Stíny Angmaru

[Ecthelion]

Dočetl jsem a vážně wau. Tohle mi přijde téměř jako vrchol celé kampaně

Jsme rádi, že se ti zápis líbil. V téhle hře bylo opravdu hodně silných momentů... emocionálně byla dost vypjatá.

(P. S.: Bubáku, už si ale vážně vyměň ty kostky )

My věříme, že smrtí přízraku pominula jeho kletba a kostky zase začnou padat normálně (třeba hod po jeho smrti už Bubák vyhrál ).

[Ecthelion]

Návrat domů (třinácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Přátelé na cestě zpět z Rhudauru odbočili na noc k Hůrce, aby přespali pod střechou poprvé za dlouhou dobu. Ubytovali se v hostinci, který nedávno koupil jeden ze zdejších půlčíků, nějaký Máselník. Podle řečí, které zaslechli, si na něj měl vydělat pašováním. Hostinec neměl zátím žádnou valnou pověst, ale byl první, na který na cestě od brány narazili. Dole v nálevně sedělo několik půlčíků, pár místních (zdejší osadníci přišli z Vrchoviny, takže někteří jsou snědší než je jinde v Arnoru obvyklé) a nějací arthedainští vojáci, kteří byli ve městě umístěni a propíjeli tu svůj žold.



Mladý Toldo Máselník je odvedl do pokoje a nachystal jim teplou vodu a ručníky, aby se mohli umýt. Byli pak už v půlce korbelů piva, když jim přinesli večeři - horkou polévku, studené maso, ostružinový koláč, čerstvý chléb, kostky másla a půlku vyzrálého sýra – a měli po té dlouhé cestě pocit, že jim nikdy nic nechutnalo víc.

Seděli pak v salonku s hořícím krbem, užívali si teplo ohně, korbele piva a střechu nad hlavou. Připadalo jim to jako věčnost, kdy se po kruté zimě v zemích Černokněžného krále zase cítili v teple. Teilin, s hlavou ovázanou obvazy, usnul v křesle. Chlapci se ve tváři značila strašlivá únava. Během posledních několika týdnů zažil rozhodně víc, než by mladík v jeho věku měl. Přesto si ani jednou nepostěžoval a oddaně je následoval sněhem i Stínem. Přikryli ho a nechali ho spát.

Zůstali v hostinci několik dní, během kterých si zase trochu odpočinuli a nabrali sil. (V tento moment jsme zrušili lehké následky, jen Urucner, protože má těžký následek, který mu zabraňuje v noci usnout, si musel házet (Urcuner (Léčitelství 2): výsledek 4 / noční můry (1): výsledek 2 – úspěch, odstraněn lehký následek)) Arnubên představil Máselníkovi jejich jména a činy a natolik si hostinského získal, že ten odmítl aby za ubytování platili a řekl, že je jeho výsadou takové hrdiny ve svém domě ubytovat (Arnubên (3): výsledek 2 / proti 2 – úspěch, udělali dojem). Přátelé se rozhodli, že i tak mu za ubytování musí něco dát a rozhodli se mu přenechat štít ze zlobřího pokladu, který byl příliš těžký a nemotorný, takže jim k ničemu nebyl. Na štítě byl erb poníka ve skoku. Hostinský si toho daru velice považoval a prohlásil, že si štít okamžitě pověsí nad vstup (Kryštofův bod osudu, který jsem mu hned vrátil a dal jeden navrch za skvělou scénu).



Přátelé navštívili velitele zdejší posádky, informovali jej o Durthangově smrti a požádali jej, aby poslal zprávu do Arthedainu. Rozhlásili také po městě, že na Labutím hradě shánějí a uvítají kameníky a všechny, kteří se vyznají v opravách a stavbě opevnění. Ælfric využil času, aby se snažil vyzvědět vše, co bylo možné a případných zajatcích z Éothéodu na území obsazeném nepřítelem. Nebyl to zrovna lehký úkol, ale kde jinde by takovou informaci mohl zjistit, ne-li v Hůrce? ( Ælfric (3): výsledek 1 / proti 3 – neúspěch, Kryštof použil bod osudu za aspekt Rytířská přísaha, otočil kostku a uspěl) Od Máselníka (který se rozhodl vyptat všech svých kontaktů) se dozvěděl o uprchlém otrokovi, který tvrdil, že angmarští mají někde v jižních Mohylových vrších dřevěnou tvrz, kde shromažďují všechny zajatce z jihu a Cardolanu, předtím, než je vedou dál k Mlžným horám a do Angmaru. Několik světlovlasých zajatců tam tento muž viděl předtím, než skřetům uprostřed noci uprchl. Nevěděl, kde přesně se tato tvrz nachází, ale podle něj byla nově vystavěná – nebyla na tom místě déle, něž dva nebo tři roky. Pokud Seveřan hledal informace o zajatcích a otrocích angmarských, pak tohle bylo dobré místo, kde začít.

Třetího dne v Hůrce se Arnubênovi opět zdál sen. V něm se díval na jih a viděl světlo, které zářilo zpoza vrchů. Bylo rudé a země pod nohama se mu chvěla. Vedle něj stál Nilubên, jeho syn, a jeho oči, které byly Ælfricovýma očima, hleděly k jihu a byly ustarané. Dúnadan slyšel jeho hlas, který byl Ælfricovým hlasem, jak říká:

Nohy skřetů dupou po ledu.
Rohy troubí a bubny duní,
Kolik, vypovědět nesvedu,
nohy skřetů dupou po ledu.

Hle, meče a sekery zvoní!
Dáma vzdoruje osudu,
a muži umírají pro ni.

Nohy skřetů dupou po ledu.
Ve vzduchu víří pera vraní,
prokletí se tlačí dopředu.
Nohy skřetů dupou po ledu.

Venku pak zakokrhal kohout a Arnubênovi se probudil. Rychle seznámil s obsahem snu ostatní a začali bez prodlení sedlat koně, obávaje se, co zlého se mohlo stát. Když odjížděli, hostinský zůstal stát na zápraží a mával jim, zatímco nad ním se skvěl starý štít se skákajícím poníkem, který si pověsil nad vchod. Ælfric se otočil a do větru zakřičel: „Nechť je skákající poník v Hůrce navždy vzpomínkou na zelené pláně mé domoviny.“ Jestli ho ale hostinský slyšel, to nedokázal říct.



Cesta byla zapadaná sněhem a postupovali pomalu. Druhého dne se setměním, kdy chtěli rozdělat tábor, zahlédli na jižní obloze světlo z táborových ohňů, a když se Dúnadan zaposlouchal do řeči země, slyšel zdálky dunění. Nezastavili se na noc, ale pokračovali dál v jízdě. Jen díky Urcunerovým ostrým smyslům pak již téměř před cílem, na dohled od brodu, nevjeli do skřetí hlídky, která hlídala cestu. Bylo jich as tucet a udržovali si oheň v malém dolíku, takže jeho světlo nebylo hned patrné. Očividně hlídali cestu, ale nevykopali příkopy ani nevztyčili naostřené kůly, vypadalo to proto, že neočekávají nepřítele z této strany.

Přátelům bylo jasné, že je zle a proto po krátké úvaze nasedli opět na koně a rozhodli se probít do hradu. Ælfric zvedl kopí se svým praporem bílého koně na zeleném a ta zavlála, když Seveřan s divokým výkřikem pobídl koně. Ostatní přátelé a naložení rhudaurští koně, na kterých vezli zlobří poklad, jej následovali (Ælfric za celou skupinu (jezdec 3): výsledek 1 / skřeti (1): výsledek -1 –úspěch). Vyrazili tryskem po cestě a přehnali se přes skřety jako bouře. Několik jich skončilo pod kopyty koní a další s kvílením uskakovali, když se na ně přihnal (jak se ve tmě zdálo kvůli mnoha koním, které měli s sebou) velký nepřátelský oddíl. Projeli brody a zamířili k mostu, kde Ælfric na moment přitáhl otěže, když se před nimi otevřel pohled na Labutí hrad... obležený vojskem nepřátel.

Jezero zamrzlo a toho využili skřeti, kteří útočili po ledě na menší branku, která byla v hradbách směrem k jezeru. Pod hradem čekali na ledě vyrovnaní skřetí válečníci – určitě několik stovek. Tloukli rytmicky šavlemi a sekerami do štítů, zatímco jejich lučištníci ostřelovali hradby šípy a čtveřice zlobrů bušila do brány vyvráceným kmenem stromu. Obránci shora stříleli šípy a vrhali dolů kameny, zlobři si toho ale nevšímali víc než komářích bodnutí a tloukli dál provizorním beranem do okované brány. Nad ledem se nesl mohutný hlas skřetího velitele:
„Skaga marn! Šhog agradol!“

A jeho vojáci mu odpovídali mohutným skandováním:
„Gurut! Gurut! Gurut!“

Urcuner za dlouhou dobu svého života pochytil dost ze skřetí řeči, aby porozuměl, že velitel volal „Sekejte maso! Pijte jejich krev!“ a vojáci mu odpovídali „Smrt! Smrt! Smrt!“. Tomu druhému ostatně rozuměli i ostatní, protože gurut je zřejmě zkomolené sindarské slovo gurth stejného významu.



Přátelé se zastavili v ohybu cesty. Zatím si jich nikdo nevšiml a Arnubên se zeptal, zda prorazí, nebo pojedou hradu na pomoc. Ælfric se podíval na vojska pod svým hradem a odvětil: „Havrani už určitě podali zprávu o obležení. Naší povinností teď není jet pro posily, ale pokud to bude třeba, tak padnout při obraně hradu.“ Přátelé tasili meče, pobídli koně a vyrazili na most. Tam rozčísli skřetí lučištníky, kteří, ukrývaje se za těžkými pavézami, ostřelovali ochoz hradu, a dorazili k bráně. Arnubên zatroubil na roh a stráže je poznaly, ale než otevřely bránu, hrozilo, že uvíznou mezi skřety, kteří se hrnuli na most a zavřenými veřejemi. Na poslední chvíli brána zapraskala a vjeli na nádvoří, zatímco za nimi muži opět bránu rychle zavírali a zajišťovali.

Proti nim vyběhl rytíř Edlemben, kterému někdo rozsekl starou jizvu na čele. S tváří potřísněnou krví vypadá jako démon, jeho hlas byl ale jasný. Rychle poslal na ochozy lučištníky, aby zahnali skřety z mostu a posílili ochranu na tomto úseku hradeb. Ælfric se zašklebil a pozdravil ho: „Myslel jsem, že dobrodružství se skřety si na severu užíváme jen my... ale zřejmě jste nechtěli zůstat stranou.“ Edlemben si odplivl a odvětil: „Ta horda sem přišla včera se soumrakem a od té doby nás obléhají. Ďas aby toho Durthanga spral!“ Seveřanova tvář na chvíli ztratila na výrazu, ale pak odpověděl: „Ten způsobil mnoho zla, ale za toto není zodpovědný... protože už nikdy žádnou špatnost nezpůsobí.“ Pak vytáhl polovinu rozbité masky přízraku a zdvihl ji do výšky. Edlemben jen zalapal po dechu: „Trůny Valar! Vy jste zabili Durthanga! O tomhle činu se budou zpívat písně až do příštího věku světa!“

V té chvíli k nim přiběhla paní Rodwen v brnění a s mečem v ruce, která doteď povzbuzovala vojáky u branky a vedla je svým příkladem. Když se na ni Arnubên podíval, obavy v obličeji se mu rozptýlily a jeho pohled změkl. I ona jej zahlédla a úleva v jeho obličeji byla takřka hmatatelná. Na chvíli se zdálo, že se rozběhne a sevře ho v náručí... pak ale ten moment přešel, její obličej ztratil výraz, otočila se k Dúnadanovi zády a vyrazila zpět na ochozy.

Kolem přátel se nyní shlukli vojáci a civilisté, kteří byli na hradě a s jásotem si ukazovali na zničenou Durthangovu masku. Ukázalo se, že kromě asi osmdesátky zbylých arthedainských ohtari posílily obránce asi tři tucty dobrovolníků, kteří se v jejich nepřítomnosti přišli připojit k Ælfricovi. Z větší části to byli muži, kteří prošli s přáteli Vlkodlačím průsmykem a někteří další, kteří se doslechli o jejich činech. Mezi nimi Grawon Medvěd a zamlklý Fornil (kteří se účastnili již bitvy o Labutí hrad) a jeden půlčík a stopař, Tibald Bulík z Plavínů, který s přáteli také prošel Vlkodlačí průsmyk. Na Labutí hrad zamířili i rodinami, které byly nyní ubytovány na hradě. Ti všichni se nyní tísnili kolem rytíře z Labutího hradu a ostatních přátel.



Ælfric pozvedl masku výš a oslovil všechny kolem sebe: „Durthang je mrtev a jeho čáry zemřely s ním! Nestojíme již proti kouzlům, ale proti tvorům z masa a kostí! A dokud tyto hradby brání naše paže a ostří našich mečů, Labutí hrad nepadne! Černá magie nad námi nemá moc, protože den přijde!“ Odpověděl mu jásot. Někdo se zeptal, kde je Aelneth, ale přátelé neodpověděli. Přes jejich tváře přeletěl stín bolestné vzpomínky. Jen Urcuner po chvíli odvětil: „Aelneth se vrátí v písni o Durthangově smrti.“

Přátelé pak odvedli stranou rytíře Edlembena, aby vyzvěděli víc o situaci, ale ten trval na tom, že se připojí k paní Rodwen, protože to ona převzala během obléhání velení a všichni muži bojovali a umírali pro ni. Rychle uspořádali válečnou poradu a zjistili, že dole na ledu proti nim stojí asi čtyři korouhve, celkem čtyři nebo pět stovek válečníků z Mlžných hor a Gundabadu. Útočili celou minulou noc a s východem slunce se stáhli zpět, aby se zase vrátili s příchodem tmy. Do svítání zbývala ještě hodina, museli proto vydržet. Předpokládali, že se pak útočníci stáhnou od hradeb jako minulé noci.



Dozvěděli se, že zraněný Megialgor se sice již probral z bezvědomí, ale je stále strašlivě sláb a jeho život stále visel na vlásku. Neměl sílu ani vstát z postele a musel zůstat na hradě, protože jakýkoli převoz by ho zcela jistě zabil. Krátce poté, co přátelé odjeli, přijela za ním na hrad jeho mladší sestra, Lútheriel, aby se o něj starala. Maethor Prudký, ač jediného syna bezmezně miloval, byl vázán povinnostmi v Barad Forn. Skřeti tam znepokojovali jejich vesnice nájezdy a přepady, musel proto stát v čele svých mužů. Lútheriel naštěstí zatím nebyla zraněna, i když jeden z jejích strážců byl v bojích zabit a další zraněn.

Urcuner nařídil sbít prkna jako provizorní štít, který pak přenesli na hradby, aby se chránili před skřetími střelami a kryti takovým štítem, přenesli na hradby kotel vroucí smoly. Arnubên zatím rozkázal ostatním mužům, aby je kryli a pomáhal organizovat vojáky v přípravě (Arnubên (2): výsledek 3 / proti1 – úspěch, Bubák si mohl přidat k hodu +1). Vroucí smola natekla do koryta v podlaze a tlamy chrličů nad brankou ji začaly chrlit dolů na zlobry (Urcuner se snažil udržet zlobry od branky (zastrašení 2+1): výsledek 4 / skřeti (3): výsledek 3 – úspěch). Ozval se strašlivý řev, když je popálily a zlobři zmateně couvali. Ještě několikrát se pokusili dostat k hradbám, ale Urcunerovi muži, kryti provizorním štítem, vždy znovu začali rozlévat smolu. Zlobři pak, jen zaslechli syčení žhavé tekutiny, která tekla do úst chrličů, zděšeně ustupovali. S východem slunce se zlobři i skřeti stáhli zpět do tábora. Jeden ze zlobrů, zle popálený v obličeji a na očích, se nestihl ukrýt včas a slunce jej přímo uprostřed jezera na ledu proměnilo v kámen.

Zavířily černé perutě a havrani přinesli zprávy, že z Havraní pevnosti vyrazila na pomoc korouhev jezdců a stejně tak pomoc poslala posádka v Hůrce. Ta ale dorazí až za dva dny. Do té doby se musí hrad udržet proti zuřivému vojsku skřetů...

[Ecthelion]

Obrana Labutího hradu (Čtrnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Nad východními svahy vyšlo slunce a přátelé společně se šlachovitým Therendirem, kastelánem hradu, chmurně pozorují skřetí tábor. Arnubên poslal všechny, aby si po těžké noci několik hodin odpočinuli a nechal na hradbách jen několik hlídek. Sami pak přemýšleli, jak se připravit na další skřetí útoky. Ukázalo se, že otec jejich kastelána byl stavitelem hradů a on sám se vyzná v kamenickém řemesle (začali jsme s bráchou řešit dost technické věci ohledně stavby hradu – architektonická deformace - a Bubák si uvědomil, že tohle by postavy rozhodně nemohly vědět, zaplatil tak bod osudu a zajistil, že mají specialistu, který to bude znát). S jeho pomocí tak po poledni, když si všichni alespoň trochu odpočinuli, rozebrali nějaké nepotřebné budovy na nádvoří a zdi, přičemž kameny použili na částečné zatarasení branky od jezera. Nad ní také stála kamenná věž (Kryštofův bod osudu z minulé hry, kdy se to nakonec nepoužilo, ale tady to hrálo důležitou roli), jejíž stěnu přivrácenou k brance oslabili a připravili na shození v případě, že skřeti prorazí. Stačilo prásknout do koní, kteří byli připojeni v zápřahu, a věž by se měla složit na branku a útočící skřety. Ælfric také připravil všechny koně, které měli na hradě (celkem dva a půl tuctu, s koňmi, které přivedli z Rhudauru) a vybral muže, kteří už seděli v sedle, aby mohli v případě nutnosti provést výpad.



Hrad se začal otřásat pod údery kamenných střel, protože skřeti začali střílet ze dvou složitých strojů, které měli sestavené na ledě. Jejich těžké díly přinesli rozebrané na zádech a sestavili je na místě. Ty tak vrhaly těžké kameny, které otřásaly hradbami, bouraly kusy ochozů a střechy a zabíjely nebo zraňovaly lidi v hradě. Kameny nemohly zřejmě prorazit vnější hradbu, ale každý dopad s ní otřásal. Přátelé viděli na ledě skřety, jak se za lopotí s kameny, které přiváželi od břehů na saních.

Urcuner se rozhodl skřetům ostřelování znepříjemnit. Pod Arnubênovým velením tak muži přesunuli obě balisty, které na hradě byly, do výhodných pozic na straně přivrácené k jezeru (Arnubên (2): výsledek 5 / proti 1 – úspěch, bonus +1 pro Bubákův hod). Pod velením Urcunera, veterána mnoha bitev i obléhání, který s taseným mečem křičel rozkazy, pak balisty zahájily palbu (Urcuner (ostré smysly 2(3)): výsledek 5 / skřeti (1): výsledek 2 – výrazný úspěch). První střely si vysloužily od skřetů jen pustý smích, protože přestřelily, když letěly příliš vysoko, nebo se zasekly do ledu příliš blízko a nedostřelily. To se ale jen posádky pod velením zkušeného elfa zastřelovaly. Urcuner pak rozkázal použít zápalné šípy vytvořené ze zbytků smoly a balisty začaly přesně zasahovat skřetí tábor. Tam ihned vypukla panika a mnohé stany vzplály plamenem. Skřeti se hemžili mezi nimi a snažili se zachránit, co se dalo. Oheň přeskočil i na jeden z obléhacích strojů, který vzplál, jakoby byl napuštěn nějakou hořlavinou. Skřeti se ho pokusili zachránit, ale vzdali to, když na několika z nich vzplály šaty. Pak jej nechali svému osudu a stáhli se z dostřelu balist. Paže mnoha desítek skřetů posunuly dál i druhý zbylý obléhací stroj, ale to způsobilo, že mnohé kameny, které z něj poté skřeti vypálily, hrad přestřelily nebo minuly. Muška obsluhy byla nenávratně ztracena.

