Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

[Sadako]

A Sadako, pokročila mamča

unikla mi příležitost ke gratulaci?;)

"Mamča" je krycí název pro jedno moje veledílo.

York - ano, ale právě z Japonska máme již z doby konce prvního tisíciletí doloženy konkrétní dovednosti cvičenců (či požadavky na ně), nejde asi o ustálené školy nebo tak, ale blíží se to tomu, co pro O´Ceana chci:)

To by mě zajímalo, máš zdroj? Mám dojem, že tohle nějak víc začalo až někdy v období Muromači (cca 14. století).

[Vallun]

Mamča - to asi nebude to o Viconni, co?:D

Mám dojem, že naposledy jsem o tom slyšel v nějakém díle Deadliest Warriorů...

Pokračování:

Když Uilliam ráno vstal,
byl již Skotů král,
jež do Lva dorůstal
a velkým se tak stal.

Zatím v kraji jezer,
byl synek zrozen,
sílu mu snad medvěd dal,
stejně vodopád nepřeřval.

Ten vodopád co mnoho let,
jeho domov kryl,
a chránil od všech běd,
chlapce lásce k vodě naučil.

Nelze se tak divit,
že hoch jak z vody rost,
štíhlý byl a mrštný dost,
matičce pro radost.

[Argonantus]

Ten Uiliam s U je nějaký starožitný tvar, nebo chyba?

Jinak furt zjevně lepší, přes místo prapodivný rytmus. Koukni, kolik jsi věnoval dětství tady a kolik v próze.

Láska k vodě je úplně zásadní - když teď znám i plánovanou pointu - a v původní verzi taky totálně zmizela mezi spoustou méně podstatných věcí (nějaké lesy, louky a stráně, Greenpeace).

[Vallun]

Starožitný tvar dle wikipedie...

Báseň, respektive nejapný pokus o ní, má mít hodnotu čistě uměleckou, nikoliv informační pro další použití a i historické jinotaje jsem omezil... navíc to rýmuji po částech, takže nejsem tolik tlačen časem...

Poezie snese přímost vyjádření, která by v próze byla nepatřičná...

Rytmus není prapodivný, ale téměř abesntující...coz se není co divit, když mam absolutní hudební hluch...

[Argonantus]

Základem verše a rýmu je počítání slabik.
O tom je celá věda; je to mnohem důležitější, než korespondující poslední slabika.
Moc hezká Poeova esej na tohle téma pro úplné laiky, jako já.

Ale o to nejde - i kdyby tomu rozuměl básník jako koza petrželi, je jasné, že verše jsou jakési metrum, základní jednotka, uložená v Sévres u Paříže,
a pokud je něco důležité, je třeba na to vyplácat minimálně jeden verš, možná dva. Možná i víc.
Méně ale nelze, protože menší jednotka neexistuje.

To je přesně to, co chci touhle pedagogickou odbočkou demonstrovat - když pak vezmeš ty verše a převedeš je zpátky do prózy, tak, že věnuješ každému verši jednu větu, kompozice celé věci se drasticky zlepší. Nestane se ti, že něco důležitého zdrtíš půlkou věty, takže se to čtenáři bude jevit jako nedůležité (láska k vodě má přesně stejně místa, jako to piáno - třetinu věty).

Verše jsou starší a archaičtější forma vyprávění, než próza. Zejména pro epické a hrdinské věci jsou docela vhodné a přirozené. I když přejdeš na modernější formu, tak by tam někde vzadu pořád měly znít.

[Vallun]

Tady je pravda, že se naráží na to, že to byl zároveň materiál do hry - třetina věty je právě ten pravý rozměr pro klícovou informaci... hráčům jsi to řekl, ale ponechal radost z objevování....

[Sadako]

A není ten správný (tzn. starší, irský a ve skotské gaelštině) tvar Uilleam?

Jinak za mě teda verše lepší prózy. Dotáhni to, když je učešeš, budeš mít epos, sice takový začátečnický, ale pořád epos. Kdo z vás to má?

