RPG experimenty s dětmi a začátečníky

[ShadoWWW]

Zajímavé. Ale DnD/JaD je pro cílovku 12+, takže pro skupinu 5-12 let bude spíš okrajové (hlavně pro tu mladší část spektra).

[emvee]

Zajímavé. Ale DnD/JaD je pro cílovku 12+, takže pro skupinu 5-12 let bude spíš okrajové (hlavně pro tu mladší část spektra).

A co pro mladší? Já si (taky) myslím, že názor 'děti maj rádi boje a mechaniky a házení kostkami' úplně neplatí. Že děti naopak rádi improvizují a fabulují. Ale třeba 'prej dětské' pbta Epyllion mi připadá už moc moc komplexní na to udržet roztekanou dětskou pozornost.

[radunamlejn]

Tak jsem se vrátil z tábora a stihl tam zahrát (!jen ) jednu hru. Vlastně jsem automaticky otevřel tohle vlákno, abych udělal nějaký krátký zápis, ale nevím jestli se ještě tématicky protínám, trochu mi stárne „publikum“.
Hrál jsem se šesti dětmi. 7, 10, 11, 12, 14, 14 let. (Což už tak z poloviny asi vypadává z téhle kategorie, ale co.)
Od začátku jsem promoval svět, takže jsme si ušetřili čas na začátku sezení od jeho vymýšlení. Mým světem bylo Cukrové království a všichni to věděli předem. (Ano, sáhl jsem do svých starších nápadů a zrecykloval hlavně obrázky viewtopic.php?p=630830 ) Chtěl jsem si připravit mapku s popsanými lokacemi ale zvádl jsem si jen připravit mapku s terény, ale bez bližších popisů. A ještě že tak, kdybych se měl připravit víc, na hraní by časově vůbec nedošlo
Obrázky postav jsem vytiskl na kartičky (ve velikosti Magic, do šablony od Quentina) a obalil je. Nechal si děti vybrat, případně nakreslit jiné cukrové postavy. Větší část si vybrala nakreslené a ostatní si nakreslili vlastní. Klasicky jsme si napsali tři aspekty, kdy jsem chtěl, aby jeden byla vlastnost (směřoval jsem k „přístupu“), jeden byl povolání, nebo původ a jeden byl vybavení. Na kartičkách jsem měl na popis aspektu dolní třetinu a díky tomu je pak někteří zastrkali pod sebe a vypadalo to pěkně. Každému jsem dal balíček karet 10ks půl na půl úspěchy a komplikace. Karty to byly obyčejné kanastové.
Každému jsem dal ještě žolíka jako akční kartu, která zaznamenávala, kdo už prováděl akci. Z minula jsem totiž věděl, že jsem měl problém kočírovat hráče, kteří byli průbojnější na úkor těch méně průbojných. Fungovalo to tak, že po líznutí z balíčku osudu (tak tomu vyhodnocovacímu říkáme při hraní) se karta akce otočila rubem nahoru a tento hráč mohl mluvit na ostatní, ale nemohl spustit vyhodnocení dokud neskončila scéna, nebo již neměli všichni akční karty otočené, nebo ho k tomu někdo z ostatních hráčů přímo nevyzval. Fungovalo to dobře. Pokud se do další scény přecházelo ze situace, kdy ještě neměli všichni otočeno, měli při jednání přednost ti, kteří v minulé scéně neotočili kartu akce.
Před hrou jsem je nechal popsat kdo je jejich postava a pak říci odkud znají některou z ostatních postav. Dost pěkně to zadefinovalo vztahy, ke kterým se pak v průběhu hry (hlavě starší hráčky) vraceli.
První scéna byla situace, kdy šel voják a strážce vyřešit nějaký problém u šlehačkového vodopádu ale po cestě narazili na převrácený dostavník. V něm byl zbytek postav, kromě jedné, která nejspíš převrácení způsobila, ale to jsem nechal na jím popisu. Scéna u dostavníku se nesla v duchu "jak je dostaneme ven, aniž si pod něj sami přiskřípneme prsty". Jeden z hráčů chtěl vyrazit pro posili do hradu. Nechal jsem ho, sice se tím vyřadil ze situace, ale vrátil se s pomocníkem. Když se všichni vyhrabali ven, chvíli se udiveně roleplayovalo, protože jedna postava znala jinou, ale ta byla na útěku a... (no chvíli to zabralo). Nastínil se vztah mezi vojákem a dvorní dámou a pak už mi to přišlo trochu dlouhé a tak jsem tam poslal pošramoceného vesničana žádat o pomoc (přiběhl z místa, kam šla původně hlídka). Všichni se rozhodli se tam jít podívat, kromě vojáka, jehož hráčka se šprajcla a trochu zamotala situaci. Situace skončila nakonec tím, že voják omdlel a ostatní se rozhodli, že ho ponesou s sebou.
Druhá scéna se odehrávala u šlehačkového vodopádu. Hned na začátku se scéna rozdělila na dvě části. Strážce, gumoví medvídek a pan třešnička se zapojili do bitky u vodopádu a milostný trojúhelník z minulé scény se schoval za kámen a rozhodl se vrátit vojákovi vědomí.
U vodopádu byli zlotřilé tortila chipy a křupky a otročili mírumilovné dělníky, kteří zpod vodopádu těžili šlehačku. To nenechala útočná skupina jen tak a vyrazila dělníky osvobodit. Při tom skončilo několik záporáků jako drobení. Boužel pan jahůdka, který byl přiveden jako posila z hradu byl rozmáčknut, když se ukázalo že za domkem, kde se šlehačka skladovala se ukrýval obří plátek tlačenky. Ten potyčku zase rozdmýchal, ale nakonec se jim podařilo tlačenku svázat pendrekovým lasem (které měla jedna postava) a zbytek záporáků (včetně podivného tvora, který ze začal formovat z jejich drobků) hodit do smetanové řeky.
Za kamenem zatím probíhalo oživení vojáka, jeho pokus o útěk, trapné pády do náruče a na zem, udivené pohledy a pokusy o vysvětlování zakončené zmateným útěkem. Do toho se vrátili hrdinové od vodopádu a snažili se zjistit co se děje zatímco jim zachránění dělníci děkovali a nesli dar za záchranu.
Dál jsme nepokračovali, protože nás přerušil oběd.
Několik zajímavých věcí:

