Boj, od doby kamenné do středověku

[Jerson]

Od Marshallovy doby se právě mnohem více začíná řešit psychologie a jestli je to tak vždy (pro moderní dějiny je to bráno už prakticky jako fakt), nicméně do starších dějin tento trend příliš nepronikl. Tohle byl právě jeden z pokusů jak se posunout k realističtějším výsledkům. Potřebuje ale dost rozvést.

On je tam jeden dost zásadní rozdíl. V moderním boji a zejména ve WW2 pěšáci obvykle stříleli na pár stovek metrů na téměř neviditelné cíle, a hlavní taktikou bylo frontální palbou protivníka potlačit jedním oddílem, zatímco se druhý oddíl přiblížil z boku a napadl nepřítele palbou z větší blízkosti, případně i granáty. Je tedy relativně snadné střílet "někam na nepřítele", s tím, že to možná bude mít nějaký efekt - tedy pokud útočí. Moc nevěřím tomu, že když nepřátelé postupují k pozici takového vojáka a střílí na něj, tak že on záměrně míří jinam. To že nestihne zamířit a vystřelit, přesněji že se bojí, že během té chvíle schytá střelu do hlavy, to je jiná.

Nicméně v dobách chladných zbraní nic takového nebylo možné. Tam bojuješ s někým nablízko, a když ránu nedáš, tak ji dostaneš. Můžeš se sice nehnat přímo k nepříteli, ale jakmile se dostane do dosahu, tak jsi ohrožen přímo, a situace je úplně jiná než v případě střelby na stovky metrů. Takže si nemyslím, že by se tahle psychologie dala nějak snadno přenášet - notabene když je tenhle výzkum vlastně jediný svého druhu, s pochybnou metodikou a neověřený, byť s velkým dopadem na armádní výcvik.

[Paul]

Nicméně v dobách chladných zbraní nic takového nebylo možné. Tam bojuješ s někým nablízko, a když ránu nedáš, tak ji dostaneš. Můžeš se sice nehnat přímo k nepříteli, ale jakmile se dostane do dosahu, tak jsi ohrožen přímo, a situace je úplně jiná než v případě střelby na stovky metrů.

Jak se to vezme. Na jednu stranu ano, bojová vzdálenost je v moderních válkách nesrovnatelně větší než v těch předmoderních. Na stranu druhou, některé mechanismy jsou podle mě velmi podobné; jednak lidská psychologie a jednak to, že v obou případech máš možnost vyhnout se boji. Loni jsem na jedné italské akci vyfotil tuhle zajímavou fotku:



Důležitá je na ní zejména dvojice mužů uprostřed: ten s lamelovou přilbou a ten s žebrovkou a s malým štítem. Jde o to, že nepříteli jsou o jeden nebo dva kroky blíže než ostatní, z části proto, že postoupili dál, z části proto, že tyhle formace složené z jedné řady se mají tendenci velmi rychle ohýbat. Víceméně to samé se děje na druhé straně; tam vzniká takový klín.

Vtip spočívá v tom, že takhle to nevypadá pořád a že lidé střídavě ustupují, postupují nebo jen tak postávají. Když jsme proti Italům bojovali před třemi lety poprvé, byl to docela zvláštní zážitek, protože se vůbec nehrnuli do boje a jen si oťukávali štíty. Jak jsme byli zvyklí z českých akcí, začali jsme na ně velmi rychle tlačit, což často přinášelo velmi dobré výsledky, ale občas se nám stalo, že jsme se museli velmi rychle stáhnout, protože lidé po naší straně nepostupovali tak rychle a hrozilo nám, že nás někdo napadne z boku.

Je to sice jen rekonstrukce, kde nejde o život a tím, že nemáme několik řad za sebou, můžeme postupovat a zase ustupovat docela volně, ale jde na tom vidět, že velká část bitvy skutečně může být postávání na hranici kontaktu, vyčkávání, neochotné a zkusmé oťukávání a čekání na vhodnou příležitost. To podle mě bude platit tím více čím méně ochrany, výcviku a sebevědomí budou bojující mít.

