Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

[midewiwin]

Máte rádi Chandlera?
Pro mě je jedním z těch, od kterého jsem přečetla víc než pět svazků.
I když je to vlastně jedna jediná kniha.
A můžu se k ní vracet.

Škvorecký v doslovu k románu Sbohem, má milovaná napsal: ....nikdy neusedá motýl na květinu a zase neodlétá, ale vždycky veliký černý a zlatý motýl se třepotavě snáší na keř bouganvillií, několikrát pomalu zamává křidly a potom se těžce a vrávoravě zvedne a ulétne nehybným, horkým, parfémovaným vzduchem; nikdy u něho pouze neprší, ale vždycky kapky deště, které narážejí na okno, rozplácávají se a klouzají v tlustých vrstvách po okenním skle jako roztavená želatina. A to, tahle schopnost vidět a metaforizovat autentické detaily, zapojovat je do služby celkovému záměru -, ať už jde o prosté vytvoření atmosféry, nebo o naznačení povahy, o "filosofické komentování" děje bez filosofického slovníku, to je přece neklamný znak "skutečného" nebo "vážného" spisovatele....
A dále: ...všechno -, nábytek, předměty denní potřeby, šperky, láhev whisky, mrtvola, radioaparát, kusy oděvu, světlo, stín, koberec a brouk -, všechno má na obraze svoje místo v rovnostářské řadě, nic není akcentováno, emotivně vypíchnuto... všechno v pozorných, číhavých detailech. Což, protože je to tak přesně a plasticky popsáno, vyvolává přirozeně čtenářovy vlastní asociace, nerušené žádnými autorskými "návody, co cítit a co si myslet". Čtenář je zde -, uveden do situace, v mrtvém tichu "místa činu" dvojnásob hrůzné -, jakoby sám, a proto pocity hrůzy, napětí, zvědavého zájmu jsou původnější, více nahé, "autentičtější", intenzivnější. A pokud chce autor přece jen nějak naznačit, co se děje v hrdinově nitru, učiní to zase přes popis -, viz scénu z Dámy v jezeře, kdy je Marlowovi ve vězení mizerně, z kriminálu i z nedostupné slečny, ale místo úvah o milostné melancholii jenom přesně popíše interiér kobky, neholeného spoluvězně, potom město a nakonec slečnu.
Sám Chandler o svém psaní řekl: "Chtěl jsem probouzet emoce dialogem a popisem...nešlo mi o víc než o to, že jsem si chtěl hrát s fascinujícím novým jazykem... nezáleželo mi na tom, jaký žánr dělám."
Podle Škvoreckého mu testem kvality bylo to, zda by jeho detektivku lidé četli, i kdyby jí chyběl konec, který je přece neměnně dán. Jde totiž o to, zda autor dovede naplnit starý příběh novou magií.
Metaforický popis, dialogy oplývající suchým humorem, zamíchat, protřepat - jak jednoduché. Zdá se. Ale jenom zdá se. Dostat tam tu slovní magii umí jenom málokdo.
Tím chci kromě jiného říct, že kdo nemá shůry dáno, v apatyce nekoupí. Nebo aspoň ne všechno.

[Wild West]

Midewiwin podnětná:
Mám docela rád Chandlera. Nicméně četl jsem od něj snad jednu knihu, ve spoustě dalších detektivek. Což mne poněkud usvědčuje z nedostatku vášně, protože jistě byl čas to dohnat.
Chandler píše technicky velmi dobře. Dokonce výborně. Pracuje s náladou pomocí spousty detailů, což je zase jeden osvědčený spisovatelský model (Bardbury to, mimochodem, dělá i hlásá taky tak).

Naproti tomu nemám rád Škvoreckého, autora téže školy, ale pokleslejšího v tom, že některým svým věcem ve skutečnosti nevěří a jen si na ně hraje (Borůvka).

