Víno

[Argonantus]

Google na mne vyplivl po dotazu Sudoměřice celkem čtyři místa. Dvě v jižních Čechách, které znám, a které zjevně s vínem nesouvisí. Dvoje další podle všeho s vínem souvisí silně.

Hm, koukám znovu - asi jen blbne google. To bude to samé místo. Málem na Slovensku. Tam by mohl být zajímavý tramín.

[Antarel]

tak aby to bylo jasné, tak tyto Sudoměřice http://www.obecsudomerice.cz/
Mě to vyplivne jenom troje Sudoměřice (u Bechyně, u Tábora a ty naše moravské, tady jsou jenom jedny). Každopádně v těch o kterých se bavíme je přechod na Slovensko.

[maYda]

Upřímně nevím, kdo tam chodí nebo nechodí.

No, já jen že to jméno jsem poprvé slyšela v jistých souvislostech. Ovšem taky kulturních, neb šlo o křest knihy. Ta prodejna se tam objevila krátce potom, takže to neuniklo.
Jo a předtím tam byl nějaký velkosklad knih.
A to darované chardonay asi docela ujde, i když jsem ho ochutnala nevychlazené a hlavně škoda vína,když máte rýmu.

[Vallun]

Sudoměřice u Tábora mají s vínem společného velice vlemi mnoho, minimálně tedy v osobní rovině

Za typy na chardonku děkuji...

[Antarel]

Vallune, tak jestli chceš, tak přijeď v září na vinobraní do Strážnice, případně kdykoliv jindy, udělám ti průvodce To Chardonay ti možu zajistit přímo ze sudu (nádrže).

[Vallun]

Antarel - neříkej dvakrát! Aby tam envyjela celá vinná sekce RPGf;)

[Antarel]

tak jako mě by to nevadilo, klidně vám to tady zorganizuju i s prohlídkou památek. Prohlídka zámeckých sklepů ve Strážnici, když by vás nebyl nějaký velký počet, tak i prohlídka soukromých sklepů pana Botura. To ovšem nějak na kraji sezony, zas tak velký pán nejsem, abych měl přednost v sezonu. Ale přes vinobraní byste to měli i s cimbálkou a hektolitry burčáku , horší by bylo sehnat ubytování.

[Argonantus]

Čistě nesouvisle sem dám začátek téhle nudné story:

Jak jsem potkal víno I.
Na počátku byla tma a zem byla nesličná a pustá. Víno bylo součástí socialistické velkovýroby, a podstatné na něm byly zejména hektarové výnosy a hektolitry. Jak předvádí pěkný odkaz na Retro televize http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/2 ... 038-retro/ .
Víno bylo stejně sjednocené, vyrovnané a průměrné, jako vděčný pracující; všechno, co kde vyrostlo, se prostě radostně spatlalo dohromady, a protože přehnaný hektarový výnos kvalitě vína jasně škodí a vytváří protivné kyselé potvory, tak se to ještě mocně dosladilo cukrem. U výsledku bylo celkem jedno, jak se to jmenuje – chutnalo to všechno stejně hnusně.

U nás doma v české rodině bylo víno spíše jen dávná vzpomínka na cosi příjemně prvorepublikového a lehce podezřelého; k nedělnímu obědu se pilo spíš pivo. Pár těchto zběsilostí jsem coby student vypil, ale většinou to bylo spíš omylem nebo z nouze. Už si nevzpomínám, kdo otci prozradil teorii, že opravdové víno jsou čisté odrůdy. Tedy nesmí to být v litrovkách, nýbrž v menších „sedmičkách“, a nemůže se to jmenovat Růžový kavalír nebo tak nějak šíleně, ale jako reálná odrůda, která vyrostla na vinici. Takže Rýnský ryzlink, Rulandské bílé, Sauvignon, Vavřinecké, Muller Thurgau. Nechme stranou, že tato teorie má jisté mouchy a není úplně přesná; tehdy byla zcela dostatečná. Díky ní se nám stávalo, že občas někdo přinesl opravdovou láhev, většinou na vánoce nebo nějaké narozeniny, a dali jsme si opravdové víno. Dnes bych si asi o většinu těchto vín neopřel ani kolo, a prskal by i velmi prostřední vinař; neb skoro všechno bylo obětí touhy po velkých výnosech. Zůstal mi po nich v paměti nejasný dojem, že podstatou bílého vína je jakýsi akord mezi kyselou a sladkou chutí, jejich výsledkem je v ideálním případě dojem čehosi suchého a vznešeného. Ale to opravdu jen vzácně; většinou převažovala ta kyselá. Dnešní terminologií byla přinejlepším jakostní, což značí vlastně ne tak úplně zralá. Také bych určitě nesložil zkoušku, kdybych měl rozeznat bezpečně jeden druh od jiného.

