Víno

[Vallun]

Žádná střílečka to nebyla, šampus otevřít umím;)

[Argonantus]

Na tom Vinevalím článku mne zaujalo víc věcí, nejen ta hláška neznámého Moraváka.
Autor si zaboldoval zjevně věci, které ho zvláště zaujaly. Trochu mne děsí, že prakticky všechny znám, i když ne ten samý výrobce a ročník.
Chtěl být zjevně maximálně stručný, ale u těch posledních položek mu to fakt nedalo a docela ho chápu. O každé by se dalo napsat nadšené pojednání. Hrabalovy vlastní výtvory jsem sice ještě neochutnal, ale rozhodně má vkus a pozná, co je dobrého.

Jinak stran sektu - ono nejde o výhrady proti Znovínu, už jsem je chválil víckrát, ale spíš o menší nadšení bublinami. Další intenzivní pokus o evangelizaci v Champagne nijak skvěle neuspěl - měl jsem z toho akorát pocit smrti překyselením. A opije se z toho člověk přibližně dvakrát rychleji, než z burgundského. Zkrátka, v mém případě opět případ házení perel sviním, ve světě vína velice častý.

EDIT: Pán je zřejmě znalec http://www.vineval.cz/Articles/0228

[Argonantus]

K tomu, co Midewiwin postovala z Languedocu - existuje nějaký vinný detektivkář, co to mastí systematicky
http://www.databazeknih.cz/serie/krev-na-vinici-5950
pro mě je evidentně poslední díl a pro Valluna ten prostřední.

[Vallun]

Díky za tip... škoda, že bězné detektivky moc nemusím...ale šanci mu dám:)

[Vallun]

Mladý vinař Roman Fabig z Hustopečí

Roman je přesvědčený, že víno je vždy nejlepší právě s dobrým jídlem, a proto chce, aby to jeho neotvírali lidé po večerech u televize, ale vychutnali si ho během oběda či večeře.

Chtít může, naštěstí je na mne, kdy si jeho vína otevřu:) Obecně opravdu velká vína není škoda popíjet samotná, spíše naopak...

Moravským vinařům se Roman Fabig nepodobá skoro v ničem. To je člověku jasné už od chvíle, kdy přijede do jeho vinařství

Žádné sklípky u něj nenajdete;

To znamená, že v nich víno zrálo zhruba 11 měsíců. Jinde ho znásilňují klidně už v březnu, ale tak se nikde ve světě velká vína nedělají,” vysvětluje

ano:)

Chardonnay patří mezi čtyři bílé odrůdy, kterým se věnuje. Každý rok totiž podle něj drží dobrou kvalitu.

To je asi jediný vinař, který tohle říká....Chardonka je potvora náročná...

Pracuje ještě s Veltlínem, jenž je tradiční odrůdou v Hustopečích, a Ryzlinkem vlašským, o kterém tvrdí, že by měl být považován za národní víno. Nic takového podle něj Česko nemá. „Pro Rakousko je typický Veltlín, Německo má Ryzlink rýnský... Proč se také nesoustředíme na jednu odrůdu a stále ji nezlepšujeme?”

Má pravdu v tom,že je chybou, že nemáme nějakou typickou odrůdu. Nicméně Velšryzlink? Který je tak nějak národní odrůdou Bulharska, Rumunska, Moldávie, Jugoslávie a já nevím, kde ještě? To dost ujel.

Moravští vinaři podle něj tříští síly a prodávají třeba i patnáct odrůd. „A ještě to považují za úspěch,” kroutí hlavou nechápavě mladý vinař. „Během vinobraní se přitom logicky nemohou naplno takovému množství odrůd věnovat,” míní.

+1!

Na ochutnávku otevírá sauvignon, své vlajkové víno.

Mám smíšené pocity...Sauvignon fakt nemusím, ale že se mu na Hustopečsku daří jsem slyšel z více zdrojů a dělat jednu odrůdu dobře a pak jí nechat promluvit více víny je rozumný přístup...

Pravě s ním porazil na prestižní soutěži Oenoforum vína z celého světa. „Věřím mu. Hustopečská oblast mu svědčí. Jsou tu vápenité půdy a chladná rána, což mu dává komplexní aromatiku,” rozpovídá se a líčí víno s takovým zanícením a do takových detailů, že se laik po chvilce začne ztrácet.

