[AI] ChatGPT a Copilot v družince

[Vallun]

Na Markyho post jsme narazil, až když jsem váhal, zda to sem dát, ale třeba to někoho pobaví či inspiruje...

Svět - poznáte sami:)

Systém - freeform DrD ala Vallun.

Postavy
Rhunar - elfí hraničář - specializace stínový chodec, Síla +4, Inteligence +6, Obratnost +6, Odolnost +3, Charisma +3
Peetra - půlelfka (matka z kočičího lidu) hraničář, specializace šelmín, Sil +3, Int +3, Obr +5, Odo +4, Char +4
Koalva - trpaslice alchymistka, Sil +3, Int +4, Obr +4, Odo+5, Char +1
Kubaš - elf kouzelník, mág - Sil +0, Int +5, Obr +2, Odo +0, Char +5
Koka - elfí šermířka, Sil +5, Int +2, Obr +5, Odo +3, Char +2
Boka - elfí kouzelnice, sestra Koky a žačka Kubaše, Sil -1, Int +5, Obr +2, Odo +1, Char +4
Miš - pulelfí zlodějka, specializace sicca, Sil +2, Int +2, Obr +5, Odo 0, Char +5

Jediný zajímavý předmět do začátku - Kančí čepel, prastarý chodecký meč se symboly divočáka, nesoucí pětici run.

[Vallun]

Den první

Moře bylo klidné, když jsme se na malé lodici blížili k pobřeží. Země vypadala tichá, skoro ospalá – ale pod povrchem se něco hnulo. Věděli jsme, že jsme tu z vlastní vůle, přesto jsme netušili, co nás čeká.

Přistání proběhlo hladce. Na dohled se vine koryto malé řeky, jejíž ústí se leskne ve slunečním světle. Před námi leží svět, který nezná naše jména – ale brzy je pozná.

Vyrazili jsme do vnitrozemí, směrem k první osadě, kde bychom doplnili zásoby. Nebyla to dlouhá cesta, ale dřív než jsme k vesnici dorazili, narazili jsme na první znamení temnoty, která se v tomto světě plíží jako stín za poledního slunce.

Nilfgaarďané. Tři černí obchodníci s fistechem – a dvě těla mrtvých překupníků, kteří měli být jejich „zákazníky“. Převratné obchodní rozhodnutí: zbavit se kupců, získat jejich peníze a mít i svůj produkt.

Viděli jsme to – a viděli nás.

Klasická strategie – vyprovokovat k útoku a odpovědět smrtí.
Nebyl to boj, byla to poprava.
Po třech krátkých výpadech bylo po všem. Drogy jsme spálili – s tímto morem nechceme mít nic společného.

Odměnou nám byla pouze zkušenost a čisté svědomí. Těla jsme ukryli v příbřežní bažině. Topivci dostali svou večeři – a my se postarali o to, aby nám nedlužili laskavost.

Nastal čas pokračovat do osady. Dubhýl čekal.

Když jsme dorazili do vesnice, měli jsme jediný cíl – doplnit zásoby a zjistit, co se ve světě děje.

Kubaš s Miš hráli roli manželů – věrohodná fasáda. Boka jako jejich dcera. Dokonale zapadli mezi místní.
Koka a Koalva vyčkávaly poblíž brány, připravené zasáhnout, kdyby bylo třeba.
Já a Peetra jsme hlídkovali v okolí. A dobře jsme udělali.

Země se chvěla. 37 jezdců na vrrcích se blížilo.

Měli jen pár minut. Kubaš mluvil rychle a přesvědčivě. Starosta váhal jen okamžik, ale pak pochopil, že nejde o vtip. Shromáždil tucet bojeschopných mužů. Možná ne armáda, ale s dobrou taktikou to mohlo stačit.

Miš a Koalva zaujaly střelecké pozice u zvonice, připravené ostřelovat nájezdníky.
Kubaš a Boka vyčkávali kousek za nimi, připraveni zasáhnout magií v pravý moment.
Peetra se skryla v křoví u paty zvonice – vrrci ji děsili, ale pokud by se dostali blízko, byla připravená.
Koka se postavila doprostřed rynku – nehnutá, s rukou na jílci. Tvrdá jako skála, kterou bude muset první jezdec rozbít.

Já… já zůstal za nepřáteli. A to se ukázalo jako výhoda.

Když se vrrčí jezdci přiblížili k vesnici, jejich vůdce zůstal vzadu. Byl největší z nich – poločlověk, poloskřet – ale měl srdce zbabělce.

Byl to jediný skřet, který tu noc nezakřičel před smrtí.
Kančí meč se tiše zaryl do jeho zad – a když dopadl na zem, nikdo z jeho mužů si toho nevšiml.

S jeho lukem a šípy jsem se stal lovcem v noci.
Jeden šíp, jeden padlý jezdec. Pak druhý. Třetí.

Koalva a Miš zahájily palbu ze zvonice.
Zbytek se řítil k vesnici – ale když polovina jejich sil padla, nastal zmatek.
Někteří vrrci se splašili, jiní se bez pánů vrhli na své bratry.

Pak mi došly šípy.

Vystřílel jsem vše do posledního.
Luk padl k zemi – Kančí meč se vyhoupl do ruky.

Nebyla to dlouhá bitva.
Skřeti byli připraveni na plenění, ne na skutečný boj. Chyceni mezi nás a obránce vesnice neměli šanci.
Všech 37 padlo. Většina pod šípy, zbytek pod ostřím.