Zároveň to představovalo původní Whatelyho myšlenku: kolik lidí se skutečně aktivně snaží prolomit z tohoto stavu, překonat ty necelé dva metry od protivníka a pokusit se ho zlikvidovat? I když se vzdálenost na délku kopí může zdát docela malá, tak kontakt mezi bojovníky nemusí být vůbec intenzivní ve smyslu kinetických akcí. Kroužení kopím, sledování těch asi tří hrotů, které na tebe míří, přešlapování a mapování přešlapování ostatních, většinou jen skrze periferní vidění, jsou kognitivně docela náročné a únavné, ale pokud nikdo nemá odvahu vyrazit, může tato fáze trvat i docela dlouho. To ale moc neodpovídá naší představě bojovníka, který se snaží maximalizovat svou efektivitu.

notabene když je tenhle výzkum vlastně jediný svého druhu, s pochybnou metodikou a neověřený, byť s velkým dopadem na armádní výcvik.

Vzato přísně technicky jde o to, že odkazy na Marshalla spočívají zejména v tom ukázat, že už to někdo dělal a že to není naprostá novinka (protože naprosté novinky nemá nikdo moc rád), viz můj malý historiografický rant k témuž tématu na Palbě. Druhá věc je ta, že Marshall (jakkoli špatně jeho výzkum mohl být koncipován) naboural naši představu válečníka, který se pokouší být maximálně efektivní, takže se pak na něj odkazují všichni, kdo míří podobným směrem, i když výsledky a záměr nejsou zcela totožné.

[York]

No, myslím, že představa, jak na sebe dva kmeny pořvávají a pak se dohodnou kdo vyhrál asi není úplně z tohoto světa, jak naznačují archeologové. Ale nechci moc do toho zabrušovat, abych nemusel vybrušovat; o bitvách doby železné a ještě starších vím datla.

Třeba Antický Řecko k tomu nemělo moc daleko. Hodně samozřejmě záleželo na tom, kdo s kým zrovna bojoval. Když se například Sparťani potlačovali povstání Helotů, tak si nejspíš žádný servítky nebrali, ale když proti sobě nastoupili hopliti dvou sousedních států s relativně dobrejma vztahama, tak se rozhodně nebojovalo do posledního muže.

[Passingby]

Důležitá je na ní zejména dvojice mužů uprostřed: ten s lamelovou přilbou a ten s žebrovkou a s malým štítem. Jde o to, že nepříteli jsou o jeden nebo dva kroky blíže než ostatní, z části proto, že postoupili dál, z části proto, že tyhle formace složené z jedné řady se mají tendenci velmi rychle ohýbat. Víceméně to samé se děje na druhé straně; tam vzniká takový klín.

Hodně matně si vybavuju, že v pozdějších dobách byli na tohle "vysírání" přímo specialisti, co snad kvůli většímu riziku dostávali vyšší žold. Mám to nějak spojené s landsknechty, takže renesance, ranné baroko? Ale tehdejší pikenýři už myslím nemívali štíty, takže to fungovalo trochu jinak než na té fotce.

[Cor]

Když už tu York zmiňuje tu antiku a Řecké státy, tak tam přesně platilo, že víc než o rubání se, byly bitvy o dlouhém manévrování a přetlačování sevřených falang a spíš než o nějaké "umění zabíjet" byla důležitá kvalita výdrž a schopnost hýbat se synchronizovaně na povely a signály, takže ty bitvy spíš připomínaly sportovní klání.

