Víno
Moderátor: Faskal
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
Poznámka pro Sadako - Tokaj je slovo, které by tě mělo velmi zajímat; je to vlastně obdoba Sauternes, víno z principu sladké zcela vždy, debata je jenom jak moc.
Jedu dál - Legendární vína V. - VIII.
V.
Nyní je možno se posunout z doby mýtů a legend do věků, které jsou daleko současnější a pochopitelnější.
Naživo navštívené Alsasko zavinilo kromě třetího také páté legendární víno. Tehdy jsme byli ve Francii již poněkolikáté. Alsasko je skvělé a lze ho doporučit komukoli v jakékoli koncentraci; je to dost neodolatelná záležitost i bez vína. Ale jak už víme, zážitek s vínem bývá lepší a efektnější. Víno, na které jsme narazili ve stylovém hrázděném vinařství, bylo přesně to, na které jsme narazit měli, a které nám bylo souzeno; Riesling Grand Cru Kirchberg de Barr 2004, Domaine Klipfel. Tady už mám údaj naprosto přesný, protože jsme neváhali si koupit víc lahví, a další roky ještě několikrát, ten samý ročník, v Burgundsku proslulý jako příšerný, ale v tomto případě zrovna dokonale vyšel. Zpětně viděno, tohle víno posunulo absolutní rekord toho, co je možné; zřejmě se už blížilo k devadesáti bodům. Samozřejmě jsme tehdy vícekrát vzpomněli citát Lorda Petra Wimseyho, který zřejmě nad nějakým podobným ryzlinkem zvolal „Dobrý Bože, pane hrabě...!“
Na dlouhé roky etalon všech ryzlinků, důkaz toho, jak může ryzlink vypadat a o co se mají doma snažit. A podobně jako v předchozím případě, tohle víno mám zafixované s tím momentem a místem prvního setkání, dlouhým dřevěným pultem v hrázděné místnosti vinařství, věc neslýchaně luxusní, prezentující se při tom docela obyčejně a skromně jako samozřejmost. Vinné zázraky nemusí být vždy podávány na zámku a na plesu v opeře; a také je nemusí přivést člověk mercedesem; můžete je potkat i někde na dvorku. Rafinovanost, kterou jsme od té doby zažili vícekrát.
VI.
Tady je asi třeba opustit přesně chronologický průběh, pro zachování kontextu. Šesté legendární víno totiž ukázalo, že ani u nás doma není třeba házet flintu do žita a umíme podobně fantastické ryzlinky, i když ve výsledku dopadnou hodně jinak. Tím prvním bájným rekem, který zvedl velmi vysoko zavěšenou Alsaskou rukavici, byl Ryzlink rýnský, výběr z hroznů, botrytis, 2005, Mělník, Liběchovská, Vondrák. Přenádherné víno, velmi málo se vyskytující, které objevil kamarád zcela náhodně a nesobecky se s námi podělil.
V tehdejších poznámkách mi uvízlo, že chuť je přímo šokující. Ryzlink „suchý jako prásknutí bičem.“ Něco, co absolutně nelze čekat v kombinaci „výběr hroznů“ a „botrytis.“ V první chvíli se zaražené chuťové pohárky stahují… a pak se pomalu rozbíhá zvláštní „ryzlinková“ pohoda. Slaná chuť ve víně? Zní to šíleně, ale dojem je trochu slaný. Toho železa je tam hodně, a přece dokonale sedí. Ryzlink ryzlinkovatější, než ty od Klipfela.
Asi úplně nejdokonalejším zážitkem bylo toto víno spolu s pomalu pečenou kachnou (třináct hodin, celou noc), kde dalo naprosto zapomenout na zdánlivě jedinou možnost – pivo. Ryzlink je v této roli beznadějně lepší. Tohle je zřejmě první kombinace jídla a vína, kterou nám někdo zřejmě poradil, ale kterou jsme si naživo vyzkoušeli a shledali geniální; dejte k pomalu pečené kachně ten nejsilnější ryzlink, jaký seženete, a může být klidně i sušší a ostřejší, neb tuk z kachny to dokonale zneutralizuje. Magnifique!
Vondráka jsme potom kupovali a pili mnohokrát, a našli i několik zajímavých a srovnatelných alternativ, ze Žernosek, od Reistena, Sůkala nebo Kovácse, ale to první nadšení, že i bájné Alsasko lze dohnat, je zásluhou tohoto vína. A zrovna z Čech, a z úplně neznámého pískovcového Liběchova k tomu.
VII.
Sedmé legendární víno byla náhodná trefa. Na počátku byla láska k červenému pinotu, asi mému úplně nejoblíbenějšímu vínu vůbec. Které se tu ovšem ještě nevyskytlo a není to náhoda. S pinotem se to totiž má přesně tak jak, znamenitě popsal mistr Neruda v Romanci o Karlu IV. Ať to okecáváme, jak chceme, burgundského originálu česká kopie nikdy nedosahuje. Možná kvete po svém v osobité kráse, ale aby člověk vůbec něco pochopil, je důležité znát ten originál, právě jako u předchozího ryzlinku. Aby bylo jasné, o co se vlastně snažíme.
Takže návštěva Burgundska samozřejmě vedla k pokusu o zakoupení reprezentativního vína. A to zas vedlo k naprosto bezradnému bloudění po burgundské vinotéce, plné hromady nesrozumitelných jmen a respekt vzbuzujících cen. Pochopil jsem jedinou věc, že Premiere Cru je vyšší třída, než AOC. A hledáním 1 Cru, které lze i zaplatit, jsem došel k této osudné láhvi Mercurey Premiere Cru, už si nepamatuji přesněji.
Zpětně viděno, určitě nebylo ve své konkurenci tak výjimečné, jako ten Klipfelův ryzlink, byla to velmi okrajová apelace zcela mimo nejslavnější burgundské vinice. Ale posloužilo svému účelu; ukázalo, jak má to zatracené burgundské vypadat. A že to má opravdu smysl a legenda nelže. A že na Moravě není nic jednoduchého takovéto zjevení objevit. Přísně vzato, dovezli jsme si tehdy dvě červené lahve a tato byla vypita jako druhá, ale byla z těch dvou daleko přesvědčivější. Měli jsme ji o vánocích ke stromečku, čímž začala velmi slušná tradice, že se u této příležitosti sluší otevřít něco obzvláště vydařeného. Totiž burgundské Premiere Cru.
A Mercurey nás neopustilo ani později; mnohokrát jsem po něm sáhl, když jsem nechtěl utrácet zběsilé peníze a hledal přesně tu kvalitu, kterou lze doma objevit jen naprosto výjimečně. Byla to prostě láhev, která nás naučila mít rádi burgundské.
VIII.
Osmé legendární víno mi přineslo novou dimenzi zážitku. Zatímco ta předchozí mne našla sama, tohle jsem přímo Holmesovsky vystopoval. Totiž, pinot noir z Moravy, který může vypít i Burgunďan, aniž by při tom umřel smíchy.
První náznaky přinesly, kupodivu, Templářské sklepy. V pradávných začátcích jsme pili Templáře mnohokrát, neb bylo tak nějak efektně starožitné a bylo všude k mání. Pak nám ale začalo jít na nervy a v době, kterou popisuji, totiž v počátcích systematičtějšího zkoumání vína asi před deseti lety, jsme ho už zcela zavrhli. Párkrát se ale stala divná věc, že láhev byla nečekaně dobrá. A to jedna ze série úplně stejných, téhož ročníku a vzhledu, bez jakéhokoli varování. Víno bylo nějak ovocnější, jemnější a vůbec civilizovanější.
Různým pátráním v knihách a na internetu se ukázalo, že Templáři trpí obvyklým nešvarem velkovýroby, že míchají všechno se vším možným, všechny tratě, jak jim to přijde pod ruku a do stroje, takže se stane, že se sejde šarže, kde převažují Čejkovice, jinde zase Bílovice a jinde něco úplně jiného. Rozhodně to není šťastný způsob, jak hledat burgundské terroiry. Ač je firma uprostřed Čejkovic, chutí souvisí s tímto místem dost volně.
Ježto ta místa občas navštěvujeme, zkusili jsme navštívit malovýrobce, který dělá všechno víno místní, protože jiné vinice nemá. A to vedlo k objevu Škrobákova vinařství, které jsme navštívili jako první... a dál už jsme ani hledat nemuseli. Hned během první návštěvy nám nalili ono legendární Rulandské modré, 2007, Niva hrbatá, Škrobák. Jasný důkaz, že na tom burgundském bláznění s terroiry velice záleží; stačí víno o kus jinde vyrostlé a úplně jinak dopadne.
A nádavkem nás naučil mistr dovednost jménem staré keře; uvedené víno měl ve dvou verzích, z vinice tři roky staré a třicet let staré. Rozdíl byl opravdu drastický, nejméně pětibodový. Starý keř má prostě delší kořeny, dál dosáhne a nabere více zajímavých chutí, to je celá věda. Pokud vám někdo bude tvrdit, že vinice už je moc stará, tak mu rozhodně nevěřte.
Dodnes si pamatuji ten úžas, jak stojíme v podezřelé plechové garáži, kolem jsou stroje, rudly, plechové sudy a potravinářské bedny, a z nich tahá pan Škrobák láhve vína, která se sice stejně jmenují, jako u těch Templářů, a jsou také z Čejkovic, ale jsou najednou úplně a drasticky jiná. A varianty se liší i od sebe navzájem.
Ono legendární víno nás provázelo dlouho jako etalon dobrého moravského pinotu, vozili jsme ho s sebou na mnoho míst, ochutnali jsme i jeho hodně zdařilé nástupce z dalších let a vedlejších tratí. Je také příčinou oslavného odstavce z Hostince u Sleziny, a odtud se oklikou dostal i do románu Sedm ryb, kde drze supluje popis Clos de Vougeot. Jde tedy o legendu značně zářivou, s Argonantovou postavou zásadně propojenou.
Konec je ale smutný, jak už to tak na Moravě bývá, dnes už ho totiž nenajdete. Vinařův syn Martin začal ze záhadných důvodů tratě míchat navzájem a kouzlo starých keřů zmizelo.
Jedu dál - Legendární vína V. - VIII.
V.
Nyní je možno se posunout z doby mýtů a legend do věků, které jsou daleko současnější a pochopitelnější.
Naživo navštívené Alsasko zavinilo kromě třetího také páté legendární víno. Tehdy jsme byli ve Francii již poněkolikáté. Alsasko je skvělé a lze ho doporučit komukoli v jakékoli koncentraci; je to dost neodolatelná záležitost i bez vína. Ale jak už víme, zážitek s vínem bývá lepší a efektnější. Víno, na které jsme narazili ve stylovém hrázděném vinařství, bylo přesně to, na které jsme narazit měli, a které nám bylo souzeno; Riesling Grand Cru Kirchberg de Barr 2004, Domaine Klipfel. Tady už mám údaj naprosto přesný, protože jsme neváhali si koupit víc lahví, a další roky ještě několikrát, ten samý ročník, v Burgundsku proslulý jako příšerný, ale v tomto případě zrovna dokonale vyšel. Zpětně viděno, tohle víno posunulo absolutní rekord toho, co je možné; zřejmě se už blížilo k devadesáti bodům. Samozřejmě jsme tehdy vícekrát vzpomněli citát Lorda Petra Wimseyho, který zřejmě nad nějakým podobným ryzlinkem zvolal „Dobrý Bože, pane hrabě...!“
Na dlouhé roky etalon všech ryzlinků, důkaz toho, jak může ryzlink vypadat a o co se mají doma snažit. A podobně jako v předchozím případě, tohle víno mám zafixované s tím momentem a místem prvního setkání, dlouhým dřevěným pultem v hrázděné místnosti vinařství, věc neslýchaně luxusní, prezentující se při tom docela obyčejně a skromně jako samozřejmost. Vinné zázraky nemusí být vždy podávány na zámku a na plesu v opeře; a také je nemusí přivést člověk mercedesem; můžete je potkat i někde na dvorku. Rafinovanost, kterou jsme od té doby zažili vícekrát.
VI.
Tady je asi třeba opustit přesně chronologický průběh, pro zachování kontextu. Šesté legendární víno totiž ukázalo, že ani u nás doma není třeba házet flintu do žita a umíme podobně fantastické ryzlinky, i když ve výsledku dopadnou hodně jinak. Tím prvním bájným rekem, který zvedl velmi vysoko zavěšenou Alsaskou rukavici, byl Ryzlink rýnský, výběr z hroznů, botrytis, 2005, Mělník, Liběchovská, Vondrák. Přenádherné víno, velmi málo se vyskytující, které objevil kamarád zcela náhodně a nesobecky se s námi podělil.
V tehdejších poznámkách mi uvízlo, že chuť je přímo šokující. Ryzlink „suchý jako prásknutí bičem.“ Něco, co absolutně nelze čekat v kombinaci „výběr hroznů“ a „botrytis.“ V první chvíli se zaražené chuťové pohárky stahují… a pak se pomalu rozbíhá zvláštní „ryzlinková“ pohoda. Slaná chuť ve víně? Zní to šíleně, ale dojem je trochu slaný. Toho železa je tam hodně, a přece dokonale sedí. Ryzlink ryzlinkovatější, než ty od Klipfela.