• Jeden z hráčů opakovaně chtěl dělat akce v mnohem větším časovém rozsahu než byla scéna. To první jsem vyřešil příchodem posil, ty další věci jsem korigoval přímo, hlavně rozsekáním na menší kousky.

• Nejmladší z hráčů se opakovaně snažil o akce, které byli mimo rámec na začátku definovaných schopností. „Nafouknu se, vystoupám vysoko do vzduchu a zavolám svou armádu.“ Zábavné, ale u něj nijak výjmečné i v jiných situacích.

• Ač jsme si na začátku společně řekli, že nebudeme zbytečně tříštit partu a půjdeme za jedním tématem, tak hráčka vojáka se v některých situacích intenzivně bránila ve hře pokračovat tam, kam chtěli všichni a to i navzdory tomu, že její postava řešení situace u vodopádu dostala jako rozkaz. „Mám aspekt zlý, tak prostě neposlouchám rozkazy.“ Což se nakonec herně „vyřešilo samo“, respektive vyřešili to ostatní hráči a směřovalo to hru (někam) dál.

• Většinu vyhodnocení jsme prováděli jednou kartou. Málo kdy do vyhodnocení vstoupili aspekty. Stačilo jim to. Asi v půlce jsme si řekli, že budeme vždy lízat jen jednu kartu a když bude součástí vyhodnocení aspekt, tak po první kartě se hráč může rozhodnout líznout další, ale nemusí. Celkem to fungovalo.

Mrzí mě, že už jsme nestihli pokračovat, ale prostě máme na táboře spoustu další věcí, které děláme.
Ještě jsme při výletě chvíli hráli vyprávěcí freeform bez kostek/karet, ale to asi ani nemá cenu psát, trvalo to chvíli, moc to nefungovalo, zahráli jsme jen polovinu úvodní scény a pak nám do toho zase vlezl oběd (koukám, že se tady odhaluje nějaký vzorec ).
Celkově to bylo dost fajn, kdybych našel čas možná rozvinu to cukrové království, ale to je asi lhaní do kapsy, protože moc času nemám.

[Korhul]

Včera jsem dal se synem (4) další hru. Tentokrát to byla parádní jízda. Hra se odehrávala v MonsterVersu (https://godzilla.fandom.com/wiki/Main_Page). Tohle teď náš malý žere. Godzilla, King Kong a všechny ty ostatní příšery miluje.

V prvním příběhu měl ochočenou Gidoru (taková tříhlavá saň z jiné dimenze), létal s ní na krajinou a hlídal, aby ostatní příšery neškodili. Řekl jsem mu, že jak tak létá povětřím, vidí v dáli nad horama tečku létající ve vzduchu. Chtěl přiletět blíž a zkoumat to, zjistil, že je to Rodan (přerostlý pterosaurus se schopnostmi zahrnující různé ohnivé efekty), který je naštvaný. Rozhodl se s ním bojovat střílením paprsků. Po výměně pár útoků (některých úspěšných, jiných neúspěšných) nakonec Rodana zasáhl dvakrát, ten padl na zem. Pak vymyslel, že se tam objeví Gamera (jakási praželva s raketovým pohonem) a Rodana vyléčí.

V průběhu vyprávnění začal syn nosit na místo, kde jsme seděli, figurky a kostičky ze kterých vytvářel prostředí, kde se příběh odehrával. To pokračovalo dál i v druhé části příběhu. Třetí část už se bez toho obešla.

Druhý příběh začal tím, že se Gidorah po předchozím boji vrátila do doupěte (syn jako osoba létající na Gidoře se mezitím z vyprávění plynule, ale za to zcela, vytratil a už jsou tam jen monstra). Tam na ni čeká posel z města, které je tyranizováno Hedorou (taková amorfní příšera samozplozená ze znečištění). Prosí Gidoru o pomoc. Gidora letí k městu a vidí, že je zahaleno mlhou jedovatých a uspávacích plynů, které produkuje Hedora. Syn vymyslel, že Gidora nachystá past (bez nějakého většího popisu mechanismu), do kterého dá maso a schová se. Gidoru to naláká. Gidora se skutečně objevila, ale bylo jí to podezřelé a do pasti nevešla. Gidora proto začala chystat další past, díru v zemi, hlubokou (něco jako studna), vykopanou na kraji toho mlžného oparu. Tentokrát to vyšlo tak, že tam už Hedorah vlezla a nakrmila se návnadou. Aby nevylezla ven, Gidorah utrhla několik stromů, kterými zakryla východ. Hedoře se však podařilo je odfouknout. Pak už to začalo nabírat obrátky, protože se na scéně začaly nekontrolovaně objevovat další monstra a vše vyvrcholilo epickou bitvou. Hedoře se nakonec podařilo utéct, když jí pomohli draci z vedlejší jeskyně.