Sakra, ale autor je novinář a nepíše jen pro laiky, já ty informace chci!

Perfekcionismus je totiž jeho neodmyslitelná vlastnost. Projevuje se i při hlavní části sezony - vinobraní. „To je pro mě nejnáročnější období. Jak jsem jindy kliďas, tak v tuhle dobu jsem šíleně vynervovaný, nezvedám telefon, nepřijímám návštěvy, kouřím jednu cigaretu za druhou, i když zbytek roku jsem nekuřák,” směje se.

Hmmm dvojité minus. Hláška "zbytek roku jsem nekuřák" je prostě pitomá. A hlavně, pokud je to pro něj klíčová část roku, tak jak si může zlikvidovat chuť a čich cigaretama?

Měsíce strávil na vinicích v různých koutech světa, učil se ve vinařstvích ve Španělsku či na Novém Zélandu. Až tam se naučil, jak se dělá to nejlepší víno.

Nevím, jestli nejlepší víno, ale je fakt, že bez neustálého vzdělávání se a srovnávání se světem to nejde.

Nicméně, když si projdu jeho vína, tak je to všechno velmi suché, včetně Rosé. Zaujala opravdu jen Chardonka, která je zpracována metodou sur lie.

K článku P.L.

Obě vína vyžadují minimálně 15 let zrání na lahvi, aby plně vynikla jejich noblesní vrstevnatost.

uff:)

Jako „zavíňovací“ vzorek jsem vybral Pinot Noir „Gravettien“ 2007 od Radka Nepraše, o kterém jsem už psal. A znovu potvrzuji, že to víno je vynikající. Nejen že obstaralo báječný úvod, ale i po těch velkých burgundách se k němu dá vrátit.

To je tedy vysvědčení! Zejména od znalého:)

Jinak věřím,že ta vína musela být úžasná, skoro bych i ochutnal, byť je to čevrné:)

[Argonantus]

Nějak ještě dobíhá hromada dojmů z Burgundska, takže možná metnu nový veselý seriál o víně pro úplné laiky i mírně pokročilé - to samé ještě jednou jinak.

Roman je přesvědčený, že víno je vždy nejlepší právě s dobrým jídlem, a proto chce, aby to jeho neotvírali lidé po večerech u televize, ale vychutnali si ho během oběda či večeře.

Chtít může, naštěstí je na mne, kdy si jeho vína otevřu:) Obecně opravdu velká vína není škoda popíjet samotná, spíše naopak...

Tohle je ještě otevřená otázka. Ten známý (náš společný) tvrdí, že k jídlu je třeba dát obyčejnější víno, neb ho jídlo trochu zahluší. Věc je složitější, neb úplně největší kulinářské zážitky byly spojeny úplně všechny s vínem (a některé vlastní výroby). Jde to, ale je třeba na některé věci myslet. Letos jsme byli na večeři, kde byla vína tak trochu z jiného vesmíru; k hlavnímu chodu Pommard asi za 94 bodů nebo tak nějak. A rozhodně se zahlušit nenechal.
Jde prostě o to, jaké víno k čemu.

Pracuje ještě s Veltlínem, jenž je tradiční odrůdou v Hustopečích, a Ryzlinkem vlašským, o kterém tvrdí, že by měl být považován za národní víno. Nic takového podle něj Česko nemá.

To jsou národní Rakouská... a Maďarská vína. Nic proti tomu na Moravě, ale v Čechách to nefunguje... a je to fakt pro hodně kyselý držky, od Belcarnena dál. A to říkám já, který jsem určitě kyseleji nastavený, než ty, že to občas skoro nedávám. Sadako na místě mrtvá.
Za velkou alsaskou trojku Ryzlink - Tramín - Pinot gris bych to rozhodně neměnil.

Má pravdu v tom, že je chybou, že nemáme nějakou typickou odrůdu.

viz ta trojice shora. Ta je nejvíc medajlovitá, notoricky. A národní poklad je pro mne Tramín, který jinde tak dobře neumí. I když vím, že mne devět z deseti machrů zabije (ta MW nedávno).
Veltlín, Velschriesling, Savignon je trojka z nejrakouštějšího jihu Moravy, tedy Znojemska.
Tohle je základ - k tomu další štěpné možnosti Pinot blanc, Pálava, Muškát (jakýkoli), a nějaká selská levná sranda, třeba Neuburg. A tím to pomalu hasne, další jen jako vychytávky.