Zatímco se Urcuner na ochoze smál skřetím pokusům zachránit se, Arnubên zamířil do hradu, aby na několik hodin ještě zamhouřil oči. Ælfric pak obcházel mezi muži, kontroloval přípravu na boj a povzbuzoval je, aby zlepšil morálku. Soumrak se blížil.



Se setměním se na ledě začali připravovat skřeti k útoku. Počkali ale teprve na skutečnou tmu, až se opravdu setmělo. Zlobři, kteří byli ještě očividně otřesení ze včerejška a někteří byli dost popálení, se tentokrát chystali vyrazit až ve druhém sledu. Dopředu nastupovali skřeti, kteří chráněni velkými štíty dalších válečníků nesli dopředu těžké zčernalé džbány. Ælfric nařídil střelcům, aby je odrazili: „Zastřelte ty skřety, ať se jejich krev rozleje po ledě jezera!“ (Ælfric (2): výsledek 1 / skřeti (3): výsledek 3 – neúspěch) Mnozí lučištníci ale kvůli tmě nenacházeli cíl a mnohé šípy se neškodně zarazily do pavéz ochránců, takže se skřetům podařilo uložit několik džbánů k bráně a pak se otočili a prchali, jakoby jim za patami hořelo. Ozval se strašlivý rachot hromu, celý hrad se otřásl a kus zdi i s branou se rozletěl na kusy. Skřeti použili nějaký čarodějný oheň, který zničil bránu a část zdi. Se zvířeckým rykem se zlobři a skřeti hnali kupředu do průlomu, zatímco je skřetí náčelník povzbuzoval: „Shâ-ghast! Marg zib a zorzor!“

První z ošklivých skřetích obličejů se objevil v průlomu a lučištníci jej zabili, ale přes jeho mrtvolu skákali další. Přátelé rychle začali chystat obranu na nádvoří a zároveň ustupovat od brány, na kterou se měla zřítit věž. Ælfric přímo z ochozu seskočil na hřbet koně v zápřahu a pobídl ho vpřed (Ælfric (3): výsledek 4 / skřeti (2): výsledek 2 – úspěch,). Kůň se vzepjal na zadních a jen zkušený jezdec jako Seveřan se na něm mohl udržet, pak oba koně zatáhli a ozvalo se zapraskání zdiva, když povolilo. Věž se pak neskutečně pomalu sesunula na postupující skřety a mnohé pod svou vahou pohřbila.

Zatímco lučištníci na ochozech stříleli na skřety, kteří se ve zmatku stahovali od hradeb, přátelé rychle zhodnotili situaci a rozhodli se pro nečekaný výpad z hradu, aby zmatek mezi obléhajícími ještě zvýšili a zabránili jim pro tuto noc v dalších útocích. Ælfric rychle shromáždil vybrané jezdce a připravil se k výpadu. Arnubên vysedl na koně a Teilin mu, aniž by o něj musel požádat, podal jeho kopí. Dúnadan se na chlapce s úsměvem podíval, protože s ním byl velmi spokojený. Když ale sevřel ratiště kopí, uvědomil si, že vyjíždějí proti přesile a snadno se může stát, že zahynou dole pod hradbami. Hnán náhlým popudem požádal Teilina: „Pokud bych se snad nevrátil, běž za paní Rodwen... a řekni jí, že v hodině své smrti jsem myslel na ni.“

V té chvíli paní Rodwen za jeho zády vyšla z hradu, aby si pohovořila s Ælfricem a slyšela, co říkal. Zarazila se jako zasažená bleskem a chvíli se na Arnubêna dívala, jakoby ho viděla poprvé. Teilin otevřel překvapeně ústa, když ji za zády svého pána zahlédl, ale Dúnadan si toho nevšiml. Paní Rodwen k němu vykročila, ale v té chvíli pobídl Arnubên, který o ní nevěděl, koně a vyrazil s ostatními jezdci na výpad...

(Dohodli jsme se, že výpad je příliš důležitý bod příběhu, abychom to vyřešili jedním hodem. Měly se tak házet konflikty a k úspěchu potřebovali hráči tři vítězství, zatímco k neúspěchu výpadu stačily 2 neúspěchy.)



Jezdci vyrazili hlavní branou a kopyta koní zaduněla na mostě. Ælfric jel vepředu a jako první sjel po svahu na led a vedl své muže do zteče proti rozptýleným skřetům (Ælfric (Jezdec 3): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 2 – úspěch). Vrazili mezi stany a s rykem začali rubat skřety, kteří se nezmohli na obranu, přičemž v táboře vypukla strašlivá panika. Urcuner svou gondolinskou čepelí srážel skřety, kteří se mu dostali do cesty, když narazil na několik skřetů s gundabadskými odznaky, kteří byli zakuti do těžkého brnění a kteří se mu postavili do cesty. (Urcuner (3): výsledek 1 / skřeti (2): výsledek 2 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Rytíř domu Harfy, protože se skřety bojoval již mnoho staletí a tak věděl, že zezadu je jejich brnění slabší – načež otočil kostku a uspěl) Elf pobídl svého oře, který srazil jednoho ze skřetu pod kopyta, vyrazil vpřed a začal skřety sekat zezadu. Ti se s řevem rozprchli. Arnubên pustil dřevec kopí, které zlomil o jednoho ze skřetů a tasil meč. Rozhlédl se a zjistil, že jeden ze skřetích kapitánů kolem sebe shromažďuje vojáky, aby jim odřízli cestu zpět: „Gonakh gel dorgugi!“ Dúnadan křikl na muže kolem sebe a pobídl koně vstříc skřetům. (Arnubên (2): výsledek 0 / skřeti (2): výsledek 5 – neúspěch) Narazili ale na zformovanou zeď štítů, která se ježila kopími a několik jeho mužů bylo zabito, nebo sraženo z koní. Rozuměl, jak skřetí kapitán ječel: „Gurut ânai! Dor!“ Znamenalo to totiž: „Smrt lidem! Zabíjejte!“

Pokud by se jim nepodařilo rozbít zeď štítů před nimi, pak by zůstali odříznuti v táboře a uvízli mezi skřety před nimi a ostatkem vojska, které se už začínalo formovat a blížit proti nim (V tomto momentu to byly 2 vítezství a jedna prohra, další konflikt měl rozhodnout o všem.) Arnubên pozvedl k ústům roh, aby jeho jasný hlas povzbudil vlastní muže a zastrašil nepřátele. (Arnubên (3): výsledek 1 / proti 1 – úspěch, bonus +1 pro Bubákův hod) Urcuner pak popojel vpřed, až zář z ohňů osvítila jeho popálený obličej, tasil meč a vykřikl: „Váš pán Durthang je dávno mrtvý a budete ho brzy následovat i vy!“ Pak namířil meč proti nim a přejel špicí na celou řadu. (Urcuner (zastrašení 2(3)): výsledek 5 / skřeti (2): výsledek 2 – úspěch)



Skřeti chvíli nevěřícně zírali na elfa a pak začali zděšeně ustupovat a kvílet. Jejich řada kolísala a někteří zahodili zbraně a dali se na útěk. Jejich kapitán se snažil nastolit pořádek, zvířecky řval a srazil dvě hlavy prchajících skřetů, ale zeď štítů se rozpadla. V jejich očích viděli přátelé strach, který tam předtím nebyl. Urcuner vykřikl a pobídl koně vpřed. Ostatní jeli za ním. Žádný ze skřetů se jim nepostavil a tak rychle dojeli zpět k bráně a dál na nádvoří. Teprve nyní měli čas nadechnout se a rozhlédnout kolem sebe. Jejich ztráty byly překvapivě malé - jen tři muži se nevrátili (ztratili také dva koně, jeden se vrátil s prázdným sedlem) a tři další byli zraněni. Muži na nádvořím jim rychle pomohli ze sedel a zraněné odnesli na ošetřovnu.

Skřetí tábor dole byl v naprostém zmatku. Zkáza, kterou za sebou útočící jezdci zanechali, byla značná. Přes veškerou snahu skřetího kapitána se mu podařilo jakýs takýs pořádek obnovit až dalšího dne v poledne. Zbytek noci tak přečkal hrad bez dalšího útoku. Za svítání obešli přátelé svou obranu a zjistili, že nejslabším místem jejich obrany je zničená brána. Shozená věž navršila v průlomu po výbuchu hromadu sut a kamenů okolo tří metrů vysokou, ale stále šlo o nejslabší bod obrany. Přátelé se obávali, že by tudy skřeti mohli prorazit a proto nechali přemístit civilisty, ošetřovnu a zásoby do hradu, protože se báli, že možná budou zatlačeni zpět a budou muset hradby opustit a ustoupit. Arnubên také nechal sutiny v průlomu polévat vodou, která ihned mrzla na led, aby skřetům ztížili šplhání. Shromáždili také na hradby nad průlom kamení, které chtěli vrhat na útočníky.

Soumrak se brzy přiblížil. Měsíc zahalily temné mraky a skřeti zhasli všechny ohně a pochodně v táboře, takže obránci nemohli sledovat, co mají za lubem. Po několika hodinách se ozval řev a skřeti z Mlžných hor vyrazili do útoku proti průlomu, kde je čekali obránci pod velením Arnubêna (Arnubên (2 + bonus 1 za přípravu obrany): výsledek 2 / skřeti (2): výsledek 1 – úspěch, skřeti se nedostali do hradu). O průlom zuřil těžký boj, ale obránci se udrželi a skřetí ztráty způsobené střelbou a vrhanými kameny z ochozů narůstaly. Brzy se přeživší skřeti otočili a s kvílením prchli od hradeb.



Právě ve chvíli, kdy Arnubên a muži v průlomu zvedli vítězně meče, se ale ozval křik a řinčení mečů z druhé strany. Skřeti využili zmatku v průlomu a pod pláštíkem tmy se nečekaně přiblížili k hradbám u hlavní brány. Vztyčili několik ostrví (narychlo osekaných kmenů stromů, po jehož větvích lezli vzhůru) a několik větších a otužilejších skřetů vyšplhalo na ochozy. Urcuner vykřikl na vojáky kolem sebe a hnal se hned k nim. Urcuner si už dříve všiml, že mezi skřety si už jeho gondolinská čepel zjednala chmurný respekt. Několikrát zaslechl, že skřeti nepoužívají k jeho pojmenování golug (tedy v jejich ohyzdném jazyce „elf“), ale mnohem nenáviděnější golgodh (tedy „jeden z Noldor“). Skřetí kapitán si ho všiml a vykřikl: „Golgodh! Biriz torag khobdudol!“ Elf vyrazil vpřed, aby shodili ostrve od hradeb, zatímco skřeti se jej snažili zdržet dost dlouho, aby další vyšplhali nahoru. (Urcuner (3): výsledek 2 / skřeti (2): výsledek 3 – neúspěch, 1 bod poškození šel do Těla) Gondolinská čepel se míhala, ale nemohli prorazit skřetími shromážděnými řadami. Ælfric mezitím přiběhl z druhé strany ochozů, křikl výzvu na skřetího kapitána a zaklesli se ve smrtelném zápase. (Ælfric (2): výsledek 3 / skřetí kapitán (2): výsledek 1 – úspěch). Seveřan jej sekl do hlavy a vší silou do něj kopl, až skřet přepadl přes cimbuří a jeho tělo se rozbilo v temnotě pod hradbami. Když se ale rozhlédl, zjistil, že kvůli Urcunerově neúspěchu zůstal sám uprostřed skupiny skřetů.

Ælfric se musel hned bránit útoku rozzuřených skřetů kolem sebe. ( Ælfric (2): výsledek 0 / skřeti (3): výsledek 3 – neúspěch, 3 body poškození šel do Těla) Odrážel údery, ale utržil několik ran a těžké rány jej donutily pokleknout na jedno koleno. Urcuner, který uviděl nesnáze svého přítele, vyskočil na cimbuří a rozběhl se mu po něm na pomoc (Urcuner (2): výsledek 2 / skřeti (2): výsledek 3 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Helegrist a otočil kostku – úspěch). Do cesty se mu postavilo několik skřetů, ale jeho meč se zaleskl a uvolnil mu prostor. Urcuner pak skočil z cimbuří po bok Seveřanovi. Ten jej málem probodl, než si uvědomil, kdo to je. Postavil se zase na obě nohy a společně si kolem sebe svými meči udělali trochu prostor. Arnubên v čele všech, které mohl shromáždit, napadl skřety, aby přátelům pomohl. (Arnubên (3): výsledek 4 / skřeti (2): výsledek 3 – úspěch) Probili se k jedné ze dvou ostrví a shodili ji od hradeb. Slyšeli řev a kvílení skřetů, kteří na ní lezli a kteří se řítili vstříc své smrti na skalách a ledu dole.

Ælfric, který měl nyní trochu prostoru, začal potichu zpívat píseň v jazyce svého lidu a pak udeřil jílcem do země. Dlaždice poskočily a dopadly zpět, přičemž se úder šířil jako vlna a mířil k jediné zbylé ostrvi, po které sem šplhaly skřetí posily. (Ælfric (magie světa 2): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 0 – úspěch) Vlna dosáhla cimbuří a chvíli se zdálo, že se nic nestalo. Pak se ale pomalu ostrv pohnula, jakoby proklouzla na kamenech, a se všemi, kteří po ní šplhali, se zřítila. Možná to mělo co dělat se Seveřanovou písní, možná ji skřeti jen špatně zapřeli. Kdo ví. Skřeti, kteří zůstali na hradbách, pochopili, že nemají žádnou naději a zuřivě, jako ti, co nemají co ztratit, vyrazili do zteče. Urcuner vykřikl a vyrazil proti nim. (Urcuner (3): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 0 – úspěch) Arnubêna posedlo bojové šílenství a se smíchem i on vyrazil proti skřetům, takřka se nekryje. (Arnubên (3): výsledek 5 / skřeti (2): výsledek 4 – úspěch). Mezi strašlivou elfí čepelí a šílenstvím posedlým Dúnadanem brzy žádný ze skřetů nezůstal naživu a přátelé se tak udýchaně mohli zastavit a opřít meče o krví zbrocené ochozy.

Oba útoky byly odraženy, ale nevěděli, co dalšího na ně skřeti chystají. Noc byla tmavá a slyšeli jen rachocení a skřetí přípravy, neviděli, co skutečně chystají. Další hodiny utekly v obavách, když přátelé zesílili stráže na hradbách. Útok, kterého se obávali, ale nepřišel. Brzy se na východě objevilo světlo a s rozbřeskem zaslechli zvuky rohů ze severu, když na led vjel jízdní oddíl. Vlály nad ním černé arthedainské prapory, na kterých se leskly stříbrem vyšívané hvězdy. Jakoby ozvěnou odpovídaly rohy z východu, kde se v ohybu cesty objevili jezdci s Garth Crabanui s havraními prapory. Jezdci sjeli s křikem do skřetího tábora, ale zjistili, že je prázdný.

Skřeti za sebou nechali zbylý rozbitý obléhací stroj, prázdné stany a zkamenělého zlobra na ledu... a pod příkrovem tmy se stáhli. Buď se doslechli o příchodu posil, nebo je natolik zdemoralizovaly neúspěchy pod hradbami. Každopádně ale byli pryč. Po několika dnech se domů vrátily i posily z Hůrka a Garth Crabanui. Do Havraní pevnosti se se svými jezdci vrátila i paní Rodwen. Poděkovala Ælfricovi a rozloučila se s ním, stejně jako s Urcunerem... Arnubên se ale o jejím odjezdu dozvěděl, až byla pryč.



Přátelé se vrátili na hrad na konci quellë, uvadání, a se začátkem hrívë, skutečné zimy. Ta bude trvat 72 dní a po ní bude následovat, coirë, probouzení... a pak už slavnosti jara, počátek nového roku a skutečné jaro. O dva týdny později dorazili z Hůrky na hrad nějací obchodníci a s nimi několik kameníků, které našel a poslal hostinský Máselník z Hůrky. Měli tak dost zkušených rukou, aby mohli začít s opravami poškozených hradeb.

Zvědové pod velením Tibalda brzy přinesli zprávy, že bez Durthanga, který by je udržoval pohromadě, se část jeho velkého vojska rozpadla. Mnoho skřetů z Mlžných hor a Výchoďňanů se vrátilo zpátky na východ. Někteří ještě během tuhé zimy, zbytek se začal stahovat postupně s oblevou. Angmarští měli v táborech v Mohylových vrších a za Cestou stále proti Cardolanu shromážděnu značkou sílu (nejsilnější nepřátelskou pevností je Osamělá věž, podle zpráv zvědů mají stále k dispozici oslabený pluk rhudaurských, pluk složený ze skřetů z Gundabadu a zbytků oddílů z Mlžných hor a další pluk skřetů z hory Gram – celkem asi 3400 šavlí), ale ztráta jejich strašlivého velitele je i tak značně oslabila. Zřejmě budou muset jarní útok o něco odložit a přeskupit síly, nebo přisunout posily z jiných bojišť.

[Fingalen]

Ešte teda nech je to tu zdokumentované, nahrádzam aspekt "Bolestné spomienky" za "Vy ste teraz moja rodina". Odrážať by to malo nárast dôležitosti nových ľudí v mojom živote (Aelfric, Rodwen, Teilin, sekundárne si to viem predstaviť aj voči cardolanským poddaným), voči ktorým sa staviam do role ochrancu a strážcu ich záujmov.

[Ecthelion]

Hrívë (patnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Ihned poté, co se nepřátelé stáhli, nechal pán z Labutího hradu sebrat skřetí mrtvoly a spálit je na velké hranici. Jejich zbraně a brnění byly pracně shromážděny a shromážděny na hradě, aby byly později použity jako surové železo a překováno v potřebné věci. Přátelé obsadili věž na Tol Mithrim, kterou skřeti opustili (protože kvůli zamrzlému jezeru byla jejich pozice nebránitelná), vyklidili ji a umístili tam posádku. Na dvojici vrcholů kopců s výhledem do okolí nechali postavit sruby s připravenými vartami, aby byli varováni v případě, že se skřeti budou blížit.

Ihned se za pomoci hůreckých kameníků a všech na hradě pustili do opravy průlomu v hradbách. Pod vedením kastelána, který měl se stavbou zkušenosti, zazdili dřívější bránu a nechali v hradbách pouze úzkou branku pro případné výpady. Práce v mrazivém počasí pokračovaly pomalu, ale předpokládali, že do yestarë, svátků jara, budou hradby opět v pořádku. Měli také k dispozici na tři tucty mužů, které mohli postavit do boje (kromě půl korouhve arthedainských ohtari, kteří stále byli na hradě). Nebyli to ale žádní válečníci, proto se Arnubên ihned pustil do jejich výcviku. Zima tak ubíhala za zvonění kamenických dlát a kladiv a řinčení mečů na nádvoří při výcviku. Zkamenělého zlobra odtáhli z ledu na břeh, aby při tání neskončil na dně jezera.

