Zajímá ještě někoho sedmnáctý?

[midewiwin]

....bývalý režim, ať mi z pohledu někoho, kdo ho fakticky nezažil, přijde dost hrůzný, pořád nebyla, vím já, krvavá sklizeň Rudých Khmerů nebo něco podobného, tj. něco absolutně vytrhujícího z běžné reality, ale věc, v níž se dalo nějak žít. Blbě, s mnoha "ale", ovšem šlo jím nějak proplout, za cenu tu větších, tu menších osobních ústupků.

Průšvih byl v tom, že v úvodním, dost dlouhém období mohl být kdokoli vytržen z běžné reality, a to z hodiny na hodinu. Nemusel vůbec vědět, co mu to spadlo na hlavu. Od metod Khmerů se to až na ty hromady lebek moc nelišilo. To soukolí ho mohlo vyplivnout za pár měsíců, anebo taky mohl skončit zahrabaný někde u zdi lágru.

[jjelen]

Tak on měl ten režim několik dost rozdílných fází, 80. léta byla něco jiného než začátek 50., ač bych žít nechtěl ani v jednom

[Argonantus]

Oslýkova veřejná zpráva o sedmnáctém listopadu

I.
V roce 1999 jsem o Sametové revoluci napsal pojednání, zahrnující důvody, průběh a následky, jak to vidím, pro vlastní potřebu. Je tam plno detailů, které se týkají třetích osob, kterých se nechci dotknout, takže tato Osobní Oslýkova zpráva zůstane světu navždy neznáma. Po dalších dvaceti letech se ovšem téma zase posunulo jinam, víme víc, a lze proto některé klíčové detaily doplnit zprávou další, kde už k utajení není důvod.

Pro potřeby průběhu událostí doporučuji tuto kýmsi vyrobenou online reportáž událostí https://www.seznamzpravy.cz/clanek/17-l ... 1989-78521 která je dost přesná, až na ne moc podstatné detaily. Pro srovnání je zajímavá i verze, kterou lze nazvat „oficiální,“ protože se odvolává na ÚSTR a Pavla Žáčka https://www.respekt.cz/fokus/den-kdy-padli-komuniste .

V době psaní osobní zprávy někdy v roce 1999 jsem byl přesvědčen o několika základních skutečnostech o Sametové revoluci:
- Že události spustila složitá manipulace, řízená zřejmě z Moskvy. Jejím cílem byl stav, popisovaný v záhadném ruském dokumentu, vysílaném naší televizí někdy na počátku roku 1990 (a pak se navždy ztratil). V něm byste zjistili, že šlo hlavně o glasnosť, perestrojku a ekonomickou prosperitu (záběry nacpaných obchodů), hlavními postavami byli Mohorita, Bartončík a další (bohužel si další jména nepamatuji), a hlavně, v celém příběhu se nevyskytlo slovo Havel.

- Nicméně takto očekávaný stav se velmi rychle vymkl plánovačům z rukou, prakticky už během prvního víkendu. Opuštěného kormidla se chopilo Občanské fórum a už ho nepustilo z ruky. Ani Gorbačovští komunisté nebyli schopni ve svých řadách objevit použitelné jedince

- Takže nakonec byli na hlavu poraženi všichni komunisté bez rozdílu, sláva nazdar.

- Nade vším se vznášela klidná jistota, že Západ, čili hlavně USA a NATO, měly v tu chvíli věci už pevně v rukou, držely Sověty v matové síti a hrála se vojenskostrategická koncovka studené války, mířící k celkové úplné porážce komunismu.
Musím přiznat, že po dalších dvaceti letech jsem z některých těch jistot trochu vystřízlivěl. Víme některé věci, které jsme 1999 nevěděli, a nové tisíciletí nám je docela ošklivě demonstrovalo. Třeba, jak to vlastně bylo s tím Prognostickým ústavem. Víme i věci ještě novější, týkající se otázky násilí a revoluce. Jak to všechno mohlo dopadnout úplně jinak.

Třetí zajímavý fenomén je, že některá fakta jsou z historie systematicky vymazávána. O sametové revoluci sice existují kilometry textů na internetu (to také 1999 nebylo), ale v halasném opakování těch nejjasnějších fakt se některá další úplně vytrácejí.
Celkový pohled se nějak zásadně nezměnil, zmíněné odrážky vlastně stále platí všechny čtyři. Nicméně skoro nad každou z nich se vznáší nějaké nevysvětlené ALE.

II. Seznam podstatných faktů o demonstraci 17. 11. 1989
1) Přítomnost významné delegace KGB v listopadu v Praze
2) Přítomnost Alexandra Dubčeka poblíž Vyšehradu 17. 11. 1989 a jeho zatčení.
3) Co vlastně ti studenti chtěli
4) Trasa pochodu akce – kdo průvod vedl a kam
5) Zavřené domy a průjezdy večer 17. 11. 1989 v místě zásahu na Národní třídě.
6) Existence dvou policejních kordónů – před a za demonstranty.
7) Lidé na střeše Ústavu státu a Práva.
8) Existence fotografií demonstrace a jejich šíření.
9) Neexistence jakéhokoli zásahu proti disidentům, zejména o víkendu 18. 11. a 19. 11., ale ani později.
10) Energie, s jakou se vytrvale prosazovali – a nakonec zcela prosadili – vedle disidentů pracovníci Prognostického ústavu, v čele s trojicí Komárek – Klaus – Dlouhý, a následně i Zeman, Ježek, Ransdorf, Tříska.

Ad 1) – záhada sovětské delegace
Je fascinující skutečnost, že zrovna v době rozhodující demonstrace, doprovázené asi nejsložitějšími policejními manévry za mnoho let, byla u nás velikánská delegace sovětských generálů KGB. Generálové nebyli jen dva, o kterých mluvil Václav Bartuška ve své knize, ale tři jenom v té delegaci, k tomu Teslenko jako čtvrtý ještě zvlášť, a to nepočítáme místního našeho generála Lorence. K tomu navíc ještě různí plukovníci. V čele všech těchto pánů byl náměstek předsedy a náčelníka II. hlavní správy KGB SSSR genpor. V. F. Gruško, tedy jasněji, muž číslo 2 celé KGB. Delegace tu byla přímo 17. listopadu 1989, přesněji 14. 11. až 18. 11. Důkladně se tím zabývá materiál ÚSTR https://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikac ... ky/kgb.pdf

Oficiální verze pana Žáčka velmi rozhodně tvrdí, že tato delegace neměla na události žádný vliv, a z uvedeného dokumentu je patrný velikánský program návštěvy, plný protokolů a referátů, které skutečně nijak nesouvisí s demonstrací 17. listopadu. Evidentní je, že program setkání musel být vymyšlen před celou výpravou (tedy před 14. 11. 1989), a tehdy ještě plno informací nemohl zjistit vůbec nikdo na světě. Jiný fakt, Žáčkem zdůrazňovaný, je to, že sovětští činitelé odjížděli s ujištěním, že se na Národní vlastně nic světaborného nestalo.

Poviťme si na to blíže. Žáčkův materiál vychází z písemností a výpovědí, které měl k dispozici. Za klíčový bod oficiální verze pokládám zprávu o Lorencových telefonátech přímo 17. 11. z té konference.
Vyplývá to třeba z výpovědi soudruha plukovníka Karla Vykypěla, jinak náčelníka kontrarozvědky, Lorencova zástupce a v podstatě muže č. 2 české StB:

V žádném případě jsem se nezdržoval na operačním středisku FMV, ani jsem v této době nehovořil telefonicky se s. [Václavem] Jirečkem [ministrem vnitra a životního prostředí ČSR], nebo Bytčánkem. Seděl jsem až do večeře v místnosti prvního náměstka, a telefony si obsluhoval sám první náměstek. Je pravdou, že první náměstek měl několik telefonátů, ale s kým hovořil, si nepamatuji. Podle mého názoru to byly telefonáty s největší pravděpodobností se s. Bytčánkem.
…Po odjezdu na slavnostní večeři jsem pak v průběhu této večeře bral několik telefonátů, přičemž této večeře se zúčastnil i s. Lorenc. Při této večeři jsem se informoval u s. Bytčánka průběžně o stavu v centru Prahy, tedy o pohybu demonstrace, přičemž stále jsme se s. Lorencem byli za jedno v tom, že nelze vzniklou situaci řešit nějakým zásahem pořádkových sil. Z telefonátů se s. Bytčánkem jsem chápal, že tentýž názor má i s. Bytčánek. Frekvence telefonátů se s postupem doby večeře zvětšovala, přičemž vím, že mezi volajícími byl i s. Horčík. Z osobního rozhovoru se s. Lorencem jsem se ještě v průběhu večeře dozvěděl, že měl telefonický rozhovor i se s. Štěpánem [Ing. Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze], ale jaký byl konkrétní obsah rozhovoru, nevím. Chtěl bych ještě pro úplnost uvést, že já jsem telefony pouze bral, s volajícími pak hovořil s. Lorenc osobně. V době, kdy průvod byl již na Národní třídě, což jsem věděl podle telefonických vzkazů, jsem telefonoval na číslo s. Nováka [genmjr. RSDr. Karel Novák, I. náměstek ministra vnitra a životního prostředí], kde se mi však ozval s. Jireček. Po vzájemné výměně informací k průběhu události jsme došli ke stejnému závěru, že je třeba rozhodně počkat a hlavně nezasahovat. O obsahu tohoto telefonátu jsem informoval s. Lorence, kterého jsem seznámil s názorem českého ministerstva vnitra a životního prostředí. Před ukončením večeře, bylo to kolem 20.00 hod. spíše krátce po 20.00 hod., jsem telefonoval s. Bytčánkovi, který mi znovu sdělil, že na Národní třídě je dav lidu, že dav není v pohybu a že se situace nezměnila. S. Bytčánkovi jsem sdělil rozhodnutí prvního náměstka, že pojedeme na naši správu do Bartolomějské, opravuji na správu [Sboru národní bezpečnosti] hl. města Prahy a Střed. kraje. Po odjezdu z Prahy 6 jsme se chtěli podívat přímo na místo, přičemž pohledem na Národní třídu při průjezdu po Smetanově nábřeží jsme zjistili, že na Národní třídě je sice ještě zvýšený pohyb osob, ale rozhodně už se po Národní třídě nepohyboval organizovaný dav. Proto s. Lorenc rozhodl okamžitě odjet na Městský výbor KSČ, kde se chtěl osobně informovat o znění zprávy, opravuji o sdělení pro ČTK. Po příjezdu na Městský výbor KSČ, podle mého názoru asi po 21.00 hod., nás přijal ve své kanceláři sám s. Štěpán, který hned při našem příchodu projevoval uspokojení nad tím, že nedošlo k žádnému zásahu, že celá situace byla dobře zvládnuta.