Ryzlink rýnský byl například docela často pěstovaná odrůda; a bylo jí víc v Čechách, než na Moravě. Vyvolal ve mně utkvělou představu, že je v jeho chuti schované cosi ocelového, na způsob pružiny; v horším případě pak bytelná železná tyč, o kterou si člověk rozrazí hlavu. Přesto jsem měl k ryzlinku sympatie už tehdy; v tom železu bylo něco dojemně povědomého.
Rulandské bílé mělo i v nejhorších dobách velmi vyvážený ten akord mezi kyselou a sladkou; vznikl tady ten správný suchý efekt; nerušila v něm žádná ocel, ale zase hrozilo, že ta chuť je tenká jako vlas, jen se mihla a zase zmizela. Přesto ten kýžený vzdálený pocit luxusu, který víno přináší, byl u něj nějak nejsamozřejmější.
Sauvignon se hodně podobal té bílé rulandě, a za zvláštních okolností v jeho chuti šlo najít broskev jako prémii. Za horších okolností – žel, dost častých – to byla spíš kopřiva. Tohle víno mne nějak nešťastně minulo; ctím jeho kvality, vím, že z něj lze vyrobit zázraky, ale přesto jsem ho potkával hodně málo.
Šlo by také ukázat prstem na neúspěchy. Müller Thurgau byl pro mne vždycky symbol velkovýroby a plebejství. Víno, kterého bylo vždycky dost; když někdo v hospodě pátral po vinném lístku a hledal odrůdy, tohle bylo obvykle první, s čím se vytasili. V životě jsem nepil dobrého Müllera, i když devět znalců z deseti přísahá, že to možné je. Později zdědil tuhle pochybnou kategorii běžného vína Veltlín – není vysloveně nepříjemný, ale nic úžasného jsem na něm nenašel.
Víno je luxusní věc, kterou člověk nutně nepotřebuje; a dělat podřadně luxusní věci je absurdní.

[Vallun]

Argo - to kdybych já měl začít, jak jsem se dostal k vínu, tak to se musíme vrátit do oněch Sudoměřic u Tábora, respektive do nejbližšího okolí. V malé vesničce Mezno se zvoucí stála, stojí a snad i stát bude jedna stará škola, svého času základna 1. pražské pionýrské skupiny Podskaláci. Tam jsem s dvěma různými oddíly na základní a střední škole jezdil a získal nemálo poznatků - například, že neradno vařit čínské polívky v papinově hrnci. Ke konci střední školy (psal se rok cca 1997/99) jsem tam učinil jeden z mnoha pokusů ochutnat víno, které mi vždycky přišlo sice zajímavé, noblesní svou symbolikou, ale chuťově nezajímavé, kyselé či trpké. Jenže na nějaké oslavě se objevilo pár lahví bílého zvaného Perla Moravy. A překvapivě byla výborná, což odsouhlasilo i dost lidí v té době o moc povolanějších. Až zehdy jsme si na plno uvědomil, že takové věci jako název, ale ještě spíš odrůda atd. mají svůj význam. A jen o dne později začal nesnášet Mullera Th.