Stav zraněného Megialgora zůstával stále vážný a Urcuner se nabídl, že by se mohl pokusit jej uzdravit. Mladíkova sestra Lútheriel jej ale odmítla k bratrovi pustit, protože přátelům klade za vinu jeho zranění a bojí se, aby se ho elf nepokusil otrávit. Urcuner ustoupil, ale svěřil se s celou situací Ælfricovi. Pán na Labutím hradě uspořádal hostinu na počest Megialgorovy statečnosti a Lútheriel samé jako hosta. Na této večeři pak vychvaloval její vlastnosti a lichotil jí, aby ji přesvědčil a umožnila Urcunerovi ošetřovat jejího bratra (Ælfric (3): výsledek 3 / Lútheriel (1): výsledek 3 – remíza, Ælfric uspěl... ale věci se zkomplikovaly). Ælfric si po několikeré sklenici vína uvědomil, že strávil příliš dlouhou dobu v divočině a u táborových ohňů... a jeho řeč, jindy schopná dosáhnout všeho, byla nejistá a na dvorské poměry příliš hrubá. Když pohlédl na svou společnici, uvědomil si, že dosáhl něčeho, co nechtěl – v jejích očích byla něha, obdiv a snad i láska. Seveřan hned věděl, kolik uhodilo, ale škoda se už stala. Smutně si povzdechl, vymohl na Lútheriel (která nyní byla svolná splnit, co mu na očích viděla) souhlas, aby Urcuner mohl léčit Megialgora. Pak se omluvil a hostinu opustil.

Noldo začal zraněného mladíka ošetřovat, připravoval mu obklady z bylin a vymýval mu rány horkou vodou. Již po týdnu jeho péče se byl mladík schopen postavit a přejít k oknu, aby se podíval ven, než jej zase zahnali do postele. Přestože byl stále sláb, jeho stav se zlepšoval každým dnem.



Jednoho osamělého večera, když Arnubên seděl v síni a hleděl do plamenů, zatímco Ælfric hrál na loutnu, zeptal se ho Dúnadan znenadání: „Co budeš dělat, když ji najdeš?“
Seveřan chvíli neodpověděl, bezmyšlenkovitě ještě zahrál několik akordů, než odložil loutnu, přešel k oknu a vyhlédl z okna ven na cardolanskou krajinu: „Ten okamžik toužebně očekávám, ale zároveň se ho obávám. Nevím, jestli budu moci zůstat v této malebné zemi a bojím se, že tu začínám příliš zapouštět kořeny.“
„Co když tu s tebou nebude chtít zůstat?“
„Pak budu muset učinit volbu, ze které mi pukne srdce.“
„V tom případě vol moudře.“
Ælfric se ušklíbl: „Moudrost je ctnost, která mě nenavštěvuje často, příteli.“
„Já jsem litoval, když jsem dal přednost povinnosti před srdcem, ale radit ti nebudu – ta volba je tvá. Její čas se blíží, protože věřím, že Æthelflæd žije a až roztají sněhy, najdeme ji.“
Seveřan mlčky přikývl, ale jeho obličej byl ustaraný a zamyšlený. Netrpělivě pak začal vyhlížet jaro a začal se vyptávat zvědů na oblast jižních Mohylových vrchů, kde by měla ležet otrokářská pevnost. Hodně času trávil s Tibaldem Bulíkem, který tam už kdysi byl a mohl mu povědět něco bližšího o krajině.

S blížícím se jarem se také rozjely zákulisní vyjednávání o obsazení prázdného stolce arandura (správce) cardolanské marky. Zatím úmysl ucházet se o něj vyjádřili čtyři kandidáti. Jako první tak hlasitě učinili pan Langron z lén od Starého hvozdu a Maethor Prudký ze severu, podporováni svými příznivci. Následovala je paní Rodwen, jejíž strýc byl posledním arandurem. Ta by sice měla mít teoreticky nejlepší naději na zvolení, právě kvůli svému příbuzenskému vztahu s posledním správcem, ale v současnosti byly její šance mizivé. Kromě vlastních vazalů neměla prakticky žádnou podporu. Rytíři se domnívali, že jako žena je příliš slabá, aby mohla úspěšně bránit marku v hodině jejího největšího ohrožení... a její strýc si navíc udělal nejednoho nepřítele. Obecně se předpokládalo, že hlavní boj by měl být sveden mezi Langronem a Maethorem. První byl obecně považován za dostatečně protřelého a chytrého, aby řízení marky zvládl, a Maethor byl slavný válečník a nepřítel skřetů, takže v čase války byl také považován za dobrou volbu (jakkoli v míru by tomu mohlo být jinak).

Čtvrtým kandidátem, který oznámil svou kandidaturu, byl překvapivě Andreg, pán z Tharbadu, který ovládal cardolanská jižní léna, od zbytku marky odříznutá skřety. Ten se zpravidla do záležitostí zbytku marky nijak nezapojoval a vládl bývalému cardolanskému hlavnímu městu a zbylým jižním lénům jako nezávislý panovník s podporou gondorských vojáků. Proto jeho ohlášení, že se správcem stát, vyvolalo úžas a překvapení. Poslední z herur, tedy pánů, paní Finelleth Elfích vlasů, oznámila, že se o uprázdněný správcovský stolec ucházet nebude, ale zatím vyčkávala a nesdělila, koho ve volbě podpoří.

Hlas na sněmu bude mít těchto pět herur a jejich vazalové (každý má asi dva nebo tři, kteří mají právo volby – Ælfric patří mezi ně - a od kterých se očekává, že budou hlasovat stejně... ačkoli to nemusí být vždy pravda), stejně jako nezávislí rytíři, kteří tvoří druhou polovinu hlasů. Po cestách jezdili rychlí posli a vyslanci jednotlivých kandidátů, kteří objížděli všechny volitele. Jeden z nich, vyslanec pána z Tharbadu, navštívil i Ælfrica, aby zjistil zda by se jeho hlas nedal koupit nebo zajistit... ale Seveřan mu jasně oznámil, že stojí pevně za paní Rodwen a jeho pánovi poslal dopis, ve kterém jej vyzval, aby se kandidatury vzdal a podpořil namísto toho jeho lenní paní. Když vyslanec odjel, chtěl ihned informovat paní Rodwen a zeptal se, jestli by Arnubên nedovezl zprávu do Havraní pevnosti. Dúnadan odpověděl vyhýbavě a naznačil, že si myslí, že tady na Labutím hradě by byl užitečnější. Seveřan proto zprávu poslal po havranovi, který nejméně jednou za týden navštívil Labutí hrad s novinkami.



Přešla zima a začalo coirë, probouzení. Jaro se přiblížilo a jednoho dne zaslechli hejkání, když z jihu přiletělo několik labutí, které zakroužily kolem hradu a majestátně se snesly na jezero. Přátelé i posádka hradu to vzali jako příznivé znamení.

Dalšího dne je roh strážného zavolal do zbraně, když po cestě přijížděla velká skupina jezdců na koních. Přátelé rychle běželi na hradby, zatímco jejich muži si rychle navlékali prošívanice, utahovali řemínky kroužkových košil a nasazovali přilbice. Arnubênův výcvik byl znát, muži jejich posádky byli na hradbách připraveni stejně rychle jako ohtari.

Jezdci přijížděli pomalu a nezdálo se, že by měli nepřátelské úmysly. Na jejich zbrojích a kopích se blýskalo zapadající slunce, takže to vypadalo jako by byli oděni v rudém zlatě. Zpívali jasnými hlasy cizím jazykem a přátelé zdálky slyšeli slova písně: „Hál Éarendel steorra beorhtast / ofer middangeard monnum sended!“

A Ælfric rozuměl slovům i jazyku své rodné země, když zpívali: „Buď pozdraven Ëarendile, nejjasnější z hvězd / seslaných do Středozemě lidem.“ Seveřan si pak ke svému překvapení uvědomil, že některé z jezdců poznával. V čele cválal nejmladší ze tří synů Pána Éothéodu, Ceorl, a po jeho boku dva Ælfricovi bratranci - Ælfstan aÆfwine. Mezi dalšími jezdci poznal Wulfreda a Cenhelma, dva ze zajatců, které osvobodili na hradě, a vedle nich v přilbici a kroužkové košili cválala plavovlasá Leofrun. Brzy kopyta jejich koní zaduněly na mostě a jeli směrem k hradu.



Ælfric nechal rychle otevřít brány a zadul na roh, aby se vojáci shromáždili a přivítali hosty. Sám na ně čekal v plné zbroji na schodech své hodovní síně. Když vjeli na nádvoří, zvedl ruku a stručně je pozdravil. Obvykle v takových chvílích muži z Éothéodu mluví dlouho a jejich řeč je vznosná a plná obratů... ale Seveřan měl problém dojetím najít slova. Na nádvoří seskočil z koně mladý Ceorl, uklonil se Aelfricovi a ze zad sundal meč v pochvě, načež ho tasil. Muži z Labutího hradu přehmátli na jílcích mečů, ale Ceorl postoupil kupředu a nabídl čepel Aelfricovi jílcem napřed: „Westu Ælfric hál! Buď zdráv, Ælfricu rytíři! Přišli jsme z daleka nabídnout ti své meče v pátrání po mé sestře Æthelflæd. Budeš-li si, pane, přát, jsou tvé.“
V Ælfricových očích se objevily slzy: „Přijímám vaše meče. Náš úkol je obtížný, ale ani skřeti ani Temnota nás nezastaví a zachráníme líbeznou Æthelflæd!“
Na to všichni jezdci jako jeden muž tasili meče, zvedli je k nebi a zablýskly se jako jasný plamen: „Ferthu Ælfric hál! Rozkazuj!“

Oba bratranci pak seskočili z koní, aby svého příbuzného přivítali. Zatímco jej se smíchem objali, ostatní přátelé žasli, jak moc jsou si podobni – stejné plavé vlasy, stejně řezané tváře a oči barvy mlh. Vypadali víc jako Ælfricovi bratři než bratranci. I ostatní jezdci si byli podobni jako členové jedné rodiny a se svými zlatými vlasy a modrýma očima působili zvláštně cize mezi Dúnedain s havraními kadeřemi a očima v barvách šedi.

Ælfric představil svým přátelům, koho z příchozích znal, a rychle pozval dál do hodovní síně, kde přikázal narazit soudek medoviny. Když po několika džbáncích spláchli příchozí prach z cest, zachmuřeně jim vysvětlili, že Pán Éothéodu odmítl přijmout Aelfricův Rudý šíp, stejně jako poslat nebo uvolnit kohokoli na cestu Západ, když na jejich vlastních severních hranicích se bojuje. Prohlásil, že jeho dcera je mrtva a falešné naděje to nezmění. Mladý Ceorl, který ale nikdy nepřestal věřit, že je jeho sestra naživu, se rozhodl jet i přes Pánův zákaz. Potajmu poslal Wulfreda a Cenhlema, aby objeli dvorce a zjistili, kdo se k nim přidá. Ti našli dost těch, kteří byli z lásky k paní Æthelflæd ochotni Ceorla a Ælfrica následovat. Odešli v noci, bez Pánova svolení a proti jeho rozkazu. Všichni, kdo jsou tu, tak vykročili po wræclastas, stezkách vyhnanství, a Aelfricova zápověď tím přešla i na ně. Stali se z nich eardstapar, vyhnanci, a nikdo z nich se nesmí pod trestem smrti vrátit domů. Třetí z vysvobozených zajatců, Deorwine, byl příliš sláb podniknout podruhé tak dlouhou cestu a zůstal tak v Éothéodu, aby se pokusil získat další pomoc.

Posádka hradu, posílená o nově příchozí, tak nyní čítá:
- několik zvědů, které vede Tibald Bulík

- půl korouhve arthedainských ohtari (60 mužů), pod velením rytíře Edlembena

- družina cardolanských herth (12 mužů), pod velením Grawona Medvěda
- družina cardolanských herth (12 mužů), pod velením vyhublého Fornila
- družina cardolanských herth (12 mužů), pod velením Nestrila (bratra Nírien)

- družina éothéodských jezdců (12 mužů), pod velením Ceorla
- družina éothéodských jezdců (12 mužů), pod velením Ælfstana
- družina éothéodských jezdců (12 mužů), pod velením Ælfwina
- družina éothéodských jezdců (12 mužů), pod velením Wulfreda

Už se pomalu začaly připravovat oslavy jara, sbírá se dříví na vatry a dívky připravují barevné pentle, když se opět ozvaly varovné rohy stráží na hradbách. K branám přijel jezdec v černém, zastavil mimo dostřel šípů, zvedl ruku dlaní ven na znamení vyjednávání a pak pomalu přijel po mostě na doslech k hradbám. Zastřeným hlasem řekl, že chce mluvit s pánem hradu. Ælfric, Arnubên, Urcuner a Ceorl mu vyjeli na koních vstříc a setkali se uprostřed mostu. Posel byl bledý, a když mluvil, viděli, že má rty pokryté mokvajícími boláky a v ústech má zčernalé a hnijící zuby (jakoby snad slova, která opakoval, byla natolik plná zla, že samy jeho ústa krvácely a rozkládaly se).



Prohlásil, že je vyslanec a posel a mluvil jménem velkého kapitána Rhuthôla, velitele vojsk krále Angmaru a Rhudauru, proti němuž nespravedlivě pozvedli zbraň a jemuž svéhlavě vzdorovali. Pán Angmaru byl však milosrdný, protože je do války vehnaly arthedainské lži a on s udatným lidem Cardolanem nikdy neměl sporu. Proto jim dal šanci se podrobit, zřeknout se falešného krále a přijmout milosrdenství toho pravého. Pokud se zavážou, že nepovedou dál válku proti Angmaru a Rhudauru a nebudou ani nijak pomáhat jejich nepřátelům, pak se jejich vojska stáhnou, budou mít přátelství pravého krále Eriadoru a jeho vděčnost. Cardolan bude ponechán vlastní vládě pod ochranou vznešeného vládce Angmaru a oni budou moci žít v míru.

Olízl si rty a chvíli se díval, jaký měla jeho slova účinek. Pak pokračoval a prohlásil, že pokud tak neučiní, pak až kapitán Rhuthôl přijde, neušetří ani plod v těle matky. Zničí všechny jejich hrady a vypálí jejich vsi do základů. Všichni, kdo se mu budou protivit, skončí takhle – v té chvíli sáhl do vaku u sedla a do výšky, abyste ji dobře viděli, zvedl za zrzavé vlasy uťatou a zohavenou hlavu Maethora Prudkého. Posel se chvíli bavil na hrůze v jejich tvářích a pak se zeptal: „Co odpovíte velkému kapitánovi Rhuthôlovi? Co mám vyřídit svému pánovi?“

Arnubên popojel kupředu a mlčky podal Ælfricovi polovinu Durthangovy masky, která byla na hradě. Seveřan si ji vzal, podíval se na posla a řekl: „Kliď se od mých dveří, červe! Vyřiď svému pánovi, že skončí jako ta krysa Durthang!“ Zvedl rozbitou masku do výše, aby ji posel dobře viděl. Pak mu řekl, že vyslanec, který chce požívat ochrany, musí respektovat zákony země, ve které se nachází... a pokud chce odjet se zdravou kůží, pak jim musí vydat Maethorovu hlavu k pohřbení. Zaleskla se gondolinská čepel, když Urcuner položil ruku na jílec a povytáhl meč z pochvy a s jasnou hrozbou v hlase řekl: „Tohle je meč, který rozpůlil masku přízraku.“(Urcuner (zastrašení 2): výsledek 2 / proti 2 – úspěch). V poslových očích se objevil strach a chvíli si nevěděl rady. Pak zasyčel jako had, hodil jim Maethorovu hlavu k nohám, otočil koně a pobídl ho ostruhami.

Urcuner a Ælfric seskočili z koní a seveřan zvedl ze země zohavenou hlavu, špinavou od krve a se skřetími čmáranicemi vyrytými do obličejů, zavřel jí oči a zabalil do svého pláště. Ceorl vzal uzdu jeho koně, zatímco Ælfric vyrazil zpátky do hradu. Na ochoze nad branou zahlédl stát bledého Megialgora a jeho sestru Lútheriel, která si držela ústa, aby nevykřikla. Seveřan odnesl hlavu do márnice na ošetřovnu, kam jej obě Maethorovy děti následovaly. Megialgor napřáhl ruku, ale teprve po dlouhé chvíli se odhodlal odhrnout plášť a pohlédnout do zohavené a mrtvé tváře svého otce. Lútheriel se zhroutila s pláčem a i po Megialgorově tváři stékaly bezmocné slzy. Ælfric jim vyjádřil svou soustrast a ujistil je, že nepřátelé za to zaplatí. Pak rychle odešel a dal jim prostor truchlit.

Ælfric rychle nechal osedlat koně a rozhodl se s jednou družinou svých éothéodských jezdců zamířit k Barad Forn, Maethorově hradu, vzdálenému den a půl jízdy odsud, aby zjistil, co se tam stalo a zda byl hrad dobyt nepřítelem. Dohodli se s ostatními, že Urcuner vezme několik zvědů a v případě, že narazí na nepřátele, tak Ælfricova skupina na sebe naváže a odláká protivníky a zvědové proklouznou, aby vyzvěděli, co se dá. Zahlédli bledého Megialgora, jak se snaží vyšplhat do sedla koně, aby mohl jet s nimi, ale byl stále příliš sláb – nepodařilo se mu to a spadl na zem. Ælfric mu potichu řekl: „Ještě není tvůj čas. Ale ten čas přijde.“ Arnubên se pak sklonil, pomohl mu vstát a chmurně řekl: „Mrtvý svého otce nepomstíš.“



Ælfric a Urcuner zamířili k severu, zatímco Arnubên si vzal rychlého koně a vyrazil do Havraní pevnosti, aby co nejrychleji zpravil paní Rodwen o tom, co se stalo. Když dva přátelé dorazili k Barad Forn, zjistili, že hradby jsou pobořené, město pod hradem je vypálené a široké okolí je popleněné a zničené. Zvědové, kteří se vrátili poté, co propátrali široké okolí, hlásili, že i několik blízkých vesnic bylo vypáleno. Na hradě ale stále vlála šedá cardolanská vlajka s labutí a Hvězdou severu a prapor s gryfem, erb domu Maethora Prudkého. Po nepřátelích nebylo ani stopy. Urcuner se proto rozhodl zjistit, jak vypadá situace. Vyrazil sám a domluvil se s Ælfricem, že mají přijet, až na hradě zamávají cardolanskou vlajkou.

Vyjel pomalu, a když byl zpozorován, zvedl prázdné ruce a obezřetně přijel blíž k hradbám. Nějaký hlas nad hradbami se jej sindarsky zeptal kdo je a co tam pohledává. Urcuner vysvětlil, že se doslechli o útoku na Barad Forn a rychle zamířili na sever, aby zjistili, jaká je situace. Když muž na hradbách zjistil, že se Urcuner vydává za jednoho z Neumírajícího lidu, oslovil ho Vznešenou elfštinou a Urcuner mu quenijsky odpověděl. Po krátkém váhání pak elfovi otevřeli bránu. Na nádvoří našel Urcuner mnoho vesničanů a uprchlíků z okolních vsí a zjistil, že hradby jsou stále bráněny cardolanskými vojáky.

Velitel (který prve oslovil Urcunera qenijštinou) mu vysvětlil, že skřeti už dlouho znepokojovali hranice Barad Forn. Proto také nemohl Maethor Prudký přijet za zraněným synem, kterého jinak bezmezně miloval. Když se doslechl o nájezdu na jednu ze svých vesnic, Maethor Prudký, věren svému přízvisku, v hněvu nasedl na koně a vyrazil proti nepřátelům. Padl ale do dobře připravené léčky, byl odříznut a zahynul tam s většinou mužů svého domu. Mezitím oblehlo hrad vojsko skřetů, které přišlo z východu, vedené mužem v rohaté přilbici a zničili město a nechal ostřelovat hrad. Pak velitel dostal zprávu od posla, že Maethor byl zabit a s vojskem se stáhl. Hrad sám tak sice nebyl dobyt, ale obránci přišli o velký díl mužů a navíc o svého proslulého velitele. Barad Forn navíc utrpěla hrozivé ztráty na životech i majetku.