Starosta pochopil, co se stalo. Jeho vesnice přežila díky nám – a on to věděl.
Choval se k nám mnohem vřeleji. A to, že jsme nechtěli žádné peníze, jen právo prvního výběru z kořisti, ho potěšilo ještě víc.

Nechali jsme si polovinu mincí.
Tři obyčejné šperky – žádná magie, jen kov a kámen.
🗡 Těžký plátový kyrys a dlouhý skřetí meč – dobré zbraně, ale ne pro nás. Připadly vesnici.
Magické cetky skřetů – slabé, nezajímavé. Nechali jsme je Dubhýlu.

Ale něco jsme si přece odnesli.

Dokumenty ve skřetím jazyce. Možná rozkaz? Možná něco horšího.
🗡 Dýka z černého kovu – chladná na dotek. Neznámý materiál, možná něco staršího než Nilfgaard nebo Skellige.
🗡 Dýka z obsidiánu – příliš podobná těm, které se používaly k vytváření Bílých chodců.
Černý kámen s runami – vibrující energií, možná něco spojeného s Valyrií?
Fialový flakónek – neznámý elixír, záhadná magie.

Večer jsme se najedli a přenocovali v bezpečí – a zaplatili za to. Žádná almužna, žádné „díky za pomoc, jídlo je na nás.“ Nechceme být dlužníky.

Když jsme s mapou před sebou diskutovali s místními, dozvěděli jsme se víc.
Skřeti jsou nová hrozba. Objevili se před necelým rokem. Přišli z východu.
Práce pro vojáky, ne pro zaklínače. Ale vojsko nikde není.

[Vallun]

Takhle byly rozděleny body po přestupu na druhou úroveň:

✔ Rhunar – lepší střelba, přežití v divočině, empatie s přírodou a telepatie.
✔ Peetra – posílila své tři zvířecí formy.
✔ Kubaš – více magenergie, rychlejší kouzlení, porozumění runám, nové kouzlo Rychlost.
✔ Boka – více magenergie, astrální společník, kouzlo "Modrý blesk".
✔ Koka – větší přesnost a síla v boji, lepší zotavení po bitvě.
✔ Miš – lepší pohyb po střechách, odhalování mechanismů a smrtící útoky ze zálohy.
✔ Koalva – lepší odolnost proti jedům a ohni, silnější petardy, kvalitnější lektvary.

[Vallun]

Po vítězství nad skřetím nájezdem a noci strávené v Dubhýlu se družina rozhodla vydat k majáku, jehož osamělá silueta čněla nad pobřežím jako němý svědek dávných časů. Počasí bylo klidné, vzduch voněl mořskou solí a cesta se zpočátku zdála být příjemná. Rhunar, Peetra a Miš vedli skupinu lesními stezkami, které je zavedly k útesům. Tam, kde stromy řídly a skály vystupovaly na povrch jako kostry dávno mrtvého obra, se před nimi otevřel pohled na nekonečnou vodní pláň. V dálce, téměř neznatelně, se vlny tříštily o skaliska, která kdysi bývala přístavištěm.

Bylo po poledni, když se družina prodírala borovým lesem směrem k útesům. Slunce se již sklánělo k západu, zlaté paprsky se odrážely od jehličí, zatímco pod nohama křupal spadaný mech a suché větvičky. Lesní stezka byla úzká, vyšlapaná spíše zvěří než lidmi, a vedla k místu, kde se moře dotýkalo vysokých skal.

V tu chvíli Peetra ztuhla, její citlivé smysly zachytily něco neobvyklého. „Zadržte… něco tu prošlo. A nebylo to jen tak něco.“

Rhunar okamžitě poklekl a prozkoumal zem. Stopy byly zvláštní, výrazně úzké ale hluboké. Sem tam se našlo pár kapek krve. Stopy vedly dál, přes nízký skalní převis a dolů k pobřeží, kde útesy vytvářely přirozené skrýše. Slunce bylo za skalami, stíny se prodlužovaly, když konečně zahlédli tmavý otvor jeskyně mezi skalami.

Rhunar kývl. „Půjdu první.“ Dlouze zkoumal jeskyni pohledem a pak do ní pomalu vkročil Vzduch byl chladný, cítil pach vlhké skály a slabý zápach krve. Po chvíli ho uviděl. Vlkodlak ležel u stěny, jeho mohutné tělo se v tlumeném světle sotva pohnulo.
Ale jeho jantarové oči se otevřely… a upřely se přímo na Rhunara.
„Elf…“ zachroptěl vlkodlak. „Chceš mě zabít… nebo mi pomoci?“

Rhunar se zarazil. Tohle nečekal. „Když dovolíš, tak Tě nejdřív zkusíme vyléčit. Pak si můžeme promluvit.“

Vlkodlak chvíli hleděl na cizince, pak unaveně přikývl a znovu složil hlavu na tlapy. Byl na pokraji sil.

Zblízka bylo zřejmé, že zranění je vážné. Hluboký šrám na boku, zřejmě od drápů jiného tvora. Zanícená rána, mírná horečka.

„Tohle by běžného člověka zabilo,“ zamumlala Koalva, když čistila ránu. „Ale vlkodlak… to přežije.“ Tyon zavrčel, když mu přikládali obvazy. Ale nechal je pracovat.

"Co se stalo?“ zeptal se nakonec Rhunar. Tyon mlčel, pak se uchechtl. „Chtěl jsem si vytvořit vlastní smečku. A natrefil jsem na vrrka… měl jiné plány.“

Družina pochopila. Nešlo o klasického vlkodlaka – tenhle byl jiný. Myslící. Chtěl svobodu, ne prokletí.