Asi úplně nejdokonalejším zážitkem bylo toto víno spolu s pomalu pečenou kachnou (třináct hodin, celou noc), kde dalo naprosto zapomenout na zdánlivě jedinou možnost – pivo. Ryzlink je v této roli beznadějně lepší. Tohle je zřejmě první kombinace jídla a vína, kterou nám někdo zřejmě poradil, ale kterou jsme si naživo vyzkoušeli a shledali geniální; dejte k pomalu pečené kachně ten nejsilnější ryzlink, jaký seženete, a může být klidně i sušší a ostřejší, neb tuk z kachny to dokonale zneutralizuje. Magnifique!
Vondráka jsme potom kupovali a pili mnohokrát, a našli i několik zajímavých a srovnatelných alternativ, ze Žernosek, od Reistena, Sůkala nebo Kovácse, ale to první nadšení, že i bájné Alsasko lze dohnat, je zásluhou tohoto vína. A zrovna z Čech, a z úplně neznámého pískovcového Liběchova k tomu.
VII.
Sedmé legendární víno byla náhodná trefa. Na počátku byla láska k červenému pinotu, asi mému úplně nejoblíbenějšímu vínu vůbec. Které se tu ovšem ještě nevyskytlo a není to náhoda. S pinotem se to totiž má přesně tak jak, znamenitě popsal mistr Neruda v Romanci o Karlu IV. Ať to okecáváme, jak chceme, burgundského originálu česká kopie nikdy nedosahuje. Možná kvete po svém v osobité kráse, ale aby člověk vůbec něco pochopil, je důležité znát ten originál, právě jako u předchozího ryzlinku. Aby bylo jasné, o co se vlastně snažíme.
Takže návštěva Burgundska samozřejmě vedla k pokusu o zakoupení reprezentativního vína. A to zas vedlo k naprosto bezradnému bloudění po burgundské vinotéce, plné hromady nesrozumitelných jmen a respekt vzbuzujících cen. Pochopil jsem jedinou věc, že Premiere Cru je vyšší třída, než AOC. A hledáním 1 Cru, které lze i zaplatit, jsem došel k této osudné láhvi Mercurey Premiere Cru, už si nepamatuji přesněji.
Zpětně viděno, určitě nebylo ve své konkurenci tak výjimečné, jako ten Klipfelův ryzlink, byla to velmi okrajová apelace zcela mimo nejslavnější burgundské vinice. Ale posloužilo svému účelu; ukázalo, jak má to zatracené burgundské vypadat. A že to má opravdu smysl a legenda nelže. A že na Moravě není nic jednoduchého takovéto zjevení objevit. Přísně vzato, dovezli jsme si tehdy dvě červené lahve a tato byla vypita jako druhá, ale byla z těch dvou daleko přesvědčivější. Měli jsme ji o vánocích ke stromečku, čímž začala velmi slušná tradice, že se u této příležitosti sluší otevřít něco obzvláště vydařeného. Totiž burgundské Premiere Cru.
A Mercurey nás neopustilo ani později; mnohokrát jsem po něm sáhl, když jsem nechtěl utrácet zběsilé peníze a hledal přesně tu kvalitu, kterou lze doma objevit jen naprosto výjimečně. Byla to prostě láhev, která nás naučila mít rádi burgundské.
VIII.
Osmé legendární víno mi přineslo novou dimenzi zážitku. Zatímco ta předchozí mne našla sama, tohle jsem přímo Holmesovsky vystopoval. Totiž, pinot noir z Moravy, který může vypít i Burgunďan, aniž by při tom umřel smíchy.
První náznaky přinesly, kupodivu, Templářské sklepy. V pradávných začátcích jsme pili Templáře mnohokrát, neb bylo tak nějak efektně starožitné a bylo všude k mání. Pak nám ale začalo jít na nervy a v době, kterou popisuji, totiž v počátcích systematičtějšího zkoumání vína asi před deseti lety, jsme ho už zcela zavrhli. Párkrát se ale stala divná věc, že láhev byla nečekaně dobrá. A to jedna ze série úplně stejných, téhož ročníku a vzhledu, bez jakéhokoli varování. Víno bylo nějak ovocnější, jemnější a vůbec civilizovanější.
Různým pátráním v knihách a na internetu se ukázalo, že Templáři trpí obvyklým nešvarem velkovýroby, že míchají všechno se vším možným, všechny tratě, jak jim to přijde pod ruku a do stroje, takže se stane, že se sejde šarže, kde převažují Čejkovice, jinde zase Bílovice a jinde něco úplně jiného. Rozhodně to není šťastný způsob, jak hledat burgundské terroiry. Ač je firma uprostřed Čejkovic, chutí souvisí s tímto místem dost volně.
Ježto ta místa občas navštěvujeme, zkusili jsme navštívit malovýrobce, který dělá všechno víno místní, protože jiné vinice nemá. A to vedlo k objevu Škrobákova vinařství, které jsme navštívili jako první... a dál už jsme ani hledat nemuseli. Hned během první návštěvy nám nalili ono legendární Rulandské modré, 2007, Niva hrbatá, Škrobák. Jasný důkaz, že na tom burgundském bláznění s terroiry velice záleží; stačí víno o kus jinde vyrostlé a úplně jinak dopadne.
A nádavkem nás naučil mistr dovednost jménem staré keře; uvedené víno měl ve dvou verzích, z vinice tři roky staré a třicet let staré. Rozdíl byl opravdu drastický, nejméně pětibodový. Starý keř má prostě delší kořeny, dál dosáhne a nabere více zajímavých chutí, to je celá věda. Pokud vám někdo bude tvrdit, že vinice už je moc stará, tak mu rozhodně nevěřte.
Dodnes si pamatuji ten úžas, jak stojíme v podezřelé plechové garáži, kolem jsou stroje, rudly, plechové sudy a potravinářské bedny, a z nich tahá pan Škrobák láhve vína, která se sice stejně jmenují, jako u těch Templářů, a jsou také z Čejkovic, ale jsou najednou úplně a drasticky jiná. A varianty se liší i od sebe navzájem.
Ono legendární víno nás provázelo dlouho jako etalon dobrého moravského pinotu, vozili jsme ho s sebou na mnoho míst, ochutnali jsme i jeho hodně zdařilé nástupce z dalších let a vedlejších tratí. Je také příčinou oslavného odstavce z Hostince u Sleziny, a odtud se oklikou dostal i do románu Sedm ryb, kde drze supluje popis Clos de Vougeot. Jde tedy o legendu značně zářivou, s Argonantovou postavou zásadně propojenou.
Konec je ale smutný, jak už to tak na Moravě bývá, dnes už ho totiž nenajdete. Vinařův syn Martin začal ze záhadných důvodů tratě míchat navzájem a kouzlo starých keřů zmizelo.
Naposledy upravil(a) Argonantus dne 5. 12. 2016, 08:48, celkem upraveno 1 x.
-
Vallun
- Příspěvky: 33914
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Víno
Mrcho, vyvoláváš žízeň! 
GMO kvasnice...:/Ryzlink „suchý jako prásknutí bičem.“ Něco, co absolutně nelze čekat v kombinaci „výběr hroznů“ a „botrytis.“
tu taky držíme...ímž začala velmi slušná tradice, že se u této příležitosti sluší otevřít něco obzvláště vydařeného.
to úplně nee, držíme se doma:)Totiž burgundské Premiere Cru.
naprosto správně, tehdy měli velké zmatky v logistice, nějak se jim k našim hroznům motaly cizí...a v době, kterou popisuji, totiž v počátcích systematičtějšího zkoumání vína asi před deseti lety, jsme ho už zcela zavrhli.
Učinil jsem stejný závěr;)A to vedlo k objevu Škrobákova vinařství, které jsme navštívili jako první... a dál už jsme ani hledat nemuseli.
ano, a naprosto klíčové je to u Tramínu!A nádavkem nás naučil mistr dovednost jménem staré keře;
neboj, dočkáš se, důvod to mělo, jestli jsem správně pochopil vyprávění na otevřených sklepích;)Vinařův syn Martin začal ze záhadných důvodů tratě míchat navzájem a kouzlo starých keřů zmizelo.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
Legendární vína IX. - XII.
IX.
Deváté legendární víno nás objevilo samo, a zbořilo některé moje pověry.
Bylo to na ochutnávce, kterou jsme si soukromě pořádali sami pro svoje přátele, u příležitosti vlastních narozenin. Tedy – ještě ne úplně sami, na to jsme si netroufli, ale v jedné vinotéce, jejíž majitel byl ochoten něco podobného zorganizovat. A jak lze tušit, týkalo se to červených pinotů, těch nejzajímavějších, co v té vinotéce sehnali.
Ale vítězem bylo paradoxně bílé víno, které jsme dostali tak nějak navíc a pro zajímavost. Quatre 2007, Velké Bílovice, Přední a Zadní hora, Dobrá vinice. Pokud na ten název koukáte stejně zmateně, jako my tehdy, pak vězte, že je to směs čili cuvée čtyř asi nejslavnějších a u nás nejpěstovanějších burgundských odrůd, Chardonnay, Pinot gris, Pinot noir a Pinot blanc. A nejen směs ledajaká, ale provedená jako směs úplně od začátku, hrozny čtyř odrůd smíchány ihned po sklizni, všechno společně rozdrceno, společně kvašeno, společně ještě zrálo o něco déle na kvasnicích (jmenuje se to sur lie). Tak nějak vypadaly matené středověké vinice, kdy si ještě většinou málokdo dělal hlavu z toho, jakou odrůdu pěstuje, takže tam měl většinou všechno možné a jedno přes druhé.
Nečekal bych, že z takové podezřelé směsi lze vyrobit něco skvělého. Ale víno bylo výtečné, ba přímo úžasné; vlastně si nevzpomínám na mnoho místních bílých, které by šlo s tímhle nějak srovnávat. Nahlížím do poznámek a vidím, že chuť - ohromující. Úžasná. Víno neuvěřitelným způsobem kombinuje plnost Chardonnay, kulatou pohodu Pinotu gris, zelenou živost Pinotu blanc a složitost Pinot noir... Úplně ideální bílé víno.
Pokud vás v názvu mate spojení Dobrá vinice, pak je to jméno vinařství. Jméno u podezíravých Čechů moc důvěru nevzbuzující. Většina jejich vín nese fantazijní názvy, což osobně moc nemám rád, protože člověk moc netuší, co má čekat. Mnoho z nich jsou směsi. A mnoho je dobrých. Myslí si to třeba i několik Michelinskou hvězdou ozdobených pražských restaurací, které je nabízí.
Víno jsme koupili, radovali se nad ním vícekrát, ale opět to mělo špatný a typicky moravský konec – bez jasného důvodu ho přestali dělat. Pokud se vám nepodaří objevit někde zapomenutou láhev, pak se ho nedočkáte. A stejně tak neexistuje už ani dotyčná vinotéka. Zážitek se proto nejspíše nebude opakovat.
X.
Desáté legendární víno vede zpět k pinotům a k Burgundsku. To, co jsme si dovezli a co nám věnovali známí, beznadějně došlo. Takže nezbylo než pátrat v místních vinotékách. A objevovali jsme hodně zajímavé věci. A hned první láhev byla dost perfektní trefa. Něco, co bylo schopno vyvolat větší nadšení, než všechno předchozí. Réva z Burgund, jak měla vypadat v představě Karla IV., ale u nás z různých důvodů nevypadá. A k tomu docela velká zvláštnost.
Beaune 1er Cru "Nicolas Rollin" 2004, Hospices de Beaune.
K pochopení názvu je třeba pár samozřejmostí, které mohou znalci přeskočit.
Beaune je největší město úplně uprostřed burgundských vinic, jakési hlavní město vína, právě jako Bordeuax. A kromě toho je to jméno apelace přímo kolem města, tedy vymezeného prostoru, odkud láhev pochází. A narozdíl od Mercurey je to apelace ctihodná, jedna z těch největších a nejsložitějších, a také ta, kterou laik potká s vysokou pravděpodobností jako jednu z prvních.
1er Cru čili Premier Cru je označení ještě vyšší kvality trati uvnitř apelace. Kdyby to na lahvi nestálo, jednalo by se o základní, vesnické, apelační, či prostě AOC víno.
Hospices de Beaune je fantastická středověká nemocnice ve městě Beaune, perfektně zachovalá, turistická atrakce. S vínem souvisí tak, že špitál měl už od středověku vlastní vinice, a toto vlastní víno každý rok v listopadu slavnostně draží, a za utržené peníze se udržuje provoz nemocnice. Tato mnoho staletí stará tradice stále funguje, jedná se o úžasnou atrakci a navíc tato událost vlastně určuje ceny světového vína, protože je v kalendáři vínoznalců úplně první.