Podplukovník Pitra vypověděl:
“Během večeře předával několik telefonátů I. náměstkovi ministra vnitra a plk. Vykypělovi. „Vím, že asi dvakrát volal [náčelník správy Státní bezpečnosti Praha] plk. [JUDr. Jiří] Bytčánek a informoval náměstka o situaci na Národní třídě. Já jsem pokaždé šel pro volaného do jídelny a přivolal jej k telefonu. Hovory byly většinou vedeny z [ze zvukově izolované hovorny v prostoru] prosklené vrátnice, normálním služebním telefonem. Vzpomínám si také, že jednou volal tehdejší primátor [hlavního] města Prahy [RSDr. Zdeněk] Horčík, a ten volal civilní linkou. Vzpomínám si, že plk. Bytčánek, ještě než jsem přivolal gen. Lorence, se mi zmínil do telefonu, že na Národní třídě je zima, manifestanti tam sedí na zemi, a říkal mi, že v té zimě tam snad dlouho sedět nevydrží a zřejmě se rozejdou. Také jsem zaslechl generála Lorence, jak do aparátu [nevím komu] říká, aby se nezasahovalo, že bude vhodné ještě počkat. […]

Nakonec se tu připojuje „vyviňovací“ historka řidiče pana Lorence na závěr:
Řidič se vlastně až ráno od svého nejvyššího služebního funkcionáře dozvěděl, že na Národní třídě došlo k zákroku. „Připadal mi z toho vyšinutý a pořád mu bylo divné, kdo dal příkaz k zásahu. O tom, jaká byla reakce Sovětů na tyto události, v autě nehovořil […] Těžko se mohu vyjádřit k tomu, co si myslel o vývoji po listopadu 1989, vím, že už před tím mluvil o tom, že se to sype a že to spěje ke špatnému konci. O tom však mluvil pouze obecně, jinak konkrétně to dále nerozváděl. Z jeho reakce 18. 11. 1989 se domnívám, že zásahem na Národní třídě byl překvapen.“

Tento oficiální výklad událostí má jedinou vadu – že nedává žádný smysl.
Podle této verze totiž dvěma nejmocnějším mužům ve státě, šéfovi StB Lorencovi a jeho zástupci Vykypělovi, doplněnými ještě daleko mocnější delegací generálů KGB z Moskvy, jejich přímí podřízení drze lhali, dali si svévolně sami rozkaz k uzavření demonstrace a jejímu následnému zmlácení, a potom to úspěšně zatajili, že se jako nic nedělo. A ti nadřízení přesně takovému postupu marně bránili (proč, když se vlastně nic nedělo?). A nakonec nechali odjet sovětské soudruhy do Moskvy s hromadou nesmyslných informací, které se musely zjevně do pár dní odhalit. Má vůbec někdo představu, co se stane, když vědomě lžete generálovi KGB a jste navíc jeho podřízený?

Pavel Žáček coby historik pro mne až nepochopitelně věří všemu, co mu tihle lidé napovídali. Při tom tito svědkové, v čele s proslulým generálem Alojzem Lorencem, byli sami v nebezpečí, že budou za to všechno trestně stíháni. Kromě toho to nebyli zrovna slušní lidé, byli to profesionální špióni a rozvědčíci. Takže bylo možná vhodné uvážit možnost, že nevypověděli úplnou pravdu.

V některých místech výpovědí vidím evidentní lži již v kontextu. Vykypěl sice v žádném případě nehovořil s Bytčánkem, ale v další výpovědi se najednou u něho telefonicky informoval o průběhu demonstrace.
Bytčánek, působící někde ve štábu akce, si rozhodně nemohl myslet, že se demonstrující rozejdou, pokud věděl, že jsou na místě zavření kordónem z obou stran. Sovětští soudruzi odjeli s pevnou jistotou, že se na Národní nic nestalo, a při tom je nijak nezaujalo, že se o tom „nic“ jejich čeští podřízení telefonicky neustále ujišťují. A když za pár dní zjistili, že jsou za úplné pitomce, nejspíš nad tím mávli rukou. Nu vot ničevo… Vykypěl také rozhodně nemohl vidět z nábřeží od Národního divadla na místo demonstrace, neb Národní třída je zahnutá, jak si každý může snadno ověřit. Pohled z nábřeží by neměl žádný smysl a jeho výprava na místo se nejspíš musela odehrát úplně jinak.
Štěpán se rovněž nemohl radovat, jak byla situace dobře zvládnuta bez zásahu, pokud věděl, že jsou demonstranti na místě zavření. Zřejmě by se někam vypařili.

Pro zkušené lháře je typické, že využijí pravdu, až kam to jde, a pak něco trochu přidají. Štěpánova věta najednou začne dávat smysl, když necháme jen její část, že situace byla dobře zvládnuta a tu část, že nedošlo k žádnému zásahu, bereme jako svědkův doplněk.
Stejně jedovaté je Lorencovo ujišťování, že je třeba rozhodně počkat. Na co vlastně, když se nic neděje? Kdo trochu zná mechanismy politiky nebo armády, nasnadě je čekání na schválení akce. A pokud čeká na schválení sám Lorenc, pak jedině a nevyhnutelně někoho instančně ještě nadřízeného.

Zde je třeba zarazit a připomenout, že Lorenc jakožto první náměstek ministra vnitra Kincla tomuto ministrovi vlastně nepodléhal, stejně jako ministr vnitra tehdy nepodléhal předsedovi vlády. Lorenc coby první náměstek ministra vnitra a šéf StB byl řízen buď přímo vedením strany (čili lidově politbyrem, oficiálně Ústřední výbor komunistické strany), nebo byl řízen přímo z Moskvy vedením KGB. Víme při tom, že politbyro nebylo ten večer k dispozici, jediný jeho člen na scéně byl osamělý Štěpán, kdežto nadřízení soudruzi z KGB stáli Lorencovi přímo u nosu. Stačilo s příslušnými z nich prohodit pár slov, když byla nějaká vhodná chvíle. Bez usvědčujících telefonátů, které lze odposlechnout, nebo písemností. Přesně tak se to ostatně běžně dělá ve zločineckých mafiích, v tajných společenstvích, v rozvědných organizacích i v byznisu, pokud jde o podezřelou a nebezpečnou operaci; rozhodující šéf dá pokyn ústně, často i nějakým smluveným znamením, právě proto, aby v oficiálních zápisech nebo nahrávkách nebylo nic vidět a v případě neúspěchu šlo tvrdit, že s tím neměl nic společného. Moskva musí zůstat dokonale čistá a perestrojková.

Pro účely trestního stíhání je to celé neprokazatelné a k ničemu; soud musel vycházet z toho, co měl ve svědectvích a na papíře, a proto zcela škrtnout roli trojice estébáckých šéfů Vykypěl, Bytčánek a Lorenc, a v síti zůstalo vedení policie přímo na místě, tedy velitel celého zásahu podplukovník Michal Danišovič a velitel školního pohotovostního pluku major Bedřich Houbal. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vrch ... domaci_jpl

Pro účely zdravého rozumu je nutno připustit, že Danišovič s Houbalem těžko mohli celou akci svolat a zorganizovat jako svoji soukromou akci, jak nevyhnutelně vyplývá z Žáčkovy oficiální verze. Že v tom jeho všemocní nadřízení nejspíš nějak vystupovali a nespadlo to z nebe, nasvědčuje prokázaný fakt, že existovala bezpečnostní akce „STUDENT,“ vyhlášená jejich nadřízeným Jiřím Bytčánkem, s instruktáží a rekognoskací terénu na místě (!) již 16. 11. http://www.totalita.cz/1989/1989_1117_dem_bezp.php
Bohužel se nám o této pozoruhodné instruktáži i akci dochovalo pozoruhodně málo dokladů; zřejmě to šlo do skartace úplně první ze všeho. Koho to překvapuje.

Danišovič o té instruktáži tvrdí, že „stanovisko MV KSČ a FMV bylo nepustit průvod po Praze.“ Čemuž lze docela věřit, s ohledem na výsledek to dává i smysl, ale prokazuje to zajímavou věc – že se od začátku vědělo, minimálně den předem, že bude třeba k mírumilovné a povolené demonstraci SSM masivní policejní asistence.

Což vrhá na celou akci velmi zvláštní schizofrenní světlo, zcela rozbíjející častá tvrzení, že to byla „povolená režimní demonstrace,“ jak hlásá třeba Michal Semín. Byla povolená a schválená, a měla demonstrovat dialog s opozicí, ale kupodivu, tento nenásilný dialog vyžadoval vyhlášení mimořádné bezpečnostní akce STUDENT a nasazení značných policejních sil.

Důkazem toho, že soudruzi v Moskvě o tom celou dobu věděli také, vidím jednak v nehájitelnosti teorie, že by je nějaký Danišovič takto drze všechny obelhal, jednak v tom Lorencově finálním vyčkávání. Nejspíš skutečně čekal na souhlas, a mohl čekat jen na ty soudruhy generály KGB z Moskvy. Kteří zrovna přednášeli jakýsi zásadní referát o čemsi. Jinak Lorencovo vyčkávání mezi 19:45 a 20:30 nedává žádný smysl; rozehnat dav, zmlátit ho, propustit, cokoli, mohl učinit ihned, pokud by tomu velel.

Z pozoruhodného seznamu osob, které tehdy telefonovaly – primátor Horčík, generál Novák či ministr Jireček, a zřejmě i Miroslav Štěpán coby jediný osamělý člen politbyra – nikdo neměl takové postavení, aby mohl Lorencovi jednoznačně velet. Byl tedy zjevně nutný přímý souhlas soudruhů z Moskvy, právě jako u operace Dunaj, nebo jiných nejvýznamnějších operací tohoto druhu. Telefonické dotazy indikují vinu těch volajících v tom, že zřejmě také věděli, co se děje, a kontrolovali, jak to postupuje. Jinak by logicky mohli spát někde doma, jako třeba sám Jakeš nebo federální ministr vnitra Kincl; naprosto neměli důvod volat v pátek večer do místa sovětské delegace a řešit, co se děje na Národní.

Pro účely trestního práva taková logická úvaha samozřejmě nestačí, a tím méně lze dovodit, že by tato skupina zásah jakkoli řídila. V případě Štěpána to ostatně u soudu přesně tak dopadlo; jeho podíl na 17. listopadu není prokázán.

