Dračí doupě k6

[York]

Pravidla (provizorní ilustrace).
Souhrn pravidel (provizorní obálka).
Bestiář (provizorní ilustrace).
Discord
Webové stránky

Přednáška na Gameconu 2022: Jak vzniká Dračák.
Podcast Skoro Hrdinů: Dračí doupě k6.
Planeta her: Rozhovor o DrD k6.

[York]

Když bys chvíli sledoval rozehranou hru

"Kdybys" (:

Hmm. Takže i "Kdybys ale chtěl přesvědčit ženu bohatého obchodníka"? Nějak mi to zní divně. Ale asi jo, no.

Hobiti a kudůci jsou velcí asi jako Pygmejové.

Nikdo z hlavy netuší, jak jsou velcí Pygmejové.

Takhle :



Zkusím to přeformulovat.

Velikost ale hraje roli také při průzkumu podzemí: hobiti, kudůci a trpaslíci například nedokáží napnout dlouhý luk, do trpaslického pancíře se člověk nebo elf nevejde a naopak hobit by v krollí zbroji možná mohl i bydlet.

Tohle teda nejsou věci, co bych si představil pod "průzkumem podzemí". To buď obrať a dej věci skutečně podzemní na začátek, nebo tomu dej jiný úvod.

Opravím.

Větší rasy také vydrží trochu více zranění, zato se jim ale hůře bojuje v úzkých chodbách a tunelech – a na ty při průzkumu podzemí určitě narazíte.

Tohle už jsme probírali, možná víc než jednou, ale pořád mi prostě přijde divné, že to tu líčíš jako "velký odolný, malý se vejde," když výška má taky kupu "podzemních" výhod - výš dosáhne a doskočí, potřebuje míň úchytů při šplhání, líp vidí přes překážky, atd.

Zmíním i dosah a doskok. Asi ale není třeba vyjmenovávat úplně všechny důsledky velikosti. Jde mi hlavně o to, aby hráči uvažovali tímhle směrem.

Každopáně nová verze textu:

Nejvýraznější a na první pohled viditelný rozdíl mezi rasami je jejich vzrůst. Hobiti, kudůci a trpaslíci jsou lidem zhruba po hrudník, trpaslíci jsou ale mnohem rozložitější. Elfové bývají stejně vysocí jako lidé, ale štíhlejší. Krollové jsou oproti většině lidí obři, asi jako profesionální hráči košíkové. Rozdíly ve velikosti se projevují v každodenním životě: v domech postavených pro hobity, kudůky či trpaslíky se lidé musí krčit a krollové pomalu lézt po čtyřech, zatímco židle a stoly v běžném lidském obydlí jsou pro ně naopak moc vysoké. Velikost ale hraje roli také na dobrodružných výpravách: hobiti, kudůci a trpaslíci například nedokáží napnout dlouhý luk, do trpaslického pancíře se člověk nebo elf nevejde a naopak hobit by v krollí zbroji možná mohl i bydlet. Větší rasy také vydrží trochu více zranění, výš dosáhnou a dál doskočí, zato se jim ale hůře bojuje v úzkých chodbách a tunelech – a na ty při průzkumu podzemí určitě narazíte.

[Pracující logaritmus]

Yorku:
1) Obecná čeština není hovorová čeština. To jsou dvě věci.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hovorov%C ... %C5%A1tina
https://cs.wikipedia.org/wiki/Obecn%C3% ... %C5%A1tina
2) Ano, obecná čeština je dialekt, hlavně středních a západních Čech. Tobě to možná ani nepřijde, ale mně je to asi tak stejně nepřirozené, divné a cizí, jako tobě to hanácké nářečí. Regulérně vím o lidech, co by takový text regulérně odmítli číst.
Nejspíš bych s trochou snahy dokázal najít i lidi, kteří by ti dali nálepku Pražák a jako přídavek přes hubu. Ale ti samozřejmě čtou jen titulky z bulváru.

[Jerson]

2) Ano, obecná čeština je dialekt, hlavně středních a západních Čech. Tobě to možná ani nepřijde, ale mně je to asi tak stejně nepřirozené, divné a cizí, jako tobě to hanácké nářečí. Regulérně vím o lidech, co by takový text regulérně odmítli číst.

