Víno

[Argonantus]

Většinou je to moc dlouhé; a tohle je dlouhé taky, ale snad to má cenu, protože to takto pohromadě najdete málokde.
Za chyby a bludy nesu odpovědnost jedině já.

Předběžná zpráva o Tramínu
Tramín červený patří mezi moje favority odedávna. Možná za to může zjevný vztah odrůdy k dávným dobám. Když se totiž oficiální pojednání o původu révy vinné dobere k tomu kritickému momentu, kdy se vitis vinifera silvestris čili réva lesní měnila v ušlechtilou vitis vinifera sativa, ukáže se, že to není moment, nýbrž složitý a nepřehledný proces, trvající stovky let. Réva se zřejmě samovolně kříží a mutuje poměrně snadno, neplánovaných změn různého druhu je známa spousta, a narazí na ně kdejaký vinař. Nelze tedy říci, že šlo o jedinou odrůdu a jedinou mutaci; praotců moderních odrůd je zřejmě celá řada. Tuší se to například o Chrupce bílé a Chrupce červené nebo Muškátu žlutém, které jsou zřejmě už ze starého Egypta. Dá se to také předpokládat o řadě červených středomořských odrůd, třeba Sangiovese. Všeobecně se věří, že na Blízkém východě začal tento proces podstatně dříve, než v západní Evropě, a mnoho badatelů předpokládá import prvních ušlechtilých odrůd z východu na západ. Je to zřejmě jen částečná pravda, například u těch Muškátů.
Divoká lesní réva ale rostla od počátku i dál na západ, a nic nebránilo tomu, aby si tu místní obyvatelé nevypěstovali z lesní révy víno vlastní. Tramín červený je přesně jedna z těch odrůd, kterou lze z něčeho podobného podezírat. Má drobné červené hrozny, které ale dávají bílé víno pro nedostatek barviva. Vzniklé víno vyniká velmi aromatickou a výraznou chutí. Základní chuť bývá popisována jako čajová růže, a je opravdu snadno odlišitelná od čehokoli jiného. Různých složitých chutí a vůní bývá v Tramínu plno, podle místa původu. Divoká lesní louka, luční květy, dokonce citrusové plody nebo čaj – je toho celá řada, co lze ve víně nalézat. Rozhodně se neděje, že by to bylo víno nudné nebo jednoduché. Tramín má velice nízké výnosy, a v nepříznivých podmínkách trestá vinaře sprcháváním hroznů a dalším zmenšením bobulí, případně špatným dozráváním. V chuti pak ještě někdy sníženou kyselinou při moc horkém počasí. Nicméně přežije i tuhou zimu, a dost dobře snáší i různé choroby, které se opět projevují nikoli zkázou keře, ale ztrátou úrody. Přesně to, co by šlo očekávat od divoké lesní révy.

Není tedy vyloučeno, že je to víno starých Keltů, a že se zmínky o vinařství mohou týkat přesně této odrůdy. Věří se, že ho pěstovali staří Římané pod jménem Vitis aminea. Není jisté, že jejich Tramín byl úplně stejný, jako ten dnešní; možná šlo o celý komplex odrůd, z nichž část zanikla. Této možnosti nahrává existence tajemného bratra tramínu, jímž je Tramín bílý, ještě ve středověku pěstovaný běžně i u nás pod jménem Brynšt, a dnes se s ním prý znovu experimentuje na Kutnohorsku. Výrazněji Tramín bílý přežívá ve Franche Comté jako místní specialita, pod jménem Savagnin. I dnes občas Tramín červený zmutuje do bílé varianty, takže oba tramíny jsou geneticky zřejmě velmi blízcí příbuzní. Co se týče názvu Tramín kořenný, který se občas vyskytuje, nejde o další odrůdu, ale jen o synonymum pro jméno Tramín červený.

Jisté je, že Tramín musel vzniknout už před vpádem Hunů (5. století, konec Říma). Hunové totiž přivezli do Evropy úplně novou odrůdu odněkud z východu, s velikými a vodnatými hrozny se slabou chutí, tedy úplný opak tramínu. Toto víno bylo známo jako Hunské čili Heunisch, pěstovalo se velice snadno a dávalo velikou, leč chuťově nevalnou úrodu. Heunisch se pěstovalo ještě ve středověku, u nás pod jménem Běl velká, a později se ztratilo neznámo kam - možná přežívá v nějaké stolní odrůdě. Z příbuzenství s Heunisch lze podezírat Rakouské bílé.

Význam Heunisch pro vinařství byl zejména genetický. Setkáním Heunisch a Tramínu vzniká vlastně moderní vinařství; jejich samovolné křížení v ranném středověku má na svědomí především Pinot noir (a tím potažmo všechny další burgundské odrůdy) a v pozdním středověku Ryzlink rýnský (a tím všechny následné odrůdy ryzlinku). Dalším bratrem stejného křížení v jinou dobu je Auxerrois. Z odrůdy Chenin blanc a Tramínu vznikl později i Sauvignon.
Dalšími pozdějšími potomky křížení Tramínu jsou i Sylvánské zelené, a zřejmě i Veltlínské. A všechny tyto slavné a základní odrůdy mají potom řadu dalších potomků v moderní době (např. Pálava - Tramín x Muller Thurgau). Lze tvrdit, že v naší zeměpisné oblasti je vlastně jen málo odrůd, na jejichž vzniku se Tramín nějak nepodílel.

Rozšíření Tramínu napovídá původu jeho vzniku; opisuje historickou Svatou říši národa německého, zasahuje hluboko do Francie (Alsasko zejména), do Itálie, přes Rakousko až do Maďarska a Rumunska, a pochopitelně i do Čech, na Moravu a na Slovensko. V severní Itálii v Horních Tyrolích je obec Tramin, která hypnotizuje mnohé badatele, a přisuzují původ odrůdy právě sem. Možná je to ale spíš obráceně, a obec se jmenuje po Tramínu. V každém případě středoevropskému původu nasvědčuje nepřítomnost Tramínu na východ a jih od Rumunska.
Pěstování Tramínu prochází různými módními vlnami, kdy odrůdy staré začne dočasně masově vytlačovat nějaký nový „objev“. Lze předpokládat, že ještě hluboko do středověku byl Tramín běžný úplně všude v celé oblasti. Ve středověku se přes něj přehnala móda Pinot noir (v jednu dobu kupodivu nejrozšířenější německé víno). Potom červená vlna v renesanci polevila a přišlo období snadnějších bílých vín s větší úrodou. U nás to bylo například postupně Sylvánské, pak Neuburské a v nové době Muller Thurgau s Veltlínským. Tramín přesto nezmizel; jeho zvláštní exkluzivita chuti si udržela pozornost ve všech dobách. Opravdový kult je Tramín v Alsasku, kde nad ním Ryzlink tak úplně nezvítězil, a obě odrůdy jsou považovány za nejlepší. Obdobně berou Tramín dost vážně i Němci, Rakušané nebo severní Italové.
U nás se Tramín drží stejně vytrvale; v roce 2004 3% ploch, a zase mírně roste. Tramín vyroste leckde, ale málokde dopadne opravdu dobře. Má smysl ho zkoušet na poměrně bohatých, záhřevných, sprašových či vulkanických půdách. Důležitá je jeho averze k vápníku; to je zřejmě důvod jeho problematičnosti v Burgundsku nebo na Pálavě. S původem po lesní révě se to dá ostatně očekávat. Doporučují se také kyselé sopečné materiály (žulový porfyr, Litoměřicko a Lounsko). Po zkušenosti z Alsaska se zdá, že ideální terroir může být nedaleko od míst, kde jde nejlépe Ryzlink. Naopak tu není vůbec jasná souvislost s terroirem pro Pinot Noir. S Chardonnay se Tramín spíše vylučuje, s ohledem na vztah k vápníku. Praxe je ovšem ještě daleko záhadnější. Najít ideální terroir pro tramín není vůbec snadné.

