Dobrodružství: Služba mrtvým


Toto dobrodružství je určené alespoň mírně pokročilým hráčům. Úroveň postav by neměla být příliš vysoká, aby kvůli rozvinutým schopnostem nemohly překážky příliš jednoduše obcházet.

Zvýrazněný text je inspirací pro vypravěče (PJ, PH…).

Příběh se odehrává v nějaké zapadlejší oblasti libovolného víceméně lidského království. Je to krajina lesnatá a kopcovitá. V kraji je několik vesnic, ale nemají spolu kdovíjaké sousedské styky. Krom každoročních trhů, kdy pijí, jedí a veselí se společně, se skoro nestýkají. Vzhledem k velmi vysoké pověrčivosti a uzavřenosti k tomu prostě nemají potřebu.

Není důležité, proč tudy družina projíždí – vypravěč si může vymyslet jakýkoli důvod – ale bude lepší, pokud hrdinové zas tak moc nespěchají. Mělo by se to odehrávat na začátku zimy, kdy už mrzne ale sněhu ještě tolik není.

Za praskotu zmrzlého listí pod vašima nohama se trmácíte dál, chladné prsty větru vám tancují po obličeji a berou teplo. Vzduchem víří drobný sníh a na zemi se tvoří jemný poprašek , který vítr hned rozmetá. Holé větve stromů trčí k nebi a jediné pochybné závětří se dá najít mezi smrčím. Je pár hodin po poledni a pod olověnou oblohou se ozývají vzdálené hlasy havranů.

Pomalu sestupujete do údolí a za jedním z mnoha zákrutů podle pár chudých strnišť a opuštěně stojících strašáků tušíte vesnici. A opravdu tam je, malá víska s prostým kostelíkem. Za odbíjení zvonů a kvílení větru procházíte mezi špinavými staveními, stačí pohled na kouř stoupající z komínů a je vám ještě větší zima než předtím. Snad by vás někdo nechal přespat…

Hráči by si měli uvědomit, jak moc je nepříjemné cestovat a přespávat v mrazu, klidně přidej detaily o znecitlivělých prstech a tvářích a nebo nohou na kost promrzlých od brodění se přes řeku.

… Z největšího stavení, do kterého vkládáte naděje, protože jako jediné vypadá, že by tam i bylo místo, se náhle ozve bolestný výkřik přecházející do tiššího zasténání. Téměř jakoby tam někdo umíral. Někde ale přespat musíte a pokud tam bude o člověka méně, aspoň bude o místo více…

 

Ať už to po svém řekneš jakkoli, snaž se hráče moc nepoděsit, aby tam vůbec šli. Místní jsou nedůvěřiví a pokud poprosí družina o přenocování jinde, bude lidmi (když vůbec otevřou) poslána „K Jakubovi, to je ten velkej dům uprostřed a dejte mi pokoj, já nevim, co prodáváte, ale nekupuju…“ Místní prostě cizincům nevěří a bojí se o své dcery, takže jestli nechce družina strávit noc venku, do domu místního skorostarosty jít musí.

Po zabušení na dveře vám otevírá nevysoká asi třicetiletá žena v prostých vesnických šatech a zve vás bez dalších řečí dál. Jen věnuje ustaraný pohled vašim zbraním a prohlédne si vaše tváře.

„Jmenuji se Marie, jak vy? A hlavně, je mezi vámi nějaký léčitel?“

Ať už je anebo není, Marie, manželka místního skorostarosty Jakuba, zavede družinu do hlavní světnice.

… Je to větší místnost s pecí a krbem, ve kterém plápolá oheň, přikládá na něj vysoký hnědovlasý a hnědovousý muž. Ten se na vás ihned otočí, veliké tlapy si otře od popela a jednu z nich vám podává.

„Jakub. Vítám vás v naší vsi. Jak znám sousedy, tak jsem první, kdo to řekl. No, nedivím se jim. Takže…“ Jeho slova přehluší chraptivý hles, který vyjde zpoza rtů špinavého a v ojíněných hadrech oděného mladíka ležícího na pevném stole.