Třetí příběh měl zápletku spočívající v tom, že monstrum Gabara ukradlo Rodanům z hnízda vejce. Gidorah, Gamera a King Kong stopovali zloděje v pralese, posilňovali se banány a nakonec Gabaru dostihli v bažině, vejce jí uzmuli a ještě ji zachránili před utopením. To už bylo v takovém zrychleném módu.

Všehovšudy to zabralo tak 45 min, po kterých už jsem byl psychicky docela unavený (narozdíl od synka)

Jako mechaniku jsem používal žolíkové karty (černá úspěch, červená neúspěch). Vždycky jsme proti sobě tahali karty, počet jsem tak od oka určoval podle řečených popisů a nastíněných použirých schopností aktérů. To samozřejmě nebylo dopředu nijak dáno (syn nemumí číst ani psát, dělat nějaké kartičky s obrázky by asi taky nebyly funkční). V podstatě za běhu si syn vymýšlel, co každá nestvůra umí (různé druhy paprsků šlehající z očí a nozder), jaké má vybavení atd. Vše v hrubých konturách, detaily provedení jednotlivých akcí se neřešily, stejně tak, jak to že se tam náhle objevila nová postava nebo věc, co tam nebyla. Úspěchy a neúspěchy se navzájem eliminovaly. Většinou jsem ty mechanické výstupy interpretoval já, ale snažil jsem se k tomu pobízet i syna a leckdy z něho vypadly zajímavé reakce a podněty.

Se vstupem náhody formou karet nebyl žádný problém, naopak to myslím zabralo jako podněty pro rozvíjení fantasie.

Celkově super hra, která měla parádní spád, měl jsem podobný pocit, jako když jsme kdysi zkoušeli Wushu

[Jerson]

Občas mívám po hraní se synem podobné stavy, tedy je to jako tříhodinová Wushu jízda koncentrovaná do 30 minut, ze které mi pak teče mozek ušima, ale jízda je to ultimátní.
Jen vůli tomu musím sledovat videa, na která kouká, a zjišťuju, že řada z nich nemá vůbec žádný příběh, dokonce ani špatný, že je to jen sled scén. Tak bývá nejtěžší do hry nějaký příběh dostat, zejména když hraje za nestvůry, které se snaží přátelit s lidmi a nezabít je u toho

[Jerson]

Dneska jsme měli úvodní schůzku hráčů Dračáku / RPG. Místo 12 přihlášených jich nakonec přišlo 20. Vypravěči jsme dva, takže každý máme dva kroužky. Ani jeden z kluků, kteří ke mě chodili loni, nemohl hrát ve dny, kdy můžu hrát já, takže je vyfasoval druhý GM a budou hrát DnD. Já prozměnu dostal Necromancera, který s tímto druhým GMmem hrál několik let, který hraje jen DnD a zkoušel mě přesvědčit, že by ten jeden kroužek vedl on a já bych si dělal své věci, protože chce hrát DnD a nechce hrát Omegu v žádné formě.
Slečna, které byla v červnu nadšená z ukázky RPG na dni dětí přišla taky, ale taky mohla jen v den, kdy mohl druhý GM, takže bude hrát s ním - a to má ještě svou původní skupinu pěti dalších holek. Já dostal tři nové holky, o kterých nevím zatím nic.

Nicméně, taky jsem tam potkal svého spolužáka ze střední a svého prvního spoluhráče na RPG - a ten přivedl svého syna, přičemž věděl, že ten kroužek vedu já. Toho jsem tedy dostal do své skupiny.

Pořád to ve mně vzbuzuje dojem, že se okolo mě jeden RPG kruh právě uzavřel

[Jerson]

Nová sezóna

S novým školním rokem začaly i další kroužky RPG. Tedy přesněji „Dračáku“ – na kroužek s názvem „RPG – Projekt Omega“ se nepřihlásil nikdo, dokonce ani jeden z kluků, kteří se mnou hráli loni, přestože tři z nich chtěli pokračovat (nejlépe se mnou). Prostě jak se jednou do vědomí lidí vpálí slovo „Dračák“, tak jiné označení už nemá šanci.¨

V prvním pondělím kroužku je šest dětí – Jenda (16), zkušený hráč DnD, který byl velmi smutný z toho, že mu časové možnosti nedovolují hrát u druhého Vypravěče DnD. Dokonce navrhoval, že by hru vedl on -tedy v DnD. Asi jsem neměl hráče, který by tak moc nechtěl hrát Omegu (byť to dává najevo slušně).

Dále Jakub (13), který má zkušenost s hraním her ve skupině svého staršího bratra. Adam (10) a Filip (10), kteří také různě hráli nějaké domácí úpravy DnD nebo Dračáku (a navzájem se neznali). A potom dvě slečny Any (11) a Kate (10), které hrajou spolu už několik let.