Přece jen; myslím, že téma, to, co chce autor sdělit, je podstatné. Příběh je silný a nebo slabý; a o to tu jde až na prvním místě. Nejde o způspob, jakým ten motýl usedá; jde o to, co je za tím motýlem skryto; zda je to tak podstatné, že si to dovoluje zkrátit čtenářův vyměřený čas na této planetě.
Mám docela rád Chandlera. Ale nestalo se mi u něho, abych mi po prvních dvou stranách poklesla čelist úžasem, a knihu bych byl nucen číst v takto nedůstojné pozici ještě zbylých dvěstě stran, na konci tu čelist zase zaklapl a řekl "Ježišmarjá!"
(Autentický záznam mého chování při četbě Noční rasy asi před patnácti lety, asi nejfantastičtější knihy, když je řeč o té dvěstěstránkové kategorii). U Škvoreckého se mi párkrát stalo, že jsem po několika stranách zaklapl knihu.

Podle Škvoreckého mu testem kvality bylo to, zda by jeho detektivku lidé četli, i kdyby jí chyběl konec

To mi připadá právě dokonale zvrhlé, jak by pravil Kyknos. Příběh je to, proč to čtu, ne kvůli blbýmu motejlovi nebo nějaké jiné kravině.

Tím chci kromě jiného říct, že kdo nemá shůry dáno, v apatyce nekoupí. Nebo aspoň ne všechno.

Podstatná pointa té zprávy v Drakkaru je podle mých zkoumání jiná; komu není shůry dáno, koupí cokoli, pokud je ochoten trpělivě platit. Jde o magický proces, který se děje, pokud to zkusíte v dostatečném počtu pokusů.

[Wild West]

Koubičův dialog:

ABRAHÁM Jo, jenže mě už je 80

není mu 80, nýbrž osmdesát, možná i vosumdesát. Hrozný zvyk, s těmi čísly. Kde to furt berete.

Anežka dělá uvozovky prsty
- bacha, úplně novodobý zvyk, typický pro nejmladší generaci.

ABRAHÁM (opět zamyšleně přikyvuje) Nápodobě, drahá.

Taky jsem se zamyslel. Co je Abrahám zač? Bývalý vzdělanec? Zní to jak od středoškolského profesora na penzi.
Což neznamená, že je to špatně.

ANEŽKA Lehnout? Vždyť jsi zatím připevnil

Divné slovo. Možná přidělal. Představ si tu bábu, jak to říká.

ABRAHÁM Pokud sis nevšimla, dostal jsem 220

Zase.

Policie u nás, pokud vím, neříká "Policie, madam", ale nejsem si tím jist.

ANEŽKA (poplácá Abraháma po zádech) Jdi, drahý.

To je zase takové starosvětsky intelektuální, naprosto ne venkovské.

[midewiwin]

U Škvoreckého je dobré rozlišovat, jak uměl číst /vidět autorům pod pokličku a interpretovat své literární lásky/ a jak psát. Na svůj vrchol došel myslím v Legendě Emöke. Za ni, za jeho eseje a vydavatelskou činnost zaslouží pomník, i kdyby všechno ostatní stálo za houby, což se tak úplně říct nedá, i když přiznávám, že i pro mě jsou některé jeho věci nestravitelné anebo se k nim nepotřebuju vracet.

Přece jen; myslím, že téma, to, co chce autor sdělit, je podstatné. Příběh je silný a nebo slabý; a o to tu jde až na prvním místě. Nejde o způspob, jakým ten motýl usedá; jde o to, co je za tím motýlem skryto; zda je to tak podstatné, že si to dovoluje zkrátit čtenářův vyměřený čas na této planetě.

Samozřejmě je úžasné, když se silný příběh sejde s čarodějnou mocí slova. Ale pro mne existují autoři, kterým dokážu odpustit zmatenost děje a kterým nevyčtu, že mě okrádají o čas popisem putování brouka s růžovou hlavičkou po koberci v kanceláři náčelníka policie v Bay City.

Podle Škvoreckého mu testem kvality bylo to, zda by jeho detektivku lidé četli, i kdyby jí chyběl konec
To mi připadá právě dokonale zvrhlé, jak by pravil Kyknos. Příběh je to, proč to čtu, ne kvůli blbýmu motejlovi nebo nějaké jiné kravině.