Měsíce strávil na vinicích v různých koutech světa, učil se ve vinařstvích ve Španělsku či na Novém Zélandu. Až tam se naučil, jak se dělá to nejlepší víno.

Obě tyhle země nás mají co naučit, tam není čeho se bát. To nejsou žádní zoufalci.

Obě vína vyžadují minimálně 15 let zrání na lahvi, aby plně vynikla jejich noblesní vrstevnatost.

uff:)
No, fakt nekecá. Dokonce bych ještě přidal.
Podobně jako u předchozího odkazu, tady pomalu končí sranda (zejména s cenami). Richebourg, to jsem ještě spapal málo polívčičky (jeden je k mání ve vinotéce rare wine, cena je bohužel... taková typická). Jeden z šesti GC Vosne Romanée, všechny jsou cenová katastrofa. Mimochodem, v rare byla speciál Richebourgová ochutnávka, viz archiv http://www.rarewine.cz/degustace-archiv-detail-67

Chambertin GC je taky šílenost, zdaleka nejvznešenější z devíti (!) různých Chambertinových GC, jásala nad ním třeba ta česká Master of wine před pár stranami. Kupodivu jsme ho měli doma nedávno, ten samý autor co u Vinevala, jen jiný ročník (světe div se, koupil jsem ho až překvapivě levně, pod 100 Euro, jinak dnes ho mají v restauraci se slibnám jménem Grand cru, ale za trochu jiné ceny...), a dopadlo to přesně takto:

Chambertin Grand cru 2005, Rossignol Trapet. Tady bylo víno otevřené dvě hodiny před degustací, ale ihned po ochutnání se odhalily propasti mé naivity; chtělo to dekantovat na mnoho hodin. Stejně tak „povinný“ věk 10 let je v tomto případě směšný, dovoluji si tvrdit, že Clive Coates měl kromě kategorie Grand cru – 10-25 let ymezit ještě kategorii Chambertin – otevřít nejdříve za 20 let. Víno je totiž kolosálně kolosální, ještě mnohem kolosálnější, než ten největší Corton. Temné tóny z hlubin, nějaké to koření, nějaký ten psací stůl a pepř, k tomu jemnost a elegance, hodně skvělé víno, ale takto nelze dát víc, než 92, se smutným vědomím, že jsem zřejmě část jeho potenciálu zavraždil a že by se možná jednou utkal i s tím Vougeotem, ale nebylo mu to dopřáno. Cellartracker vidí to samé víno na 94.

Mravní naučení - na tohle víno je pro mne ještě brzo, nemám na něj znalostmi a zkušeností, abych ho zvládl a dokonale si užil. není důvod se do toho hrnout předčasně. Superkategorie i na Burgundsko.

Jako „zavíňovací“ vzorek jsem vybral Pinot Noir „Gravettien“ 2007 od Radka Nepraše, o kterém jsem už psal. A znovu potvrzuji, že to víno je vynikající. Nejen že obstaralo báječný úvod, ale i po těch velkých burgundách se k němu dá vrátit.

To je tedy vysvědčení! Zejména od znalého:)

Tentýž dojem, pokud se neztratilo v téhle pološílené konkurenci, pak ho určitě chci, zvlášť, když doufám ve značně mírnější cenu, než ty dvě zběsilé položky.
Jinak stran moravských pinotů "skoro tak dobrých jako v Burgundsku" je třeba věnovat značnou pozornost Dobré vinici.

[Vallun]

možná metnu nový veselý seriál o víně pro úplné laiky i mírně pokročilé - to samé ještě jednou jinak.

prosim prosim:)

Ten známý (náš společný) tvrdí, že k jídlu je třeba dát obyčejnější víno, neb ho jídlo trochu zahluší.

+1

neb úplně největší kulinářské zážitky byly spojeny úplně všechny s vínem (a některé vlastní výroby)

To je jako ten vtip o talmudu a kouření:)

Ptá se student rabína: "Rebe, smí se při studiu Talmudu kouřit?"
"Ne, nesmí!"
Student zklamaně odejde, ale kamarád ho utěšuje:
"Zeptal ses špatně, to musíš jinak: Rebe, smí se při kouření studovat Talmud?"
"Ano, smí..."

Tramín - ano, souhlas a jsme z toho nadšený, tramín mohu!