Když jsem se zeptal na jejich herní zkušenosti, Any se jako první zeptala „A počítá se i mluvený Dračák?“ Nechal jsem si vysvětlit, co je to „mluvený Dračák“, a je to prostě hraní formou povídání, většinou jeden Vypravěč a jeden, maximálně dva hráči, žádná pravidla. I další tenhle pojem znali, i když tím stylem hráli jen krátce nebo vůbec.
Zeptal jsem se i na to, kolik dalších lidí ve třídě hraje, abych měl představu o počtech hráčů. Od kluků přišla jednoznačná odpověď „nikdo“, od holek „všichni“. Samozřejmě jsem pátral po příčině takového rozdílu, a ukázalo se, že holky chodí na Walfdorskou školu.

Když jsem se zajímal, kdo z nich hru někdy vedl, tak kromě Jakuba, jehož vedení hry prý bylo fiasko, tak to všichni už dělali. Any vede hru pro Kate, Filip řekl, že při hraní 1:1 je běžné, že PJ má svou postavu a hraje, „jako by nic nevěděl“. Opět je to prý běžné, takže by se určitě uplatnily hry bez Vypravěče s dostatečně jednoduchými pravidly. Nicméně nemusím tolik řešit, kdo z nich by chtěl vést hru, doufám, že si to v průběhu roku všichni vyzkouší a budou moct porovnat své styly a přístupy.

Vysvětlil jsem, že budeme hrát hlavně hru s popisy, tedy nikoliv tak, že vezmou číslo, přičtou hod, a řeknou k tomu dvě slova. Any se ptala, zda musí všechno popisovat, nebo může třeba výrazy ukázat, takže jsem jí ujistil, že zrovna u nich se moc nemění, můžou popisovat, předvádět, hrát „herecky“, jak jsou zvyklé.

Potom došlo na lámání chleba, tedy co vlastně budeme hrát. Pravidla jsou jasná, protože se nehodlám zbývat čísly v RPG, tak hrát budeme Omegu Junior, ale bylo třeba domluvit se na prostředí. Any si od začátku kreslila postavu, jakou by chtěla hrát – holku, která se mění do draka chrlícího oheň. Kate by chtěla hrát podobnou fantasy, u Jendy je to jasné, high fantasy ve stylu DnD. Zbylým třem klukům to zčásti bylo jedno, ale když jsem jim nabídl současný svět se záhadami, současný svět s nadpřirozenými schopnostmi jejich postav, a postapo, tak je nejvíc zaujalo postapo (i když jimi navrhovaný zombie horror mi přišel omezený, ale chápu, že moc jiných postapo settingů neznají). Dokonce by klidně hráli v meziválečném světě, tedy klasický Projekt Omega a kampaň Svět zítřka, takže to si odložím na později. Nicméně holky nechtěly hrát ani horor, ani postapo, takže nakonec jsme vybrali kompromisní možnost, tedy urban fantasy s nadpřirozenými prvky a schopnostmi, plus řešení záhad.

Z výběru Česko / Někde Jinde preferovali spíše jiná místa (Jakub navrhoval Moskvu, aby mohl zničit Leninovo mauzoleum – v tomto směru budu ještě zvědavý), takže vezmeme nějaké americké město (to je jako fantasy, taky se tam může stát ledacos). Z výběru Současnost / 80. léta by polovina byla pro 80. léta, ale když jsem řekl, že to znamená žádné mobily, google a další věci, tak preferovali současnost. Any by chtěla třicet let do budoucnosti, aby měla víc možností a schopností, nicméně tady jsem ji už upozornil, že i ostatní postavy včetně protivníků by měli podobné možnosti, tak jí to nadšení pro budoucnost přešlo. Jen stále mluvila o tom, že jako drak bude všechno zapalovat.

Následně došlo na tvorbu, nebo spíše návrh postav. Any měla jasno od první minuty schůzky, holka – drak (nepřekvapuje mě to. Máme Dungeons and Dragons, Dračí doupě, Dračí hlídku – a nikde není možnost hrát draka.) Kate chce být šílená vědkyně. Filip bude astronaut, Adam vandrák, Jakub chce být fyzik. Jenda není zvyklý tvořit postavy tak rychle, takže ji dodá později.
Došlo i na speciální schopnosti. Drak je jasný. Vědkyně umí neviditelnost, Jakubův fyzik chce umět vrhat nože. Zajímavé bylo, když jsem po nich chtěl vymyslet závazek, nevýhodu, omezení, nebo slabost. Any se hned ptala, jestli si může vymyslet něco, co v normálním světě neexistuje. Třeba strašně vzácnou kytku, která jejího draka ovládne. Nebo píšťalku a sadu tónů, která jejího draka ovládne, ale jen na hodinu, a pak to už nebude fungovat. Prostě kryptonit na Supermana, tedy Supergirl, ale aby ji to co nejméně omezilo. Nicméně popírala, že by chtěla hrát silnou postavu. Nakonec vymyslela poměrně zajímavé omezení – musí dodržet slib, který dá. I když hned se bála, co když ji Kate přiměje udržet tajemství, a pak jí řekne, že chce všechny zabít … už jsem zmínil, že mě obě varovaly, že ve svých hrách vymýšlí blbosti, které ani nebyly ochotné či schopné popsat? Tak prý nějaké takové blbosti to byly.

Kate se bojí veverek (opět jsem měl dojem, že hledá omezení, které ji nebude omezovat), Filip nevěděl, tak jsem mu pro jeho astronauta navrhnul perfekcionismus. (Any: „To je omezení?“) Adamův vandrák se bojí ohně (takže žádné ohřívání u sudu, a ohnivý drak v partě, krása).