Na toto jsem narážel. Poprvé jsem se s tím setkal v roce 2002, když jsem přes internet poznal hráče RPG z jiných koutů republiky, a od té doby na to narážím opakovaně. Jako text v pravidlech je to silně nevhodné, protože pro poměrně velkou část lidí je to méně srozumitelné.

[York]

Log: Já třeba zase teďka čtu Šlechtu, kdy všichni mluvěj spisovně, a válím se u toho po zemi smíchy.

Nejspíš bych s trochou snahy dokázal najít i lidi, kteří by ti dali nálepku Pražák a jako přídavek přes hubu.

Jako jo, potkal jsem lidi, kteří skutečně mluvili skoro spisovně a tvrdili, že tak mluvěj i doma. Jsem si ale jistej, že drtivá většina lidí mluví obecnou češtinou (když tomu teda nechceš říkat hovorová čeština ). Žil jsem 4 roky v Brně a i tam tak mluvila většina lidí (samozřejmě používali výrazy jako šalina, ale řeč je teď o koncovkách). Na TSku se běžně potkávám s lidma ze všech koutů republiky a jen výjimečně někdo mluví nářečím, kde se používají spisovné koncovky.

edit: Na druhou stranu je ale fakt, že když lidi píšou, tak kdo ví proč se prakticky vždycky snažej o spisovnou češtinu. Takže je asi opravdu možný, že se někdo vůbec nesetkává s texty psanými tak, jak se běžně mluví.

[York]

Znalost dovednosti neznamená, že něco umíš líp a máš tedy větší šanci na úspěch.

Tahle věta je tam celkem pěst na oko. Nejsem si jistý, jestli tím chceš říct něco mechanického (na dovednosti se nijak nehází) nebo příběhového (dovednost neurčuje, jak jsi v něčem dobrý, ale jestli to umíš nebo ne) nebo něco jiného, ale spíš by mě to zmátlo než vysvětlilo situaci.

Sakryš a to jsem měl zrovna docela radost, jak se mi to podařilo napsat stručně a výstižně. Tak nic, no

To znamená, že buď musím rovnou tady (na začátku kapitoly Dovednosti) pořádně vysvětlit, jak se vlastně dovednosti používají, nebo tam dát jen seznam a vysvětlení nechat na později.

Asi by měl bejt ok jen seznam - popisy dovedností by snad měly dát hráči představu, k čemu jsou dobré. A při hře se ostatně skutečně používají podle toho, co je u nich tady napsané. Takže tenhle matoucí odstavec a příklad za ním prostě vyhodím.

Dokážeš také padělat písemnosti – například rozkazy nebo různé záznamy. Dej si ale pozor na to, že důležité listiny obvykle mívají pečeť. Tu sice můžeš padělat také, ale potřebuješ vědět, jak má vypadat.

Tohle bych možná přece jenom řekl nějak obecnějš. Dokážeš padělat, ale na věrohodný padělek důležité listiny potřebuješ vědět, jak má vypadat podpis nebo jakou pečeť zamýšlený autor používá. Něco takového?

Čtení a psaní
Umíš číst a psát všechna písma používaná k zápisu jazyků, které znáš. Dokážeš také padělat písemnosti, například rozkazy nebo různé záznamy. U důležitých listin ale obvykle budeš muset nejdřív zjistit, jak má vypadat podpis, pečeť a případné další prvky, podle kterých může někdo poznat, že jde o podvrh.

Velká většina obyvatel světa Dračáku číst ani psát neumí, být gramotný je tedy velká výhoda a pojí se s tím i určité postavení ve společnosti.

Alchymista a kouzelník umí čtení a psaní automaticky.

[York]

Zpět ke kapitole Hraní dračáku. Mám docela velký dilema, jak dál strukturovat témata do kapitol.

Zařadit bude potřeba:

Putování
Překonávání překážek
Průzkum
Prohledávání
Hledání pastí
Infiltrace
Zjišťování informací
Rozhovory

Náhodný hod

Boj
Jiná nebezpečí
Léčení zranění
Umírání hráčských postav
Umírání protivníků

Soupeření (plížení a sledování, útěk a pronásledování)

Postup po úrovních
Získávání nových dovedností


Momentálně tohle všechno mám uvnitř kapitoly Hraní dračáku (přijde mi, že to tam vcelku patří).