Od té doby se mi dařilo sem tam ochutnat nějaké zajímavější víno. Od vstupu do EU se situace výrazně zlepšila, protože díky Unii je k dostání za rozumné ceny spousta dobrého a ještě lepšího pití. Navíc jsem začal v práci spolupracovat byť jen okrajově s opravdovými znalci. Při této příležitosti jsem já, těžký disortografik, pomáhal vytvořit nové pravidlo českého pravopisu - o tom, jak psát velká písmena u názvů viničních tratí (je to stejné jako u ulic;). Během další splupráce jsem například "objevil" VSV Karlštejn, státní výzkumné vynařství, kde lze za ceny od 70 do 130 Kč sehnat zajímavé a vcelku kvalitní kousky, na druhou stranu jsme s definitivní jistotou zjistil, že odrůda Zweiglertriebe není nic pro mne.

No a pokud v pondlěí dopadne menší perestrojka na anšem oddělení pdole mého přání, tak bych měl začít s králíčkovcema spolupracovat natrvalo.

[Argonantus]

1) Mezno znám - čekávalo se tam příšerně dlouho cestou do Tábora na šraňky, než jednou slavnostně vyrobili podjezd.
2) Ke Karlštejnu se dostanu v dalších dílech tlachání, kterým zřejmě zabiju tuhle debatu, ale ona se stejně potácí na okraji sledovanosti.
3) S Zweigeltrebe jsem dospěl k podobně marným koncům. K tomu se taky časem dostanu, proč.

Jak jsem potkal víno II
Nejsem si úplně jist, jestli se červené pilo běžně i doma. Ona s ním byla už tehdy potíž – těch odrůd v sedmičkách bylo daleko méně; nešlo to tak snadno sehnat.
Představa luxusu a vznešenosti, což je vlastním smyslem pití vína, šla snáze navodit složitým obřadem chlazení vína v ledničce, orosenou hubenou lahví a zlatem ve skle, než poněkud hospodským červeným, které se dalo nalít rovnou z flašky. Odrůdy byly vlastně k mání jenom tři – frankovka, vavřinecké a rulandské modré. Kouzlo červeného jsme objevil až při veselých studentských opileckých akcích – bylo levnější a nebolela z něj hlava. Odtud závěr, že bílé mám radši, ale červeného vypiju víc.

Pokud jde o Frankovku, pak jsem k ní nikdy nenašel cestu. Zprv trpké zdá se… pak trpké… a pak zase trpké. Vypitá frankovka dělala dojem poctivě odpracované šichty, rozhodně ne radosti; a přinesla chmurné myšlenky o smyslu života. Po mnoha letech jsem teprve odhalil, že prakticky všechny frankovky u nás byly nedostatečně zralé; ona vyžaduje docela dost sluníčka, i když je to severní odrůda. A taky mají chvíli v lahvi ležet, protože dost vydrží. Ale to už bylo pro mne pozdě.

Vavřineckému je naopak třeba poděkovat; mnohokrát mne spasilo jako jediné použitelné červené v mnoha situacích. Pokud neměla hospoda ani vavřinecké, byla situace opravdu katastrofální, a bylo nutno si dát pivo. Vavřinec bezpečně drží pochybný rekord největšího vypitého množství; víno, kterým jsem se opravdu opil. Kdybych to zkoušel čímkoli jiným, skončilo by to daleko hůře. Na druhou stranu, dávno tomu; možnosti vavřineckého jsou konečné a omezené, a ke hvězdám nikoho asi nedonese. Dnes by člověk vymyslel i ve velmi průměrné samoobsluze či hospodě hned několik lepších možností; dokonce mám dojem, že Vavřinecké ani tak běžně už nemají.

Rulandské modré. Jaksi od začátku se rozumělo samo sebou, že je to nejlepší červené. Nicméně jeho nadvládě bránily dvě věci; velmi často nebylo k dispozici, a většinou nebylo zralé. Byl v něm stejný taninový svíravý efekt, jako ve frankovce, i když v daleko menší míře. Někdy bylo poněkud nakyslé. Asi jako plavání v krásném modrém moři, když máte celou dobu přivázaný řetěz na noze. Něco tomu vždycky chybělo.