Vlastní cíle a motivace jsme už nestihli, takže jsem jim to dal promyslet za domácí úkol, a já budu přemýšlet, jak tohle všechno spojit. Druhý kroužek mám hned v úterý, a říkám si, pokud by chtěli hrát podobný setting, mohl bych zkusit udělat malou multikampaň, kdy by tyhle dvě skupiny hrály ve stejném světě a jejich činy by se do něj promítaly. Tak uvidíme.

[Korhul]

Já se synkem pokračuju v hraní MonsterVerse. Už máme za sebou cca 5 her.

Nakreslili jsme si mapu území a každé kaiju tam má svůj rajón nebo si stavíme prostředí z dřevěných kostek. Příběhy jsou dost šablonovité. Já vymyslím nějaký problém (únos mláděte, otrávená voda, ztracený předmět), syn hned vymyslí, která příšera to způsobila, ostatní příšery ji vyrazí hledat a porazit pomocí paprsků, blesků apod. Když se pokusím tu bojovou část vykolejit tím, že napadená příšera se pokusí vyjednávat nebo vysvětlovat, co se stalo, většinou to v něm vyvolá pocit nejistoty, ale snaží se na to nějak reagovat. Holt to má nakoukané z videí, že tam se ty potvory jen mydlí mezi sebou. No už jsme se s manželkou dohodli, že mu to budeme muset nějak limitovat a pouštět mu víc příběhů s jinými protagonisty

Každopádně si dávám za cíl do hry dostat více sociálních interakcí mezi monstry (!).

Zajímavé bylo, že v poslední hře už se z ničehonic dostala do hry i jeho osoba jako herní postava (a pak se zase vytratila). Celkově má tendenci do hry dostávat mnoho postav, které se tak různě fluidně prolínají příběhem bez nějaké větší koherence. Kontrola nad postavami (protagonisty i antagonisty) je do určité míry sdílená.

Zajímavá je ta práce s náhodou (pořád používám žolíkové karty - červená = plný úspěch, černá = neúspěch / úspěch + komplikace). Když jsme včera dlouho povídali a netahali karty (nebylo proč, prostě se popisovala úvodní situace a komunikace mezi příšerami), tak se syn dožadoval, aby se nějaké karty tahaly Vidím na něm, že to vzrušení z napětí, jestli se akce povede nebo budou problémy, se mu docela líbí. Na druhou stranu na ty potíže vlastně nijak nereaguje a v podstatě má tendenci pokračovat ve vyprávění, jakoby se nic nestalo a je na mě, abych to korigoval a ty komplikace do příběhu vracel.

[Jerson]

Na čtyři roky je to dost slušný výkon, i když neví, jak na potíže reagovat. Jakou formu požití používáš? Tím myslím, nemohl bys je vymýšlet tak, aby je syn nemohl jen tak přejít, protože by změnily fikci?

[Korhul]

Dám příklad, co si pamatuju: Obří pterodaktyl, chtěl pokropit oponenta žhavou lávou. Komplikaci jsem popsal tak, že láva protivníkovi neublížila, naopak na něm ztuhla a vytvořila ochranný krunýř. Někdy zase odhalím nějaké nové nebzepečí, postavím do akce nového protivníka atd. Podle toho co mě zrovna napadne. Vlastně jsou tak trochu taky MC z AW, ale nemám to tak zažité a musím se v tom ještě zdokonalit.

Příšery mají mega silné útoky jako jsou lasery, radioaktivní paprsky, tak vlastně žádná fyzická překážka není nepřekonatelná hrubou silou Ale ono to v zásadě nevadí, protože si myslím, že ho baví právě to popisování bombastických efektů a to, že příšery mohou bez omezení ty svoje schopnosti uplatnit. Kdybych do toho začal tahat nějaké negativní následky (např. zničení budov, kde žijí lidé apod.), tak ho to možná nebude bavit / nebo mu to tu hru znechutí. Je příznačné, že hry se odehrávají v přírodním prostředí mimo civilizaci, kde nehrozí újma lidem. Taky než se ty příšery začnou mezi sebou mydlit, často z jeho úst zazní, že jsou hodné.

Další věc je to, že to prostředí bývá málo prokreslené (ve smyslu absence popsaných prvků na scéně). V tom se musím taky víc zlepšit, aby nás to vzájemně víc stimulovalo. Tím, že vidím, že ho to baví, asi se začnu na hry trochu pečlivěji připravovat

[ilgir]

Mně to trochu připadá jako RPG experimenty na dospělých prostřednictvím dětí.
Každopádně pěkné zážitky a good job. My sice nehrajeme klasické RPG, ale máme s dětmi ročníkovou hru na fantasy mágy a nějaké to sbírání expů a vylepšování postav je tam taky. Vtipné je, že zatímco malé děti (kolem 6 let) se snaží svoji postavu maximalizovat, tak u těch starších (kolem 10 let) vidím určitou sebekontrolu a jakési pochopení, že když ze sebe nebudou dělat supermana, tak ta hra bude zajímavější.

[Jerson]

Úterní kroužek

Na úterním kroužku mám čtyři hráče. Filip (11) je syn mého úplně prvního spoluhráče RPG. Míša (15) už hrála DnD, Jirka (10) hrál s bratrancem Dračí hlídku, a Fanda (10) nehrál vůbec nic. Z jejich tříd nikdo další nehraje.