Mravní naučení - na tohle víno je pro mne ještě brzo, nemám na něj znalostmi a zkušeností, abych ho zvládl a dokonale si užil. není důvod se do toho hrnout předčasně. Superkategorie i na Burgundsko.

Tak tak a já mám k tomu ještě o pár parseků dál...no, uvidíme v březnu na začátcích s červenými:) Měl jsme peckově medailovou frankovku a...do vaření dobrá...ale jako...no

[Sadako]

Veltlín je ZLO.

[Vallun]

Sadako - ne úplně každý:


(klíčová slova jsou Wacha, Smaragd, Therasen - tady jsou dvě ze tří...

, ale téměř:) A zejména Veltlín založený na kyselinkách je unikátní hnus.

[Argonantus]

Já teda myslím, že úplně každý Veltlín - a potažmo Vlašák - je zbudován na kyselině.
Akorát je u těch zdařilých exemplářů (poloha Pálavské vrchy, Perná, Goldhammer a tak) je ta kyselina tak nějak přejinačená do kulturna a civilizace, asi jako když nahradíte kýbl ledové vody na hlavě svěžím závanem větru z horského úbočí během jinak zářivého dne.
Přesto bych těmito odrůdami vůbec nezkoušel Sadako a podobné jedince trápit, vinná evangelizace budiž řízena od úplně opačného sladkého konce na způsob Sauternes, tramínu, pinotu gris, tokaje, slámy a podobných věcí.
Kulaté, nikoli hranaté!

Stran těch kovových chutí - Japonci proslavili pátou základní chuť umami, kterážto není ani kyselá, ani sladká, ani slaná ani hořká. A stejně jako u té kyseliny a u všeho - lze to polidštit do něčeho velice elegantního. Jasně přítomno v alsaském ryzlinku, v mnoha variantách.
Ideální víno pro Sadako se mi jeví být kolosální kulaté sladké monstrum, ze kterého kouká tu a tam hořké nebo kovové chapadlo. Čím nečekanější a proradnější, tím lepší.
Vlastně popisuju tramín Pod Lovošem. Až na to, že je to staletími používání již silně domestikované monstrum, kde laikovi může unikat jeho latentní brutalita.

K jídlu se asi ještě vrátím; je to velice složité a zatím o tom ještě moc nevím. Rozhodně se vyplatí zkoušet; sebeobyčejnější jídlo může dopadnout nečekaně dobře a vznešeně s vínem.

[Argonantus]

Tak jdu do toho - část I - IV, ke stažení a chroustání stranou v koutku.

Legendární vína – nový seriál na pokračování

K tomuto pojednání mne inspiruje známými často kladená otázka, jaké víno úplně nejlepší víno jsem objevil.
A možná s tím souvisí také problém, co se vlastně ve víně dá najít; zda je to opravdu tak úžasná věc, jak o tom básní znalci.
A třetí kouzlo je nepřenositelnost smyslového zážitku, problém, na který tak či onak narážejí všichni umělci, ve snaze přenést na jiné lidi moment vášně, úžas, nadšení, zamilovanost a jiné velkolepé pocity. Komunikace znalců pomocí standardizovaných pojmů a tabulek totiž laikovi mnoho neřekne a nepřinese. Co je to 92 bodů? Je to víc, než 87, a méně, než 95 – ale žádný dojem z toho nevyplyne, nemá to žádnou chuť ani vůni, narozdíl od originálu.

Peter Lipový si velmi dobře všiml, že zážitek s vínem je daleko větší, když je laik mírně poučen, ví, čeho si má všímat a nad čím žasnout. Asi jako dítě nedocení hodně rafinovanou Dorrého Melancholii, chce to mít určitý přehled, znalost, vědět, co na tom vlastně je k vidění.
Řeknu také rovnou, že vinná extáze, pakliže něco takového vůbec existuje, je mírná, klidná, vůbec nepřipomíná třeba sexuální vášeň, která je daleko intenzivnější. Ale víno má jednu zajímavou vlastnost; pokud se propojí s nějakým momentem a situací, hodně dlouho uvízne v hlavě. Přetaví se do vzpomínky, která zůstane roky, možná i trvale. Člověk si velmi dobře pamatuje vůně a chutě, kdežto jiné silné pocity se velmi rychle ztrácejí jako písek mezi prsty.

