[Hra] Sezení IV. - Válka

[Tettigona]

.... v eAdagobel ....

JOB mne v noci nenechal ani chvilku zamhouřit oko, pořád trval na tom, že musím šířit odpuštění a lásku a DOBRO. Abych získal alespoň trochu klidu na spánek, nakonec jsem vymyslel nový ranní obřad, ve kterém se tak bude činit.

Nazval jsem ho Dva okamžiky lásky.

Tettigona:2D6+2 → 9(6 +1 + 2) # Frenzy
* Fall into an orgy of uninhibited emotion: Láska a odpuštění

Než vyšlo slunce, ozývaly se z obětiště mezi kameny jen zmatené, výskavé zvuky, jako by je vydával tvor, který zkouší, co může, aby se dostal ze šlamastiky, ve které se nacházel. Zvuky, které shromážděným tvorům svíraly srdce a ze kterých slabším povahám kanuly slzy po tváři. Pak začalo Odpouštění.

První paprsky slunce ozářily zavěšené tělo Dughala, dnešní oběť. Mezi shromážděnými tvory to zašumělo. Mohutný dřevorubec s pískovým vousem ze sebe vydal vzdych, ve kterém se mísilo očekávání a ohromení. Dughal se za těch pár hodin stal součástí osady, byť ještě před nedávnem (vlastně téže noci) ještě byl sprostým cizákem, zlodějem a rabiátem, který si přišel nakrást z toho, co patří všem. Svým činem však zažehl plamen revoluce, byl chycen a dnes měl zemřít pro DOBRO všech osadníků. Bylo to poprvé, kdy byl obřad Dvou okamžiků lásky prováděn a zároveň bylo zřejmé, že to je jedinkrát a naposledy, co bude Dughal jeho hlavní hvězdou. Byl prvotním hybatelem, byl tím, kdo dal impulz dějinám a přivedl do Lesa revoluci. Všechny další činy konané pro dobro ostatních, všechna kamarádství, výpomoci, oddanost myšlenkám silvaismu i normalizace a konformita byly přímou reakcí na jeho činy. A teď tady se přihlašuje k našim myšlenkám; pravda visí u toho hlavou dolů, jeho tělo pomalu opouští jeho krev a s ní i jeho život a mezi shromážděnými se dokonce – je to tedy takové šuškání – očekává, že i během obřadu zemře.

Jesilovi se rozbušilo srdce. Při pohledu na pramínek krve, který stékal Dughalovou kšticí ho zalila směsice slastných pocitů. Byla to zlatavá bohatá kštice s vysokou ofinou, visící dolů k zemi – tvář nad ní byla hloupá, přece jako by si ale zasloužila pozornost, s výrazem vychytralosti, kterou naznačovala úzká očka těkající sem a tam. Trochu svým vzezřením připomínal roztomilé slůně, i hlas zpočátku zněl spíše jako pronikavé troubení. Dughal horlivě chválil lesně démonkratické uspořádání – slova vyslovoval tak usilovně a zapáleně, že každý musel být zcela přesvědčený o jeho naprosté upřímnosti, a přece s jistou naléhavostí, až v posluchači budil podezření, že by snad někteří střízlivě uvažující mohli v jeho řeči vidět pouhou snahu o záchranu. Chváli DOBRO, podporoval vládu Triumvirátu i hlasování červotočů, navrhoval šíření silvaismu do okolního kraje za každou cenu, odsuzoval neuvážené a nekontrolované vyjadřování, otravující přemíru kritického myšlení, a později, když mu docházel dech a síly, sípal, že s revolucí je od počátku za jedno – a to vše v krátkých úderných větách, která svou přímostí a jednoznačností přímo apelovala na to stát se revolučními hesly; i když pozorný posluchač by si mohl myslet, že jen neobratně opakuje mnohem lepší a vzletnější slogany, které už v lese dávno zaznívaly. A právě v ten okamžik, kdy hrozilo, že shromáždění by mohlo přestat věřit tomu, co Dughal se stále více skomírajícím hlasem vykládal, na místě, kam stékala jeho krev, náhle se zazelenala tráva, a na ní vyrašily do všech stran rostliny, rozmanité a rozvětvené květy, hrající všemi barvami a tvary, zaplavující obětiště a rozrůstající se do všech stran, vytvářející překrásné obrazce a vzory. A k tomu zurčení potůčku a cinkání tichých zvonků podkreslovalo a doprovázelo Dughalův slábnoucí hlas a ševelení stromů jej opakovalo a roznášelo v davu.