Nicolas Rolin je potom možná nejslavnější měšťan z Beaune, neb tu znamenitou nemocnici založil. Takže nazvat víno jeho jménem je veliká pocta. Vlastně všechna vína z Hospices de Beaune nesou jméno nějakého místního velikána, jsou označena jako „cuvée“, ale směs je to jen v tom smyslu, že dává dohromady několik tratí téže apelace, jinak je to stále burgundský pinot noir, navíc ještě výhradně z apelace Beaune, jak praví název.
No, a poslední vychytávka je, že tento sud Hospices de Beaune vydražil možná jako úplně prvních Čech Tomáš Dominec, jehož jméno se bylo možno na láhvi také dopátrat. Tím, že koupíte sud a prodáváte lahve, se stanete podle burgundských pravidel négociantem, i když miniaturním. Takže se toto pravé burgundské prodávalo po několik let ve zvýšeném množství v Praze a za značně lepší ceny, než kdykoli předtím a potom.
Tohle všechno zřejmě vín u přidalo na efektu. Ale pokud jsme po té potkali desítky různých Beaune, tohle bylo hodně dobré a hodně zvláštní, jemné, srovnané, prostě takové, jaké neumí být žádné jiné víno na světě, jen červené burgundské. Pokud legendární vína došla k desáté položce, pak tohle byl v daný okamžik a v daném místě jednoznačný vítěz. Pili jsme ho doma na terase, jen tak, a kolem bylo léto. A neuvědomovali jsme si, že tohle není konec, nýbrž začátek.
Od té doby uběhla řada let; potkali jsme plno jiných úžasných vín, ale až letos v listopadu jsme se setkali s Nicolasem Rolinem podruhé. Bylo to v ochutnávce přímo na ulici v Beaune, právě naproti té nemocnici. Bylo to nesmírně příjemné potkat tohoto dávného známého a zjistit, že se stále nijak nezměnil a stále je to pro mne jedno z nejlepších Beaune vůbec.
S klidným svědomím ho ale doporučit nemohu, protože od bájných dob, kdy jsme ho měli pod cenou v Praze, proklatě podražilo.
XI.
Jedenácté legendární víno bylo zase burgundské a z téhož zdroje – z dnes už bohužel zaniklé vinotéky U Závoje, se kterou právě nějak souvisel Tomáš Dominec. Po několika zdařilých burgundských experimentech, když ten předchozí byl jen první v řadě, jsem pro změnu jednou sáhl po bílém burgundském. Věděl jsem, že takové víno existuje a je nesmírně ceněno; ale nějak jsem předpokládal, že nemůže tak výrazně překonávat alsaské ryzlinky, aby to odůvodňovalo zhruba trojnásobnou cenu. Přece jenom mne ale zaujalo, že zrovna na té láhvi, na kterou jsem narazil, bylo jméno Montrachet. Nejen to; jmenovalo se to podezřele podobně, jako láhev, nad kterou pěl absolutní chvalozpěvy Jižní svah v této mnohokrát odkazované reportáži. Bylo mi jasné, že za tohle víno nemůže proslavená madam Leroy, ale nějaký, pro mne tehdy neznámý Lefflaive; nicméně zvědavost zvítězila.
A bylo. Chassagne-Montrachet, Abbaye de Morgeot, Premier cru 2003, Olivier Lefflaive. Dlouhé a složité jméno se opět vyplatí ocitovat celé, neb všechny části jména jsou podstatné.
Opět dám přednost autentickému záznamu: A hned první napití ukazuje, že… jsme někde úplně jinde, jiná liga, jiná třída; tady pověst nepřehání ani trochu. Bojím se vyslovit „chardonnay,“ protože tohle nemá s ničím na Moravě vzniklým prachvůbec nic společného. Montrachet není ani trochu sladký, není ale ani suchý, je takový… lehounce máslový, ale při tom ne tučný. Těžko říci. Odrazíte se od břehu křišťálově čirého jezera a líně plavete… někam…. Nikdy jsem nepil ani vzdáleně podobné víno, tímto směrem kráčelo snad jedině Cuvée Quattre, leč tady je na hlavu poraženo a smeteno. Kdepak. Skutečnost předčí i pověst.
Dokonalé, úžasné, skvělé, a tak dále. V bílých není s čím srovnávat.
Od té doby zase uplynulo hodně vody. Zjistil jsem, že Chassagne Montrachety mi z burgundských vín zvláště vyhovují; například tím, že voní asi ze všech bílých nejúžasněji. Ale zvláštní věc; ta trať jménem Morgeot je vždycky záhadně o kus lepší, než všechny ostatní; platí to i dnes, kdy v ochutnávkách pravidelně vynikne. Nejenže je bílé burgundské stejně mimořádně skvělé, ale Morgeot je jedno z nejlepších, oblíbenec, který se pravidelně vrací a snad ještě nikdy nezklamal.
XII.
Dvanácté legendární víno pochází z podobných dob a uzavírá první kolo časného poznávání Burgundska. Což je spojeno zejména z časnou sérií vín z apelace Pommard.
Narazili jsme na ně zákonitě a nevyhnutelně. Pokud hledáte červené burgundské, a chcete se přece jen držet s cenami co nejníže, pak zjistíte, že jižně od Beuane jsou vlastně jen tři velké červené apelace, které připadají v úvahu – Beaune, Pommard a Volnay. Všechno na sever od Beaune je bohužel dražší. Takže Pommard je dost častý výsledek, podobně jako Beaune.
A je to výsledek, který doporučit lze. Vlastně daleko bezpečnější a spolehlivější, nežli Beaune, které je složité a náladové, a umí být občas i vysloveně nepovedené. Pommard naproti tomu kvalitou moc nekolísá, hodnocení olizuje „devadesátky“ s železnou pravidelností, a to i v lacinějších AOC variantách. Je to víno zářivé, energické, nepořádné a inspirativní; prý ho pili mnozí výrazní francouzští impresionisté. Vůně Pommardu je podobně vyčnívající jako mezi bílými Chasagne; a i v chuti je něco těžko popsatelného. Prý za to může železo v půdě, která je na neobyčejně těžká, když ji zkusíte nabrat lopatou. A ta bytelnost v půdě je ve víně obsažená, ale tak nějak vesele a nepořádně.
Takže jsem zas jednou skončil ve výše obdivované vinotéce u Závoje, a vzal jsem tam další Pommard, navíc od stejného vinaře, jako byla předchozí položka. Už jsem mu začal věřit a nastudoval si, že je to jeden z pěti největších a nejslavnějších negociantů, tedy firmy, která kupuje víno, obvykle ve stavu vylisovaného moštu, od malopěstitelů a dělá si sama sklepní práce. To, co je na Moravě patent na problémy, je v Burgundsku naopak obvykle záruka solidní kvality.
Pommard "Rugiens", Premier Cru, 2001, Olivier Leflaive. Trochu jsem měl strach, že to třeba znovu vyjít nemusí; statistika je nelítostná. A dopadlo to…
Vůně. Ježišmarjá. Tohle bych postavil ještě kousek nad první dva Pommardy, pokud by to šlo, a vedle Nicolase Rolina snad jedině. Nádhera. I přes to, že jsem měl malinko rýmu, vůni nešlo nijak utajit. Veselé, výrazné, mocné.
Chuť. Je nad slunce jasné, že Pommardy jsou prostě pohoda, pohoda, pohoda, víno nad které není, jen se vznáší, a při tom hromada chuti. Kdybych strašně dlouho hledal, najdu u prvního Pommarda přece jen nepatrně lehčí chuť; a u druhého nepatrné zaváhání v kyselinách a tíze; ale tohle je zoufale dokonalé od první do poslední kapky.
Dodám, že tohle bylo první víno, které „devadesátku“ neolizovalo zdola, ale jasně ji překračovalo. Vítěz všeho, v tu chvíli zcela absolutní.
Pak se ukázalo, že tajemství vězí opět v trati. Kdysi dávno, v roce 1936, když se do chaotického Burgundska vnášel systém a vznikala AOC klasifikace, Pommard a Meursault odmítli nabízenou kategorii Grand cru. Byly to podezřelé novoty a zřejmě s tím souvisely i nějaké daně a jiná nepříjemná administrativa. V každém případě od té doby celá desetiletí tohoto omylu litují. A dokonce, v několika případech došlo i k dodatečným změnám a klasifikace byla pro velký úspěch změněna. V Pommardu je již zahájeno řízení o udělení Grand cru statutu, a to právě u parcel Rugiens a Epenots. Bude to zřejmě trvat mnoho let, ale asi se toho dočkáme.
A pokud některé legendy časem zanikají a neobstojí ve zkoušce času, pak letos, roku 2016, jsme potkali parcelu Rugiens znova, a to hned dvakrát. Poprvé jsme si láhev vybrali sami ve sklepě vinařství Patriarche pere et fils, 2008, tedy jiný výrobce a ročník. Ale jakoby se stalo – víno zase zářilo a drze smetlo několik podstatně slavnějších Grand cru okolo.
Podruhé nám ho vybrali sami k reprezentativní večeři, na kterou nás pozvali. Lišil se jenom ročníkem, 2010. A nahlédnutí do poznámek dává takovýto výsledek:
Pommard 1 Cru Rugiens 2010 + steak s foie gras a liškami s vínovou omáčkou. Pokud jsem jásal nad Pommardem Rugiens 2008, tak tenhle byl kvůli ročníku ještě lepší. Byl lepší, než skoro cokoli - opravdu záplava chuti a energie, zářivý, bytelný, a při tom ihned k použití, netřeba čekat spoustu lety. Já bych mu dal 94 a nechal ho zápasit s nejlepšími Grand cru, co jsme kdy kde ochutnali. Vybrat mezi Epenots a Rugiens je po tomto zážitku ještě těžší.
Jídlo samozřejmě také stojí za víc než poznámku – jedna každá část složité kompozice byla zdařilá, maso, játra i lišky, vlastně i omáčka a listové těsto, a všechno fungovalo s Pommardem dokonale, neb ten se nenechal ani v nejmenším zastrašit výraznými chutěmi. Teorie, že kvalitní víno je při snoubení zastíněno, nemusí být správná – jde o to snoubit vína dost výrazná se vhodnými chutěmi.
IX.
Deváté legendární víno nás objevilo samo, a zbořilo některé moje pověry.
Bylo to na ochutnávce, kterou jsme si soukromě pořádali sami pro svoje přátele, u příležitosti vlastních narozenin. Tedy – ještě ne úplně sami, na to jsme si netroufli, ale v jedné vinotéce, jejíž majitel byl ochoten něco podobného zorganizovat. A jak lze tušit, týkalo se to červených pinotů, těch nejzajímavějších, co v té vinotéce sehnali.
Ale vítězem bylo paradoxně bílé víno, které jsme dostali tak nějak navíc a pro zajímavost. Quatre 2007, Velké Bílovice, Přední a Zadní hora, Dobrá vinice. Pokud na ten název koukáte stejně zmateně, jako my tehdy, pak vězte, že je to směs čili cuvée čtyř asi nejslavnějších a u nás nejpěstovanějších burgundských odrůd, Chardonnay, Pinot gris, Pinot noir a Pinot blanc. A nejen směs ledajaká, ale provedená jako směs úplně od začátku, hrozny čtyř odrůd smíchány ihned po sklizni, všechno společně rozdrceno, společně kvašeno, společně ještě zrálo o něco déle na kvasnicích (jmenuje se to sur lie). Tak nějak vypadaly matené středověké vinice, kdy si ještě většinou málokdo dělal hlavu z toho, jakou odrůdu pěstuje, takže tam měl většinou všechno možné a jedno přes druhé.
Nečekal bych, že z takové podezřelé směsi lze vyrobit něco skvělého. Ale víno bylo výtečné, ba přímo úžasné; vlastně si nevzpomínám na mnoho místních bílých, které by šlo s tímhle nějak srovnávat. Nahlížím do poznámek a vidím, že chuť - ohromující. Úžasná. Víno neuvěřitelným způsobem kombinuje plnost Chardonnay, kulatou pohodu Pinotu gris, zelenou živost Pinotu blanc a složitost Pinot noir... Úplně ideální bílé víno.
Pokud vás v názvu mate spojení Dobrá vinice, pak je to jméno vinařství. Jméno u podezíravých Čechů moc důvěru nevzbuzující. Většina jejich vín nese fantazijní názvy, což osobně moc nemám rád, protože člověk moc netuší, co má čekat. Mnoho z nich jsou směsi. A mnoho je dobrých. Myslí si to třeba i několik Michelinskou hvězdou ozdobených pražských restaurací, které je nabízí.
Víno jsme koupili, radovali se nad ním vícekrát, ale opět to mělo špatný a typicky moravský konec – bez jasného důvodu ho přestali dělat. Pokud se vám nepodaří objevit někde zapomenutou láhev, pak se ho nedočkáte. A stejně tak neexistuje už ani dotyčná vinotéka. Zážitek se proto nejspíše nebude opakovat.
X.