To mne inspiruje k tomu jít na to úplně jinak; zaznamenat vína, která pro mne takové zážitky představují a s nějakou vzpomínkou se pojí. Více literárně a méně vínoznalecky. I když třeba ta vína nebyla od počátku tak světaborná, viděno zpětně dnešním pohledem. Znamenala prostě důležitý bod cesty za vínem, krásnou chvíli, na kterou se dá vzpomínat. A obvykle na to navazovalo nějaké pokračování a mravní naučení; z vína se stala legenda často až připomenutím toho prvního momentu.

I.
Víno je dospělá chuť, podobně jako houby nebo uherský salám. Pokud dítěti z nějakého nesmyslného důvodu nalijete víno, je prakticky jisto, že mu nebude chutnat. První zážitky s vínem opravdu nestály za řeč; bylo to kyselé, sladké, alkoholické, nic moc. Spíš nás k tomu lákal ten efekt zakázaného ovoce, přesně jako u jakéhokoli jiného alkoholu. Pokud nějaký dojem zbyl, pak jsou to veselé příběhy, jak jsme se tenkrát opili, případně jak jsme se tenkrát opravdu strašně opili. Což je u vína jasný debakl; podobného efektu šlo dosáhnout deseti jednoduššími a lacinějšími způsoby.

Legendárním vínem číslo 1 musí být nevyhnutelně Tramín, netuším jaký přesně, zřejmě jakostní a jistě moravský, od nějakého většího výrobce. Bylo to víno, které jsem si koupil za vlastní peníze, na vysoké škole, což mělo zřejmě také na efekt vliv. A bylo vypito v kavárně u Týnské školy, netuším, zda ten podnik ještě existuje. A vypil jsem ho s velice krásnou dívkou, jiskřivou a vtipnou, příjemnou a neodolatelnou, do které jsem se právě někde v tomto místě zamilovával. Je zřejmé, že popisuji spíš dívku, než víno, ale ono se mi to v hlavě opravdu nenapravitelně propojilo, jedno vylepšovalo to druhé k úplné dokonalosti. Víno viděno dneškem by asi nikoho neohromilo, a také je nejspíš vzpomínka složená z několika večerů a několika konkrétních tramínů, i když na tom samém místě a s tou samou dívkou.

Tramín sám pak naprosto vybočoval z unifikovaných chutí socialistické velkovýroby, dala se v něm najít i nějaká ta myšlenka a zvláštní chuť. Pravděpodobně výjimečnosti chvíle přispěla i ta krásná Týnská škola. A to jsem tehdy netušil, že okolí Týna pro mne bude v životě důležité ještě vícekrát a v nejednom smyslu. I když jsme se tehdy bavili o všem možném jiném, víno určitě věci podstatně vylepšilo; na chvíli jsem si připadal jako hrabě Monte Christo a lord Peter Wimsey. Uvízlo mi v hlavě, že tak nějak by to také mohlo s tím vínem vypadat. Víno samo je jakousi přílohou výjimečné chvíle s výjimečnými lidmi; poslední zvýraznění malířova mistrovského díla. Žádný jiný společenský nápoj toto nedovede; všechny strhávají na sebe pozornost daleko sobečtěji, většinou už tím výrazným alkoholem. A pivo je sice přátelské a příjemné, ale neumí dodat ten dotek výjimečnosti a luxusu.
Tramín byl prvním v dlouhé řadě mnoha dalších. A jak asi tušíte, ta samá společnice mi zůstala vlastně u všech dalších legendárních vín, což dojem z nich silně vylepšilo.

II.
K druhému legendárnímu vínu je třeba skočit časem o mnoho let. Skoro přesně o deset. Jsme už v úplně jiném vesmíru, proběhla revoluce, letíme letadlem do Ameriky. To samo o sobě nese jisté kouzlo nesamozřejmosti; letadlo je mnohem větší, než na cestování po Evropě, cesta je mnohonásobně delší. A cestujeme s Air France, což je z hlediska podávaného jídla a pití radost, ať si myslíte o jejich aerolinkách, co chcete. Francouzi nás neodbyli nějakými sušenkami, sendvičem nebo tak něco, ale zorganizovali rovnou coq au vin. A protože jsou to Francouzi, nenechali nás to zapíjet nějakou vodou nebo nedejbože Coca colou, ale, jak správně tušíte, francouzským vínem. I když to byla jen dvoudecka v plastové lahvičce, byl to znovu přesně ten dojem luxusu, který to chtělo. Právě ta geniální a perfektní tečka, vedoucí k dokonalosti. Takto se má cestovat, ne někde žmoulat z domova usmažený řízek!

