Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

[Argonantus]

Pepo, zkus nebýt až tak strašně líný a klikni na ty odkazy v mé první Jersonpitvě, vedou totiž přímo k těm povídkám.
A Druhá válka o svět má odkaz od Jersona kousíček výš (slibuji, nebudeš muset prohlédnout víc než dvě strany dozadu).

[Argonantus]

Tak jo, jdu do Ilgira. Námitka, že je to staré, moc neváží; ono je to skoro stejně staré jako ten Jerson.

Opus one – Nic se nezmění (srpen 2007)
- V Drakkaru 12 stran, což je na obecné poměry hodně, někde mezi short story a novelettou (soudě dle Myši, která má 24 stran, tak to může být okolo 30.000 úhozů, tedy dost běžný Argonantovský rozměr)
- reálie nejasné, obecné fantazy. Vampýři coby zlo a coby doklad toho, že je to fantastické; jinak by to mohlo být leckde ve středověku.
- strašná technika uvozovacích vět přímé řeči. Nevím, kde to všichni furt berou (dělá to plno lidí).
- Posléze se ukáže, že myšlenka je jasná, příběh logicky vystavěn, vlastně docela působivé. Morálně politické drama.
- technicky správně užité scény a odstavce. I vyšší level s jednořádkovým odstavcem. Hned tak se nevidí.
- Název bohužel spoiluje pointu, někde ve dvou třetinách už jsem věděl, o čem to je a jak to bude.
- Škoda, že reálie i příběh nemají víc osobitosti a jsou tak snadno zaměnitelné. Jinak by šlo hodnotit velmi slušně. Takto má člověk pocit „povinného“ výkonu, kde chybí ten rozhodující kus srdce. I kdyby se to technicky vychytalo, nelze z toho vytřískat zázrak.

Opus two – Odplata a hřích (únor 2008)

- 10 Drakkarových stran, tedy velmi podobně, jako minule.
- blbý název, opět. Takový divně polopatický. Názvy nemají spoilovat děj, mají lákat k přečtení.
- reáliemi 30letá válka v Čechách, daleko lépe (předtím to klidně mohlo být tamtéž).
- úvodní scéna skoro přesně úvod filmu Johanka z Arku by Besson. Podobná historie byla běžná ve všech válkách. Celé je to ale jen prequel příběhu, který začne u kus dál
- uvozovací věty už jsou úplně vpořádku. I technicky se to zdá být lépe vychytané.
- další scéna s roztrhanou holkou a smilnícím farářem působí taky odněkud vypůjčeným dojem. Taková úpírovina.
- hrobnická scéna je kongeniální s Ochráncem cesty a Barkerem a milionem dalších věcí, mohla se trochu dotáhnout.
- paralel s věcmi tohoto druhu je víc – pokračující série vesnických vražd rozvíjí drama typickým způsobem.
- jinak tato druhá pokračující část má docela tvrdě nastříhané krátké scény, což je skoro škoda. Chtělo by to trochu souvislejšího textu pro vykreslení nálady.
- cizinec, který byl vojákem, dává tušit pointu už ve chvíli, kdy vešel do dveří k farářovi. Přesto jsem rád, že se to stočilo k fextům, ne k již poněkud duchamorným upírům.
- čekání na fexta má atmosféru. Scéna má také přes dvě stránky vcelku, hned je to cítit.
- pointa krásná, i když tušená. Zpětně, úplně nejlepší scéna, co jsem kdy od Ilgira četl, má to atmosféru, je to vlastně dost skvělé.
- celá povídka je tím ve výsledku nejméně o třídu lepší; než předchozí. Zasloužila by si dovychytat ty matné krátké scény uprostřed, aby z ní bylo erbovní dílo mistrovo.
- nápad na příběh má už složitější strukturu noveletty – jádrem je nemrtvák, ale ještě...