Odpuštění trvalo sotva půl okamžiku a polovina tvorů na obětiště začala pomalu vstávat a bez hlesu sledovat ten výjev. Krev stékající po zlatavé kštici a překrásné zátiší rozkvétající zahrady – pohled, kterému nebylo možné odolat: kromě toho pohled nebo dokonce i jen představa Dughala najednou začaly vyvolávat naději a lásku. Stal se vášnivějším a prudším symbolem lásky než vlastní manželka nebo dítě, i když prudkost tato byla do značné míry spojena s pomíjivostí okamžiku. Tak to ale mělo být.
Dughal se stal všemi milovaný a obdivovaný a tak jak při obřadu z jeho úst, ale také z ševelících listů a z tichého opakování zúčastněnými zaznívala jeho slova, byla přijímána bezvýhradně, s vírou a důvěrou, aby každý viděl, jaký mají význam, i když mohlo být zřejmé, že chvíli po jeho smrti kouzlo pomine. Toho dne ale nebyli přítomni žádní pochybovači. Kdyby dala se mysl zúčastněných číst, našla by jen samé naprosto pevně a oddaně věřící, kteří nedali se ošálit rozumem. Stal se jedním z nich, obyčejným osadníkem, který byl obětován pro rozvoj osady. Stal se Sousedem. Lidé už nahlas říkali jeho poslední slova, útržky nepochybujícíc víry, slogany, na které by snad sám ani nepřišel, ale které mu byly přisuzovány. Byla to prostě Slova a nebylo třeba je zmiňovat, a přesto každý o nich hovořil. Bylo to zřejmé a průzračně jasné. Každý účastník shromáždění Slova nahlas opakoval a nebylo možné se tomu vyhnout.

Ve druhém okamžiku přecházelo odpuštění v klid a smíření. Tvorové si znovu sedali do trávy, výkřiky se měnily v šepot, protože nechtěli přehlušit slábnoucí hlas z obětiště. Dřevorubec s pískovými vousy zcepeněl a tiše poslouchal s otevřenými ústy. I jinak horliví goblini ztichli a tiše se pohupovali do rytmu šepotu, zatímco jejich drobné hrudníčky se ani nehnuli, jak měli zatajený dech. Bělovlasý elf za Jesilem stále dokolečka mumlal: „Spasiteli! Spasiteli!“ a opatrně si z hlavy sundal věnec z kvítí a šouravým krokem jej donesl a položil do tratoliště krve. Pokládal ho opatrně, aby snad Dughalovi neublížil – a v ten moment si Dughal poprvé uvědomil, že ho sebelíbivější slova dnes nespasí a bude obětován; jeho hlas konečně zmlknul. Jesil si zamlženě uvědomoval, že už nikdo ani nedutá.

Na Dvou okamžicích lásky bylo úžasné, že se jich člověk nemusel účastnit, ale v podstatě se musel zapojit. O půl okamžiku později dokápla poslední kapka a Dughal vydechl naposledy. Náhlá a nádherná extáze očekávání a odpuštění, touha se milovat, laskat, vískat se ve vlasech jemnými prsty, projela všemi jako výboj magie a utvrdila každého, přesně tak jak si přál, v jeho klidné harmonii. Byl to však prožitek velmi konkrétní a cílený, a mohli jste s ním zamířit z jedné osoby na druhou, jako kdybyste se zasypávali květinami. Jesilova láska byla tak v jedno chvíli zamířena přímo na Dughala, a v okamžik další pak miloval červotoče a démonkracii a triumvirát a sebe. A v ten krátký moment věčnosti ucítil i žárlivost na onoho všemi obklopeného, oslavovaného obětovaného visícího vprostřed kamenného kruhu. A přeci hned v zápětí podlehl společnému pocitu a věřil, že to co se Dughalovi přisuzovalo, nemá býti zpochybňováno. V tento moment se veřejný příklon k DOBRU zdál být rozumný a přesvědčil sám sebe, že DOBRO se v případě příchodu šiků krále Dorbomila nebo hord císaře Evilóna jako první položí v podobě měkého polštáře, na který všichni společně s láskou ulehnou a ve své sounáležitosti s ostatními nepochyboval a cítil, že společně jsou všemocní a společně dokáží, díky pouhé síle Dughalových posledních Slov, vybudovat celé civilizace.

Vážený pane konzule,

Revoluční nadšení, které podařilo se Vám rozpoutat v osadě rozhodně schvalujeme, ostatně právě proto jste při volbách získal podporu ze Skupiny. Zároveň se ovšem obáváme, že nadšení mohlo by vyhasnout, kdyby nastaly okolnosti, které by mohly zavdat tvorům lesa podezření, že snad Ústava nebude naplněna a osada nebude řízena démonkratickým triumvirátem, nýbrž jedinou osobou.

Proto se náš Ústřední výbor rozhodl jednomyslně všemi desetitisíci hlasy důrazně Vám doporučit, abyste se co nejdříve vydal hledati další vhodné kandidáty na zbylá místo konzulů. Zároveň bychom Vás rádi upozornili, že ohledně výběru dalších dvou konzulů mohl by Les, bude-li mu nasloucháno, nastínit, kde by se vhodní kandidáti pro tento úřad mohli nacházet.

Od té doby, co jsem si přečetl podivný vzkaz od červotočů, JOB mi v mé hlavně stále dokola omílá jen dvě jména. Kobylka a Grakukhoppas. To druhé, jako bych už někde slyšel nebo viděl. To první mi neříká vůbec nic. Asi požádám JOBa, aby se zeptal Lesa, když to ti červotoči doporučují ....