Zgrupoval jsem to podle toho, co spolu nějak souvisí - možná by se ty skupiny daly sloučit do kapitol.
Použití dovedností nemá samostatnou kapitolu, mluví se o něm v těch ostatních. Když chceš například překonat nějakou překážku, tak jedna z možností je, použít dovednosti (podobně jako můžeš používat schopnosti nebo vybavení). K dovednostem ale patří ještě to Soupeření. To mám momentálně za Bojem, protože pokud se bude třeba při pronásledování házet vlastností, tak se hodí využít toho, že hody vlastností jsou popsané v kapitole Boj.


Dál jsou pak Tři velký kapitoly, který by se možná hodily hned za to, co je teď na začátku Hraní dračáku:

Hraní za postavu
Hraní družiny
Vedení Hry


edit: Asi to teď udělám tak, že tohle rozhodnutí odložím a skočím teď ke kapitolám Hraní za postavu, Hraní družiny a Vedení hry, protože úzce souvisí se začátkem Hraní dračáku, který jsem sem už postnul. Třeba se ukáže, že to má bejt hned za sebou.

[Pieta]

Sakryš a to jsem měl zrovna docela radost, jak se mi to podařilo napsat stručně a výstižně. Tak nic, no ;-)

To znamená, že buď musím rovnou tady (na začátku kapitoly Dovednosti) pořádně vysvětlit, jak se vlastně dovednosti používají, nebo tam dát jen seznam a vysvětlení nechat na později.

Asi by měl bejt ok jen seznam - popisy dovedností by snad měly dát hráči představu, k čemu jsou dobré. A při hře se ostatně skutečně používají podle toho, co je u nich tady napsané. Takže tenhle matoucí odstavec a příklad za ním prostě vyhodím.

Neříkám, že by to tam nemělo být napsané, jen jsem si nebyl moc jistý, co přesně tím chceš čtenáři sdělit.

Možná mi tam chybí nějaké "z jiných her můžete být zvyklí, že" a hodilo by se to spíš jako vysvětlení do rámečku bokem, nebo si ho tam přimýšlím a být tam nemá, nevím.

[Pieta]

Zpět ke kapitole Hraní dračáku. Mám docela velký dilema, jak dál strukturovat témata do kapitol.

Moje zkušenost, byť nevelká, říká, že ať to rozdělíš jakkoliv, bude to v něčem strašně nešikovné jak pro autora, tak pro čtenáře. (-;

[York]

Neříkám, že by to tam nemělo být napsané, jen jsem si nebyl moc jistý, co přesně tím chceš čtenáři sdělit.

Možná mi tam chybí nějaké "z jiných her můžete být zvyklí, že" a hodilo by se to spíš jako vysvětlení do rámečku bokem, nebo si ho tam přimýšlím a být tam nemá, nevím.

Důvod, proč si dovednosti bereš, se oproti jinejm hrám až tak moc neliší. Pokud nehraješ DnDčko vyloženě jako rollfest, tak si stejně asi vybíráš podle toho, co chceš, aby tvoje postava uměla, ne? Že se na dovednosti nehází, tudíž v tenhle moment asi není až tak podstatný.

Moje zkušenost, byť nevelká, říká, že ať to rozdělíš jakkoliv, bude to v něčem strašně nešikovné jak pro autora, tak pro čtenáře. (-;

O autora nejde. Dilema je obvykle mezi tím, aby se příručka dobře četla a dalo se z ní pochopit, jak se to hraje, a tím, aby se v ní dobře hledalo při hře, když si potřebuješ ujasnit nebo připomenout pravidla.

Pro ten druhej požadavek je potřeba, aby byl text smysluplně rozdělenej do kapitol, abys konkrétní věci našel opravdu v těch kapitolách, kde bys je čekal a aby se o jedné věci pokud možno nepsalo na několika místech, protože pak se v tom hledá fakt blbě.

edit: Ještě vlastně jedna věc - hráči chtějí Tvorbu postavy hned na začátku, přestože by dávalo větší smysl, nejdřív si přečíst pravidla. Takže s tím se holt nedá moc hnout a musí to tak bejt.