„Kdo … kdo přišel?“ Možná chtěl říct víc, ale místo toho se rozkašle a z koutku mu začne vytékat tenký pramínek krve. „Tiše, nemluv…“Zašeptá Marie a pohlédne na vás. „Pomůžete nám ho prohlédnout? Sotva jsme ho přinesli, ale co mu je, to neřekl.“

 

Pokud postavy mladíka začnou ohledávat, najdou akorát pár modřin – nijak vážných – a puchýře na nohou. Ani nemusí být léčitelé, aby poznali, že jsou od dlouhého běhu. Je také dost prokřehlý, ale to těžko může být důvodem jeho příšerného stavu. Na dotazy, co se mu stalo, neodpovídá. Jen si upřeně prohlíží tváře družiny. Pak tiše, chraptivě a prosebným tónem promluví.

„Já … už brzo budu … už brzo zemřu.“ (znovu se rozkašle a vyplivne další krev – teď už bude znát, že má lehce černé zbarvení – a pár zubů) „Poslouchejte … kus odsud, slabý den cesty, je má ves … doneste tam moje tělo a tohle.“ (zdvihne křečovitě sevřenou pravou ruku) „Prosím vás o to … jinak má duše nebude mít nikdy klid. Není to daleko a mí příbuzní vás odmění … už je jen málo času … slibte mi to…“ (Hraj ho hodně zoufalého, mluv chraptivě a občas zakašlej, umírá a ze všech sil postavy přesvědčuje.) Pak se na stole zkroutil v křeči, z úst mu vyšlo poslední dusivé „…prosím!“ následované výtryskem špinavé krve a mladík znehybněl. Marie i Jakub se tváří otřeseně.

 

Pokud postavy nepřesvědčil, můžeš to ještě zkusit ústy Jakuba nebo Marie. Přihodí, že místní ho nebudou chtít pohřbít na zdejší vysvěcené půdě a kdoví co se stane, pokud tělo jen tak někde zahrabou jako pošlého psa … aby tady ještě nepovstali nemrtví a podobně.

A že vesnice, odkud byl, je opravdu jen asi den cesty vzdálená. Poradí jim i cestu.

„Vydáte se za koncem údolí nalevo po lesní pěšině a pak od kupy ohlazených balvanů půjdete podél říčky … ta vede do dalšího údolí a tam to je.“

 

Pokud by ale postavy chtěly někoho, aby je doprovodil, nikdo za žádnou cenu nepůjde. Budou se vykrucovat a vymlouvat a až po vyvinutí většího tlaku přiznají, že ví ještě něco: O oné vsi se říká, že je současně táborem lapků. Ale postavy by na to spíše zatím neměly přijít.

Na cestu se nejspíše vydají druhý den ráno, Jakub a Marie a jejich dva synové s nimi povečeří, mohou se ptát, co se děje ve světě, odkud a kam jdou, nebo přihodit nějakou příhodu ze vsi. Nechají je přespat ve světnici a sami se vmáčknou do horní světnice, tělo zemřelého na noc uloží nejspíše v přístěnku na dřevo, zabalené do látky.

Ráno bude velmi větrné a studené. Jakub může družině ještě znovu zopakovat cestu, své poděkování a vyprovodí ji ze vsi. Na hranici pozemků se s nimi rozloučí.

„Tak…támhleta cesta do lesa, to je ono…šťastnou cestu a ať nad vámi Bůh drží ochrannou ruku.“ Pak si stáhne do čela kápi a proti větru se vrací domů.

 

Cesta bude mizerná a nepříjemná, ale celkem klidná. Pokud chceš postavy trochu zabavit, mohou potkat vlky nebo tak něco, ale většina smeček má teď ještě co žrát.

Co rozhodně nepotkají, jsou lapkové, okolí totiž bylo teritoriem jiné bandy.

Tělo se nijak neprojevuje, je to obyčejná klidná a tuhá mrtvola. Pokud mu postavy rozpáčí ruku, najdou v ní míšek a v něm několik špinavých koňských žíní (to ostatně mohly zjistit už včera u Jakuba).