Tettigona:2D6+2 → 9(6 +1 + 2) # Open Your Brain
* Chtěla bych, aby seržantu Jesilovi Les vyjevil, jak se věci s Tettigonou opravdu mají.

[Tettigona]

... ještě malou chvíli před svítáním, na Blatech ...

Kobylka se pomalu vzpamatovala z vášnivé rychlovky s upírem a pak znepokojeně sledovala, kterak se temnotou opět blížil ryk boje a rytíři s paladinem se projovávali bažinou skrze šiky šílenců.

Měla naléhavý pocit, že zážitků už si na blatech užila dost a nepotřebuje zažít další a rozhodla se tentokrát se do ničeho nezaplést a prostě zmizet.
Tettigona:2D6+1 → 7(1 +5 + 1) # Eye on the door
* Volím, že mizím, prosím laskavého PD, aby upřesnil, co jsem si z blat vzala nebo na blatech nechala...



Když se vyhrabala z blat a za úsvitu vyšplhala na kopce na západ od nich, zahlédla na obloze barevné obláčky. Na Troskách se chystá nějaká oslava. Bude tam nejspíš mnoho lidí a tak je to DOBRÁ příležitost, aby odčinila nějaké dřívější hříchy.

Pak uviděla od sveru přicházet početný doprovod Evilónův a od jihu zase velkou družinu Dobromilovu a začala přemýšlet, jak se vlastně do hradu. Nejlépe dříve, než se tyhle dvě síly potkají ...

Tettigona:2D6+1 → 9(2 +6 + 1) # Read a sitch
* Jak se nejlépe dostat do Trosek?

[Gwilwilethel]

... Posedná ...

Gwilwilethel následuje Fanku k vóterkáře. Ať si říká, co chce, ona tomu nerozumí a je to prostě vóterkára.

"A nevzdáváš to příliš brzo?" skočí Gwíla Fance do řeči, "ty to dáš, seš přece chytrá jako Myšpulín."

"Vyčiluj se, Fanko. Nenech čas hýbat tvým majestátem, hihi."

"Lólec, dementní voterkára,..." Gwíla se skutečně na malou chvíli rozesměje tak, že sebou bací na zem.

"Hihi, tohle je fakt HUSTÝ..." zasměje se Gwíla.

"Jů, byly bychom spolu samotné na dně, mohly bychom zkusit experimentální období, hihi" šťouchne laškovně Gwíla do Fanky prstíkem.

"Símtě, Fanko, já jsem nejlehčí holka v kraji, jen se podívej!" zasměje se Gwíla a chvilku se jen tak problikává kolem ponorky a zhůvěřile se u toho směje.

"Jsme holky fešný a budem to mít těsný" prozpěvuje si na celé kolo.

[pietrovonholzkladde]

...Blatno, rok JOB 792
Vypadáme žalostně. Tohle není ani pořádná armáda, ani síla, ale čiré zoufalství. Jako historie dřív mluvívala o několika málo hrdinech, nějakém Přemyslu co voral, nějakým Art-Tušovi co zabodl meč do skály, jo o hodinách JOBopisu v klášteře nám kázaly hrozné bludy. Bych chtěl toho Jobáše, Jonáše či jak se jmenoval, jak žil v rybě. Jako největší byl o nějaký hoře co uměla chodit... Je to na mě, nikom jiném osud zla v tomto kraji neleží.

Ukážu jasným gestem Grahamidě, že teď fakt ne. Jako výčitky ať si nechá na jindy, třeba až budu prdět někde na kompostu a budou mě vožírat prasata. Potřebujeme se připravit. Každý slyšel mé volání o pomoc, ale jediný o kom zatím vím z hlídky je, že na dohled už jsou upírky z Trosek a upalujou jak o život. Muselo se něco stát.

Zvěd z jihu oznamuje velikou skupinu ozbrojenců, co se k nám brodí bažinou. No výborně. Takže budeme zase pupkem světa. Takže musíme udělat účinnou obranu. Jo hodina JOBopisu mi teď naskakuje jak živá. '...a ten Jan ze Šišky ten vzal vozy, nacpal je kamením a mezi domy udělal barikádu. Jeho vojáci stáli nahoře a tyčema a kosama mlátili cizáky...'

"Všechny vozy sem, začít stavět hradbu, naplňte je kamením, ženy a děti do stodoly, jde nám o vše. Přišlo si pro nás DOBRO mí drazí poddaní. DOBRO říká, že je DOBRÉ, ale já se vás ptám, jsem já ZLÝ? Byl jsme vůči vám někdy ZLÝ? Provedl jsme vám já něco ZLÉHO? miloval jsme vás jako vlastní, jako boloňské špagety, jako sex s pannou v rose za východu slunce, byli a jste má rodina. Musíme DOBRU ukázat, že o jeho dobro nestojíme. Bratři. Zde je náš TÁBOR. Naše vesnice, naše území, mi tu jsme šťastni, kaydž má všeho dostatek."
pietro:2D6+2 → 11(5 +4 + 2)#hard pack aplpha
* udělají vše, budou za mnou stát jako za vůdcem a ani krok zpět

Někdo v davu začne zpívat.