[Hike]

Jestli můžu přidat svůj hlas do pranice, tak bych byl taky pro změnu toho záměrně nespisovného jazyka v příkladech. A to i přestože tak, jak se tam píše, doma běžně mluvíme, číst takový text je z nějakého důvodu duševní námaha. Ale jak to píšeš s tím Šlechtou, já ho naopak mám rád, že píše spisovně a nic k pobavení na tom nenacházím. Prostě psaný text by se, dle mého názoru a zřejmě nejsem sám, měl snažit být spisovný, jak sám píšeš: "Aby se příručka dobře četla".

[York]

Hike: Odpověděl jsem tady.

[York]

Tady se, prosím, zkuste zamyslet, jestli jsem na něco důležitýho nezapomněl.

Hraní za postavu

V této kapitole se nedozvíš, jak co nejlíp pobíjet nestvůry nebo jak překonávat různé překážky. To by ostatně ani nebylo vhodné, protože součástí zábavy ze hry je, přicházet na to postupně spolu se svou postavou. Místo toho se podíváme na to, jak hrát za postavu tak, abys tím bavil nejen sebe, ale i své spoluhráče a Pána jeskyně.

Nejsi tvoje postava
Tvoje postava nezná většinu z toho, co znáš ty. Neumí například pracovat s počítačem a ani netuší, že by něco takového mohlo existovat. Nezná fyzikální zákony a chemické reakce. Snaž se vždycky hrát jen s tím, co by mohl vědět obyvatel fantastického světa.

Platí to i obráceně. Nemusíš se naučit kouzlit, abys mohl hrát kouzelníka. Stačí, když řekneš: „Sesílám na skřeta modrý blesk!“

Odděluj informace hráče a postavy
Nejen že máš jiné znalosti než tvoje postava, máš také jiné herní informace. Na rozdíl od ní například víš, kolik Pánovi jeskyně padlo na kostce, nebo co viděla a slyšela postava jiného hráče, když byla sama na výzvědách. Při hře by ses ale měl rozhodovat jen podle toho, co opravdu ví tvoje postava.

Příklad:
Naria se oddělila od zbytku družiny. V jedné z chodeb našla past a bezpečně se jí vyhnula. V další místnosti ji přepadli skřeti. Gorondar s Karou zaslechli její výkřik a běží jí na pomoc. Pavel s Janou sice vědí, že je v chodbě past, ale jejich postavy to netuší.
Pavel: „Nariin výkřik zněl naléhavě, takže tou chodbou prostě proběhnu.“

Jsou ale případy, kdy to neplatí:

• Vždycky ber v potaz, co bude tvoje rozhodnutí znamenat pro vaše společné hraní. Pokud by ses kvůli tomu například měl rozhádat se svými spoluhráči, rozhodně to nedělej.

• Měl bys také myslet na to, zda to povede k zábavné hře pro všechny hráče u stolu. Není například moc dobrý nápad, aby se tvoje postava sama vydala na dlouhou pouť někam do pustiny a nikomu o tom neřekla, protože bys pak dlouho hrál sám a ostatní by se nudili.

Když si nejsi jistý, jestli je něco dobrý nápad, řekni to nahlas a promluvte si o tom společně.

Opakovaní informací, které už hráči znají
Když se vaše postavy rozdělí, tak poté, co se znovu sejdou, by měly ostatním vlastními slovy shrnout, co zažily.

Příklad:
Naria na výzvědách narazí na tábor skřetů. Pán jeskyně popíše, jak to tam vypadá. Ostatní postavy ale neví, co tam viděla, takže až se vrátí do tábora, měla by to Katka svými slovy zopakovat, přestože jste to už všichni slyšeli od Pána jeskyně. Ostatní hráči totiž mohou pracovat jen s tím, co jim řekla Katka, nikoliv s tím, co jí předtím řekl Pán jeskyně.

Může se stát, že postava řekne něco trochu jiného, než skutečně zažila, případně něco vynechá. To je v pořádku – ať už to dělá záměrně nebo třeba proto, že si věci vyložila po svém, do hry to patří a může to vést k zábavným situacím. Dejte si ale pozor, aby šlo vždy o nedorozumění mezi postavami, nikoliv mezi hráči. Pokud něco špatně pochopil hráč, co nejdřív si to vyjasněte.