Desáté legendární víno vede zpět k pinotům a k Burgundsku. To, co jsme si dovezli a co nám věnovali známí, beznadějně došlo. Takže nezbylo než pátrat v místních vinotékách. A objevovali jsme hodně zajímavé věci. A hned první láhev byla dost perfektní trefa. Něco, co bylo schopno vyvolat větší nadšení, než všechno předchozí. Réva z Burgund, jak měla vypadat v představě Karla IV., ale u nás z různých důvodů nevypadá. A k tomu docela velká zvláštnost.
Beaune 1er Cru "Nicolas Rollin" 2004, Hospices de Beaune.
K pochopení názvu je třeba pár samozřejmostí, které mohou znalci přeskočit.
Beaune je největší město úplně uprostřed burgundských vinic, jakési hlavní město vína, právě jako Bordeuax. A kromě toho je to jméno apelace přímo kolem města, tedy vymezeného prostoru, odkud láhev pochází. A narozdíl od Mercurey je to apelace ctihodná, jedna z těch největších a nejsložitějších, a také ta, kterou laik potká s vysokou pravděpodobností jako jednu z prvních.
1er Cru čili Premier Cru je označení ještě vyšší kvality trati uvnitř apelace. Kdyby to na lahvi nestálo, jednalo by se o základní, vesnické, apelační, či prostě AOC víno.
Hospices de Beaune je fantastická středověká nemocnice ve městě Beaune, perfektně zachovalá, turistická atrakce. S vínem souvisí tak, že špitál měl už od středověku vlastní vinice, a toto vlastní víno každý rok v listopadu slavnostně draží, a za utržené peníze se udržuje provoz nemocnice. Tato mnoho staletí stará tradice stále funguje, jedná se o úžasnou atrakci a navíc tato událost vlastně určuje ceny světového vína, protože je v kalendáři vínoznalců úplně první.
Nicolas Rolin je potom možná nejslavnější měšťan z Beaune, neb tu znamenitou nemocnici založil. Takže nazvat víno jeho jménem je veliká pocta. Vlastně všechna vína z Hospices de Beaune nesou jméno nějakého místního velikána, jsou označena jako „cuvée“, ale směs je to jen v tom smyslu, že dává dohromady několik tratí téže apelace, jinak je to stále burgundský pinot noir, navíc ještě výhradně z apelace Beaune, jak praví název.
No, a poslední vychytávka je, že tento sud Hospices de Beaune vydražil možná jako úplně prvních Čech Tomáš Dominec, jehož jméno se bylo možno na láhvi také dopátrat. Tím, že koupíte sud a prodáváte lahve, se stanete podle burgundských pravidel négociantem, i když miniaturním. Takže se toto pravé burgundské prodávalo po několik let ve zvýšeném množství v Praze a za značně lepší ceny, než kdykoli předtím a potom.
Tohle všechno zřejmě vín u přidalo na efektu. Ale pokud jsme po té potkali desítky různých Beaune, tohle bylo hodně dobré a hodně zvláštní, jemné, srovnané, prostě takové, jaké neumí být žádné jiné víno na světě, jen červené burgundské. Pokud legendární vína došla k desáté položce, pak tohle byl v daný okamžik a v daném místě jednoznačný vítěz. Pili jsme ho doma na terase, jen tak, a kolem bylo léto. A neuvědomovali jsme si, že tohle není konec, nýbrž začátek.
Od té doby uběhla řada let; potkali jsme plno jiných úžasných vín, ale až letos v listopadu jsme se setkali s Nicolasem Rolinem podruhé. Bylo to v ochutnávce přímo na ulici v Beaune, právě naproti té nemocnici. Bylo to nesmírně příjemné potkat tohoto dávného známého a zjistit, že se stále nijak nezměnil a stále je to pro mne jedno z nejlepších Beaune vůbec.
S klidným svědomím ho ale doporučit nemohu, protože od bájných dob, kdy jsme ho měli pod cenou v Praze, proklatě podražilo.
XI.
Jedenácté legendární víno bylo zase burgundské a z téhož zdroje – z dnes už bohužel zaniklé vinotéky U Závoje, se kterou právě nějak souvisel Tomáš Dominec. Po několika zdařilých burgundských experimentech, když ten předchozí byl jen první v řadě, jsem pro změnu jednou sáhl po bílém burgundském. Věděl jsem, že takové víno existuje a je nesmírně ceněno; ale nějak jsem předpokládal, že nemůže tak výrazně překonávat alsaské ryzlinky, aby to odůvodňovalo zhruba trojnásobnou cenu. Přece jenom mne ale zaujalo, že zrovna na té láhvi, na kterou jsem narazil, bylo jméno Montrachet. Nejen to; jmenovalo se to podezřele podobně, jako láhev, nad kterou pěl absolutní chvalozpěvy Jižní svah v této mnohokrát odkazované reportáži. Bylo mi jasné, že za tohle víno nemůže proslavená madam Leroy, ale nějaký, pro mne tehdy neznámý Lefflaive; nicméně zvědavost zvítězila.
A bylo. Chassagne-Montrachet, Abbaye de Morgeot, Premier cru 2003, Olivier Lefflaive. Dlouhé a složité jméno se opět vyplatí ocitovat celé, neb všechny části jména jsou podstatné.
Opět dám přednost autentickému záznamu: A hned první napití ukazuje, že… jsme někde úplně jinde, jiná liga, jiná třída; tady pověst nepřehání ani trochu. Bojím se vyslovit „chardonnay,“ protože tohle nemá s ničím na Moravě vzniklým prachvůbec nic společného. Montrachet není ani trochu sladký, není ale ani suchý, je takový… lehounce máslový, ale při tom ne tučný. Těžko říci. Odrazíte se od břehu křišťálově čirého jezera a líně plavete… někam…. Nikdy jsem nepil ani vzdáleně podobné víno, tímto směrem kráčelo snad jedině Cuvée Quattre, leč tady je na hlavu poraženo a smeteno. Kdepak. Skutečnost předčí i pověst.
Dokonalé, úžasné, skvělé, a tak dále. V bílých není s čím srovnávat.
Od té doby zase uplynulo hodně vody. Zjistil jsem, že Chassagne Montrachety mi z burgundských vín zvláště vyhovují; například tím, že voní asi ze všech bílých nejúžasněji. Ale zvláštní věc; ta trať jménem Morgeot je vždycky záhadně o kus lepší, než všechny ostatní; platí to i dnes, kdy v ochutnávkách pravidelně vynikne. Nejenže je bílé burgundské stejně mimořádně skvělé, ale Morgeot je jedno z nejlepších, oblíbenec, který se pravidelně vrací a snad ještě nikdy nezklamal.
XII.
Dvanácté legendární víno pochází z podobných dob a uzavírá první kolo časného poznávání Burgundska. Což je spojeno zejména z časnou sérií vín z apelace Pommard.
Narazili jsme na ně zákonitě a nevyhnutelně. Pokud hledáte červené burgundské, a chcete se přece jen držet s cenami co nejníže, pak zjistíte, že jižně od Beuane jsou vlastně jen tři velké červené apelace, které připadají v úvahu – Beaune, Pommard a Volnay. Všechno na sever od Beaune je bohužel dražší. Takže Pommard je dost častý výsledek, podobně jako Beaune.
A je to výsledek, který doporučit lze. Vlastně daleko bezpečnější a spolehlivější, nežli Beaune, které je složité a náladové, a umí být občas i vysloveně nepovedené. Pommard naproti tomu kvalitou moc nekolísá, hodnocení olizuje „devadesátky“ s železnou pravidelností, a to i v lacinějších AOC variantách. Je to víno zářivé, energické, nepořádné a inspirativní; prý ho pili mnozí výrazní francouzští impresionisté. Vůně Pommardu je podobně vyčnívající jako mezi bílými Chasagne; a i v chuti je něco těžko popsatelného. Prý za to může železo v půdě, která je na neobyčejně těžká, když ji zkusíte nabrat lopatou. A ta bytelnost v půdě je ve víně obsažená, ale tak nějak vesele a nepořádně.
Takže jsem zas jednou skončil ve výše obdivované vinotéce u Závoje, a vzal jsem tam další Pommard, navíc od stejného vinaře, jako byla předchozí položka. Už jsem mu začal věřit a nastudoval si, že je to jeden z pěti největších a nejslavnějších negociantů, tedy firmy, která kupuje víno, obvykle ve stavu vylisovaného moštu, od malopěstitelů a dělá si sama sklepní práce. To, co je na Moravě patent na problémy, je v Burgundsku naopak obvykle záruka solidní kvality.
Pommard "Rugiens", Premier Cru, 2001, Olivier Leflaive. Trochu jsem měl strach, že to třeba znovu vyjít nemusí; statistika je nelítostná. A dopadlo to…
Vůně. Ježišmarjá. Tohle bych postavil ještě kousek nad první dva Pommardy, pokud by to šlo, a vedle Nicolase Rolina snad jedině. Nádhera. I přes to, že jsem měl malinko rýmu, vůni nešlo nijak utajit. Veselé, výrazné, mocné.
Chuť. Je nad slunce jasné, že Pommardy jsou prostě pohoda, pohoda, pohoda, víno nad které není, jen se vznáší, a při tom hromada chuti. Kdybych strašně dlouho hledal, najdu u prvního Pommarda přece jen nepatrně lehčí chuť; a u druhého nepatrné zaváhání v kyselinách a tíze; ale tohle je zoufale dokonalé od první do poslední kapky.
Dodám, že tohle bylo první víno, které „devadesátku“ neolizovalo zdola, ale jasně ji překračovalo. Vítěz všeho, v tu chvíli zcela absolutní.
Pak se ukázalo, že tajemství vězí opět v trati. Kdysi dávno, v roce 1936, když se do chaotického Burgundska vnášel systém a vznikala AOC klasifikace, Pommard a Meursault odmítli nabízenou kategorii Grand cru. Byly to podezřelé novoty a zřejmě s tím souvisely i nějaké daně a jiná nepříjemná administrativa. V každém případě od té doby celá desetiletí tohoto omylu litují. A dokonce, v několika případech došlo i k dodatečným změnám a klasifikace byla pro velký úspěch změněna. V Pommardu je již zahájeno řízení o udělení Grand cru statutu, a to právě u parcel Rugiens a Epenots. Bude to zřejmě trvat mnoho let, ale asi se toho dočkáme.
A pokud některé legendy časem zanikají a neobstojí ve zkoušce času, pak letos, roku 2016, jsme potkali parcelu Rugiens znova, a to hned dvakrát. Poprvé jsme si láhev vybrali sami ve sklepě vinařství Patriarche pere et fils, 2008, tedy jiný výrobce a ročník. Ale jakoby se stalo – víno zase zářilo a drze smetlo několik podstatně slavnějších Grand cru okolo.
Podruhé nám ho vybrali sami k reprezentativní večeři, na kterou nás pozvali. Lišil se jenom ročníkem, 2010. A nahlédnutí do poznámek dává takovýto výsledek:
Pommard 1 Cru Rugiens 2010 + steak s foie gras a liškami s vínovou omáčkou. Pokud jsem jásal nad Pommardem Rugiens 2008, tak tenhle byl kvůli ročníku ještě lepší. Byl lepší, než skoro cokoli - opravdu záplava chuti a energie, zářivý, bytelný, a při tom ihned k použití, netřeba čekat spoustu lety. Já bych mu dal 94 a nechal ho zápasit s nejlepšími Grand cru, co jsme kdy kde ochutnali. Vybrat mezi Epenots a Rugiens je po tomto zážitku ještě těžší.
Jídlo samozřejmě také stojí za víc než poznámku – jedna každá část složité kompozice byla zdařilá, maso, játra i lišky, vlastně i omáčka a listové těsto, a všechno fungovalo s Pommardem dokonale, neb ten se nenechal ani v nejmenším zastrašit výraznými chutěmi. Teorie, že kvalitní víno je při snoubení zastíněno, nemusí být správná – jde o to snoubit vína dost výrazná se vhodnými chutěmi.
-
Vallun
- Příspěvky: 33914
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Víno
Přemýšlím, zda je rozdíl mezi tím, když máš ty keře vedle sebe celou dobu a když jen smícháš hrozny z řádných vinic?ak nějak vypadaly matené středověké vinice, kdy si ještě většinou málokdo dělal hlavu z toho, jakou odrůdu pěstuje, takže tam měl většinou všechno možné a jedno přes druhé.
+1Jméno u podezíravých Čechů moc důvěru nevzbuzující.
Kupáží vinař říká, že umí víno lépe, než příroda sama...restaurace je mají rády, protože se to dobře prodává, je to stabilní, průmyslovější (na poměry vína!) produkt... Cuvée je tolerovatelné jen ve dvou případech - když nebyl dobrý rok a nebo když se jmenuješ dYquem;)Většina jejich vín nese fantazijní názvy, což osobně moc nemám rád, protože člověk moc netuší, co má čekat. Mnoho z nich jsou směsi. A mnoho je dobrých. Myslí si to třeba i několik Michelinskou hvězdou ozdobených pražských restaurací, které je nabízí.