Na hradbách jeden z cardolanských na Urcunerovu žádost zamával cardolanským praporem a Ælfric se svými jezdci se k nim brzy připojil. Jejich příjezd vyvolal v nervózních obráncích zmatek, protože zlatovlasí jezdci s cizokrajnou výstrojí zde působili značně cize. Zjistili, že na hradě je jen malá posádka a většina velitelů padla společně s Maethorem. Přátelé se proto rozhodli, že zamíří zpět do Labutího hradu a pošlou sem ohtari rytíře Edlembena (tři družiny okamžitě a zbylé dvě později jako doprovod Megialgora, až se zotaví) a hůrecké kameníky, aby posílili obranu a opravili hradby. Vyzvali posádku, aby rychle vyslala posly a informovala ostatní hrady o situaci a pak zamířili zpět k Labutímu hradu.



Arnubên mezitím po jízdě bez odpočinku dosáhl Havraní pevnosti a jako rychlý posel byl ihned vpuštěn k paní Rodwen, která seděla v hodovní síni na vyřezávaném trůně – dcera Dúnedain, hrdá, krásná a vznešená. Arnubên před ní poklekl, sklopil hlavu a bezbarvým hlasem se nejprve představil a řekl, že jej posílá pán Labutího hradu, než oznámil: „Maethor Prudký je mrtev. Nevíme, jaký osud postihl Barad Forn, jeho sídlo. Ælfric vyrazil se svými jezdci zjistit víc, má paní.“ V síni se ozvaly výkřiky úžasu a děsu, ale paní Rodwen zvedla ruku, aby nechali posla mluvit. Zeptala se ještě na zprávu, kterou přinesl angmarský posel a Arnubên vyložil popravdě její obsah. Pak zvedl hlavu a řekl: „Vím, že mi nepřísluší, abych se pletl do takových věcí, ale myslím, že přišel čas svolat sněm a dohodnout se na společném postupu. Pokud nás budou obléhat a ničit jednoho po druhém, pak prohrajeme.“

Paní Rodwen v té chvíli nakratičko vypadala jako vyděšená a zmatená mladá dívka, která neví, co si má počít. Pak z ní ale zase byla dúnedainská šlechtična a vážně poděkovala Arnubênovi za jeho poselství a propustila jej. Když se zvedl a otočil k odchodu, ještě jej zastavila... možná vyděšená tím, že skutečně odchází. Nabídla mu, že může ještě zůstat a osvěžit se. V jejích očích Arnubên viděl, že doufá, že zůstane a spatřil tam všechny emoce, které paní Rodwen... nebo možná oba dva... potlačovali. Dúnadan se uklonil: „Děkuji, má paní. Rád přijmu vaši pohostinnost. Odpočinu si a ráno zamířím zpět.“

Už bylo po půlnoci a většina hráčů vypadala dost unaveně, tak jsem na tomhle místě navrhl, že pro dnešek skončíme a příště začneme odehráním Arnubênovy scény na Havraní pevnosti.

[Ecthelion]

Poznámka trochu stranou. V poslední hře jsem si dovolil použít větu, která vlastně stála u zrodu Středozemě jako takové. Je to věta v anglosaském jazyce, kterou pan profesor našel v knize Crist od Cynewolfa:

éala éarendel engla beorhtast / ofer middangeard monnum sended
„Buď pozdraven Éarendele, nejjasnější z andělů / seslaných do Středozemě lidem.“

Právě odsud zřejmě pochází název celé Středozemě (middengeard - "střední země") a postava Eärendila, která je pro historii světa velice významná. Nahradil jsem engla (anděl) za steorra (hvězda), aby to dávalo smysl v rámci světa, ale jinak jsem ji nechal beze změny jako hold autorovi.

[Ecthelion]

Dunění kopyt (šestnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Poté, co předal své poselství, zamířil Arnubên do stáje, aby se postaral o koně po té dlouhé jízdě. Možná byl příliš dlouho v Ælfricově blízkosti a seveřanovy zvyky jej začaly ovlivňovat, ale svého koně z Elrondovy stáje by nikomu kromě sebe nesvěřil. Pečlivě ho vytřel do sucha, vyhřebelcoval ho a vyčistil mu kopyta. Když pak přes něj přehodil na noc deku a nasypal mu obroku, uvědomil si, že ho někdo pozoruje. Otočil se a uviděl, že za ním stála paní Rodwen v dlouhém červeném plášti. Kapuci, ve které vklouzla, aby ji nikdo nepoznal, si shodila a její krásné vlasy jí padaly přes ramena.



Byli ve stájích sami, štolbové už dávno odešli. Dívala se stranou, když promluvila, ale viděl v její tváři bolest:
„Proč jste tenkrát nepřišel, pane Arnubêne? Tu zástavu... dala dáma svému rytíři. Doufala jsem, věřila jsem, že byste snad...“ hlas se jí zlomil a umlkla. Chvíli bylo ticho, když Arnubên hledal slova a pak odpověděl. I on na ni nedokázal pohlédnout a díval se do země: Měl jsem strach, že by mi puklo srdce... protože jsem vám nemohl prokázal věrnost jako své dámě. Už jsem měl dost času, abych si uvědomil, kde je mé místo a na tom setrval. Pokud se vás to dotklo, pak mi prosím odpusťte, má paní.“

Paní Rodwen chvíli mlčela a teprve pak promluvila: „Zdálo se mi, že ve vašich očích vidím to samé, co cítím ve své duši... a dcery Dúnedain se nemýlí snadno.“ Arnubên se a zchmuřil a smutně odvětil: „Vaše bystré oči viděly víc, než jsem jim chtěl ukázat.“ Zvedla oči a s nadějí na něj pohlédla: „A přijel jste tedy, abyste...“ Přerušil ji: „Abych doručil zprávu z Labutího hradu, nic víc.“

Opět zavládlo ticho. Když paní Rodwen po chvíli promluvila, její oči byly zamyšlené: „Bojujeme proti Temnotě, která nás hrozí zaplavit a pohltit. Dokud vzdorujeme, zůstává stále naděje pro ty, kteří žijí chráněni našimi meči... i kdyby jen nakratičko. Každý jeden den, který prostí lidé žijí v míru, má svou cenu. A my ji musíme zaplatit, třeba svými životy... s tím jsem smířena, protože to pokládám za svou povinnost...“ zvedla oči a dotkla se jeho ruky: „Pro nás mnoho naděje nezbývá, ale nezasloužíme si přesto i my být šťastní? Nemilujete mne a ani nebudete, pane Arnubêne?“ Dúnadan uchopil její ruku do dlaně: „To, co cítím v této chvíli, není důležité. Nejste totiž jen žena, které bych mohl vyznat lásku a přísahat, že budu stát po jejím boku. Jste šlechtična a cardolanská paní. Má krev a můj nízký původ by vaši situaci před přicházející volbou nijak nevylepšil. Budu stát při vás...“ teď se odmlčel on, když se mu hlas zlomil, ale pak zase pokračoval: „...ale nechtějte po mě, abych vám na vaši otázku odpověděl.“

Smutně kývla na znamení, že rozumí. Nasadila si zase na hlavu kapuci a oči se jí zalily slzami, když se otočila a bez dalšího slova vyklouzla ze stájí ven do noci. Ještě chvíli stál a díval se na dlaň, ze které mu vyklouzla její bělostná ručka, a cítil se prázdný. V duši mu zavládl smutek nad tou ztrátou a možná promrhanou příležitostí. Pak zhasl lucerny ve stájích a šel ven, na hradby, kde se zadíval k západní obloze a hledal souhvězdí Orla... které bylo svázané s osudem jeho rodu. Hvězdy byly toho večera ale bledé a nejasné.

Dalšího dne brzy ráno vyvedl koně na nádvoří a společně s Teilinem se připravovali k odjezdu. Arnubên pohlédl nahoru a spatřil paní Rodwen nahoře v okně věže, jak smutně sleduje jeho přípravy a vlasy se jí třpytily v paprscích vycházejícího slunce. Zdála se mu tak vzdálená a nedostupná, že jej až zabolelo srdce. Kývl jí na rozloučenou, nasedl na koně a vyrazil ven z brány. V té chvíli se mu zazdálo, že ve svém chmurném rozpoložení na chvíli rozuměl krákání havranů, kteří seděli na hradbách. Pobídl koně a zamířil zpět na Labutí hrad.



Poté, co se vrátili Ælfric a Urcuner ze severu, bezodkladně poslali rytíře Edlembena a jeho arthedainské ohtari do Barad Forn, aby posílili tamější oslabenou obranu. S nimi poslali i kameníky, kteří v zimě pracovali na Labutím hradě, protože větší část prací už byla hotová a soudili, že nahoře budou užitečnější. Doufali, že s éothéodskými jezdci mají už dost sil, aby Labutí hrad uhájili. Zůstala jen družina ohtari, kteří pak měli do Barad Forn doprovodit Megialgora a jeho sestru, až se mladík bude schopen posadit na koně.

Dny plynuly, sníh tál a svátky jara se blížily. Pak uprostřed jedné noci vypukl poplach, když je ze sna vytrhly zoufalé Urcunerovy výkřiky plné bolesti. Na chodbách běžely stráže, které bušily na dveře jeho pokoje, ty ale byly zavřené a zevnitř zaklíněné. Podle utrpení v elfově křiku se muselo stát něco strašlivého. Ælfric přiběhl s taseným mečem a bez rozmyslu udeřil ramenem proti dveřím, aby je vyrazil. Ani na několik úderů ale dveře nepovolily. Ceorl ho vyzval, aby ustoupil, protože několik éothéodských jezdců právě přineslo těžkou lavici z hodovní síně, aby ji použili jako beranu. Zatímco se připravili proti dveřím vyrazit, položil na ně Arnubên ruku a potichu zašeptal: „Otevři se.“ (Použití Arnubênovy dovednosti, neházeli jsme, připadalo nám to správně atmosférické.) V té chvíli byly jeho slova plná síly a zaslechli jste zadunění, když se závora na druhé straně uvolnila a spadla na zem. Dveře se se zavrzáním lehce pootevřely.

Ælfric se lehce zarazil a musel posbírat odvahu, aby vešel dovnitř, ale pak rozrazil dveře a vtrhl dovnitř. Málem vrazil do postavy, ve které až po chvíli poznal Urcunera. Elf měl na sobě košili, jejíž rukáv byl roztrhaný v cáry, byl zbrocený potem, lomcovala s ním zimnice a byl ve tváři nepřirozeně bledý. Zdálo se, že neví, kde je. Seveřan jej rychle podepřel, protože to vypadalo, že každou chvíli spadne: „Co se tu při trůnech Valar stalo?!“ Urcuner na něj upřel své krví podlité oči: „Nesmíme se zdržovat! Jestli už otevřeli ústupovou branku, tak musíme odejít.“ Přátelé si uvědomili, že nemluví k nim, ale prožívá nějakou hrůzu ze své minulosti a zaplavili ho otázkami a ujištěním, že je vše v pořádku. Teprve postupně se Urcuner vzpamatoval a začal zase vnímat svět kolem sebe. Když vzhlédl, uvědomil si, že dveřmi sem nakukují stráže a lidé z hradu, kteří se na něj dívají s hrůzou. Přátelům se omluvil a vysvětlil, že měl špatný sen, který ho hodně vyděsil... a přinesl zpět jednu nepěknou vzpomínku. Dalšího dne si všiml, že lidé se mu vyhýbají a za jeho zády dělají rukou ochranné znamení na zahnání zla.



Dalšího dne do hradu přiběhl jeden z Tibaldových zvědů – Ialreth - se zprávou, že se skřeti se snaží odvést na sever otroky, které získali při nájezdech na jihu Meziříčí a shromáždili je v Mohylových vrších. Dohromady to může být na tři až čtyři stovky duší. Zvěd udýchaně vysvětluje, že půlčík a dva další zvědové zůstali na místě a sledují je. Skřety zdržovaly ženy a děti, Tibald proto věřil, že pokud by rytíř z Labutího hradu rychle vyrazil, mohou ještě zajatce zachránit. Prosil jej proto o okamžitou pomoc.

Ælfric nezaváhal a rychle rozdal rozkazy. Na obranu hradu zanechal tři družiny mužů ze své domácnosti pod velením Grawona Medvěda s prostým rozkazem, aby udrželi hrad za každou cenu. Všichni éothódští jezdci (celkem čtyři družiny pod velením mladého Ceorla, Wulfreda a Seveřanových bratranců Ælfstana a Ælfwina) pak měli sedlat koně, protože Ælfric chtěl bezodkladně vyrazit na pomoc zajatcům. Zatímco se muži chystali na cestu, Urcuner si vzal oba zbývající přátele stranou a potichu se zeptal: „Víte, jakým způsobem se k nám dostala hlava Maethora Prudkého... co když je to lest?“ Ælfric odvětil prostě: „Pokud je, pak do ní musíme vkročit.“ a Arnubên dodal: „Je to jediná naděje, jak těm ubožákům pomoci.“ Elf se zamyslel a souhlasně kývnul: „Musíme být obezřetní a kráčet s otevřenýma očima.“

Seveřan, nahlodán Urcunerovými obavami, si vzal Ialretha stranou na hradby a vyptal se ho na všechno, co mu mohl říct o situaci, do které se chystali vyrazit. Pak se zamyslel, jak by si počínal jeho otec, když by vedl takovou výpravu a připravili se vyrazit. Před odjezdem Ælfric obešel všechny jezdce, oslovil všechny koně jejich jmény (od éothódského velitele se neočekává, že bude znát jména všech jezdců, kterým velí, ale rozhodně musí znát jména všech koní), a zkontroloval, jestli jsou připraveni. Pak vyrazili s Iarlethem, který si vzal koně, aby je mohl vést, v čele. Ælfric rozdělil jezdce do tří menších skupin – menšího předvoje a zadního voje, které jely na dostřel šípu od hlavního voje – aby v případě přepadu nepadli do pasti všichni a celá síla tak nebyla zničena jediným úderem.



Po dvou dnech zaslechli zepředu uprostřed dne soví zahoukání, na které Ialreth odpověděl vlastním, načež sesedli z koní a setkali se s Tibaldem. Půlčík je přivítal očividně s pohnutím a vděčností. Ælfrica přivítal dokonce potřesením ruky. Rychle jim do půdy načrtl, jaká je situace. Po cestě šla dlouhá kolona zajatců v poutech a řetězech a po stranách je doprovázely skřetí hlídky, které lidi nemilosrdně popoháněly biči a nenávistnými výkřiky. Na začátku a konci kolony byl umístěn větší skřetí oddíl a kolem projíždělo několik skřetů na vlcích, aby stíhali případné uprchlíky. Vepředu byla síla asi tří družin (okolo tří tuctů šavlí) a průvod uzavíraly dvě další. Přátelé rychle přišli s plánem, kdy chtěli poslat jednu ze svých jízdních družin, aby napadla zadní voj a znepokojovala ho, zatímco oni se zbylými třemi rozpráší předvoj a pak jim přijdou na pomoc. Pro útok na zadní voj vybral Ælfric svého staršího bratrance Ælfstana. Ten se zašklebil: „Bez obav, bratránku. Dám jim co proto.“

Připravili se a brzy uviděli postupující kolonu zajatců a skřety, kteří je doprovázeli. Ozvaly se výkřiky, když Ælfstanovi jezdci vyrazili z úkrytu a dojeli ke skřetům v zadním voji. Někteří jeho jezdci byli zběhlí ve střelbě z luků ze sedla a vystřelili několik šípů, než se otočili a stáhli zpět, jen aby se zase vrátili a znepokojovali je. V té chvíli vyrazili přátelé se zbylými jezdci. Jeli v čele Ceorlovy družiny a mladík sám jim jel po boku, zatímco Wulfredova družina se řadila doprava a Ælfwinova doleva. Skřeti, zaujatí tím, co se děje u zadního voje, si jich všimli, až když koně přešli do cvalu. Rychle se jim rozběhli v ústrety, aby vytvořili zeď štítů, ze které vstříc útočníkům trčí ostrá kopí. Urcuner s taseným Helegristem měl na chvíli dojem, že po své levici zahlédl tvář Beldora... jednoho dávného přítele, který zemřel před velmi dlouhou dobou... ale když se otočil, tak vedle něj jel jen nějaký éothódský mladík.

Zbytek skřetů začal zabíjet zajatce, aby je jim nepodařilo nikoho osvobodit. Přátelé zaskřípali zuby, ale nemohli dělat nic jiného, než pobídnout koně k rychlejší jízdě. Zahlédli, že někteří zajatci se vrhli na své věznitele. Mnohé z nich to stálo život, protože skřeti byli dobře ozbrojeni a zajatci spoutáni a beze zbraní. Svou obětí ale kupovali jezdcům trochu času, abyste mohli zachránit ostatní.



Jezdci zaduli na rohy a zvuk jejich válečného pokřiku byl jako bouře (Ælfric (Jezdec 3): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 1 – úspěch). Mnozí skřeti nevydrželi na místě, pustili kopí a nastavili záda mečům. Jezdci rozčísli skřetí řadu jako blesk, ozval se zvuk lámaných kopí a smrtelných výkřiků skřetích vojáků, když projeli skrz a otočili se k dalšímu nájezdu. Urcuner skončil trochu stranou od ostatních a přestože plán byl nejdříve zničit předvoj, zabočil stranou a s třemi nebo čtyřmi dalšími jezdci napadl skřety, kteří vraždili zajatce (Urcuner (3): výsledek 5 / skřeti (2): výsledek 1 – velice dobrý úspěch). Elfův meč se třpytil chladnou nenávistí a Urcuner vjel mezi skřety a sekal hlava nehlava. S každým úderem padl další skřet. Poté, co se jeden ze skřetů snažil bránit čepelí, kterou Urcuner jediným sekem zlomil a skřeta sťal, ostatní s vřískáním uprchli.

Ælfric nechal zatroubit na rohy a se shromážděnými jezdci podnikl druhý nájezd. Kopyta koní zaduněla, když vyrazili do útoku (Ælfric (2): výsledek 1 / akřeti (1): výsledek -2 – úspěch). Skřeti padali jako hadroví panáci a trpká nenávist Seveřanů v boji převážila. Na pravé straně bojoval Arnubên, syn Aglarânův, který zlomil kopí o jednoho z nepřátel a nyní se kolem sebe oháněl mečem (Arnubên (3): výsledek 1 / skřeti (1): výsledek 2 – neúspěch, 1 bod poškození šel do Těla). Skřeti se kolem něj ale shromáždili a jeden z nich jej bodl kopím do boku.

Seveřan se rozhlédl a spatřil, že Ælfstanovi jezdci jsou zaklesnuti ve smrtelném zápase se skřety. Skřeti z předního voje byli mrtvi nebo prchali, jen kolem Arnubêna a jeho jezdců stále byl stále ostatek skřetů, ale Dúnadan vytušil, nad čím Ælfric přemýšlí a křikl na něj: „Jeďte! My se o ně už tady postaráme!“ Seveřan proto křikl, shromáždil kolem sebe, koho mohl a vyrazil na pomoc svým jezdcům u zadního voje. Cestou ale zahlédl, jak dva skřeti z řady zajatců vytahují dívku, které spadl šátek z hlavy a pod ní se objevily zlaté vlasy (Fingalen negativně vyvolal Kryštofův aspekt „Rytířská přísaha“). Ælfric podvědomě v obavě, že by to mohla být jeho milá, přitáhl uzdu svému koni, který se vzepjal na zadní. Pak ale odhodil přilbici a pořádně se nadechl, načež si uvědomil, že už není nezodpovědný mladík, jehož činy ho vedly k vypovězení z rodné země. Byl nyní rytíř a velitel mužů, jejichž život závisel na jeho činech (Kryštof zaplatil bod osudu a odmítl vyvolání). Když jeho oř dopadl zpět na zem, pobídl jej dál a vedl své jezdce zachránit Ælfstana.