Filip by hrát hrál logickou hru, tedy hru, která dává smysl, nicméně nejlépe fantasy. Míša by chtěla seriózní hru, nejspíše po předchozích zkušenostecha a středověk. Jirka by taky hral středověk, a líbí se mu Pán prstenů. A Fanda neměl žádnou představu. Takže jsem jim řekl, že fantasy středověk jen těžko udělám logický, a nechci ho hrát – a navíc ho navrhovali jen proto, že moc jiných prostředí v RPG neznají. Tedy, Míša se vyjádřila, že nechce Sci-fi. Dal jsem jim stejnou nabídku jako pondělní skupině, tedy současnost se záhadami, současnost ve formě urban fantasy, nebo postapo – a postapo jasně vyhrálo na celé čáře, i nad fantasy. Jirka se hned zeptal, zda může hrát houbového muže a jíst sám sebe.

Ještě ve fázi domlouvání jsem zmínil, že hraju předválečný svět, a Filip hned projevil zájem. Jen tedy chtěl vědět, před jakou válkou, protože rok 1939 mu nic neřekl. Někdy zapomínám, že v jedenácti ještě neměli dějepis. A taky jsem navrhnul, že bychom mohli hrát v době 80. let, tedy mého dětství. Na to Filip povídá „Takže v době cihel? Jako těch mobilních telefonů.“ Takže jsem mu řekl, že v té době byly telefony přidělané drátem ke zdi, žádné cihly nebyly. A nebyl internet, ani google. Ano, jsem starší než Google. „Můj táta je starší než dinosauři,“ odpověděl. Tak jsem mu připomněl, že jsem s jeho tátou chodil do třídy a jsem stejně starý. To ho zarazilo. Nicméně je dobré vědět, že 44 let v očích jedenáctiletého znamená „starší než dinosauři“. Za 33 let mu to připomenu.

Míša se ptala, zda budeme mít ty velké papíry s čísly, tak jsem ukázal karty, se kterými se hraje Omega. Koncept bez čísel, jen se slovním popisem, a volnost tvorby postavy se jim opět velmi zamlouvala. Nicméně aby si udělali lepší představu o tom, co lze hrát v postapo světě, ukázal jsem jim charaktery s Apocalypse Worldu, aby se inspirovali. Napřed to různě měnili, když jsem řekl, že by mohli mít vlastní osadu, tak Filip si vybral šéfa osady, Míša studenta doktořiny, Jirka řidiče a technika (houbového), a Fanda vůdce kultu nebo sekty, s kulometem a raketometem. Kam se na to hrabe bojový klerik.

Během doplňování postav a hlavně tvoření detailů vesnice už vykrystalizovaly vztahy, protože se Filip projevoval jako diktátor, který by chtěl o všem rozhodovat, ale ostatní se jen tak nenechali. V počtu lidí byly neshody, ale nakonec je přesvědčil, že 60 bude lepší než 300 nebo 1000, ale Jirka s Fandou trvali na 74 lidech, takže těch přebývajících 14 jsou buď jejich uctívači, kámoši, nebo prostě příchozí odjinud. Byli striktně proti tomu, aby jejich lidé trpěli leností, nemocemi nebo zhýralostí, i když každému přišlo zajímavé něco jiného, tak nakonec vybrali zhýralost, kterou jsem popsal přiměřeně jejich věku. Fanda se toho hned chytil, že jeho uctívači takoví nebudou. Chce mít sektu čistých. A kostel obrněné auto, kulomet a raketomet. Jsem zvědav na tohle šíření víry.

Filip si ke konci skoro stěžoval, že všichni budou proti němu, tak ho Míša upozornila, že se opravdu chová diktátorsky a mohl by ubrat Ale nemám mu to za zlé – když jsme hráli AW my, tak hráč ve věku 45 let měl úplně ty samé sklony ve stylu „moje vesnice – moje pravidla“.

Prostředí si opět zvolili USA, protože to je taková „reálná fantasy“, kde se může stát ledacos. I když opět zazněl návrh hrát v Rusku. Asi jak je hodně ve zprávách, tak zanechává v dětech stopu.

Na příště nám zbylo nastavení vztahů, což uděláme i s pondělní skupinou, a pak se pustíme do hry.

[Rillae]

Úterní kroužek

A taky jsem navrhnul, že bychom mohli hrát v době 80. let, tedy mého dětství. Na to Filip povídá „Takže v době cihel? Jako těch mobilních telefonů.“ Takže jsem mu řekl, že v té době byly telefony přidělané drátem ke zdi, žádné cihly nebyly.

Ehm... osmdesátková "cihla" pro 1G síť. Takže ne že by nebyly, spíš bude problém s pokrytím (to si asi pro US budeš muset dohledat), a s cenou

[Jerson]