Opus three – Ledová vášeň (říjen 2008)
- třináct stran, zatím nejdelší, ale řádově podobný rozměr.
- přiznání, že je to podle hry, je slovo do pranice. Čekám, kdy se projeví nějaký problém.
- Krahulík mluví zjevně jako Glum, pak toho nechá a přejde na vlastní styl
- mlč, opovážlivý kmete – tam dialog moc nezní, klouže do klišé. Jinak ale zasluhuje ocenit pokus o charakterizaci postav v řeči, to se hned tak nevidí. Možná to je naopak pozitivní výsledek hry.
- střih hlavních scén není vyznačen, dělá to trošku zmatek
- hororově - pohádková scéna s Paní a služebnou je moc pěkná, má asi stránku, zbylé linie (Krahulík, Osvald) trochu nepřehledné a vedle té hlavní zanikají, ale to je asi účel.
- jo, a tady je ten problém; střih je strašně tvrdý, scéna většinou chcípne dřív, než se rozvine, a navíc to celé moc nemá strukturu. Zjevně je tím vina hra. Při delším zamyšlení by šlo polovinu scén vyházet nebo pospojovat. Množství scén šíleně vysoké, na to, že jde o novelettu. Kompozice o patro horší, než minule.
- Barunka a správce... no toto, babičko! Zřejmě se celé děje v novější době, než ten fext.
- jinak pohádkové úklady Paní mají neblahou vlastnost, že odbourávají překvapení. Víme, co se stane, dřív, než to pochopové Paní provedou.
- scéna s manželem by byla skvělá, kdyby neměla jen pár vět; sama vydá za pointu příběhu
- hrnek s čajem je taky skvost (jinak anachronismus?). Tohle má duši a je to krásný malý vložený flash.
- pak dojde k povstání a celé se to tak nějak divně rozsype. Velká scéna není velká, překvapení už žádné nepřijde.
- je škoda zabít krásný a originální nápad (nejblíže snad Lovecraftův Chladný vzduch a Faulknerovy Růže pro Emílii, ale je to pojaté naprosto jinak) tak divným provedením. V základu je short story, s jádrem u paní, která se bojí, že se rozpadne mrtvola manžela a dělá protiopatření. Tohle odhalení je silou rovno pointě. Lze to osekat na short story s tímto koncem. Ale pokud to má být noveletta, je třeba uzel vztahů udělat komplikovanější a na konci prásknout pointu číslo 2 (mrtvola manžela je vskutečnosti Saýc a obživne... linka farářova hříchu bude mít nějaké pokračování, jeho milá obživne... atd atd.)
- takto to působí jako zajímavý Jersonoidní rozpracovaný materiál

Opus four – Jiné zítřky (únor 2009)
- tentokrát rovnou 14 stran, opět noveletta
- a jinak všechno jinak; scifi velmi klasického stylu
- scény delší, slova trochu kolísají – laborka, naopak display.
- vypadat jako ve Švýcarsku – a vida, já myslel, že jsme ve Francii
- 2345 se standardizovaná návštěva protáhne a začne teprve nějaký děj. Dvě delší scénky, 1 strana a kus, dvojstrana
- v druhé scéně si najednou začnou tykat, nevím proč
- dalších několik cest dost nezajímavých, scény se zase povážlivě zkracují
- konflikt, že jsou dva různé roky 2345 vyvstane až někde v polovině povídky
- chronopolicie je ve scifi hodně starý vynález, nejméně šedesátá léta
- Bradburyovská cesta změnitelné minulosti je Burácení hromu, ale naštěstí to odbočí jinam
- závěrečná pointa pěkná, ale pointy je dobré budovat s větším předstihem, protože jinak to vypadá, že nás dodatečně napadly (fext byl mnohem šťastnější případ, ten začal v první scéně).
Jako úplně jsem nepochytil, jestli je budoucnost změnitelná nebo nezměnitelná.
- povídka velmi dobrá a technicky velmi slušně napsaná. Místy trochu uhlí – ne všechny přesuny do budoucnosti a scény jsou funkční. Což míří ke zkrácení, jako minulý případ. Osobně jsem méně nadšený scifi, protože to těží z mnohokrát přesetého písku. Ale umím si představit, že by to šlo rozpracovat na útvar ještě delší.