Když družinka prozkoumává jeskyni, jejich pozornost upoutá zvláštní výčnělek ve skalní stěně. Po bližším ohledání zjistí, že se jedná o zamaskovanou dutinu, kterou pečlivě odhalí. Uvnitř objeví malou truhlici, jejíž víko je pokryté vrstvou prachu a mechu. Na kovových okovech truhly jsou patrné stopy času, ale zámek se zdá být překvapivě nepoškozený.

Truhlice:

Rozměry: Truhlice je malá, asi 12x10 palců, vyrobena z tmavého dřeva s kovovými okovy.

Zámek: Je vyroben z mosazi, jemně vyřezávaný se složitými vzory. Kvalitní práce, ale Miš nezastaví...

Když družinka truhlici otevře, uvnitř naleznou různé cennosti:

- Starožitný amulet: Malý, stříbrný amulet s vyrytou runou, která se zdá být magického původu. Amulet vyzařuje jemnou záři, což naznačuje, že má zvláštní vlastnosti.
- Zlaté mince: Několik starých zlatých mincí s vyobrazením dávného krále. Na jejich okrajích jsou drobné symboly, které by mohly mít historický význam.
- Zlatý prsten se safírem. Na první pohled se zdá nádherný, ale Miš správně odhalí, že není až tak perfektní, ale pořád by mohl mít hodnotu cca 500 orenů.
- 6 výbušných kuliček do praku.

Když byla rána ošetřena, družina se posadila kolem ohně. Přestože měli za sebou překvapivé setkání, bylo třeba myslet dopředu. Vlkodlak byl zraněný a potřeboval čas na zotavení, nejméně týden péče. A nemohl se skrývat věčně – dříve či později by ho někdo našel. Pokud by to byl zaklínač, nedal by mu šanci na vysvětlení.

„Měl bych nápad,“ začal Rhunar. „Potřebuješ místo, kde se můžeš vyléčit. My zase hledáme někoho, kdo ochrání vesnici Dubhýl.“

Tyon se na něj podíval. „A myslíš, že mě přijmou? Jsem vlkodlak.“

Rhunar pokrčil rameny. „Nebudu lhát, bude to chtít čas. Ale starosta není hloupý. Pokud se dohodneme, může to fungovat. Ty pomůžeš jim, oni pomůžou Tobě.“ Tyon přemýšlel. „Jak si to představuješ?“

Miš se pousmála a vytáhla dvě zlaté mince z truhlice. „Vyrobíme dva amulety. Jeden budeš mít Ty, druhý starosta. Pokud nastane problém, budete schopní si dát varování.“ Tyon se zamyslel… a pak přikývl. „Dobrá. Ale pokud mě zradí, bude to na vás.“

Maják stál na svém místě jako vždy, ale když k němu dorazili, bylo zřejmé, že čas si vzal svou daň. Dřevěné schodiště se rozpadalo pod vlastní vahou a trosky střechy se hromadily u paty věže. Přesto se Miš podařilo vyšplhat nahoru a uvázat lano, což umožnilo ostatním bezpečně vystoupat. Rhunar na vrcholu chvíli meditoval, vnímal vítr, let racků a vzdálený šepot přírody. Moře bylo klidné, jen malá loďka se pohupovala daleko na západě, téměř neřízeně unášena větrem.

Cesta dolů byla obtížnější, protože se zvedl vítr, ale nakonec se všichni bezpečně dostali zpět na pevnou zem. Koalva objevila na základě Rhunarových poznámek puklinu ve skále se zřídlem, kde sbírala vzácné soli a magicky nabité byliny.

Družina už dorazial téměř k vlasntímu mysu (maják stál na osamělé skále oddělené od vlastního mysu solnou plání), když spatřili, že loďka, kterou předtím zahlédli na moři daleko na západě, nyní míjí maják. Vítr a vlny si s ní pohrávaly, směr určoval spíše přírodní živel než kormidelník, který se schoulil u vesla. O pár minut později byla bárka vržena na břeh, její pravý bok rozdrcený o skály.

Když se družina přiblížila, objevila nejen domláceného kormidelníka na pokraji smrti, ale i zvláštně uvázanou hromadu sítí na přídi lodi. Zraněný muž měl hluboké bodné rány v břiše, zlomená žebra a rozdrcenou nohu. Přesto se ještě v posledních chvílích svého života zmohl na několik slov. Našli jsme ostrov, který tam dřív nebyl… Hlas mu slábl, ale stihl ještě dodat, že když dva jeho druhové odešli hledat vodu, vrátil se jen jeden – Pepe. A právě Pepe ho napadl…

Smrt si vzala kormidelníka v okamžiku, kdy dořekl poslední slova. Miš a Peetra zatím rozvazovaly sítě a pod nimi objevily dalšího muže. Byl to Pepe. Nebo spíš něco, co kdysi bývalo Pepem. Jeho kůže byla zčernalá, potem pokrytá a při dotyku se chvěla horečkou. Zorničky měl rozšířené, těžce dýchal… a když otevřel oči, pod černou vrstvou se objevil bledě modrý lesk.

Pak se vrhl na družinu.

Koka byla připravená, její meč dvakrát udeřil – žádný efekt. Rhunar udeřil Kančí čepelí, ránu, která by běžného muže roztrhla ve dví, ale Pepe jen zavrávoral, jako by šlo o obyčejné dřevěné poleno. Boka se pokusila o blesk, ale stejně bezvýsledně. Teprve když Rhunar popadl jednu z dýk, které ukořistili od skřetů, a bodl ji Pepemu do těla, nemrtvý se okamžitě rozpadl v prach.