Koexistence tramínu s ryzlinkem funguje ve Znojemské podoblasti, konkrétně v místě Dyjákovice, Vinohrady. Hodnocení místních tramínů vychází vůbec nejlépe z celé ČR - 2003 výběr z hroznů 9,20; 2004 výběr z hroznů 8,60; 2005 výběr z bobulí 9,20. Na místo má monopol Znovín, jak je v této oblasti časté. Že to je to slibné místo, potvrzují i nedaleké Maršovice, Široká; v r.2002 za 8,00, r. 2003, na vrcholu až 8,80.
Ne až tak daleko, ale již v Mikulovské podoblasti, jsou Dunajovice, Dunajovský vrch. Výsledky jsou tu méně jasné - r. 1999, pozdní sběr za 7,60 a výběr z hroznů za 6,80. V r. 2001 botrytický výběr i kabinet za 7,20. 2002 to pozdní sběr dotáhl na 8,20, ale tentýž, hodnocen o pouhý rok později, jen 6,00. V r. 2003 byl výběr z hroznů za 8,60. Celá Mikulovská podoblast vypadá dost nepřesvědčivě.
Mnohem zajímavější je Velkopavlovická podoblast, konkrétně místa, kde se daří červeným odrůdám. Je to docela překvapivá konstelace, protože v Alsasku ani v Burgundsku nic takového není. Velmi solidní jsou tramíny z polohy Bořetice, Terasy. Ty má na svědomí Jedlička a Novák. V r. 2007 to dosahovalo botrytických výběrů z bobulí, a kvalita byla víc než slušná.
Ještě daleko lepší jsou Čejkovice, Niva Hrbatá. Vlastně je to náhodný objev pátrání po Pinot noir, kdy vinař Škrobák prozradil, že odedávna byly Čejkovice vyhlášeny vynikajícím tramínem. Zjevně nelhal, protože jeho tramín 2007 výběr z hroznů je sice zvláštní a netypický, ale zároveň asi absolutně nejlepší, na jaký jsem zatím narazil, a to včetně Alsaska. Ryzlink jde při tom v těchto místech zjevně mizerně. Není samozřejmě jasné, zda se záležitost omezuje na Nivu Hrbatou – pan Škrobák tvrdí, že nikoli, a jde o celé (nebo většinu) Čejkovic. Jedna recenze chválila Tramín Zemědělské a.s. v Čejkovicích na Helesném dílu, a to v r. 2002.
Ve vedlejších Velkých Bílovicích na trati Zadní hora se pěstuje Tramín také, a také má dobrou pověst, ale zatím zjištěné výsledky tak přesvědčivé nejsou – Mádl měl 1999 pozdní sběr, 7,20, 2000 pozdní sběr, 7,60, 2001 pozdní sběr, 5,80 a 2002 pozdní sběr, 6,20. Tetur vypěstoval ojedinělý 2006 pozdní sběr za 8,00.
Málo prozkoumaným místem je ve Slovácké podoblasti Mistřický padělek, kde vyšel tramín 2002 vinaři Plešingrovi za 7,80. Ve slovácké podoblasti se vůbec věnuje Tramínům malá pozornost, a je to chyba, protože tu leckde jde dobře i pinot noir, i ryzlink, a oboje jsou to odrůdy, které jinde s tramínem koexistují velmi slušně.

V Čechách se Tramín tradičně pěstoval s velkou slávou, a hovoří se o tom, že by tu měl jít dobře. Vesměs jde ale o oblasti, které vinaři nerozumně opustili. Důležité jsou zřejmě ty sopky Českého středohoří, jak naznačuje asi nejslibnější případ Žernoseky, Pod Lovošem, kde Zámecké sklepy vyrobily 2004 pozdní sběr, 7,00, a 2005 výběr z hroznů 7,80.

Poslední a rozhodující test kvality vína je archivace. To je vlastně nejvyšší a rozhodující důvod, proč je odrůda považována za ušlechtilou a cennou. Tramín patří k těm málo bílým vínům, které ukládat lze a má to smysl; měl by vydržet v lahvi za běžných podmínek alespoň obligátních pět let, a odměnit se novými zajímavými chutěmi.

EDIT: trochu nesouvisle - jen pro otrlé
http://www.jizni-svah.cz/2010/02/histor ... fitem.html

[midewiwin]

Tak jsem dnes /vlastně už včera/ navštívila vinotéku, kde jsem posledně kupovala ten ryzlink od Kovácse, a zjistila jsem ke svému potěšení, že dotyčný pan vinárník s tímhle zdrojem čile obchoduje a je dobře zásoben.
Koupila jsem poměrně zbaběle to samé, co posledně, když nám tak chutnalo. Ale už mám předsevzetí, že příště přiberu něco dalšího.

[Argonantus]

Zpráva o ryzlincích se připravuje.
Ryzlink patří taky mezi moje oblíbené hity. Bude ještě rulandské šedé a modré, co se týče dalších, tak mi zatím chybí znalosti a zejména zkušenosti.
Kovácsovy ryzlinky jsou dost zdařilé, alespoň jak se mi zdálo. Jen mám pocit, že v poslední době nějak kdekdo nepěkně zdražuje.

[Argonantus]

Předběžná zpráva o Ryzlinku rýnském
Ryzlink rýnský se u nás pil odedávna, zřejmě kvůli jeho mlhavé pověsti špičkového vína. Mezi povolenými odrůdami je zařazen od samého počátku, tedy od r. 1941, a pěstuje se podstatně déle. Kvalita bývala ovšem poměrně prozaická; většinou to nebylo nijak úžasné víno, a převažovaly v něm kyseliny a divné ocelové tóny chuti.

Skutečná historie tohoto vína ve světě je podobně zvláštní. Vzniklo už někde ve středověku, údajně snad už v 11. století, křížením Tramínu červeného a Heunisch, s nejvyšší pravděpodobností někde v Německu, ale ani to není jisté. Po dlouhou dobu si ho totiž nikdo nijak moc nevšímal. První zprávy o tom, že existoval, máme až z roku 1435 z Německa. Díky dost pevné struktuře a velké výdrži ho přidávali do směsí, s tím, že samostatně to není moc k pití.

Ryzlink rýnský byl doslova objeven. Legenda vypráví, že se tak stalo roku 1775 v porýnském klášteře Schloss Johannisberg, kde netrpělivě čekali na jakési úřední povolení od představeného benediktinů, který sídlil až v daleké Fuldě. Kurýr se toho roku velice zdržel, takže museli neplánovaně sbírat hrozny mnohem později, než měli v úmyslu. Některé jim dokonce napadla plíseň. Tak byl jedním rázem objeven pozdní sběr a botrytický výběr. Ukázalo se, že pozdní víno je daleko lepší, než to obyčejné, a plesnivé víno dokonce ještě lepší. V dalších letech začali porýnští vinaři pěstovat Ryzlink úplně jinak, a naučili se, že toto víno vyžaduje mnohem více slunce a vyzrávání, než jiné druhy.