No, zrovna u Chandlera se mi stávalo, že i když román konec měl, byla jsem poněkud v nejistotě, kdo vlastně koho zamordoval a proč. Ale zas tak podstatné mi to nepřipadalo, neb přetrvávající dojem zvrhlého požitku z četby to přebil. On totiž ten hlavní příběh, který se prolíná těmi několika romány a povídkami, je o něčem jiném než o exaktním objasňování mordů a je vlastně bez konce.

[Koubič]

HPL byl imho na pomezí, on dával slušně formu i obsah, ale že by jeho povídky měly nějak úderné pointy, to se stalo jen párkrát, často stačí přečíst pár řádek a víš kam se příběh bude ubírat a jak to všechno skončí, u Barkera se mi tohle moc často neděje. Já osobně nedám dopustit na Slavnost, ta je podle mě jeden z majsterštichů pána z Providence, ale moc lidí, vlastně neznám nikoho, kdo by semnou v tomto souhlasil.
Ona pravá síla je ten aktivizovaný obsah to je myslím to, co HPL dostalo tam kde je. Mezi mistry horroru. On má tyto obsahy skoro všude, ten text najednou najede na úplně jinou vlnu a víš, že to co čteš už je spíš jistá forma invokačního textu, než běžného vyprávění. To právě nepochopil žádný z emulátorů, kteří tyhle prvky používají bez jakéhokoliv účinku. HPL v tomto byl mistr a jeho psaní je ten pravý Necronomicon.
Na Bierce se už nějakou dobu chystám. Četl jsem od něj tuším něco v nějakým Cylklech od Chaosium, má to pěknou gotickou atmosféru. Též musím zkusit ten Night Land, což je pre Mythos o obří pyramidě a gigantických šouravých hrůzách co putují kosmem.
Ohledně rozboru dialogu moc děkuji, potvrdil si mi to, co jsem tušil, tj že dost často ulítávám mimo vymezené mantinely postavy. Na té psychologii postav musím za makat. Občas je ten dialog v příběhu přece jen fajn. I když dopisová forma se mi líbí velmi. I v Drakkaru Dopisy o Myši jsou v té dopisové podobě skvělé. Atmosférou mi připomínají jednu z prvních povídek HPL. Zpověď Samuela Jonsona? Nějak tak se jmenuje.

[Wild West]

Já osobně nedám dopustit na Slavnost,

Někde v hlubinách HPL debaty je někdo, kdo to vidí podobně (Quentin?)

ten text najednou najede na úplně jinou vlnu a víš, že to co čteš už je spíš jistá forma invokačního textu, než běžného vyprávění. To právě nepochopil žádný z emulátorů

Výborný postřeh. Já jsem si to třeba taky nikdy neuvědomil, jen podvědomě tušil.

Ohledně rozboru dialogu

kdepak rozbor. To je jen pár drobností. Jako slohový útvar se mi to líbí, smysl a cíl je jasný, jenom... si nejsem jist, jestli v tom máš opravdu srdce. Spíš je to veselá odbočka jinam (do realismu a absurdna). Celkový duch je vysloveně Dahlovský. Možná taky Lemovy hry - Věrný robot (méně známá veselá ptákovina).

Na té psychologii postav musím za makat.

Já ti nevím. IMHO je lepší psát furt dál, ono se to bude vyvíjet tak nějak samo. Nezdá se mi možné si říct "zlepším psychologii postav" a zlepšit ji - ono se postupně něco zlepšuje, ale ty tak úplně nevíš, co. Ona je v tom ta magie.

Drakkaru Dopisy o Myši jsou v té dopisové podobě skvělé

.

No, dík; ale on je to asi jeden dopis z osmi, takže menšina textu. Nějak netuším, co s tím, protože je to trochu dlouhé. Nejde o Samuela Johnsona, ale rozjezd do delšího prostoru.

[Wild West]

že by jeho povídky měly nějak úderné pointy, to se stalo jen párkrát, často stačí přečíst pár řádek a víš kam se příběh bude ubírat a jak to všechno skončí, u Barkera se mi tohle moc často neděje.

Že ještě otravuji - tohle je právě kardinální problém, na který jsme narazili s Boubaquem a tou délkou. Přehledná Poeovská povídka míří k pointě jako střela a vejde se na pár stran. Problém je, že zkušený žánrový vlk pointu hladce uhodne (je mrtvej od začátku...)
Žánry vyžerou drtivou většinu varinat jako rakovina a dál není co psát. Čtenář po pár řádcích zvolá; aha, varianta B31, bude to dál takto... nebo takto... či takto. Strom je názorná ukázka.

