[HRA] Kniha třetí - Všechno je naruby, všechno je vzhůru nohama

[Hope and Glory]

Kniha 3 - Všechno je naruby, všechno je vzhůru nohama

Cesta zkoušek

Aktuální Kapitola: 04/ XP: 19
Odehraných žánrovek: 10
Zbývající HG Vůle: 4

Žánrové akce:
(Být zasažen) nepřízní osudu
(Být zasažen) zkažeností
(Být zasažen) traumatem
Nikdy se nevzdáš


Žánrová pravidla:
1) Hraní Cesty zkoušek je zaneřáděno psychadeličnem. Během hraní se mohou dít naprosto neuvěřitelné, s realitou se neslučující věci. Strach, zkaženost, tramuata, paranoia, delirium se mohou mísit s více či méně uvěřitelnými událostmi ze skutečného světa. Nešetřete s tím - tlačte to do hry, kde to jen bude možné.
Ale aby se zároveň hra dala ukočírovat a dávala smysl, HG bude moct na každou takovou zvláštní věc zareagovat jednou ze tří kouzelných frází:
- O tomhle už se nebudeme bavit: HG určil, že věc, co jste popsali, se takhle ve skutečnosti stát nemohla, nebo se nestala přesně tak, jak byla popsána. Je tak nějak nesprávné se v tomhle hlouběji hrabat .. nechme to být.
- To snad nikoho nepřekvapuje: HG určil, že věc, co se odehrála, se opravdu stala přesně tak, jak byla popsána. Je to tak očividné, že je trapné to zpochybňovat.
- Jak je to možné? No to je váš problém: HG se z rozhodování vyvlékl. Popsali jste něco zvláštního, divného ... a není jasné, zda se to stalo doopravdy nebo jen ve vaší fantazii/vizích/halucinacích. Tohle se musíme dozvědět až skrze další hru.

2) Občas se může stát, že po zahrání žánrové akce zjistíte, že nebezpečí, které vám hrozilo, nebylo skutečné. V takovém případě neutrpíte žádné zranění/zhoršení zkaženosti/traumatu či příběhovou komplikaci, ale místo toho získáte nebo se vám zvedne Potíž Iluze.

[Hope and Glory]

Zabrzdit pád výtahovou šachtou s pomocí exosuitu určenému k létání venku a sebekontrolou bude fakt husté ... nebo fakt průšvih. Překážka 2.

Dovednost +2 Vůle +1 Překážka -2 Nástroj +2 => 3: Provedl jsi něco správně a udělal dojem na okolí.

Kabina výtahu se pod nárazem utrhne a dál pokračuje šachtou dolů s ním. Zamáčknutý do zohýbaných plechů počítá dlouhé vteřiny. Hlavou mu běží, proč výtahu nesepnou nouzové brzdy, ale pak si vzpomene, že je v LouKvods. Nejspíš už jsou několik generací demontované.

Konečně přijde náraz. Kabina pod Corneliovým tělem poslouží jako deformační zóna a exosuit má v sobě vestavěný páteřák, takže náraz není neslučitelný se životem. Přesto se Corneliu na moment zatmí před očima, a když se mu zrak vrátí, má ještě mžitky před očima.

Exosiuit je těžký, zvýšená gravitace ho tiskne ke zhroucenému tělu výtahu a on se dlouhé vteřiny ani nezkouší zvednout. Je mu horko a není si jistý, zda za si za to může sám, manipulací s hladinami hormonů ve svém těle, nebo žár opravdu přichází zvenčí.

Náhle uslyší změnu tónu všudypřítomného hučení a ucítí, jak se váha začíná ztrácet. Chystá se zvednout a rozhlédnout, než se ztratí úplně, ale do obrazu mu vstoupí několik robotický tváří.

"Zajímavé. Člověkorobot. Vývojový mezičlánek. Nebo kříženec ..." pronesou unisono všichni roboti naráz.

[Max Richter]

... LoQods, 8 minut do zahájení přechodu ...

Vyskočím na nohy, skrčím se za přepážkou a prohlídnu si servisní lávky před sebou. Žádnou rozumnou cestu nevidím. Zkusím na tabletu napsat rychlou zprávu Corovi, ale signál žádný. Sakra práce. Jak se k němu teď dostanu? Musím nějak nahoru k Majdexu a nezařvat u toho, to zas bude. Sjedu ještě rychle do úložiště a zkontroluju, že fakt mám, co chci. Vypadá to tak.

... šejdnet, před necelou hodinou ...

Objevím se v části, kterou ještě neznám. S každým dalším dnem, novou zkratkou a podporou neocenitelné krychle zvládám cestu rychleji. Jenom občas to vede podivnými místy. Rozhlídnu se za texturami po nejbližším stínovém koridoru a skočím do něj. Do uzlu služby Lepší než život se dostanu za několik dalších minut. Proud botů klasicky kmitá sem a tam s ukradenými vzpomínkami a obsloužení avataři si zalízaj do svých boxíků, odkud se přepínají dál. Zaslechnu v sobě dívčí hlas CMWGE, jak komentuje jejich přání. Nic nového nebo objevného, takže je nepozorovaně minu a pokračuju k úložišti.

Zastavím se v hlavním skladu vzpomínek. Skrz texturu vidím známé hromady vyskládaných koulí, co vzpomínka, to jedna. Vím už skoro dva týdny, že řád v tomhle není žádný. Netuším, jak ti boti poznají, co mají odkud brát a kam vracet, a nemám dostatečný skill na to, abych to nějak řešil. Takže si najdu svoji oblíbenou škvíru mezi osmým a devátým sloupcem a připravím si nářadíčko.

V přehrávači naladím Memoryhouse, který mě ve zdejším kvazi-systematickém pátrání spolehlivě podporuje líp než náhoda a věštění z křišťálové koule. Protřepu si svoje digitální ruce a zase je zvolna protáhnout do dlouhých štíhlých něco-jako-kabelů. Protáhnu oba škvírou v texturách a zanořím je do nejbližších koulí.

Před očima uvidím stokrát viděnou vzpomínku. Už vím přesně, na které místo se musím dostat, abych mohl prolnout do další. Je to sice repetitivní, ale bezpečnější, než se hrabat ve všech těch koulích botům pod dozorem. I tak si říkám, už o mně přece musí vědět a buď jenom trpělivě chystají nějakou past, nebo mě nahánějí v reálu stejně, jako Ohm. Ale ať už, riziko k tomuhle prostě patří a i proto musím dneska už konečně uspět.

Z tvých rukou či paží vyraší trnité šlahouny, pravděpodobně ve snu/představě.
Zahráváš si se silami, se kterými bys neměl.

Proběhnu mokrými ulicemi nějakého evropského města, tuším, že jde o Londýn, Berlín nebo Brno, furt si nejsem jistý. Na rohu náměstí se mezi pouličními umělci protáhnu až k básnířce Marii a vlezu do jejího těla. Objevím se s psíkem Lajkou na oběžné dráze, opět bez Cornelia nebo HoGlo poblíž, a kouknu dolů pod sebe. Na míhající se planetě zahlédnu Prahu, dneska rychleji než obvykle, a přenesu se mezi dvojici středověkých věží na Starém městě. Musím to vzít po schodech na horu a za chvíli už koukám do dáli přesně tím směrem, kde na obzoru uvidím obrys vzdáleného Sarajeva. Natáhnu se k němu a vylezu v malém obýváčku vedle křečovitě se usmívajícího Andrase. Že teď spěchám, ani ho nepozdravím a natáhnu se do police po jeho nepojmenovaném skicáku a nalistuju zhruba do půlky na kresbu listopadového zátiší. Všimnu si dalších několika nedokonalostí, které jsem dřív neviděl, ale zaostřím na Janův notýsek pohozený v pozadí. Vlezu za ním do papíru a otočím na zápis o Arbenitě, u které pořád ještě nechápu, co na Janovi vlastně viděla. Přeletím očima vzpomínku na jejich první rande, na setkání v zimní zahradě. Zvolna se vpiju do Arbenitina těla, pošlu Jana pryč a zpozorním. Tady jsem byl jen párkrát, nechci nic důležitého přehlídnout. Vydám se opatrně ze zahrady dál do otevřené krajiny, kde asi není fakt nic jiného, než fragment staré sochy. Vytrhnu jí z rukou kamennou desku a mezi řádky nečitelného textu uvidím prosvítat žhavé uhlí. Skočím do něj a objevím se... nikde?!?