Ostré ocelové tóny se zjemnily v něco velice speciálního, co bývá také popisováno poněkud nevábně jako chuť petroleje nebo neutrálněji jako ryzlinkový efekt, kvůli kterému se nejvíc jásá. A skutečně, zvyknete si na to velmi rychle, a může se stát, že vám obyčejná přátelská nasládlost burgundských vín* časem připadne nudná. Ryzlink je kolosálním vínem zejména k rybě a mořským plodům. A pokud je opravdu vydařený a mocný, dá se popíjet i samostatně, i když je úplně suchý. Podobně jako lidé mlsají slané pečivo.

Ryzlinková záplava vyhnala z německých vinic prakticky na celém území předchozí nadšenou vlnu Pinot noir. Vlna se ovšem zarazila o Alpy – v opravdu teplém podnebí se z ryzlinku vytrácejí kyseliny, a mizí ten důležitý ryzlinkový efekt. Vznikne víno naprosto nudné a nezajímavé. Takže v jižní Francii, Itálii, Maďarsku nebo jižním Rakousku ryzlink není a asi nebude. Zato na sever od Alp je to odrůda zásadního významu ve všech zemích. Sláva Rýnského, Alsaského či Moselského vína, čímž se automaticky i dnes míní Rýnský ryzlink, se rozšířila nade všechna očekávání. Tehdy zřejmě také vzniklo smělé prohlášení, že „Ryzlink rýnský je král vín a víno králů“ – i když se to zřejmě spíš heslo převzaté od tokajského. V 19. století byla tato vína ceněna možná ještě výš, než Bordeaux nebo Burgundsko. Johannisberg sám měl potom postavení přímo kultovní, připomínající dnes Chateau Pétrus nebo Romanée Conti. **

Věci se zlomily během třicátých let a zejména za války. Vypukla nejprve epidemie révokazu, a pak průmyslová výroba vína, Müller Thurgau, a směska takzvaného liebfrauenmilch, příšerná nasládlá věc v cisternách. Německo začalo zaplavovat levné víno bídné kvality, velmi podobně, jako se to dělo u nás. Jádro neštěstí byla německá vášeň pro sladké víno; i drahé botrytické výběry byly stále sladší. Nakonec světoví znalci začali dávat ruce pryč od německého ryzlinku všeobecně; nadvlády v této disciplíně se ujalo Alsasko. I se 100.000 hektary plochy, tedy asi šestinásobku České republiky, bylo Německé vinařství ještě v osmdesátých letech málem mrtvé. Dnes se Německo pomalu a těžce vzpamatovává; nejprve v okolí tradičního Rýna, na Mosele, v Rheingau a okolí, a většina podstatných změn je opět spojena s rýnským ryzlinkem, ve kterém zůstává Německo velmocí. Ryzlink tu má působivých 20% a je tu jasná jednička před Müllerem Thurgau a Pinotem noir. Pokud připočteme ještě to Alsasko, jen papírově Francouzské, je to o ryzlinku vše podstatné; ostatní země jsou v této disciplíně jen statisti.

U nás bylo doposud postavení Ryzlinku rýnského poněkud podivné, přes to, že zabírá i u nás působivých 7,3% plochy (2008) a tato plocha ještě roste. Především má docela velkou konkurenci ve Vlašském ryzlinku (stejná plocha). To je víno poněkud nejasného původu, možná nějak souvisí s Heunisch, a s Ryzlinkem rýnským nemá geneticky nic společného. Vzdáleně podobná je chuť, ale „vlašák“ je obvykle ostřejší, divočejší, s výraznější kyselinou a tříslovinou. Používal se proto odedávna do různých směsí, právě jako kdysi Rýnský ryzlink, nebo do šumivého sektu. Firma Bohemia sekt by bez „vlašáku“ asi nemohla existovat. Teprve v posledních letech ho dokázali špičkoví vinaři (Michlovský, Mikrosvín) na špičkových tratích (Perná, Goldhamer) vypěstovat v něco, co je místními znalci velmi ceněno, ale vinařský svět to zatím dost ignoruje.
Kromě Vlašského ryzlinku jsou tu i další děti a bratranci, zejména Müller Thurgau, (křížení Ryzlink rýnský x Madlenka královská, vznikl 1882). Ten za komunistů zabíral šílených 20% plochy našich vinic, a má velký podíl na poklesu úrovně našeho vinařství. Stal se u nás ještě větší metlou, než v Německu. Mnozí znalci tvrdí, že z něj lze vypěstovat za ideálních podmínek skvělé víno, ale já se s ním nikdy nesetkal, a přiznám, že ho odmítám hledat. Dnes plocha klesla na lidštějších 10,2%, a klesá dál, ale stále je to naše nejrozšířenější odrůda.
Mnohem nadějnější potomci jsou Pálava (Müller Thurgau x Tramín, 1977), a Kerner (Ryzlink rýnský x Trolínské, 1929, u nás 2001). Zatím jsou poměrně vzácní, ale je to módní a rostoucí záležitost. V zásadě se k nim lze chovat jako k ryzlinku, s podobnými výsledky, jen v archivaci na pravý ryzlink nemají. A pokud jde opravdu o vrcholně povedený ryzlink rýnský, nemají na něj podle mne ani v chuti.

Náš problém je totiž od počátku stejný, na jaký narazili kdysi již ti Němci na Rýně – Ryzlink rýnský vyžaduje perfektní zralost, jinak není k ničemu. Přes to, že je ryzlink běžné víno, které lze vypěstovat poměrně snadno a donutit ho i k vysokým výnosům, je docela možné, že na podařený exemplář běžný český konzument vlastně nikdy nenarazil. To, co se předvádělo v minulých padesáti letech by zřejmě přivedlo Alsasany k velikému veselí. Řečí čísel to vypadá tak, že na běžnou českou odrůdu (třeba právě Müller Thurgau) je třeba 130-145 opravdu slunečních dní za rok, kdežto pro ryzlink 165-180 dní. Což je rozdíl právě pro naše krajiny velmi napínavý, a hraje v něm roli třeba i smog – u Prahy na ryzlink zapomeňte. A chce to nejlépe ten pozdní sběr. Kabinet je pak naprosté minimum, a jakostní ryzlink je vlastně nezralý ryzlink. Ostatně, kvalitě ryzlinku napovídá barva – čím je zlatější, tím lépe to zrálo. Pokud se zadaří ve skvělý rok na skvělém místě i výběr z hroznů nebo něco podobného, pak to chce zase skvělého vinaře, aby výsledek neutopil v cukru. Jemné rozdíly v poměru sladkosti, ryzlinkového efektu a dalších chutí jdou potom na účet vkusu vinaře i zvláštností terroiru; údajně je ryzlink poměrně proměnlivá odrůda, i když z běžných českých zkušeností to tak možná nevypadá. ***

Někdo ze znalců řekl, že vůbec ve vinařství zkouší nejprve ryzlink, aby zjistil, jak je vinař schopný. Považuji to za dost drastickou a ne úplně spravedlivou zkoušku, protože na řadě míst ryzlink moc nejde, a přesto tam jde leccos jiného (například pinotový šaman Jaroslav Springer z Bořetic by zřejmě v tomto testu propadl).
Na ryzlink je tedy především třeba slunce a jižní svah, všechno ostatní je vedlejší. Není nutná velká vlhkost, ani nějaká moc speciální bohatá půda; ideální bývají obyčejné břidlice. Najít ideální terroir je přesto docela nesnadný úkol, kvůli tomu sluníčku.