Základní vynález dvacetistránkové povídky je, že má jakýsi uzel vztahů, více příběhů, více point, naznačené konce a obraty, takže obvykle skončí úplně jinak, než si myslíme, neb je to na konci vlastně jiný příběh. Lurking Fear, Krysy ve zdech, tam tento patent vznikl. Na konci je to o něčem jiném, než na začátku; konec neuhádnete, protože jaksi není z čeho brát.

Šest ze sedmi Argonantových povídek jsou tento delší model; i ta nejkratší, která má lineární pointu, stejně prodělá několik zatáček, takže není snadno čitelná.
Barker vůbec nedělá lineární povídky s pointou; všechny jsou ten složitější model, Řezníkem z metra počínaje. To je důvod, proč mu není vidět do karet.

To jsou právě důvody, proč mne zaujala Vyvrženina; v ní ten potenciál vidím.

[Koubič]

Jo už konečně plně chápu ten důraz na délku. Máš pravdu, na rozloze pár stran nedokážeš vytvořit tolik dejme tomu paralelních příběhů. Ono vlastně moderní pohled je ten, že příběh musí být neprůstřelný, což se jen tak někomu nepodaří. Připomíná mi to Losts jeho totálními twisty na koncích řad, kdy se ti celý dosavadní průběh zcela zboří a ty začínáš pěkně od začátku. Tohle myslím dokázal HPL jak v dílčích částech (povídky) tak i v jeho globální mytologii, kdy zásadní twisty přichází hlavně v průběhu novel. Ward, Hory, Stín. Putování... Proto všem radím číst chronologicky, jinak to nemá cenu.
Zajímalo by mne, zda by někdo, kdo v životě nic nepřečetl, dokázal vytvořit originální žánrovku, nebo jsou ty motivy tak šíleně vytřískané. Napadá mne jak si řekl tuna žánrových klišé, která by se dala katalogizovat a jen vythavat k různým dílům. Cestování časem, paralelní realita, všichni jsou mrtví, je to jen sen...
Často kritizovaný divák měl v té době kdy jsem ho četl, to už je dobrých 7-8 let pro mne velice údernou pointu. ač jsem tušil co přijde, přeci mne to zasáhlo.
Barker je kapitola sama pro sebe, ale u něj bych řekl, že nejde ani tak o několik úrovní příběhu, ale o originalitu námětů. Mám zasebou zatím 1-4 knihu krve a co povídka to originál, někdy přímo famosní idea (Měsa v oblacích?) která mne opravdu mrazila. Mimochodem podobný efekt dokáže vyvolat Jozef Karika, z nemagické tvorby doporučuji Brány Meonu.

Na Vyvrženinu se podívám, zkusím udělat remake až mne zase chytne ta správná vlna.

[Wild West]

Jo už konečně plně chápu ten důraz na délku

.

Je to kouzlo vyššího levelu, které se všeobecně netuší. Past tkví v tom, že se věci samozřejmě nevyřeší, když se pětistránkový nápad rozžvaní do 30 stran; bude to furt stejně lineární a navíc rozžvaněné.
Řekl bych, že po detailní Poeově Filosofii básnické skladby - možná měl říci Anatomii - je všechno jinak, a struktura příběhu má svoje logická pravidla.
Pointa neurve sama o sobě dvacet stran. Musí tam být něco víc - například mezipointy, gradace, obraty, odbočky.
Jinak je výsledek přehledný jak Nuselský most a čtenář se nudí.