Pokud vás opakování už odehraných věcí nebaví, nebo když by to bylo moc dlouhé, můžete to klidně přeskočit. I tak je ale důležité zmínit, že si to postavy mezi sebou řeknou, aby bylo jasné, že s tím od té chvíle mohou pracovat všichni.

Příklad:
Katka: „Řeknu ostatním, co jsem tam viděla“.

Hraní se „společným vědomím“
Striktní oddělování informací hráče a postavy je sice obvyklý a doporučený styl hry, ale není jediný možný. Někteří hráči raději uvažují v taktické rovině a tolik se nevžívají do rolí postav. Pokud vás to tak baví, není na tom nic špatného – nezapomeňte na to ale upozornit případné zájemce o hru ve vaší skupině, protože na to nemusejí být zvyklí.

Nenechávej si své informace pro sebe!
Když tvoje postava ví něco, co ostatní nevědí, neměla by si to nechávat pro sebe. Když tedy například jen Kara umí staroelfsky a přečte si nějaký nápis, měla by to přeložit pro ostatní. Obdobně když se Naria vrátí z průzkumu, měla by ostatním říct, co viděla.

Představ si, že by na dotaz, co zjistila, řekla: „Nic zajímavýho.“ Ostatní hráči by teď museli hrát s tím, že jejich postavy o skřetím táboru nevědí. To povede ke dvěma věcem:

• Až na tábor ostatní postavy narazí, uvědomí si, že jim o něm Naria neřekla, a budou na ni po právu naštvané, protože to je docela důležitá informace.

• Nejen že to vede ke špatným vztahům mezi postavami, ale zároveň je to nepříjemné i pro ostatní hráče: Třeba je napadl nějaký plán nebo trik, jak na skřety vyzrát, ale jejich postava ho nemůže přednést, protože o žádném skřetím táboru neví.

Dračák je kooperativní, družinová hra, takže by si vaše postavy měly věřit a měly by spolupracovat. Hrát tajnůstkářskou postavu sice může znít lákavě, ale není to moc dobrý nápad. Ostatní hráči si toho všimnou a zkazí to důvěru mezi postavami. Tajemství stále mají ve hře své místo, ale měla by být společná – tedy něco, co vědí vaše postavy a tají to před okolním světem, nikoliv co si neříkají mezi sebou.

Rozhodování v roli a mimo ni
Velká část tvých rozhodnutí bude „v roli“ neboli „za postavu“: Co tvoje postava udělá, jak si poradí s nějakým problémem, jestli bude lhát nebo řekne pravdu atd. V těchto případech by ses měl snažit do své postavy vcítit, být věrný jejímu charakteru a zohledňovat její cíle, zájmy a motivace. Z pohledu tvé postavy nedává například smysl riskovat svůj život jen tak pro nic za nic, takže bys to při hraní v roli neměl dělat ani ty.

Kromě toho ale také budeš při hře dělat spoustu rozhodnutí nikoliv za postavu, ale za hráče: Například jakou postavu budeš hrát, jaký bude mít vztah k ostatním, jak se obvykle chová v různých situacích, jaké bude mít hodnoty a charakterové vlastnosti a podobně. Budeš se také zapojovat do tvorby světa, příběhu a nehráčských postav. Jelikož tato rozhodnutí nedělá tvoje postava, nemusíš se u nich řídit jejími cíli, zájmy ani charakterem a většinou bys dokonce ani neměl, protože to, co je dobré pro tvoji postavu, nemusí být nutně dobré pro hru.

• Kdykoliv děláš hráčské rozhodnutí „mimo roli“, mysli na to, že nehraješ jen proto, aby ses bavil sám, ale také abys bavil své spoluhráče.