Všeobecně se tvrdí, že to jde nejlépe v nejjižnější Znojemské podoblasti. Jasně se nabízí kultovní Podmolí, Šobes, kde má být poloha všech poloh v celé střední Evropě.
Rýnský ryzlink se tu zrovna pěstuje, a podle všeho teorie funguje – místní ryzlinky sbírají nejvyšší myslitelná ocenění, v ročníku 2000 kolosální známkou 9,60, pozdní sběr 2002 dokonce 9,80, nicméně 2005 to bylo příliš sladké a jen za 7,80. Poloha je ovšem tak vyhlášená a slavná, že tu už nelze koupit levně, Znovín chce za svoje zázraky okolo 300,- Kč, a má tu monopol, takže na něj nelze vyzrát. A řekněme to rovnou - Šobes od Znovínu je ve dvou řadách, jedna je sladká (červené nápisy a půllitrovky), druhá suchá (třičtvrtělitrovky). Rozdíl v chuti je značný.

Příklad koexistence ryzlinku s rulandským modrým představují Stošíkovice, u Tří dubů, kde vinařství Reisten dosáhlo r. 2003 s pozdním sběrem 8,60, a Strachotice, U Kamenů, kde dosáhl Znovín 2003 jakostní 8,00. Testů je ale příliš málo na to, aby to něco zaručilo.
Jiná jasná trefa je v Mikulovské podoblasti, obec Perná a slavné tratě Železná, Goldhamer nebo Purmice. Tady to mají pod palcem Mikrosvín nebo Michlovský, a dosahují rovněž závratných hodnocení. Ryzlink rýnský od Michlovského, Purmice, 1999 pozdní sběr, má 9,00. Kromě ryzlinku je tu i kdejaká jeho odvozenina, především „vlašák“, a také tu vlastně vynalezli Pálavu. Takže ne všechno místo je pro ryzlink, A co je horší, ceny jsou často ještě daleko závratnější. Za perfektní místní ryzlink dáte dnes už běžně 500,- Kč, a to leckoho otráví. Spásou jsou občasní místní malí vinaři, jako třeba Popela.
Dunajovice, Zimní vrch je další zajímavé místo. Zdeněk Peřina, 2005 výběr z bobulí za 8,60. Peřina je původní sklepmistr z Valtic, a sám dělá vína lepší, než v původním podniku.

Velkopavlovická podoblast v této disciplíně moc nevyniká. Má smysl hledat směrem na jih, kde se ještě téměř zvedají Pavlovské vrchy (Věstonicko). „Červená oblast“ Bořeticích nebo Velkých Bílovicích je na ryzlinky celkem nepřesvědčivá.

Slovácká podoblast se naopak pyšní tím, že je pro ryzlink velmi vhodná. Nejsem si jist, kde a proč tato teorie vznikla. „Bzenecká lipka“ mne nijak moc nepřesvědčila. Občas se blýskne na časy, jako v případě Polešovice, Újezdec, v roce 2005, výběr z hroznů, 8,40, autorem bylo Vinium Moravicum Bzenec. Osobně bych za tuto oblast nedal ruku do ohně a hledal bych tu spíš jiné odrůdy.

V Čechách se na první pohled zdá, že je tu výrazně severně od Moravy ryzlink bez šance. To naprosto vyvrací případ trati Mělník, Liběchovská, kde Bc. Vondrák už řadu let páchá jeden botrytický ryzlink za druhým, například 2000 výběr z bobulí botrytis, 8,60. Zkoušeli jsme rok 2005, a hodnotil jsem 8,40 s dodatkem, že tento ryzlink by se v Alsasku rozhodně neztratil. Skvělé. Dobře vypadá i trať Mělník, Neuberská, kde Školní statek Mělník dostal 8,00. Všeobecně hodně slunečné polohy ve Středohoří mohou mocně zabodovat, a nemá smysl nijak je podceňovat proti Pálavě.

Co se týče archivace, pak v této disciplíně pravý Rýnský ryzlink mezi bílými víny přímo vyniká, a má velmi málo soupeřů.**** A to zejména ve srovnání se svými bratry a bratranci. Opravdu podařený ryzlink má cenu nechat zrát v lahvi i deset let.

*EDIT (2017)- zde jsem netušil, co plácám. Přátelská nasládlost! Mladé burgundské chardonnay je naopak ještě daleko ostřejší, než ryzlink.

** EDIT - a dnes opět má. Ryzlinky z Mosely od Egona Müllera nebo Prüma, z Rheingau z Johanisbergu nebo z Aslaska od Trimbachu (Clos Ste Hune) jsou dnes opět mezi nejdražšími víny světa.

*** EDIT - i tady mi chyběla zkušenost. Ryzlink je vskutku proměnlivý až drasticky. Moselský může mít jen 8% alkoholu, lehké veselé pití, připomínající tramín; ryzlink z Rheingau má obrovské tělo, často podpořené horou cukru v pozadí, a ryzlink z Alsaska má speciální finesu a sklony k těm petrolejovým efektům.
A hodně toho mají na svědomí samozřejmě vinaři, protože tradiční postupy se zřejmě podstatně liší.

**** EDIT - dnes bych dodal - nemá mezi bílými suchými víny vůbec žádné soupeře. Důkazem mi byl fantastický ryzlink z roku 1959.

[Vallun]

Argo - díky, výborný článek...člověk by i skoro dostal na Ryzlinka chuť... kdyby za a) neměl v paměti předchozí pokusy... a za b) neměl vyhlédnutého jednoho na pohled ábječného tramína červeného, výběr z hroznů;)

[maYda]

Argo, jseš hotovej básník, ale číst to, když jeden bere antibiotika a nemůže si k tomu nalít nějaký ten vzorek je hotový mučení...
Myslím, že jen mi to doktorka dovolí, vyrazím do ulic shánět tramín.

[maYda]

Mimochodem,kdyby se mi náhodou povedlo to diplomaticky zařídit, abych byla pozvána, je nějaká nálevna, kterou můžeš doporučit? My si obvykle dáváme víno,když vezmeme děti na pizzu, ale myslím, že většina pizerií má víno spíš průměrné.

[Vallun]

maYda - potom doporučuji navšítvit alberthypermarket nebo jaks e ta zhůvěřilost nyní jmenuje - maj tam výše uvedenou libůstku (tramín červený, výběr z hroznů, více si nepamatuji) za 169,- Kč, což mi přijde jako podezřele slušná cena:) Sám jsem jej ještě neochutnal, ale chystám se na to, jak příležitost dovolí:)

ad pizzerie - jde prý občas sehnat slušné červené italské za rozumný peníz...údajně v Koloseu, pokusims edoptat, zda ještě jinde, červené ale není nci pro mne...