Můžeš je ale nechat trochu bloudit, ke vsi dojdou až večer, za šera.

Tohle údolí je užší a daleko zarostlejší než to první, tmavé holé větve stromů a keřů sklesle visí do zamrzajících hladin tůní a ohybů říčky, a na části suché půdy obkroužené říčkou se krčí vesnice.Tvoří ji shluk ubohých domků se střechami z rákosu a temnými okny.

Vlastně až moc temnými – v žádném domě se nesvítí, jen uprostřed poblikává malé světlo.

Pokud se vám to ovšem jen nezdá.

 

Ve vsi je také ticho a mezi domky nikdo nechodí, z žádného se nekouří a jediná známka života je ono světlo uprostřed. Ať už postavy do vsi vejdou odkudkoli, uvidí to samé.

Pokud nechtějí vejít, můžeš jim připomenout, že vracet se tím strašným terénem v noci zajisté nebude ani bezpečné ani příjemné, a že v podmáčeném a dosud ne zcela zamrzlém studeném údolí se nepřenocuje dobře. Vesnička leží na jediné rozumné vyvýšenině v údolíčku.

Do zárubní, dveřních desek a rámů oken někdo vyryl mnoho ochranných značek, na plotech se ve větru třepotají svazečky hub i bylin svrasklých mrazem, jakoby se tu ves někdo snažil chránit. Za nízkou zídkou místního hřbitova se u sešlé kaple vrší čerstvé rovy.

Vprostřed vsi sedí pod omšelou dřevěnou sochou dva lidé, mají skloněné hlavy a zimomřivě se choulí v potrhaných pláštích. Pak vás spatřili přicházet a zdvihli k vám tváře.

První z nich je zarostlý vyhublý muž a ta druhá je asi dvacetiletá dívka. Oba mají ve tváři vepsaný žal a ohromnou bolest, jsou bledí a pod očima mají hluboké kruhy.

 

Tito dva jsou poslední přeživší z vesnice. Ten muž byl vesnický náčelník a velel přepadům, místní si kvůli své chudobě přivydělávali na projíždějících obchodnících. Ta dívka je jeho dcera. Oba jsou na pokraji smrti, vlastně už jsou více mrtví než živí.

Sem se hodí vysvětlení, co se vlastně ve vsi stalo. Před rokem tudy projížděla žena, osaměle a v dobrých šatech, dokonce na dobrém koni. Místním zaplatila za ubohý nocleh více než kdy mohli doufat. Ale když si spočítali cenu jejího krásného koně, oblečení, náhrdelníku a připočetli i neznámý, ale zajímavý obsah jakési truhličky, kterou měla s sebou, bylo rozhodnuto. Místo toho, aby ji nechali druhý den odjet dál, ji obrali o všechno, co měla a nahou ji vyhnali do lesa. Nedali nic na její prosby a sliby, ani na hrozby a proklínání. Tu ženu sotva o půl dne později roztrhali vlci. Její poslání a důvod k cestě nikdo neznal.

Před smrtí ale celou ves proklela: Do roka a do dne všichni zemřou a pak znovu povstanou, jejich duše budou zatraceny a oni budou až do posledních dní chodit v mrtvých tělech bez možnosti je opustit.

A kletba padla na úrodnou půdu.

Místní zprvu nic necítili, prodali majetek té ženy a žili dál, ale časem na ně víc a víc padal chlad a na konci léta začali být nemocní. Bylinky nepomáhaly a kněze už si tu dávno nedrželi. Až pak si vzpomněli na kletbu. Už bylo ale pozdě. Pokusili se ještě znovu sehnat ukradené věci, ale povedlo se jim získat jen několik žíní z koně. A ani ty nedonesl ten, který se pro ně vydal, ve zdraví. Náhrdelník si nechala dcera náčelníka, ale při koupání jí spadl do tůně a už ho nenašla. A co s týká truhly, tu si tehdy nechal náčelník a po zjištění, že je v ní krom měšce zlaťáků i hezký tesák, z něj v místní kovárně odstranil kovářskou značku.