Ad 2) Dubček na Vyšehradě
Z knihy Jana Bauera Převratné události v českých dějinách se lze dočíst, jak byl Alexandr Dubček zatčen kus od Vyšehradu. Měl to na starosti jistý major Žák, tentýž muž, co zatkl v lednu 1989 Václava Havla. „Někdy kolem osmnácté hodiny jsem dostal rozkaz zajistit Alexandra Dubčeka, který se chystal na Vyšehradě promluvit k manifestantům. Tento údaj byl zjištěn z odposlechu Jana Urbana, který Dubčekovi volal ke Slavíkovým. Vyslal jsem na Vyšehrad skupinu asi pěti lidí pod vedením kapitána Nepomuka Dubčeka zadržet a zdržet ho tak dlouho, aby nemohl vystoupit….“

Událost, vytržená z kontextu, postrádá důležitý začátek i konec. Kdo Dubčeka na ten Vyšehrad poslal, a kdo to odhalil a naopak jeho účasti zabránil.
Je totiž vrcholně nepravděpodobné, že Dubček, který nevyvíjel dvacet let prakticky žádnou činnost, by se sám najednou dovtípil, že kolem prochází unikátní historická příležitost se vrátit do politiky v plné slávě. Stačí si totiž představit, jak úplně odlišně by vypadala Dubčekova úloha, kdyby se k revoluci připojil na jejím samotném začátku, mluvil by ke studentům – jako široko daleko jediný významný člověk – a dokonce by možná ve finále schytal s těmi studenty i pár ran. Nelze si představit velkolepější comeback. I Havel, který se zjevil na scéně až o dva dny později, by tím zdaleka neměl úlohu tak jednoznačnou. A později by nápad na Dubčekovo prezidentství představoval zřejmě vážnou alternativu.

Pan Bauer tuto zásadní otázku nechává v pološeru; zmiňuje Urbana a Slavíkovy, kteří o tom někde telefonovali. Lze si představit celou řadu variant, kdo komu volal, aby šel Dubček na Vyšehrad; původním iniciátorem nápadu mohl být Urban i Slavíkovi, ale dost možná ještě někdo další, od koho tu zprávu dostali a jen ji přenášeli dál.

Lze si uvědomit i to, že celá epizoda může mít i celkem nevinné vysvětlení; původní iniciátor nemusel tušit dalekosáhlé plány, které mají soudruzi z StB i soudruzi v Moskvě, a byla to pro něho prostě jedna z mnoha demonstrací toho roku, nějací svazáci a studenti, bylo by fajn, kdyby se k nim připojil někdo významný, mělo by to větší váhu. V tu dobu by to zřejmě kdekomu připadalo jako rozumná úvaha.
Jiná možnost ovšem je, že řetězec iniciátorů sahal až k místům, kde skončila minulá úvaha; do hlubin StB a KGB.

Dubček se jevil pro moji generaci a pro studenty celkem nezajímavý; leckdo z nich by se možná opatrně vyptával, kdo to vlastně je. Soudruzi v Moskvě to ovšem mohli vidět úplně jinak. V každém případě by nám ve výsledku připadal jako mnohem lepší varianta, než Jakeš. Vlastně jako lepší varianta, než prakticky všichni vysoce postavení soudruzi, kteří se nabízeli. Navíc byl známý a slavný i na Západě; pro leckoho by to byl symbol, že se věci v Československu opravdu pohnuly k lepšímu. Takže zcela dává smysl varianta, že Dubček mohl být součástí celého plánu akce STUDENT, možná tajná součást, známá jen velmi malé části aktérů.
Opačný konec problému – kdo to celé odposlouchal a zkazil - je překvapivá. Akci totiž odposlechla jakási část policie, jak svědčí původní zdroj o majoru Žákovi, a akci zarazil osobně Štěpán https://domaci.ihned.cz/c1-39098280-dub ... a-vysehrad

Miroslav Štěpán se tím stává jednou z nejzáhadnějších postav. Jak už padlo, byl to vysoce postavený člen politbyra, dokonce možná i druhý nejvyšší po Jakešovi. Zvenku vypadal jako korunní princ, ten mladý, co to převezme, až ta stará parta Jakeš, Bilak, Indra a Hoffman konečně zmizí ze scény. V prapodivném aktuálním dokumentu české televize, vysílaném 26. 11. 2019 https://www.parlamentnilisty.cz/arena/m ... ena-604864 který je plný fantasmagorií a lží, tohle přímo potvrzuje Jakeš a výjimečně bych mu i věřil. Chtěl to „předat tomu Štěpánovi, ale on neuměl čekat.“

Přesně tak to vypadalo i zvenku. Náznaky, že se se Štěpánem počítá i do budoucna byly nejrůznější. Ulčák mne potkal v létě 1989 a vysvětloval mi, že ten Mirek Štěpán do toho opravdu vidí. A konečně, Štěpán byl do čela nového politbyra po odstoupení Jakeše 25. 11. 1989 opravdu zvolen, na což už také leckdo zapomněl; byl totiž svržen už za pár hodin zuřivým odporem demonstrantů na Letné i mnohých vlastních soudruhů. Odešel s prorockými posledními slovy, že „budou-li lidé jako já vyhnáni od moci, tato země brzy přestane být socialistická.“

Štěpán se choval úplně jinak, než ostatní; u všeho byl, všechno řídil a cítil ke všem minimum respektu. Jak někde podotkl Havel, „Štěpán si za dva roky udělal víc nepřátel, než ti ostatní za dvacet let.“ Ostatně, jak vidno, věděl dopředu o demonstraci 17. listopadu, a zvědavě volal Lorencovi, jak to vypadá. A byl náramně spokojen, když slyšel výsledek. Do varianty, že byl ve skutečnosti exponent Moskvy a byl s Lorencem v této věci od začátku, nahrává to jeho sepjetí se svazáky – s Mohoritou, Ulčákem a dalšími podobnými typy.

Jenže potom najednou dělá Štěpán Moskvě zjevnou čáru přes rozpočet a nechává zatknout Dubčeka. S vědomím, že to je očividně proti vůli té hrůzostrašné delegace, Lorence a kdovíkoho ještě. Vysvětlení záhady nabízí opět Jakeš ve zmíněném dokumentu, a je sice fantastické, ale smysl dává; Štěpán byl ve skutečnosti napojen na ty sovětské soudruhy, kteří postřehli, že Gorbačov komunismus nezachraňuje, ale demontuje; a hodlali ho svrhnout, a dokonce ho nakonec v roce 1991 opravdu svrhli. Pokud to tak opravdu bylo, je Štěpán úplně jiná kategorie padoucha, než všichni ostatní; vedl všechny k opravdové katastrofě světových rozměrů.

Ve výsledku ovšem zafungoval přesně stejně, jako Lorenc a Gorbačov; jeho malá podvratná akce měla úplně nechtěný výsledek, že pohřbila komunistům důležitou zbylou naději. Dubčekova úloha byla tím zmařena hned prvního dne, takže si ho nikdo moc nevšiml. Čímž Dubček zůstal pro českou část scény a mladší generaci naprosto nezajímavý, a všichni k němu měli nadále vztah sice zdvořilý, leč nenadšený. Viz nedávné vyjádření Petra Pitharta, který připomněl Dubčekovu tristní úlohu v roce 1969. Na scéně se objevil reálně Dubček až ráno 24. 11. 1989, tedy vlastně v den, kdy už politbyro odstoupilo. Václavák mu zdvořile, leč nikoli uchváceně zatleskal, a to bylo celé. Kdokoli později čekal od Dubčeka cokoli převratného, byl stejně mimo, jako ti, kdo skládali naděje do Adamce, Mohority nebo dokonce Hegenbarta.

Ad 3) Co ti studenti vlastně chtěli
Už byla řeč o podivné dvojakosti celé demonstrace 17. listopadu. Na jedné straně svazácká demonstrace a oficiální vzpomínka na Jana Opletala, těžko si představit něco nudnějšího a rituálnějšího. Na straně druhé oficiální začátek Sametové revoluce, jedna z úplně nejpamětihodnějších událostí dějin, dvakrát červeně podtržená tím, že je dodnes aktuální.

Jasný fakt je, že se to původně celé upletlo při jednání nezávislého hnutí Stuha a vedení SSM. Stuha chtěla navázat dialog s oficiální mocí a zviditelnit se, jako mnoho jiných podobných nezávislých iniciativ, které tehdy rostly jako houby po dešti. SSM chtělo naplnit ideje soudruha Gorbačova, tedy glasnosť a perestrojku. Ostří mezi oběma póly mírnilo to, že Stuha byli mladí lidé, nikoli přímo ti hrůzostrašní disidenti, placení imperialismem, a SSM byli také mladí lidé, tedy snad ne rovnou ti hrůzostrašní bolševičtí starci, kteří začali svoji kariéru vlastizradou v roce 1968. Samozřejmě to byla iluze, protože lidé ze Stuhy samozřejmě chodili celý rok před tím na ty zakázané demonstrace, a jedním z hlavních lidí na vrcholu SSM byl přímo zlopověstný Štěpán.

Nicméně obě strany akci chtěly, a proti všemu očekávání se na ní skutečně dohodly. Před pár měsíci úplně nemyslitelný výsledek.
Na místě samém bylo ovšem všechno jinak. Účastníci průvodu si od začátku mysleli svoje, a akci SSM brali jako záminku. Nějaká dohoda SSM a Stuhy je tak moc nezajímala, nebyl žádný důvod ji dodržet, protože oni osobně ji s nikým neuzavřeli. Teorie o tom, jak to všechno byli svazáci, studenti žurnalistiky a režimní dětičky, jak hlásá třeba Semín, troskotá na velikánském počtu účastníků; oficiální čísla https://www.seznamzpravy.cz/clanek/17-l ... 1989-78521 mluví asi o deseti tisících, jinde se i přidává, ale v každém případě to naprosto nekoresponduje s množstvím studentů žurnalistiky nebo přesvědčených aktivních svazáků. Je evidentní, že převažovali lidé nejasného původu, známí známých, co se o akci někde doslechli a chtěli taky na nějakou demonstraci. Naše skupina čtyř lidí je typická ukázka – student byl pouze jeden z nás, a nikdo jsme tam nešli z lásky k SSM.