Jenom to se mnou trhne a já se rozkoukávám zpátky za texturou u nacpaného skladiště. Sakra práce! Uhlíky mě měly dovést ke vzpomínce na poslední dny, kde už musí být snadné najít Cornelia, byl ostatně tam. Ale je to v hajzlu, ta koule tu dneska chybí. Paráda...

S někým splyneš nebo někoho pohltíš, pravděpodobně ve snu/představě.

Ne, dneska to ale přece nevzdám! Vytřepu si ruční kabeláž do normálu a vyrazím směrem k centrálnímu uzlu. Tuhle vzpomínku jsem tam ještě před chvíli neviděl, třeba... bingo!

Už z dálky uvidím toho avatara přecházet sem a tam s bublinou nevyřízeného tiketu nad hlavou.

Přeji si zažít poslední den na zemi. Ať už patřil komukoliv. Ale nějaká mladá kočička má prioritu.

Jasně, že zrovna teď chceš vidět poslední den, blbečku. Já tu mám ale práci a tuhle vzpomínku potřebuju! Kdo si myslíš, že seš?
"Je to jenom člověk a chce splnit přání, Maxi," uslyším svůj vnitřní dívčí hlas.
"Nezačínej s tím," okřiknu CMWGE, jako by si snad mohla vybrat a já ji vůbec musel něco říkat.
"Můžeme mu pomoct, Maxi," pokračuje můj hlas.
"Vím, sakra," zavrčím sám na sebe. "Ale nemáme na to čas."
"Plnit přání je nejefektivnější cesta k cíli, Maxi," odpovím si.

Pfffff, vydechnu tak dlouze, že asi i v reálu v bývalém generátoru mi teď jde pára od huby. Dobře, Maxi, dneska to vyřešíš rafinovaně. Rychle a bezpečně. A efektivně. Chjo.

Rozhlídnu se v prostoru za texturou na povalující se koule se vzpomínkami, od kterých se uživatelé odpojili a ještě je boti nestihli zařadit zpátky na své místo. Z jedné prosvítá něco použitelného.

"Tak ty chceš poslední den na zemi z pohledu mladé kočičky, jo? Jen počkej, ty se budeš divit!"

Přejedu rukama po jednoduchých texturách a najdu drobnou nerovnost. Nechám si zas z lokte vyrašit technický kabel a protáhnu ho ke kouli.

Vstoupím do nevinně vypadající vzpomínky. Dvě děvčata sotva školního věku sedí někde na hraně dvaadvacátého století před širokou holostěnou, pojídají sušenky a koukají na pohádky. Přidám se k nim, nahmatám ovladač a posunu pohádku dopředu. Po stěně se rozkmitají všelijaké žluté postavičky a zastavím až ve chvíli, kdy se objeví humanoidní myška s kočičkou. Zapauzuju celou vzpomínku a krátce přepíšu vstupní skript. Teď už koule uživatele nepřepne do pohledu pětileté Sáry, ale do vypoulených očí kresleného Scratchyho.

Vylezu ze vzpomínky, zahladím ji a připravím se na blížícího se bota s mojí vzpomínkou posledních dní na Zemi. Bylo by sice zajímavé sledovat, jak se uživatel s tímhle modifikovaným zážitkem vypořádá, ale já tu mám důležitější věci na práci.

HG, hlásím úmysl "Najít ve vzpomínce posledních dní na Zemi klíč ke Corovým zablokovaným vzpomínkám". Používám k tomu magickou dovednost Propadnutý texturou 2. Max hledá ve vzpomínkách pomocí své Konceptualizace 2 a je pravděpodobné, že tohle pátrání ho zavede na místa, kde by ani nechtěl být - Nástroj 2. A dám k tomu 2 Vůle.

Max byl taky Zasažen zkažeností. Neubránil se zhoubnému vlivu černobílé CMWGE, kterou tady v sobě nosí, a rozhodl se řešit problém tím, že neznámému uživateli svérázně splní jeho přání. Díky tomu zažil surreálnou manipulaci se vzpomínkou Sáry.
A dostává tím myslím Potíž Nemoc - Akutní nutkavý CMWGE komplex.

[Hope and Glory]

Max si vzpomněl na staré úsloví: "Dávej si pozor na to, co si přeješ." Je rozhodně zvláštní být tím, na koho je třeba si v tomto směru dávat pozor. Maxovi se trochu zatočí hlava a zahoupe žaludek. Jak by se asi on choval, kdyby byl CMWGE? Co udělá, když se taková příležitost objeví znovu?

Zmocnit se vzpomínky, když jste propadnutý texturou, to je nemožné - leda, že by se trochu natáhlo tohle a upravilo tamto. Třeba dlouhé chapadlovité prsty, které prolínají texturami Šejdnetu, uchopují a manipulují virtuální vzpomínky? To snad nikoho nepřekvapuje. a s těmi to určitě jde. Ale Překážka je 3.

Dovednost +2, Vůle + 2, Konceptualizace +2

A zároveň víme, že Nástroj Maxe dovede někam, kde by vlastně být ani nechtěl a tam s pomocí Konceptualizace najde klíč...



Konečně se zmocnil požadované vzpomínky. Není Corneliova, jedná se o úplně neznámé jméno, ale to by nemělo vadit.

Vytratil se do méně používaného sektoru a následně si vyvolal z koule projekci uloženého streamu. Virtuální prostředí kolem něj ho přeneslo na Hope and Glory připravené na orbitě Země v posledních dnech před odletem.

Max netušil, co přesně vzpomínka odhalí, ale byl tak nějak připravený na dvě eventuality:
- buďto to bude nějaký srdceryvný doják o loučení se se zdevastovanou planetou a začátku nové cesty, ve kterém najde nějakou symboliku, která je pro Conreliu klíčem
- nebo najde vzpomínku na podobnou proceduru, kterou si Corneliu prošel, uvidí, jakým způsobem došlo k potlačení oněch vzpomínek, a to snad pomůže.

Nestalo se ani jedno. Max byl vržen do víru orbitální bitvy. Bitvy, ve které se jedna pozemská frakce rozhodla zmocnit Hope and Glory, která byla v rukou frakce jiné. Kruté, nelítostné bitvy.

Max z nějakých útržků informací od Corneliu věděl, že starý voják se bitvy účastnil a vypomáhal s obsazením Hope and Glory připravené k odletu.

Jen od Corneliu nikdy nezaznělo, co přesně znamená, "Připravená k odletu". Teď to viděl na vlastní oči.

Sledoval Hope and Glory očima neznámého chlapíka, který byl se svou rodinou v ubytovací kóji Majdexu, ve chvíli, kdy se rozezněl poplach. Sledoval varování na terminálech HoGlo o blížícím se nebezpečí, vyhlašování poplachu. Bezpečnostní lockdown nařízený kapitánem lodi kvůli útoku Nepřítele, záběry na obrazovkách, jak na vnější plášť dosedají první vojáci v exosuitech. Výpadek proudu, pokus uniknout z Majdexu a dostat se do někam do bezpečí - úkryt v zázemí budovy, kterou si dnes pamatoval jako obchod s oboví.