[Argonantus]

maYda:

S hospodami je to složité; zatím se jen rozhlížím a čtu Belcarnena, protože úspěch je spíše náhodná záležitost. A hospody mívají špatnou vlastnost, že láhev je až o 100% dražší, než v krámě. Inteligentní výběr vína aby pohledal.

Spíš tu inzeruji zajímavé koutky vinoték, kde mají leccos, když se to dá dohromady.
Paní v Austrii v průjezdu má ty Znovíny podle míst, včetně Šobesů, Tramínu z Dyjákovic, žlutého muškátu a podobně. Znovín je prazvláštní firma, která vědecky bádá v těch terroirech, a vzhledem ke všeobecnému zdražování začíná být i relativně levná. Jejich řada VOC udává také místa vzniku, a někdy tam jde najít hodně dobré lahve.

Pak je ten Gorazd, v Gorazdově ulici, naproti zabitým parašutistům. Kolosální výběr českého vína (včetně občasného Vondráka s jeho ryzlinky) a spousta zajímavých malých vinařů, včetně Škrobáka.
Hodně velký výběr má prodejna potravin na Můstku. Na sámošku až překvapivě.

Ale nejdůležitější je vaše světonázorová orientace, zda jste na sladké, nebo ne; pokud ano, pak kromě tramínu (často dost sladkého) hlavní hit tepre přijde v dalším díle seriálu.

[Argonantus]

Tak jdu na to.
Předběžná zpráva o Pinot gris čili Rulandském šedém
Rulandské šedé je prakticky všude po světě zváno Pinot gris. V Německu ho šířil obchodník J.S.Rulandus, a díky němu se rozšířilo místní německé označení Ruländer pro většinu Pinotů. V době, kdy nám bylo řečeno, že nemůžeme překládat slovo Pinot jako burgundské (což běžně dělají Američani), neznámo proč jsme chytili podivného německého označení. Je to dost matoucí jméno. Původní český název ze středověku je Roučí, týkající se především Pinotu noir (Roučí modré), ale odvozeně i Roučí bílé a Roučí šedé. Údajně proto, že malé a husté bobule vína na hroznech připomínaly ROUno beránČÍ, ale co je na tom pravdy, to také není jasné.

Postavení Pinot gris je nejnázorněji vysvětleno lahvemi vinaře Klipfela z Alsaska. Nejvýše ceněné Grand cru mají troje různé nálepky; Gewurztramin je červený, Riesling modrý a Pinot gris zelený. Zbylá čtyři tradiční vína běžně této výjimečné kvality nedosahují a netřeba pro ně vymýšlet barvy. Zelená vyjadřuje povahu vína perfektně; Tramín je tak trochu červený, vzhledem hroznů i chutí; ocel v Ryzlinku je jasně modrá, a Pinot gris, to je prostě zelený klid a pohoda.
Pinot gris se historicky velmi těsně váže k cisterciáckým mnichům, kteří ho šířili po Evropě, spolu s dalšími pinoty. Je zřejmé, že réva je mutací Pinot noir; nemůže být tedy starší, než Franská říše, kde o něm ještě není zpráv, a je otázka, zda existoval už ve 12. století, kdy cisterciáci vznikli. Nejzazší bod je počátek 14. století, kdy už ho prokazatelně dovezli do Maďarska, což mu dalo místní název Szürkebarat (šedý mnich). Přesný okamžik vzniku chybí.
Asociace šedých hroznů s šedými mnichy je také velmi ilustrativní. Při pití se člověku okamžitě vybaví tlustý a spokojený mnich. Chuť je dokonale kulatá, dá-li se to tak vyjádřit, a pokud se o nějakém vínu říká, že je tělnaté, pak je to také přesně Pinot gris. V horším případě je až přímo obézní; to když se to přežene s cukrem a extraktem. Pinot gris má také svůj speciální chuťový efekt; je to jakýsi dojem sladkosti v dochuti, který se ovšem rozplyne a sladkost to není. Má to na svědomí glycerol. Přispívá to k celkově pohodovému vyznění vína – žádná dramata, žádné vražedné kyseliny, žádné komplikované zatáčky. Kdo má rád sladší vína a obává se kyselého, pro toho je Pinot gris ideální. Nejlepší Pinot gris musí však zejména udržet základ kyselin, aby se nedostavila ta „obezita“ a únavnost. A samozřejmě, aby se vůbec nějaké efekty dostavily, je třeba i zde slušná zralost, ideální na pozdní sběr.
Na rozdíl od jiných druhů však i ne zcela povedený Pinot gris není žádná katastrofa; i jakostní je příjemné a pitelné víno. Vlastně si vůbec nepamatuji na láhev Pinot gris, která by mi vysloveně nechutnala.

Pinot gris má skoro stejně slavného bratra, Pinot blanc. Vznik tohoto vína je úplně stejný; je to mutace Pinot noir. Někteří předpokládají, že jde možná o druhotnou mutaci Pinot gris, které je o trochu starší. Těžko říci – v každém případě jsou obě vína velice podobná, mají stejný původ, šířila se současně a často se také pletou. Ve starších dobách se zřejmě běžně vysazovala na vinici spolu, a míchala se. Všeobecně se respektuje, že Pinot gris je víno ušlechtilejší, které dosahuje lepších kvalit. V chuti je Pinot blanc lehčí, dojem sladkosti chybí, a pokud dozraje špatně, je přímo kyselé a nepříjemné, což se nedá žádným ležením zachránit.

O rozšíření Pinot gris i Pinot blanc lze říci, že je přesně tam, kam ho ti cisterciáci dovezli; ve Francii, v Německu, u nás a v Rakousku, v Maďarsku, v severní Itálii. Přestože jde o skvělé víno, které je schopné dosahovat mocných kvalit, snad v žádné zemi nikdy nepřevládlo, a dokonce ho lze považovat leckde za vzácné. Jeho postavení tedy připomíná Tramín – všude je, ale nikde ho není moc.
Němci se ostatně časem věnovali všeobecně spíš ryzlinku a velkoprodukci; Maďaři zmizeli ve svých místních odrůdách, a v Burgundsku všechny bílé pinoty vyhubilo Chardonnay. Docela slušná móda je v poslední době v Itálii coby Pinot grigio, v lehčí variantě, kde funguje jako běžné a laciné víno. Takže opravdový kult a sláva zůstává snad jedině v Alsasku, kde má vyčleněné ty Grand cru vinice.