Celkově – jádrem výhrad je – jako obvykle – kompozice. Jedna každá scéna v příběhu má být funkční, a jedna každá má mít samostatnou atmosféru, být jakýmsi minipříběhem. Ta technická délka standardní scény 1 strana minimálně není jen tak pravidlo, ale výsledek mnohaletých pokusů a zkoumání.
Nápady jsou naopak dobré a nosné, u všech čtyřech povídek, a zasloužily by si maximální zpracování, jakého je autor schopen.

[ilgir]

Hej, díky, že sis dal tu práci. Výtky k povídkám akceptuju. Zvlášť s tou volbou názvů jsem měl vždycky problém
Zápis se hry se nedá považovat za povídku, (byť je upravený do čtivé formy), takže nemá smysl takto hodnotit. Ale hra to byla fajnová, doteď si pamatuju tu atmosféru.

Ta technická délka standardní scény 1 strana minimálně není jen tak pravidlo, ale výsledek mnohaletých pokusů a zkoumání.

Jaká strana? Normostrana?

Nápady jsou naopak dobré a nosné,

Ty lichotníku. Dobře víš, že je to slabý průměr a variace na již stokrát napsané.

[Pepa]

Pepo, zkus nebýt až tak strašně líný...

Já nejsem až tak strašně líný. Já jenom teď před Vánoci nemám až tak strašně času, abych podrobně četl megaposty (ty Jersonovy jsou až až).

Každopádně díky.

[OnGe]

Já nejsem až tak strašně líný. Já jenom teď před Vánoci nemám až tak strašně času, abych podrobně četl megaposty (ty Jersonovy jsou až až).

To je v pohodě, mi se teď všichni před Vánocemi koušeme nudou, tak ti dohledáme co budeš chtít.

[Argonantus]

Pepa:
no, tvůj předchozí požadavek zněl, aby ti to Drakkar vydal ještě jednou, tak jsem navrhl jednodušší řešení pro všechny zúčastněné. One clik over the cuckoo´s nest.

Ilgir:
Já to mám napsané dávno, když jsme se o tom někde bavili. Akorát jsi mne vyprovokoval k uveřejnění.

Zápis se hry se nedá považovat za povídku,

Nicméně nejméně dva nápady byly nosné na povídku, je to podobný případ, jako ta Jersonova válka. Škoda to nevyužít.

Jaká strana? Normostrana?

To je dost jedno - normostrana plus minus autobus, pokud je to třičtvrtěstrana, tak taky dobrý.

Jde spíš o to, že dost častý problém začátečníků - já to dělával taky - je celý příběh ve spoustě půlstránkových a jednoodstavcových scén, kdy je to strašně často přetrhávané a jde to trochu na nervy, asi jako divadlo, kde se vždy po pár větách přestavují kulisy. Než vysvětlíš, kde jsou a co se děje, tak jsou zas jinde.

Ještě dnes se mi scény trochu prodlužují, když nemusím vypnout kameru, tak ji nechám běžet, dokud to jde. Tak třeba v Sedmi rybách je nejdelší scéna ve Vézelay v chrámu, která je svým způsobem i nejdůležitější z knihy. Je tam několik scémn asi o deseti stranách, jedna strana přirozené minimum, pár scén je kratších, ale to je vzácná a úmyslná vychytávka (něco jako poslední kapitola v Alence za zrcadlem).

Nápady jsou naopak dobré a nosné,

Ty lichotníku. Dobře víš, že je to slabý průměr a variace na již stokrát napsané.

Na lichocení nemám čas.
Když říkám "nápady dobré", myslím tím nápady, tedy důvod sednout a napsat povídku, ten je všude evidentně přítomen, což není moc samozřejmá věc. A jsou to i nápady dost silné, úměrné k délce textu.

