu. Její jezdci ji s jásotem následovali. Obě strany se střetly v zuřivém boji, při kterém bylo slyšet lámání kopí, údery ocele o ocel, ržaní koní a smrtelné výkřiky padlých mužů. Ælfricovo kopí se při nájezdu zlomilo a jeden z odštíplých kusů jej zranil na tváři (neúspěch v hodu [0 proti 1, Kryštof si vyškrtl jeden čtvereček Těla]). Urcuner nalevo od jezdců Paní tasil svůj meč a jeho studený svit, kterého se skřeti báli, způsobil, že se skřeti vyhýbali, aby se mu nemuseli postavit. Zjizvený elf se vrhl kupředu a svým strašlivým mečem rozdával rány nalevo i napravo (Bubák uspěl v hodu [hod 6 proti 3]), přičemž skřetí linie povolila a Urcuner, za nímž jeli jezdci z Gwath Mindon, prorazil skrz. Tím ohrozil bok rhudaurských jezdců, kteří se zaklesli ve smrtelném zápase s cardolanskými – labuť s hvězdou severu na praporech modrých proti černým pevnostem na rudých praporech.

To, co se povedlo Urcunerovi vlevo se téměř podařilo skřetům na jejich pravém křídle. Před nájezdem vystřelili krupobití šípů a s nenávistnými výkřiky vyrazili vpřed. Prorazili mezerou mezi jízdními družinami a sekali koně do břich, přičemž vrhli pravé cardolanské křídlo stranou. Arnubên se svým tuctem jezdců zahlédl situaci, pobídl koně a zboku udeřil do postupujících vlčích jezdců (Fingalenův úspěšný hod na velení [hod 4 proti 2]). Postupující skřety rozprášil, uzavřel mezeru v cardolanských liniích a vyrazil vpřed proti rhudaurským.

Rhudaurský velitel zahlédl, že obě jeho křídla ohrožují nepřátelé a s divokým výkřikem shromáždil kolem sebe několik mužů a vyrazil proti paní Rodwen ve snaze srazit nepřátelského velitele a jeho vlajku. Do cesty se mu postavil Ælfric, který se postavil tak, aby přes něj nemohli projít (v prvním hodu Kryštof neuspěl [2 proti 3], proto použil bod osudu a aspekt „Vyhnanec, který nemá co ztratit“ k otočení kostky, což na úspěch stačilo). Po krátké výměně úderů se mu podařilo udeřit protivníka do přilby a jeho kůň ho odvážel pryč z bojiště. Velitel namířil meč proti Ælfricovi, aby mu naznačil, že si ho zapamatuje a pak s ostatními jezdci zamířil pryč z bojiště. Do cesty se mu postavil Arnubên se zbytkem své zálohy a zabránil jim v ústupu (Fingalenův neúspěšný hod [hod 0 proti 3], použil bod osudu a aspekt Arthedainský šlechtic k otočení a uspěl). Rhudaurští se museli zastavit a jejich oddíl se rozpadl. Po jednom nebo po dvou se snažili uniknout z bojiště a cardolanští jich při tom ještě mnoho pobili. Brzy další pronásledování ale zastavil roh paní Rodwen, který jezdce svolával k ústupu ke karavaně. Zastavili se jen na chvíli, aby posbírali zraněné a Ælfric našel svůj prapor bílého koně na zeleném, který sňal ze zlomeného kopí. Brzy nechali bojiště, kde vrrci bez jezdců začali požírat padlé, za sebou a zamířili za uprchlíky. Vyšlo jasné slunce (velmi špatný hod Vypravěče), což značilo, že skřeti se museli zastavit a karavana tak v pořádku dosáhla Imloth Mallos, Údolí zlatých květů.