U nás je Pinot gris známo zřejmě hluboko od středověku, protože i k nám dorazili cisterciáci, a to dokonce už ve 12. století. Nevíme, zda v té době už Pinot gris měli, a tím méně, zda ho vzali s sebou. Spíše se předpokládá, že dorazilo až ve 14. století, vedle mnohem slavnějšího Pinot noir. Réva vyžaduje sice solidní polohy, ale není nijak zvlášť těžké ho vypěstovat do velké kvality. Kdovíproč nevytlačilo jiná vína, jejichž konkurence nebyla kvalitou nijak oslnivá. Hlavní viník byl ve středověku na vrcholu slávy vinic zřejmě Tramín bílý čili Brynšt. Tehdy měly, mimochodem, naše vinice impozatních 27.000 hektarů, z toho 5000 v Čechách. Později v dobách po Bílé hoře naše vinařství prožívalo nejprve invazi Sylvánského zeleného, pak Neuburského, a nakonec Mülleru Thurgau. Cílem byla jednoduchá velkoprodukce a uspokojení místních požadavků, o nějaký vážně míněný obchod nikdo neusiloval. Vinařství všeobecně spíš upadalo.
Za prvorepublikové a komunistické apatie bylo Pinot gris zřejmě absolutně nejlepší víno na trhu. Ostatní stejně kvalitní odrůdy s ním prohrávaly, protože chybami při pěstování trpěly daleko hůře. Pinot gris lze také samozřejmě zkazit, ale snad nikdy nedopadne úplně špatně. I dnes je v pochybnostech a nedostatku informací pravidelně nejlepším vínem neznámého vinaře. Logicky by šlo proto očekávat v devadesátých letech invazi Pinot gris. Osobně by mi podobný vývoj, kdy by laciný Müller Thurgau byl nahrazen laciným a jednoduchým Pinot gris rozhodně nevadil. Nic takového se ale nestalo, a neděje se to ani dnes. Plocha vzrostla z 1,6% v roce 1999 na 4,1% v roce 2008. To už je sice slušné, ale stále nijak zdrcující. Postavení Pinot Blanc bylo lepší, ale plochy se postupně vyrovnávají. Důvodem udržování Pinot blanc jsou zejména šumivá vína.

Perfektní Pinot gris vyžaduje hlubší půdu, i když funguje slušně i na písčité nebo štěrkovité, a vždy dost slunce, jako většina kvalitních odrůd. Jeho koexistence s Pinotem noir a dalšími pinoty je jasná už díky původu. Najít slušný terroir pro Pinot gris není tedy moc těžké; horší je najít nejlepší terroir.

Ve Znojemské podoblasti v Podmolí, Šobes, se Pinot gris pěstuje, nicméně jsem objevil jen sladkou varinatu, která ve mně budí množstvím zbytkového cukru hrůzu. Pinot blanc tam je také, a prý je skvělé. A docela drahé.
Stošíkovice, u Tří dubů, je dobré místo na Pinot noir, a celkem přirozeně i na Pinot gris. Znovín dosáhl v roce 2004 výběrem z hroznů 8,20.
Jiné Znovínské místo je Vrbovec, Vinná hora. 2003 výběr z bobulí to dotáhl na 8,60.

Mikulovská podoblast je na pinoty dost nepřesvědčivá. V Perné se Pinot gris skoro nepěstuje, a když, tak za moc nestojí. Největší a celkem ojedinělý úspěch je Dunajovice, Dunajovský kopec, r. 2003 ve výběru z hroznů na 8,60.

Velkopavlovická podoblast je zřejmě naopak úplně nejlepší. Bořetice, terasy, Jedlička a Novák, 2007, výběr z hroznů, botrytis, barrique. Tohle netypické víno považuji za skvost. Opět jasná koexistence s Pinotem noir.
Má také smysl hledat ve Velkých Bílovicích, Zadní hora. Mádl, 2004 pozdní sběr, 9,00
2006 pozdní sběr, 7,60. Vladimír Tetur na trati Úlehle 1999 kabinet, 8,40.

Slovácká podoblast opět obsahuje náhodné a málo prozkoumané zásahy; i tady není beznadějné rulandské šedé hledat.

V Čechách zřejmě nemá cenu hledat zázraky. Což ovšem neznamená, že bych i zde neobětoval hektary Müllera Thurgau za Pinot gris i prostřední kvality.

Archivace rulandského šedého je možná a vhodná, a lze čekat standardních 5 let. Solidní víno vydrží i naložení do dubových sudů a barrique; dosahují se tím další speciální příchuti, například vanilka. Dvě konkrétní zkušenosti s barrique mám naprosto skvělé; v jednom případě Pinot blanc ze Zaječí, v druhém již zmíněný Pinot gris Jedličky a Nováka r. 2007.

[maYda]

Objevila jsem zapomenutý vánoční dárek - Ryzlink vlašský z Velkých Pavlovic, pozdní sběr. Což mně přivádí na otázku, jaký že je rozdíl mezi oběma ryzlinky.
prosím nemlátit, pokud se to tady už nějak probíralo a moje hlava sklerotická to už vypustila ze svých závitů.

[Argonantus]

Viz zpráva o ryzlinku.
V pojednáních o mých oblíbencích zkouším zdrtit i příbuzné typy a odvozeniny.

[Vallun]

Vína roku 2010

Tedy, ono je to jen pár upoutávkových obrázků, ale i tak... Hned to první, výběr z cibéb moravského muškátu, pro mne jako dělané;)

EDIT: Frantíci pančovali Pinot noir pro americký trh morlotem a shyrahem...

Jako obvykle pro zvědavé je více info v diskusi, kde se ozval i mr. Belcarnen s odkazem na své stránky:)

[Argonantus]

1) Těch šest vín, co je k vidění, vypadá skutečně nadějně.
O Heleně Glosové se mluví v poslední době často a dobře; například recenze na chardonnay za impozantních 8.80. http://www.ovine.cz/web/structure/33.ht ... ey=cz_5188
Konkrétně tenhle muškát bude na mne asi moc sladký, to chardonnay bych určitě zkusil, ale asi mám s ročníkem 2002 smůlu.
O Šebestovi nevím nic, ryzlink vlašský není můj typ, ale špatné to být určitě nemusí. Bohužel neříkají místa původu, to by napovědělo víc.
O Teturovi, který je z Bílovic, se mluví dobře už hodně dlouho. Irsai Oliver je vychytávka lehce muškátoidní.
Spielberg patří mezi vznešené vinaře, bílá rulanda, to bude v poho.
A Michlovský je sám veliký velikán, pan docent z Valtické školy, kterého ctí každý Moravák. Sauvignon bude bomba. Jediné nebezpečí může být cena.
Glos bude zřejmě ten od Glosové.... Na Cabernet nejsem, ale solidní víno to je určitě. *
Pro nadšené experimentátory jsou to všechno slibné tipy.

2) Likvidace zapomenutých a lehce podezřelých lahví pokračovala sérií modrých portugalů. U nich došlo až úplně na špunt, a vzpomněl jsem si na maYdu.
Nejpodivnější exemplář byli Templáři, modrý portugal 2004, barrique. Záhadný dovětek – lahvováno 2008.
Věda praví, že to je nesmysl – portugal se má pít hned, jinak může být už jenom horší, a barrique je na tak lehké víno dost podezřelá metoda. Vypadá to, že víno tak nějak zapomněli někde v koutě v sudu.

Po otevření přišlo překvapení – výrazná odrůdová vůně, pevná a sympatická chuť. Portugal jak o svatém Martinu. Už to vypadalo na téma „kterak se věda mýlila“ jako u nedávného Pinot noir z Pavlovic, či této
http://www.ovine.cz/web/structure/33.ht ... ey=cz_5193
optimistické historky. Leč asi do hodiny přišla pointa. Vínu se výrazně měnila chuť, stárlo úděsnou rychlostí, jako ten záporák z Poslední křížové výpravy Indiana Jonese. Rozdíl byl dokonce patrný mezi skleničkou, nalitou o deset minut dříve. Začalo to být výrazně kyselé a protivné, a poslední loužička byla vysloveně octovatá.