[Argonantus]

Já to vidím jako Sadako. Verš je jednotka. Věta je jednotka.
Třetina věty je úlet.
Třetina věty jakožto nositel podstatné informace neexistuje.
Nic takového není. Vymaž si z hlavy takový útvar.
Je to jak třetina verše; už když to zkusíš vyslovit, tak o to zakopneš.
A vyrábí to logické šílenosti, dané nesousledností časů.

Třeba první věta Japonska (věnoval jsi mu přesně tři věty):

Dlouhá cesta za mistry byla komplikovaná nejen vzdálenostmi – putoval přes Cejlon a Singapur do Koree a přes Čínu až do Japonska – ale především tím, že se pořádně nemohl rozhodnout, zda se chce věnovat boji dvěma čepelemi nebo obouruční zbraní.

První třetina věty tvrdí, že cesta byla komplikovaná.
Navzdory tomu se celá cesta vejde do druhé třetiny věty, prostým seznamem itineráře.
Třetí třetina se - prý souběžně - věnuje úplně nesouvisejícímu problému, jestli bojovat dvěma čepelemi, nebo obojruční zbraní.
Spojení do jedné věty vyrábí šílenost - úvaha hrdiny odpovídá situaci v letadle, ne cestě lodí a kdovíčím na několik měsíců.
Přirozený vyprávěcí rytmus příběhu nefunguje. Často jen tím násilným spojování vět, které k sobě evidentně nepatří.

Ve vyšším řádu pak spojováním odstavců, co k sobě nepatří taky a zasloužily by si být úplně jinde (že hůl je zbraní žebráků jsme nemuseli zjistit až v Japonsku, úvaha, zda dvě čepele nebo obouruč se měla řešit někde v Salamance, atd.)

A v nejvyšším řádu absentujícím vynálezem scény, čili velkého odstavce, jakože jsme úplně jindy a jinde a třeba i v jiném vyprávěcím tempu.

Srovnej, že pokud je výprava do Japonska zdrcena třemi větami, je to vlastně dost podobný výsledek, jako ta pianistka, co se protáhla okýnkem a přefikla krále. A měla to hotové za noc, možná malý kus noci. To je úplně jinak nastavená scéna, než to Japonsko.

[ilgir]

Jinak za mě teda verše lepší prózy. Dotáhni to, když je učešeš, budeš mít epos, sice takový začátečnický, ale pořád epos. Kdo z vás to má?

+1.
A klidně se vykašli na to, aby se to rýmovalo, ale spíš dodržuj ten rytmus. Kdysi jsem četl Homéra v nějakém nerýmovaném překladu, a bylo to fakt cool.

[hanss]

Hanss:
Ač potrefená husa, ale na šachové figurce ve 12. století nic anachronického nespatřuji.

Jistě. Obecně v Evropě.

Konkrétně v Čechách Kosma - pokud vím - šachy ve 20. letech ještě nezná, a u tebe jsou ve 40. letech tak rozšířenou a běžnou hrou, že se bezmoc figurek stala všeobecně srozumitelnou metaforou. Hm, existence šachů v Praze 40. let je možná, nic bych nenamítal, kdyby si jí Argo krátil čas ve skriptoriu, ale zdá se nepravděpodobné, že by za tak krátkou dobu pronikly do úsloví a přísloví hned vedle vlků..

[Vallun]

ale spíš dodržuj ten rytmus.

Dobrá rada nad zlato:) jak dodržovat něco, co nevnímám?:)

K transkripci jména píše wiki toto:

Mediaeval Gaelic: Uilliam mac Eanric; Modern Gaelic: Uilleam mac Eanraig

To jsem použil...víc nevím:(

že se bezmoc figurek stala všeobecně srozumitelnou metaforou.

Já to nikdy nevnímal jako vztah k šachovým figurkám..."figura" je třeba taky pojem z divadla...