Pondělí, druhé sezení, první hra

Jenda přišel s postavou okultisty a knihovníka Simona, takže jsme začali vytvářením vztahů. Zkusil jsem novou metodu, že si každý rozmyslí dvě postavy, se kterými by chtěl mít vztah, a pak na sebe najednou ukážou, jak v Mexickém patu. Jenda, Jakub a Adam se pro druhého nedokázali rozhodnout, ani když jsme zopakovali představení postav. A Any přišla s tím, že by se chtěla starat o zvířátko – které bude v roztomilé formě, když pije kafe, a v zuřivé, když se napije Coly. (Hluboký povzdech) Ano, nehrajeme klasickou fantasy, ale pochybuju, že by tohle v DnD prošlo. Nicméně přijde mi, že jak je Any zvyklá hrát jen ve dvou a hru vést, tak se projevuje výrazně a často.
Filip (hrající astronauta) přišel s nápadem, že by jeho potíží bylo zrušení letu na Mezinárodní vesmírnou stanici – což byl i můj nápad, takže jsem souhlasil. A vybral si technické zaměření, tedy testování nových zařízení. Adam doplnil, že se jeho poutník bojí ohně proto, že v dětství mu v úmyslně založeném požáru uhořeli rodiče, a tak hledá žháře. Kate doplnila věk své „šílené vědkyně“ – 19 let, takže jen „šílená studentka“ chemie. A Jakub má fyzika ve věku 21 let, takže taky ještě student. Any chtěla být na farmě, tak jsem jí upozornil, že dohoda byla hrát ve velkoměstě, tak alespoň se na farmě stará o koně. A studuje na škole kouzlení. Vím co vás asi napadlo, ale tohle jsou USA, kde se magie na některých školách reálně učí, takže jsem Any řekl, že jasně, že studuje Wicca magii. Vypadala trochu překvapeně, že jsem to schválil.
Vytvoření vztahů fungovalo tak napůl a mírně jsem do něj zasahoval. Leila (Any) a Similí (Kate) jsou kámošky, jak jinak. Similí, Leyla a Dimitrij znají Simona z knihovny. Filip má do vesmíru odvézt zařízení, které Dimitrij konstruuje, a Adama jednou pozval na večeři, protože mu toho vandráka bylo líto. Adam vídá Filipa a Leylu, a Simon si všímá Adama, protože je taky ošuntělý a přesto nevypadá jako ztracená existence. Na to, jak nesourodé mají postavy, to celkem šlo.
Popsal jsem mechaniku tahání karet, používání a vyčerpávání aspektů. Přišlo pár otázek, hlavně na obnovování (od Any), jak dlouho to trvá, tak jsem řekl, že to je na ní, klidně jen pár minut. Ptala se, zda může kouřit, tak jsem jí řek, že ve hře může kouřit, co chce, v realitě to nedoporučuju. (Vsadím se, že se polovina z vás uculuje podobně jako Jenda, nebo je pohoršena, ale zaprvé jsem tím myslel, že Leila může kouřit cigarety, e-cigarety nebo třeba doutníky, to je mi jedno, a za druhé v desetiletých dětech tenhle typ poznámek nevyvolává žádné nežádoucí asociace. A vy byste se měli stydět.) Všechno pochopili celkem v pohodě. Any zajímalo, jak často se může měnit do draka (a zapalovat věci), tak jsem řekl, že jednou, a ještě to musí zařídit tak, aby ji u toho nikdo neviděl. Ale může zůstat v dračí podobě, jak dlouho chce.
Hra začala se Similí – řekla, že studuje v knihovně. Přiběhl student biologie, a popsal, že hledá Malvina – malý, zrzavý, trousí oříšky. A má dlouhý huňatý ocas. Similí se urputně bránila myšlence na veverku (kterých se bojí), a upřeně hleděla do knihy chemie, i když jsem jí popsal, že po regálech v knihovně cosi skáče. Vytáhla si černou kartu, takže pozornost udržela, i když do knihovny vtrhli dva biologové, veverku odchytili a nacpali do boxu pro kočky. Při té příležitosti rozházeli pár knih – příležitost pro Simona, co s tím bude dělat. Jenda rozhodl, že Simon v univerzitní knihovně nepracuje, ale přišel sem vyměnit nějaké knížky ze své knihovny. Při rozhovoru s nerudnou knihovnicí tahal kartu a díky úspěchu našel ve shozené hromadě knih nějaký Nekronomikon, který z této knihovny není a který knihovnice odmítla řešit. Takže tuhle kníhu získal pro sebe ke studiu. A pak Jenda vytáhl knížku Maturujeme z chemie s tím, že Simon tuhle knihu přinesl na výměnu, přičemž ho knihovnice odkázala na Similí, která ji sháněla, a které ji Simon odnesl. Popsal jsem, že vzadu v knize jsou nějaké podivné chemické vzorce, což Similí zaujalo, takže dvě postavy byly nějak zkontaktované.
Tady musím zmínit, že šest hráčů na 90 minut schůzky je docela hodně, raději bych jen čtyři, ale minimum je pět a nikdo nemůže hrát jindy, takže se ke hře dostávají relativně zřídka. Nicméně jsem chtěl dát každé postavě samostanou scénu a řešit je spíše odděleně, protože se trochu obávám, že kdybych je vrhnul do akce jako skupinu, tak by se Kate a hlavně Jakub těžko dostávali ke slovu.
Další scéna – Filipa si zavolal jeho nadřízený (Filip – hráč si vymyslel, že jeho astronaut šéfa nemá rád, protože je nepříjemný, ale Filip – postava to skrývá), aby mu oznámil, že byl do programu zařazen – jako třetí náhradník. Tedy že neletí. A že ten projekt, který měl vézt na stanici, má Dimitrij do dvou týdnů dokončit, ať mu to Filip vyřídí.