Mravní naučení je jasné – přes různé zázračné lahve, které přežily vše, věřme přece jen vědě.
Modrý portugal, Zweigeltrebe, Dornfelder a všechny tyhle divné červené potvory, stejně jako rosé, muškáty či neznámé záhadnosti je třeba koupit jen v případě, že je hodláte hbitě vypít. Rozhodně ne je odložit do poličky „až někdy možná“, protože pak se stane divný efekt, že na ně nějak furt nemáte náladu a předjíždí je v pořadí něco slibnějšího. A najednou je z toho mnohaletá omáčková záležitost.
Solidní odrůda je solidní také proto, že se zapomenutím v lahvi spíš zlepšuje.

3) Stran té causy s Pinotem - podvodníci jsou všude; hlouběji v Belcarnenovi je podvod, který se týkal dokonce Zaječího.
http://www.jizni-svah.cz/2008/01/neznm- ... on-vn.html
Laikům lze namluvit cokoli. Myslím, že směs Pinotu a Merlotu by mi připadla přinejmenším podivná - chovají se dost opačně.

* ještě by se asi slušelo dodat, že tady čtu, že Cabernet Moravia vyšlechtil nějakej Glos.

[Argonantus]

Tak ještě definitivní discussion killer v této debatě:

Předběžná a krácená zpráva o Pinot noir čili Rulandském modrém
Rulandské modré je po světě zváno nejpřesněji Pinot noir, jak bylo vysvětleno u Pinot gris. Jindy také prostě jako Burgundské (Burgundy, Burgunder, Spätburgunder apod.) Z rodiny vín Pinot je zdaleka nejdůležitější, nejslavnější a nejstarší. Pokud se tedy mluví o Pinotu jenom, bez dalšího přívlastku, pak je zřejmě míněno právě tohle červené víno.
Pinot noir vznikl samovolným křížením Tramínu červeného a Heunisch, podobně jako třeba Ryzlink rýnský. Stalo se tak velice dávno. Cisterciáčtí mniši pěstovali Pinot noir od samého začátku své existence (1098), a zřejmě ještě před nimi benediktini. Jeví se dokonce i důvodné pověsti o Karlu Velikém a burgundských vinicích; v tom případě by vznik odrůdy šlo zařadit před rok 800. V každém případě mniši velkých řádů v Burgundsku objevili naprosto výjimečné vlastnosti této odrůdy, a udělali z ní první kulturně a záměrně pěstované odrůdové víno. Vinice Clos de Vougeot vznikla už ve 12. století, a funguje nepřetržitě dodnes.

Pinot noir má tedy za rodiče dvě bílé odrůdy, ale je při tom červený. Barva slupek pochází zjevně z Tramínu, nicméně je koncentrovanější a schopná zbarvit celé výsledné víno. Dužina hroznů ovšem červená není, a to umožňuje drcením hroznů vyrábět tzv. klaret, víno bílé barvy, ovšem s chutí Pinot noir. Tento trik je podstatný zejména pro pravé šumivé víno z Champagne, které vzniká kombinací Pinot noir, Chardonnay a Pinot Meunier.

Jiný důsledek toho, že Pinot noir je ne tak úplně červené je patrný u jeho následných mutací, které jsou skoro vždy bílé. Za dlouhou dobu existence je jich zřejmě celá řada. Kromě nejznámějšího Pinot gris a Pinot blanc je to zřejmě i Pinot meunier, u kterého se dlouho věřilo, že to je naopak předchůdce Pinot noir. Jde o bílé víno prostřední kvality, s vysokou kyselinou, které má podobné agresivní vlastnosti, vhodné pro šumivá vína jako Vlašský ryzlink nebo Pinot blanc. Užívá se ho proto zejména jako základ pro šampaňské, samostatně se vyskytuje jako zvláštnost, v Německu zvaná Schwarzeriesling. Kromě toho jsou i další mutace, které se nerozšířily; na jedné burgundské vinici se pěstuje speciální bílá varianta Pinot noir.

To, že s červenou barvou Pinot noir to není jednoznačné, si lze všimnout i ve sklenici. Pravý a nefalšovaný Pinot má v tenké vrstvě u okraje sklenice zlatý či nahnědlý odstín. Velmi často je také barva Pinotu méně výrazně červená, do cihlova, někdy až překvapivě světlá. Pokud je Pinot dokonale tmavý jako Cabernet, lze se obávat, že vinař ho vylepšoval nějakou barvířkou, například Dornfelderem. V horším případě tím lze dosáhnout neblahé důsledky na chuť vína, v lepším případě to žádný význam nemá.

Co se týče chuti, pak každé víno má svoje příznivce; ale podle mne není náhoda, že Pinot noir má tyto příznivce po celém světě. Především je úplně jiné, než ostatní červené odrůdy. Ihned ho poznáte. A přesto je proměnlivé; přesně takové, jaké chcete, aby bylo; stačí jen najít ten správný terroir. Proměňuje se až neskutečně – jen na úzkém pásu nejslavnějšího Cote de Nuits zvládne desítky, a kdybychom připočetli i vliv vinaře, pak stovky variant. Nemálo lidí tvrdí, že je Pinot noir ze všech odrůdových vín absolutně nejlepší, a soutěžit s ním mohou jen obzvláště důmyslná cuvée. Soudě podle ceny za burgundské Pinoty to přesně tak vypadá.
Můj osobní a soukromý názor je, že s opravdu vydařeným Pinot noir nemůže soutěžit vůbec žádné víno. Začne to už vůní, která je nezaměnitelně úžasná, a pokračuje chutí, která je prostě koncentrovaná pohoda. Podařený Pinot noir musí být vyzrálejší, alespoň do pozdního sběru, což nejde všude.
Ale vášniví milovníci vína (ovine.cz a jinde) už mnoha experimenty zjistili, že tenká a lehká jakostní Pinot noir mohou mít při skladování nakonec lepší vlastnosti, než těžkotonážní výběr z hroznů; podezřelé kyseliny se někdy zalomí zráním v lahvi. Nelamte nad nimi hůl.

Otázka archivace je v případě Pinot noir přímo kardinální; v Burgundsku je tím dosažena polovina efektu. Premiere cru vydrží běžně patnáct a více let, Grand cru je před desátým rokem věku škoda otevírat, a vydrží klidně dvacet i více. Pečlivé experimenty serveru ovine.cz vedou ale k určité skepsi; pět let vydržely zatím u nás jen některé solidní exempláře, a deset let naprosté výjimky (Kovács, Novosedly 1999). Ve slabých ročnících jsou naše Pinoty tenké a časem nudné, v dobrých letech zase bývají „přepálené“, a zvláště vyšší přívlastky se lámou do podivných vad a cukrovité neurčitosti. Takže zatím lze doporučit jen těch „standardních“ pět let.