A to víno byl Syrah, odrůda pro nás tehdy zcela nová, zářivě rozjásaná, úplně jiná než cokoli, co přinášelo domácí moravské snažení, tehdy ještě hodně nepřesvědčivé. Od té doby vyhledávám v neznámé cizině sámoškové syrah, jistotu všech jistot, spolehlivé, sympatické víno, o kterém jsem až mnohem později zjistit, že je to ve skutečnosti jedna z nejlepších červených odrůd vůbec. To, že udělalo pěkný dojem i v této nejobyčejnější myslitelné verzi vůbec nebyla náhoda.
Druhé trvalé zjištění je, že stejně jako může víno vylepšit společenskou konverzaci, umí vylepšit i jídlo. I celkem prostřední strava dostává s vínem náznak velkolepé hostiny.

III.
Ani třetím legendárním vínem ještě neopustím dávné časy. Z vín prostředních, bídných a někdy docela dobrých, které jsme potkávali na spoustě narozenin, svateb a dalších příležitostech, nás posunul dál podomní obchodník s vínem. Přijel Mercedesem, neměl sako fialové, nýbrž dokonale padnoucí, a v ruce držel kufřík, který vypadal, jako by v něm převážel zapancéřované korunovační klenoty. Mluvil slušně a decentně jako prvorepublikový gentleman. Takže nás zvědavost přemohla, a nevyhodili jsme ho ze dveří, jakž činíme obvykle.
Ukázalo se, že kufřík je ve skutečnosti důmyslně provedená lednička – v té době věc ještě zcela nesamozřejmá – a skrývá asi dvanáct lahví, které šlo bezplatně ochutnat. A nejenže jsme ho ochutnali, přemohlo nás kouzlo perfektní prezentace a víno jsme koupili, v počtu dvanácti lahví. Dnes bych si troufal ty lahve do jediné v Praze sehnat, a věděl bych, o co přesně jde, ale tehdy jsme na to koukali jako domorodci v Africe, když jim předložili blýskavé korálky. Víno z jeho kolekce, které zanechalo asi největší dojem, byl podle všeho Pinot gris, čili rulandské šedé. Dnes už různí borci umí vytvořit víno srovnatelné, nejen na Moravě, ale i v Čechách; ale tehdy to stále ještě chutnalo trochu jako z jiného vesmíru.
Jinak řečeno, ten člověk nám objevil Alsasko. Francouzi nejenže mají docela fajn víno v každé samoobsluze a na kdejakém místě včetně letadla, ale pak mají i místa, kde dělají opravdu dobrá vína, daleko lepší, než kam sahala naše tehdejší představa. Pamatuji se, jak jsme těch několik lahví nábožně otevírali při těch opravdu nejslavnějších slavnostech a užívali si je.


IV.
Čtvrté legendární víno přinesli přátelé, v té době daleko znalejší, než my. Prostě ho přinesli, že jim je dal nějaký moravský vinař coby zvláštnost. A byla to zvláštnost náramná, i když od láhve se skromným jménem Neuburské a jména vinaře, které jsem bohužel okamžitě zapomněl, by si člověk žádné zázraky nesliboval.
Kouzlo tkvělo v tom, že ročník byl někde kolem 1979 a v době, kdy ho přátelé přinesli, se psal přibližně rok 2000. V ten okamžik šlo o něco naprosto neslýchaného, protože staré víno se prostě nikde neprodávalo a moravští vinaři v drtivé většině případů byli přesvědčeni, že víno tak dlouho ani nevydrží - a tento zpozdilý názor se kupodivu stále zjevuje i dnes. Mohlo se stát, že staré lahvi bylo až pět let; a to už se občas označovala jako „archivní“ a výrobce se tvářil, že je víno čímsi mimořádné a jedině on ovládá tajemství dlouhověkosti.