Vstup do údolí chránilo jezero s ledovou vodou, ze které vytékala říčka Třpytná. Vjet se do něj dalo pouze po mostě, který překročil říčku a potom dvě sta metrů po úzké kamenné cestě vybudované na jednom z úbočí. Obránci vybudovali barikádu z vozů a kamenů na konci této cesty, zatímco Urcuner zůstal na jednom voze na mostě a vyhlížel svýma elfíma očima nepřítele. Díky slunci, které zářilo většinu dne, se tam skřeti dostali až se setměním. Jeden pluk skřetů cvičených v rychlých pochodech, vyrazil proti obráncům s válečným pokřikem. Urcuner vůz zapálil, aby osvětlil cíl střelcům a ustoupil zpět. Na barikádě stál pevně Arnubên, zatímco hobití lučištníci a střelci z Gwath Mindon se kryli za vozy na břehu jezera, odkud měli dobrý výhled na celou cestu. Skřeti se hnali vpřed navzdory ztrátám, které jim šípy způsobovaly. Skřeti začali šplhat a obránci je sráželi dolů, zatímco se další tlačili na jejich místa. Velký skřetí náčelník vylezl na barikádu, srazil jednoho z cardolanských, jehož krev potřísnila Arnubêna a oba kapitáni se střetli v zuřivém souboji.



Následoval souboj jednoho na jednoho. První kolo: hody 7/6 (Fingalen/Vypravěč); skřetí náčelník získal jedno poškození do Těla. Druhé kolo: hody 3/1, Arnubênovi se podařilo získat navrch a úder do přilby skřetem otřásl; skřet si vzal lehký následek, aby vykryl poškození – „Otřesený“. Třetí kolo: hody 6/0, Dúnadan postoupil a bodnul skřeta do boku; skřet škrtl dva čtverečky z Těla a vzal si střední následek „Krvácející rána“ (další následky už si vzít nemůže), aby to vykryl. Čtvrté kolo: hody 2/6, skřet zařval a začal bušit se silou a intenzitou kováře, který tluče do perlíku, do Arnubênova štítu, čímž ho donutil takřka kleknout; Fingalen škrtl 4 body Těla. Páté kolo: hody 2/1, Dúnadan zahodil štít, srazil skřeta a obouruč mu zabodl meč do škvíry v přilbě; skřet už nemá následky a další škrtnutý čtvereček v Těle ho vyřadil z boje.

Skřetí útok se bez jejich kapitána rozpadl a stáhli se, zanechávaje za sebou hromady mrtvých. Muži z barikády odnesli své zraněné a mrtvé a na jejich místo nastoupili čerství muži, které vedl Urcuner se svým mečem zářícím studeným světlem. Zbytek vojska Černokněžného krále se rozložil za mostem a zapálil nesčetné ohně. I na dálku bylo vidět, že obránce mnohonásobně převyšuje počtem.

Po první skřetí zkoušce se přátelé začali obávat, jestli mají vůbec šanci se proti takové síle udržet. Ælfric a Arnubên zamířili za paní Rodwen, zatímco Urcuner držel barikádu proti dalšímu skřetímu pokusu. Nyní nastupovali skřeti z Mlžných hor, kteří pochodovali kryti štíty. Oba přátelé se zeptali paní Rodwen, zda si myslí, že mají šanci se udržet a ona jim řekla, že nikoli. Mají nejlepší šance postavit se a bojovat, protože může nastoupit vždy jen málo skřetů najednou… ale nemají šanci se udržet. Postupně je utahají. Ona se bojí, aby vůbec vydrželi do dalšího rána. Nikdo jim na pomoc nepřijde a zůstat a bojovat do posledka je tak jejich jedinou možností. Arnubên řekl, že když tady nemají naději v boji se udržet, musí vymyslet něco jiného a zeptal se na tu cestu, která vede na konci údolí pryč. Když se o ní zmínil, okolostojící se na ně dívali s hrůzou. Paní je odvedla stranou a vysvětlila jim, že ta cesta vede do místa, které se jmenuje Cirith Gaurhoth, Vlkodlačí průsmyk. Po zničení Cardolanu před dvěma sty lety se tam usídlil jeden z angbandských vlkodlaků a naplnil celé místo strachem. Otec paní Rodwen to místo uzavřel, aby vlkodlak neznesvětil i Údolí zlatých květů, ale ona by ji uměla otevřít. Arnubên jí řekl, že malá naděje je lepší, než vůbec žádná zde a ona po chvíli ticha souhlasila, že půjde se všemi, kteří budou chtít jít.