Říkej rovnou, čeho se snažíš dosáhnout
Mnoha nedorozuměním můžeš předejít, když nebudeš pouze popisovat, co děláš, ale řekneš také, čeho se tím snažíš dosáhnout. Představ si následující situaci:

Příklad:
Katka: „V jedný z předchozích místností byla hromada dřeva. Nanosím ho sem.“
Pán jeskyně: „Jasně, není problém. Zabere to pár minut.“
Katka: „Zapálím ho.“
Pán jeskyně: „Hele, to asi nepůjde. To dřevo tam prakticky leželo ve vodě. Je totálně nasáklý a napůl shnilý.“

Naria by si určitě všimla, že nosí dřevo, které rozhodně nepůjde zapálit. Pán jeskyně ale nevěděl, že zrovna to chce udělat, takže neměl důvod to Katce říct. Kdyby rovnou řekla, co zamýšlí, proběhlo by to nějak takhle:

Příklad:
Katka: „Potřebujeme pořádnej oheň. Nanosím sem tu hromadu dřeva, kterou jsi popsal v jedný z předchozích místností.“
Pán jeskyně: „To asi nebude fungovat. To dřevo tam prakticky leželo ve vodě. Je totálně nasáklý a napůl shnilý.“

Výsledek je sice stejný, ale není potřeba vracet poněkud trapné nošení shnilého dřeva na podpal. Pán jeskyně navíc může rovnou navrhnout alternativu, pokud nějaká existuje. A mohou se k tomu také vyjádřit ostatní hráči.

Příklad:
Pán jeskyně: „V další místnosti ale byly dřevěný postele. Ty sice budeš muset rozštípat, ale hořet budou dobře.“
Pavel: „Rozštípat je nebude problém, mám sekeru.“
Katka: „Fajn, tak zajdu pro ně.“

Nevyřazuj se z děje

Příklad:
Jana: „Půjdu se zeptat svého mistra, přidáte se?“
Katka: „Jasně!“
Pavel: „Já ne, s kouzelníkama nechci mít nic společnýho.“

Pavel sice věrně hraje trpaslického válečníka, který nemá rád kouzla a magii, ale v tomhle případě to nebylo dobré rozhodnutí, protože díky němu jeho postava nebude u důležitého rozhovoru. Pavel se tím odsoudil do role tichého pozorovatele a i kdyby ho napadlo něco podstatného, Gorondar to ostatním bude moci říct až později, když se zase někde setkají.

Nevyřazuj ostatní z děje
To samé, co jsme si řekli v předchozím odstavci, platí i obráceně: Když by se Jana ostatních vůbec nezeptala, jestli chtějí jít s ní, a šla na schůzku sama, vyřadila by je tím z děje.

Kdykoliv tedy chceš něco udělat, řekni o tom ostatním a dej jim možnost se přidat.

Stav svou postavu do nepříjemných situací

Příklad:
Pán jeskyně: „Po dvou tejdnech plavby jste dorazili do přístavu. Znáte tady někoho?“
Jana: „Když jsem tu byla se svým mistrem, nechala jsem se zatáhnout do neférové sázky s jedním kudůkem, jmenoval se Balren. Prohrála jsem spoustu peněz a neměla jsem na to, abych mu zaplatila. A vzhledem k tomu, že mistr se hned následující den vracel domů, odjela jsem s ním a dluh jsem nechala být.“

V tomto příkladě Jana záměrně dává Pánovi jeskyně do rukou „munici“, přestože by nemusela. Balren po ní nejspíš bude peníze chtít a Kara z toho navíc nemůže nic získat – v nejlepším případě nic neztratí, v horším ji to bude stát spoustu zlaťáků, nebo se třeba dostane do problémů. Proč to tedy dělá?

• Pomáhá tím Pánovi jeskyně s tvorbou děje. Zápletka se navíc bude osobně týkat jedné z postav, takže bude jasné, proč se tím družina zabývá.

• Říká tím ostatním něco o své postavě: Kara se zřejmě občas sází a ne vždy se dokáže postavit svým problémům čelem.

• Umožní tím své postavě růst: Když se Kara do dluhu dostala, nedokázala si s ním poradit, teď už to třeba dokáže.

• Stmelí tím družinu: Při jednání s Balrenem totiž určitě bude potřebovat pomoc od ostatních. Tím, že se jim svěří se svými problémy, se jim otevře a ukáže, že jim důvěřuje. Za to, že jí pomůžou, jim pak bude zavázaná a tím spíš bude ochotna pomoci jim, až to budou potřebovat.

Povšimni si ale, že se jedná čistě o hráčské rozhodnutí, mimo roli. Když by se měla rozhodnout Kara (tedy postava), jestli chce dlužit spoustu peněz nějakému pochybnému kudůkovi, samozřejmě by s tím nesouhlasila.