Zůstali stát v šoku. To samé se opakovalo, když se i kormidelník, který měl být mrtvý, začal znovu zvedat. A znovu stačilo jediné říznutí dýkou, aby se jeho tělo rozpadlo. Valyrijská ocel… Rhunar sevřel zbraň v ruce. Ale jak se k ní skřeti dostali? A co se děje na tom ostrově?

Na odpovědi nebyl čas. Začalo se stmívat a bylo jasné, že musí najít útočiště. Tyonova jeskyně byla najednou nejbezpečnějším místem široko daleko. Spěchali zpět, nesli si s sebou otázky, na které zatím neznali odpovědi.

Když dorazili do jeskyně, Tyon už byl vzhůru. Ležel na boku, ale když slyšel přicházející kroky, okamžitě se napjal a zvedl hlavu. Jeho jantarové oči se střetly s Rhunarovými a chvíli se na sebe jen dívali.

„Co jste viděli?“ zeptal se nakonec Tyon.

Rhunar si povzdechl, posadil se na kámen a začal vyprávět. O lodi, o mrtvém, který vstal. O ostrově, který tam dříve nebyl.

Tyon se zamračil. „Něco takového jsem už jednou slyšel,“ řekl nakonec. „Před dvěma lety. Jeden lovec přišel do vesnice poblíž Rogevenu a tvrdil, že viděl ostrov, který se objevil zčistajasna. Prý se z něj ozývaly podivné zvuky. Nikdo mu nevěřil. Zmizel pár dní poté. Nikdo ho už nikdy neviděl.“

Slova zůstala viset ve vzduchu.

Rhunar mlčel. Zvedl se, sundal tuniku a zamířil k moři. Potřeboval smýt víc než jen cestovní prach. Když se vrátil, voda mu stékala po ramenou, ale v mysli měl jasno. Tohle byla hrozba, kterou nemohli ignorovat.

Když se uložili ke spánku, Peetra se ještě jednou podívala na Rhunara a tiše zašeptala: „Najdeme ten ostrov, že?“

Rhunar přikývl. „Ano. Ale ne dnes.“

A pak se jeskyně ponořila do ticha.

[Vallun]

Přimět Chat GPT ke hře za postavy je ještě těžší než přimět k tomu mne:)

Ráno po rozhodnutí

Ráno si družinka přivstala, neb panovaly obavy, jak rychle bude moci chodit Tyon. Ty se vzápětí ukázaly lichými. Přes své zranění se pohyboval hbitě a rychle. V boji by to byl přes svůj handicap nebezpečný soupeř, a tím bude lepším ochráncem osady, přemítal Rhunar. Nedalo tak příliš práce nechat jej jít napřed a mezitím diskutovat včerejší poznatky.

„Škoda, že jsme nemohli námořníky vyslechnout podrobněji. Pokud ten nový ostrov souvisí s problémy při poslední konjunkci, měl by se objevit zhruba ve stejné době jako skřeti... a první zmínky o nich jsou přibližně rok staré,“ poznamenal Rhunar. „Můžeme se starosty ještě na něco doptat, pokud bude vědět... mimochodem, opravdu se tam chcete podívat? Nemrtváků je tam asi docela dost a viděli jste, že jsou nebezpeční. Minimálně bych počkal do doby, než budeme mít možnost s nimi nějak efektivně bojovat. Dvě dýky nejsou zrovna bohatá výbava. A jak se, sakra, dostali skřeti k valyrijské oceli?“

Tyon nakonec souhlasil s výměnou amuletu za soví vejce před vyklubáním, což jej viditelně potěšilo. Když se družina přiblížila k Dubhýlu, Peetra všechny překvapila, když se nabídla, že zůstane s Tyonem mimo a počká, až dovedou starostu. Evidentně se cvičila v překonávání svého strachu.

Starosta Wulfgar ze Sedmi Větrů byl zpočátku setkáním s vlkodlakem vyděšen, ale díky šarmu Miš a přesvědčivosti Kubaše jeho obavy brzy opadly. Nakonec pochopil, že družina se nemůže v okolí zdržovat navždy, a s přijetím Tyona jako ochránce osady nakonec souhlasil. Na oplátku se družina pokusila zjistit, kde by bylo možné získat obsidián. Starosta netušil, ale kovář v Dubhýlu poradil, že by tento materiál mohl být dostupný v Blavikenu nebo v Koviru, kde se nacházely staré sopky.

Místo očekávaného návratu do Tyonovy jeskyně však Rhunar přišel s ambicióznějším nápadem. Považoval za vhodné, aby Tyon lépe poznal okolí vesnice, kterou měl chránit, a zároveň se pokusili vystopovat osm vrrků, kteří utekli při posledním skřetím nájezdu. Vypátrat přeživší nebylo pro dva zkušené hraničáře a vlkodlaka, který měl zjevný lovecký talent, žádným problémem. Tentokrát nehodlali riskovat – pokud se vábící snaha ukázala jako neúspěšná, vrrky jednoduše zlikvidovali. Na konci dne měli dva úspěchy a dvě stopy vedoucí do jiných částí lesa. Díky novým členům Tyonovy smečky však věděli, kam se druhého dne vydat.