Máš totéž ale trochu jinak od Čejkovických mistrů - Přátelství. Vím, že máš proti tomu názvu výhrady - mne ale nevadí:)Víno jsme koupili, radovali se nad ním vícekrát, ale opět to mělo špatný a typicky moravský konec – bez jasného důvodu ho přestali dělat. Pokud se vám nepodaří objevit někde zapomenutou láhev, pak se ho nedočkáte.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
Na světě jsou dva uznávané absolutní vrcholy vína - Bordeaux a Burgundsko. Ten první míchá vždy a všechno, a vytváří takové věci jako D´Yquem, a ten druhý nemíchá nikdy a nic, maximálně několik tratí dohromady, vždy stejně (Hospices de Beaune směsi).Kupáží vinař říká, že umí víno lépe, než příroda sama...restaurace je mají rády, protože se to dobře prodává, je to stabilní, průmyslovější (na poměry vína!) produkt... Cuvée je tolerovatelné jen ve dvou případech - když nebyl dobrý rok a nebo když se jmenuješ dYquem;)
Liší se to zejména rovnoběžkou, která prochází někde u Lyonu; nebo Alpami; to není úplně jasné.
Já jsem ze severu a míchání mne spíš děsí, ale tohle víno bylo připomenutí, že to jde, když to dává nějaký smysl Třeba logika spolupráce merlotu a cabernetu je dost jasná, a jde o vína příbuzná, co rostou kus od sebe, se s tím experimentovalo stovky let, na vinici se setkávala i přirozeně a je to už dost vychytané. Dvojice sémillon a sauvignon je ten samý případ - na správném místě a ve správném pojetí je z toho Yquem.
Nicméně naprosto nesouhlasím s častou moravskou ideou, která posedla třeba i Třebívlice, že ta bomba na závěr je cuvée. A to cuvée sestává z něčeho, co nás právě tak napadlo, třeba http://www.vino-klub.cz/cabernet-sauvignon-rose-4.htm
ve vší úctě k Valihrachovi, je to duší Moravák - udělá skvělé víno, třeba místní Bordeaux směs, ale za pár let zase udělá místo toho tohleto. A za pár let ho to omrzí a zase si najde jinou hračku.
Jinak stran té stability - vyjeď si na cellartrackeru nějaké slavní Bordeaux, třeba Kunešův milovaný Cos D´Estournel, a koukni, jak je hodnocení ročníků rozlítané. IMHO je to to samé jako u jednodruhových vín, možná i horší.
Ročníky lze obelstít do jisté míry jen okamžikem otevření lahve.
-
Vallun
- Příspěvky: 33914
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Víno
Víš, já chovám temné podezření, že Savignonem dYquem cíleně KAZÍ (Savignon nic jiného neumí..), aby to víno bylo poživitalné pro normalní smrtelníky... 
Edit: a včera jsem ukořistil poslední lahev (alespon tady u nas) RR 2015 z trati Velká Vendule, tak za 3-5 let dám vědět, jaka byla:)
Edit: a včera jsem ukořistil poslední lahev (alespon tady u nas) RR 2015 z trati Velká Vendule, tak za 3-5 let dám vědět, jaka byla:)
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
Když už se o tom začalo, tak
Legendární vína XIII. - XVI.
XIII.
Mohli bychom zmizet v Burgundsku ještě déle, možná i trvale; Burgundsko by u mne vyhrálo i nad zbytkem světa, a to docela drtivě. Samozřejmě, je v tom určitá zaujatost, protože na světě existuje několik slavných míst, která se mohou s Burgundskem klidně utkat. Potíž je v tom, že se s těmito víny člověk nesetká tak snadno (špičková Kalifornie nebo Austrálie je obvykle ještě dražší), případně jimi nejsem díky svým chuťovým preferencím tak nadšen, jako jiní (Bordeaux – nějak mi nikdy nechtělo přelézat devadesát bodů).
No a konečně, při spotřebě vín, odpovídající zhruba běžné Francouzské rodině, tedy přibližně jedna láhev týdně, je naprosto nemožné popíjet výhradně burgundské víno; to by zřejmě zruinovalo i lidi podstatně bohatší. Stejně tak dostupnost vín není úplně triviální.
Takže je třeba navázat na místě, kde jsme přestali u osmého legendárního vína. Dokonce vlastně úplně na začátek. Třinácté legendární víno bude zase domácí, a tentokrát na tohle světová konkurence jednoznačnou odpověď vůbec nemá.
Jde o Tramíny. Domácí víno, kterého si většina světových znalců nevšímá. Slávou rozhodně nemůže soupeřit s Ryzlinkem nebo s Chardonnay. A přesto, tramín tu byl před všemi jinými víny; a je to zvláštní, svérázná, náladová rostlina, nejbližší k lesní vitis vinifera. A ta jeho chuť je prostě čímsi stále neopakovatelná a nenapodobitelná.
Alsasko pěstuje Tramíny také; jejich Gewurztraminer není vůbec špatný; ale přece jen; je hodně sladký a nezdá se mi, že by přesvědčivě překonával to, co umí na Moravě. Třeba zrovna u Škrobáka v Čejkovicích, případně dost úžasné Znovínské Dyjákovice.
V rámci hledání dobrých tramínů jsem také narazil na Tramín červený, pozdní sběr 2008, Klentnice, Bavorsko, Baloun. Víno vyhrálo dvě zlaté na světových soutěžích po sobě, což je výsledek, deklarující papírově nejméně 87,5 bodů, uznaných nějakou světovou komisí, nikoli partou místních nadšenců. No, nekupte to za dvěstědvacet korun. Víno jsem sehnal ve vinotéce v Dejvicích a všiml si, že hned vedle stojí jakýsi podivný český exemplář v alsaské lahvi za tehdy šílených 400,- Kč. A bez medajlí. Vinotéčník pravil „to víte, pane, to jsou Žernoseky“. A já se divil, že Balounovi nepomohlo ani světové uznání. A vinotéčník to uzavřel smělým prohlášením: „Pane, ten Balounův tramín je proti tomuhle úplně hnusný.“ Tehdy jsem si ještě myslel, že je to šílenec a hrdě si odnesl domů Balouna a. Žernoseky jsem nechal plavat.
Ale o pár let později jsem je objevil znova, Tramín červený, pozdní sběr, Lovosice, Pod Lovošem, 2008, Velké Žernoseky ve vinotéce v Úštěku, asi za 150 korun. A zkusil. Výsledkem bylo zaražené a zatím velmi opatrné překvapení:
Vůně. Výrazně tramínová. Možná až agresivně. Hodnocení je dvojznačné; někdo na to nedá dopustit a jinému to půjde trochu na nervy.
Chuť. Přesně ve stopách vůně. Asi nejvýraznější „tramínový efekt“ vůbec. Vidím, co tím tehdy ten vinotéčník v Dejvicích myslel - Balounův tramín je dokonalý, vymydlený, perfektní a oceněný za jistý druh dokonalosti; tohle je proti tomu náladový svéráz, divoká lesní réva bez nějakých technologických zběsilostí. Věřím, že leckomu může jít tohle české víno na nervy; ale rozhodně se mu nedá upřít originalita a nezapomenutelnost. Rozhodně víno, které určitě stojí za to vyzkoušet a mezi sérií českých zklamání je to jednoznačně úspěch.
po přechutnání dalších lahví bych klidně i přidal bod za chuť; víno má určitě X faktor a patří mezi nejlepší naše tramíny.…
Poslední věta ukazuje pointu, teprve Žernoseky, Pod Lovošem se stalo tím legendárním vínem. Tyhle agresivní mrchy si mne pomalu začaly získávat. V tramínu je na sopečném severočeském terroiru patrná zejména ta divná chuťová zatáčka, kombinovaná s hořkostí; není to žádné rozjuchané pobíhání po louce, ale pěkně adrenalínová brutálnost. Při tom to má v Žernosecké verzi dvě různé tratě, Pod Lovošem a Nad školou, a ještě vyjdou různé roky různě silné přívlastky, od kabinetu, který je překvapivě suchý a až děsivý, ke kolosálnímu výběru z hroznů (mám dojem, že 2009 Pod Lovošem, to byl asi úplný vítěz kategorie).
Argonantus ve 12. století zcela jistě popíjel tramín. U nás byly v té době zřejmě k dispozici matené vinice... a nejspíš už také čistý tramín jako specialita, protože ten se udržel ještě v renesanci. A kupodivu, ten nejlepší pocházel právě ze severních Čech, ze sopečného podloží.
Vůbec nechápu, jak se stalo, že se léta marně přemýšlí nad místním národním vínem. Máme ho přímo před nosem, akorát ho už skoro nepěstujeme. Tohle legendární víno se nepojí s nějakým konkrétním jednoznačným zážitkem, ale když ho ochutnám, cítím se asi nejvíc ze všeho doma.
Další vývoj legendy je ale zatím takový moravský – místo, aby se víno Pod Lovošem a Nad školou chovalo jako národní Grand cru, zřejmě ho nějak záhadně ubylo, takže se od roku 2014 míchá tramín dohromady bez udání trati, což je rozhodně vada krásy. Nicméně, návštěva mírně poučených laiků, která ochutnala všechna místní velmi solidní vína, ryzlink z Vendule, pinoty šedý i bílý, oba dost skvělé, přesto dala nakonec jasnou přednost tramínu bez udání tratí. Ta chuť tam stále je.
XIV.
Objevování vína v severních Čechách vedlo k otázce, kterou si lze snadno vypočítat – jak to tu mají s pinotem noir? Neboť ještě někdy v roce 2011 mám v poznámkách, že český pinot vlastně za moc nestojí, o čemž mne přesvědčovaly různé pokusy z Kutné Hory nebo z Chrámců u Mostu. Morava v tomhle drtivě vítězí, s poukazem na Škrobáka, Znovín, Springera a další zdařilé exempláře. Možná mi to podporovala oblíbená laická teorie, která tvrdí, že na červené je prostě u nás moc zima.
Čtrnácté legendární víno je tedy další naprosté vyvrácení omylu a současně zázračné splněné přání; oblíbená odrůda mi byla seslána z nebes, aby rostla na poměrně snadno dostupné adrese.
Pinot noir, Slaný – Ovčáry, výběr z hroznů, Velké Žernoseky 2009. To byla velká věc. V době, kdy byl k mání, ještě vládla zcela ve vinařství „alsaská“ víra Františka Kupsy, který nechával vína zrát hodně přirozeně a moc do nich nezasahoval, a také to bylo zatraceně cítit. V Alsasku dělají pinot noir také, jako jediný červený, ale celkem vládne shoda, že tak trochu zaostává proti ohromujícím ryzlinkům, tramínům a pinotu gris. Asi také není náhoda, že nemá nikde klasifikaci Grand cru.
Nuže, Ovčáry podle mne porazí jakékoli Alsaské červené, jaké jsem kdy potkal; karta se zcela obrací v náš prospěch. Víno je vystavěno přesně tak, jak má přirozené víno vypadat – ve sklenici se během večera neustále vyvíjí, mírně stárne, každé napití je maličko jiné a stále zajímavé. Pinotové chuti tmavého lesního ovoce pomalu nahrazují šípky, čaj, křížaly a další efekty.
O dostatek energie a délku dochuti se postaral skvostný ročník (dle mnoha znalců zatím možná úplně nejlepší v tomto tisíciletí). Myslím, že je to důstojný soupeř různých Mercurey I Cru, tedy sedmého legendárního vína; nebo našich později oblíbených malých apelací Monthélie a Santenay někde nad 85 body.
Řekl bych, že teprve tady mohl Bušek s Karlem IV. v klidu tvrdit, že kvete po svém v osobité kráse, má smysl to nějak srovnávat s vlastí původu a není to úplný úlet. A když připočtete cenu a dostupnost, je výsledkem naprosté nadšení a úplná náhrada Škrobákova vynálezu, který mezitím zmizel ze scény, jak už bylo popsáno.
Historie se ovšem složitě vyvíjela dál. Ovčáry u Slaného jsou od Žernosek docela daleko a víno tu pěstují jiní, mně neznámí malí pěstitelé (rozhodně by stálo za to je odhalit). Žernoseky tu tedy fungují jen jako négociant. Takže dál to bylo takové moravské.
2011 se totiž objevil pinot z trati Pod Lovošem, byl docela dobrý, ale skvostu z Ovčár nedosahoval.
2012 se Ovčáry vrátily, ale díky ročníku a čehosi dalšího ještě výrazně slabší, nejméně o pět bodů níže, než originál. Kupodivu, Průvodce nejlepšími víny jásal zrovna nad touto bezpečně nejslabší variantu a tvrdil, že to má 87 bodů. Taky na to nalepili nově několik medajlí, zjevný signál, že se věci uvnitř vinařství začínají měnit a pan Kupsa ztrácí kormidlo z rukou a dochází ke zlověstné „moravizaci.“ Například zavedením úplně nesmyslných interspecifických odrůd.