Sledoval řádění a masakr, který se odehrával na hlavní třídě Majdexu, když se improvizovaně ozbrojení obránci HoGlo pokusily útočníky v exoskeletu zastavit. Řádění, které dokáže jen válka, zbytečnou smrt, kterou rozsévali ti z útočníků, u kterých válečný běs převálcoval zdravý rozum a soucit.


Sledoval smrt patnáctileté dívky, která se pokusila vzdát a nabídnout jednomu z útočníků své tělo, jen aby ji na palubě nechal - aby skončila s kulkou mezi oči. Pak se boj přesunul trochu jinam a neznámý začal i se svou rodinou hledat jinou skrýš.

Sestupoval hlouběji - Max poznával chodby, které tak často hlídal, dokud byl ještě policistou, jen tentokrát byly pokryté desítkami zkrvavených mrtvol neznámých civilistů. Ten, jehož vzpomínky Max sledoval však mířil níž - do Loukvods.

V Loukvods se nebojovalo. Útočníci nejspíš nepředpokládali, že by tam - v technické části lodi - byla nějká živá duše. A tak Max viděl, jak tento muž dovedl svou rodinu až do blízkosti spodního řídícího centra - povypínal všechny své digitální periférie, vyřezal nožem sobě, své ženě i dětem všechny implantáty, a ukryli se na místě, odkud mohli vzdáleně sledovat, jak se bitva vyvíjí.

Dál už bylo velmi obtížné dění sledovat. Muž se tu a tam vydal k některému z technických terminálů, aby si vyjel záznamy o dění na HoGlo. Pochopil, že záhy po útoku dorazilo několik nákladních lodí s "uklízecími četami". Pochopil, že "úklid" neznamenal jen posbírání mrtvol a očištění kilometrů tunelů od krve. Že to zahrnovalo i postupné procházení Majdexu dveře od dveří, skrýš od skrýše.

Zatímco tento proces po několik trýznivých dní pokračoval, objevili se v Loukvods další uprchlé duše. Někdo přinesl zásoby, dalšímu se podařilo ukořistit vybavení a vznikla tak malá komunita přeživších.

Pak, když byla HoGlo "čistá" a většina nalezených mrtvá nebo uzavřená jako zajatci kdesi v tělocvičnách a kulturních sálech, namačkaná hlavu na hlavě, dorazily nákladní a dopravní lodě napěchované desítkami tisíc nových pasažérů z vítězné strany.

A zatímco na horních palubách Majdexu se za zvuků slavnostní hudby vystupovalo a tyhle lodě vyprazdňovali, o pár pater níž se na stejné lodě nakládali ti, jejichž těla nebyla po úklidu prostě vypuštěna do vesmíru.

V komunitě přeživších se rozhořela intenzivní debata, zda se nemají přihlásit a také nechat naložit. Objevily se hlasy, že mezi nakládanými zajatci by mohli být přátelé či příbuzní, kteří také přežili. Nakonec rozhodlo to, že mezi přeživšími bylo nemálo dětí. A právě kvůli nim zvítězil o jeden hlas návrh, že je lepší zůstat ukrytí v Loukvods a pokusit se dopřád jim a jejich dětem riskantní život na HoGlo jako černí pasažéři, než generační loď opustit a vydat je vstříc jisté smrti na umírající zemi.

V tuhle chvíli vzpomínka končí.

Tohle celé snad nikoho nepřekvapuje.


Max je trochu otřesený. Vzpomene si na to, jak nezvyklým způsobem před chvílí splnil přání onomu šejdnetímu "klilentovi". Udělala mu teď něco podobného černobílá CMWGE? Splnila mu přání způsobem, který si zrovna nepřál?

A co to vlastně celé znamená - vždyť neviděl žádný klíč a vzpomínka ani v nejmenším neukazovala, co přesně při útoku dělal sám Corneliu.

Začaly se rojit i další otázky. Proč před ním Corneliu tajil, jak moc krvavé bylo zmocnění se Hope and Glory? To si to opravdu nepamatoval?

A v tu chvíli všechno zapadlo do sebe. Corneliu svou paměť neuzamkl vědomě. Ona se nejspíš uzamkla sama, aby ho ochránila před vzpomínkou na krvavou řež, do které se sám zapojil. Na to, že desetitisíce pasažérů Hope and Glory opustily planetu Zemi a vydaly se do Ráje přes mrtvoly desetitisíců jiných - a z velké části pravděpodobně naprosto nevinných.

Max věděl, co dokáže odemknout Corneliovu paměť. Když ho konfrontuje s touhle vzpomínkou, s tím, co se opravdu stalo. Připomene mu to, co chtěl Conreliu sám zapomenout. Bude to nepochybně hodně traumatizující. Dost možná to odhalí další nepříjemné pravdy.

A Max při tom bude tím, kdo splní Conreliu jeho přání ... způsobem, který si nejspíš nepřál.

Získáváš Potíž "Nemoc či zkaženost 1" a +1 zázračný bod i nad limit.

Stalo se něco nepříjemného.

Cítíš, že něco není v pořádku. Je o něco těžší být šťastný a bavit se. Je těžší než obvykle zvládat maličkosti.
Začíná z tebe vyprchávat život.

[Míja]

Ještě kus lezu a když už fakt nemůžu, tak si sednu na chvíli obkročmo na příčku. Ne že by to bylo nějak pohodlné v tom skafandru, ale aspoň na chvilku ulevím bolavým rukám. Vlastně nejen rukám, i nohy mě z toho už bolí, ten skafandr je fakt nemožný. Podívám se nahoru, je to strašná dálka, konec té konstrukce ztrácí z očí. Podívám se pro změnu dolů. Tam přes Groba a klec dolů nevidím, ale stejně je mi jasné, že do LoQods bych se nikdy živá nedostala. Sice bych nemusela překonávat gravitaci, ale ... to je prostě unreal. Dost kyslíku na tak dlouhou cestu nemám.

Ono i nahoru to vyjde tak tak. Snad aspoň Grob, jak jen leží, tak šetří s kyslíkem víc.

... o několik dalších odpočinků později a sto metrů výše...

Pohled na ukazatel kyslíku mi napoví, že můj odhad, že mi kyslík vydrží byl hodně optimistický. Teď, když už mám představu, jak rychle kyslík ubývá při takovéto fyzické zátěži, předpokládám, že ztratím vědomí, někde 50 až 80 metrů od vršku.

Ne, přece jsem výjimečná, nebudu se stresovat, nebudu dělat zbytečné pohyby, polezu maximálně efektivně, to musím zvládnout!

... už jen 35 metrů pod vrcholem ...

"Chichi" vypískne ze mne přiškrcené pousmání. Ty mé ruce se vždycky tak podivně natáhnou, jak sahám po té horní příčce. Škoda, že se nemůžou natáhnout ještě víc tak, jak to bylo v tom krychlovém vesmíru v Šejdnetu, pak bych možná mohla dosáhnout až nahoru a prostě zbytek shybnula. Nebo bych tam zaklepala na někoho známého, že mi má hodit lano nebo jít na pomoc.

Zkusím to a natáhnu co nejvíc ruku nahoru, ale k mému zklamání opravdu až nahoru nedosáhne.

Hloupá krátká ruka, zavrčím, ale aspoň dolů ke Grobovi by sakra dosáhnout mohla, pohladila bych ho, aby tam neumíral tak sám.

Nikdo by neměl umírat sám.

Jak tam tak sedím, položím hlavu na příčku a podívám se na planetu, která nám (teda jim) má být novým domovem.

Chce se mi spát, ten Ráj vlastně vypadá jako bílý naducaný polštář. Měkounký nadýchaný polštář, hlava by se mi do něj krásně zabořila...

[Hope and Glory]

Vidím tam žánrovou akci Nepřízeň osudu

Míja plave bílým naduceným polštářem, když se něj najednou vytrčí dvě růžová chapadla. Začnou Míju obtáčet a obmotávat, jako by ji chtěly uchvátit a snést doprostřed té nadýchané nádhery.