Čímž samozřejmě neříkám, že zpracování je perfektní. Je to ve stavu, kdy to lze vydat, aniž by to byl problém.
Suverénně nejlepší je ten fext, ten by se dal ještě dotáhnout dál, například s tím střihem scén. A je tam pár mrtvých nevyužitých odboček.
Někde tudy - několikrát zopakovat nejlepší výkon a ještě jít nahoru - je cesta k vlastnímu jazyku, což je, oč běží v dalším úkolu. Ale to je magický proces a hodně záležitost srdce, takže se to nedá úplně poradit a nadiktovat.

Abys psal jako nikdo jiný na světě, to tě prostě nikdo nemůže naučit.

[Pepa]

To je v pohodě, mi se teď všichni před Vánocemi koušeme nudou, tak ti dohledáme co budeš chtít.

Taky si myslím. Dokonce stíháte chodit na Srazy.

[OnGe]

Taky si myslím. Dokonce stíháte chodit na Srazy.

Ještě že jsi mi to připoměl - dohodli jsme se, že ještě jednou vynecháš a máš ban. Sraz není holubník. Musíš si uspořádat priority.

[Argonantus]

Nejspíš sem přes vánoce nikdo nedorazí, ale co kdyby.

Peter May – Kritik
Chronický nedostatek vinařské literatury mne dovedl k tomuto veledílu, i když mezi recenzemi problesklo i varování. viewtopic.php?p=489689#p489689

1) První dojem – standardní detektivka, mixnutá thrillerem, co dodat. Nic zajímavého mne nečeká. Občas to bude napínavé a hrdinu někdo přepadne, Dick Francis a Raymond Chandler a všichni ostatní.

2) Druhý dojem, detektivka, mixnutá vínem. Zpočátku se nezdálo, že by to nějak doopravdy hlouběji souviselo. Prostě, měli jsme detektivky ze staré Číny, z Marsu a z budoucnosti a vraždu mezi ovcemi, tak co by nevznikla i vražda na vinici. Atraktivní kulisy, že. Languedoc jsme absolvovali jednou, na lodi, a bylo to fajn. Takže proč ne.

3) Třetí dojem, ty spousty ženských. Úlet. Detektiv má být jakože něco na způsob Jamese Bonda, ženy šílejí. Proč šílejí jsem naprosto nepochopil; Enzo je strašný trapák, který nadrženě vzdychá po každé z těch ženských, co projdou okolo a vydrží mu to asi hodinu. Povrch, povrch, povrch. Na obálce jsou shrnuty tři oslavné body, co je prý na knize skvělé – originální hrdina, vztah s dcerami, James Bond. Tak tohle bych na knize také vypíchl, to je bezpečně nejhloupější.

4) Čtvrtý dojem, to víno mne svým technologickým šílenstvím dost ubíjelo. Všechny popisy obsahovaly standardizované kecy jako „svěží kyselinka“, což ve spojení s „vanilkovými tóny“ moc nedává smysl. Autor se cítí být poetickým popisovačem, ale jeho poezie, tryskající nad každým šutrem na jihu Francie, záhadně vyschne, když má popsat fajn víno, které se hrdinům opravdu líbí. Zvláštní.

5) Pátý dojem – asi po sedmdesáti stranách mne to začalo docela bavit. Je to šílené jak pejsek, co rozvazuje lidem tkaničky, ale třeba se ukáže, že se ty naprosto nesouvisející složky nějak důmyslně propojí. Fajn letní popkornovka, co chtít více!

6) No, ale ono se to nějak stále nepropojovalo. Detektivka si postupovala svým dost chaotickým způsobem, víno svým moravsky technologickým a přebytečné ženské se neustále hromadily.