Ktož jsú Pietrovi bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Pietra pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.

Nepřátel se nelekajte,
na množstvie nehleďte,
Pietra svého v srdci mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte!

A s tiem vesele křikněte
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
Pietro pán náš, křikněte!

Na konci už celou vesnicí rezonuje do příjezdu upírek, Pietro náš pán křikněte. Pietro náš pán křikněte. Pietro náš pán křikněte. Pietro náš pán křikněte. Pietro náš pán křikněte.Pietro náš pán křikněte.Pietro náš pán křikněte.Pietro náš pán křikněte.Pietro náš pán křikněte.

Každá upírka si vemze na starost dva tři muže a začnou jim pomáhat se stavbou obrany. Snaží se jim ukázat jak budou stát a co dělat při obraně.

Tak a musím k Jagule, ta strahá mladá harcovnice, co je na mladý holčičí masíčko mi něco dluží.

[Fanka]

Fanka nezúčastněně pozoruje Gwílu válející se po zemi, pobíhající, poblikávající a celou dobu pištící.

"Experimentální období je jistě užitečné, ale musí jej následovat pak zformování nějaké teorie nebo objevení přírodního zákona či chemické látky."

O několik hodin později, tj. už za úsvitu, nakládá Frištýn s pomocí několika dalších lidí dokončenou ponorku na vůz. Dále se na voze veze truhlička plná třaskavin a výbušnin a Fančina mobilní laboratoř, kterou občas vláčívá na zádech, když musí jít někam pěšky.

Fanka pošetří Frištýna a připřáhne k vozu do tandemu ještě dva dezertéry. Pak se vydají na cestu k jeskyním, v nichž před pár měsíci ještě žila baziliška.

Fanka začíná být čím dál víc neklidná. Kdykoli Gwíla zapiští nebo se zachichotá, nedává na sobě nic znát, tváří se naprosto netečně a klidně. Nicméně drobné tiky v obličeji naznačují, že Fančin duševní stav je Gwílinou dlouhodobou přítomností značně narušen a otřesen.

Když vejdou do jeskyní a prochází chodbou s pastmi, skloní se Fanka pro jednu z neurotoxinem potřených šipek.

U stoupy Fančini pomocníci začnou s vykládáním ponorky a jejím přemístěním na vodu.

Fanka si zatím pohrává s šipkou z pasti "Podívej, tohle jsem pro Tharagavverug vyráběla před asi půl rokem." Vloží šipku Gwíle do dlaně tak, aby ji jakože nechtěně škrábla.

Seize by force: Fanka:2D6+1 → 7(2 +4 + 1)
- chci dát s-harm, stačí když bude chvilku tiše, aby se Fanka mohla soustředit na správné seřízení ponorky
- jinak nic nechci, ale když už mám ty dvě volby, tak teda menší harm mně

[Gwilwilethel]

Gwilwilethel připravuje své kamarády na podivuhodnou výpravu - navléká jim malé vestičky ušité z leknínů a do kapsiček jim strká kousky savé houby.

Potom všechnu svou energii věnuje chudáčkovi pochroumanému Wilsonovi, přecejen si taky zaslouží tenhle zážitek jako všichni ostatní. S pomocí Fančiny kachní pásky zalepí všechny otvory a potom ho z plných plic nafoukne. A potom ho pro jistotu foukne ještě párkrát.

Když ji Fanka osloví, otočí se s přehuštěnou mičudou v rukách. Něco ostrého mezi Fančinými prsty projede Wilsonem a následující ohlušující výbuch ofoukne obě kamarádky.

Interfere Fanka: Sarsaparillos:2D6+1 → 7(3 +3 + 1)#HX
- Má z toho miss.

[PánDobra]

Fanko, Gwílo,

hlasitá rána vás skoro ohlušila a potom jste několikrát zaslechly ozvěnu, následovanou pomalu sílícím duněním. Země i okolní stěny se zachvěly a dunění zesílilo. Kolem vás začaly padat drobné kamínky, pak větší. Rána byla zjevně poslední kapkou nějaké podzemní nestability a způsobila zával.

Fanko, jeden z těch kamenů tě praští do hlavy a ty ztratíš vědomí. Ve chvíli kdy jsi bez sebe, začneš vnímat něco podobného, co většinou cítíš, když otevíráš svou mysl. Ale tentokrát to není jen vzdálená vize, tentokrát je to o něco bližší....

Gwílo, ty jsi sice při vědomí, ale cítíš to také. Asi díky způsobu, jakým ses zrodila.


Fanko, Gwílo,

Cítite, že se jedna věc změnila. Zpočátku vašeho příběhu s vaším osudem mávaly hrozby přítomné v kraji. Byly všude, rozlézaly se a vytvářely vám nové a nové komplikace.

Pak, v jeden určitý okamžik - a Fanka moc dobře ví který, že? - vše se změnilo. Silná magie zdeformovala prostor, do hry se narodila Gwíla a také vstoupil Centrální Mozek Zla a ovládl metaprostor. Vymezil hrozbám jejich působiště, oplotil jejich hřiště a nechal je, ať si vedou své žabomyší spory. A rozlezl se všude kolem.