Pokud chtěli Lorenc a Gorbačov burcovat lidi, pak museli být překvapeni, protože počet byl impozantní ještě předtím, než došlo na to slavné mlácení; dokonce se zdá, že demonstrantů přišlo paradoxně moc, takže v jedné fázi na Národní část lidí pustili domů a dav uměle zmenšili.

Opačná stránka problémy bylo základní nedorozumění, které se táhlo celou perestrojkou; lid chtěl něco jiného, než Gorbačov; málokdo přišel na Albertov socialismus zachraňovat.

O této často zkreslované otázce jasně svědčí i dobové fotografie transparentů https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/same ... ertov1.jpg . Problémy SSM a strany jsou asi tak to poslední, co měli účastníci na srdci. I často zmiňovaný transparent „OPLETAL MĚL ODVAHU“ nesl tehdy dost jasné a zcela aktuální poselství.

Tohle vše je třeba doplnit tím, co ti lidé skandovali, a to bylo často daleko drsnější a pro komunisty rozhodně ne příznivé. „Masaryka na stovku – Havla na druhou stranu!“ - reagovalo to na obzvláště šílenou novou stokorunu s Gottwaldem, kterou lid považoval přímo za provokaci, navíc tam Gottwald vypadal jak zetlelá zombie, takže to nakonec tiše stáhli sami komunisti (dnes je to skoro neznámá bankovka). Tato dvě jména byla vůbec suverénně nejčastější už na Albertově; pak snad ještě ten Opletal, a to je asi celé.

O Gorbačovovi nepadlo snad vůbec nic, o Dubčekovi také ne, vlastně o žádném „hodném“ komunistovi. Mluvilo se hlavně o Jakešovi a Štěpánovi, a vůbec ne dobře. „Jakeše do koše!“ „Na Hradě se krade!“ – což se týkalo nové Štěpánovy aféry.
Dominovaly dva hlavní požadavky – „SVOBODU, SVOBODU,“ asi suverénně nejčastější heslo celé revoluce, a „NECHCEME NÁSILÍ,“ specifické zejména pro tuto demonstraci 17. listopadu, aktuálnější, než co jiného. Ve finále také „Máme holé ruce!“

Také si neodpustím poznamenat, že tématem žádného z hesel nebyl materiální nedostatek, touha po luxusním zboží a podobně, jak docela drze lže Václav Klaus. Nebylo žádné heslo, volající po Mercedesech a plných prodejnách.

Stejně tak ovšem není pravda, že demonstranti nechtěli kapitalismus. Nikdo nic takového neříkal, protože to bylo jednak velmi nebezpečné, jednak v tu chvíli opravdu nedůležité. Kromě toho je samo slovo „kapitalismus“ divná marxistická nadávka pro „ty druhé,“ západní státy to o sobě neužívaly a neužívají (označovaly se raději jako svobodné, demokratické či liberální). Otázku, zda chcete kapitalismus, s oblibou kladli zejména komunisté. Ptal se na to Adamec v rozhovorech s Havlem, a zjevně to velmi leželo na srdci Štěpánovi v době jeho pádu. Prakticky všichni revolucionáři na to odpovídali velmi vyhýbavě, protože se nechtěli zaplétat do nepřehledné ideologické terminologie. Nejblíže problému byla asi hesla „Chceme být normální“ a „zpátky do Evropy,“ ale nejsem si už jist, jestli se tohle objevilo už 17. listopadu, nebo až o něco později. Ale určitě se objevilo „poslední zvonění,“ spojené s cinkáním klíči, a zjevně adresované komunistům jako celku, a to bezpečně už 17. listopadu.

Opravdu zásadní byla již o pár dní později otázka, zda někdo „souhlasí se zásahem“ (policie proti studentům), či „nesouhlasí se zásahem.“ Tohle byla původní určující morální hranice revoluce; kdo souhlasil se zásahem, byl komunista a lump a stará struktura, a kdo nesouhlasil, byl s námi, i kdy pocházel ze samotného jádra KSČ (Vasil Mohorita, šéf SSM, který nakonec zásah odsoudil) nebo z policie (týpek, který se omlouval na Letné davům).

Ad 4) Trasa průvodu
Mnoho konspiračních teorií staví na této otázce. Řekl bych, že po úloze agenta Zifčáka – Růžičky jde o snad nejvíce diskutovaný problém.
Při tom trasa byla od začátku dohodnuta mezi SSM a Stuhou, že povede z Albertova na Vyšehrad. Byl to požadavek SSM. A už u Albertova svědčili někteří pořadatelé, že měli problémy bránit lidem, aby se šlo na Václavák rovnou. Dav samozřejmě chtěl na Václavské náměstí. Ještě na Albertově došlo na dohodu skandováním (Napřed – na – Vyšehrad – potom – na – Václavák). Byl to rozumný kompromis, času bylo dost, celkem se to nabízelo.

Cesta z Vyšehradu na Václavák, pro slavnostní veliký průvod, který vyžaduje větší ulice, dává vlastně jen dvě rozumné možnosti – přímou trasu Vyšehradskou na Karlovo náměstí a Vodičkovou, nebo delší, ale jednodušší, po nábřeží a po Národní. Pokud policie zablokovala první možnost ve Vyšehradské, jakž se i stalo, pak mohla plným právem očekávat průvod na Národní o něco později. Což se také stalo. Takže mne nijak nepřekvapuje, že StB mohla počítat s Národní třídou už nejméně v té instruktáži 16. 11. 1989.
Další úvahy o tom, jak průvod „vedl“ Zifčák, případně bratři Bendové, případně kolik tam bylo dalších tajných, pokládám za zcela nepodstatné. Bylo úplně jedno, kdo šel v čele průvodu; průvod by došel na Národní za všech okolností, protože vlastně jinudy nemohl. Ať zamýšlel kdokoli cokoli, nebo i kdyby nikdo nezamýšlel nic, byla trasa průvodu jasná a žádnou záhadu v tom nelze najít.

Ad 5) Zavřené domy a průjezdy
Tohle je jedna z těch otázek, o které se moc nemluví, a netuším, proč vlastně. V okamžiku, kdy se do nás kordon policajtů z Mikulandské pustil, zkoušeli jsme naivně „normálně odejít.“ Pečlivě jsme obešli celý uzavřený prostor od Ústavu státu a práva až ke křižovatce se Spálenou, protější stranu kolem Albatrosu (dnes Spořitelna), až po podloubí s průchodem pasáže Metro (dnes je v těch místech KFC). Chvíli nám to trvalo a bylo to složité, protože dav byl dost stlačený a bylo nutno se jím procpat. Nicméně to stejně nemělo žádný efekt, protože úplně všechny domy, včetně průchodu do pasáže Metro, nebo do Reduty, byly zavřené na mříž nebo měly zamčené dveře. Naprosto nebylo kam uniknout.

Celkem chápu, že domy na Národní v době komunismu byly po osmé večer zamčené. Méně to chápu u pasáží, kde byl jinak normálně večer provoz vinárny Reduta nebo v kině Metro. Ten večer ale nic nefungovalo a bylo všechno zavřené. V pátek. A to od první vteřiny, kdy jsme na místo dorazili.
Samo o sobě to moc převratné není, ale v kombinaci se zjištěním o vyhlášení akce STUDENT s rekognoskací terénu den před akcí a tím, že trasa se dala snadno odhadnout, tak už to smysl dává.

Ad 6) Existence dvou policejních kordónů, před a za demonstranty
Toto je skutečnost všeobecně známá, nicméně oficiální verze ji podle mne nepochopitelně bagatelizuje. A také je v drastickém rozporu se všemi výpověďmi, na které se Žáčkova verze odvolává. Neb všechny výpovědi policistů, třeba citovaný Vykypěl, Štěpán a další, se shodují, že rozkaz všem jednotkám zněl nepustit demonstrující do centra. Byl by to postup, který je běžný i proti západním demonstracím; policie někam zatarasí cestu a demonstrující nepustí. Tím je také dáno, že jsou typicky demonstrující v roli útočníka (=zkoušejí někam prorazit) a police v roli obránce (=zkouší je zastavit).

Komunistická policie běžně na demonstracích v letech 1988-89 zacházela dál; naopak útočila na stojící dav lidí a aktivně je rozháněla, pomocí vodních děl, pomocí obrněných vozů s radlicemi (NDR), a konečně pomocí obušků a jednotlivých policistů. Cílem bylo jednak rozehnat dav – což je západnímu myšlení ještě v některých případech pochopitelné, pokud by šlo o násilnou a čímsi agresivní skupinu – a jednak lidem aktivně ubližovat a zastrašit je; vytažený člověk byl zmlácen, typicky neuniformovanými estébáky. Což už v demokratickém systému nijak pochopit ani omluvit nelze.

V tomto případě jde ještě o něco úplně nového a třetího. Dav nebyl rozehnán, dav byl chycen. Přesněji, čelo průvodu, několik tisíc lidí (i tady číslo kolísá). Většina davu, co se ocitla za zadním policejním zátarasem (Houbal, Pohotovostní pluk), a částečně musela stát ještě za zatáčkou na nábřeží, protože na Národní nebylo místo, se prostě rozešla, protože se dlouho nic nedělo.
Historie věnuje pozornost jenom tomu čelu průvodu, lapenému mezi dva policejní kordóny, kde boky tvořila ta neprostupná hráz zamčených domů. Postup jednak odporuje jakékoli policejní praxi demokratického státu, ale dokonce i oficiálně deklarovanému účelu akce „STUDENT“ – nepustit lidi do centra. O rozejití davu už nemohlo být řeči, protože nebylo kam. Policie se chovala, jako kdyby netušila, že na opačné straně jsou jejich kolegové; vyzývala k rozejití se. Nemohlo být dokonce ani řeči o násilném rozehnání; opět nebylo kam; a nedávalo smyl ani použití obrněného auta s radlicí, protože se podařilo jenom stlačit dav na lidskému zdraví nebezpečnou míru. Nakonec byly vytvořeny ty mláticí uličky, možná jich bylo i víc, to jsem nezjišťoval přesně a asi to není podstatné (ta naše byla rozhodně před podloubím Ústředí české advokacie, nikoli v podloubí, jak se všude popisuje).

Tento problém považuji za úplně kardinální, i kdybychom ignorovali ty zamčené domy a otázku toho, že z Vyšehradu na Václavák lze trasu snadno předvídat. Už samo vytvoření dvou kordónů a obklíčení davu je něco, co se rozhodně nemohlo stát jako nějaká improvizace policistů na místě, a ani to nemohl zorganizovat soukromě velitel zásahu Danišovič (u Spálené a Perštýna) s Houbalem (u Mikulandské, za davem). Je to jasný plán, který musel být součástí už té instruktáže k akci STUDENT, a který byl schválen přinejmenším těmi veliteli StB (Lorenc, Vykypěl), a samozřejmě se nabízí, že nenáhodná byla přítomnost ruských generálů v Praze.