K těm kopím a píkám - každý, kdo se účastnil nějaké (lhostejno zda železné nebo dřevěné) bitvy může potvrdit, že "píky jsou OP" a dokud nedojde k rozbití formace protivníka, tak si proti štítové hradbě s kopiníky nebo šiku pikenýrů s ničím jiným moc neškrtnete. Takže bitva má typicky fázi, kdy se armády ostřelují, pak manevrují proti sobě a snaží se tlačit a vyšťouchat píkami formaci protivníka a teprve po získání převahy (podobné jako je dnes získání palebné převahy u střetu linií) a rozpadu formace přichází (oproti ostatním fázím) relativně krátká řež, která buď rozhodne a nebo se po chvilce podaří druhé straně ustoupit a přeskupit a zase nastává fáze přetlačování a šťouchání.
Největší masakr se děje, když na jedné straně selže morálka, rozpadne se vedení a formace se změní v chaoticky ustupující shluk jedinců.
A něco jiného je samozřejmě střet v poli a něco jiného dobývání opevnění, boj ve městě, na hradbách nebo v chodbách hradu.

[Jerson]

Je to sice jen rekonstrukce, kde nejde o život a tím, že nemáme několik řad za sebou, můžeme postupovat a zase ustupovat docela volně, ale jde na tom vidět, že velká část bitvy skutečně může být postávání na hranici kontaktu, vyčkávání, neochotné a zkusmé oťukávání a čekání na vhodnou příležitost. To podle mě bude platit tím více čím méně ochrany, výcviku a sebevědomí budou bojující mít.

Přiznám se, že nedokážu říct. Na jednu stranu to jsou situace, které připomínají skutečný boj. Na druhou stranu lidé, kteří prošli skutečným bojem, ve kterém jde o život říkají, že jakékoliv "jako" bitvy nebo tréningy na to člověka stejně nepřipraví, protože doopravdy je to prostě psychologicky úplně jiné a cvičně se to zjistit nedá. Osobní zkušenost s tím nemám.

Nebudu rozporovat, že úmyslem bojovníků nemusí být maximální efektivita, a vlastně jsem takové tvrzení předtím ani neslyšel, nebo mě nenapadlo nad tím uvažovat. Nejspíše proto, že nejsem historik. A boje větších jednotek znám jen z filmů, ve kterých je to obvykle málo realistické, a pak z videoher, které jsou naprosto nerealistické, takže ty jsem si do skutečného boje ani nepromítal. Na druhou stranu třeba seriál Bratrstvo Neohrožených mi přijde jako docela věrohodný obraz bojů ve WW2.

Jsem rád, že se takové věci zkoumají, jen jsem zatím poněkud skeptický k předneseným závěrům, a spíše si myslím, že prostě ještě nějaký čas nebudeme vědět, jak to skutečně je, protože takové věci se špatně zjišťují i dnes, natož v minulosti.

[Eleshar_Vermillion]

Hodně matně si vybavuju, že v pozdějších dobách byli na tohle "vysírání" přímo specialisti, co snad kvůli většímu riziku dostávali vyšší žold. Mám to nějak spojené s landsknechty, takže renesance, ranné baroko? Ale tehdejší pikenýři už myslím nemívali štíty, takže to fungovalo trochu jinak než na té fotce.

Doppelsöldner. Chlápci v plné plátové zbroji, typicky s obouručním mečem k rozrážení píkových formací, ale přímé doklady o tom myslím úplně nejsou.

[Eleshar_Vermillion]

Nebudu rozporovat, že úmyslem bojovníků nemusí být maximální efektivita, a vlastně jsem takové tvrzení předtím ani neslyšel, nebo mě nenapadlo nad tím uvažovat.

To je asi dobrá poznámka, taky si nikdy nevybavuji, že bych o podobné snaze či motivaci kde slyšel nebo četl. Tímhle směrem logicky asi uvažují spíše velitelé. Řadoví vojáci nejspíš uvítají každou příležitost se z toho nějak ulít. Výjimkou představovali např. právě výše zmínění Doppelsöldner, cožbyli primárně vojáci dobrovolně jdoucí do první linie (za dvojnásobný žold).

[Argonantus]

Paul:

Možná to ve smršti mých poznámek zaniklo, ale já ani tak neřešil nesmyslnost metodologie výzkumu, o té nevím nic, ale nápad přenášet výsledky někam do minulosti, obvykle do úplně nesrovnatelných podmínek.