Centrální Mozek Zla už tu není. A zbylo po něm prázdno. Hrozby se dál perou na svých malých hřištích a okolnímu světu nevěnují pozornost. Jedna z nich už dokonce byla ukončena.

Byla by strašná škoda, aby váš příběh nepokračoval, jen protože nemá kdo Fance odehrát MISS. A tak se na uvolněné místo dostává ten, kdo tam měl být od počátku. Váš přirozený Mistro obřadu, ten který byl doposud zastiňován hrozbami a utlačován CMZ, ten který k vám promlouval pouze prostřednictvím vizí.

Fanky MISS odehraje Pán Dobra osobně. Tak jak to má být:


Když prach sedne, Fanka přijde k sobě a vy obě si promnete oči a vykašlete ze sebe šedý prach, uvidíte, že všechny cesty ven jsou odříznuté. Naštěstí pro vás ale ponorka vypadá nepoškozeně a skončili jste ve stejné části jeskyně, ve které je vchod do Stoupy se ZLEm. Váš experiment tedy může pokračovat, jen už není cesty zpět.


Fanko, Gwílo,

Co uděláte dál?

[Osadníci]

... v Blatné ...
V neklidném snu zdálo se mi, že Pietro nás svolává, abychom bránili jeho vesnici před přicházejícím DOBREM. Probudil jsem se z toho snu a protože se zrovna chystalo svítat, rozhodl jsem se vzít oštěp a prut a zkusit štěstí na blatech, zda třeba ulovím nějakého hada.
Ani jsem nevlezl z chatrče a už vidím, že to nebyl sen, ale vize. Od blat přilétá náš krutovládce, od Trosek po cestě přijíždí upírky a všichni chtějí, aby stali se z nás bojovníci a bránili jsme naši zem proti cvičeným vojákům krále Dobromila.
Hlavou mi prolétne, že takhle teda skončí můj život. Umřu v první linii války, kterou jsem si nepřál a kterou mezi sebou vedou králové, kterým jsem nikdy nic nepřísahal a nikdy nesloužil. Jistě, někdo by mohl říct, že je to lepší osud, než skončit kvůli moru jako ghůl, nebo se stát jednou z Pietrových konkubín, tak jak leckterá dívka od nás z vesnice. Ale mě se ještě nechce umřít, život tady na blatech je sice mizernej, ale je to život! A já mám život rád.
Pak se ale někdo rozezpívá: „Ktož jsú Pietrovi bojovníci a zákona jeho, …“ a ta píseň mi vleje odvahu do žil. Vždyť je to pravda. My tady v tom zapomenutém koutě světa živoříme už celé generace a i když je Pietro často spíš pohroma, než přínos, je to náš pán. A ani v téhle kruté, válečné době na nás nezapomněl a postavil se za nás. A my se teď postavíme za něj.
A tak když nás upírky začnou nahánět ke stavbě obrany, nemusí nám nahánět hrůzu a nemusí nás nutit. Bojujeme přece o své domovy. A žádní cizáci z jihu nám nebudou říkat, co je pro nás DOBRÉ.
A tak připravujeme z vozů, vozíků a povozů hradbu, mezery vycpáváme kamením a hlínou a dřevěnými prkny z našich domů. Ostříme hroty kopí, brousíme sekery, vytahujeme z poza skříní cepy, pro které jsme dlouhé roky na blatech neměli užití a pobíjíme je hřeby. A u toho skandujeme: „Pietro je náš pán, Pietro je náš pán ….“

Pietro, tvá vesnice se za tebe postavila a na tuto bitvu máš k ruce MEDIUM 2-HARM 0-ARMOR gang. Pokud se vám navíc bude dařit držet se v rámci vybudované vozové hradby, budeš si moct pro obránce počítat +1ARMOR.

Práce osvobozuje; hrozba Osadníci byla odbanována.
Faskal

[Doragon Raida]

... Khazad Gunud ...

Vezmu si s sebou jen to nejnutnější: spolehlivé kopí, vyčištěnou bouchačku, nějaké to průrazné střelivo, míchaný salát a jablko. Zabalím taky pohotovostní brašnu s těmi nejnaředěnějšími lektvary, i když doufám, že je nebudu potřebovat.


Před horou na mne už čekají následovníci, skřeti i trpaslíci. Kývnu na Jiraka:
"Prosímtě, kde se touhlá Dughal? Chtěl jsem ho teď tady, mohl by se něco přiučit o proslovech."
"Ehm, náčelníku, tys nečetl ten Jesilův dopis?"
"Byl jsem vážně unavený, jenom jsem ho prolítnul - bla, bla, bla, Les, bla, bla, DOBRO, bla, bla, odpuštění, bla,... On tam psal něco i o Dughalovi?"
"No, mají spolu ještě nějaké jednání..."
"Jiraku?!"
"Doragone?"
"No nic už, přečtu si to, až se vrátím. Zavel k nástupu."