Ad 7) – Lidé na střeše Ústavu státu a práva.
Neprocházel jsem spisy s vyšetřováním listopadu, takže netuším, zda tuto informaci potvrzuje jiný zdroj, než já sám. Je to nejmysterióznější záležitost ze všeho.
Na střeše Ústavu státu a práva je taková terasa či lávka, to není zdola dobře vidět (nikdy jsem tam nebyl), a není odtud vidět ani těsně před dům. Také musíte stát dál v ulici, zhruba někde na úrovni kolejí, abyste tam viděli zdola. A tam jsem zrovna byl, a zrovna jsem se tam nahoru podíval, protože mne zaujala informace od jiných lidí, jak byl na střeše jednoho z domů při jiné demonstraci viděn Miroslav Štěpán. Takže jsem se tam díval, když jsem hledal Štěpána.

A ke svému překvapení jsem někoho našel. Nikoli přímo Štěpána, to nebylo na tu dálku a za mizerného osvětlení večer vidět, ale skupinu lidí. Možná sedm, možná dvanáct, nepočítal jsem je, zas až tak mne počet v tu chvíli nezajímal. Teprve později mi došlo, že je to vlastně hrozně zvláštní, protože během demonstrace se na tu střechu v žádném případě nemohli dostat, když bylo všude zamčeno. A také to moc nevypadalo na pracovníky Ústavu státu a práva, když byl pátek kolem osmé večer. A i kdyby tam zůstali po práci, nic by jim nebránilo koukat normálně z okna. Takto to spíš působilo, že chtěli mít celkový výhled, ale sami zůstat spíše neviděni. A sledovali celou demonstraci na tom místě jako v divadle a nikam nechodili a nic nedělali.
Později mne napadlo, že mezi nimi byli pracovníci vnitra, kteří vytvořili ty policejní fotky shora.

Ad 8) Existence fotografií a filmů
Tohle představuje samostatnou záhadu. Za komunismu nikdo neměl mobilní telefony a jiné elegantní snadno použitelné přístroje; muž s fotoaparátem byl dost nápadný, a s videokamerou, což byl docela velký a drahý a nedostupný krám, ještě daleko nápadnější. Takže za těchto okolností asi nepřekvapí, že žádné fotky z předchozích demonstrací nebyly nikde k dispozici a zjevily se až odtajněním disidentského Originálního Videojournalu, který se do té doby skrýval před policií. A na jiných demonstracích byl obvykle den a spousta místa; honičky a rvačky demonstrantů s policií mohl neznámý odvážlivec zachytit pěkně zdálky zpoza nějakého rohu, nebo kryt skupinou vhodně rozestavěných kamarádů.

Nic takového 17. 11. 1989 nepřipadalo v úvahu. Okolo demonstrantů na Národní byly ty zdi a zamčené domy, a směrem dopředu i dozadu překážel policejní kordón. Běhat tam s fotoaparátem byl patent na malér; rozmlácení přístroje a zmlácení majitele by bylo zřejmě otázkou pár okamžiků. Jistou chatrnou imunitu měli západní novináři, pokud se tam stačili objevit; ale i tady byly zaznamenány bizarní případy, kdy podplukovník Bečvář osobně ustřihl nějaké televizi kabely u kamery velikými nůžkami. No a konečně, byl večer a tma.

Takže by se dalo čekat, že fotek bude minimum. Nicméně opak je pravdou; fotky z demonstrace se zjevily prakticky obratem, studentská hnutí je kolportovala jako jeden z hlavních revolučních artiklů. Jsou tam nejen slavné fotky a záběry přes policejní kordón, zřejmě od západních novinářů a fotografů, ale i fotky a filmy ze samotného zásahu, mimo veškerou pochybnost vytvořené samotnou policií.

Zvláště pozoruhodné jsou fotografie zásahu z ptačí perspektivy, u kterých moc nechápu, jak mohly tehdy večer technicky vzniknout. Připomínám, že tehdy nebyly žádné drony, na scéně nebyl vrtulník – navíc by mezi domy moc neviděl, a družice tehdy neměly ještě tak skvělé rozlišovací schopnosti, a konečně, bylo hnusně a mlha. Tady musela mít policie reportéra někde v patrech těch domů, nebo snad na té záhadné střeše. A to dávno před demonstrací, a vědět, že se tam něco takového stane. Což opět zoufale nehraje s Žáčkovou oficiální verzí.

Ad 9) Neexistence zásahu proti disidentům
Na toto poukazovaly všechny možné konspirační teorie o 17. listopadu, a je nutno přiznat, že mají pravdu. V jiných podobně vyhrocených situacích policie pravidelně zadržela nejznámější disidenty. Často jen kvůli nějakému špatnému datu (21. 8. nebo 28. 10. zejména). Za Husáka to fungovalo jako PreKrim z Minority reportu – pachatel byl zadržen ještě dříve, než stačil cokoli protistátního spáchat, takže tím nebyl žádný protistátní odboj.

Za Jakeše se to pro komunisty trochu pokazilo tím, že se na demonstracích objevovali vedle disidentů i úplně noví lidé, takže ty bylo nutno zatknout až dodatečně na té demonstraci. Nicméně technika postupu proti demonstracím byla v roce 1989 už slušně zvládnuta, a co se nestačilo preventivně, stačilo se s minimálním časovým odstupem. Takže i když třeba na začátku Palachova týdne https://cs.wikipedia.org/wiki/Palach%C5%AFv_t%C3%BDden disidenti zpočátku zaskočili policii nově vynalezeným výročím, tak stejně dokázala policie Havla zatknout neobyčejně rychle.

S tímto naprosto kontrastuje postup po 17. 11. 1989. Že ten večer nikoho nezatkli, to asi nepřekvapí, protože mezi anonymními pěšáky nebylo koho zatknout. Ale bylo jasné, že celé události záhy využijí zlopověstné „zahraniční centrály“ ve své „štvavé kampani proti socialismu“ a brzy k tomu něco řeknou jejich „placení pohůnci,“ čili disidenti.

Policie měla celý následující víkend, aby v poklidu posbírala disidenty. Nicméně tak neučinila. A musela si všimnout, že se tihle arcipadouši scházejí v Činoherním klubu, doplněni celou řadou nových a docela důležitých postav, a zakládají Občanské fórum.
A i když policie prošvihla tento dějinný moment 19. 11., nepochopitelně nic nedělala ani dál, nechala třeba celý ten spolek vystoupit před davem demonstrantů 21. 11. z balkónu Melantrichu. A to už byla zjevně revoluční situace jak z Leninových příruček – revoluční lid v neslýchaném počtu volá slávu svým revolučním vůdcům, kteří zjevně hlásají ty úplně nejhorší možné protikomunistické věci. Třeba to, že komunistická strana sepětí s lidem naopak postrádá a vlastně žádný lid nevede. (Jeden transparent – Jakeš zklamaně odkládá sluchátko telefonu a praví: „Ztratil jsem spojení s lidem.“)
Každý nový den byl hřebíkem do rakve marxistických zásad. Ve středu se ukázalo, že to nezachrání ani milice. Ve čtvrtek se ukázalo, že s komunistickým vedením vlastně není ani dělnická třída, jak skvěle předvedli dělníci z ČKD Lokomotivky, a reportéři ČT to se zlomyslným nadšením vyslali.

A policie furt nic. Lidé, kteří věděli dopředu, kudy půjde průvod 17. 11., najednou nějak nevěděli, že je v přímém přenosu demontován celý systém, že se hroutí jedna marxistická poučka za druhou.

V popsaném dokumentu televize Lorenc hrdě vysvětloval, že samozřejmě měli svoje lidi i v Činoherním klubu a věděli úplně všechno, a klidně mohli disidenty posbírat, ale on sám o tom už 18. 11. rozhodl tak, že se nic takového dělat nebude. Měli bychom tomu zřejmě rozumět tak, že on, šéf StB, byl ten největší a nejdůležitější revolucionář ze všech.
Na pravou míru to uvádí zmíněné datum 18. 11.; víme, že tehdy odjížděli z Prahy ti soudruzi z KGB. Takže spíš si myslím, že nikoli Lorenc, ale odjíždějící Gruško důrazně uložil, jak už to jen soudruzi z KGB uměli, že rozhodně nesmí být zasahováno silou, protože nyní propukne perestrojka a glasnosť, a lid nalezne ty pravé komunistické hodné soudruhy. Což by se jistě pokazilo, kdyby ti hodní soudruzi ještě někoho mlátili a zatýkali.

Gorbačovovu knihu jsem četl, a myslím, že vím, co měli v hlavě. Ústřední poučky, vytesané do mramoru samotným Leninem, že komunistická strana je v čele všeho lidu, rozhodně nemínili opustit. Dokonce si ani neuměli představit, že by je někdo opustit mohl; a tím spíš jim ušlo, že je právě opouští, před jejich očima. Nadále hledali vhodné a hodné soudruhy, protože to z podstaty věci museli být soudruzi; nekomunisti v mocenském boji nejsou podstatní. Tedy třeba nějaký Havel. Možná si ho nejodvážnější uměli představit jako ministra kultury; ale tam se o moc nehrálo a nehraje ani dnes.

Nepřítomnost zatýkání se mi jeví být opravdu zásadní a urychlující faktor revoluce; ale pokud za to někdo chce někomu děkovat, určitě bych vynechal Lorence, a spíš bych si všiml toho Gorbačova, který stál stále ještě na vrcholu mocenských potravních řetězců.

Ad 10) Prognostický ústav
V Osobní zprávě z roku 1999 jsem jásal nad tím, jak komunisté nedokázali ze svého středu vybrat vůbec nějaké schopné jedince, takže nakonec museli vzít zavděk úplnými nekomunisty. A to byl jejich konec. Protože Dubčekovu misi pokazil Štěpán hned v úvodu.

Zdeněk Mlynář, Gorbačovův spolužák a spoluautor Charty 77, v podobných úvahách skoro jasná důležitá postava, dorazil na scénu až v prosinci, bez nastudování toho, co se tu přesně dělo a jaká byla nálada, slovy učitele „naprosto nepřipraven.“ Následkem čehož mluvil v televizi jako úplný hlupák a stařičký pan Tigrid ho v debatě doslova smetl. Pro místní komunisty byl Mlynář stále arcizrádce chartista, pro místní disidenty podobně podivný zjev, jako Dubček.