Připomíná mi to Losts jeho totálními twisty na koncích řad

To je opačný extrém; tam to utwistovali k smrti. Když se to přežene, tak tomu čtenář neuvěří. Chlap může být dvojitý agent a hrát za zlé místo hodné a je to pěkné překvápko. Když ovšem začne uvnitř dvojitého agenta hrát za hodné a je to zase obráceně, už je to dost podezřelé, a u čtvrté změny stran divák odpadá zhnusen (učebnicový případ je prosefor Snape v Harry Potterovi).
Tohle je právě práce s dramatickým časem - kolik stran je nutno "odpracovat" k uvěřitelné obrátce, jak může být obrat ostrý, jak častý atd.
V poslední době narážím na častý extrém, že se furt všechno někam řítí, padá, postavy furt se perou, bopjují... a když to trvá hodinu nebo dvě, paradoxně usínám (Inception). Hlavní drama je podle mne v tom nicnedělání, kdy se očekává katastrofa. V tomhle je asi nejlepší Tolkien.

U HPL o této věci zřejmě ještě bude řeč v dalším Drakkaru. Jeho pokusy jsou opravdu docela poučné a instruktivní, když se to čte chronologicky, jak dobře radíš.

nebo jsou ty motivy tak šíleně vytřískané.

IMHO jsou. Na jeden originální nápad devět opakovaček. Detektivka, western, scifi, fantazy, všechno je dnes přehlídka klišé, které zkusilo před vámi deset lepších. Spása vězí jedině v proražení díry jinam mimo žánr. Nebo v těch komplikacích a složitějším příběhu.

Města v horách jsou svého druhu světový rekord v šílenosti. Ve Čtvrté knize krve jsou hned dvě další podobné magořiny - Revoluce těla a Věk touhy. Pátá kniha je taky dost vydatná. No, ale když vidím, že to zkouší někdo jiný, obvykle protáhnu obličej a řeknu - aha, odvar z Barkera.

Jediné užitečné naučení je, že ty příběhy jsou daleko víc, než čistá pointa. Sex, smrt a hvězdy zář, kde je přímo natvrdo řečeno leccos o dramatickém čase (a kolikrát jsem si uvědomil, jak moc je to pravda, nad nějakým "modernizovaným" a tím pádem beznadějně rozcajdaným Shakespearem).Nnení to náhoda ani pouhá intuice - on ví naprosto přesně, co dělá a proč to dělá.

[Koubič]

Tak nějak jsem zde nenašel žádný topic kam by se to hodilo, tak snad to není příliš ot, kdyžtak to smažte.

Je to těžce experimentální magický text, který má fungovat jako napojovák, s touto formou textu momenálně hodně experimentuji a zkouším jaký to bude mít efekt, zda symbolika a pojmy jsou natolik zasvěcencům jasné, že se v tom dokáží orientovat a pochopit jádro problému. Přijde mi, že to je jedna z mála forem textu (zatím jediná, která mi trochu funguje), které dokáží sdělení dodat patřičnou hloubku.

O Kadaathu

A na pláni kde čas se zastavil tam za ledovými příkrovy a ostrými skalisky leží KaDaath
Majestátní KaDaath v pustině chladné, kde v samotných božských výšinách Koruny se dotýká
Ta Koruna je lemována trny a těch trnů je dvanáct
Každý trn má na sobě různý počet planet
Pod tou Korunou je chrám a pod chrámem hora, pod horou Propast
Ta Koruna, Chrám, Hora a Propast jsou jedním, setkává se zde včerejšek i zítřek
Chrám má dvě místnosti vlevo, nebo vpravo Porozumění
Chrám má dvě místnosti vpravo, nebo vlevo Moudrost
Ve středu chrámu je trůn a k tomu chrámu vede sedm velkých schodů
Každý schod je jeden Velký bůh
Trůn je prázdný
Trůn je plný
Trůn je obojím i ničím
Ten trůn je Zrcadlem, ve kterém leží Vědění
To vědění dává Nyarlathotep, maska skrytá v dýmu
Trůn Bolestného vědění
Na ten trůn usedá každý, kdo chce uzřít Koruny
Trůn však jen málokoho nechá odejít
Pravda je kat pro nepřipravené, tak jako šalba je kat pro nepřipravené
A Nyarlathotep je tím katem
Ty kdož Padnou, čeká dvůr plný fléten
Ty kdož uspějí, čeká Nové Království

[Wild West]

Dost dobrý.
nechci se pouštět do kouzlení, protože tuto terminologii neovládám a mohl bych plácat voloviny.