Zapojuj do svých problémů ostatní
V předchozím příkladě je velice důležité, aby se Kara nesnažila svůj dluh vyřešit sama, ale aby požádala o pomoc Nariu a Gorondara, nebo aby se alespoň nebránila, když jí sami pomoc nabídnou. Pokud by to neudělala, vyřadila by tím své spoluhráče z této zápletky a nijak by tím nepřispěla ke stmelení družiny a budování vzájemné důvěry a přátelství.

Uvažuj nahlas
Přemýšlej nahlas o tom, co se ve hře děje. Nejlépe v roli, za postavu.

Příklad:
Pavel: „Čekal bych, že touhle dobou už pomalu dorazí městská stráž.“
Katka: „Kolik myslíš, že jich bude?“
Pavel: „Posledně mě jich honilo deset. To ale bylo v nejlepší čtvrti, tady by je to nemuselo až tak trápit.“
Jana: „No jo, jenže my jsme za sebou nechali mrtvolu, nebyl čas se jí zbavit. Jestli to už někdo nahlásil, tak to nejspíš budou považovat za vraždu.“
Pavel: „Hmm, máš pravdu. Měli bychom radši na čas zmizet, než se to tu trochu uklidní.“

Přemýšlet o všem nahlas a společně je snazší, protože si tím vzájemně nakopáváte fantasii. Současně tím ale také pomáháte Pánovi jeskyně – ten teď díky tomuto rozhovoru ví, že hráči počítají s tím, že se po nich budou shánět stráže, a kolik očekávají, že jich bude. To ho jednak nemuselo vůbec napadnout a navíc může na jejich představě stavět. Když strážných přijde méně než deset, tak z toho postavy usoudí, že odhadly situaci správně. Když jich bude víc, řekne jim to, že se nejspíš děje něco důležitějšího, než si původně myslely.

Buď aktivní
V příkladu, kdy Pavel odmítl pozvání na schůzku s Kařiným mistrem, to Gorondar vysvětlil tím, že nemá rád kouzelníky. Řekli jsme si, že to nebylo dobré rozhodnutí, protože se tím Pavel vyřadil z děje. Není ale vhodné ještě z jednoho důvodu: Gorondar tím totiž v podstatě řekl „Mně se nechce“. Už v kapitole Tvoje postava jsme si řekli, že by sis měl vytvořit aktivní postavu. Jen si ji vytvořit ale nestačí, je třeba ji tak také hrát.

Když s něčím nesouhlasíš, navrhni alternativu
Když někdo z tvých spoluhráčů navrhne postup nebo plán, o kterém si myslíš, že nebude fungovat, nestačí říct, že s tím nesouhlasíš – snaž se vždycky navrhnout, jak by to fungovat mohlo, nebo jaké řešení by se ti líbilo víc.

Příklad:
Pavel: „Já bych se s tím kudůkem vůbec nemazlil. Prostě mu řekneme, že si s náma nemá zahrávat a když to nepochopí, tak mu to vysvětlíme ručně.“
Jana: „To se mi moc nelíbí. Na rozdíl od nás se tady vyzná a kdo ví, jestli nemá podplacený místní stráže. Radši bych mu udělala to samý, co udělal on mě – vsadila se s ním o něco, co nemůže vyhrát.“
Pavel: „To zní dobře. Je to starej podvodník, takže určitě přijme sázku, když si bude myslet, že je pro něj výhodná. Můžu se s ním navíc vsadit já nebo Naria, aby neměl podezření, že ho chceš oklamat kvůli starýmu dluhu.“
Jana: „Mohli bychom na to použít metamorfózu. Když se například proměním v Gorondara, tak to bude vypadat, jako že je na dvou místech současně.“
Pavel: „A nebo že vypiju mnohem víc, než bych měl vydržet...“

Vyvaruj se mimoherních hlášek
Neříkej při hře věci, které se ní nesouvisí. Když si chceš například promluvit o tom, jak dopadl včerejší zápas ve fotbale, udělej to až po hře, nebo ideálně úplně někdy jindy. To samé platí pro vtipkování o tom, co se ve hře děje.

To, že se ostatní zasmějí, nebo že je to také zajímá, není dostatečná omluva – odbíhání od hry sice opravdu může být zábavné, ale povede k tomu, že to nebude dobrá hra a může to tedy snadno otrávit Pána jeskyně nebo ostatní hráče postav.