Čestmír Císař, o kterém se kdovíproč začalo také znovu mluvit, hlavně mezi vedením SSM, byl ještě větší propadák; nezajímal nikoho v roce 1968 a po dvaceti letech úplné nečinnosti se to nezlepšilo. Zase se o něm mluvit přestalo.

Rudolf Hegenbart došel slávy reformátora zjevně záhadným omylem západního reportéra; vyšel tam bombastický článek o tom, kterak je Hegenbart místní Hans Modrow a Károly Grosz v jednom. Nicméně sám Hegenbart netušil, proč by to tak mělo být; o demonstraci 17. Listopadu nic nevěděl, nic důležitého neřídil a žádnou aktivitu nevyvíjel předtím ani potom. Lidi se zmateně ptali, kdo to vlastně je.

Vasil Mohorita, šéf SSM, sice působil relativně přijatelně, ale to bylo zatraceně málo a pozdě. Navíc byl tak mladý, že s ním zřejmě nepočítal nikdo.

Úplná nepřítomnost přijatelných komunistů měla ale trhlinu. A tou byl Prognostický ústav.
Zpočátku to byla záležitost jediného muže. Valtr Komárek byl https://cs.wikipedia.org/wiki/Valtr_Kom%C3%A1rek znám už asi rok před revolucí kvůli věhlasné ekonomické analýze, kterou si sice objednalo politbyro, ale nakonec kolovala mezi lidmi jako samizdat. Dočetli jste se tam neslýchané věci; třeba že vyrobit ingot železa v Poldi Kladno stojí víc, než kolik za něj vyděláte, takže by se ohromně ušetřilo okamžitým zastavením výroby. Stručně shrnuto, jak pravil Havel později, „naše země nevzkvétá.“
Někdy během týdne 20. 11. – 24. 11. napsal Komárek opravdu brutálně kritický článek, kde přirovnal komunistické vedení k fašistům, „ježto mu místo ideologie zbylo jenom násilí,“ a tím si získal nadšení davu a ocitl se v opravdovém centru revoluce. Už na Letné byl jedním z nejočekávanějších řečníků. O pár týdnů později bylo naprosto jasné, že pokud by měla vzniknout nějaká vláda za Občanské fórum, musí tam být Valtr Komárek (dle některých nejlépe rovnou jako premiér).

Kromě Valtra Komárka byl méně důležitý, leč autentický revolucionář Miloš Zeman https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Zeman Ten se rovněž zviditelnil slavným článkem v Téčku, a později řečněním na tribuně na Letné. Jak se znal Zeman s Komárkem, to netuším, neb do Prognostického ústavu dorazil Zeman až po revoluci.
Další baterie jmen – Václav Klaus, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek, Dušan Tříska a Miroslav Ransdorf – byli prostě a jednoduše Komárkovi podřízení z Prognostického ústavu. A tady prostě disidenti doplatili na naivitu i na nedostatek vzdělání; neměli vlastní baterii ekonomů, tak vzali zavděk tím, co nabídl Komárek.

Během samotné revoluce šlo ještě všechno úplně hladce. Ale někdy na jaře ucítili mladí kariérní vlci krev a Komárka postupně odstavili. Mělo to i věcné důvody. Ukázalo se, že je přece jen komunista klasické školy; mnohahodinové projevy, které se zřejmě naučil na Kubě, strašně pomalý výkon a neochota věci opravdu řešit, zkrátka, úplně všem se jevila mladší Klausova opoziční a ostřeji prozápadní skupina jako efektivnější. Jak to nakonec dopadlo ve volbách 1992 je známo a sem to už nepatří. Komárek zmizel ze scény, zbyli jen Klaus, Zeman, Dlouhý a další jmenovaní.

Jiná věc, a mnohem tajemnější, je otázka, zda měla tato skupina už tehdy napojení přímo na Gorbačova a jeho lidi.
V zásadě nás při dnešním pohledu mate to, že jde o dvě úplně odlišné generace. Vysvětlením záhady je totiž pro mne ten Valtr Komárek, narozený 1930, poradce Ernesta Che Guevary. Ten podobné kontakty mít opravdu mohl, právě jako ten Zdeněk Mlynář. Všichni jsou podobného stáří a zapadají dost přesně do vzorce, který jsme popsali u Dubčeka. Je možné, že už ta „uniklá“ Komárkova analýza nebyla náhoda, a byla součástí aktivace tohoto zvláštního skladiště spících agentů. Ústav sám byl vytvořen 1984, tedy ještě před Gorbačovem, zřejmě za Andropova, pro všechny případy a zřejmě s velmi širokým zadáním. S cílem shromáždit soudruhy schopné a pružné, ale zároveň věrné. O nějaké světodějné úloze si mohli nechat ti lidé v té době pouze zdát.

Potom se ale věci semlely úplně jinak. Komunismus padl, padl i Gorbačov, a padl i Komárek, čímž spojení spíše vyhaslo. Jelcin tyto kontakty zřejmě nechal usnout, a měl úplně jiné starosti, každý z těch lidí se staral sám o sebe.
A někteří náramně zdatně; prosperovali i bez komunistického protektorátu. Jejich proruská činnost byla v devadesátých letech opravdu skoro neviditelná. Pamatuji se pouze na důležité hlasování o ropovodu Ingolstadt, kdy byli Klaus a Dlouhý najednou bez rozumného vysvětlení proti. Hlasování hladce prohráli, a pak se na to zapomnělo.

V roce 1996 jsme byli upozorněni na pochyby, které má o Klausovi americká administrativa; z jakýchsi jejich bezpečnostních pravidel je jasné, že náš předseda vlády nesmí do Bílého domu a několika podobných prestižních míst. Tehdy jsme ještě podobná podezření odmítali jako nesmyslná.

No, a potom se zase kolo obrátilo dějin zpátky, cena ropy stoupla, Rusko nabralo zpátky nějaké sebevědomí, objevil se Putin, a prolistoval si seznamy, kdo všechno kdy býval ve Východní Evropě jejich člověk. A Klaus se Zemanem začali ve všech situacích reagovat důsledně prorusky. Ale to už jsme v každém případě daleko za 17. listopadem.

Závěr
Tušený Gorbačovův recept na revoluci, realizovaný Lorencovými podřízenými, měl tedy vypadat asi takto:
1) Nalákáme hodně lidí na téma, přijatelné i pro nekomunisty (Opletal, potažmo lidská práva, dialog, nenásilí), a k tomu akci povolíme, aby přišlo dost lidí

2) Vytvoříme takovou situaci, aby šlo předvídat místo, kde se lidé nevyhnutelně ocitnou. Třeba je lze poslat na Vyšehrad a potom budou pokračovat na Václavák, protože tam chtějí vždycky.

3) Na té trase je v předem vypočteném místě lze lapit a důsledně zmlátit, každého z nich.

4) K tomu navíc samozřejmě lze poukázat na jasnou asociaci Opletal a nacisti, jako že tohle je úplně stejné.

5) No a nakonec je třeba se postarat, aby se zpráva o události co nejrychleji a bezproblémově rozšířila. Takže nikoli zabavovat fotografie, jak je obvyklé, ale aktivně je vyrábět a šířit.

6) Odpovědnost lze hodit na politbyro. Protože to vždycky rozhoduje o všem a tajná policie je pro lid skoro neviditelná. Takový Štěpán se do všeho aktivně hrne, jeho účast budou všichni předpokládat.

7) A ještě lze navrch přihodit pár umělých hrdinů, kteří se Moskvě zrovna mohou hodit. Třeba zrovna Dubček. Nebo Komárek. Nebo Mlynář, ten by měl přijet z ciziny. Měli by ostře napadnout to mlácení studentů, to se bude lidem líbit.

8) Disidenty necháme plavat. Pokud jsou v Moskvě ti hodní, a ti noví komunisti jsou také hodní, tak vlastně nikdo ani zasahovat nemůže. Stopy po zásahu lze rovnou začít uklízet. Hlavně jakékoli spojení s Moskvou. No a my, tedy vedení StB, laskavě zůstaneme na tom břehu s Moskvou, my o ničem nevíme, to nižší složky policie a politbyro.

9) Do vzorce zapadá i mrtvý student Šmíd, ale k tomu se Oslýk vyjadřovat nechce, protože ho neviděl a neví o něm nic víc, než co se dočtete všude možně. Důležité je, že vzorec perfektně funguje s ním i bez něho, přesně jako v případě Dubčeka.

Tato konspirace se mi zdá procházet všemi dostupnými fakty. Oficiální Žáčkova verze naopak naráží, protože třeba ty dva kordóny nijak nevysvětluje, nevysvětluje Dubčeka, zamčené domy, lidi na střeše, vlastně skoro nic.

K úloze KGB a Moskvy lze dodat, že z KGB vzešel i soudruh Gorbačov, měl tam kamarády a o tuto strukturu se zřejmě opíral velmi těsně. Představa, že by si v roce 1989 KGB dělalo, co chtělo, bez vědomí nebo dokonce proti vůli soudruha Gorbačova je stejně fantastická, jako že si nějací důstojníci civilní policie SNB Danišovič a Houbal podobně hospodaří proti přímému rozkazu Lorence.
Teorii, že Gorbačov Českou republiku „pustil“ a nechal svému osudu, případně Američanům, pokládám také za naprosto fantastickou. Sověti nic takového nikdy nikde neudělali. I při svém vynuceném odchodu se snažili, aby tam zůstala jim příznivá vláda. Přesně stejně se pokoušely chovat i jiné „odcházející“ mocnosti v podobné situaci. Navíc v listopadu 1989 zatím ještě odnikud neodcházeli, stále měli mnoho důvodů věřit, že se události ve všech zemí východního bloku zvrátí v Gorbačovovu perestrojku a glasnosť.

I Gorbačov jednal celou dobu v omylu – věřil, že komunismus zachraňuje, nikoli demontuje. V tomto smyslu se mi celá jednoduchá konspirace, kdy StB na pokyn Moskvy zradilo oficiální politbyro a chtělo vyprovokovat lid k budování perestrojky jeví být omyl přesně stejného druhu.