No, a tady před námi najednou dvacetileté zjevení, z doby, kdy jsme ještě byli na gymnáziu a kolem býval úplně jiný svět. Už to samo vyvolalo kouzlo chvíle; přemýšleli jsme, kde jsme byli a co jsme dělali, když tahle láhev vznikala.
Víno samo bylo také dost mimořádné; snad ne až tak jednoznačně úžasné, ale hlavně úplně jiné, nezaměnitelné. Barva výrazně žlutá, chuť zvláštně průsvitná, jako závoj, který skrývá tajemství, a jen neochotně ho odhaluje.
Nikdy se to neopakovalo. Žádný takto zajímavý neuburg jsem už nepotkal, později ho zcela zastínily staré ryzlinky. Nicméně, odhalilo nám to, že staré víno umí ještě o jednu dimenzi víc; jsou v něm přítomné chuti, které v normálním víně nikdy nejsou. Což je opět zásadní a trvalé zjištění; ještě mnoho legendárních vín v tomto seriálu bude proto hodně starých.
A také od té doby víme, že máme mezi přáteli i takové, kteří s námi jsou ochotni podobný zážitek ocenit a prožít.

[Vallun]

Argo - dík, dlouhána si vychutnám rád v klidu... jen k tomu Vlašáku - uvědom si, že právě tohle víno je základem Karcheru, který sice skončil 4. na oné slavné degustaci s dYquemem, ale pořád je to supervíno! Máš taky dost ledovek z této odrůdy... i když je pravda, že to Tvou tezi spíš podporuje - ledový nebo slámový Vlašák je oblíbený proto, že nějakou tu kyselinku prosadí i přes těch 100 g cukru;)

Každopádně bych jej neposuzoval jen dle retroruralistické podoby milované staromoraváky.... to víno se ryzlink nejmenuje náhodou...má stejnou variabilitu jako jeho rýnský jmenovec, jen se hodí do teplejších oblastí...

[Vallun]

Ideální víno pro Sadako se mi jeví být kolosální kulaté sladké monstrum, ze kterého kouká tu a tam hořké nebo kovové chapadlo. Čím nečekanější a proradnější, tím lepší.

Ano, souhlas....začal bych Tokajem z Lidlu - půl litru za 99 Kč, to se cenově dá! a když si dá záležet, prohlédne bedny, aby našla starší láhev (notoricky mají namíchané 2011 a 2013, rozdíl docela velký! někdy i 2009 lze nalézt) , tak je to víno vlastně docela mocné, skvělé:)

Ale víno má jednu zajímavou vlastnost; pokud se propojí s nějakým momentem a situací, hodně dlouho uvízne v hlavě. Přetaví se do vzpomínky, která zůstane roky, možná i trvale.

ano! Katedrálu dYquem si dokážu na jazyku vybavit dodnes...

Víno je dospělá chuť, podobně jako houby nebo uherský salám.

Uherák a fermentované maso vůbec od mala miluju! Houby od jakživa nejím, hlavně kvůli podivné, nepřátelské konzistenci...

Tramín byl prvním v dlouhé řadě mnoha dalších. A jak asi tušíte, ta samá společnice mi zůstala vlastně u všech dalších legendárních vín, což dojem z nich silně vylepšilo.

I když to byla jen dvoudecka v plastové lahvičce,

nepodceňuj letecké plastové lahvičky...nejlepší whisky, co jsem kdy pil, když jsem jí ještě "pil", byla Canadian Club (značka cca lepší průměr max), ale uchovávána v takovéto lahvičce přes třicet let...švestkový koláč, velmi kulatý! voňavé zrní - skoro jako ze socrealsitických obrázků nadšeného rolníka...jinak bych řekl,že se mohla měřit skoro i s vínem, takových 85,5 b.

Jinak díky...leccos z tohoto příběhu už znám, ale je hezké to číst:)

[Sadako]

Houby a dospělá chuť?
To se říká o olivách, ne? Těm jsem nikdy nepřišla na chuť. Ale houby jsem ochotna jíst do bezvědomí. Mj. i kvůli té konzistenci, která je prostě boží.
Za tip na tokaj z Lidlu dík, někdy tam do regálu s vínem kouknu.

[Vallun]

O olivách to platí taky:) A ty zase vždycky chutnaly mně - už proto,že se skvěle hodí k tomu uheráku;)

Já už se o tom víně zmiňoval, ale je tu toho dost...když tam budeš, mrkni i hned vedle - je tam německý Ryzlink, Kabinet - 0,75 za 69 Kč, taky stojí za to;)