Zatímco Ælfric vyrazil podél kolony zajatců z jihu, Urcuner vzal jezdce, kteří byli kolem něj, a vyrazil ze severu. Zahlédl dvojici jezdců na vlcích, kteří chtěli napadnout jezdce vzadu a vrhl se na ně (Urcuner (3): výsledek 2 / skřeti (1): výsledek 2 – remíza). Zapomněl ale, že vlci dokážou trhat nepřátele i ostrými zuby a když přijel k nim, musel ostře uhnout, aby jeden z vrrků neroztrhal jeho oři hrdlo. Neudržel se v sedle a spadl mezi skřety na zem. Arnubên se mezitím se svými jezdci vrhl proti odolávajícímu zbytku skřetů z předního voje (Arnubên (3): výsledek 5 / skřeti (3): výsledek 1 – úspěch). Oháněl se kolem sebe mečem a brzy byli všichni zbývající skřeti pobiti nebo zahnáni.

Ælfstan byl nucen zaútočit na početně silnějšího protivníka, aby jim zabránil vraždit zajatce. Bojovali teď proto nerovný boj, dokud skřetům nevpadli do týlu Ælfric se svými jezdci ( Ælfric (3): výsledek 3 / skřeti (2): výsledek 2 – úspěch). Ti nepřátele překvapili a brzy se jim podařilo vyčistit prostor mezi oběma skupinami éothéodských. Ælfstan popjel, aby se setkal s Ælfricem. Byl pokrytý černou skřetí krví a obličej měl rozseklý, ale vesele se šklebil: „Vždyť jsem ti říkal, že jim dáme co proto, bratránku.“ Seveřan se zasmál: „A také jste dali. Slavná je chvíle, když se setkáváme s kopyty našich koní zbrocenými krví nepřátel.“ Urcuner mezitím bojoval opěšalý proti dvojici jezdců na vlcích (Urcuner (2): výsledek 1 / angmarští (2): výsledek 3 – neúspěch, 2 body poškození do Těla). Jeden z vlků se mu zahryzl do pravice. Kvůli kroužkové košili ji sice neprokousl, ale těžce mu ruku a svaly pod ní pohmoždil a potrhal. Pak si skřeti všimli, že jejich spolubojovníci jsou mrtvi nebo prchají, pobídli vlky a prchli z boje také. Urcuner byl opěšalý a nemohl je pronásledovat. Vydal se proto podél řady zajatců, aby zjistil, zda někdo nepotřebuje pomoci.



Když kolem nich procházel, zahlédl malé děvče, snad dvanáctileté, uplakané a ztracené mezi ostatními lidmi kolem sebe. Uvědomil si, že ji zná. Bylo to to děvče, které zachránili před zlobrem a které pak Urcunerovi dalo jako poděkování květinu. Elf přešel k ní, nožem jí přeřezal pouta a chtěl ji vyzvednout na svého koně. Když ale děvče zahlédlo jeho zjizvený obličej, radostně vykřiklo a skočilo mu do náruče. Její malé ruce jej pevně objaly. Zamířil proto za ostatními přáteli s děvčetem v náručí, které žvatlalo a vyprávělo mu - poté, co ji viděli naposledy, odešla s rodiči do jižní marky, kde měla maminka příbuzné – tetu Ningwel – ale cestou je přepadli ti zlí skřeti skřeti a ti ji odvedli od maminky a tatínka. Má sice jméno, ale maminka jí říká Cennil (Odvážná) a jí se to líbí.

Ælfric začal opět organizovat svoje jezdce. Jejich ztráty byly milosrdně malé – jen tři jezdci a dva koně byli zabiti, čtyři další byli v boji zraněni. Jezdci začali rychle, aniž čekali na rozkaz, přeřezávat pouta zajatců a osvobozovat je. Skřeti na konci kolony pobili některé zajatce, než jim v tom Ælfstanovi jezdci mohli zabránit. Na hromadě tu v krvi leželo několik žen, přičemž některé z nich byly světlovlasé. Ælfric proto seskočil z koně a probíral se mezi mrtvými. Otáčel mrtvé a děsil se toho, že jedna ze zabitých dívek by mohla být jeho milovaná Æthelflæd. Když si prohlédneš všechny jejich tváře, úleva jej téměř přemohla, protože dáma jeho srdce mezi nimi nebyla. Nebyla ale ani mezi ostatními přeživšími. Musel si na chvíli sednout, protože úleva a smutek z toho, že ji nenašli, na něj byla příliš.

V té chvíli za nimi přišel Urcuner s vesele žvatlající Cennil v náručí. Když děvče zahlédl Ælfric, zarazil se, jako by do něj udeřil blesk. Cennil měla totiž přes sebe přehozený plášť, který na ni byl příliš velký, a jehož spona byla éothéodské práce. Byli na ní vyobrazen kůň a vlk, stejný erb, jaký měl mladý Ceorl na štítě... tedy znak rodu Pána Éothéodu. Ælfric vyrazil k děvčeti a chtěl vědět, kde plášť vzala. Ta se ho ale polekala a uklidnil ji až Urcuner, načež jim řekla, že jí ten plášť dala milá paní, když jí byla zima. Potkala ji ve tvrzi na jih odsud, kam je přivedli před třemi dny, když ji odvedli od maminky a tatínka. Ta paní vypadala smutně a ti zlí páni ji bili, ale byla na ni hodná a dala jí svůj plášť.



Ostatní zajatci potvrdili to samé, viděli světlovlasou dívku, která byla otrokyní velitele tvrze na jihu, kde angmarští shromažďují otroky před cestou do hor. Rhudaurští té tvrzi říkali „Estelben“ – v západštině „Beznaděj“. Dívka jim prý rozdala nějaké jídlo a snažila se jim pomoci a ošetřit jejich rány, ale velitel pevnosti ji přistihl a nechal ji za to před nimi zpráskat holí. Mladý Ceorl stál vedle Ælfrica a oči mu plály žalem, nadějí, ale hlavně nenávistí, když uslyšel o zacházení, jakého se dívce, která by mohla být jeho sestrou, dostalo za pomoc zajatcům.

Když po tak dlouhé době získali první slibnou zprávu o tom, kde by se mohla nacházet Æthelflæd, rozhodli se, že pošlou jezdce zpátky, aby doprovodili uprchlíky do Labutího hradu, a sami zamíří na jih a prozkoumají ji. Malá Cennil nechtěla Urcunera pustit a museli ji od něj plačící odnést (Urcuner (0): výsledek 1 / Cennil (1): výsledek 1 – remíza, hodilo se znovu - Urcuner (0): výsledek -1 / Cennil (1): výsledek 0 – neúspěch děvče přesvědčit, že ji neopouští, ale vrátí se, 1 bod poškození do Vůle). Nechali své jezdce, aby shromáždili padlé a pohřbili je v mohyle stranou od cesty. Mršiny skřetů nechali vranám a liškám.

Zatímco zachránění zajatci pak zamířili na cestu k Labutímu hradu, přátelé doprovázení zvědem Ialrethem, Teilinem a Ceorlem, který se nenechal od účasti nijak odradit, pak vyrazili na jih. Ubírali se po cestě, kterou přišli skřeti. Po necelém půl dni jízdy vyjeli ze zatáčky a málem se srazili s oddílem, který jel na druhou stranu. Vlála nad nimi rhudaurská vlajka a rudým praporem se třemi dračími zuby. Obě skupiny, jak nepřátelé, tak přátelé, stáli nejprve chvíli zaraženi, a pak všichni rychle sahali po mečích a sekerách.

Na rhudaurské straně někdo vykřikl rozhodným hlasem a jejich válečníci se zarazili. Meče zmizely zpět v pochvách a ruce sevřené kolem toporů seker se nervózně uvolnily. Ze skupiny vyjel kupředu jeden jezdec a zvolna k vyrazil k nim, zatímco ostatní nervózně zůstali vzadu. Měl pravou ruku na pásce a jeho obličej jim byl povědomý. Teprve po chvíli si uvědomili, že to byl rhudaurský jezdec, kterého zajali a pustili při cestě na sever. Zabolelo je srdce při vzpomínce, že tehdy s vámi ještě jela Aelneth. Jezdec je přivítal s úsměvem a po krátkém zaváhání jim podal svou zdravou ruku na pozdrav. Potřásli mu s ní a Arnubên se pak zeptal: „Pamatuješ si, co se stane, když se setkáme na opačné straně bojiště?“ Jezdec přisvědčil a pak prohlásil, že je rád, že se jim nakonec podařilo dostat zpátky ke svým. Nebyl si úplně jistý, jestli jim minule poděkoval, že ho nechali jít a nepodřízli ho jako kůzle... ale pokud ne, pak jim děkoval nyní. Představil se jako Draugion, syn náčelníka jednoho z rhudaurských kmenů. Zdravou rukou kývl ke svým jezdcům: „Mám za tyto muže zodpovědnost a nechci jejich životy utrácet v krveprolití beze smyslu.“ Odmlčel se a olízl si rty: „Můj otec mi poslal zprávu, abychom se vrátili zpátky a proto odjíždíme z Cardolanu. Vedu své muže na sever domů k jejich rodinám a nebudeme se dál zapojovat do války. Necháte nás projet, nebo spolu budeme bojovat?“

Přátelé si je chvíli měřili, ale pak pobídli koně a uvolnili jim cestu. , Arnubên řekl: „Tvůj otec zradil svého krále a bojuje na špatné straně, ty bys ale věrnost skutečnému králi měl zachovat. Rozhodni se moudře a odejděte v míru.“ Rhudaurští nervózně projeli kolem nich a poslední projel Draugion: „Jsme nepřátelé, ale už napodruhé jste mi projevili milosrdenství. Nezapomenu na to, pánové rytíři. Mám u vás dluh a splatím ho, předkové budiž mi svědky.“ Když zmizeli za zatáčkou, Arnubên pro sebe zabručel: „Sliby zrádce i tak za nic nestojí.“



Na místo dorazili se svítáním. Před nimi se tyčila tvrz, která je pochmurná a jméno Beznaděj si plně zaslouží... ale je možné, že tady najdou Æthelflæd, drženou v zajetí...

[Ecthelion]

Beznaděj (sedmnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Přátelé, doprovázeni panošem Teilinem, zvědem Ialrethem a mladým Ceorlem, z podrostu nedalekého lesa pozorovali rhudaurskou tvrz. Zazněly rohy, otevřela se brána a vyjela z ní jízdní družina asi půl tuctu mužů pod angmarským praporem. Měli sveřepé tváře, kožešinami lemované pláště a erby Carn Dûm na štítech. Na nákladních koních měli přehozené chrastící řetězy. Brána se za nimi zavřela a zamířili na jih. Přátelé je nechali jet a pokračovali v pozorování pevnosti. Otevřenou branou, když jezdci odjížděli, zahlédli na nádvoří namačkané další zajatce, kteří měli být zřejmě odesláni do Mlžných hor a Angmaru.

Tvrz byla z větší části dřevěná, místy omítaná, a stráže, které přecházely po hradbách, nevypadaly příliš pozorně. Přátelé z toho usoudili, že se neobávají bezprostředního útoku. Arnubên by jim ukázal, co to je disciplína, ale nyní byli přátelé vděční za to lajdáctví, které u hlídek pozorovali. I tak byla ale tvrz výhodně postavená a nepozorované přiblížení k ní vypadalo jako velký risk. Rozhodli se, že prokoumají okolí, zda neodhalí nějakou lepší cestu dovnitř.



Při průzkumu místa asi dvě stě kroků od tvrze se Ælfric sehnul, když zahlédl na zemi něco zvláštního. Zvedl ze země kámen s vyrytou runou „G“ (Kryštofův bod osudu). PByl částečně porostlý mechem a podle všeho tam už ležel dlouho, klidně přes rok. Jak se Seveřan zvedl, všiml si, že před ním je průrva ve skále, zapadaná listím a větvemi. Snad byla zakrytá náhodou, snad úmyslně, ale když ji vyčistili, zjistili, že vede do úzké jeskyně, kterou vykotlala ve skále voda. Jeskyně podle všeho vedla k tvrzi. Kámen s runou ale mohl značit ledacos ledacos a v jeskyni se také mohli po pár krocích propadnout do nějakého neprozkoumaného pozdemního labyrintu bez návratu. Ælfric se ale rozhodl přijmout jako znamení Sudby a vydat se průrvou k tvrzi. Rozhodli se, že vyrazí se setměním.

Mezitím přátelé vyrobili několik smolnic, aby si cestou mohli svítit a odložili štíty, nárameníky a zbytečné kusy zbroje, aby mohli lépe projít úzkou škvírou ve skále. K večeru začalo pršet a z východu se blížila bouře. Přes nebezpečí, že se jeskyně může zatopit, se rozhodli pokračovat ve svém plánu. Arnubên zanořil ruku do bláta a pokryl si jím obličej, své bílé vousy a vlasy, aby v noci nesvítili do daleka. Ælfric zabrnkal na loutnu několik tónů a zazpíval koním starou píseň jako požehnání, aby je následovalo štěstí a znovu se setkali. Teilina a Ialretha nechali venku, aby je hlídali a pozorovali pevnost a sami se, následováni mladým Ceorlem, vydali do temné průrvy.



Zapálili smolnice a pokračovali úzkou jeskyní dál. Museli jít sehnuti, často se plazit vpřed dál po všech čtyřech a protahovat se těsnými škvírami, kde mohli snadno uvíznout. Míjeli odbočky, ale Ælfric je vedl dál jistě, jakoby snad veden nějakým šestým smyslem. Zdálky slyšeli dunění hromu a jeskyně se začala plnit vodou. Stěny byly vlhké, a zatímco zpočátku měli vody po kotníky, brzy se už brodili po pás. Zrovna ve chvíli, kdy se ale báli, že se tam utopí jako krysy, zahlédli nad sebou světlo, které prosvítalo škvírami mezi prkny. Zhasili pochodně, aby nepřilákali pozornost a vysadili Ælfrica nahorů. Mezi prkny zahlédl, že tvoří podlahu v nějaké místnosti. Pustil se do jejich uvolnňování, zatímco přátelům pod ním stoupala voda výš a výš. Ukázalo se ale, že prkna už někdo před ním odstranil a pak jen vrátil na své místo, aby nevzbudil pozornost. Šly tak vyrazit snadno a brzy Seveřan pomáhal přátelům nahoru. Jakmile vyšli z jeskyně, uvědomili si, jak mokří jsou z lezení v polozatopené jeskyni a jaká je venku strašlivá zima. Nacházeli se v jakémsi skladu, kde všude kolem nich stály sudy a bedny. Zatrnulo jim při představě, že by nějaký sud stál na podlaze v místě, kde vylezli. Nikdy by se nahoru nedostali a utopili by se tam dole.

Pootevřeli dveře a vykoukli ven na prostranství osvětlované blesky a bičované prudkými proudy vody. Nacházeli se v přístavku při východní straně nádvoří, na stejné straně směrem na sever se nacházela kamenná jednopatrová budova a naproti nim na západní straně se nacházely stáje, pod jejichž přetaženou střechou se k sobě choulili zajatci. Zahlédli, že zajatci byli k sobě spoutáni řetězy, které byly zakuty do zdi, aby nemohli utéct. Na ochozech nad nimi přecházela trojice stráží a další byli podle hlasů ukryti ve strážnici u brány na jihu.



Zakryli vstup do jeskyně, aby jej nikdo neodhalil, Ceorla nechali hlídat ve skladě a potichu vyklouzli kryti plášti ze dveří, aby se vmísili nenápadně mezi zajatce. Usadili se mezi ně, aniž by si jich hlídky na ochozech všimly a vysloužili si udivený pohled od vousatého zajatce vedle nich, který se jich podezřívavě zeptal, kdo jsou a co tam hledají. Arnubên syknul: „Pšt! Jsme tu, abychom vám pomohli!“ Vousáč jim očividně nedůvěřoval a ironicky zachrastil řetězem, ke kterému byl připoután: „Jak to asi chcete udělat?“ Dúnadan jej přesvědčil, aby jim vyložil, kde jsou nepřátelé a zajatci a vousáč nakonec vyložil, že rhudaurští jsou v kamenném domě, kde přespávají a kromě hlídek na ochozech je jich ještě pět na vrátnici a velitel pevnosti, Erwarth Černý, byl nahoře ve věži. V té se svítilo a vousáč si odplivl, když pronesl jeho jméno. Řekl jim, že Erwarth byl podle řeči cardolanský ničema, který zradil a pro peníze nyní lovil vlastní krajany, aby je prodával skřetům. V jeho pokoji se svítilo celou noc a nevěděli, zda vůbec kdy spí. Klíče k řetězům, jež poutaly zajatce, by měli mít velitel stráže ve vrátnici nebo Pán Beznaděje ve věži. Ælfric temně pronesl: „Pán Beznaděje… už se na něj těším.“ Vousáč odvětil: „Netěšil bych se být tebou, je to skrček a zbabělec.“ Řekl jim, že ani jeho vlastní muži si jej nijak neváží a otevřeně se mu pošklebují.

V té chvíli se otevřely dveře kamenné síně a přátelé ukryli své tváře hlouběji do kápí. Vyšel jeden z rhudaurských, zabouchl za sebou dveře a zamířil do strážnice. Za jeho zády viděli skutečně několik postelí se spícími muži posádky tvrze. Vousáč jim vyložil, že jich tam může být okolo patnácti. Pak jim ještě rychle vyložil, že zajatci jsou buď na nádvoří, nebo ve věži u Erwartha. Podle toho, co říkal, jich měla většina být odvlečena při nájezdech z jižního Cardolanu a předtím žili ve vesnicích na březích Šeravy a Baranduiny… stejně jako ti zajacti, které před několika dny spolu s jeho ženou odvlekli na sever. Když se dozvěděl, že přátelé zajatce osvobodili, vděčně Arnubêna objal. Nebylo ale času nazbyt, stráže se měly za půl hodiny střídat. Přátelé se rozdělili a zamířili na ochozy.

Arnubên spolu s Urcunerem vylezl na ochoz a tam se rozdělili. Elf šel vlevo nad bránu, Dúnadan vpravo. Zahlédl před sebou strážce a pokusil se odhadnout, kdy bude nejvhodnější chvíle udeřit. Špatně ale nepřítele odhadl a ten se otočil. Arnubên zareagoval s chladnokrevností šlechtice a vojáka a klidně se mu vydal ústrety, přičemž jej po vojácku plísnil na nedbalou službu. Strážce to vykolejilo natolik, že nechal Dúnadana přijít blíž (Arnubên (2): výsledek -1 / stráž (2): výsledek 0 – neúspěch, Fingalen použil bod osudu na aspekt „Arthedainský šlechtic“ a otočil kostku - úspěch). Starý muž neváhal a probodl jej. Ohlédl se, jak se daří ostatním a zahlédl Urcunera, jak lehkým krokem běží k strážci (Urcuner (2): výsledek 2 / stráž (2): výsledek 0 – úspěch) a sráží jej svou gondolinskou čepelí. Ohlédl se po Ælfricovi (Ælfric (2): výsledek 2 / stráž (2): výsledek 1 – úspěch). Seveřan zachytil jeho pohled a zvedl zkrvavený meč na znamení, že i on umlčel svého protivníka. Odebrali mrtvým zbraně, svrhli je přes hradby a Arnubên s Ælfricem slezli k zajatcům, aby jim předali zbraně (byli stále svázaní, ale alespoň by se mohli bránit).