Lid vpodstatě moc nebylo třeba vyprovokovat; věřím, že i bez zmlácení demonstrace a jejím poklidném rozchodu by se nakonec revoluce stejně rozeběhla. Pomaleji, ale přece. Daleko větší efekt měla ta následná nečinnost a nezatýkání. Pokud lidé dostali možnost říci nahlas, co si myslí, tak to skutečně řekli. A řekli to samé, co kdekoli jinde – že nechtějí komunismus, ani v nějaké perestrojkové uhlazené variantě; mají toho plné zuby a chtějí od toho. Komunismus se už natolik znemožnil, že mu nevěřil nikdo. Reformy dorazily příliš pozdě, bylo jich málo a s lidmi, kterými nebylo co věřit.

Se Žáčkem se naprosto shoduji, že plán vlastně nevyšel; prakticky všichni konspirátoři dostali něco jiného, než chtěli. Z komunismu nezůstal kámen na kameni, česká agenturní síť se úplně rozpadla.

Udrželi se pouze lidé, od kterých se to moc nečekalo a plán s nimi nepočítal, zejména díky vlastním schopnostem, píli a agresivitě, v čele se Zemanem a Klausem; a stejně tak i někteří jednotliví ruští agenti, operující nadále v zemi a řízení přímo z Moskvy. Jasný přehled o nich pochopitelně není, protože jejich spisy nám z Lubljanky nikdo nepůjčí.

Vaše generace si s nimi užije jistě ještě plno zábavy.

[Vallun]

Argo - díky, hodně zajímavé...případné reakce doplním po pdorobném přečtení:)

[jjelen]

Vaše generace si s nimi užije jistě ještě plno zábavy.

Jakožto možná zástupce "vaší generace" bych Valluna parafrázoval asi takto: no pěkně děkujeme

[Vallun]

Argo - myslím, že by sis měl přečíst Vyjednavače od Forsytha, ten ukazuje in principum některé díly skládačky, které Ti chybí...

Je ovšem otázka, zda lze bez dalších mateirálů určit kdo byl kdo, resp. kdo kde stál...

Obecně bych řekl, že nemusí být přesný poznatek o poměru sil mezi Gorbačovem a KGB, před Gorbim byli dva starší a slabí generální tajemníci - Andropova si pamatuji z hlavy a na Čěrněnka jsem se musel podívat...(a to je ostuda, topbosů SSSR je málo - Lenin, Stalin, Chruščov, Brežněv, Andropov, Černěnko, Gorbačov, Jelcin, Putin - 9 osob na více než 103 let, z toho dva mají cca po roce)...Andropovem to začalo, svého času obávaný, pragmatický a velmi bystrý šéf KGB, elitní důstojník proti němuž by Putin vypadal jako amaté, geniální šachista, mimochodem, jenže na vrcholu politické moci byl zřejmě po těžké mrtvici a spíš loutkou, KGB zjistila, že jí daný stav vyhovuje, protože faktickou moc pak měla ona...

Pokud jde o rozpory na straně vládcích komunistý, jsou možné dva scénáře - méně pravděpodobný, ale určitě ne vyloučený, mi přijde ten, že místní dělali pohlaváři dělali své akce samostatně bez součinnsoti s Moskvou - u mladých by to bylo představitelné, protže Ti ještě své vazby v Moskvě neměli a chtěli zachovat stav pro svůj prospěch...

Pravděpodobnější mi přijde, že byly dva tábory už v Moskvě - Gorbačovovo křídlo, které chtělo z ekonomických důvodů reformu...a KGB, která nechtěla přijít o moc, ale politická fasáda jí tolik netrápila... ono Prognostický ústav je vlastně totéž v malém - snaha okopírovat výhody západu po komunistickém způsobu, vytvořen jako nsátroj pro dohnání ekonomiky západu, vzhledem k podezřelé činnosti - modelování a počítání toho co bude, ta samozřejmě pod dohledem...

Stejně tak je podivné, že Klause do Bílého domu údajně nepustili (mám ale pocit, že tam nakonec jako prezident byl...), ale Babiš, což je minimálně bývalýa gent bez diskuse, se tam dostal...otázka ale je, zda Trump tyhle zásady respektuje? Myslím,že to spíš souviselo s tím, že byl jen předsedou vlády...a nebyl Havlem.

Prozatím to shrnu tak, že bude zajímavé, kdo se stane Zemanovým nsátupcem - podle mne všechno ukazuje na Dlouhého, už teď v mnoha oheldech řídí Babišovu vládu (třeba stavební zákon je z jeho dílny) a je protlačován do médií stále víc...

[Argonantus]

Já to sem pověsil coby poměrně vážně míněnou alternativu oficiálního výkladu svatých knih, pro historické nadšence a badatele, neb mi to bez užitku viselo v hlubinách computerů.
Stáhnout a rozžvýkat.

[Resurrection]

Výsledek, jak je uvedeno na závěr, je stejný, ať už máme narativ konspirační nebo ne. Připadá mi to navíc i tak trochu přitažené za vlasy. Respektive z našeho (českého) pohledu to asi dává perfektní smysl (všemocní Sověti měli prsty úplně ve všem a vždycky). Když si to ale dosadíte do tehdejšího mezinárodního kontextu, už to smysl dává o poznání menší. SSSR už se reálně rozpadá. Komunisté rapidně ztrácejí pozice v institucích, v parlamentu (v SSSR, ne u nás). V Pobaltí probíhá největší demonstrace v historii planety (~2 miliony lidí) přesně v době naší Sametové revoluce. Polsko už je v této době půl roku demokratické. Maďarsko necelý měsíc... V takové situaci mi představa, že Gorbačov organizuje "fake" revoluci v ČSSR, nepřipadá moc pravděpodobná. Důkazy zcela chybí. Co dává smysl z našeho lokálního pohledu se nejeví moc smysluplně, pokud se na to podíváte odjinud (třeba z toho SSSR). Pozornost byla skutečně někde úplně jinde a to jak světa, tak Sovětů. Že se ovšem některým sovětským kreaturám podařilo přežít a vecpat se i do nového režimu (skrz ten Prognosťák), to je zřejmé. Ale "zásluhu" bych dával spíš čistě jim než tomu, že to bylo od začátku naplánované a řízené SSSR. Podobně (ne)činnost StB, (ne)zatýkýní atd. Opět bych nabídl spíše jednodušší vysvětlení než předkládanou sovětskou konspiraci. Jestliže naše složky ať už Politbyro nebo i ta StB jsou zvyklé operovat jedině na rozkaz, tak jejich nečinnost či dokonce bezradnost lze vysvětlit třeba jednoduše absencí rozkazů (spíše než konstruovat konspirační rozkaz "nedělat nic").

Nicméně jako při každé revoluci, tak i v této, najdete bezpočet náběhů různými směry. Prakticky každý významnější aktér chce trochu něco jiného, každý má jiné vazby na obě strany, každý něco plánoval a něco dělal (obvykle ne jedno a totéž). Realita je pak výsledkem kolizí těchto plánů a akcí, které se pak mění doslova z minuty na minutu. Tzn. všechny ty dílčí střípky jako přítomnost Dubčeka na Vyšehradě, provokace skrze "mrtvého Šmída", nějaké plánované mlácení na Národní, nějaká role KGB... Všechno dozajista pravda. Ale nic z toho nevedlo k tomu, co si původci každé té dílčí akce předsevzali. A je celkem jedno, jestli to vymysleli sami nebo jim to poradil někdo jiný (či to dokonce přišlo jako rozkaz ze SSSR).

Myslím ale, že nejsme v zásadním sporu. Je to rozhodně zajímavé čtení a jsou to zajímavé úvahy. Můj názor ovšem zůstává, že to byl z naprosté většiny spontánní chaos, který se kdekdo a kdejak pokoušel ovlivnit (spíše neúspěšně). Mezi těmi ovlivňovači ale hráli Sověti druhé, možná třetí housle, pokud vůbec nějaké (oficiálně a dle známých faktů od toho prostě dali ruce pryč úplně). A nakonec to dopadlo k překvapení asi všech "sametově".

[Vallun]

Res - na tom, co píšeš určitě něco je, je to asi nejstřízlivější pohled, ale přesto vyvolává otázky - minimálně v tom, kdo všechno z ÚV KSČ propadl chaosu, protože u komunistického vedení by bylo obvyklejší reagovat na neznámé spíše silově, než pasivně... takže by mělo být možné dohledat, tkerá člůánek komunistického vedení se zachoval jinak než obvykle a apk lze zkušet zjistit proč - zda proto,. že viděl příklady jinde a chtěl se zachovat rozumně, proto že selhal z hlediska svého odhodlání nebo na rozkaz Moskvy...

Ještě bych nepodceňoval to, že právě kůvli kolapsům jinde na tom mohlo soudruhům u nás víc záležet, ne jen proto, že jsme klíčem k Evropě (...), ale prostě proto,že už zbývalo málo satelitů... Představa, že generálové KGB jedou na pokyn Gorbiho dohlédnout na to, aby v situaci rozkladu enbyly zybtečné ztráty je taková...nerománová:)

[Pracující logaritmus]

Někde jsem četl, ale už to bohužel nedohledám, že ÚV KSČ hlasoval o rozehnání demonstrantům armádou. Hlasování bylo 13:2 v neprospěch zásahu z různých důvodů (reakce SSSR i jiných zemí na tak brutální věc, hrozba eskalace do ozbrojeného povstání, třeba i v rámci armády, meze vlastního sviňství a tak). Ale jak říkám, už ten zdroj nenajdu, takže to může být hovadina.

[Argonantus]

Res:
materiál řeší fakta, která vyřešena jinde nijak nejsou a do obrazu nějaké pasivity Moskvy moc nezapadají.

Rozpad SSSR je interpretace, která se rozšířila všeobecně až ex post; v době, kdy se to dělo, neměl o něčem podobném nikdo ani tušení, nejméně ze všech Gorbačov, který si tuhle variantu vůbec nepřipouštěl (v té odkazované knize; to je tehdejší Svatý text, jak by řekl Faskal).
Na rozdíl od té kliky, co ho svrhla, jak víme opět dodatečně. Ti si to připouštěli a právě proto se perestrojky a glasnosti velmi obávali.

Logaritmus:
To se stalo 24.11.1989, tedy přesně týden po Národní, v den, kdy jednání politbyra nakonec vedlo k jeho kolektivní rezignaci a pozice pro komunisty byla prakticky prohraná.
Ví se, že pro zásah armádou byl Milán Václavík, ministr národní obrany. Ten se s tím nikdy netajil.

Další hlasy známé nejsou, a je to velmi zajímavá záhada. Napínavá a lákavá možnost je, že pro zásah byl také náčelník štábu Vacek, nejbližší Václavíkův podřízený, který na rozdíl od něho dokonale a včas obrátil a Havel mu velmi naivně důvěřoval. Ale možná mu křivdím.