Ale ještě později vylezla na scénu varianta Ovčáry 2012 barrique, a to byl zase hodně přesvědčivý skvost, možná srovnatelný s 2009, ale ta vína se nám na stole nikdy nepotkala a samozřejmě to chutnalo díky sudu hodně odlišně. A prý toho byl přesně 1 sud, takže si můžeme gratulovat, že jsme pochytali něco kolem dvou kartonů celkem.
A to je zatím bohužel konec legendy. 2013 a 2014 se v Žernosekách objevil úplně ubohý pinot noir jakostní kvality, kterým je tu vzhledem k legendě stydno obtěžovat. Bylo to zas takové českomoravské. Pokud někdo objeví něco dobrého, pak je třeba to po čase úplně změnit, nebo rovnou zrušit.
XV.
V rámci Žernosek by se asi ještě slušelo jásat nad jejich dalšími jinými výrobky, třeba muškátem, označovaným MOPR, oběma dalšími pinoty, tedy blanc a gris, nebo i překvapivě sympatickým Müllerem Thurgau, odrůdou, kterou jinak pokládám za dost beznadějnou. Všechna tahle vína si rádi dáme, když není nic jiného, a zcela bez problémů zastiňují většinu běžné produkce.
Ale tohle jsou legendární vína. Vína, která vyvolávají umělecké pocity a zůstávají v hlavě.
Patnáctým legendárním vínem proto budiž Ryzlink rýnský, Velká Vendule, 2009.
Víno, jehož kvality začaly vylézat najevo časem a vinaři mu hodně pomohli tím, že ho vrhli na trh až s odstupem. Pak zmizelo přímo nadzvukovou rychlostí; a hra se zřejmě právě opakuje u ročníku 2015.
Víno je úplně jiné, než „Alsaský“ ryzlink Bc. Vondráka a mnoha dalších. Nabízí takové veselé květinové tóny, místy připomínající tramín, ale bez té ostré tramínové zatáčky. Nesmírně připomíná některé exempláře z Mosely, což je druhé uctívané prasídlo skvělých ryzlinků. Víno je to především lehké, ale určitě ne jednoduché. A je skoro nutné ho nechat asi pět let ležet, přesně, jak se radí ohledně burgundského chardonnay. První rok ho pít lze, ale je to jen půl efektu; a každým rokem se to zlepšuje.
K jeho malebnosti přispívá i sama vinice Velká Vendule, hodně efektně umístěná za Žernosekami nad řekou Labem, se starobylými viničními domečky. Vinařství si ji cení nade vše, a osobně si nemyslím, že by měla být o cokoli horší, než uctívaný Šobes nad Dyjí. Jenom tvrzení, že je to nejsevernější vinice u nás už delší dobu neplatí.
Obrovská úcta k ryzlinkům u většiny znalců má kromě zajímavé chuti ještě několik dalších důvodů. Především je to strašlivá univerzálnost ryzlinků při kombinování s chutěmi jídel; už tu byla řeč o pečené kachně. A měla by být asi řeč o rybách a mořských plodech všech druhů; tady je na dlouhatánskou debatu, zda je lepší k tomuto účelu v konkrétním případě burgundské bílé nebo ryzlink. Ale šlápnout úplně vedle tu moc nelze. Třeba takový pstruh s mandlovou omáčkou s ryzlinkem, to je další jídlo, které bych tu uvedl jakožto hodně osvědčený skvost.
Druhá skvělá vlastnost je nezničitelnost ryzlinku, mezi běžnými bílými skoro bezkonkurenční. Tady je například burgundské chardonnay poprvé poraženo na hlavu; úplně nejstarší exemplář byl z roku 1982 a byl na samé hranici životnosti. Ryzlink, proti tomu, drží takový rekord k nepravděpodobnému roku 1959, a byl to možná absolutně nejlepší ochutnaný ryzlink vůbec.
I české nebo moravské exempláře z devadesátých let jsou naprosto skvělé a k pití; a starší se zřejmě vůbec nedochovaly.
Takže stářím ryzlinku to těžko lze přehnat a hodlám držet některé lahve z Velké Vendule 2015 tak dlouho… dokud mi vystačí trpělivost.
XVI.
Šestnáctým legendárním vínem se vracím na Moravu. K panu Škrobákovi.
Už jsme tam mnoho položek nebyli, a tomu odpovídá i poměrně dlouhá mezera v reálném životě. On totiž moc nebyl důvod; Žernoseky poskytly prakticky všechno, co nabízela konkurence, a v některých případech i lepší. Podobně jsme také přestali jezdit do Alsaska pro víno.
Návrat vyvolala potřeba nakoupit větší množství vína na jednu soukromou slavnost. Více kartonů. Což je pro Žernoseky docela problém, protože takové množství vína na jednom místě obvykle není snadné najít. A pro Bc Vondráka, majitele asi hektarové vinice, pak zhola nemožné.
Kromě obvyklých osvědčených vín v novelizované verzi, jako třeba pinotů a tramínů, zjevila se novinka, Pinot gris barrique 2007. A byla zatraceně dobrá. Tak dobrá, že zastínila i všechno ostatní, třeba tramíny a pinoty. Víno mám spojené s obrázkem pánů v oblecích a dámami v šatech, jak chodí v pozdním létě po zahradě, připomínající park, a u stánku s vínem si stále dokola objednávají „to šedé ze sudu, to je opravdu skvělé.“
Měli pravdu, bylo opravdu skvělé; vybočovalo zase z obvyklých měřítek a dalo Moravě noblesní světový styl. Složité a při tom hladké, trochu nečekané, se spoustou zajímavých chutí. Hodně těžký soupeř i pro Alsasko, čili legendární víno číslo tři.
Zřejmě se objevily ještě další ročníky. Rozhodně nechoďte na stránky vinařství, kde vás nejspíš vyděsí k smrti (nenabízejí tam snad vůbec žádné zajímavé víno, všechna ta lepší jsou bůhvíproč z webu vymazána). Třeba tady úplně na konci https://www.velkovinoteka.cz/vinarstvi- ... /vinarstvi legenda stále žije. A pokud vám připadá drahá, pak je to za víno světové třídy cena naprosto spravedlivá a kdekoli jinde ve světě byste nejspíš nedopadli lépe.
Bylo by krásné, kdyby to tentokrát opravdu vydrželo.
Legendární vína XIII. - XVI.
XIII.
Mohli bychom zmizet v Burgundsku ještě déle, možná i trvale; Burgundsko by u mne vyhrálo i nad zbytkem světa, a to docela drtivě. Samozřejmě, je v tom určitá zaujatost, protože na světě existuje několik slavných míst, která se mohou s Burgundskem klidně utkat. Potíž je v tom, že se s těmito víny člověk nesetká tak snadno (špičková Kalifornie nebo Austrálie je obvykle ještě dražší), případně jimi nejsem díky svým chuťovým preferencím tak nadšen, jako jiní (Bordeaux – nějak mi nikdy nechtělo přelézat devadesát bodů).
No a konečně, při spotřebě vín, odpovídající zhruba běžné Francouzské rodině, tedy přibližně jedna láhev týdně, je naprosto nemožné popíjet výhradně burgundské víno; to by zřejmě zruinovalo i lidi podstatně bohatší. Stejně tak dostupnost vín není úplně triviální.
Takže je třeba navázat na místě, kde jsme přestali u osmého legendárního vína. Dokonce vlastně úplně na začátek. Třinácté legendární víno bude zase domácí, a tentokrát na tohle světová konkurence jednoznačnou odpověď vůbec nemá.
Jde o Tramíny. Domácí víno, kterého si většina světových znalců nevšímá. Slávou rozhodně nemůže soupeřit s Ryzlinkem nebo s Chardonnay. A přesto, tramín tu byl před všemi jinými víny; a je to zvláštní, svérázná, náladová rostlina, nejbližší k lesní vitis vinifera. A ta jeho chuť je prostě čímsi stále neopakovatelná a nenapodobitelná.
Alsasko pěstuje Tramíny také; jejich Gewurztraminer není vůbec špatný; ale přece jen; je hodně sladký a nezdá se mi, že by přesvědčivě překonával to, co umí na Moravě. Třeba zrovna u Škrobáka v Čejkovicích, případně dost úžasné Znovínské Dyjákovice.
V rámci hledání dobrých tramínů jsem také narazil na Tramín červený, pozdní sběr 2008, Klentnice, Bavorsko, Baloun. Víno vyhrálo dvě zlaté na světových soutěžích po sobě, což je výsledek, deklarující papírově nejméně 87,5 bodů, uznaných nějakou světovou komisí, nikoli partou místních nadšenců. No, nekupte to za dvěstědvacet korun. Víno jsem sehnal ve vinotéce v Dejvicích a všiml si, že hned vedle stojí jakýsi podivný český exemplář v alsaské lahvi za tehdy šílených 400,- Kč. A bez medajlí. Vinotéčník pravil „to víte, pane, to jsou Žernoseky“. A já se divil, že Balounovi nepomohlo ani světové uznání. A vinotéčník to uzavřel smělým prohlášením: „Pane, ten Balounův tramín je proti tomuhle úplně hnusný.“ Tehdy jsem si ještě myslel, že je to šílenec a hrdě si odnesl domů Balouna a. Žernoseky jsem nechal plavat.
Ale o pár let později jsem je objevil znova, Tramín červený, pozdní sběr, Lovosice, Pod Lovošem, 2008, Velké Žernoseky ve vinotéce v Úštěku, asi za 150 korun. A zkusil. Výsledkem bylo zaražené a zatím velmi opatrné překvapení:
Vůně. Výrazně tramínová. Možná až agresivně. Hodnocení je dvojznačné; někdo na to nedá dopustit a jinému to půjde trochu na nervy.
Chuť. Přesně ve stopách vůně. Asi nejvýraznější „tramínový efekt“ vůbec. Vidím, co tím tehdy ten vinotéčník v Dejvicích myslel - Balounův tramín je dokonalý, vymydlený, perfektní a oceněný za jistý druh dokonalosti; tohle je proti tomu náladový svéráz, divoká lesní réva bez nějakých technologických zběsilostí. Věřím, že leckomu může jít tohle české víno na nervy; ale rozhodně se mu nedá upřít originalita a nezapomenutelnost. Rozhodně víno, které určitě stojí za to vyzkoušet a mezi sérií českých zklamání je to jednoznačně úspěch.
po přechutnání dalších lahví bych klidně i přidal bod za chuť; víno má určitě X faktor a patří mezi nejlepší naše tramíny.…
Poslední věta ukazuje pointu, teprve Žernoseky, Pod Lovošem se stalo tím legendárním vínem. Tyhle agresivní mrchy si mne pomalu začaly získávat. V tramínu je na sopečném severočeském terroiru patrná zejména ta divná chuťová zatáčka, kombinovaná s hořkostí; není to žádné rozjuchané pobíhání po louce, ale pěkně adrenalínová brutálnost. Při tom to má v Žernosecké verzi dvě různé tratě, Pod Lovošem a Nad školou, a ještě vyjdou různé roky různě silné přívlastky, od kabinetu, který je překvapivě suchý a až děsivý, ke kolosálnímu výběru z hroznů (mám dojem, že 2009 Pod Lovošem, to byl asi úplný vítěz kategorie).
Argonantus ve 12. století zcela jistě popíjel tramín. U nás byly v té době zřejmě k dispozici matené vinice... a nejspíš už také čistý tramín jako specialita, protože ten se udržel ještě v renesanci. A kupodivu, ten nejlepší pocházel právě ze severních Čech, ze sopečného podloží.
Vůbec nechápu, jak se stalo, že se léta marně přemýšlí nad místním národním vínem. Máme ho přímo před nosem, akorát ho už skoro nepěstujeme. Tohle legendární víno se nepojí s nějakým konkrétním jednoznačným zážitkem, ale když ho ochutnám, cítím se asi nejvíc ze všeho doma.
Další vývoj legendy je ale zatím takový moravský – místo, aby se víno Pod Lovošem a Nad školou chovalo jako národní Grand cru, zřejmě ho nějak záhadně ubylo, takže se od roku 2014 míchá tramín dohromady bez udání trati, což je rozhodně vada krásy. Nicméně, návštěva mírně poučených laiků, která ochutnala všechna místní velmi solidní vína, ryzlink z Vendule, pinoty šedý i bílý, oba dost skvělé, přesto dala nakonec jasnou přednost tramínu bez udání tratí. Ta chuť tam stále je.
XIV.
Objevování vína v severních Čechách vedlo k otázce, kterou si lze snadno vypočítat – jak to tu mají s pinotem noir? Neboť ještě někdy v roce 2011 mám v poznámkách, že český pinot vlastně za moc nestojí, o čemž mne přesvědčovaly různé pokusy z Kutné Hory nebo z Chrámců u Mostu. Morava v tomhle drtivě vítězí, s poukazem na Škrobáka, Znovín, Springera a další zdařilé exempláře. Možná mi to podporovala oblíbená laická teorie, která tvrdí, že na červené je prostě u nás moc zima.