V té chvíli se otevřely dveře vrátnice a vyšel rhudaurský, který tam předtím zašel. Odplivl si do deště a pevněji si přitáhl plášť k tělu. Urcuner na ochoze nad ním pustil mrtvé tělo, které táhl (nechtěl jej svrhnout před bránu a táhl jej tak k jiné straně hradeb), zvedl kopí mrtvého a postavil se na jeho místo, aby ten dole nevytušil, že je něco v nepořádku. Rhudaurský zamířil k zajatcům, zmizel jim ve stínu a po chvíli se objevil, když táhl za vlasy směrem ke skladu nějaké světlovlasou dívku. Ælfric zahlédl na letmý moment její tvář. Dívka byla vyhublá, byla špinavá a obličej měla plný modřin, ale na tu tvář nemohl nikdy zapomenout. Patřila Æthelflæd, dámě jeho srdce.



Ælfric v té chvíli nedbal na opatrnost. Nedbal na to, kdo ho uvidí, nebo neuvidí. Postavil se, tasil meč a pevným krokem vyrazil přes nádvoří k zlosynovi, který vlekl zoufale se bránící Æthelflæd stranou. Dúnadan za ním vydechl: „Chlap bláznivá!“ a připravil se vyrazit mu na pomoc. Rhudaurský voják mezitím dívku odtáhl až na práh skladu, kde s ní zápasil, protože se nechtěla nechat vtáhnout dovnitř. Pak si ale všiml Seveřana, který k němu mířil. Odstrčil Æthelflæd do bláta a sáhl po zbrani. V té chvíli jej zezadu probodl Ceorlův meč, když mladík vyrazil z úkrytu (Bubákův bod osudu). Jejich nepřítel se pokusil vykřiknout, ale z úst mu vyšla jen krvavá pěna a bublina. Ceorl uvolnil meč z jeho hrudi a mrtvola rhudaurského padla do bláta. Dúnadan k ní přiběhl a požádal Ælfrica, aby mu pomohl ji odtáhnout dovnitř.

Seveřan jej ale neslyšel. S tlukoucím srdcem přešel k světlovlasé dívce, která tu ležela v blátě. Když se přiblížil, slabě vykřikla a odtáhl se, protože jej nepoznala. Ælfric si shodil z hlavy kápi a oslovil ji v jejich rodném jazyce, načež to potichu zopakoval i v západštině: „Hit sy mec, mægth… to jsem já, děvče.“ Æthelflæd pomalu došlo, že před ní skutečně nestojí přelud nebo nepřítel… padla mu do náručí a rozplakala se. Ælfric ji pevně objal a Ceorl mu pomohl odnést ji do skladu, kam Arnubên, který si uvědomil, že mu nikdo nepomůže, odvlekl mrtvolu rhudaurského vojáka. Seveřan pevně objímal útlou éothéodskou dívku a uvědomoval si, jak moc je zřízená. Zápěstí měla do krve rozřezané od provazů a řetezů, byla potlučená, vyhublá na kost a záda pod rozedranými cáry šatů měla pokryté strašlivými jizvami od biče. Ælfric ji chvíli držel v náručí, ale pak zahlédl Arnubêna a uvědomil si kde je, a že má povinnost vůči svým přátelům a vůči zajatcům tam venku na dvoře. Nerozvážný mladík, kterého Æthelflæd znávala, už totiž neexistoval. Seveřan vyklouzl z jejího náručí a předal ji jejímu bratrovi Ceorlovi, který se rozplakal jako malý chlapec, když ji objal.

Ælfric pomohl Arnubênovi prohledat mrtvého a našli klíč od řetězů, který zřejmě vzal ze strážnice a který použil, aby Æthelflæd odemkl. Arnubên také zakopl o sud, který jak zjistil, byl plný oleje (Fingalenův bod osudu). Venku zahlédli, že Urcuner seskočil na střechu strážnice a zaujal pozici nad jejími dveřmi, připraven zasáhnout, kdyby odtamtud někdo vyšel. Zbylí dva přátelé s pomocí klíče osvobodili zajatce a přsunuli těžký sud tak, aby blokoval dveře velké síně, kde spali rhudaurští. Arnubên do něj udělal dýkou několik děr, aby z něj olej pomalu vytékal. Rychle řekli osvobozeným a ozbrojeným zajatcům, aby se stáhli na ochozy (odkud budou mít přehled o situaci) a čekali na ně.

Pak dvojice přátel vyrazila do věže. Seveřan i Arnubên se chtěli vypořádat s velitelem hradu. Mladík měl před očima zuboženou Æthelflæd a Arnubên cítil zradu jednoho z Cardolanských jako osobní zradu, kterou chtěl ztrestat. Prošli předpokojem, kde se na ně ustrašeně dívalo několik otrokyň. Ælfric si přiložil prst k ústům, aby naznačil, že mají být potichu a pak přešel ke dveřím síně Pána Beznaděje a vykopl je. Místnost byla osvětlena několika loučemi a z postele spadl muž v noční košili, který začal škemrat o milost. Arnubên přešel k němu, chytil ho pod krkem a zvedl ho na kolena: „Víš jaký je trest za zradu?“ Erwarth, zvaný Černý, neřekl nic. Jen v hrůze rozšířil oči. Ælfric se mezitím rozhlédl po pokoji a uvědomil si, že muž nechává svítit světlo celou noc, protože se bojí tmy. Pak zahlédl na truhlici odložený velký bič, který se používal na dobytek, a pohled mu ztvrdl. Otočil se k Pánovi Beznaděje, kterému se nedostalo od Ælfrica žádné odpovědi, jen oceli. Seveřan zrádce proklál svou starou elfskou čepelí a skopl jej stranou. Arnubên přešel k posteli, zvedl Erwarthův meč, a přestože to byla pěkná zbraň, zlomil ji: „Jeho duše teď už nikam nepůjde. Duše křivopřísežníků jsou odsouzené se soužit a nemohou odejít dál.“ Pak si chmurně uvědomil vlastní přísahy, které dal, a to, že i jeho meč může být zlomen, když je nedodrží.



Venku na nádvoří zavrzaly dveře od strážnice a dvojice mužů vyšla, když vyrazili probudit další směnu. Urcuner je nechal zavřít za sebou dveře a pak se snesl shora jako útočící dravec. Jednoho z protivníků probodl silou svého pádu, vyprostil meč z jeho žeber a vyrazil k druhému (Urcuner (3): výsledek 2 / stráž (1): výsledek 0 – úspěch). I toho se brzy zbavil. Zbylí dva přátelé zběžně prohledali Erwarthovu komnatu, ale věděli, že se nesmí zdržovat. Ælfric zvedl šedý cardolanský prapor, na kterém byla stříbrem vyšitá labuť a Hvězda severu nad ní (cardolanský erb), a vzal jej s sebou. Arnubên pak strhl ze zdi rhudarskou vlajku, hodil ji na hromadu papírů a map a na odchodu na hromadu hodil pochodeň. Věž za nimi pohltily plameny. Když sešeli na nádvoří, vedouc osvobozené zajatkyně, našli Urcunera, jak stojí nad dvojicí mrtvých těl. Rhudaurští ve velké síni se zřejmě probudili a podle zvuků úderů zevnitř se pokoušeli vyrazit dveře zaklíněné sudem s olejem.

Ælfric s čepelí potřísněnou Erwarthovou krví přešel ke strážnici, otevřel dveře, vešel dovnitř a oznámil zděšeným strážím, že pevnost padla, jejich velitel byl mrtev a pokud zahodí zbraně a budou utíkat, co jim budfou síly stačit, možná přežijí noc (Ælfric (2): výsledek 4 / stráž (2): výsledek 3 – úspěch). Rhudaurští se na něj podívali s hrůzou v očích, rychle odhodili zbraně a vyběhli do noci branou, kterou mezitím osvobození zajatci otevřeli.

Teilin a Ialreth, zprvu nedůvěřiví, přivedli jejich oře a další koně vyvedli ze stáje. Ælfric vysadil zesláblou Æthelflæd do sedla a jeho příkladu následovali i ostatní, když posadili na koně ženy a děti, načež spěšně vyrazili pryč z pevnosti. Arnubên zvedl pochodeň a hodil ji do oleje, který ihned vzplanul a pohltil celé nádvoří plameny. Když vycházel z brány, uviděl, že elf stojí na místě a nepřítomně se dívá do ohně. Řekl mu: „Je čas odejít. Naše povinnost tady je splněna a nemáme už tu co pohledávat.“ Urcuner se na něj podíval, ale Arnubên věděl, že se nedívá na něj: „Je Eärendil v pořádku?“ Dúnadan věděl, že by mu měl odpovědět, ale mlčel. Podal elfovi do ruky uzdu jeho koně a Urcuner zmateně vyrazil pryč s ostatními.

Šli, aby se dostali co nejdál od tvrze, kterou zachvátil oheň a i zdálky cítili spálené maso a puch hořících trámů. Velká byla tíha utrpení a hříchů, která spočívala na Beznaději a velká byla její pohřební hranice. Brzy poté, co ztratili to místo z očí, vyšlo na východě slunce a šplhalo nad vzdálené hory.



Urcuner kráčel a zatímco slunce stoupalo, jitro zakrylo temnotu noci a jas hvězd kromě jediné. Ta vytrvale zářila na obloze, zatímco ostatní hvězdy pohasly. Elf nevěnoval pozornost ničemu vedle sebe a dlouze hvězdu pozoroval... Ælfric zatím vedl za uzdu svého éothéodského oře, v jehož sedle seděla dáma jeho srdce. Pod nohama měl zelenou trávu, ve které rozkvétaly jarní kvítky, a Æthelflæd se na něj usmála a podala mu ruku, kterou pevně sevřel ve své…

[Goran]

Na rozdíl od Valluna jsem problém s ubíráním cenného času kvalitním čtivem vyřešil, a to postem i od čtení zápisů Stínů Angmaru během postní doby (od Popeleční středy, letos 18.2., do Velikonoc). Teď jsem si přečetl zápisy od "návratu domů" (13. sezení) a radost ze čtení je pěkný přídavek k radosti z Kristova vzkříšení

Kvalita zápisů je pořád vysoká, chválím! Hlavně oceňuju to, jak se držíte Tolkiena, nejen v reáliích (vznik Skákajícího poníka je výborný!), ale i "duchem".
Jediné, co mi tam nesedí je dovednost "magie světa", která se projevila při obraně Labutího hradu. Tolkien striktně rozlišoval přirozenou "moc" nebo "umění" na jedné straně a magii na straně druhé. Čarodějové jsou maiar, a proto mají přirozeně moc, lidmi považovanou za čarodějnou. Elfové mají své umění, které jim bylo dáno pro příslušnost k Vznešenému lidu, nebo dokonce pro záři Valinoru, která nějak ulpěla na Eldar. V mnohem menší míře mohou něčím podobným disponovat i dúnedain, kteří mají v žilách velmi zředěnou, ale pořád kapku elfské krve. Ale lidem přirozeně nic takového dáno nebylo. Kromě těchto přirozených schopností u Tolkiena neexistuje žádná "bílá magie" - cokoli, co překračuje přirozené možnosti daného tvora (resp. rasy) může být jen černokněžnictví nějak využívající "Morgothův prsten" - jenže to nevyhnutelně zkazí duši toho, kdo si tak pomáhá.
Nejjednodušší možnost, co s tím je jednoduše prohlásit: "V tomhle bodě se neřídíme na 100% podle Tolkiena,
ale je to naše hra a můžeme si to dovolit." Proti tomu nenamítám, trošku mi to kazí jinak skvělý požitek ze čtení, ale dokážu se přes to přenést.
Druhá možnost je vymyslet nějaké jiné "kladné" vysvětlení Ælfricových schopností. Nic mě k tomu nenapadá; osobně bych viděl radši první možnost ("neřešíme to") než nějakou hodně divokou verzi tohoto, ale jestli najdete nějaké vysvětlení přímo u Tolkiena nebo rozumně vydedukovatelné z jeho díla, rád se vzdělám.
Třetí možnost je tohle klasifikovat jako skutečné "čarodějnictví" a nechat Ælfricovu postavu značně ztemnět. Na povrch by mohlo vylézt nějaké temné tajemství, které povede k dalšímu cíli a komplikacím, kdy se nebude bojovat ani tak vůči vnějšímu nepříteli, jako vůči důsledkům nějaké chyby z mládí (spojení s některým z čarodějných kultů, které založili čarodějové Alatar a Pallando?).
Nejsem si jistý, jestli to k Ælfricovi sedí, a minimálně Eldar by museli postřehnout alespoň stín spojení se zlem, takže si nejsem jistý, jestli je tahle varianta schůdná pro již rozehraný příběh, ale při vhodném zpracování by mohla posunout příběh někam dál. Brainstormování se klidně můžu účastnit dál, ale hlavní díl vymýšlení v případě schválení tohoto nápadu musí být na Ecthelionech.

Zdá se, že se agendy postav hodně uzavírají - Azgazír Křivopřísežník a Durthang jsou mrtví, Ælflaed zachráněná, velitel v rohaté helmě je v oblasti a je tedy otázkou času, kdy dojde k finální konfrontaci s ním... Jistě, je tu minimálně záležitost mezi Arnubênem a Rodwen, ale i tak vidím buď konec tažení za 5-10 sezení, nebo výrazné zamotání již v příběhu projevených agend postav a doplnění nových (ať už nových i pro hráče, nebo starých, ale v příběhu dosud neprojevených). Pokud platí druhá varianta, jsem ochotný nadhazovat nápady (u jednoho jsem tak právě učinil).

[Fingalen]

Zdá se, že se agendy postav hodně uzavírají - Azgazír Křivopřísežník a Durthang jsou mrtví, Ælflaed zachráněná, velitel v rohaté helmě je v oblasti a je tedy otázkou času, kdy dojde k finální konfrontaci s ním... Jistě, je tu minimálně záležitost mezi Arnubênem a Rodwen, ale i tak vidím buď konec tažení za 5-10 sezení, nebo výrazné zamotání již v příběhu projevených agend postav a doplnění nových (ať už nových i pro hráče, nebo starých, ale v příběhu dosud neprojevených). Pokud platí druhá varianta, jsem ochotný nadhazovat nápady (u jednoho jsem tak právě učinil).

Toto je práve vec, ktorá sa mi veľmi páči. Že nie je veľa zápletok, ktoré sa ako sople ťahajú cez 20 sedení, ale že sa proste veci uzatvárajú a v priebehu toho sa nenásilne objavujú ďalšie. To, ako sa stáva Cardolan v podstate našim novým domovom, ku ktorému máme stále silnejšie väzby, ako sa postavy vyvíjajú, možno dozrievajú a nejako samovolne im začína záležať na nových veciach. Momentálne vidím stále nie úplne málo otvorených vecí a je mi jasné, že aj tie zdanlivo banálne (Arnubenova prísaha vrátiť Srdce trpaslíkom, Urcunerov záväzok, že Celegnirov meč odnesieme jeho rodine do Roklinky) možno Jonáš s nenásilnou eleganciou rozvedie do zaujímavých bočných epizód. Ale aj bez nich si myslím, že udalosti v Cardolane súvisiace s našimi väzbami k nemu (Arnuben a Rodwen, Aelfric a Labutí hrad) ako aj s blížiacim sa útokom (napr. blížiaca sa voľba správcu). A potom tu ešte máme nemálo otvorených vecí typu Aelfricov vzťah k éotheodu, Arnubenove záväzky voči Arthedainu a pod. A ani v najmenšom nepochybujem o tom, že kým sa to všetko bude riešiť a uzatvárať, vyskáče nemálo nových cieľov a zápletiek.

K tej mágii asi niečo viac napíšu Ecthelioni, ja sa priznám, že nie som taký tolkienofil, aby som si to všimol, alebo aby mi to nebodaj vadilo.

[Ecthelion]

Kvalita zápisů je pořád vysoká, chválím!

Moc díky, Gorane. Opravdu nás těší, že se ti hra i zápisy líbí!

V mnohem menší míře mohou něčím podobným disponovat i dúnedain, kteří mají v žilách velmi zředěnou, ale pořád kapku elfské krve. Ale lidem přirozeně nic takového dáno nebylo.

Pozor, Dúnedain neměli v žilách elfí krev - byli potomky lidí z Domů přátel elfů, kteří bojovali proti Morgothovi, a kteří po porážce Černého nepřítele světa dostali z milosti Valar ostrov Númenor a další dary, mezi které patřily i dlouhověkost (která postupně vinou jejich činů a později i působením Středozemě odeznívala). To, co měli, nezískali skrze příbuzenský svazek s elfy, ale jako odměnu za svou věrnost a udatné činy přímo od Valar.

Přiznám se, že i přes Tolkienův specifický přístup k magii mi přijde možné, že by se takové "nadání", nebo možnost "kouzlit" občas mezi normálními lidmi objevila. Nikde v kniz není napsáno, že by tomu tak mělo být... ale zase jsem nikde nenašel výslovně, že tomu tak není. Ne všichni Přátelé elfů odešli do Númenoru, Tolkien napsal, že někteří zůstali ve Středozemi. Seveřané byli nejbližší příbuzní Dúnedain, přijde mi proto jako logické vysvětlení, že mohli zbyli Přátelé elfů žít mezi nimi... a dar Valar se v určité podobě mohl dědit i mezi "nižšími lidmi"... projevit se jednou za několik generací a pak zase spát. Případně z milosti Valar se projevit i opravdu mezi nižšmi lidmi bez přibuzenského svazku. Gandalf byl často považován za elfa, ale nezřízdka i za člověka (o tom, že přišel zpoza moře věděl jen málokdo) a přesto se mnoho lidí nepodivovalo nad tím, že je "čaroděj" a přesto nezavírali dveře a nepokládali jej za "černokněžníka". To mi přijde jako náznak, že by se i ve Středozemi někdo s takovým nadáním mohl objevit... ale je to samozřejmě jen spekulace.

Jediné, co mi tam nesedí je dovednost "magie světa"...

Já jsem nad tou Ælfricovou dovedností taky přemýšlel, ale přiznám se, že mi tak nějak přijde "středozemská" a do hry mi nějak sedí. Ono pro to existuje víc vysvětlení... jednak, jak jsem psal výš, přijde mi, že by se takové "nadání" mohlo občas mezi lidmi objevit, jednak v zásadě všechno, co Ælfric udělal se dá vysvětlit jinak než kouzly (náhodou, štěstím), jednak je tu trpasličí loutna, kterou s sebou Seveřan nosí, starý rezavý elfí meč (kdo ví, jestli ho vůbec elfové vykovali, ale v jeho rodině se tomu věří) a Ælfricovy nepřirozené šedé oči (jen s lehkým náznakem modré) tam, kde členové Éothéodu mají oči většinou modré (a šedé mají Dúnadani). Přijde mi, že tady je dostatek potenciálu, který by mohl takovou dovednost vysvětlovat... a v zásadě úmyslně jsem ještě neřešil, který je ten pravý. Přijde mi, že na to ještě přijde chvíle a mohlo by to být do dalšího hraní zajímavé téma.

Zdá se, že se agendy postav hodně uzavírají ... i tak vidím buď konec tažení za 5-10 sezení, nebo výrazné zamotání již v příběhu projevených agend postav a doplnění nových (ať už nových i pro hráče, nebo starých, ale v příběhu dosud neprojevených). Pokud platí druhá varianta, jsem ochotný nadhazovat nápady (u jednoho jsem tak právě učinil).