[Argonantus]

Konkrétně v Čechách Kosma - pokud vím - šachy ve 20. letech ještě nezná, a u tebe jsou ve 40. letech tak rozšířenou a běžnou hrou

Kosmas taky nepsal o motykách, sekerách a skleněných pohárech. Do jaké míry to už bylo nebo jak moc to bylo rozšířené, to se zjistit nedá; pro šachy se udává v Evropě něco kolem 10. století.
Taky není jasná ta úvaha o rozšíření - zrovna může být, že kníže hru výborně znal a věděl, že ji zná Argonantus, takže k tomu přirovnával, právě jako tady lidi používají jako příklad detaily z RPG her, které jinak moc rozčířené být nemusí.

To není anachronismus vůbec; to je obrovský prostor míry nedourčenosti 12. století jeden z důvodů, proč tam píšu; plno věcí je třeba nějak domýšlet. A podobný detail jsem řešil co chvíli - jak moc byly rozšířené samostříly; zda už mohl mít někdo kozlík na voze; zda mohl mít skleněnou vitraj a pohár ze skla; zda mohl mít klíč od domu.

V každém díle Argonanta řeším plno takových detailů. Kdybych trval na přísných vědeckých důkazech všeho, nenapsal bych ani řádku. Dám to tam, když to považuji za přijatelné a možné; přesně v tomto směru nepokládám za fatální anachronismus tu Vallunovu claymore; umím si představit, že z nějakého důvodu udělali nějaký meč větší a pak s ním někdo mlátil oběma, nebo jako jedenapůlručkou, backhandy oběma a forehand jednou.
Technologie byla, dá se to prodat jako přijatelná možnost.

S opravodvým šermem nebo s klavírem nebo knihovnou na způsob strašidelného zámku je to horší; tam chybí celé větve techniky a vývoje. Pokud je silný důvod, zkoušel bych to tam možná stejně vnutit. Ale věděl bych velmi dobře, co provádím, právě jako ten Eco, co dal hrdinovi brýle, přímo od Rogera Bacona.

Je to něco za něco; anachronismus ruší, ale úplně striktně vědecky nevznikne vůbec nic zajímavého.

[ilgir]

Dobrá rada nad zlato:) jak dodržovat něco, co nevnímám?:)

Tak jen spočítej slabiky a na přízvuk se vykašli. Lepší než nic.

[Vallun]

K poctě otce svého,
nosil meč královský,
byť rodu dřevěného,
těžký byl obrovsky.

Chlapcovy paže to břímě
v ocel proměnilo,
na život rytíře,
dobře jej připravilo.

Rytířem bez koně,
hradu a titulu,
stával se chlapec rád,
pro matčinu družinu.

Pomáhal potřebným,
chránil je a tak,
ač původ měl královský,
neváhal se postarat.

Za to si vysloužil,
čepel železnou,
tesák broušený,
třímal rukou svou.

Později o pár zim,
tesákem tím,
život zachránil
synům MacDougovým.

Na ty si počíhal,
zabiják z rodu MacSeeny,
aby tak potrestal,
zábor pastviny.

Zabiják meč měl,
a k tomu štít a zbroj,
rychle však oněměl,
když nastal litý boj.

Syn krále nemeškal,
vraha na zem strh,
a než ten ťal,
život z něj prch.

Vděčný pán MacDoug,
nařídil hned pak,
vydati z rodinného pokladu,
mocnou čepel za tu záchranu.

Ač dal jej rád,
netratil tím mnoho,
zbraň přetížila mnohokrát,
muže z domu jeho.

V rukou Lvího prince však,
míhala se jako pták,
a ťala vždycky tam,
kam jí směřoval.


Ještě 924 :/

[Argonantus]

Za mne jasné plus.
Trefa byla od Ilgira i těch 1000 veršů - tím máš velikost papíru, který máš pomalovat, a nutí tě to přemýšlet o kompozici.
A možná tě to začne i bavit, pokud se tak už nestalo.
Pak to projít, odstranit různé mývaly, a máš něco jako přebásněnou modernizovanou Dalimilovu kroniku, což je moc fajn kniha. http://muj-antikvariat.cz/kniha/kronika ... limil-1977

Možná to bude v tvém případě vždycky lepší, než próza. těžko říci.