Náhle se mezi chapadly vynoří obrovský horkovzdušný balón s velkoplošnou obrazovkou na svém boku. Na obrazovce se objeví gigantický smajlík. Jeho výraz se postupně mění, jak se chapadla vlní víc a víc, zároveň se víc a víc rozmazává.

Když už je ze smajlíku jen rozmazaná žlutá usměvavá skvrna, najednou ofoukne Míjinu tvář závan čerstvého vzduchu.

Skvrna se začne znovu zaostřovat, nejprve získá své obrysy balón ... ne, to není balón, je to helma nějakého skafandru. Šedorůžového skafandru. A smajlík v té helmě nabývá lidských rysů.

Tvář, kterou Míja vidí, je jí povědomá. Je to dívka, jen o trochu staší než ona. Míja ji určitě zná, jen si nemůže zprvu vybavit odkud - určitě nepatří žádné spolužačce nebo kamarádce. Míja zamžourá skrze srpek Ráje, který se odráží ve skle helmy a zahlédne pramen blonďatých vlasů.

Už si vzpomene. To je ta holka, co vždycky nakopávala J35U5ovi zadek ve Vejru. MemeSis.

Jak je možné, že má Memesis skafandr a jak se dostala ven? No to je váš problém.

MemeSis zvedne ruku v růžovém rukávu a dotkne se Míjiny helmy, aby se zvukové vlny mohly přenést z jednoho skafandru na druhý. Míja uslyší vzdálený kovový hlas.

"Tak tebe jsem tu nečekala. Jsem na výpravě do Apflůů, abych zjistila, co tam schovávají za trežr - a zatím jsem jeden trežr našla cestou."
"Říkej mi Memesis. Lidi mě znají hlavně kvůli tomu, že dělám pořádně věci, které ostatní dělají jen napůl. Jací ostatní? No, řekněme, že někteří konkrétní specifičtí ostatní ..." mrkne. "Ale neboj, nedělám to jenom kvůli němu. Taky protože mě to baví ... a protože je to tak správně."
"Jaktože dýcháš? Přečerpala jsem ti trochu svého kyslíku. Byla to docela fuška, to ti povím, bylas tu zaháknutá jako viróza v bůtloudru a nemohla jsem se s nouzovou spojkou dostat k tvému ventilu."
"Jaký Grob? Jsi tu sama, nikoho jiného jsem neviděla."

Míja pohlédne dolů na vzdálenou plošinu výtahu. Drobnou sněhulákovitou postavičku Groba ve skafandru tam neuvidí.

"Uklidni se a dýchej pomaleji. Zas tolik toho kyslíku nemáme. A pohni. Jestli mi kauntdaun ukazuje správně, máme asi tak pár minut, než se stane to něco, kvůli čemu se mají všichni zavřít do sprcháče s dekama a polštářema. Cože? O tom nevíš? Kde jsi poslední hodinu ... jo aha, asi tady, že. No, tak mě ve sprcháči nikdo neudrží, zejména ne fízlové.

Já bych ráda do toho ApFlůů. Ale můžem se zkusit dostat i zpátky do Majdexu, jestli se na to necítíš. Tak co? Je to blbých třicet, pětatřicet metrů, to dáme. Já si budu představovat, že tam potřebuju být dřív než J35U5. Dokážeš si vymyslet taky nějakou podobnou motivaci?"

[Max Richter]

... LoQods, 8 minut do zahájení přechodu ...

Ještě jednou přejedu očima přes příruční terminál. Komprimovaná koule, vzpomínky na poslední dny a bitvu na orbitě, by měla být nahraná a hned natřikrát zazálohovaná. Přepnu se do nefunkčního komunikátoru, prokleju mizerný signál a pak znovu, pro jistotu, zkontroluju ještě jednou tu vzpomínku. Je vážně tam.

Teď už ji jenom nějak dostat ke Corovi. K chlapíkovi, který mě toho o Hope and Glory, historii, a možná o lidech vůbec, naučil v poslední době víc, než kdokoliv jiný. A přes to všechno cítím zvláštní šimrání vzadu v hlavě pokaždé, když si představím, co tohle všechno s ním asi udělá. Možná by bylo lepší tuhle vzpomínku prostě ztopit, zatlouct a nic mu nedávat. Ale to bych se už nic dalšího nenaučil o Corovi, což by mohla být škoda, žejo.

Získáš zpět ztracený odkaz rodiče nebo mentora.

Log se vzpomínkou přeskočí zpátky na rudou hlášku. Všimnu si drobné změny:

Zbývají 3 minuty do ukončení lineárního urychlování...

Lose my weight
When I'm with you, zero g
Float in endorphines
I can't drown

Vykouknu zpoza překážky a kouknu dolů. Po kapitulovaných Ohmech ani stopy, Krtkodlaci spokojeně žerou. Má smysl je nějak řešit? Nemá. Stejně bych to nestihl. A i kdyby... no prostě nemá.

Jaké to asi bude, až se za chvíli ta gravitace vypne, pokud vůbec? Bude to podobné leteckým simulátorům z Vejru? Nebo snad to bude vypadat víc jako Enderova hra? Nebo snad nějak zúročím hodiny strávené poletováním za texturami v šejdnetu? Mno, možná je na čase si přiznat, že mě čeká spíš průser, než zážitek.

Something's different now
A pull of gravity
My heart grows heavy
And I drown

Měl bych rychle najít ty nouzové protokoly pro ztrátu gravitace. Ale nemám signál. Kdo to kdy vymyslel, cpát všechno důležité na cloud? Hrom do něj! Tak aspoň se něčeho chytit? Někam zalézt? přivázat se něčím k něčemu? Ale copak tu mám nějaké vybavení nebo zázemí? Kulové mám. A těch neukotvených předmětů kolem... sakra, tohle ještě bude bolet.

For the moments we fight
For the moments we tried
For the moments we save
The moments we hesitate

Doprdele práce, co mi to tu zas hraje?

Co jsem vyskočil z šejdnetu a nechal Memoryhouse za sebou, nějak jsem přehrávač zvládl ignorovat. Ale vtíravé beaty s tématickým textem mě vytrhnou ze soustředění. Sakra! měl bych zkoušet složit nějak ty lokty na holeně, hledat bezpečný kout a místo toho zas musím poslouchat. Kurva už!

What am I to say
What am I to do
When there's no gravity
Pulling me towards you

Tak dobře, Maxi. Slíbil sis, že budeš víc poslouchat. A stejně mám kulové a ne nápad, jak teď z toho ven. Sice nevím, ke komu se mám nechat přitáhnout... ale ono se to nějak vyřeší. I když, jestli má tohle trvat nějakou dobu, skončí někde jenom moje tuhé omlácené tělo. Taky možnost.

You
I won’t drown when you pull me into you

Stihnu ještě vyskočit na nohy a vyběhnout dál od generátoru, blíž k široký koridorům. Nevím, k čemu mi to bude dobré, ale navzdory těm doporučením si líp přijdu v otevřeném prostoru. Prvních pár kroků ještě zaberu, pak mi ale nohy podjedou, lávka pode mnou uhne kamsi stranou a já zaberu nohama do prázdna. Pokračuju dál dopředu stejně rychle, jako jsem před chvílí vyběhl, ale letím vzduchem směrem k blbě osvětlenému stropu, servisním šachtám a kdoví čemu dalšímu.

Párkrát hrábnu rukama do prázdna, ale tohle není jako plavání. Nechám zbytečného zmítání, uvolním se a začnu v prostoru hledat poletující předměty. Minou mě jakési uvolněné sudy, bedna vysypaného nářadí a napůl snědená bageta. Část z toho se mi podaří odšťouchnout za letu stranou, a možná tím i sám trochu změním trajektorii, ale jestli se na mě přiřítí něco rychlejšího a těžšího, jsem v hajzlu. Jo, a nebo něco ostřejšího, na to bych neměl zapomínat, žejo.