Večer se družina zaměřila na výzkum fialového flakónku. Předchozí neúspěchy pramenily z nepochopení povahy magie, s níž pracovali. Ukázalo se, že jde o základní alchymii jiného typu, než byla vlastní Koalvě. Nakonec zjistili, že fialová tekutina je silný univerzální protijed, ale pouze v jedné dávce. Koalva přislíbila, že se pokusí vymyslet proces destilace, aby byl lektvar skladnější, ale i tak se ukázal jako velmi užitečný.

Zkoumání obou dýk, které fungovaly proti nemrtvým, se ukázalo být složitější. Hluboko v noci se podařilo zachytit runový znak pro dračí sklo. Jeho vepsání do runy na Kančí čepeli však muselo počkat na jinou příležitost.

Ráno přineslo novou výzvu. Na staré, již nepoužívané cestě bažinami skutečně našli stopy dvou vrrků a bez potíží je sledovali. Dlouho po poledni narazili na zbytky větší samoty, kterou lidé opustili asi před rokem kvůli přemnoženým topivcům. Přeživší se uchýlili do Dubhýlu. Avšak krvavé stopy naznačovaly mnohem čerstvější události. S trochou snahy bylo jasné, že se zde střetla místní smečka s nově příchozími vrrky.

Výsledky střetu byly tragické – z jedenácti místních přežili pouze čtyři jedinci - vlčice, její křížený potomek a dva psi, kteří však chtěli zpět ke svým bývalým pánům.

Tyonova smečka se tak rozrostla o dva nové členy. Když se situace uklidnila, Rhunarovi došlo, že možná existuje velmi neotřelý způsob, jak získat další posily pro Tyonovu smečku. Pokud by dokázali koupit jedno nebo dvě fenky, mohl by Tyon svou smečku obohatit o zajímavé kusy.

[Vallun]

Táboření v bažinách a nové objevy

Družina se rozhodla přenocovat ve zbytcích opuštěné samoty. Mít střechu nad hlavou bylo praktické a zároveň poskytovalo alespoň minimální úkryt před nečekaným nebezpečím. Navíc se zdálo, že místní smečka vlků se dokázala s topivci vypořádat sama. To vzbudilo zvědavost a Rhunar se pokusil zjistit od vlčice, jak přesně postupovali.

Nebyla to snadná komunikace, ale nakonec se podařilo vyvodit klíčovou strategii, jak topivce zneškodnit. Vlčice to shrnula jednoduše: „Když nebát, snadné topivec zabít, pak roztrhat, počurat, mít klid...“ Tento brilantní postup nešlo nijak zpochybnit – a pokud měl fungovat, bylo vhodné připravit zásobu topivčího repelentu pro všechny případy. Koalvě práce s takto aromatickými látkami nevadila, měla už zkušenosti s podobnými alchymistickými pokusy. Navíc neměla topivce v oblibě, takže se této práci věnovala s patřičným zápalem.

Dýkové rukavice byly další důležitý projekt, kterému se družina věnovala. Během večera se podařilo vyrobit dvoje rukavice opatřené runou Všezraň, rozšířenou o dračí sklo. To znamenalo, že Peetra i Tyon nyní měli možnost efektivně bojovat proti nemrtvým, aniž by museli spoléhat na tradiční zbraně. Tento úspěch zvýšil jejich šance při případných střetech s neznámými hrozbami, které mohly souviset s nově objeveným ostrovem.

Při obhlídce okolí nasbíral Rhunar větší množství různobarevných květů. Koalva je následně zpracovala do více než dvou tuctů flakónků – žlutých, červených, modrých a nově i oranžových a zelených.

Oranžový lektvar byl ostře cítit, ale měl silné dezinfekční a čisticí účinky. Rhunar prohlásil, že možná dokáže léčit některé choroby, ale jeho tvrzení se nesetkalo s důvěrou.

Zelený lektvar naopak voněl příjemně a přímo vybízel k ochutnání. Upozornění, že sice na nějakou dobu odstraní potřebu spánku a únavu, ale o to tvrdší bude návrat do reality po vyprchání účinků, však bylo bráno vážně.

Koalva se také ukázala jako jediná schopná vrstvit lektvary. Když přidala žlutý lektvar do zeleného, vznikla žlutozelená rosolovitá hmota, která měla schopnost zpevnit jakýkoliv povrch, na který byla aplikována.

Když do oranžového lektvaru nalili červený, vznikl lektvar rychlosti, jeden z nejužitečnějších alchymistických výtvorů vůbec. Tři věnovali Tyonovi, zbytek pečlivě uschovali pro vlastní potřebu.

Tyon byl tímto darem očividně pohnutý. Jeho pohled na družinu se změnil – nebral je už jen jako spojence, ale jako přátele. Aby skryl své dojetí, jen tiše zamumlal, že jde na hlídku, a zmizel venku v temnotě.

Ranní návrat do Dubhýlu a odchod na sever

Ráno se družina spěšně vrátila do Dubhýlu. Prvním úkolem bylo předat rodině z bažin přeživší psy a několik věcí, které stálo za to zachránit ze samoty. Setkání bylo dojemné – psi ihned poznali své majitele a radostně se k nim rozběhli. Pro rodinu, která si myslela, že své mazlíčky už nikdy neuvidí, to byl malý zázrak.

Poté se družina vydala splnit poslední úkol ve vesnici – zakoupit dvě mladé fenečky pro Tyona. Nebyl to levný obchod, ale díky předchozímu dobrému vztahu se starostou Wulfgarem se jim podařilo dohodnout rozumnou cenu. Tyon přijal nové přírůstky do své smečky s vážnou tváří, ale v očích mu bylo vidět, jak moc to pro něj znamená.