Kromě vypiplání Pinot noir do maniakálních detailů zapříčinili burgundští mniši úplnou lavinu módy Pinot noir po velké části Evropy. Tato vlna sledovala šíření klášterů clunyjského a cisterciáckého řádu, tedy 12., 13. a 14. století. Kromě Burgundska ve Francii ovládl Pinot noir vše na sever a východ od Loiry, a dodnes je velmi oblíben v Alsasku či v Champagne. V Německu vznikl na Rýně klášter Eberbach jako první bašta kulturního vinařství; ve středověku se zde stal Pinot noir úplně nejčastějším a nejoblíbenějším německým vínem, který vytlačil do ústraní řadu starších archaických odrůd bílých (Elbing, Trolliner, bohužel i Tramín). Červená záplava dosáhla našich hranic v době Karla IV., a Pinot noir pokračoval na Moravu, do Rakouska a do Maďarska. Tam se vpodstatě zastavila, protože tu rostou červené odrůdy jiného druhu.
Potom následovala v Německu i u nás další vlna bílých vín, v čele s Ryzlinkem rýnským. Ukázalo se, že Pinot noir je odrůda velmi složitá, nesnadno pěstovatelná, která hodně prověří umění vinaře. A burgundský terroir je přímo nemožné napodobit; pokusy jinde dopadaly daleko méně přesvědčivě. V době, kdy se v 19. století hlavní modlou stal výnos a „levné víno pro dělníky“, bylo o osudu tisíců hektarů s Pinot noir rozhodnuto. Dílo zkázy pak dokončil révokaz. Vznikl stav, který zhruba trvá dodnes; Pinot noir je rozšířeno v dost nepochopitelných ostrovech po celém bývalém území Svaté říše římské národa Německého. Je to víno běžně známé, ale nikoli masově pěstované; další případ, podobný Tramínu.

V tomto případě to ale není konec světové historie. Kult Burgundska trval, a ve 20. století postupně zastínil i kult ryzlinků a Rýna. Cena vín rostla postupně do astronomických výšin. Bordeaux má svých 60 Chaetaux a hodně přes 100.000 hektarů převážně červeného vína. Burgundsko má z 22.000 hektarů – tedy velikosti podobné Moravě – většinu vína bílého a další ohromnou část Beaujolais; na Pinot noir ve skutečnosti zbývá méně než 5000 hektarů, a celá ta hlavní sláva se odehrává na ploše ještě daleko menší. Bohatí milovníci vína jsou ochotni dát za láhev Grand cru téměř cokoli, ale lahví je prostě beznadějně málo. Tlak na nalezení dalšího Burgundska je proto obrovský, a je to obzvláště lákavá výzva pro místa, kde je příliš chladno na Cabernet. Tím se ke konci 20. století zjevily na scéně hodně zajímavé Pinot noir z Oregonu, Kalifornie, Chile, Austrálie a Nového Zélandu.
Nejen to; místa, kde tradice Pinot noir kdysi byla, oprašují svoje vědomosti. Sice velmi roztříštěná, přesto je plocha Pinot noir dnes impozantní, a lze mluvit o světové odrůdě. Je to rozdíl proti skoro všem našim dalším odrůdám, které jsou v zásadě jen evropská záležitost. Ten, kdo vynikne v Pinot noir, vynikl nejen v rámci Evropy, ale vzbudí pozornost po celém světě.

Pokus Karla IV. vyrábět Pinot noir na Mělnicku je tedy něco velice aktuláního, co předběhlo dobu; ranný pokus o další Burgundsko. Kromě sazenic Pinot noir přímo z Chambertinu Otec vlasti přinvezl moudře i vinaře z téhož místa. Pokus ztroskotal; mělnický Pinot noir není s Chambertinem srovnatelný ani náhodou, jak se smutně konstatovalo mnohokrát. Nicméně v něčem přece jen nebyl marný; triky francouzských vinařů jsou zřejmě základ pro úplně celé naše pozdější vinařství. A dnes můžeme Pinot noir považovat za domací odrůdu; jsou tu staletí zkušeností.
Pinot noir u nás přežilo kombinaci Bílé hory, invazi bílých vín, révokazu, průmyslové revoluce, piva, dvou světových válek a komunismu navrch; dokonce i názor, že červená vína u nás vůbec nemá smysl pěstovat. V roce 1999 mělo Pinot noir 1% ploch, tedy asi 170 hektarů, což svědčí o velikosti bídy. V roce 2008 už je na slušných 4% čili 710 hektarů, nicméně to je ještě stále za Frankovkou, Svatovavřineckým i Zweigeltrebe. U Pinot noir by se dala plocha bez problémů ztrojnásobit, a stejně by to zmizelo všechno. Naprosto nic místního červeného z toho, co jsem měl možnost ochutnat, se ani vzdáleně neblížilo poctivému Pinot noir.

Chameleonská povaha Pinot noir nijak nevylučuje pokusy zkoušet jeho pěstování vlastně kdekoli na našem území, kde může být víno. Příjemný důsledek toho, že Pinot noir je ne až tak úplně červený, je to, že roste docela dobře i v místech, kde nemá červené v zásadě co dělat. Německá oblast na řece Ahr u Bonnu je například ještě severněji, než jakákoli naše místní vinice. Požadavky na kvalitu vinic samozřejmě jsou, a ne malé, ale není snadné je definovat; často to vyjde někde, kde by se to nečekalo. Lze zkoušet vápence, jako v Burgundsku, ale o nic horší nejsou ani hořečnaté půdy. Teoretické úvahy jsou v případě terroiru pro Pinot noir obzvláště marné; tady pomůže jen ta zkušenost, že už to v daném místě někdo kdysi zkoušel a šlo to. Hledání terroiru je proto jakousi archeologií; pátrání po názvech tratí typu „Stará hora“ nebo „Růžová hora“ napoví často víc, než geologický rozbor.

Množství zpráv o terroirech pro Pinot noir je mnoho, díky nadšené práci mnoha badatelů. Budu proto velmi lakonický. Ve Znojemské podoblasti se skrývá několik výborných poloh, třeba Hostěradice, Volné pole , či Strachotice, U Kamenů.
Mikulovská podoblast je také podivnou směsí náhodných ostrovů. Nejzajímavější je asi
Novosedly, Růžová Hora, kde Kovács, 1999 vydržel v perfektní kondici deset let, a zazářily i jiné exempláře.

Velkopavlovická podoblast je úplně nejdůležitější Pinotové území u nás. Pokud někdo hledá „další Burgundsko“, pak je to zřejmě přesně tady.
Bořetice, Terasy a Čtvrtě - sídlí tu Stapleton Springer, který vyrábí skvělá, lečř drahá vína. Velké Pavlovice, Nad zahrádky, pokračování Trkmanska a Bořetic.
Velké Bílovice – zejména Nová Hora, a Haňby. Vladimír Tetur, místní šaman.
Čejkovice, Stará hora, můj absolutní favorit. Škrobák.
Nový Poddvorov, Krásná Hora, pokračování Čejkovic a Bílovic. Sůkal a Glosová.
Slovácká podoblast je veliké území, které dobře neznám, a výsadba tu netvoří souvislé oblasti. Kromě pokračování „červené oblasti“ z Velkopavlovicka, popsané shora. Nejlépe vypadá
Rohatec, Mistřický padělek - Plešingr 2000, pozdní sběr, hodnocené 9,00, a v dalších letech ještě dvakrát za 8,60.

Česká oblast. Pinot noir je kupodivu odrůda, která má v Čechách smysl a občas i úspěch. Největší tradici má okolí Mělníka a zajímavé je i Slaný, Ovčáry.