Čtrnácté legendární víno je tedy další naprosté vyvrácení omylu a současně zázračné splněné přání; oblíbená odrůda mi byla seslána z nebes, aby rostla na poměrně snadno dostupné adrese.
Pinot noir, Slaný – Ovčáry, výběr z hroznů, Velké Žernoseky 2009. To byla velká věc. V době, kdy byl k mání, ještě vládla zcela ve vinařství „alsaská“ víra Františka Kupsy, který nechával vína zrát hodně přirozeně a moc do nich nezasahoval, a také to bylo zatraceně cítit. V Alsasku dělají pinot noir také, jako jediný červený, ale celkem vládne shoda, že tak trochu zaostává proti ohromujícím ryzlinkům, tramínům a pinotu gris. Asi také není náhoda, že nemá nikde klasifikaci Grand cru.
Nuže, Ovčáry podle mne porazí jakékoli Alsaské červené, jaké jsem kdy potkal; karta se zcela obrací v náš prospěch. Víno je vystavěno přesně tak, jak má přirozené víno vypadat – ve sklenici se během večera neustále vyvíjí, mírně stárne, každé napití je maličko jiné a stále zajímavé. Pinotové chuti tmavého lesního ovoce pomalu nahrazují šípky, čaj, křížaly a další efekty.
O dostatek energie a délku dochuti se postaral skvostný ročník (dle mnoha znalců zatím možná úplně nejlepší v tomto tisíciletí). Myslím, že je to důstojný soupeř různých Mercurey I Cru, tedy sedmého legendárního vína; nebo našich později oblíbených malých apelací Monthélie a Santenay někde nad 85 body.
Řekl bych, že teprve tady mohl Bušek s Karlem IV. v klidu tvrdit, že kvete po svém v osobité kráse, má smysl to nějak srovnávat s vlastí původu a není to úplný úlet. A když připočtete cenu a dostupnost, je výsledkem naprosté nadšení a úplná náhrada Škrobákova vynálezu, který mezitím zmizel ze scény, jak už bylo popsáno.
Historie se ovšem složitě vyvíjela dál. Ovčáry u Slaného jsou od Žernosek docela daleko a víno tu pěstují jiní, mně neznámí malí pěstitelé (rozhodně by stálo za to je odhalit). Žernoseky tu tedy fungují jen jako négociant. Takže dál to bylo takové moravské.
2011 se totiž objevil pinot z trati Pod Lovošem, byl docela dobrý, ale skvostu z Ovčár nedosahoval.
2012 se Ovčáry vrátily, ale díky ročníku a čehosi dalšího ještě výrazně slabší, nejméně o pět bodů níže, než originál. Kupodivu, Průvodce nejlepšími víny jásal zrovna nad touto bezpečně nejslabší variantu a tvrdil, že to má 87 bodů. Taky na to nalepili nově několik medajlí, zjevný signál, že se věci uvnitř vinařství začínají měnit a pan Kupsa ztrácí kormidlo z rukou a dochází ke zlověstné „moravizaci.“ Například zavedením úplně nesmyslných interspecifických odrůd.
Ale ještě později vylezla na scénu varianta Ovčáry 2012 barrique, a to byl zase hodně přesvědčivý skvost, možná srovnatelný s 2009, ale ta vína se nám na stole nikdy nepotkala a samozřejmě to chutnalo díky sudu hodně odlišně. A prý toho byl přesně 1 sud, takže si můžeme gratulovat, že jsme pochytali něco kolem dvou kartonů celkem.
A to je zatím bohužel konec legendy. 2013 a 2014 se v Žernosekách objevil úplně ubohý pinot noir jakostní kvality, kterým je tu vzhledem k legendě stydno obtěžovat. Bylo to zas takové českomoravské. Pokud někdo objeví něco dobrého, pak je třeba to po čase úplně změnit, nebo rovnou zrušit.
XV.
V rámci Žernosek by se asi ještě slušelo jásat nad jejich dalšími jinými výrobky, třeba muškátem, označovaným MOPR, oběma dalšími pinoty, tedy blanc a gris, nebo i překvapivě sympatickým Müllerem Thurgau, odrůdou, kterou jinak pokládám za dost beznadějnou. Všechna tahle vína si rádi dáme, když není nic jiného, a zcela bez problémů zastiňují většinu běžné produkce.
Ale tohle jsou legendární vína. Vína, která vyvolávají umělecké pocity a zůstávají v hlavě.
Patnáctým legendárním vínem proto budiž Ryzlink rýnský, Velká Vendule, 2009.
Víno, jehož kvality začaly vylézat najevo časem a vinaři mu hodně pomohli tím, že ho vrhli na trh až s odstupem. Pak zmizelo přímo nadzvukovou rychlostí; a hra se zřejmě právě opakuje u ročníku 2015.
Víno je úplně jiné, než „Alsaský“ ryzlink Bc. Vondráka a mnoha dalších. Nabízí takové veselé květinové tóny, místy připomínající tramín, ale bez té ostré tramínové zatáčky. Nesmírně připomíná některé exempláře z Mosely, což je druhé uctívané prasídlo skvělých ryzlinků. Víno je to především lehké, ale určitě ne jednoduché. A je skoro nutné ho nechat asi pět let ležet, přesně, jak se radí ohledně burgundského chardonnay. První rok ho pít lze, ale je to jen půl efektu; a každým rokem se to zlepšuje.
K jeho malebnosti přispívá i sama vinice Velká Vendule, hodně efektně umístěná za Žernosekami nad řekou Labem, se starobylými viničními domečky. Vinařství si ji cení nade vše, a osobně si nemyslím, že by měla být o cokoli horší, než uctívaný Šobes nad Dyjí. Jenom tvrzení, že je to nejsevernější vinice u nás už delší dobu neplatí.
Obrovská úcta k ryzlinkům u většiny znalců má kromě zajímavé chuti ještě několik dalších důvodů. Především je to strašlivá univerzálnost ryzlinků při kombinování s chutěmi jídel; už tu byla řeč o pečené kachně. A měla by být asi řeč o rybách a mořských plodech všech druhů; tady je na dlouhatánskou debatu, zda je lepší k tomuto účelu v konkrétním případě burgundské bílé nebo ryzlink. Ale šlápnout úplně vedle tu moc nelze. Třeba takový pstruh s mandlovou omáčkou s ryzlinkem, to je další jídlo, které bych tu uvedl jakožto hodně osvědčený skvost.
Druhá skvělá vlastnost je nezničitelnost ryzlinku, mezi běžnými bílými skoro bezkonkurenční. Tady je například burgundské chardonnay poprvé poraženo na hlavu; úplně nejstarší exemplář byl z roku 1982 a byl na samé hranici životnosti. Ryzlink, proti tomu, drží takový rekord k nepravděpodobnému roku 1959, a byl to možná absolutně nejlepší ochutnaný ryzlink vůbec.
I české nebo moravské exempláře z devadesátých let jsou naprosto skvělé a k pití; a starší se zřejmě vůbec nedochovaly.
Takže stářím ryzlinku to těžko lze přehnat a hodlám držet některé lahve z Velké Vendule 2015 tak dlouho… dokud mi vystačí trpělivost.
XVI.
Šestnáctým legendárním vínem se vracím na Moravu. K panu Škrobákovi.
Už jsme tam mnoho položek nebyli, a tomu odpovídá i poměrně dlouhá mezera v reálném životě. On totiž moc nebyl důvod; Žernoseky poskytly prakticky všechno, co nabízela konkurence, a v některých případech i lepší. Podobně jsme také přestali jezdit do Alsaska pro víno.
Návrat vyvolala potřeba nakoupit větší množství vína na jednu soukromou slavnost. Více kartonů. Což je pro Žernoseky docela problém, protože takové množství vína na jednom místě obvykle není snadné najít. A pro Bc Vondráka, majitele asi hektarové vinice, pak zhola nemožné.
Kromě obvyklých osvědčených vín v novelizované verzi, jako třeba pinotů a tramínů, zjevila se novinka, Pinot gris barrique 2007. A byla zatraceně dobrá. Tak dobrá, že zastínila i všechno ostatní, třeba tramíny a pinoty. Víno mám spojené s obrázkem pánů v oblecích a dámami v šatech, jak chodí v pozdním létě po zahradě, připomínající park, a u stánku s vínem si stále dokola objednávají „to šedé ze sudu, to je opravdu skvělé.“
Měli pravdu, bylo opravdu skvělé; vybočovalo zase z obvyklých měřítek a dalo Moravě noblesní světový styl. Složité a při tom hladké, trochu nečekané, se spoustou zajímavých chutí. Hodně těžký soupeř i pro Alsasko, čili legendární víno číslo tři.
Zřejmě se objevily ještě další ročníky. Rozhodně nechoďte na stránky vinařství, kde vás nejspíš vyděsí k smrti (nenabízejí tam snad vůbec žádné zajímavé víno, všechna ta lepší jsou bůhvíproč z webu vymazána). Třeba tady úplně na konci https://www.velkovinoteka.cz/vinarstvi- ... /vinarstvi legenda stále žije. A pokud vám připadá drahá, pak je to za víno světové třídy cena naprosto spravedlivá a kdekoli jinde ve světě byste nejspíš nedopadli lépe.
Bylo by krásné, kdyby to tentokrát opravdu vydrželo.
Naposledy upravil(a) Argonantus dne 30. 6. 2017, 08:19, celkem upraveno 1 x.
-
Vallun
- Příspěvky: 33914
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Víno
Škrobák jede svůj eshop přes mojelahve.cz, kde se aktualně dostupný Scatabeus 2013, jak se ta šedá nádhera ze sudu jmenuje, dá sehnat za 425 Kč a nedavno byl dokonce přechodně zlevněn v rámci propagace. Nad Scarabem jsem tu už jásal, víno přesně pro mne, mocné nádherné, teoreticky polosuché, ale prakticky to nemá význam - dosahuje toho překonání boje mezi cukrem a kyselinkou, cos popisoval u Burgundska. Pro mne suverén letošních otevrených sklepů... fakt rád bych jek srovnal napřímo s nějakým francouzským Cru...myslím, že by se neztratilo:)
O Tramínu se mi na dnešek zdálo - že mám 14 harů v Čejkovicích...spolu se 7 hary pinotu...kdyby to někoho zajímalo (dobře vim, ze to písu pro sebe...:p) tak ač jen dvě odrůdy, nabízel jsem vín snad dost:
Pinot klaret pslad.
Pinot rosé pslad.
Pinot dark rosé psuch.
Pinot suchý brq.
Sekt pinot blanc de noir pslad.
Tramín kabinet suchý
Tramín PS oranžový
Tramín PS pslad.
Tramín VzH posuch. brq.
Tramín VzB sladký...
Sekt Tramín bdb doux
O Tramínu se mi na dnešek zdálo - že mám 14 harů v Čejkovicích...spolu se 7 hary pinotu...kdyby to někoho zajímalo (dobře vim, ze to písu pro sebe...:p) tak ač jen dvě odrůdy, nabízel jsem vín snad dost:
Pinot klaret pslad.
Pinot rosé pslad.
Pinot dark rosé psuch.
Pinot suchý brq.
Sekt pinot blanc de noir pslad.
Tramín kabinet suchý
Tramín PS oranžový
Tramín PS pslad.
Tramín VzH posuch. brq.
Tramín VzB sladký...
Sekt Tramín bdb doux
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
No jo, ty jdeš na těch pět vín tak nějak technologicky.
To tvůj kolega Michel Caillot z Meursaultu má rovnou pět vín snadno a rychle, ježto má pět různých tratí, jednu za parkovištěm, jednu za dvorečkem, třetí za zahradou, a tak dále, a všechno mu to chutná jinak a všechno fantasticky skvěle. Samé chardonnay Meursault AOC.
V Čejkovicích by se to dalo udělat úplně stejně - Tramín Niva Hrbatá, Tramín Helesný díl, Tramín Stará Hora... a o Pinotu škoda mluvit, ten je k tomu přímo vynalezen. Starou Horu prohlásí komise šamanů po deseti letech mudrování za Grand cru a bude hotovo.
A pak konečně snad přestanou nápady nějakých magorů tam pěstovat nějaké interspecifické nesmysly aby se to rychle prodalo. Případně to zmíchat dohromady do Cuvée Národní Svéraz, Pinot s tramínem, ježto to bude určitě bezva.
Jinak už jsem párkrát podumával nad myšlenkou, že bych na naší sopce zkoušel víno, a přesně tyhle dvě odrůdy, mimochodem, nicméně pak jsem si realisticky připustil, že jsem od přírody líný kavárenský typ, kterého víc baví víno popíjet a tlachat o něm, než pěkně poctivě svištět po vinici a prořezávat a hlídat před špačky a jinými enemíky.
A kdybych s tím začal v důchodu, bezva víno bude až za třicet let, což je akorát k ničemu.
Efektivnější se mi jeví pořešit to Tajemství katedrál.
Zatím dumám, kde přesně mám seriál utnout, ježto se změní v nudné tlachání o pinotech z okruhu několika málo čtverečních kilometrů. Předběžně to vidím tak na položku 20.