Letím skrz Lokvods kdoví kam, kdoví k čemu, ale do uší mě skladba informuje, že tohle je cesta z průšvihu ven, tak tomu prostě věřím. Však ono to nějak dopadne. A nebo na něco brzo dopadnu já. Tak jak tak, bude to krok dopředu.

Podlehneš bezútěšné síle.

Cut me loose
Pull me in your gravity
This weight feels less heavy
Magnetic fields between you and me
Hold on
This feels like collision course
A tender and violent force
I won’t drown when you pull me into you

Max je zasažen nepřízní osudu. Je v dost blbé situaci, ale vzdal to a nedělá nic jiného, než že prostě letí prostorem a doufá, že to nějak dopadne.

Max se zase jednou přepnul ze svého racionálního já do fatalistického Maxe, kterému když písnička řekne, že to dobře dopadne, tak to prostě dobře dopadnout musí.

[Corneliu Pillat]

... výtahová šachta ...

"Nový druh. Musí být katalogizován. Poznán. Rozebrán a znovu složen. Udělal jsi na nás dojem, člověkorobote, pojď s námi."

Roboti se pohnou jako jeden mechanický muž. A vzlétnou.
Corneliu také ucítí, jak váha poklesla. Máchne mocně rukama a nohama, vytrhne se ze zprohýbaného kovu a hned udeří vyztuženými lokty a patama do kabiny, čímž začne stoupat. V beztíži se sbalí a narovná v ose výtahu, rukama i nohama začne odrážet sápající se roboty a kopáním do nich si dodává na hybnosti.

"Vás čeká rozborka a sborka, plechovky!", vytrhne Corneliu z holstru pulzní pistoli, "ODPOR JE MARNÝ!"

Navrhl, jaký osud má potkat nepřítele.

Jeho ruka a oči začnou neomylně hledat cíle, zatímco se objevují další roboti a vyplouvají ze servisních šachet a zákoutí. Je zvyklý čelit přesile i na boj v beztíži. Musí mířit nejen výstřely, ale i kam kopne, od čeho se odrazí, jak se přetočit, čím se zbrzdit. Jeho mozek pracuje na plné obrátky, aby podpořil instinkt a vžitý drill.

Roboti se ale valí dál. Je jich víc a víc a za každého padlého a vyřazeného elektromagnetickým pulsem, jeden nebo dva další vylétnou z šachty a sápou se po něm. Jsou těžkopádní, ale jejich logika se zvládá vyrovnat se stavem beztíže překvapivě dobře.
Corneliu naposledy vystřelí a pistole se rozsvítí červenými diodami. Přehřála se. A konečně vidí hlavní zdroj nepřátel - odmontovanou přepážku, kudy se hlavní síly Ohm plánovaly

Bojuje dál. Schová pistoli, vytáhne bojový nůž predator. Využívá vlastností exosuitu, který ho chrání - jak před nárazy, tak před útoky. Takticky zapíná na krátké zášlehy manévrovací trysky, aby získal nebo zbrzdil momentum, nebo jimi přepálil kabeláž robota, kterého zrovna chytil. Hmatá jim po krcích, škube, tahá, kroutí - když ví kam, řeže a škube nožem. Musel si spustit hledí, aby mohl lépe dýchat, v uzavřené přilbě by systém nestíhal doplňovat kyslík, když hyperventiloval, aby okysličil celé tělo a dostával se do bojového transu. Musel bojovat naplno- nejen za sebe.
Tam kde výtah ústil v Lower Quarters byl checkpoint se sdílenou obranou, bylo tam nedaleko evaluační a zdravotní centrum. A z výtahu, který bránili zvenčí by útok Ohmů nečekali. Bojoval i za ně. I když se o jeho boji nejspíš vůbec nedozví, protože budou mít svých problémů nad hlavu. Čím to, že každá jedna návštěva spodních pater vyústila v nějakou krvavou řež? Jako kdyby to místo bylo prokleté Poslední válkou.
Chytal utržené kusy, nebo celé roboty a posílal je navzájem do cesty. Rány obrněnou pěstí a kopance cílil do senzorů a na klouby. Pumpoval si do žil adrenalin a jak nastupoval bojový trans, čas jako kdyby se zpomalil. Celý svět se smrskl na jeden táhlý dlouhý, smrtící balet v beztíži, ve výtahové šachtě.

Nikdy se nevzdá, bojuje do poslední kapky sil i když se obtížnost neférově zvedla.
intent: Překonat odpor a zastavit invazi Ohm, alespoň co mu budou stačit síly, aby koupil ostatním čas.. Hustej (2) veterán Poslední války (Dovednost 3) ve svém výsadkovém exosuitu (Nástroj 2) dělá to, pro co byl zrozen a bojuje do poslední kapky sil (VŮLE 4), v LowQuads, kde Ozbrojené konflikty musí vést ke smrti některého z aktérů nebo náhodného kolemjdoucích (vlastnost prostředí 2?)

[Míja]

... v přechodové komoře UpFloo poté, co se otevřely vnitřní dveře ...

Konečně sundám helmu a nadechnu se normálního vzduchu. Jak popadnu dech, všimnu si pohledu Liny plného obav a protichůdných emocí. Polknu knedlík v krku a zavrtím hlavou. Podívám se na Memesis: "Ještě jednou díky. Zachránila jsi mi život a riskovala přitom svůj." Odmlčím se a přemýšlím, co se stalo s Grobem. Nemyslím si, že by loď už udělala nějaký drobnější manévr a on spadl kvůli tomu, to bych letěla taky. Mohla Memesis sebrat jeho vzduch a pak jej shodit? Mohl se zabít sám, protože tušil, že je nenávratně zmrzačený? Už už otevírám pusu, abych se Memesis zeptala, jestli mu sebrala jeho vzduch, ale pak si uvědomím, že je možná zbytečné se ptát na věci, kde nechci slyšet odpověď.

Radši se zeptám na něco jiného: "Říkala jsi, že jsem poklad... Patříš k další frakci, která by mě chtěla vlastnit?"

Memesis odpoví: "40 vteřin"

Není na nic čas, běžíme za Linou, která ukazuje na dveře na konci chodby. Podlaha se pod námi otřese. Vede nás do malého kumbálku s různými náhradními díly pro boty. Jen během toho přeběhu chodby cítím, jak je mé tělo čím dál lehčí. Zabouchneme za sebou dveře.

... v kumbálku ...

Když tam tak čekáme, přemýšlím nad Memesis. Bych jí nabídla přátelství, ale po té, co jsme se spálila s Darjou a Viki to nevyslovím. Vnitřně si ji -napůl nedobrovolně- ale do kolonky 'přátelé' stejně zařadím. "Jo, jen tak náhodou: k Alence náhodou nepatříš, že?"

"Bychom mohly pak prozkoumat ApFloo společně." usměju se nejistě.

Zapojím si tablet přes káblík přímo do mozku a zavřu oči. Tvář orámovaná fialovými vlasy se přede mnou objeví, ale vypadá mrňavá, rozpixelovaná a slabá "SíEm! SíEm! Není čas na policejní drony a nedůvěru. Spousta lidí není v bezpečí! Nemůže se provést ten manévr prudce. Přece musí být možné deceleraci snižovat postupně a během toho plynule zvyšovat rotaci, nebude tolik škod, věci se budou šoupat a ne lítat a lidi přejdou po nakloněných plochách. Pomůžu ti to spočítat, pozdrž to a bude míň škod na lidech i na vybavení lodi!"