"Skřeti, trpaslíci, lidé!" oslovím shromážděné. "Nebudeme chodit kolem horké kaše. Tahle válka mě štve, Gwilwilethel byla omyl a tento krok vedle přiznávám, mám rostlinný tuk na hlavě, ne že ne. Takže teď jdu tuhle chybu napravit a něco s tím udělat. Než se vrátím, velí tady Jirak a poslechnete ho na slovo. Bez výjimek. On se o vás postará, i kdybych se nevrátil."

Poklidný náčelník: Sarsaparillos:2D6+3 → 10(6 +1 + 3)#HARD
- V Khazad Gunud zůstane medium gang skřetů + small gang trpaslíků, vede je strong present leader Jirak, gang bude mít na první obranu +1.


"Dlouhé Stéblo! Jobouš! Naložte trychtýř, rozehřejte Ku:tu:lu:lů! Spěcháme, takže ať má každý jeho krok aspoň kilometr!"

Skřeti navážou na rozložitá záda chapadlatce obrovský dřevěný kužel vyztužený tou nejkvalitnější ocelí. Poté si naskáčou na chapadla a já se k nim přidám. Chlupatec naladí tóninu sprint-cis a zalití vycházejícím sluncem vyrazíme na sever k Troskám.

Deal with bad terrain: Sarsaparillos:2D6+2 → 9(5 +2 + 2)#COOL
- You push too hard and your vehicle suffers harm as established.

- Pane Dobra, s jakým poškozením Kutululů dorazí?

V lese pod Troskami zastavíme. Následovníci jsou zadýchaní ze zpěvu, Ku:tu:lu:lů pomlácený od všech těch topolů a borovic. Odmontujeme trychtýř a položíme ho na mýtinu. Chlupatec přeladí píseň a navede příšeráka k širšímu konci.

"No tak, jako bys lezl do jeskyně, šup šup, to přece umíš!" povzbouzí ho Štokholma Smajla.
V místech, kde začne povolovat trpasličí nýtování, přidržím prkna vlastníma rukama. Tohle nesmí prasknout.

Advanced DsUF: Sarsaparillos:2D6+3 → 12(5 +4 + 3)#HARD

Ku:tu:lu:lů se zatřese, kolem něj se zkroutí prostor a příšera se pomalu protahuje stále víc a víc zužující se rourou. Na konci z něj vyleze chobotnička o velikosti ratlíka, kterou okamžitě zavřeme do připravené bedýnky.

"Tak to bychom měli. Jobouši, ten balíček!"

Skřet ze svého rance vytáhne v mnoha vrstvách nejjemnější vlny zabalený pytlík vázaný z wyverní kůže, ve kterém je bezpečně ukryt vyřezávaný prsten z prvního obratle draka Osteonalise.

Počkám, než někdo rychlejší popíše příchod na Trosky.

[Císař Evilón]

... Blata ...

Pod hlubokými nánosy těžkého bahna se to zachvělo. Zapomenutá vesnička Kníničky, která stávala zde v údolí a byla před mnoha generacemi pohlcena rozpínajícím se rašeliništěm, se probudila k životu.

Po dlouhá léta byla nejmocnější silou na blatech Jagula. Vrásčitá čarodějnice byla ztělesněním stáří, rozkladu a zániku, její působení potlačovalo jakoukoliv vzpomínku na pohřbenou vesnici.

Ale teď se stalo něco jedinečného. Nahoře na ostrůvku byla mladá dívka pomilována nesmrtelným. A Kníničky zcela zřetelně pocítily, že se situace v DOBRÉ obrátila. Toto krátké ale intenzivní spojení rozkřesalo jiskřičku života, která blatům tak dlouho chyběla. Kníničky se zaradovaly a poslaly tuto krásnou novinu podzemními cestičkami do širého kraje.

Tettigono, Kobylka si z blat odnesla Pietrovo dítě.

... na východ od Trosek ...

Hrad, který ve svých útrobách zažil nespočet perverzností pana von Holzklade, zpráva z blat zasáhla u samých základů. Prastará stavba se otřásla. Tak strašná byla představa, že nechutný upír ve svých úchylných choutkách pokračuje na denním světle. Zachvění vyhnalo z podzemních chodeb hejna netopýrů, která po prolétané noci ani teď nenašla chvíli k odpočinku.

Tettigono, Kobylka si všimla ve skále pod Troskami jeskyní, ze kterých vylétají netopýři. Nějakou takovou jeskyní by se určitě dokázala dostat do sklepení a potom dále i na námluvy.

[Císař Evilón]

... v lese mezi Khazad-Gunud a Troskami ....

Starý les, o který se až doposud starala něžnýma rukama víla, hýčkala každý stromek, čistila každý pařez, plela každou mýtinku, s nelibou nesl velilké monstrum, které se skrze něj dralo.

Nastavoval tak do cesty každý kořen, každou větev, každý kmen, který by mohl obludu z jiné dimenze vystrnadit. Nebylo mu to nic platné, monstrum hnané hudbou si dál klestilo svou cestu, ale alespoň se to neobešlo bez škrábanců na jeho kůži.