To tvůj kolega Michel Caillot z Meursaultu má rovnou pět vín snadno a rychle, ježto má pět různých tratí, jednu za parkovištěm, jednu za dvorečkem, třetí za zahradou, a tak dále, a všechno mu to chutná jinak a všechno fantasticky skvěle. Samé chardonnay Meursault AOC.
V Čejkovicích by se to dalo udělat úplně stejně - Tramín Niva Hrbatá, Tramín Helesný díl, Tramín Stará Hora... a o Pinotu škoda mluvit, ten je k tomu přímo vynalezen. Starou Horu prohlásí komise šamanů po deseti letech mudrování za Grand cru a bude hotovo.
A pak konečně snad přestanou nápady nějakých magorů tam pěstovat nějaké interspecifické nesmysly aby se to rychle prodalo. Případně to zmíchat dohromady do Cuvée Národní Svéraz, Pinot s tramínem, ježto to bude určitě bezva.
Jinak už jsem párkrát podumával nad myšlenkou, že bych na naší sopce zkoušel víno, a přesně tyhle dvě odrůdy, mimochodem, nicméně pak jsem si realisticky připustil, že jsem od přírody líný kavárenský typ, kterého víc baví víno popíjet a tlachat o něm, než pěkně poctivě svištět po vinici a prořezávat a hlídat před špačky a jinými enemíky.
A kdybych s tím začal v důchodu, bezva víno bude až za třicet let, což je akorát k ničemu.
Efektivnější se mi jeví pořešit to Tajemství katedrál.
Zatím dumám, kde přesně mám seriál utnout, ježto se změní v nudné tlachání o pinotech z okruhu několika málo čtverečních kilometrů. Předběžně to vidím tak na položku 20.
-
Vallun
- Příspěvky: 33914
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Víno
Zase nejsem tak neskromný, aby se mi zdálo, ze jsem dostal všechny nejlepší tratě v obci:) i když bych samozrejmě neprotestoval...navíc u technologie si už výsledky představit trošinku umím...ale nepopíšu Ti pět pedologických celků na pokrytí různých Tramínů...
Se vsadím, že i u toho Francouze je to terroir jen ze třetiny(pokud si to představuji spravně, že keře jsou ve skutečnost třeba jen 20 m od sebe. Technologie a konkrétní keř taky bude hrát roli..
Jinak GC bude Niva Hrbatá;)
Se vsadím, že i u toho Francouze je to terroir jen ze třetiny(pokud si to představuji spravně, že keře jsou ve skutečnost třeba jen 20 m od sebe. Technologie a konkrétní keř taky bude hrát roli..
Jinak GC bude Niva Hrbatá;)
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
Hranice parcel jsou i blíž, než 20 m u sebe. To je jasné.
Nicméně ta "technologie" vězí jen v tom, že se vyrábí po sudech, čímž se "zprůměruje" řádek zvíci asi 300 keřů.
Nestane se, že by se ten průměr tlačil k těm sousedům, ale naopak od nich, díky vzdálenějším keřům.
Jinak ty "přirozené" pozemky co se dají odlišit - a poznáš je i ty, když ti je nalijí vedle sebe - mívají okolo několika hektarů, právě jako středověké parcely a louky. Hranice tvoří terénní zlomy, strouhy, meze.
Nejmenší je asi la Romanée, co má 0,6 hektaru, a je to spíš historická vychytávka, největší je zřejmě Vougeot, co má 50 hektarů a lze tam proto odlišit celou řadu různých vín.
Jinak "příbuznost" blízkých tratí evidentně existuje a na tom je založena myšlenka apelace, která to bere zhruba po vesnicích. Čejkovice by byly určitě apelace, a na Burgundské poměry docela veliká.
No a pedologicky a vědecky se na to můžeš vykašlat, smířit se s tím, co pravil Faskal, že to je chemicky zřejmě ne úplně popsatelné, půda i výsledné víno, a zkoumat to prostě empiricky, zkouškou a omylem. Francouzi k tomu jinak ani nedošli.
Nicméně ta "technologie" vězí jen v tom, že se vyrábí po sudech, čímž se "zprůměruje" řádek zvíci asi 300 keřů.
Nestane se, že by se ten průměr tlačil k těm sousedům, ale naopak od nich, díky vzdálenějším keřům.
Jinak ty "přirozené" pozemky co se dají odlišit - a poznáš je i ty, když ti je nalijí vedle sebe - mívají okolo několika hektarů, právě jako středověké parcely a louky. Hranice tvoří terénní zlomy, strouhy, meze.
Nejmenší je asi la Romanée, co má 0,6 hektaru, a je to spíš historická vychytávka, největší je zřejmě Vougeot, co má 50 hektarů a lze tam proto odlišit celou řadu různých vín.
Jinak "příbuznost" blízkých tratí evidentně existuje a na tom je založena myšlenka apelace, která to bere zhruba po vesnicích. Čejkovice by byly určitě apelace, a na Burgundské poměry docela veliká.
No a pedologicky a vědecky se na to můžeš vykašlat, smířit se s tím, co pravil Faskal, že to je chemicky zřejmě ne úplně popsatelné, půda i výsledné víno, a zkoumat to prostě empiricky, zkouškou a omylem. Francouzi k tomu jinak ani nedošli.
-
Vallun
- Příspěvky: 33914
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Víno
Ha, zase něco nového, alespoň pro mne...U starších vín této odrůdy se mohou vyskytovat tzv. petrolejové tóny, za které je zodpovědná látka TDN (trimethyldihydronaftalen).
Jasně, beru. Ale stejně bych se vsadil, že je tam i vliv toho,že každý ten sud zpracovává maličko jinak, ať už náhodou, nebo úmyslně (první sud je zpoza parkoviště, tam je nejvíc sluníčka, dozraje nejdřív - jsem zvědavej na víno, takže ho nechám na slupkách kratší dobu;, třetí sud, zpoza dvorku - už mi dochází prví várka bentonitu, tak to přefiltrujhi o trochu méně, jako vždycky...)Nicméně ta "technologie" vězí jen v tom, že se vyrábí po sudech, čímž se "zprůměruje" řádek zvíci asi 300 keřů.
Nestane se, že by se ten průměr tlačil k těm sousedům, ale naopak od nich, díky vzdálenějším keřům.
Ale nevím, já tam nebyl, jen hádám...
Na vědecké zkoumání samozřejmě nemám znalosti, ale na úrovni Mosela = břidlice = skvělý ryzlink se snažím trochu zorientovat a přemýšlím, zda ty podmínky za parkovištěm a za baráčkem jsou dané jen teroirrem (což není jen chemické složení půdy, ale i třeba množství sluníčka a vody v půdě) nebo i něčím dalším...No a pedologicky a vědecky se na to můžeš vykašlat, smířit se s tím, co pravil Faskal, že to je chemicky zřejmě ne úplně popsatelné, půda i výsledné víno, a zkoumat to prostě empiricky, zkouškou a omylem. Francouzi k tomu jinak ani nedošli.
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
Ale tak samozřejmě; znalec by zřejmě odhalil rozdíly i v jednotlivých sudech, u nás šaržích, téhož ročníku téže tratě.Vallun píše: Jasně, beru. Ale stejně bych se vsadil, že je tam i vliv toho,že každý ten sud zpracovává maličko jinak, ať už náhodou, nebo úmyslně (první sud je zpoza parkoviště, tam je nejvíc sluníčka, dozraje nejdřív - jsem zvědavej na víno, takže ho nechám na slupkách kratší dobu;, třetí sud, zpoza dvorku - už mi dochází prví várka bentonitu, tak to přefiltrujhi o trochu méně, jako vždycky...)
Ale nevím, já tam nebyl, jen hádám...:)
A když to necháš stárnout po lahvích, šílenství vrcholí tím, že se časem liší jednotlivé láhve i z téhož sudu - legendární víno číslo 17 je přesně tento případ, protože jsme se známými měli lahví víc a efekty se lišily. Každá ti zestárne malinko jinak, a to nemluvím o případech, kdy je v tom ještě nějaká vada.
Ale ty tratě jsou fajn tím, že totéž mocné kouzlo tam najdeš i jiný rok, kdy jde evidentně o jiný sud a jinou šarži. To je zase případ číslo 17, ale taky třeba 11 a 12 - tyhle tratě mne dost spolehlivě nadchly snad ve 100% případů, kdy jsem je potkal, a sousedy válcovaly rozdílem více bodů. A u té 12 si to nemyslím jen já, jak tam bylo popsáno - to je prostě jedna z těch několika skrytých Grand cru tratí, kde se učená komise z nějakého důvodu zbodla a klasifikace z r. 1936 nebyla dokonalá. Oni ji postupně opravují a vylepšují. Blbnou s tím už stovky let, mají to fakt dost vychytané.
Jo, a samozřejmě na to má vliv i místní počasí, nejen půda. Je třeba dost častý případ, že je tam nějaký rigol, kde často fouká studený vítr, a trať je o kus horší, i když je třeba mezi dvěma slavnými a skvělými. Nebo naopak, je to chráněná rovná plošina relativně vysoko, kde z některých stran kolem víno už vlastně pěstovat nejde vůbec - to popisuju Musigny Grand cru, jednu z nejslavnějších parcel na světě (viz Lipový na tom moravském odkazu).
EDIT: Aha, rozkecávám to zbytečně a nudně - už to tu je viewtopic.php?p=490078#p490078
pro mne hodně informativní odkaz - výsledek aukce Hospices de Beaune 2015 naznačuje zhruba cenu jedné budoucí lahve (/300+50%, zhruba) http://www.jezkovin.eu/page/aukce-hospices-de-beaune/24
najdeš tam některá moje legendární vína a některé parcely, které jsi už potkal v rare wine (Meursault Poruzot, Corton Charlemagne)
A ukazuje, že lidi, co před deseti lety koupili sud za 3 - 4 tisíce euro, což tehdy šlo, tak těžko mohli netrefit.
EDIT II - přemýšlím, jak dál s legendárními víny. Dohnání současnosti zahrnuje ještě 12 položek, všechny burgundské. Nemyslím, že to má význam pro někoho dalšího; možná sem pro kontext dám tu první čtveřici, bude-li zájem.
Bez zajímavosti není, že se do tohoto zvláštně pojatého"top 28" nevešlo ani jedno z "top ten" nejdražších vín (kde si nejsem pořadí moc jist, protože ceny některých neznám, jen tuším).
-
Vallun
- Příspěvky: 33914
- Registrován: 14. 5. 2008, 10:40
- Bydliště: Velká Praha
Re: Víno
Hmm...vyhrál Bzenec...jak překvapivé...Valtice - zástupci Národního vinařského centra, Svazu vinařů České republiky a hodnotící komise vyhlásili 8. prosince ve Valticích absolutního Šampiona Salonu vín – národní soutěže vín 2017, nejvyšší a největší soutěže vín v České republice. Šampionem, tedy nejlepším vínem České republiky pro rok 2017, se stal Ryzlink vlašský 2015, pozdní sběr, řady Collection 1508 Reservé ze Zámeckého vinařství Bzenec. Hrozny pochází ze Slovácké vinařské podoblasti, obce Hovorany, trati Zadní díly. Jedná se o starou vinici z roku 1980. Sběr proběhnul 21.10.2015.
Vinice z roku 1980 a stará? Ne!
70 let, to je stará vinice...
Pokud chce někdo slyšet jen "ano" nebo "ne", tak jej nezajímá odpověď.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
Eru je jediný Bůh a Tolkien je jeho prorok.
Non sub hominem,sed sub ius.
Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
Nejsem odborník ve smyslu § 5 odst. 1 O.Z.
-
Argonantus
- .
- Příspěvky: 19049
- Registrován: 31. 10. 2006, 17:35
Re: Víno
1980 je 36 let, to už si můžeš s vážnou tváří psát na láhev jako staré keře i ve Francii.
Ono je někde u nás 70 let? Fakt někdo vydržel do toho tak dlouho nerejt?
K něčemu podobnému dojde můj seriál, přesně u té položky, kde hodlám ukončit publikaci.
Ke stoletým keřům na Vougeotu jsem ještě nedošel, i když vím, že taková věc existuje.
A někde na Sicílii mají údajně prý dvěstelětý keř.
EDIT: V tomto směru spíš anekdota http://radimvalencik.pise.cz/3356-nejst ... -je-1.html
"nejstarší vinici" udělali asi před deseti lety, jak ukazuje i fotografie.
Ono je někde u nás 70 let? Fakt někdo vydržel do toho tak dlouho nerejt?
K něčemu podobnému dojde můj seriál, přesně u té položky, kde hodlám ukončit publikaci.
Ke stoletým keřům na Vougeotu jsem ještě nedošel, i když vím, že taková věc existuje.
A někde na Sicílii mají údajně prý dvěstelětý keř.
EDIT: V tomto směru spíš anekdota http://radimvalencik.pise.cz/3356-nejst ... -je-1.html
"nejstarší vinici" udělali asi před deseti lety, jak ukazuje i fotografie.