Po doplnění zásob jídla a vody se družina naposledy rozhlédla po Dubhýlu. Bylo jasné, že tahle vesnice bude mít díky jejich pomoci větší šanci na přežití v neklidných časech. Ale jejich úkol zde byl splněn. Nyní se museli pohnout dál.

Rhunar se zastavil na prahu brány a obrátil se ke skupině: „Překvapili jste mě, ale dobrá… vox populi, vox dei.“ Jeho hlas nesl tichou pobavenost, ale v očích měl ostražitost. Cesta na sever mohla přinést mnohá překvapení.

A tak se družina vydala po severní cestě směrem k Blavikenu. Tři dny po souši – cesta, která slibovala nejen nové poznání, ale i nová nebezpečí.

[Vallun]

Cesta vedla klikatě mezi hustými háji, když se v dálce objevila pětice mužů. První z nich byl bohatě oděný, ale jeho pohled byl ostrý, bez servítek, jako někdo, kdo je zvyklý dostat, co chce. Za ním stáli čtyři muži – dva Nilfgaarďané, dva ostrované. Jejich ruce se automaticky stáhly k jílcům mečů, ale i tak bylo jasné, že si nejsou jistí, do čeho se chystají.

„Kdo jste? Jdete z Dubhýlu? Viděli jste tam Cassia a jeho chlapy? Mluvte už!“
Hlas nezněl výhružně – byl prostě autoritativní, jako kdyby si ten muž byl jistý, že mu každý poví, co chce.

Kubaš nemusel dlouho přemýšlet. Cassius a jeho lidé – to byli ti, co se je pokusili oloupit hned po příchodu do světa. Ti, co už dávno hnijí v bažině.

Byla to chvíle, kdy by se někdo méně odhodlaný pokusil o vyjednávání, o klamné řeči.
Ale družina byla jiná.

Miš se pohnula jako první. První dýka se zableskla ve vzduchu. Zatímco se ostrovan ještě nadechoval k dalším slovům, kov proklál jeho hrdlo. Ani nestihl vykřiknout.

Kubaš a Boka vzali věci do svých rukou – magická střela zasáhla prvního Nilfgaarďana, než stihl tasit meč. Druhý se po otočení setkal s Peetrou, která se už proměnila v černého tygra a skokem ho srazila na zem.

Koka se vrhla do akce. Její meč rozsekl druhého ostrovana v koleni, ten padl na zem a než stihl zakřičet, ostrá čepel dokončila práci.

Muž v bohatém oděvu udělal poslední zoufalý pokus o ústup – ale Mišina dýka mu vklouzla mezi žebra a svět pro něj zhasl.

Bylo po všem.

Druhá vlna – střet s posádkou škuneru
Vzduch byl ještě prosycen pachem krve, když Miš poprvé zahlédla pohyb u pobřeží. Škuner – malý, ale dobře vyzbrojený, kotvící v zátoce.

A jeho posádka teď mířila jejich směrem.

Nečekali. Jedenáct mužů, z toho šest námořníků ze Skellige, čtyři Nilfgaarďané a alchymistka.

Rhunar věděl, že na takovou přesilu se musí chytře.
„Kubaši, vem si tu čarodějnici. Já a Miš sundáme pár prvních. Koka, Peetro – vy kryjte, ať se nedostanou k mágům!“

První šíp vystřelený ze stínu zasáhl Nilfgaarďana do krku. Druhý šíp mu proklál srdce, než padl na zem.

Boka se soustředila, dotkla se Rhunara a Miš – rychlost.
Najednou bylo vše jasnější, svižnější.

Peetra se rozeběhla – ve formě tygra se vrhla do středu skupiny, první námořník zmizel v jejích čelistech.

Koka vykryla útok jednoho Skelligejce, vzápětí provedla otočku a mečem rozsekla jiného vejpůl.

Koalva, která se držela stranou, hodila kouli jedovatého kouře mezi útočníky.

Ti se začali dusit, kašlat, zatímco Miš beze slova probodla dva muže, kteří se chytali za hrdla.

Alchymistka se snažila seslat kouzlo – ale pak se z její hrudi vyvalil plamen. Kubašova střela ji zasáhla napřímo.

Bylo po všem.

Země byla pokryta těly.
Družina měla Noční verš – malý škuner, na kterém pašeráci podnikali své plavby.

Noční verš – poklad na moři
Družina našla na lodi zásoby, zlato, cennosti – ale hlavně podivné dokumenty.

Lodní deník: záznamy o tajemném ostrově, který se objevil před rokem. Zdálo se, že pašeráci tam přistávali, ale nikdy nenašli vodu.
80 zlatých stoorenových mincí, 1000 orenů a šperky v hodnotě 2000 orenů.
🗡 Zbraně a výbava pašeráků.
🛳 Škuner – plně funkční loď.

Koalva s Bokou si všimly, že trup byl narychlo opravován, ale pomocí žlutozeleného gelu loď zabezpečily.

Rhunar dal pokyn k vyplutí.

Plavba na Smaragdový ostrov
Pluli tiše. Tma byla jejich spojencem, nikdo neviděl jejich odjezd. Zkušeností s ovládáním lodě měli poskrovnu, ale mířili do míst, kde nepotřebovali společnost.

S příchodem úsvitu se před nimi objevily první známky pevniny.

„Vítejte na Smaragdovém ostrově,“ pronesl Rhunar, když spatřil jeho zelenající se siluetu.