Ale čistě jako psaní mne zaujaly dvě roviny. Ta první je čistě osobní; právě v okamžiku, kdy jsem to četl, mám ve vedlejším okně něco dost podobného, z nové ještě nevydané Argonantovy knihy, což ti pošlu mimo, protože je to trochu spoiler a nechci kazit efekt těm, co třeba jednou tu knihu otevřou.

Ta druhá, pro obecné užití:
V Zástupu Slov Jen Jedno Slovem Zvou
napsal v jedné povídce G.K.Chesterton. Vtip je, že boldem lze vyznačit libovolné slovo ve větě, čímž se přesunou váhy a změní se důraz i výsledný smysl. Podobné kratochvíle by šlo provádět i s tvým textem - boldovat jiná slova.
nejsem si jist, zda bold není příliš brutální a polopatický. Klasicky se používala italika. A možná by šlo udělat ještě něco jemnějšího, třeba první velké písmeno.
Hodně hezká je ta Schrodingerova kočka uprostřed

Trůn je prázdný
Trůn je plný
Trůn je obojím i ničím

mate mne trochu asymetrie verše

Pravda je kat pro nepřipravené, tak jako šalba je kat pro nepřipravené

kde chybí bold a jde vlastně o dvě myšlenky (já bych rozstřihl na dva)

[Koubič]

Ale čistě jako psaní mne zaujaly dvě roviny. Ta první je čistě osobní; právě v okamžiku, kdy jsem to četl, mám ve vedlejším okně něco dost podobného

Když jsem četl tvůj text, měl jsem velmi podobné pocity. Oba jsme se inspirovali v Liber Al Vel Legis a řekl bych, struktuře sumerských mýtů, ty ale jdeš více cestou mýtu, opravdu když jsem to četl, bylo to jako číst Ištařin sestup do podsvětí řízlý s DGN. Též mi to připomíná Jednu pasáž z Simonova pseudosumerského Necronomiconu (úvod do knihy Urillia). To moje je ještě z velké části řízlé sefirotickou symbolikou a tradičním hermetismem (takže nic nového), ale dá se s tím dobře pracovat na podvědomé úrovni.

V Zástupu Slov Jen Jedno Slovem Zvou

Tohle byl můj záměr, dodat důraz na slovo a tím k němu strhnout pozornost. Už nějaký čas si hraju s různými metodami fixace do podvědomí. Tady jsou takové psychadelické pokusy. http://koubic-sytes.mysteria.cz/necrono ... gilia.html
S textem mne napadlo pracovat jen s miniaturními změnami písma, nebo nepatrnou změnou barvy (kdy by informace na člověka vystoupila jen pokud by "rozostřil" vědomí").

mate mne trochu asymetrie verše

Ano, tam jsem udělal kiks, v opravené versi už to je pod sebou.

[Wild West]

A. to hodně měnil s ohledem na děj; visí na tom těch skoro 200 stran. Taky to prosakuje postupně; sem tam někdo hodí citátek z téhle věci, potom se to nakonec najde a pak se to realizuje.
Jinak další pachatel je svatý Jan - je v tom kousek Zjevení, který se vyskytl v jednom snu hrdiny.

A všechno je trochu posunuté k vodě, k rybám a tak. Sedm ryb (nebo Sem Ryb?) by mohl být název knihy. Ta řádka se sedmičkami je ústřední (a vlastně zrovna od toho Jana).
A taky Přišel jsem k vám po vodě. To je zase taková Barkerovina. Celkem nevinná věta, která je tím zlověstnější, čím víc se opakuje.

[Koubič]

Jinak další pachatel je svatý Jan - je v tom kousek Zjevení, který se vyskytl v jednom snu hrdiny.

Jo tak přesně to jsem si říkal, když jsem to četl, že mi to připomíná Zjevení Janovo, právě ona pasáž se Sedmi rybami.
Jako název knihy mi přijde dobré i "Přišel jsem k vám po vodě". Z celého textu je cítit přítomnost DGN a z tohohle úvodu obzvlášť.

[Wild West]

Bradbury umrel.

Sakra. Já doufal, že ho jeho kamarádka smrt nějak vynechá.
Dostal jen hodně dlouhý odklad.
Můj oblíbený psací guru.