Přátelé vyrazili prozkoumat vstup do údolí. Byla to úzká průrva, kterou přitékal studený potok, jež napájel jezero v údolí. V ní ležela odporná mlha a celé místo páchlo smrtí. Jen stát poblíž toho místo vysávalo ze srdcí odvahu. Urcuner se sklonil, nabral vodu z potoka do dlaně a zaposlouchal se do jejího zurčení, co vypráví o tom, odkud vytéká (Bubákův úspěšný hod na „Řeč země“). Voda šeptala o jedu, který otravuje kořeny hor, stínu, který obchází průsmyk a plamenných očích. Ty slova přinesly zpět vzpomínky na Gondolin, plamenné oči balrogů, draky a den, kdy město zmizelo v ohni. Ucítil z vody ale i velkou sílu, která chránila celé údolí a přenesla se i na něj, když i na podzim všude kvetly zlaté květy. Urcuner nechal vodu protéct mezi prsty, sehnul se pro jeden ze zlatých květů, utrhl jej a vložil jej za sponu pláště. Ostatním řekl, že snad trocha té síly ochrání na temné cestě i je a oni jej následovali.

Arnubên pak promluvil k lidem a řekl jim, že se pokusí projít údolím do bezpečí. Ti, kteří jsou smířeni s umíráním a zůstanou, jim svou obětí poskytnou čas projít a on jim za to děkuje. Řekl jim, že v noci za ním přišel ve snu jeho mrtvý chlapec a řekl mu, že má věřit odvážnému srdci a proto půjdou. Všichni, kdo chtějí s ním, se mají za hodinu shromáždit u vstupu do průsmyku.

Za hodinu stáli u vstupu sami, ale lidé se postupně začínali trousit. Po jednom, po dvou. Dodávali si odvahy a pomalu šli. Ælfric si sedl na kámen a potichu začal hrát melodii o naději a odvaze, která povzbudila další (Kryštofův úspěch v hodu [6 proti 2). Nakonec zůstalo jen šedesát mužů pod velením rytíře Farathora, který políbil ruku své Paní, uklonil se a odešel k barikádě, aby zadrželi skřety a koupili ostatním trochu času.

Arnubên si ve vodě namočil šátek, tak jak to viděl udělat svého syna ve snu, a zakryl si jím ústa a nos. Ostatní učinili to samé a do vlasů nebo spon plášťů si vetkli zlaté květy. Když pak vstoupili do strašlivé mlhy, nevysávala z nich sílu a odvahu jako předtím. Kráčeli úzkou průrvou vykotlanou potokem a kolem nich se sbírala temnota. Cítili zlo toho místa a kladli nohu před nohu jen s nejvyšším vypětím.



Ztratili přehled o čase, a jak dlouho se vlastně potácejí na tom prokletém místě. Přátelé a paní Rodwen šli první a po nějaké době dorazili na místo, kde se cesta rozdvojovala. Jedna vedla doleva a někam nahoru. Stěny této cesty byly propleteny žilkami zlata ve stěnách. Druhá vedla do temnějšího místa doprava, kudy přitékal potok. Všechno jim říkali, že by měli jít doleva a dostat se co nejdříve pryč, ale Arnubên, věren radě svého syna se rozhodl důvěřovat odvážnému srdci a proto šli dál podél vody. Jeden z družiníků zůstal u rozdvojení, aby se ujistili, že nikdo nezabočí špatně. Klopýtali temnotou dál a pak se najednou dostali na konec.