[Vallun]

Miš se na Rhunara zadívala s nedůvěrou: "Neříkej, že ten ostrov znáš?"
Rhunar se pokusil reagovat s úsměvem: "No, pokud se nemýlím, a víte dobře že to se nestává," tady už byl úsměv nenucený, "tak jsme tu už byl snad stokrát. Alespoň digitálně... je to úvodní destinace Might and Magicu VII."
"Nicméně tentokrát je to nějaké opuštěné, úplně opuštěné...alespoň lidmi. Schválně, zda tu najdeme, výšky, krysy, pavouky netopýry a draka!" Poslední slovo přitáhlo pozornost všech. "Ano, draka, v jeskyni na severovýchodě býval malý drak. Na tom kopci, který již vidíte, je vstup do ruin chrámu měsíce, tam jsou ty netopýři, pavouci a krysy. No a na severozápadě je bažina plná dosti agresivních ohnivých vážek."
Rhunar se znovu upřeně zadíval na opuštěnou vesnici, v případě řady domů už jen ruiny: " pokud si dobře vzpomínám tak vlevo od mola byl dům Alyssi, prodejkyně louten, za ním pak hostinec. Úplně vpravo jakási chýše, a blíže cesty zbrojíř a mečnéř vpravo pak ta větší budova byla letní sídlo vévody Markhama, který zde vyhlásil soutěž o panství Harmondale - chtěl se jej zbavit, protože se nacházelo přímo na frontě mezi elfím královstvím Avlee a lidskou Erathií. No a v té hře se to panství vyhrálo a stalo se to starostí hráče... otázkou je, zda je možné zde najít nějaké zajímavé informace. Ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme, že?"
Rhunar se na chvilku zamyslel: "Vidím to tak, že máme následující možnosti:
a) pro jistotu obeplout ostrov a přistát až pak;
b) začít s průzkumem zbytku vesnice;
c) prohlídnout bažinu s vážkami, bylo tma staré skladiště s nějakou výbavou...;
d) prohlédnout ruiny chrámu;
e) jít zkontrolovat jeskyni, zda tam není drak - ve hře jeskyni opustit nemohl, ale tohle není počítačová hra.
Takže jak to kdo vidíte?"

Družina se shromáždila na palubě Nočního verše, zatímco loď se tiše houpala v lehkých vlnách u břehu Smaragdového ostrova. Slunce se teprve dralo nad horizont a zvedalo se z mlhy, která ostrov zahalovala jako závoj tajemství. Rhunarův podrobný popis všech překvapil, obzvlášť zmínka o drakovi vyvolala neklid.

Miš se zamračila a zkřížila ruce na prsou.
"Pokud je tohle jako ta tvoje hra, tak já si pamatuju, že vážky byly rychlé a kousaly jak čert. Ale co je důležitější – ve hře jsi mohl loadnout, když tě něco zabilo. Tady to nepůjde. Já bych obeplula ostrov. Když víme, kde jsou nebezpečné zóny, tak proč tam napochodovat po slepu?"
Hlasuje pro variantu A – obeplutí ostrova.

Kubaš si promnul bradu a podíval se směrem k opuštěné vesnici.
"Já bych šel do vesnice. Pokud tu byla nějaká civilizace, mohli po sobě nechat něco užitečného. Informace, mapy, záznamy o tom, co se tu stalo. Draka nevyprovokujeme tím, že budeme hledat u lidí. A pokud to byla herní vesnice, jak říkáš, tak tam vždycky bylo něco užitečného, ne?"
Hlasuje pro variantu B – průzkum vesnice.

Boka si utahovala popruh brašny s kouzelnickými pomůckami a nadšeně přikývla.
"Chrám! Jednoznačně chrám. Pokud tam byly netopýři a pavouci, znamená to, že tam byly uzavřené prostory. A co uzavřené prostory znamenají? Zachovalé svitky, magické runy, staré relikvie. Možná i něco, co nám pomůže pochopit, proč se tenhle ostrov vůbec objevil. Tohle nemůžeme vynechat."
Hlasuje pro variantu D – prohlídku chrámu.

Koka stála bokem, kontrolovala ostří svého meče a nespouštěla oči z pobřeží.
"Nechci, aby nám něco vpadlo do zad, až budeme u chrámu nebo u jeskyně. Vážky jsou otrava, ale víme, že se pohybují jen kolem bažiny. Pokud tam bylo skladiště, můžeme získat zásoby nebo něco, co nám pomůže. Navrhuju vyčistit bažinu, zabít vážky a pak pokračovat dál."
Hlasuje pro variantu C – průzkum bažiny.

Koalva, která si právě prohlížela láhve s čerstvě připravenými lektvary, zavrtěla hlavou.
"Drak. Mě nezajímá, co je ve vesnici nebo v chrámu, pokud tu pořád číhá něco, co nás může sežrat, zatímco spíme na palubě. Pokud tam drak opravdu je, musíme to zjistit hned. A pokud tam není, máme klid a můžeme se soustředit na zbytek."
Hlasuje pro variantu E – kontrolu jeskyně.

Peetra seděla opodál v podobě černého tygra, klidně si olizovala tlapu a pozorně sledovala ostrov. Po chvíli se vrátila do lidské podoby a promluvila:
"Já bych obeplula ostrov. Pokud je tohle ostrov ze hry, ale svět není hra, může se stát, že se něco změnilo. Možná tam jsou nové hrozby, možná se drak přestěhoval jinam. Obeplout to nám dá přehled. Pak se rozhodneme."
Hlasuje pro variantu A – obeplutí ostrova.