Ta poslední noc, kdy mohou obyvatelé zlomit prokletí, je dnes. Oni sami k tomu ale už nemají sílu. Pokud zlomeno nebude, tak se k ránu jen zaplazí do nějaké temné díry a definitivně zemřou. Pak povstanou jako nemrtví a neskutečná bolest poloexistence jim bude každý den ničit duši víc a víc, až zapomenou, že nějakou mají. A pak dostanou hlad.

Muž se s námahou zdvihne a odhrne plachtu z tváře mrtvého, když spatří, kdo to je, se zaúpěním skloní hlavu. Pak se podívá do jeho dlaně a vytáhne koňské žíně (případně se zeptá družiny, jestli něco nesl). Pohlédne na vás s mučivou nadějí v očích.

„Řekl vám, co se stalo?“

„Neřekl“ vyjde z promodralých mladíkových rtů.

 

Pokud postavy začnou panikařit a tahat zbraně, jakože asi začnou, zarostlý před nimi padne na kolena.

„Vyslechněte mě, prosím vás o to! My vám nejsme nebezpeční, vždyť se sotva hýbeme.“

 

Mrtvý se s námahou a syknutím pokusí přikrýt plachtou do které byl zabalený.

Zarostlý pokračuje:

„Tahle ves je mrtvá, začala chřadnout už toho dne, kdy nad námi byla vynesena kletba. A dnes se rozhodne o našem osudu. Kradli jsme, pytlačili…a způsobili mnoha lidem smrt. Byli jsme zločinci, ale…“

Mluví, jako by přesvědčoval i sám sebe, zoufale a prosebně

„…za to přece nezasluhujeme věčnou bolest.“

 

Podobným způsobem vysvětlí postavám svůj příběh, bude upřímný a nebude zastírat svou vinu, spíš naopak. Dívá se smrti do tváře a ví, že lži už mu jen přitíží.

„Máme snad ještě šanci. Pokud nám odpustí ona, kletba padne. Na to bychom potřebovali, aby přišel její duch… tady jsou zbytky toho, co jsme jí vzali. Pokud byste je dovedli získat, snad by přišla… my už nemůžeme. Vím, nemůžu vám toho moc nabídnout. Ale tahle noc se ozve až do věčnosti, náš osud máte v rukou. Prosím vás o pomoc a cokoli ode mě budete chtít, dám vám to. A až jednou zemřete vy, bude našich sedmapadesát duší prosit za milosrdenství pro vás.“

 

Skutečně toho moc nemá, jakýkoli lup prodali a koupili za něj, co potřebovali k životu. Mají ale věci jako deky, staré zbraně, různé obyčejné předměty. Všechno možné, co se dá jen najít v chudé vsi. Pokud postavy odmítnou, nebude pro ně bezpečné tam přespat a měly by odejít. Pokud přijmou, vezme si slovo ten mladík, kterého donesli.

„Pojďte za mnou.“

Namáhavě se belhá směrem za říčku, překročíte ji po chatrné dřevěné lávce a pak už vidíte jen drobné políčko a les. A na tomto sněhem poprášeném strništi se prohází mohutný tmavý kůň, na první pohled silný a pyšně a nezkrotně podupávající.

Nenechává však za sebou ve sněhu žádné stopy, oči mu planou zuřivým přísvitem a jeho pohyby působí zvláštně neskutečně. Mladík vám podá uzdu, na kterou uvázal žíně.

„Musíte ho zkrotit.“

 

Půjde to špatně. Kůň je sice hmotný, ale z toho plyne, že jeho kopyta a zuby jsou hmotné také. Je nesmírně divoký a pokud se k němu někdo přiblíží, zkusí ho zmrzačit. Je nicméně i jedna cesta, jak ho zkrotit klidně, a to zavolat na něj jeho jménem. Mladík ho sice zná, ale dokud se ho někdo přímo nezeptá, kletba mu nedovolí to dát najevo. Nicméně kůň se nepokusí nikam utéct, zjevil se tady a zmizí s ránem. Pokud mu někdo nasadí uzdu nebo na něj vsedne, kůň se zklidní a nechá se vést do středu vsi.