Doragone,

Kurthůlák si z cesty odnese 1-HARM AP.

[Tettigona]

... mezi Blatem a Troskami ....

Když se Kobylka vyškrábe na kopec nad Ustraší, udělá se jí nevolno. Žaludek má na vodě a chce se jí tak trochu zvracet. Je také vysílená. Nejraději by něco malého sezobla, aby upokojila rozbouřený žaludek, třeba okurku se šlehačkou.

Co by jí jen mohlo být? Snědla snad něco špatného? Proč tak náhle?
Její vnitřní já jí připomnělo noc s Pietrem na blatech, "třeba ti je špatně z toho, cos tam dělala a s kýms to dělala," trochu se Kobylce i vysmívalo. "To není fér," odsekla sama sobě Kobylky, "tys mě do toho navezla." V koutku oka se jí ale zaleskla slzička.

Pietrův sex-move mi zvedá HX s ním na +3.
Pietro ochutnal Tettigoninu krev a zvedne si HX o +1.

Pohled na velké ozbrojené skupiny, které ke vsi přichází od severu i jihu jí však přiměl zatnout zuby a na malý moment na tuhle ranní nevolnost i pohnutí citů zapomenout. Přivolala své včely a jako roj se nechala nést až k místu, odkud před chvílí vylétli netopýři. Začala stoupat vzhůru.

Tettigona:2D6+1+1 → 8(1 +5 + 1 + 1) # Bad Terrain
• You slow down and pick your way forward.


Vynést dívčí tělo do výšky bylo ale pro včely mnohem, mnohem obtížnější, než jej jen nadnášet při přeskakování mokrých částí blat a roj si tak musel opatrně vybírat cestu, přelétávat z výstupku na výstupek a vždy si na chvíli odpočinout.

Kobylka jen doufala, že si podivného roje, stoupající vzhůru po boku hory, nikdo nevšimne.

Tettigona:2D6+1+1 → 8(4 +2 + 1 + 1) # DSuF
MC: Ty jsi obalená divokými včelami. A já popsal netopýry - hmyzožravce, že? Jeskyní projdeš, jen pokud jsi ochotná nechat včelí roj jít do bitky s netopýry - bude z toho HARM pro tvé následovníky.

Protože ale výstup trval dlouho, netopýři se mezitím začali vracet do svých jeskyní - a když jako mlsní hmyzožravci se ihned pustili do roje. Kobylku to nahněvalo a dál vedla roj chodbami pod hradem a doufala, že žihadla, která včely rozdávají, snad brzy odporné létající myši zaženou.
Tettigona:2D6-1 → 2(2 +1 - 1) # Fight your way free
Včely dávají netopýrům glancing hit (2-HARM AP mínus velikost netopýřího gangu).

[PánDobra]

... eAdogabel ...

Jesile, když tvůj vnitřní hlas požádá Les o vizi, dostaneš pecku větví po hlavě a na chvíli ztratíš vědomí.

Ve snu se motáš hustým lesem, který je plný podivně zkroucených stromů, které jsou rudé jako tvá uniforma. Každý kmen vypadá jako pečlivě vyřezávaná, ale spíše přirozeně rostlá socha. Poznáš v nich vzpouzejícího se koně i kamennou věž.

Po chvílí bloudění vylezeš na mýtinu, kterou tvoří pravidelně rostlé trsy světlé a tmavé trávy. Zatímco v zádech máš rudý les, ze kterého jsi právě vylezl, po pravici stojí stejně zvláštně rostlé stromy růžové barvy, v odstínu šatů mladé dívky. Po tvé levici rostou stromy sytě zelené, vrásčité jako skřetí kůže. Otáčíš se na mýtině kolem dokola a snažíš se přijít na to, co to všechno znamená.

Znenadání se jeden z růžových stromů v první řadě zatřepe, až z něj popadá listí, a i s kořeny se pohne doprostřed louky. Následuje ho jeden prakticky stejný strom zelené barvy a ani tvůj červený les nezůstává pozadu. Postupně se mýtina plní dalšími a dalšími stromy, které se mezi sebou začnou přetahovat, lámat si větve a trhat listí.

Obklopen vším tím chaosem pohlédneš vzhůru, kde bys čekal vlídnou náruč JOBovu a spasení. Místo toho v oblacích vidíš obrovské dítě, holčičku, která se drbe ve svých zrzavých vláskách a zamyšleně pozoruje scénu pod sebou. Dívka si tě všimne a zvedne tě do výše.

Vystoupáš nad mýtinu i les a jsi obklopen prostorem tak rozlehlým, že to tvá hlava nedokáže zpracovat. Z ničeho nic uslyšíš hromovou ránu a ostrý mužský posměšný hlas přicházející z dálky jako jarní krupobití:

"Teda ségra, ty seš fakt magor. Že si tu sama hraješ ty tvoje deskovky, to bych ještě bral. Ale hrát sama se sebou trojšachy? To je fakt hustý lúzrovství."