Chodba se rozšiřovala a před sebou viděli cestu ven, ve které svítily hvězdy. Pak ale zaslechli zavytí a hvězdy zakryla temnota, temnější než temno kolem nich. V něm zahlédli dvojici očí, které se na ně nenávistivě dívaly. Ælfric se pokusil poslat podél vody několik akordů písně o Elbereth, a na chvíli se zazdálo, že hvězdy září jasněji, než je temnota před nimi pohltila (neúspěch v hodu). Arnubênův syn mu ve snu řekl, že jeho oči ho mohou klamat a proto Dúnadan vyrazil kupředu. Předešel ho Urcuner, který tasil meč, jež nesvítil studeným svitem jako v přítomnosti skřetů, ale jasným bílým světlem. Vyrazil dopředu, aby se vlkodlak soustředil na něj a udeřil, zatímco se hrůza z očí snažila zmrazit jej na místě (výsledkem hodu byla remíza [hod 2 proti 2], ale Bubák použil bod osudu a aspekt a uspěl). Jeho meč zazářil jasným světlem a temnota před ním se rozplynula. Arnubên měl pocit, že vlkodlak je přímo vedle něj a horký dech a temnota jej obklopily. Rozehnal se pochodní, ale ta zhasla a on v hrůze ustoupil (Fingalen neuspěl v hodu [hod 0 proti 4], vzal si střední následek „Strach z temnoty“) a jeho oči obklopila temnota. Ælfric se se jménem dívky které miloval, rozběhl vpřed a udeřil do temného mraku (Kryštof uspěl v hodu ). Ten se rozplynul, jakoby tam nikdy nebyl a Seveřan byl venku společně s elfem. Arnubên v hrůze z temnoty, jež ho obklopovala, zavolal Ælfricovo jméno a ten mu odpověděl:

„Odvahu! Svítí hvězdy Elbereth!

Urcuner za ním začal potichu zpívat píseň o Elbereth, Vládkyni hvězd, která měla pro Arnubêna být majákem v temnotách. Ælfric se přidal a na loutnu začal hrát melodii písně.

A Elbereth Gilthoniel
silivren penna míriel
o menel aglar elenath!
Na-chaered palan-díriel
o galadhremmin ennorath,
Fanuilos, le linnathon
nef aear, sí nef aearon!

A Elbereth Gilthoniel
o menel palan-diriel,
le nallon sí di'nguruthos!
A tiro nin, Fanuilos!

Arnubên následoval hudbu a brzy zahlédl před sebou své oba přátele a jasné hvězdy, které svítily na nočním nebi. Klopýtali ven a na cestě překročili staré kosti, které ležely u východu v potoce… jakoby tam pošel nějaký vlk… a byli venku. Prošli Průsmyk vlkodlaků a díky písni, kterou následovali i ostatní se jim podařilo provést ven i paní Rodwen a ostatní uprchlíky…

[crowen]

[Alef0]

+1

[Pepa]

Úžasný Ještě mnohokrát lepší, než první zápis. Nejvíc mě dostalo to Urcunerovo rozmlouvání s vodou...

Chtěl bych se zeptat na pár mechanických věcí.

Vyšlo jasné slunce (velmi špatný hod Vypravěče)

O jaký hod se jednalo? Nebo to vypravěč nemohl či nechtěl určit počasí podle sebe?

Kdy a jak obnovujete body osudu? Budou hráči začínat příští sezení zase s původním počtem?

Kdy a jak obnovujete body těla a následky?

Arnubênův souboj na hradbách se mi moc líbil

[Ecthelion]

crowen, Alef0, Pepa: Moc díky, chlopi! Jsme rádi, že se vám zápis líbí.

O jaký hod se jednalo? Nebo to vypravěč nemohl či nechtěl určit počasí podle sebe?

Skřeti jim byli v patách, takže dost záviselo na štěstí a počasí, jestli se dostanou včas na místo, nebo je ještě jednou zaskočí na otevřené pláni. Hodil jsem si spíš pro sebe... a padlo mi -4, takže se udělal krásný slunečný den a skřeti museli zastavit, protože v jasném slunci nemůžou jít.

Kdy a jak obnovujete body osudu? Budou hráči začínat příští sezení zase s původním počtem?

Body osudu obnovujeme zatím po sezení. Takže příště budou už kluci mít body obnovené.

Kdy a jak obnovujete body těla a následky?

Body Těla se obnoví po odpočinku (jsou to věci jako pohmožděniny, škrábance, modřiny... nic co způsobí trvalý následek), následky podle toho jak jsou vážné. Na odstraněná lehkých následků lze házet po skončení scény, na odstranění středních po jednom sezení a odstranění těžkých až po celé kampani/hře.

[Fingalen]

Btw toto poznáte? Mne osobne najmä pri 15tke furt naskakuje Aelfric! Asi som sa doňho fakt zamiloval.

[Vallun]

Jojo, hodně dobré, správně temné...