7) Opravdové překvapení v ději bylo jedno – nečekaná vražda, zcela nepovolená pravidly detektivek, zejména britských. Něco takového je dokonale nepřípustné, takže se konečně podařilo vzbudit můj opravdový zájem.

8) Můj zájem vinaře naproti tomu kolísal, potácel se nad bodem mrazu a spíše upadal. Ono je opravdu něco jiného nějaký terén trochu znát a něco jiného si ho jenom vygooglit a nakonzultovat s nějakými poradci. Představy, jak se stát znalcem a jak dělat analýzu vína jsou dost bizarní. Pointa, že víno bude v příběhu nějak důležité, se spíše nedostavila. Pointa, že místní víno zazáří na nějaké příležitosti a stane se vážným soupeřem slavným světovým hvězdám, se vůbec nedostavila. I když precedens pro takovou lákavou historku by se snadno našel – Parker, který byl vzorem pro Kritika, takto třeba objevil pro svět Cote Rotie a Guigalova vína, která se klidně mohou utkat s tím Cheval Blanc, Kacířské myšlenky jakéhosi machra ze San Francisca zůstaly nevyřešeny a jen tak visí v prostoru.

9) Podobně diskutabilní je i ta jižní Francie. V okamžiku, kdy místní vinař vysvětluje Francouzce, kdo jsou to kataři, chtěl jsem se oběsit na trámu; Dan Brown dostal plnohodnotného soupeře na vysvětlování samozřejmostí. Vůbec je kniha vzornou přehlídkou národních klišé – Skotové jsou vzpurní a šetrní, Francouzky sexuální mlátičky a Francouzi tradiční primitivové, a Američani mají technicky navrch nad všemi, abyste věděli. A taky jsou to burani, co pijí jen Coca Colu, ale kdovíproč zkoušejí při tom hodnotit víno.

10) Konec je noční můra spisovatele. Zřejmě to musel rychle odevzdat a nalepil tam, co ho právě napadlo. Ujišťování, že „jednání šíleného vraha nemusí být logické“ shrnuje vše; tím je vlastně detektivka popřena v základu. Vrah byl zřejmě určen generátorem náhodných čísel – mohl to být také kdokoli vedle. Ještě daleko šílenější je, že ta hlavní a nejpřekvapivější vražda zůstala nevyřešena!

11) Pokud má někdo dojem, že je to pěkná slátanina, tak má dojem správný. A přesto tuhle knihu mohu jistým zvrhlým způsobem doporučit všem, kdo zkoušejí psát. Ukazuje totiž přesně tu nešťastnou hranu člověka, který už má dojem, že psát umí – a píše a vydává jak utržený z řetězu – nicméně páchá řemeslné chyby úplně všech druhů, velikostí a tvarů, jaké lze vymyslet. Při tom ale má docela dobré nápady, které jsou inspirativní. Co chvíli máte dojem, že tady těsně někde vedle mohl být dobrý příběh; jen jsme se s ním těsně minuli ve dveřích. Duševní cvičení, jak tuhle jankovitou věc dotvořit a co by z ní mohlo všechno vzejít, je velice podnětné.

12) Takže pro mne to bylo inspirativní tím, že jsem si sestavil vlastní detektivku s naprosto stejnými tématy – s vínem, Francií, několika ženami a vraždami. Až na pár drobných změn to bude skoro stejné. A drasticky kratší, aby to čtenáři vydrželi.

[Faskal]

Argo,
mám reklamaci. Četl jsem Růžovou krychli ze sbírky Jednou bude tma. Tu už louskám skoro půl roku, občas se tam něco dá, ale Růžová krychle to zrovna nebyla. Jestli ta nějak vyčnívá, tak jenom tím, že je neobvyklá formou.