My jsme začali s tím, že odehrajeme ten příběh, který mi vycházel tak na ty tři sezení... a nějak se to rozjelo dál. V téhle chvíli vůbec netuším, jak dlouho se bude hrát ani to neplánuju, ale zatím jsme na to všichni namotaní a baví nás to, takže chceme hrát dál.

Jak píše Fin, přestože se hodně velkých příběhových linií postav uzavřelo, tak se mi zdá, že tak nějak přirozeně se objevují další, které je třeba řešit a které nezřídka přímo navazují - Urcuner uzavřel linii s Černokněžníkem... ale stále si nese s sebou šrámy na duši, které v tom boji utrpěl a jeho noční můry se čím dál tím víc zhoršují; Ælfric splnil rytířskou přísahu a nalezl Æthelflæd... ale po roce v otroctví - bylo jí hodně ublíženo a kdo ví, jestli je to ta samá dívka, která se do Seveřana zamilovala a jestli s ním bude chtít zůstat nebo se bude chtít vrátit domů...

Jinak pokud máš nápady, tak samozřejmě nahazuj (ať už sem nebo do PMky), budeme moc rádi!

[Fingalen]

Ešte ma napadá jeden neelfský nedúnadanský a netemný čarodej. Medded a jeho pokrvná línia. Myslím, že jeho kožemeničstvo ako i kontakt zo zvieratami, ktoré mu posluhujú, je svojim spôsobom veľmi magické a predsa prirodzené, nie?

[Goran]

Ecthelion: díky za vysvětlení, mé představě Středozemě to úplně neodpovídá, ale pokud to máte takhle vyřešené, je to dobře a nemám s tím problém. Určitá nejednoznačnost je v pořádku.
Fin: Meddědova moc je sice trochu jiná, ale i tohle vysvětlení je možné.

Co se týče příběhu, máte pravdu, agendy je dost. Trochu mi to připomíná naši kampaň, byť tam to bylo delší a rozvláčnější: když po třech letech hraní byla uzavřená občanská válka, z osobních agend postav i jiných problémů se otevřelo tolik háčků, že prostě nešlo přestat.

Co se týče dalších zápletek: na začátku téhle kampaně jsem uvažoval, zda se nepřipojit (nakonec jsem se rozhodl, že ne, hlavně z časových důvodů), a dokonce jsem si vytvořil postavu. Snad by to nebylo špatné NPC. Sem napíšu, co o něm vědí vvšichni, a Jonášovi pošlu do PM zbytek.

Rocindo ("Dlužník") je elf, syn Noldor pocházející z Eregionu. Je kovářem, zbrojířem a šperkařem; mnozí z Círdanových rytířů, ale i někteří bojovníci z Roklinky mají zbraně od něj. Mezi elfskými zbrojíři však nepatří ke zvlášť dobrým a říká se, že se od dob eregionského mládí jeho moc zmenšila. Při pádu Eregionu přišel o čtyři prsty levé ruky, ale hlavní příčina zmenšení jeho umění asi tkví někde jinde. Nezdá se, že by jej práce těšila, a i když má dům a dílnu v Šedých přístavech, mnoho času tráví na cestách. Prý prochodil většinu Středozemě. Často se toulá v místech, kde stával Eregion, a bývá častým hostem buď v Roklince, nebo kdesi v Gondoru. Obvykle je zamlklý a samotářský, ale někdy (zvlášť v přítomnosti dětí) jeho ledová maska roztaje a pak je radost poslouchat jeho příběhy z dávných dob. Dobře si rozuměl s Aelneth, která jej oslovovala "strýčku", a která se několikrát dala slyšet, že většinu svého ranhojičského řemesla má právě od něj.
V posledních letech býval zvlášť častým hostem v Roklince, kde vykoval několik zbraní včetně Elladanovy nové dýky, ale hlavně se stále častěji zapojuje do výprav proti Angmaru. Už v minulosti se naučil Černou řeč, a proto se často ujímá výslechů skřetích zajatců. Snad po něčem pátrá, ale málokdo tuší po čem.

[Ecthelion]

Ecthelion: díky za vysvětlení, mé představě Středozemě to úplně neodpovídá, ale pokud to máte takhle vyřešené, je to dobře a nemám s tím problém. Určitá nejednoznačnost je v pořádku.

No, ono to není moc vysvětlení... Jak říkám, předtím jsme to neřešilo, protože mi přišlo, že to tam prostě nějak patří. Ne žádné velké firebally, ale malé věcí, které se mohly stát i náhodou, mi podvědomě přijdou v pohodě i ve Středozemi - nota bene, když existuje několik vysvětlení, proč by takovou schopností mohl mít.

Snad by to nebylo špatné NPC. Sem napíšu, co o něm vědí všichni, a Jonášovi pošlu do PM zbytek.

Rocindo je moc pěkná postava, díky. Mám tušení, že by se mohla někde objevit.

Jinak ještě před čtvrtečním hraním - je už zase na čase, aby vaše postavy trochu postoupili, takže si můžete rozdělit další 4 body do dovedností (plus ty, které vám zbyly z minula, pokud nějaké zbyly). Kryštof by se měl zamyslet, jak Ælfricovi promění obsah nebo jméno aspektu Rytířská přísaha (rytířskou přísahu nalézt dámu svého srdce splnil).

[Ecthelion]

Svátky jara (osmnácté sezení)
Postavy, které se zúčastnily: Arnubên, syn Aglarânův (Fingalen); Ælfric, syn Ællův (Kryštof); Urcuner Isilmion (Bubák)

Cesta domů probíhala bez obtíží. Æthelflæd postoupila své místo na hřbetě Ælfricova koně malé holčičce a šla s ostatními pěšky. Přestože se stále snažila pomoci všem osvobozeným zajatcům – mluvila s nimi, léčila jejich rány, vytahovala dětem trny z nohou – tak kdykoli se přiblížil Ælfric nebo ostatní přátelé, klopila oči a přestávala mluvit. Seveřan se jí snažil dát najevo, že je tam pro ni, ale nechtěl na ni tlačit a proto cesta proběhla většinou mlčky. Trvala jim asi čtyři dny, protože drželi dobré tempo a navíc, což je dost překvapilo, nenarazili na žádné skřety, jejichž zvědy se to tu většinou jen hemžilo.



Když přijeli k Labutímu hradu, zjistili s ulehčením, že jejich jezdci s velkou skupinou osvobozených zajatců se tam v bezpečí dostali také. Přijeli před dvěma dny. Éothéodští cestou vybojovali jen malou šarvátku s nějakými skřety, kteří chtěli kolonu znepokojovat střelbou. Ælfstan je v čele své družiny rozehnal, ale nedovolil svým mužům, aby prchající pronásledovali daleko, mnoho jich tak uteklo. Jezdci sami až na pár lehkých ran ztráty neměli. Uprchlíci byli nyní ubytováni v podhradí, protože na hradě už pro ně nebylo místo. Vzniklo tam velké stanové městečko, což jim vyvolalo chmury na obličeji, proto bylo zranitelné nepřátelským útokem. V té chvíli se ale nedalo nic dělat, odvedli svou skupinu osvobozených zajatců do tábora a pak Ælfric vysadil Æthelflæd do sedla svého koně a zamířili na hrad.

Ve vzduchu voněla tráva a luční kvítí, když jste procházekli branou a Seveřan vedl za uzdu koně, na kterém seděla paní Æthelflæd. Zaslechli dvojici radostných výkřiků, které se slily v jeden. První patřil malé Cennil, která zahlédla Urcunera, přeběhla nádvoří a skočila mu do náručí. Druhý výkřik patřil jednomu z éothéodských jezdců, který poznal dívku na koni. Za chvíli byli kolem nich všichni severští jezdci a jedním hlasem volali jméno Æthelflæd. Některým byly vidět v očích slzy. Ælfric se snažil dívku chránit před tolika pohledy a odvedl koně ke schodům, kde dívce pomohl ze sedla. Tam jí padla do náručí zlatovlasá Leofrun, která se objevila mezi jezdci. Obě dívky se objaly jako dávno ztracené sestry. Chvíli trvalo, než Æthelflæd zvedla hlavu a rozhlédla po éothéodských jezdcích s vděkem v očích. Jejich vlastním jazykem jim poděkovala několika prostými slovy a usmála se na ně. Rytíř z Labutího hradu tasil meč a vyzval je, aby pozdravili paní Æthelflæd. Jeden po druhém jezdci tasili meče a složili je Æthelflæd k nohám, až za chvíli měla u kotníků složenou hromadu čepelí.

Sám Ælfric vytáhl od sedla pochvu meče, kterou tak dlouho nepotřeboval, a opět v něm ukryl čepel. Pak poklekl před dámou svého srdce a meč jí podal: „Přísahal jsem, že tento meč nespočine v pochvě, dékud vás nezachráním z područí nepřátel. Procestoval jsem stovky mil a nyní je přísaha splněna. Přijměte prosím můj meč jako symbol mé největší oddanosti a vítejte na Labutím hradě. Zde budete mít vždy své místo, stejně jako v mém srdci.“ Dívka přijala meč a chvíli se tvářila zmateně, pak ale meč tasila a prohlédla si jeho čepel a řekla prostě: „Děkuji, pane.“ Pak jej opět vrátila Ælfricovi a Leofrun ji pak odvedla do hradu, aby si mohla odpočinout. Ælfric pak přikázal narazit soudek s medovinou a přinést zásoby masa, které zbyly ze zimy, a večer se hodovalo na počest návratu paní Æthelflæd. Seveřan dokonce po dlouhé době vytáhl loutnu a zahrál a zazpíval několik hrdinských písní.

Dozvěděli se, že v jejich nepřítomnosti tudy projeli poslové, kteří oznamovali svolání velkého cardolanského sněmu do Hůrky za čtrnáct dní, tedy týden po svátcích jara. Ælfric jako rytíř Labutího hradu měl na sněmu právo volby, byl vyzván, aby se zúčastnil, nebo za sebe poslal náhradníka se svou pečetí a mocí volit jeho jménem.

Za Ælfricem přišla deputace několika mužů, které si ostatní zvolili – vedl je jim dobře známý vousáč, kterého potkali v Beznaději a který se představil jako Baltherin – aby projednali situaci osvobozených zajatců. Mnozí s nic se chtěli vrátit na jih, většina jich ale neměla, kam by šli – jejich vesnice byly vypáleny, jejich příbuzní byli mrtví nebo odvlečení a jižní Cardolan byl stále otevřený skřetím nájezdům. Pán z Tharbadu neměl síly, aby chránil roztroušené vesnice v jižním Meziříčí. Mnozí z bývalých otroků byli rybáři, kteří předtím žili při březích Baranduiny a Šeravy. Požádali proto, zda by se nemohli usadit na ostrově Tol Mithrim uprostřed jezera. Byli by tam chráněni před přímým skřetím útokem vodou a stála tam navíc věž s posádkou. Ostrov byl sice trochu stísněný, ale mohli by stavět i na pilotech nad vodou. Jezero bylo plné ryb, takže by mohli dál v bezpečí vykonávat svoje řemeslo. Ælfric souhlasil a prohlásil, že jsou vítáni, aby zůstali i s rodinami. Nabídl jim všechny zdroje, které mohli postrádat – dřevo, které mohli použít, tesaře a dokonce jim svěřili i nějaké peníze ze zlobřího pokladu, aby si mohli nakoupit zpočátku vše, co pro rybolov potřebují.



Rozmluvu ale museli přerušit, protože se na nádvoří strhl křik a ruch, jakoby tam vypukla pranice. Přátelé se tam rozběhli, aby zjistili, co se stalo. Ælfricovi přivlekli éothódští jezdci jednoho z cardolanských družiníků. Z přeraženého nosu mu tváři tekla krev a měl ruce surově svázané za zády. Éothéodští vysvětlili, že po prohrané hře v kostky s jedním z nich tento muž šel a v rozčilení udeřil několikrát mečem jezdcova koně. Ten byl těžce zraněn a starali se o něj. Éothódští milují koně jako svoje děti a podle jejich zvyků je za takový útok možný jen trest smrti. Pachatele proto jezdci hned zajistili a na dvoře už měli přichysanou oprátku - k Ælfricovi ho odvedli jen ze zvyku a očekávali potvrzení nejvyššího trestu. Cardolanští družiníci se ale postavili na stranu pachatele a ptali se, jestli tedy na cardolanském hradě platí zákon cardolanský nebo cizí. Podle cardolanského práva totiž za zranění nebo zabití koně má být vyměřena jen peněžní pokuta jako náhrada koně. Vypadalo to chvíli, že pokud pachatele pověsí, pak rozčílí Dúnedain ve svých službách a pokud ho propustí, pak k smrti urazí éothéodské jezdce. Ælfric pronesl k oběma skupinám řeč, ve kter vysvětlil, že platí cardolanské zákony, ale platí hlavně zákony dobrého mravu toho, co je správné pro všechny (Ælfric (Přirozený vůdce 2): výsledek 4 / družiníci (2): výsledek 2 – úspěch). Přesvědčil je, že tento muž svým činem ohrozil celou obranu Labutího hradu a musí být proto souzen přísněji. Pověsit jej by ale také nebylo řešení, takže nakonec byl muž odsouzen k několika ranám bičem a obě skupiny byly spokojené. Seveřan zachytil pohled paní Æthelflæd, která celou situaci sledovala a byla spokojená s tím, jak ji vyřešil.

Jinak byla ale Æthelflæd už od příjezdu zamlklá a pod různými záminkami se omlouvala, aby nemusela být s ostatními. Většinu času trávila ve své komnatě sama jen s Leofrun. Když šel Ælfric toho večera spát, zahlédl právě Leofrun, jak na něj čekala a poprosila, zda by si s ním nemohla promluvit o své paní. Rytíř ji vyzval, aby jej doprovodila na jeho večerní obchůzce a tak kráčeli bok po boku. Leofrun vypadala, že neví jak začít, proto dlouho šli mlčky, než se odhodlala a spustila: „Jen jsem chtěla, abyste věděl, že cokoli se jí tam stalo... nebyla její vina. Ublížili jí. Hodně. Nejen zvenku, ale i uvnitř. Rány po biči se zhojí snáze než rány způsobené na duši. Já vím, že ji máte rád, pane Ælfricu, ale nesmíte ji to klást za vinu.“ Pak zase dlouho mlčela, než dodala: „Ona vás má ráda, ale stydí se a pláče, protože neví, jestli o ni budete ještě stát... potom, co jí udělali. Jen jsem chtěla, ať to víte.“ Ælfric by ji byl rád nějak uklidnil, ale nenacházel slova a ona vlastně ani žádnou odpověď nečekala. Uklonila se mu a zamířila zpátky za svou paní.



Pak přišly svátky jara - dva dny, kterým elfové říkají yestarë a které jsou mezi coirë (probouzením) and tuilë (jarem) a kterými končí zima a začíná jaro a nový rok. Podle obyčeje se všichni ráno mlčky umyli a očistili. Oheň v domácích krbech se uhasil, popel a dříví se vyneslo ven, aby se zapálil nový. Pak se všichni sešli k hodování a radovánkám. Děvčata si zdobily hlavy věnci z lučního kvítí a mladíci na koních zdobených pentlemi cválali od vsi ke vsi. Všude se tančilo a zpívalo. K večeru pak patřilo k povinnosti pána kraje, aby zapálil velký oheň, jehož plamen měl symbolicky očistit od všeho zlého, co se shromáždilo za zimní období. Poprvé byla ta povinnost na Ælfricovi jako rytíři Labutího hradu – podle tradice převzal pochodeň a zapálil velkou hranici, která zahořela jasnými plameny. Poté, co oheň vzplál, rozhořely se i ohně na vrcholech okolních kopců a když se ohlédli, viděli na noční obloze odlesky dalších dúnadanských ohňů v dálce. Podle tradice pak od ohně Dúnedain zapálili svíce - každý svou vlastní - a mlčky sledovali, jak slunce zapadá na Západě a vzpomínali na Númenor, který byl pro ně ztracen.

Když odumřel poslední paprsek, ozval se opět smích a bardové začali zpívat příběhy o starých časech, dávných vítězstvích i slavných prohrách. Zvedl se i Urcuner, aby zazpíval píseň o Aelneth:

Večerní hvězdo zářící,
toulavé světlo spanilé
jasnější stokrát sta svící,
poutníče, Eärendile!
Pozdrž svou cestu oblohou,
u nás spusť kotvu na chvíli.
Slyš nás, kdo odplout nemohou
za těmi, které ztratili.

Zachyť má slova ozvěnou,
propusť je nad Valinorem,
ať s tebou dálku překlenou
a Mandosovým zní dvorem,
ať dojdou k lidu staršímu.
Zpívej mou píseň o bledém
zimním kvítku a o stínu.
Ódou je i žalozpěvem.

Vypravuj starým hrdinům,
kdo přišel přímo v jejich střed,
ať nekladou nám za vinu,
že v neznalosti přehlížet
směli by dívku odvážnou,
jež porazila stín zbraní.
Mnozí-li totéž dokážou
a srdce před tmou ochrání?

Pak si sedl, ztracen v chmurných vzpomínkách. Arnubên se mezitím bavil – byl mezi svými lidmi, tančil se staršími ženami, které by jinak nenašly tanečníky, připíjel na drobnosti a teprve, když byl unaven, odešel do své komnaty, aby z okna sledoval hvězdy. Dívky a mladíci se postupně vytráceli do noci, protože yestarë byly také svátky milenců a oslava života.

Ælfric se podíval na hvězdy nad sebe a rozpomněl se, jak právě na svátky jara pod takovou hvězdnatou oblohou před lety držel Æthelflæd za ruku, ona se zaslíbila jemu a on jí. Celý večer se severský rytíř snažil plnit roli pána, procházel kolem, mluvil se všemi, zmírňoval sváry a soudil rozbroje. Když pak noc pokročila a nebylo jej již třeba, odešel do ústraní. Jeho srdce toužilo po Æthelflæd, ale nechtěl na ni tlačit a rozhodl se, že jí dá prostor. Šel pod její okno a na loutnu brnkal staré milostné písně, které potichu zpíval... víc pro sebe, než pro někoho jiného... ale myslel při tom na dívku svého srdce. Kolem prošel Ceorl, který si vedl nějakou chichotající dívku, a podíval se na osamělého Ælfrica jako na blázna. Než ale něco stačil říct, děvče jej odtáhlo někam stranou a Ælfric opět osaměl. Okno Æthelflæd zůstávalo temné a tiché.



V Urcunerovi píseň o Aelneth vyvolala vzpomínky, které neuměl zahnat. Vrátil se do pokoje a snažil se neusnout... později v noci jej pak probrala trýznivá agónie ze spálené paže a zuhelnatělého obličeje. Stál uprostřed Gondolinu, který zachvátila zkáza, a lapal po dechu. Zahlédl mezi slzami a cáry temného dýmu a vodní páry vypařující se z fontán, jak jeho přítel Breganthir a několik dalších elfů z domu Harfy a Zlatého květu běželo vstříc nepřátelům, než je pohltily dračí plameny. Odvrátil se, ale stejně slyšel jejich křik, přičemž ozvěna jejich strašlivé bolesti zaznívala přímo v jeho mysli. Oči ho štípaly a nemohl se v kouři nadechnout. Hrozilo, že každou chvílí omdlí. Opíral se o svůj meč, který mu byl jedinou oporou, a potácel se hořícími ulicemi Gondolinu, který stravoval dračí oheň. Krásné bílé věže se hroutily a odevšud byly slyšet zvuky boje a nářek.