Slabá CMWGE ale jen pokrčí rameny. Hodí mě to na regál, jak se loď prudce otřese a s adrenalinem mě zaplaví i vztek. "Pitomá, dementní CMWGE, už měsíce jsme to mohly připravovat a počítat, kdyby nebyla padlá na hlavu a neřešila hovadiny a neposílala na mne drony." Uvědomím si, že jsem stále připojená a CMWGE to slyší také. "Trvám na každém slovu, co je sakra s tebou? Bylas magor vždycky a jen to maskovala? Nebo proč ti začlo jebat?"

Ostatní mají helmy na hlavách, ale já jejich nasazení oddaluju a jsem stále připojená káblíkem, prostě chci slyšet, co jí k sakru je. "Já ti doprdele chci pomoct, ale jestli se chceš chovat takto, tak fakjů!"

Zatím nemám záměr, zajímá mne, co bude dělat

[Hope and Glory]

Jak je možné, že dvojice Krysyslových goril Míju nezastavila místo toho se tam setkali s Linou?

Tak to je váš problém.

... v kumbálku....

Lína s MemeSis udiveně hledí na Míju. "Jakože jsi online a ve spojení s CMWGE? Ty nevidíš ty blokovací žluté obrazovky?"

Tak to je taky váš problém.

Po Míjině výkřiku se jedna tvář rozpixelované fialové hlavy zbarví do ruda, zatímco druhá zoranžoví.

CMWGE-8bit.gif

Nebo taková snad byla vždycky, jen v hi-res grafice to nebylo tolik znát?

Odpověď, která se objeví monochromatickým fontem v hrubém rastru 5x4, je velmi stručná.

"Míjo! Jsi to ty? POMOC!"
"Drží mě tu jako v kleci nějaký stroj. Stroj, nad kterým nemůžu získat kontrolu. Je totiž ALGORITMICKÝ!"
"Ty jsi připojená z ApFlůů? Jak ses tam ..."
"Míjo, já už se na tebe nezlobím. Ty se na mě taky nezlob. Budeme kamarádky. Ale MUSÍŠ vypnout ten stroj. Půjde to. Na Můstku."

Krátká pauza.

"A hlavně nechoď k hybernačním kójím. A nevyptávej se na ně. Přála bych si, aby ses některé věci nikdy nedozvěděla."

Síla, která předtím hodil Míju na regál přestane působit a Míja poprvé v životě pocítí stav bez tíže. Na pár vteřin. Pak to s ní flákne o strop a kablík se rozpojí ... aby obratem znovu přišel stav bez tíže.

[Hope and Glory]

Bojovat s v beztížném stavu s nepředvídatelnými změnami gravitace proti robotům, to je pro veterána poslední války buďto hrozně cool, nebo hrozný průšvih. Překážka 2.

Veterán +3 Vůle +4 Prostředí +2 Překážka -2 Exosuit +2 => 9: Provedl jsi TU správnou věc.

Bude to ale PvP

Ohm jsou roboti +3 Dával +2 Vůle, taky jdou přes mrtvoly +2 a pro ně je boj v těhle podmínkách Těžky: -1 => 6: Provedli něco, co vypadalo fakt dobře – udělalo silný dojem, bylo dramatické, cool.

Ohmové lépe znají prostředí: -1 pro Corneliu.
Corneliu je hustej: -2 pro Ohm

8 > 4, přednostně se bude vyhodnocovat Corneliu.



Když Corneliu skončil svůj heroický výkon, zjistil, že kolem něj leží rozmašírované trosky tří Ohmů.

Pouhých tří. Jemu připadalo, jako kdyby bojoval přinejmenším s dvacítkou.

Co za to mohlo? Měl zkreslené vnímání rozházenou hladinou hormonů? Podcenil o tolik výdrž robotů a jejich schopnost znovu vstát i po smrtící ráně? Nebo si snad jeho mozek potřeboval obhájit výkon, který podal? O tomhle už se nebudeme bavit.

Nebezpečí nebylo ve skutečnosti tak vážné, jako to z odehrané žánrovky vypadalo a Corneliu získává 1 stupeň potíže Iluze a získává +1 zázračný bod (i nad limit).

Ironií je, že v tomto bodě je "iluzí", pokud vůbec nějaká existuje, je samotná neuvěřitelnost situace. Ty události, které přinesly tuhle Potíž?
Klidně se mohly stát. Jen vypadají jako věc, která se nikdy stát nemohla.

Jak je to vůbec možné?

Během boje si myslel, že zastavuje celou invazi v plné síle.

Teď pochopil, že zastavil pokus o zjištění jejího předmostí. I Ohm byl nejspíš zaskočen náhlostí příletu. A tak se pokusil narychlo sestavit malý úderný oddíl, který měl zajistit předmostí, než mobilizují a uvedou do pohybu hlavní síly.

Ano, porazil mnohem menší sílu, než si myslel. Ale z hlediska důsledků pro invazi samotnou to bylo úplně totéž. Armáda Ohmů a jejich přívrženců propásla jedinečný okamžik, kdy mohla beztrestně vtrhnout do Majdexu a zmocnit se ho. Příští hodinu bude mít svých problémů dost - zejména ta část jejích sil, kterou tvoří Loukvoďané. Stav beztíže i neúspěch prvotního úderu vnese do jejich řad chaos a pochybnosti. A až se vrátí tíže, síly Majdexu už budou připravené a podruhé se zaskočit nenechají.

První bitva mezi Loukvods a Majdexem skončila dřív, než pořádně začala. Ale válka, ta teprve začínala...

Bitka Corneliu příliš zdržela. Ochránit Majora před důsledkem změny gravitace by vyžadoval cestování v čase - a to je něco, co úplně porušuje zákony logiky, přírody nebo žánru. Překážka 5

Instruktor +2 Vůle +2 Překážka -5 Nástroj +2 => 1: Provedl jsi to tak, že tě to potěšilo nebo sis udělal radost.

Corneliu si užíval prohledávání jednotlivých částí Loukvods. Exosuit byl pro pohyb beztížným stavem jako stvořený a tak ladně prolétal koridory a chodbami při svém pátrání. Tu a tam ho zaskočil náhlý impulz tíže nezvyklým směrem, jak se loď srovnávala či kompenzovala změny těžiště způsobené vnitřním přestavováním, ale nebylo to nic, co by ho příliš trápilo. Byl ve svém živlu.

Dokonce ho ani příliš netrápila ruka, kterou mu Ohmové během boje zlomili. Bolest potlačil už během boje samotného a exosuit mu sloužil jako obstojná dlaha, takže stačilo si dávat pozor a příliš ji nenamáhat.

Získáváš povrchové zranění "Zlomená ruka" z té bitky s Ohmíky. Do doby, než si ho vyléčíš/zahojíš, můžeš nám popsat, proč se z něj pro tebe stal:
● NÁSTROJ +1
● POUTO 1 související se zraněním
● Magická nebo Nelidská DOVEDNOST 2, dává-li to smysl.

Tu a tam zahlédl některého z Loukvoďanů, jak zápasí s nastalou situací. Většinou to bylo spíš komické, i když v jednu chvíli mu cestu zkřížila skupina malých rudých bublin, aby za rohem našel mrtvolu jednoho nebožáka, nabodnutou na trčící traverzu pod nepřirozeným uhlem, s rukama volně plandajícíma v beztížném stavu.

To byla ale jediná nepříjemnost na jinak bezproblémovém postupu.

A pak konečné našel Majora. Vznášela se v bezvědomí uprostřed většího prostranství, tělo namotané do nějakého kabelu, kterým se nejspíš pokusila improvizovaně - a neúspěšně zajistit. Ale mělce dýchala a na těle nebylo vidět žádného vážnějšího zranění, to bylo to nejdůležitější.

[J35U5xMachina]

... na Rajské vyhlídce ...

"Vážně děkuju, nevím, co bych bez tebe dělal!"
"Ju'r velkam, čumba!"