V každém případě by byl vojenský zásah proti přímému zákazu Moskvy, jak praví materiál shora, a to je v dějinách komunismu jev dosti neslýchaný a není divu, že k němu nakonec nedošlo.

[midewiwin]

Přiznávám, že mi není úplně jasné, v čem se tak zásadně liší Oslýkův výklad od těch SVATÝCH KNIH, o kterých se zmiňuje.
Globální přesah událostí v českém rybníčku samozřejmě musíme brát v úvahu. Gorbačov nebyl blbec a lidi kolem něj i proti němu samozřejmě taky. Na podzim 89 jim všem muselo být jasné, že dosavadní kordon při železné oponě je neudržitelný, šlo už jen o to, jakým způsobem se to rozsype a jaké vnitropolitické otřesy to může způsobit v Moskvě. Gorbačov určitě neměl zájem na krveprolití. Nepotřeboval ani, aby ho do Kremlu jezdili otravovat strejci ze stávající stranické garnitury, natož aby hledali oporu u jeho domácích nepřátel.
Pokud ta hra kolem sedmnáctého byla iniciována z Moskvy, mohli se v ní střetnout různé divné síly. Možná jední kágébáci hlídali jiné kágébáky. Do toho asi nenakoukneme nikdy. Pro nás bylo podstatné, že domácí, co tenkrát ještě drželi prsty na spouštích, respektovali Gorbačovovu představu, že to tu proběhne v klidu. A hlavně bylo fajn, že se ho zlí hoši pokusili odstavit až za dva roky nato.

[Eleshar_Vermillion]

V popsaném dokumentu televize Lorenc hrdě vysvětloval, že samozřejmě měli svoje lidi i v Činoherním klubu a věděli úplně všechno, a klidně mohli disidenty posbírat, ale on sám o tom už 18. 11. rozhodl tak, že se nic takového dělat nebude. Měli bychom tomu zřejmě rozumět tak, že on, šéf StB, byl ten největší a nejdůležitější revolucionář ze všech.
Na pravou míru to uvádí zmíněné datum 18. 11.; víme, že tehdy odjížděli z Prahy ti soudruzi z KGB. Takže spíš si myslím, že nikoli Lorenc, ale odjíždějící Gruško důrazně uložil, jak už to jen soudruzi z KGB uměli, že rozhodně nesmí být zasahováno silou, protože nyní propukne perestrojka a glasnosť, a lid nalezne ty pravé komunistické hodné soudruhy. Což by se jistě pokazilo, kdyby ti hodní soudruzi ještě někoho mlátili a zatýkali.

Mně připadá mnohem zjevnější linie, že generálové zásah zakázali, protože na nějakou ideologickou linii se mohli tak leda vykašlat, a šlo jim jen a pouze o zachování moci, zejména s ohledem na:

Ad 10) Prognostický ústav

...
Kromě Valtra Komárka byl méně důležitý, leč autentický revolucionář Miloš Zeman https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Zeman Ten se rovněž zviditelnil slavným článkem v Téčku, a později řečněním na tribuně na Letné. Jak se znal Zeman s Komárkem, to netuším, neb do Prognostického ústavu dorazil Zeman až po revoluci.
Další baterie jmen – Václav Klaus, Karel Dyba, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek, Dušan Tříska a Miroslav Ransdorf – byli prostě a jednoduše Komárkovi podřízení z Prognostického ústavu. A tady prostě disidenti doplatili na naivitu i na nedostatek vzdělání; neměli vlastní baterii ekonomů, tak vzali zavděk tím, co nabídl Komárek.[/quote]

Jiná věc, a mnohem tajemnější, je otázka, zda měla tato skupina už tehdy napojení přímo na Gorbačova a jeho lidi.

Podle mě si odovídáš zde:

Ústav sám byl vytvořen 1984, tedy ještě před Gorbačovem, zřejmě za Andropova, pro všechny případy a zřejmě s velmi širokým zadáním. S cílem shromáždit soudruhy schopné a pružné, ale zároveň věrné.

Tedy kontakt na Gorbačova a jeho lidi nejspíš ne, ale kontakt na ty pány z vedení KGB, kteří přijeli dávat do Prahy referáty, už dost pravděpodobně ano.

Připadá mi strašlivě naivní představovat si, že generálové KGB přijeli do Prahy nadšeně implementovat Gorbačovovu pěrestrojku. Tito lidé těžko mohli být tak slepí, aby neviděli, že to samo o sobě je rozklad jejich mocenských struktur.

K úloze KGB a Moskvy lze dodat, že z KGB vzešel i soudruh Gorbačov, měl tam kamarády a o tuto strukturu se zřejmě opíral velmi těsně. Představa, že by si v roce 1989 KGB dělalo, co chtělo, bez vědomí nebo dokonce proti vůli soudruha Gorbačova je stejně fantastická, jako že si nějací důstojníci civilní policie SNB Danišovič a Houbal podobně hospodaří proti přímému rozkazu Lorence.

Koukal jsem na Gorbačova (velmi zběžně) a o nějakém nadstandardním napojení na KGB jsem se nedočetl, snad jen to, že s Andropovem jezdil na dovolenou. Představa, že vládce totalitního režimu zválcují jeho vlastní silovici, mi naopak nikterak fantastická nepřipadá.

Teorii, že Gorbačov Českou republiku „pustil“ a nechal svému osudu, případně Američanům, pokládám také za naprosto fantastickou. Sověti nic takového nikdy nikde neudělali.
...
I při svém vynuceném odchodu se snažili, aby tam zůstala jim příznivá vláda.

Stejně tak zde v dané situaci nevidím "puštění" Československa. Ostatně jak naznačuje bod dva, plán se zdařil. V nově vzniklém režimu vedení prakticky všech zásadních stran obsadili agenti KGB. Zda to, co se dělo dál, šlo podle plánu, lze těžko říci, protože se SSSR rozpadl na hadry, takže tahat ČR směrem k podporování zájmů Ruska se jeví nerealistické, zejména s ohledem na to, že zájmy Ruska nemusely být tehdy 100% shodné se zájmy dědiců KGB. Naopak rozkládat a vykolejovat nově vzniklý režim se jim dařilo celou dobu, takže v době, kdy se pánové z KGB znovu stali relevantními, je země jejich zájmům značně otevřenější než by byla jinak.

Udrželi se pouze lidé, od kterých se to moc nečekalo a plán s nimi nepočítal, zejména díky vlastním schopnostem, píli a agresivitě, v čele se Zemanem a Klausem;

Tipoval bych, že byli od začátku minimálně jednou z alternativ. Počítám, že jsi ze svého vojenského vzdělání obeznámen s principem, že plán je k ničemu, ale plánování je nezbytné.

Pravděpodobnější mi přijde, že byly dva tábory už v Moskvě - Gorbačovovo křídlo, které chtělo z ekonomických důvodů reformu...a KGB, která nechtěla přijít o moc, ale politická fasáda jí tolik netrápila... ono Prognostický ústav je vlastně totéž v malém

Přesně k tomuto bych se též přikláněl. Doufám, že mě kvůli tomu zase Argo nepřirovná k nějakému pravicovému intelektuálovi.

Když si to ale dosadíte do tehdejšího mezinárodního kontextu, už to smysl dává o poznání menší. SSSR už se reálně rozpadá.

Jup, proto si přesně myslím, že na nějakou glasnosť a pěrestrojku KGB zvysoka dlabalo, protože tamějším mocenským pragmatikům muselo být nad slunce jasné.

Jestliže naše složky ať už Politbyro nebo i ta StB jsou zvyklé operovat jedině na rozkaz, tak jejich nečinnost či dokonce bezradnost lze vysvětlit třeba jednoduše absencí rozkazů (spíše než konstruovat konspirační rozkaz "nedělat nic").

Pak jaké štěstí, že máš zrovna v době, kdy je třeba jednat, na scéně čtveřici generálů KGB.

Rozpad SSSR je interpretace, která se rozšířila všeobecně až ex post; v době, kdy se to dělo, neměl o něčem podobném nikdo ani tušení, nejméně ze všech Gorbačov, který si tuhle variantu vůbec nepřipouštěl (v té odkazované knize; to je tehdejší Svatý text, jak by řekl Faskal).

Nevím, co skutečně zamýšlel Gorbačov, ale zjevně KGB tuhle linie uvžování chápalo už od toho Andropova a roku 1984, když ty prognosťáky s lidmi jako Klaus (tedy jaksi, byť pochybně, vzdělanými v určitých směrech západní ekonomiky) zakládali, a následně jí i zjevně využili.
Právě ten prognosťák a jeho vlastní... pěrestrojka... ve vedení hlavních politických stran a následně státu mi připadá jako hluboce indikativní toho, co skutečně zamýšlela naopak KGB a jakými prostředky toho hodlala dosáhnout.

[Vallun]

Gorbi nebyl - na rozdíl od předchozích, z líhně KGB, byl výsledkem snahy nezemřít hlady - v zásadě ekonom nejúspěšnějšího JZD (brutálně zjednodušeno)...v Sovětystánu probíáhalo něoc jako boj o zrno, i za zcela normální situace museli v době žní nahnat vojáky, dělníky a studenty na pole, protože neměli dost (funkční) techniky na sklizeň...

Andropov byl naopak bývalý šéfstratég KGB, prý prakticky genius a mistr stínových operací...té verzi s prognoštáky by to dost nahrávalo...chtělo by to vědět, jak tomu bylo jinde (Maďarsko, Bulharsko etc.)

Tito lidé těžko mohli být tak slepí, aby neviděli, že to samo o sobě je rozklad jejich mocenských struktur.

To je vyloučeno...a když si uvěodmíme, že výsledkem je, že v čele Ruska stojí jejich člověk, s mocí která se dá směle rovnat té, jež třímal třeba Chruščov...

[Eleshar_Vermillion]

Počítal bych, že o Prognosťácích jinde se nedozvíš už nikdy nic. I u nás dost obskurní téma na to, že to byla líheň polistopadových politických elit.
Ale agenti KGB jsou tam doloženi, zejména Karel Köcher, jehož angažmá v podobné instituci působí jinak zcela absurdně. O Komárkově angažmá u Che Guevary jsem neměl ponětí (jakože wtf!!!), ale připadá mi to taky velice velmi výmluvné.
Naopak ta relativní nedoloženost je zvláštní a skoro bych tam taky čul nějakou velmi časnou skartaci podobně jako u té akce Student.