Koalva si povzdechla a podívala se na Rhunara:
"Ty znáš tohle místo nejlíp. Pokud si myslíš, že vesnice nebo chrám jsou důležitější než ten drak, poslechla bych tě. Ale já bych si to šla vyříkat s drakem hned teď. Nechci se pořád dívat přes rameno."
Hlasuje pro variantu E – kontrolu jeskyně.

"Koko nehlasovala jsi náhodou pro dvě varianty? Nicméně, jak koukám zahlasoval i Manwe - vítr začal foukat přes ostrov, přistávali bychom proti větru a to je zbytečná práce (a taky trochu riziko), tak tedy kolem ostrova." Rhunarovi tato změna příliš nevadila, přistávání bylo vždy nejrizikovějším a nejpracnějším manévrem a když ho bude moci chvíli oddálit, proč ne. Navíc nic nenasvědčovalo, že by museli pospíchat a Miš tak měla pravdu, že opatrnější přístup nebyl od věci. Zato plavba byla pohodová, vítr téměř ideální pro plachtění a Noční verš poslouchal kormidlo jedna radost. Rhunar za kormidlem věnoval pozornost všem směrům, ale všímal si, zda je i někdo další dost obezřetný na to, aby si hlídal i záda.

Vítr se opíral do plachet Nočního verše, který klouzal hladinou jako stín. Slunce se už přehouplo přes zenit, ale ostrov stále zahalovala jemná mlha, která se držela při pobřeží. Bylo jasné, že si příroda sama přeje, aby ho obepluli – Manwë, jak to Rhunar žertem nazval, rozhodl.

Kubaš se opřel o zábradlí, sledujíc ubíhající pobřeží. "Možná na tom něco bude," zamumlal. "Když už se to tady chová jako herní mapa, proč se nechovat jako rozumný hráč? Prozkoumáme terén, než se pustíme do dungeonu."

Koka, která se mezitím usadila na přídi a brousila meč, se uchechtla. "Dvě varianty? To je tím, že když je na stole drak, vždycky hlasuju pro draka. Ale teď, když už plujeme, nebudu se hádat. Zůstanu u předního ráhna a budu hlídat."

Boka se s povzdechem stáhla do stínu stěžně a rozložila si svůj magický zápisník. Při každém novém pohledu na ostrov si kreslila mapu. "Pokud je tahle realita založená na hře, jak tvrdíš, Rhunare, měli bychom se připravit na to, že věci nebudou přesně tam, kde je čekáme. A hlavně, že nebezpečí bude přizpůsobené našim schopnostem. Vždycky to tak bylo, ne?"

Koalva, která si na zádi míchala další lektvary, přikývla. "Ano, ale taky si pamatuju, že v těch hrách bylo spousta věcí, které na začátku vypadaly banálně, ale později se ukázaly jako klíčové. Třeba nějaká zdánlivě obyčejná rostlina nebo stará truhla. Takže se koukejte pořádně kolem."

Rhunar se za kormidlem Nočního verše soustředil na plavbu, ale koutkem oka sledoval posádku. Peetra, stále v podobě černého tygra, obcházela palubu a očichávala vzduch. Byla neklidná – a to nebylo nikdy dobré znamení.

Miš mezitím, ve své typické ostražitosti, zauvažovala nahlas: "Když obeplujeme celý ostrov, možná uvidíme něco, co ze břehu vidět není. Pokud je tam jeskyně s drakem, třeba má víc než jeden vchod. A pokud někdo na ostrově je, z moře ho odhalíme dřív než z pevniny."

Rhunar vedl loď mírným obloukem k severozápadu. Tak minuli vlastně celý jižní výběžek Smaragdového ostrova, kde se nacházela osada. Zdálo se, že domy v západní části byly ještě zničenější, než níže položená východní část.

Když už příď lodi mířila téměř přesně k severu, minuli kopec, na jehož jižním úbočí byl přístav, otevřel se jim pohled na jeho severní část sklánějící se do slaniskové bažiny. I ona vypadala zcela opuštěná. Nic vidět nebylo, zato cítit ano. Kromě specifické vůně slaných bažin ještě závany sirného či spáleného. "Vážky tu asi pořád ještě budou...ale těžko říct, ač jsou sedmičky dokonalá hra, tak pachovou složku neměly."

Když minuly staré skladiště, přišel čas na obrat. S dvojstěžníkem to byl o něco složitější manévr než na běžné charterové jachtě, ale vítr byl přívětivý, takže stačilo pracovat s génou. Severní strana ostrova byla rovná a skalnatá. Vítr neslábnul, spíše naopak, takže jí minuli ve chvilce. Další obrat je zanesl do Mušlové zátoky, přímo proti dračí jeskyni.

Vítr mezitím foukal již tolik, že Rhunar neváhal a nařidil vyhodit kotvu. Proti severáku byla tato zátoka nejlépe chráněným místem na ostrově.

Když kotva Nočního verše s hlasitým šplouchnutím zmizela pod hladinou a loď se lehce zakymácela, Rhunar si utáhl vázání plachty a rozhlédl se po okolí. Mušlová zátoka byla tišší než zbytek ostrova – chráněná skalními útesy, jen občas zafoukal poryv větru, který se zde ztrácel v zátočinách a šeptal mezi kameny. Přímý výhled na ústí dračí jeskyně nebyl z této vzdálenosti úplně jasný, ale působila jako temná hrozba z kamene.

"Tak," Rhunar se otočil ke zbytku posádky, "obrázek o ostrově máme. Teď je na čase se rozhodnout, kam půjdeme první."