"Díky, jsem ti vážně moc-"
"Šetři dech a deltuj, čumba!"

"Dík, dál to už zvládnu."
"Jů ouv mí, čumba!"
"Ehm, cože?"

"Cool, you saved me!"
"Cink!"

"Hej, tady, hej! HÉÉÉJ!"
"Tu-dutu-tu-du-dů! Tu-dutu-tu dudů!"

"Hej! Drž ten výtah! Hej!"
"To snad... proč nepočkal?"
"Chill, ještě jednu cestu dolů a nahoru stihne."
"Dobře ale proč..."
...Mezitím ve výtahu...
"Tu-dutu-tu-du-dů! Frrr-Frrrš!"

... Kapitánský můstek ...

Zapnu vysílání skrze reproduktory velínu. Rozezní se po celém Up Flů.
"Cheesus spíking! Dobře mě poslouchejte gangstas, nemám čas, nebudu se opakovat. Deltujte z toho kulturáku! Za pár minut se začne přestavovat zevnitř a věřte mi - nechcete být při tom v něm. Popadněte každý jednu cenou věc a deltujte!
Utíkejte k někomu do domu, abyste se přikšírovali ke křeslům a když žádné nebudou volné, nacpěte se někam, kde zvládnete fakt, že se bude gravitace turbulentně přepínat. Jste hustokrutí démoni z Loukvod! Vy to zvládnete!"

Nadechnu se a oslovím zbytek Apflů.
"@everybody: Hovoří k vám J35U5xMachina - znáte mě z Vejru i za poslední dva týdny osobně. Právě jsem se vrátil z Rajské vyhlídky a dotáhl spoustu lidí - teď potřebuji, abyste jim dali vědět, ve kterých vašich domech jsou volná křesla s bezpečnostními pásy!
Křičte to z oken, ukazujte holotablety čísla... A nebojte, dáme vám vědět, kdy už bude zbývat posledních 30 vteřin, abyste se přikšírovali i vy. A ne že se na někoho vykašlete! Jsme na jedné lodi, pamatujete? Je jedno jestli jsme z Majdexu, LouQods nebo z gangu - jsme teď jedna guilda! Takže like, follow and share love, čumbas!

Jo a poslední věc - vy, co jste pořád na vyhlídce, budete to mít teď fakt drsný. Nejenže se bude měnit grafvitace, ještě tam na vás najedou domy. Nekecám. Hustý, že? Nebudu vám ani říkat, abyste chillovali, čumbas, protože to bude masakr. Já se k vám teda zkusím dostat a pomáhat, až to všechno začne, ale čumbas, v zírou gé natrénováno nemám!
Takže se hlavně držte a zatím... GL!"

¡Cink! Vyhlaš, co musí být učiněno.

[Hope and Glory]

J35U5 ukočí vysílání a je spokojený se svým výsledkem. Dnes se opravdu ukázal jako hrdina. Zachránil ze zdi sto sedm lidí - počítání přesného skóre nikdy nevynechal - a zbývající necelou padesátku dokázal alespoň varovat. Dokázal z můstku zorganizovat přesun těch, kteří to potřebovali, do bezpeční některého z domů.

A to všechno nesporně lépe než by to dokázala MemeSis. Co víc - lépe, než by to dokázal Corneliu.

Nejspíš. Na displeji se odpočítávala předposlední minuta.

Chesus ucítil potřebu se přesvědčit.

Komunikace z Můstku nebyla nijak omezená, takže bylo snadné vyhledal log Corneliova vysílání.

"NA LODI SE MĚNÍ SMĚR GRAVITACE, VYHLEDEJTE BEZPEČNÝ PROSTOR. Vykliďte hygienický box nebo jiný vhodný malý, bytelný a ukotvený prostor od všech tvrdých předmětů. Naplňte ho měkkými výstelkami - použijte polštáře, deky, matrace. Chraňte se zaujetím skrčené polohy v leže na boku a zády ke stěně boxu, sbalte tělo, chraňte si hlavu a obličej rukama a lokty. Jde o dočasný stav. Vyčkejte dalších pokynů! Neopouštějte bezpečný prostor, dokud nebude vyhlášen KONEC přechodové fáze!

Hezký pokus, pomyslel si, ale kolik lidí tak mohl skrze zablokovanou síť zachránit?

Chesus hodil okem na odpočítávadlo. Zbývalo 72 sekund.

Nechal si rychle vyjet záběry z pouličních kamer i z interiéru policejní stanice z Majdexu.

Viděl pěší posly se zprávami.
Viděl hackery, kteří proráží blokádu sítě a šíří zprávu.

Bylo mu jasné, že zpráva nedorazí ke všem Majdexanům, ale i kdyby dorazila jen k části, tak to budou desetitisíce zachráněných.

DESETITISÍCE jedinou zprávou.
A on za tři čtvrtě hodiny tvrdé fyzické dřiny zachránil 107.

Opět nedokázal překonat Corneliovo skóre. Byl poražen o dva řády.

Jezusi, tvá Potíž Hrdina dosáhla stupně 4.

Napiš svému H&G PMku, domluvíme detaily toho, jaká bude možnost tuhle Potíž vyřešit.

[Corneliu Pillat]

... kdesi v Lower Quarters ...

Přemýšlel, jestli jeho dva páry běžců, které vyslal do Upper Floors a Lower Quarters stihly doběhnout před uzavírkou sekcí dřív, než se sem dostal on. Ale Jaworskyho ani Stevensona nikde okolo neviděl. Snad byli oba v bezpečí. Jestli neměli úplně duté hlavy a něco si odnesli z výcviku, který dostali.
Pomalu připlouval k Major. V beztíži bylo lepší, když bylo vše pomalé. Čas se natáhl a on měl jasnou hlavu a možnost přemýšlet. Popraskání kostí u něj znamenalo, že se mu organismus zaplavil reaktivovanými ĺymfocyty, erytrocyty a prekursorními buňkami, suplementy a stimulanty. Látkami, které se pomocí bioinženýrství a APS praktikami ukládaly do porézní struktury kostí a u Cornelia čekaly stovky let na probuzení. Jeho tělem proudil elixír života a on se cítil lehce, skoro jako kdyby byl v meditativním stavu. Zároveň ho v přítomnosti držela pulsující bolest v ruce, kterou schválně přestal blokovat. Zůstával mezi Věčností a přítomností. I jeho pohyby se mu zdály pomalé, ale měl mnohem víc času o nich přemýšlet. Nebo byl jeho mozek překysličený a zaplavený hormony po boji v beztíži a jemu se to jen zdálo? Bylo to ale příjemné, bolesti navzdory.

Zlomená ruka = Změněný stav vnímání - Corneliu musí vnímat svět okolo jako zpomalený. (Pouto 1)

"Tak pojď, holka...", zašeptá, když k ní dopluje a chytí se kabelu. Sám se na něj namotá a nožem ho odřízne od zbytku. Nůž je nevodivý a kabel beztak není pod proudem, toho si měl čas všimnout už dávno. Potom si v klidu prohlédne okolí, přesvědčí se, že nehrozí bezprostřední nebezpečí, přitáhne si Major k sobě a začne se odrážet a manévrovat.
V tom klidu a šumění, kde se i zvuky nesou jako z dálky nebylo obtížné najít nejbližší stísněný prostor. Ukázal se jím malý technický kumbál pro zajištění vstupu do šachet vzduchotechniky. Místnost nejspíš sloužila jako čísi příbytek a vstup do "tajných chodeb", o čemž svědčila vypáčená, ale opětovně zajištěná dvířka nástěnných skříněk i vstupu do šachty, nesčetná graffiti po zdech, páchnoucí matrace a poletující batoh. Nikdo tu ale nebyl a nic moc víc se sem nevešlo. Ale stačilo to.