Pokud máš potřebu vtipkovat, vytvoř si vtipnou postavu a vtipkuj za ní v roli – to může naopak být přínosné a hru zpestřit. Dej si ale pozor, abys to nepřeháněl. Když se ostatní snaží navodit vážnou atmosféru nebo dramatickou scénu, vtipkování nehodí v žádné podobě.

Nezapomínej hrát roli
Dračák není možné hrát neustále v roli. Občas je potřeba probrat, jak funguje nějaké pravidlo či schopnost, vyjasnit si, jak přesně vypadá místnost, nebo říct třeba: „Podej mi, kostky, prosím“. To je samozřejmě v pořádku. Dávej si ale pozor, ať nevypadáváš z role víc, než je nezbytně nutné.

Když se například bavíte o tom, co udělat dál, nebo co by mohl znamenat tajemný nápis na zdi, není žádný důvod, proč byste nemohli mluvit v přímé řeči za postavy.

Vyprávěj příběh své postavy
Za to, aby se příběh tvé postavy dostal do hry, jsi zodpovědný ty. Pán jeskyně se ti bude snažit vyjít vstříc, ale vymýšlet zápletky na míru několika různým postavám, je velice obtížné. Ty, na rozdíl od něj, se staráš jen o jednu z nich. Snaž se proto využívat příležitosti k vyprávění o své postavě:

• Když se to hodí, můžeš přímo v roli vzpomínat, co jsi kdysi zažil a viděl.

• Vkládej do hry místa, které s tvou postavou souvisí – jako třeba když Jana při popisu hlavního města zmínila univerzitu, kde Kara studovala.

• Vkládej do hry nehráčské postavy, které tvá postava zná, případně s nimi měla v minulosti co do činění.

[Pracující logaritmus]

Yorku,
ty zcela evidentně nechápeš problém.
Tady nejde o nějaké spisovné vs. nespisovné.
Tady jde o to, že používáš svůj lokální interdialekt, který je ale části potenciálních čtenářů cizí, protože pochází z oblastí, kde se tímto dialektem nemluví. A tedy to pro ně není příjemné to číst. Jo, rozumí tomu, pokud se vyhneš specifickým výrazům. Ale nečte se to dobře, jako že vůbec.
A právě k tomu máme spisovnou češtinu (i v hovorové formě) abychom se tomuhle vyhnuli.

[York]

Tady nejde o nějaké spisovné vs. nespisovné.

To ale neříkám. Záměr je, aby příklady zněly tak, jak hráči skutečně u hry mluví. Pokud všichni mluví nějakým dialektem, tak si holt musím nějakej vybrat. A nejsnáz asi budou lidi rozumět tomu nejrozšířenějšímu.

Ano, alternativa samozřejmě je, se na tenhle záměr vykašlat. Momentálně to dělat nechci. Námitku každopádně beru v potaz a poznamenávám si ji. Vzato kolem a kolem je tohle beztak spíš rozhodnutí pro nakladatele.

[Pieta]

Hezké.

Přemýšlel jsem jen nad jednou věcí - zapojovat ostatní do svých problémů je pozitivní. Občas ale člověk potká takovou tu nepříjemnou formu, kdy hráč ostatní do svých problémů spíš zatahuje než zapojuje - dostává se do průšvihů tak, že z toho mají problémy všichni, ale bez toho, že by se ostatní mohli vyjádřit nebo rozhodnout. Takové ty věci, jako že zcela veřejně provede nějakou nepřístojnost, když je viditelně ve skupině s ostatníma postavama. Což obecně padá pod "myslete na to, aby se všichni bavili", a konkrétně nevím, jestli to jde popsat tak citlivě, aby to zase někoho neodradilo od aktivního hraní... Ale mám tak nějak pocit, že na tenhle zádrhel by nebylo špatné upozornit.

To ale neříkám. Záměr je, aby příklady zněly tak, jak hráči skutečně u hry mluví. Pokud všichni mluví nějakým dialektem, tak si holt musím nějakej vybrat. A nejsnáz asi budou lidi rozumět tomu nejrozšířenějšímu.

Kloním se celkem k tomu, že mít to prezentované neutrální formou je v tomhle případě lepší.