Obrovská holčička se lekne a pustí tě zpátky do lesa. Žuchneš do trávy a probereš se zpátky v eAdogabel.

Jesile, co uděláš dál?

[pietrovonholzkladde]

...Blatno...
Jagula má otevřené dveře, opírá se o futra. Vypadá ustaraně. Dokonce mi podrá ruku, když lezu za ní do toho jejího mobilního kurníku.

"Doba je divná, čuchám ve vzduchu trable, cítím v morku svých starých kostí konec veliké éry... tvojí!" dliybne mě silně prstem do břicha. "Choval jsi se jako hlupák a přinesl na nás pohromu. Lidé když bude třeba ti bodnou dýku do zad. Teď je tu nadšení, ale co až padnou první mrtvý. Nebo to přežijete ale co zítra, za týden, měsíc, rok... okolo všude bude DOBRO a lidi tím nasáknou..."

"Jaguško, Jagulko," zaprosím, "mám mnoho chyb, ale mám jednu věc, co mi nikdo nevěří. Potkal jsme v noci na Blatech takovou bludičku. Mám pocit, že se zrodilo něco nového. ukázala mi jak je možné poslat sen či prosbu všem."

"Jo ty tvý plky vzbudily i mě. A nejen mě. Podívej za humnama se sem trousí lidi. Nechtěj nám pomoct, čekaj, aby nás pak odrali o věci z našich koster."

"Vidíš, zase se mi něco nepovedlo, přesto se nevzdávám.."

"No možná bys mě, ušetříš tím hodně života."

"Potřeboval bych od tebe nějaký dryják. Na povzbuzení na léčbu alespoň dvou harm. Máš tu něco. Mimochodem zaslechl jsme nějaké šuškání v lese, že prý mládneš. Hele pojďmě se domluvit. Když mi pomůžeš nabízím ti exkluzivitu péče tady a od Ústraše do Obilné."

helaing by jagula: pietro:2D6+3 → 14(5 +6 + 3)#healing by jagula
-3 Barter

[Církev JOB]

.... Blatno ....

i. Dubový kolík do srdce znehybní ho, dokud není vytržen.
ii. Jasné světlo sluneční spálí ho na popel, dokud kapka krve popel opět nezkropí.
iii. Česnekové květy jej odpuzují a nepřekoná je, dokud jejich vůně nevyvane
iv. Proud čerstvé vody nedokáže překročit či přeletět, dokud nevyschne či se proud nezastaví
v. Zakopán je-li pod rušnou cestu, nevyhrabe se, dokud na ní provoz trvá.
vi. Bez useknuté hlavy nevstane, dokud mu není zpět k tělu přiložena
vii. Těžké kameny na hrudi sám neodvalí.
viii. Posvěcené víko rakve držet jej bude, dokud nebude znesvěceno.
ix. Česnekové stroužky či kameny v hubě nedovolí mu mámit lidi svým jazykem, dokud nejsou mu vyjmuty, sám si je však vyndat nedokáže.

Pietro,

Jsi vyléčen na 00:00. Ale není to zadarmo. Jagule se tvá nabídka zamlouvá, ale aby dávala vůbec smysl, musí tu zůstat nějací lidé, které by mohla léčit (a jinak jim fušovat do životů). Navíc Jagule dlouhé věky prosakovalo DOBRO do zahrádky a tak se jí fakt, že se v kraji DOBRO rozlézá, zas až tolik nepříčí, jako vám ostatním záporákům.

Takže volím:

• They fight you and you have to narcostab them. How long will they be out?
Protože je potřeba tě vyléčit úplně, a hrozilo, že při procesu neudržíš úplně vládu nad svým tělem, Jagula projistotu použila staré protiupírské techniky, aby tě znehybnila na dobu léčby. Probereš se až v posledních okamžicích před bitvou.

• They’re at your complete mercy. What do you do to them?
I když Jagula odstraní většinu protiupírských opatření, stále ti nechá v ústech česnekovo-kamenný roubík. A pak ti řekne, že ti ho vyndá pouze tehdy, když podepíšeš vlastní krví papír, který ti podává:

Já, Pietro von Holzkláde, váš pán,

přísahám při všem, co je mi drahé (jako že toho moc není), že ze všech sil budu bránit vaše životy a zdraví tak, aby předešlo se zbytečným ztrátám, že nebudu vás hnát na smrt a že veškerými svými silami a schopnostmi (jako že jich moc není) pokusím se zastavit strašlivé krveprolití, ke kterému se schyluje.

V Blatnu, 23. šestince léta Jóba 765

Vlastní rukou .....

Pietro,

když se podvolíš, Jagula ti vyndá roubík z úst a budeš moct promluvit ke svým mužům i nepříteli na poslední chvíli, před bitvou.
Můžeš samozřejmě Jagulin nátlak také odmítnout. Pak ti ale roubík nechá a poraď si s tím jak chceš. Schválně to ale načasovala, aby před zahájením bitvy nebyl čas k tomu, vysvětlovat někomu jinému rukama a nohama, s čím vlastně potřebuješ pomoci. A vyjmout si ho sám je pochopitelně DSuF.