Musím zaprotokolovat, že mě nezaujala ani jazykem, ani prostředím, ani postavami, ani tématem. Existencionalismus moc nemusím, ale něco jsem z toho četl a tohle se s tím nedá srovnávat. Formou to u mě nemá naději, protože je to zcela zastíněno (moderním) House of Leaves od Danielewského. Ten ve váhové kategorii divný dům+divná typografie dokonale zastiňuje jakoukoli konkurenci. Nejenom, že tam má seznamy toho, co v domě je, ale dokonce má seznam toho, co v domě není. A pokud jde o putování nepochopitelným domem, které slouží jako vhled do duše hrdiny / iniciační román, tak pokud odhlédneme od moderní světové literatury, tak je tady Dům o tisíci patrech (první vydání 1929) od Jana Weisse. Ten mi onehdá doslova zatajil dech.

Takže dštím síru, nelíbilo se mi to ani samo o sobě, ani s přihlédnutím k historických reáliím.

[Argonantus]

Taky nemusím mít vždycky pravdu, že.
A mám dost ulítlý vkus.

[Faskal]

... to bylo nějaké rychlé.

Toho Weisse jsi náhodou nečetl? Vzhledem k tomu, jak je to staré, je to docela zajímavá vykopávka na poli vědecko-fantastické literatury.

Taky to byla zajímavá antiutopie, ale to patří jinam.

[Argonantus]

Faskal:
Weisse jsem četl a moc mne tenkrát nebavil. Čímž se nemstím za Kadlečkovou, ale zkrátka ses trefil do nějaké hrany, přesně dělící náš vkus. Jinak Fingalenovi se Weiss hodně líbil.

Ještě k té jednou bude tma - ta kniha byla naprostá bomba v době, kdy vyšla; přesně jako třeba Sapkowski. Tehdy tu prostě fantazy nebyla a strašlivě chyběla a všechno bylo dokonale nové.
Pak se přes to přehnal efekt Terminátora, neb takových věcí vyšlo milion. Třeba v těch upírech jsou vlastně obsaženi Meyerové emoupíři, lépe napsaní a na odpovídajícím prostoru.
Krychle byla zjevení formálně - a byla odsouzena strašlivým kolektivním hate všech sciofifanoušků, kteří to prostě nedali. Viděl jsem v tom tehdy docela technický odvaz, který halt nebyl doceněn.

Jestli ta nějak vyčnívá, tak jenom tím, že je neobvyklá formou.

Tak. Ono je to vlastně divadlo a napůl báseň. Fantazy Václav Havel; dál tudy už nikdo nešel. Bizarní vynález, jako Heronova parní baňka, za kterým už nic nenásledovalo.

ani jazykem

zredukovat věty na seznamy je nápad. Jinak jazyk Kadlečkové je daleko patrnější z těch poetických věcí, Sirrangové, třeba - a i to dnes dohnala doba, takto poeticky třeštil kdekdo.

ani postavami

Postavy nejsou postavy, ale Havlovská matematická schémata. Postava je vlastně jedna, je to ich forma.

Existencionalismus moc nemusím

Já ho taky moc nechápu a souvislost je dost volná - nevím, jestli o tom Kadlečková tehdy ve svém věku vůbec slyšela (v době, kdy to psala, byl existencialismus ještě zakázaný). I ten Havel je náhopdná trefa.

Formou to u mě nemá naději, protože je to zcela zastíněno (moderním) House of Leaves od Danielewského. Ten ve váhové kategorii

Téma je možná podobné, ale ta váhová kategorie je někde naprosto jinde - nemá cenu srovnávat povídku s o generaci novějším románem. To je asi jako zjistit, že Lemův Soused není tak dobrý jako Neuromancer.

[Vallun]

http://www.sarden.cz/2016-12-25-1411/sv ... psat-roman

[Argonantus]

Jak to vidím, ožila ve mně skepse nad podobnými věcmi.

Kurzy psaní často připravují lidé, kteří sami nikdy nic nenapsali.Tohle je trochu jiný kurz.

No jo, ale... viewtopic.php?p=428694#p428694
V umění není nic horšího, než oćenění Good job (c) Whiplash.

... jdu opravovat.