K mým protestům připsal Jerson další – ono je něco jiného válčit fakticky moderní metodou „jednoduše zastřelit“, jak se nazývala ta naše dávná debata o longbow, kdy prostě střílíš co nejrychleji šípy někam neosobně nad vojsko a něco jiného boj „na férovku“ s týpkem, co tě mlátí palcátem, sekerou nebo něčím podobně brutálním. Věřím, že se taktická moudra o maximalizaci čehokoli velmi rychle vykouří z hlavy :)

Jinak hodně zajímavý a taky děsivý je ten mezistav, kterým moc nemám nastudovaný, kdy si stouply dvě řady maníků proti sobě a střílely po sobě organizovaně. Což je zas něco dost jiného, než i moje tankové historky, které by i v reálné válce stále patřily do té nerdí akademické války, neb střílet někam na kilometr a víc je něco jiného, než když „vidíte bělma jejich očí“.

Z řečeného vidím dvě komplementární iluze, které procházejí dějinami vlastně zákonitě a zkreslují výsledky často:

1) Iluze hrdinů, tedy, že voják se chová výlučně podle rad svého velitele a potažmo vládce, a jde mu o „maximalizaci šancí na likvidaci protivníka,“ jak jsi pravil, a na vlastní osud kašle. Takto by to chtěla vidět vládní propaganda vlastně všech dob a všech režimů a je to logické. Kronikáři to víceméně do tohoto pohledu tlačí, nadšeněji u vyhraných bitev (i když ne úplně vždy, mezi řádky vysvítá, že to často mohlo být úplně jinak), hollywoodské filmy dělají to samé (málokdo si uvědomuje, že první lavina filmů vznikala ještě během světové války!) Samozřejmě to tak není – nějaký ekonom by asi vymyslel, že voják maximalizuje svoje vlastní šance na přežití, což ovšem může znamenat úplně opačné chování v různých situacích. Za mne je to ještě daleko složitější, protože jsou vojáci, kteří z různých důvodů skutečně chtějí bojovat, a naopak takoví, co naopak bojovat odmítají vždy (Hacksaw Ridge, moderní extrém tohoto druhu); a ještě to komplikují ty úplně nesrovnatelné situace (které se ještě mohou měnit během téže bitvy).

2) Iluze, že to nemůže být až tak strašné. Popření. Bagatelizace. Což je zase logický pohled civilisty, kterému se podobné věci často nelíbí, souvisí s tím třeba i nějaká osobní selhání (boj ve kterém být měl a nebyl, dříve to bylo běžné třeba v souvislosti s Pražským povstáním nebo rokem 1968, dnes to často vidím u toho 17. listopadu; jednoduché vysvětlení, proč Zeman a Klaus tu událost tak nenávidí). Takže mi připadá, že ten „výzkum“ zamířil tímto jedovatým směrem – „ono se to všechno přehání, vlastně tam tak moc lidí nebojovalo a ani ne moc doopravdy.“ John Rambo, o tom vlastně byla ta prvotní povídka a příběh, než ho „unesl“ Silvester Stallone někam jinam (představte si, že by to hrál nějaký normální herec).

Jiný exemplární příklad máme před očima každý den právě teď – nedaleko od nás umírají denně minimálně stovky a možná tisíce lidí, téměř jistě jich už padlo milion na každé straně (když připočteme ukrajinské civilisty) a je to vlastně jedna z nejkrvavějších válek v dějinách (a dost jistě od druhé světové), ale drtivá většina publika to nechce slyšet a nepřipouští si to. Fakt je to tak ošklivý, že nutí každého osobně na to nějak reagovat, a to je lidem hodně nepříjemné. Mně to první rok 2022 prakticky ochromovalo a úplně jsem to nevydýchal ještě pořád, pročež jsem na podobné „banalyzátory“ trochu alergický.