Z dýmu před ním se najednou vypotácela Aelneth ve špinavých a ohořelých šatech a zhroutí se k zemi. Kašlala a sípala, a zahlédl, že se snaží plazit kupředu, ale neměla sílu jít dál. Natáhla k němu ruku, jakoby prosila o pomoc. Za ní se v ohni a dýmu pohnulo ohromné a temné tělo plaza. Slyšel skřípání, jak se šupiny sunuly po kameni nádvoří a dlaždice se drtily pod jeho vahou. Škubnul sebou, když se mu v hlavě ozval syčivý Durthangův hlas: „Utíkej, příteli, a zachraň si zbytek vlastní kůže. Byla tvoje vina, že zemřela. Měl jsi ji poslat zpátky, ale kvůli tobě je mrtvá. Nedokázal jsi ji zachránit tehdy a nezachráníš ji teď – budeš se dívat, jak ti znovu bude umírat před očima, a budeš vědět, že se v Mandosových síních neshledáte, protože pozřu její duši a ona bude pro Valinor navždy ztracena.“



Než mu zmizel v oblacích dýmu, zahlédl, jak drak... nebo snad velký mořský had... zakmital rozeklaným jazykem, aby zjistil, kde je jeho oběť a pohnul se vpřed. Urcuner se pohnul ještě předtím, než hlas v jeho hlavě dozněl. Rozhodl se, že nyní není chvíle na to, aby se snažil zachránit vlastní kůži, zahodil proto štít a vzal meč do levé, nezraněné ruky. Pak vyrazil vstříc drakovi. Udělal několik kroků, ale ztratil ho z dohledu v hustém dýmu. Chvíli nerozhodně stál, ale pak si uvědomil, že nesmí Aelneth nechat o samotě. Vrátil se pro dívku a naložil ji na štít, který pak jednou rukou vlekl za sebou směrem k tajnému východu z hořícího Gondolinu. Zdálo se mu, že každou chvíli musí omdlít, ale kladl stále nohu před nohu a šel dál.

Nevěděl, jak dlouho tak vlekl štít s bezvládnou dívkou, než za sebou zaslechl škrábání drápů. Položil štít, otočil se a podíval se vstříc strašlivému plazovi: „Tak pojď, ale jestli chceš její duši, budeš muset projít přes tu mou!“ Drak vypadal, že přesně to chce udělat, když se oba rozběhli proti sobě (Urcuner (3): výsledek 3 / plaz (3): výsledek 4 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Rytíř Domu harfy, protože bránil dámu a navíc byl v Gondolinu, sídlu svého Domu a otočil kostku - úspěch). Ťal draka do hlavy a drak zařval a odskočil. Otevřel tlamu a vychrlil směrem k elfovi i bezvládné dívce strašlivé plameny. Urcuner, který zahlédl, co má drak v úmyslu, rychle skočil k Aelneth, překulil ji ze štítu, lehl si vedle ní a štít nastavil plamenům (Urcuner (3): výsledek 4 / plaz (4): výsledek 6 – neúspěch a 2 body do Vůle). Podařilo se mu ochránit ji, ale do mozku se mu zařízl drakův posměšek, že se před ním zbaběle ukrývá. Vyrazil vpřed a sekl draka do boku (Urcuner (3): výsledek 2 / plaz (3): výsledek 3 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Helegrist a otočil kostku - úspěch). Meč klouzal po pevných šupinách, ale pak se o jednu vystouplou zasekl a ostrá gondolinská čepel plaza zranila. Ten vykřikl strašlivým hlasem a ustoupil, aby se dostal z dosahu meče.

Urcuner využil chvíle, kterou získal a ponořil ruku do blízké fontány, jejíž voda vřela rozžhavena dračím ohněm. Potichu ji poprosil, aby mu pomohla ukrýt se před drakem a získat tak čas, aby mohl zachránit Aelneth (Urcuner (2): výsledek 1 / plaz (3): výsledek 2 – neúspěch, Bubák použil bod osudu za aspekt Osud Noldor a otočil kostku - úspěch). Ať už vinou jeho přímluvy, nebo ne, brzy bylo kolem něj tolik vodní páry ze zničených fontán, že je drak ztratil z dohledu. Urcuner vzal Aelneth do náručí a utíkal k tajné chodbě. Nezastavil se, dokud nebyl vysoko nad městem a neviděl daleko pod sebou hořící Gondolin.



Aelneth se na něj usmála: „Už se musíme se rozloučit, drahý příteli. Volají mě a i ty se musíš vrátit. Tví společníci tě budou potřebovat.“ Pak tě políbila na čelo na rozloučenou a řekla: „Nekráčej už temnými cestami bez naděje a probuď se, Isilmione.“ Vyskočil z lůžka, jako by se vynořil z hluboké temné vody a lapal po dechu. Byl mokrý od potu a jeho svaly byly sevřené v křeči. Kolem něj bylo ticho a tma, ale poznával svůj pokoj na Labutím hradě. Když se konečně nadechl, křeče povolily a rozevřel ruku, zjistil, že v zaťaté pěsti svíral uschlý květ bledého niphredilu, jaké nosívala Aelneth ve vlasech. Nevěděl, kde se tam vzal a jak se mu dostal do dlaně. Možná jej vezl celou cestu s sebou jako památku na Aelneth... přestože si to nepamatoval. (Tímto jsme odstranili těžký následek Noční můry, který Urcuner získal při souboji s Durthangem a který mu od té doby zabraňoval se pořádně vyspat.)

Arnubên zaslechl Urcunerův křik a vycítil, že jej jeho přítel potřebuje (Fingalenův bod osudu). Když se elf probudil, zjistil, že u něj Dúnadan sedí, a když se mu vrátila do tváře barva, Arnubên ho oslovil: „Je jen jedna cesta, jak se postavit minulosti...“ Odmlčel se, než pokračoval: „...kráčím po ní sám a možná je i cestou tvojí – tou je podívat se dopředu. Odpočiň si. Budeš potřebovat spánek, jako tebe bude potřebovat Cardolan.“ Urcuner jen vyčerpaně přikývnul a zase ulehl na lůžko, kde předtím spal.

Venku zatím pokračovalo veselí svátků jara a dovnitř doléhaly písmě a smích. Hodovalo se den a noc a další den a jen málokdo spal, ale všichni se radovali a smáli i navzdory hrozbám, které před nimi stály v budoucnu a strachu z nebezpečí ze severu. Tak přešly yestarë a začalo jaro a nový rok.



Na návštěvu bratra, který je caenui jedné z družin Labutího hradu přijela Nírien z Havraní pevnosti. Cestou ji doprovázeli mladý rytíř Angion a poutník v šedém, kteří se chtěli setkat s pánem Labutího hradu. Angion bojoval pod Arnubênovým velením v bitvě o Labutí hrad. Tam skončil pod kopyty koní a museli mu uříznout rozdrcenou paži. Kvůli tomu byl propuštěn ze služby u pana Langrona, ale nechtěl se s tím smířit. Požádal proto Arnubêna, zda by mu nedali šanci sloužit Cardolanu v řadách mužů Labutího hradu. Arnubên nebyl prosbou nadšen, protože bez ruky přeci jen nemůže být Angion nikdy plnohodnotným vojákem, ale nakonec řekl: „Byla by hanba odmítnout odvahu muže ochotného padnout za svou vlast. Věřím, že důležité je, že tvé srdce je na pravém místě tluče pro dobrou věc.“ Ælfric pak uvítal Angiona srdečně a přijal ho mezi muže své domácnosti: „Zápal je důležitější než paže.“

Posledním z trojice příchozích byl stařec, který se opíral o hůl. Na hlavě mu seděl špičatý modrý klobouk, kolem krku měl stříbrnou šálu a přes ramena měl přehozený dlouhý šedý plášť. Na první pohled si chvíli mysleli, že jde o elfa, ale nyní viděli, že jím není. Cítili v něm ukrytou moc a jeho oči byly hluboké a moudré. Uvědomili si, že ho viděli mluvit s Glorfindelem v Roklince předtím, než se vydali na cestu do Cardolanu. Tady na severu byl znám jako Gandalf Šedý, ale elfové v Roklince mu říkaliMithrandir. Požádal je, zda by ho nevyslechli, protože přijížděl z Havraní pevnosti a přinesl odtamtud novinky. Přijali ho s velkou úctou a nabídli mu občerstvení. Stařec vypil korbel piva a začal vyprávět.

Ukázalo se, že rhudaurští poslové nenavštívili jen Labutí hrad a jejich černá slova začaly nést ovoce. Pan Langron se nechal slyšet, že pokud bude zvolen správcem, bude připraven ukončit válku, která devastuje Cardolan a přijmout, jako on tvrdí „čestný mír“ s Rhudaurem. Hrál na starou cardolanskou čest a tvrdil, že opětovné spojení s Arthedainem nepřineslo zemi nic než utrpení. Mnozí cardolanští rytíři na takové nostalgické volání po samostatném Cardolanu slyší. Jeho podpora nyní byla velká. Paní Rodwen naproti tomu ostře odmítla jakékoli možnosti vyjednávání s nepřítelem a navzdory obecné náladě prohlásila, že Cardolanská marka je pevnou součástí Arnoru. Mladý Megialgor pak oznámil, že po smrti svého otce se nebude ucházet o pozici arandura a nikdy neodpustí jeho vrahům. Jako pán Barad Forn se veřejně postavil za paní Rodwen a slíbil ji podpořit při volbě. Byla to první veřejná podpora pro paní Rodwen vůbec, ostatní páni stojí spíše za Langronem.

Ve hře stále zůstával i pan Andreg z Tharbadu, ale Mithrandir se domníval, že jeho kandidatura byla jen prostředkem, kterým chtěl dosáhnout nějakých výhod. Od Arnoru byl odříznut a mnoho pomoci se mu z té strany nedostávalo, gondorští mu naopak pomáhali bránit Tharbad. Zřejmě proto stál o nějaké další pravomoci nebo posily. Zdálo se, že tato volba správce tak určí i další směřování cardolanské marky – schylovalo se k volbě mezi panem Langronem, který si přál uzavřít s Angmarem a Rhudaurem mír a paní Rodwen, která chtěla zachovat věrnost Arnoru a pokračovat v boji po boku Arthedainu.

V té chvíli se stařec odmlčel a chvíli hleděl do plamenů v krbu. Pak potichu dodal, že kdyby se podařilo přesvědčit pana Andrega, aby odstoupil z volby, podpořil paní Rodwen a přesvědčit k otevřené podpoře i paní Finelleth Elfích vlasů (která zatím zůstávala nerozhodnuta)... pak by Rodwen na sněmu měla šanci se Langronovi postavit. Jinak zřejmě prohraje... a s ní i celý Cardolan. Pak se pomalu zvedne, zase si nasadil klobouk a chystal se k odchodu. Urcuner jej ještě zdržel a vyptal se, jak vypadá situace v Roklince. Dozvěděl se, že přestože skřetí zvědové se stahují blíž, Roklinka není obležena a je možné tam nebo odtamtud jet. Pak si také vzpomněl, že mu Glorfindel poslal zprávu. Byla stružná: „Nezoufej!“ Pokrčil rameny s tím, že Glorfindel nikdy nebyl velký mluvka. Arnubên se jej ještě otázal, zda míří na sever a zda by mohl arnorskému králi předat vzkaz. Stařec po něm šlehnul pohledem zpod ježatého obočí: „Jakou zprávu bys chtěl předat svému králi?“ Dúnadan odpověděl: „V Hůrce se chystá velký cardolanský sněm. Chtěl bych jej ubezpečit o své neutuchající věrnosti koruně a požádat, zda bych na sněmu mohl vystoupit jeho jménem a hájit zájmy Arnotu. Mezi cardolanskými jsem nyní žil a znám jejich starosti a naděje, takže věřím, že bych byl schopen mluvit lépe než jiní.“ „A jsi si jist, že tvůj král ví o tom, že jsi naživu?“ „Pokud ne, pak věřím, že se o tom rád dozví.“ Mithrandir pokýval hlavou a vyrazil zase na cestu.



Odjezd do Hůrky se přiblížil a přátele se připravili vyrazit. Rozhodli se vyrazit všichni tři, doprovázeni několika sluhy a družinou slouženou ze šesti cardolanských a šesti éothéodských jezdců. Urcunera doprovázela malá Cennil, kterou od něj nikdo nemohl oddělit. Když elf odjel na jih do tvrze Beznaděj, hodila holčička svoji panenku do ohně a pak všude ohořelou hračku nosila s sebou a říkala jí Urcuner. Stejně tak se nyní nechtěla oddělit od skutečného, když se vrátil. Ælfric pozval Æthelflæd, aby jej doprovázela jako čestný host a ta si vzala s sebou Leofrun. Teilin, který doprovázel Arnubêna, se zoufale chtěl zúčastnit turnaje, který měl být uspořádán na zahájení jednání, ale Arnubên mu to nechtěl dovolit. Choch prosil a přesvědčoval, že je již připraven, aby se klání mohl zúčastnit, ale Dúnadan odvětil: „Dokud si nevysloužíš zásluhy v boji, nebylo by vhodné, aby ses postavil rytířům, kteří mají zkušenosti a postavení.“ Zároveň ale věděl, že to není pravda, protože málokterý z rytířů zažil to co mladý Teilin od doby, kdy se k nim přidal. (Arnubên (1): výsledek 4 / Teilin (1): výsledek 2 – úspěch) Teilin nakonec smutně přijal rytířovo rozhodnutí a Arnubên cítil výčitky svědomí, protože věděl, že hoch by v turnaji uspěl... ale chtěl jej chránit za každou cenu a proto na sobě nedal nic znát.

V Hůrce se ubytovali v hostinci U skákavého poníka, jak byl teď místními nazýván. Hostinský Máselník byl nadšen, že je má opět pod svou střechou a šmahem ruky odmítl, že by oni tři měli něco platit (za jejich doprovod si samozřejmě zaplatit nechal, ale to je už něco jiného). Do Hůrky se sjeli všichni carolanští pánové a rytíři z marky i z Tharbadu. Dorazila velká družina arthedainských rytířů vedených maršálem Amlanem, který měl na jednání mluvit za krále a za Arnor. Od Círdana přijel Galdor z Přístavů doprovázen dvěma korouhvemi elfů, které jako potvrzení spojeneckých dohod měly v Cardolanu zůstat, dokud jarní nebezpečí nepomine. Z Roklinky dorazilo na volbu poselstvo, které vedl Naranwë z domácnosti pan Glorfindela.

Na úvod a zahájení volby se prvního dne se pořádal turnaj, kde pánové mohli předvést svou zručnost a blýsknout se v očích přítomných dam – soutěžilo se v šermu mečem, souboji sekerou a střelbě z luku, na kterou byli Dúnedain pyšní. K večeru pak vyvrcholilo celé zápolení bitvou dvou stran proti sobě. Přátelé se rozhodovali, zda se některé z disciplín zúčastnit a nakonec se rozhodli, že se musí na jednání dobře uvést a ukázat svou zručnost, Ælfric se proto nechal zapsat do souboje v šermu. Urcuner nechápal, co lidé na turnaji vidí a považoval to za jedinečný způsob, jak se zranit a nebýt připraven na skutečný souboj. Seveřan ale přesto nastoupil.



Ælfric musel porazit tři protivníky, aby se dostal do finále. Jeho prvním protivníkem byl cardolanský rytíř, který používal meč obouruč jako kyby štípal dříví(Ælfric (3): výsledek 3 / protivník (2): výsledek -2 – úspěch). Seveřan uhnul před několika výpady, než nechal protivníka projít kolem sebe a úderem hrušky jej srazil v bezvědomí na zem. Přihlížející jej odměnili ovacemi a Ælfric si šel zase sednout. Jako další se proti němu postavil arthedainský rytíř, který přijel odněkud ze severu (Ælfric (3): výsledek 7 / protivník (2): výsledek 1 – úspěch). Ælfric se ani nezadýchal a do minuty protivníka udolal. Nyní už jeho vítězství vítalo neřízené nadšení davů. Když vešel na kolbiště potřetí, přihlížející se sázeli, jak rychle dokáže porazit následujícího protivníka. Tím se ukázal být elf ze Šedých přístavů, který stejně jako Seveřan bojoval zahnutou čepelí (Ælfric (3): výsledek 4 / protivník (3): výsledek 4 – remíza – dohodli jsme se, že Ælfric zvítězil, ale byl v souboji zraněn na noze a bude mít v závěrečném střetnutí postih -1). Tento souboj byl dlouhý a Seveřan při něm byl bolestivě zraněn na noze, než protivníka udolal. Sykal bolestí, když Æthelflæd sečnou ránu zašívala a Urcuner se na něj s výrazem, který jasně naznačoval, že to říkal. Viděl ale, že severská dívka je hrdá, že se dostal v klání tak daleko a jeho zručnost v boji je obdivována.

Než vyrazil do závěrečného souboje, zastavil jej ještě Arnubên, který sledoval i ostatní zápasy a viděl jeho protivníka bojovat (Arnubên (2): výsledek 2 / proti 1 – úspěch, Ælfric si může přičíst +1 k hodu). Poradil mu, že když provádí výpad vpravo, nehlídá si levou stranu. Seveřan kývl a kulhavým krokem vyrazil mezi šraňky. Stál proti němu carodlanský rytíř z domu pana Langrona a bylo vidět z toho, jak se pohyboval, že je to zkušený šermíř (Ælfric (3+1-1): výsledek 6 / protivník (4): výsledek 2 – úspěch – protivník ale použil bod osudu na svůj aspekt Bitvy a turnaje, aby přehodil svůj hod – výsledkem bylo 6 proti 6 – tedy remíza, kterou Kryštof rozbil použitím vlastního bodu osudu na aspekt Jezdec Éothéodu a jednu ze svých kostek otočil – výsledkem bylo nově 7 proti 6 a zvítězil). Souboj byl dlouhý a těžký, ale severské odhodlání v něm zvítězilo a Ælfric v turnaji zvítězil. Přihlížející vybuchli nadšením, zvedli rytíře na ramena a nosili jej kolem kolbiště. Když se Arnubênovi podařilo jej konečně dostat dolů a odváděl jej stranou, objala vítězného rytíře nadšená Æthelflæd a políbila jej na tvář. Chtěla se odtáhnout, když si uvědomila, co vlastně dělá, ale Ælfric ji nenechal a polibek jí oplatil. Za vítězství pak dostal jako vítěz v šermu z rukou paní Rodwen zlatou sošku rytíře a svazek básní, co bylo ale důležitější, každý o jeho vítězství slyšel a tak měli určitou výhodu při jednání.

Druhého dne pak měly začít samotná jednání o správci a ve chvíli, kdy se jedna ze stran bude cítit dostatečně silná, může požádat o formální hlasování, při němž se všichni volitelé shromáždí a musí přímo vyjádřit svou volbu. V případě, že by někdo získal dostatečnou většinu, bude prohlášen za arandura cardolanské marky a bude mu propůjčeno cardolanské žezlo jako odznak úřadu. Volbu pak ještě formálně musí stvrdit král.

Celkem mohlo volit 27 volitelů, z nichž každý měl jeden hlas. Za pány bylo 14 hlasů (vždy pán sám a jeho leníci s právem hlasu) - paní Rodwen 4 hlasy (jeden z nich je i Ælfricův), pan Langron 3 hlasy, pan Megialgor 2 hlasy, pan Andreg z Tharbadu 3 hlasy a Finelleth Elfích vlasů také 2 hlasy. Za svobodné rytíře bylo celkem 13 hlasů, z nichž 6 patřilo rytířům z jižní marky, u nichž se očekávalo, že budou hlasovat pro pana Langrona a 7 dalších nebylo ještě rozhodnuto. Na začátku tak měla paní Rodwen 6 hlasů proti 9 hlasům pro pana Langrona.

(Museli jsme trochu dříve končit, proto jsme se rozhodli sněm samotný odehrát až příště.)