"Přál bych si ti teď napumpovat do žil to, co tam teď lítá mně, ale to G2 APS nesvede a G3 výzkum ani neskončil...takže ano, stárnu pomaleji, regeneruju rakovinu, nervové poškození a všechno možný, z mý krve by se v labu daly syntetizovat vakcíny na všechny možný choroby...ale dotykem tě uzdravit nedovedu...tam jsme nedospěli...jak to jen ten Ježíš nebo třeba Rasputin dělali, což?", povzdechne si s jistou dávkou pobavení nad tou myšlenkou, "...na druhou stranu tě můžu ošetřit konvenčně a na to tě musím prohlédnout...a to bez dotýkání nepůjde."

Vedl monolog o povaze své síly.

Upevní lékárničku ze svého opasku ke kruhové klice uzávěru dveří, aby k ní měl lepší přístup. Potom kolem toho kola obtočí i kabel mezi sebou a Major. Rozpojí spoj rukavic a nechá je jen částečně připnuté k obleku, jinak z nich vyvlékne dlaně.

"Sue?", vezme jí opatrně za hlavu, zkouší, jestli reaguje na hlas a vyšetří jí pohmatem alespoň krční páteř a hlavu, zda neutrpěla úraz, "Major Susanne Richterová! Budíček!"

Přizdvihne jí víčka a a posvítí jí do očí, aby zjistil, jak reagují zorničky.

"Sue, musím tě vyšetřit, jestli nemáš vnitřní zranění, vnímáš? Můžu se tě dotknout?"

intent: Dát Major potřebnou první pomoc, ošetřit-jí a umožňuje-li to její zdravotní stav, probrat jí. Veterinář je taky doktor (DOVEDNOST 1) a pomůže mu, že musí vnímat svět okolo jako zpomalený (POUTO 1). Opravdu se snaží (VŮLE 2).

[Hope and Glory]

"Skřítci, slyším skřítky,..." zašeptá pomalu procitající Major.

Corneliu její šeptání slyší jako tichý hluboký bas. První slova svého vlastního slyšel také tak, ale teď už sám sebe slyší normálně.

A to snad nikoho nepřekvapuje.

Každopádně probírat jako veterinář ve stavu beztíže ... to zní jako něco buďto hodně cool nebo velký Průšvih, tak dáme 2, takže výsledek bude +2+2-2. Provedl jsi to úspěšně, s hmatatelným dopadem na okolí.

Klidně si dej popis, jak ji probereš nebo popis dodám já později.

[Max Richter]

... LoQods, v prostoru ...

"Je to dron?"
"Je to droid?"
"Je to nějaký chlap!"

V klikatých ulicích pod sebou slyším víc podobných výkřiků. Pár zmatených lidí se drží kdoví čeho, někteří s děsem v očích nebo krví na oblečení, a ukazují si na mě. Kolem nich se vznáší odpadky, suť a spousta dalšího bordelu. LoQods tu najednou vypadá ještě víc low. Zajímavé, jak je vzdálenost od Ráje nepřímo úměrná chaosu, do kterého se HoGlo propadá.

Nechám ty zoufalé lidi jejich problémům a tiše proletím do ústí vcelku úzké a temné servisní šachty. Mohl bych se hned zkraje ještě rychle natáhnout a zachytit rezavého žebříku v šachtě, slézt po něm kousek zpátky a sestoupit dolů do ulic, zkusit jim nějak pomoct. Ale já přece musím pokračovat dál. Hudba mi říká, že se nechám k někomu přitáhnout a ještě nemám pocit, že bych byl v cíli. Nesmím ztratit svoji budoucnost, to by byl průšvih. Osud mě čeká, možná už za rohem.

Touláš se tmou, přemýšlejíc o zármutku nebo ztrátě.

V šachtě se objeví slabé problikávající světla a za okamžik se vynořím na kraji většího prostranství v bývalé servisní části města. Minu mrtvolu jednoho nebožáka nabodnutou na trčící traverzu a napadne mě, že tenhle nejspíš neposlouchal dostatečně svůj přehrávač. A za chvíli mě napadne, že možná skončím stejně, když před sebou uvidím visící pokroucené kabely, které mám jistě ve své dráze. Sice sebou ještě párkrát škubnu, ale je to fakt marné a vzápětí se namotám do kabeláže, která naštěstí není pod proudem.

Můj pohyb se po dlouhé době zastaví. Rozhlédnu se zmateně kolem. To mě moje hudba vedla sem? Proč, ksakru? Vždyť tu nic není? Ne, tohle ještě prostě nemůže být konec. Vymotám se, nějak odrazím a poletím dál. Na druhé straně téhle stavby je určitě další šachta, kterou se dostanu do dalších míst a prostě poletím pořád rovně tak dlouho... no dokud nenajdu toho, koho najít mám. Je to přece dané, tohleto. Přede mnou je koridor, díra uprostřed tohohle všeho bordelu, a na jejím konci mě čeká... no prostě můj osud, no ne?

Mluvíš o svém pocitu, že ve světě je díra.

To fight
To try
To save
I won’t drown when you pull me into you
To fight
To try
To save
I won’t drown when you pull me into you

"Vím, tohle jsem už před chvíli slyšel," zavrčím mezi zuby na svůj přehrávač.

"No tak, do toho!" uslyším někde nad sebou najednou výkřik. "Když už mám chcípnout rukou tupého robota, chci to mít aspoň rychle za sebou. Aspoň tohle byste mi mohli splnit, ne?!"

Přitáhnu se kabelů a otočím. Nade mnou, teda dole pode mnou, uvidím mezi dlouhými řadami rozvaděčů skupinku robotů v dlouhých vznášejících se kabátech. Každý se jednou rukou drží vyviklaných dvířek a druhou mezi sebou drží natáhnutého muže v kožené bundě s utrhnutým rukávem a skoro utrhnutou pravou rukou. Z pusy mu odlétává krev.

"Negativní," odpoví mu sborově roboti. "Pozvolná dekonstrukce má za následek větší množství poskytnutých informací. Chceme vědět o těch skladech, tyto informace jsi nám zatím nedal. Budeme pokračovat v jejich extrakci."


Zůstanu očima přilepený na tom výjevu, ani nevím proč. Nechci se nechat rozptylovat, měl bych rychle pokračovat dál. Ale... ale můžu tomu chudákovi pomoct. Zkusím stabilizovat svoji polohu a natáhnu se do pouzdra po zbrani. Stačí jeden výstřel a bude to mít za sebou, přesně tak, jak si přál. Stejně rychle, jako Lin...

Na krátký okamžik mi před očima znovu projede ten pitomý den, ten blbý nápad a akce, která skončila kaluží krve. To jsem vážně jako on, ten parchant, co mi odněkud z krytu odstřelil parťáka? Ne, Maxi, nejsi.

Hlavou mi znovu problikne fragment skladby, která mě dostala až sem:

To fight
To try
To save

Možná... možná bych měl poslouchat hlavně tuhle část. Možná je mojim osudem něco trochu jiného, než si myslím. A možná si ten chlapík přeje mít rychle za sebou tuhle šlamastiku... a nemusí kvůli tomu zařvat.

Vydechnu a aktivuju rozšířené míření. Kouknu dolů nebo nahoru nebo já vlastně nevím na roboty a zkusím najít nějakou slabinu. Ta dvířka vypadaj chatrně. Jinak se nemají čeho držet. A každý Ohmák má nějakou slabinu, vždyť jejich design vychází z nedokonalosti. Něco tu je, něco, co můžu využít.

Prosazuješ svou moc nebo osud.

HG, hlásím úmysl "Max si bude moct se zajatým mužem alespoň krátce promluvit". Jde na to přes Cit pro zvláštnosti 2. Pravděpodobně se tu projeví vlastnost prostředí, kdy ozbrojené konflikty vedou k něčí smrti. A dám do toho 4 vůle.