Bohužel pro mě nešel Filip rovnou za Dimitrijem, jak jsem čekal, ale šel domů, takže napřed na ulici uviděl Adama, jak ho sledují tři mladiství – jeden se skateboardem, druhý s kamerou v ruce, a třetí s něčím, co vypadá jako velká stříkací pistole. Adam vytáhl červenou kartu, takže si jich všiml, až když ho obestoupili, a kluk se skejtem po něm chtěl oheň. Samozřejmě že ho neměl, takže na něj dál doráželi, a Filip se do toho vložil, zatím je v klidu požádal, aby toho nechali a šli pryč. Nechal jsem ho tahat s nevýhodou, přeci jen kazil zábavu mladým testosteronovým youtuberům. (Výhoda hraní v moderním světě – můžu si NPC představit jako konkrétní jedince, které znám z videí, napodobit jejich chování a vyjadřování, a až jim hráči dají strašně do držky, vůbec mi jich nebude líto.) Tedy vytáhl červenou a černou kartu, černou jsem mu odhodil za nevýhodu, a youtubeři se zaměřili na něj, jestli mám oheň. A když neměl, tak se ukázalo, že ta „stříkací pistole“ je plamenomet. Ten Muskův. Filip celkem hbitě uskočil, ale vytáhl černou a červenou (za svou atletiku), a nechtěl ji vyčerpávat, takže skončil mírně ožehnutý.
Oheň upoutal pozornost Leily, kterou beru jako specialistku na oheň (když o něm pořád mluví), která se vrhla k trojici s lahví vody v ruce, aby ten plamen uhasila, ale opět tahala s nevýhodou (jsou tři, prostor je otevřený), takže si ji všimli dřív. A poblíž nebyla žádná zídka, za kterou by se schovala (myslím, že se chtěla „skrytě“ proměnit v draka, ale stejně ji nechci nechat poletovat po rušné ulici v dračí podobě, protože už na začátku jsme se dohodli, že magie bude skrytá. Tedy, dohodli … já to navrhnul a všichni kromě Any souhlasili. A taky že se při proměně bude zachovávat hmotnost, takže v dračí podobě bude mít dva metry a ne dvacet. Moje schopnosti udržet hru uvěřitelnou při povolení proměny v draka mají pořád nějaké limity.)
Youtubeři opustili místo, a Leila je sledovala až domů. Adam z ohně cítil stejnou chemikálii jako při požáru v domě rodičů – to jsem mu popsal, když si na ukrývání vytáhl dvě červené karty. Takže byl ztuhlý, dokud všichni neodešli, a pak sledoval Leilu, která mu přišla podezřelá. Musím říct, že mě Any překvapila, protože když Leila zjistila, že youtubeři šli do rezidence pro bohaté lidi, tak na dveře napsala zprávu, že někteří obyvatelé se chovají nevhodně a používají nebezpečné zbraně na ulici. Čekal jsem, že jim správné užívání plamene rovnou vysvětlí, když pořád mluví o zapalování domů (po seznámení s mechanikou komplikací se ptala, co když tedy omylem zapálí celé město.) Kluci se u takového řešení chytali za hlavu. Nicméně alespoň mám příležitost, aby příště obtěžovali přímo jí a projevili se ještě hůř.
Filip šel z místa činu napřed domů a pak za Dimitrijem, který už mezitím dostal mail, že už na tom projektu pracuje půl roku, a šéf chce do dvou týdnů vidět výsledek a zprávu. „To abych na něm začal dělat,“ prohlásil Dimitrij. Salva smíchu, nicméně takové studenty známe asi všichni. Každopádně Filip se rozhodl, že mu s tím projektem pomůže. Jakuba nenapadlo, co by mohl konstruovat, tak jsem mu navrhl 3D stabilitázor, protože mě nic lepšího nenapadlo (a klidně můžete poradit nějaký víc cool nápad.)
Když jsem se na konci zeptal, jak se jim hra líbila, tak Jakubovi tak napůl, a Jenda zmínil, že rozdělení na tři skupiny, každá s vlastním úkolem, hru dost zpomaluje. To má pravdu, příště chci jejich linky víc proplést, jen zatím nevím jak – tedy nevím jak, aniž by jim někdo zadal úkol, čemuž se chci vyhýbat, dokud to půjde. V této fázi je pro mě podstatné to, že všichni se celkem přirozeně zapojili a mají nějaké nikoliv_nepřátelské vztahy. I když Any už na začátku napadlo, zda zrovna ona není zodpovědná za – byť neúmyslné – upálení Adamovo rodičů. Ale to bych jedenáctileté holce je jejím prvním RPG dost nerad dělal.
Každopádně, myšlenky do příště: Jenda na začátku vymyslel, že Simon si půjčil nějaký kámen od čarodějek a při pokusu ho omylem rozbil. Any čarodějnictví studuje, tak její spolužačky by mohly plánovat něco ošklivého pro Simona. Similí za ním chce zajít kvůli knize chemie a poznámkách v ní, tak by mohlo jít o nějakou vysoce hořlavou směs, a/nebo látku vhodnou do stabilizačních trysek, kterou by třeba využil Dimitrij. Zároveň tu máme youtuberskou skupinu delikventů, kteří budou mít spadeno na práskačskou Leilu, Adam je má v hledáčku. Filip má s nimi otevřený účet, a chci mu přihrát možnost letět se soukromou společností, která vyrábí rakety – a taky plamenomety pro veřejnost.

[radunamlejn]

(Výhoda hraní v moderním světě – můžu si NPC představit jako konkrétní jedince, které znám z videí, napodobit jejich chování a vyjadřování, a až jim hráči dají strašně do držky, vůbec mi jich nebude líto.)

Jo!