Skutečně příjemné zážitky a nezapomenutelné lahve se odehrály až někdy v době vysoké školy. Jednou to byla lahev Szürkebarat ze spřáteleného Maďarska; šedý mnich. Tedy vlastně cisterciák, dodávám dnes, a první Rulandské šedé čili Pinot gris. Všechny obtíže našich bílých vín najednou zmizely; žádné železené tyče, žádná kyselost; chuť jako hrom, o kterou se člověk mohl opřít. A speciální sladkost, která se najednou rozplyne, a vlastně sladkostí není. Rulandské šedé se začalo pomalu zjevovat i u nás, a platilo, že je asi nejlepší, co je na trhu.
Nejlepší červené je modré, a nejlepší bílé je šedé.
Všechno, co laik čeká od bílého vína, tam šlo najít. Matně mi utkvěla podobně skvělá láhev z pokusného statku na Karlštejně, neočekávaném místě; upevnila postavení Rulandské šedého jako většího, silnějšího a všeobecně vydařenějšího bratra.

Druhý objev byl Tramín. Zjevil se nějak postupně v konkurenci ryzlinku, rulandských a sauvignonu, a už zůstal. V pražských kavárnách a hospodách ho měli poměrně často. Lišil se od všeho naprosto ve všem; byl jiný už podle barvy a vůně. Díky veliké komplikovanosti a rafinovanosti chutí z nich i při dost nešetrném zacházení hodně zbylo; nikdy se to neomezilo na problém sladké/kyselé, ale plavalo v tom nejrůznější ovoce, květiny, rozkvetlá louka, a tak dále, dalo se v tom něco hledat a nacházet. Tramínu nejde vypít moc; a není nutné ho kombinovat s jídlem – pije se jen tak, ke konverzaci.
Někdo pozve slečnu na šampaňské; někdo na koňak; ale také ji lze pozvat na tramín, a to je potom něco. Samozřejmě, že za podobných okolností vám všechno připadá tak o dvě třídy lepší, než ve skutečnosti.

[maYda]

Samozřejmě, že za podobných okolností vám všechno připadá tak o dvě třídy lepší, než ve skutečnosti.

Co se zdá o dvě třídy lepší než ve skutečnosti? Tramín díky slečně nebo slečna díky tramínu?

[Argonantus]

Tramín díky slečně, pokud slečnu znáte ještě i ve střízlivém stavu, je kontrola snadná.
Samozřejmě se nevztahuje jen na tramín, ale i na jiné druhy vína.

[maYda]

To víš, Argo, já slečny na víno nezvu, tak nemám ty zkušenosti.
Ale jestli mně někdy choť pozve, tak můžeme ten tramín zkusit. Jen nevím,jestli manželka, nejsouc slečna, má na kvalitu vína stejně pozitivní vliv.

[Argonantus]

maYda:

ježto slečna je totožná i po mnoha letech i s odlišným statutem, nevidím v tom podstatný rozdíl. Určitě zkuste. Považuji to za daleko podnětnější, než šampaňské (které doporučuje kdejaký film).
Dnes už bychom možná zmlsaně váhali i nad jinými možnostmi (rulandské modré, zejména), ale k popíjení jen tak se tramín hodí opravdu výrazně.

P.S. Teď mne napadá - objednává u vás víno archaicky muž, a nebo si vybíráš sama?

[maYda]

Na víně se obvykle dohodneme předem a muž ho objedná. Ale my se málokdy dostaneme ven sami, leda v létě,když jsou děcka na chalupě a obvykle to spojíme s večeří.
Pokud jde o nákup vína,obvykle ho kupuju já, protože ho kupuju, když jdu nakupovat k večeři a dostanu na něj chuť.

šampaňské se hodí na oslavu nebo přípitek k novému roku. Ne k pohodovému partnerskému popíjení jen tak.
i když já bych mohla k téhle příležitosti jakékoliv víno,pokud by bylo dobré a pokud bych po půlce skleničky nezačala kýchat, což, myslím, souvisí s kvalitou zpracování a ošetření vína.