A v zásadě jsem vděčný za ten postmoderní Hollywood, který dramatizuje zejména ve směru té první iluze, že je to hrdinská řežba, kdy useknuté ruce lítají. Ježto Hollywood do devadesátek (konkrétně do Statečného srdce a Vojína Ryana, čest starším výjimkám) předváděl divně nasládlou kombinaci obou těchto iluzí, neb boj byl zásadně nekrvavý a sterilní, kde hrdina, malebně trefen do srdce pravil „doneste zprávy našim“ nebo „řekněte ženě, že jsem ji miloval“ nebo nějaký ten canc o Aristotelovi, který si bohužel nepamatuji (možná to dá Jerson, viděl Železná srdce po mně). Totéž francouzská historická šermovačka kordem, což je vlastně vždy děsná švanda. Ono je snadné být hrdina, když se vám vlastně tak moc nestane a holky vám padají kolem krku (skoro povinně v každém podobném filmu). Vidět naživo, jak vypadá standardní pneumothorax nebo prostřelené břicho nebo utržená ruka nebo rozbitá hlava (běžná vojenská zranění všech věků, která dokonce můžete občas i přežít) je onačejší drsárna a možná by to tolik nelákalo.

____

Jinak posledních pár postů se zas řeší určitý typ bitev s přetlačovanou oštěpem a štítem, což zdaleka nemusí být standardní bitva (pakliže něco takového vůbec existuje). Kosmas a Peter de Ebulo celkem shodně tvrdí, že nejčastější příčinou smrti v našich zemí a zřejmě i okolí byla nejméně v 11. a 12. století střelba, možná pro někoho překvapivě. Ten Wothanův citovaný obrázek ukazuje pedagogicky "typického českého vojáka" jako střelce ve variantě s kuší, s longbow a s reflexákem (což překládám "střílíme tím, co máme a sehnali jsme"). Popis bitvy u Turska, o Brůdku a vlastně i u Chlumce do toho sedí perfektně, v lese to na přetlačovanou kopími moc nevidím.

[York]

Jedna věc, která hodně ovlivňuje morálku a pořádně jsem ji docenil, až když jsem si ji vyzkoušel, je efekt kvalitní zbroje a velkýho štítu proti někomu, kdo tohle vybavení nemá. Ono to není jen o tom, že člověk ve zbroji dýl vydrží, ale hlavně o tom, že díky tomu si může dovolit jít do plnýho fyzickýho kontaktu, zatímco pro toho bez štítu a beze zbroje je to strašně o držku a je fakt těžký se udržet a neutéct, protože odstup je jediná účinná obrana, která aspoň trochu srovnává šance.

Římani to pak ještě rozvedli tím, že centuriony vybírali ze zkušenejch, ale hlavně agresivních vojáků, kteří se nebáli do toho plnýho fyzickýho kontaktu jít a motivovali tím zbytek centurie. Fungovalo to ale jen díky zbroji, bez ní by týpek s chocholem, kterej jako první vyrazil do útoku, byl prostě jen první mrtvej.

[Argonantus]

No jo, a vem si, ze s tou zbroji byl jeste na koni. Doslova.

[Eleshar_Vermillion]

Taky má svaly, protože je bohatý a jí maso.

[York]

No jo, a vem si, ze s tou zbroji byl jeste na koni. Doslova.

Za Římanů ne. Ale jinak ano, kůň je dost podobnej faktor. Zbroj nezbroj, koně nepřetlačíš.

[komi]

Mě by zajímalo, jak moc se třeba využívalo to, že bylo víc nahustenych řad za sebou, přišel pokyn vyrazit vpřed a pokusit se o průlom a ty zadní řady prostě ty chudaky vpředu do nepřátel natlacily. Ti nemají šanci cokoli udělat než se zoufale snažit aspoň nějak mlátit do protivníka. Přišlo mi to na drevarne jako dost strašný zážitek, když jsem si představila, že by to mohlo být irl. Smrtnost asi obří ale mozna akceptovatelna kvůli možnosti velkeho benefitu ve formě prulomu.

[Argonantus]

Komi: je to presne tak a tenhle horor nekde vyborne popsali Ecthelioni ohledne boje pikenyru, ja to pouzil v jedne scene a ve Hre o truny to natocili jako Bitvu Bastardu.

Tady stridani nebo utek nedavaji smysl.