Tam už čeká ta dívka, pokyne družině rukou a dovede je k jedné z hlubokých tůní.

Už je dávno úplná tma, ale teď, když stojíte nad temnou tůní, na okamžik vykoukl měsíc zpoza mraků. A na dně se něco zalesklo.

„Ukázal se vám“ Slabě se usměje dívka „Není to zas tak hluboko, jen asi tři sáhy, někdo z vás se musí potopit a vylovit ho.“

Díváte se na ledovou vodu a ledový škraloup okolo břehů. Pokud ale chcete vytáhnout náhrdelník, někdo se toho opravdu zhostit musí.

 

Voda je skutečně ledová. A vzhledem k tomu, že část tůně je už zamrzlá se může snadno stát, že ten, který se potápí, ztratí orientaci a omráčí se hlavou o led. A pokud se rychle po vynoření neohřeje a nepřevlékne do suchého, jakože asi ne, tak má nějakou nemoc jistou. A to může být opravdu nebezpečné.

Nicméně by se to povést mělo, jen pokusy o tahání klackem budou neúspěšné a rozvíří kal u dna, takže to pak půjde daleko hůř.

Poslední úkol jim zadá bývalý náčelník vsi.

Vede vás do staré a chabě zařízené kovárny, mezitím tam někdo musel zapálit oheň a na kovadlině leží tesák.

„Vraťte tam znak, který jsem zničil. Vypadal takhle.“ Ukáže třesoucí se a promodralou rukou na symbol podobný rybě načrtnutý uhlem na hadru přibitém na zeď kovárny.

Ani tenhle úkol není lehký, oheň se nechová přirozeně, často vyšlehne na ruce a tváře, jakoby chtěl ublížit, kovářské náčiní pálí v rukou a způsobuje puchýře, kouř pálí v očích, dusí a přitom by tam ani neměl být… a v hlavě cítíte nejdřív jen tepání, ale později se vám s každým dopadem kladiva na kov může rozskočit, tmí se vám před očima a bolestí se musíte kousat do rtů.

 

Postavy budou mít ošklivé popáleniny, tady jde o to překonat bolest a nezkazit celý tesák.

Ale pokud se budou družiníci opravdu snažit a nebudou se šetřit, kletba je nechá to dokončit.

Pak, když se kůň, šperk i tesák donesou na jedno místo, přijde duch té, která kletbu vynesla.

Jednou úzkou uličkou se k vám blíží vzpřímeně kráčející žena. Je znát, že musela být krásná, ale to bylo předtím, než jí vlci potrhali a zkrvavili tělo. Je krytá jen svými dlouhými vlasy a špinavá od bláta, nohy má plné ran od kamenů a trní. Ani ona nenechává žádné stopy a její hlas není hlasem smrtelnice. Už proto, že má tvrdost kamene a neústupný klid smrti, které už patří.

Pohlédne na družinu očima temnýma jako hrobová jáma a promluví.

„Tak jste pro ně trpěli. Snášeli rány, bolest, chlad i žár. A proč vlastně? Cožpak nezasluhují trest za roky kdy oni ničili lidské životy a brali, co jim nepatřilo?“

Zarostlý a ti druzí dva ztěžka pokleknou před přízrakem, dívka si skomírajícím hlasem vezme slovo. „Museli jsme se uživit a jinak to tu nešlo… a litujeme svých činů.“

Zakrvavená se jí zadívá do očí a ta druhá sklopí zrak k zemi. Pak zakrvavená hněvivě, téměř šeptem odpoví. „Tak litujete? A vaše lítost má vrátit životy těch, které jste zabili, vaše bezcenná a opovrženíhodná lítost snad zachrání ty, kterým jsem vezla důkaz o jejich nevině? Proč bych vám měla odpouštět?“

 

Do rozhovoru mohou zasahovat postavy a bez jejich přičinění rozhodně kletba nepadne. Pokud ale uvedou dost argumentů, které probudí v přízraku místo vzteku bývalou lidskost, pak nechá kletbu padnout. Nicméně v u dobu tak asi bude svítat, táhnoucí se rozhovor se tím dá ukončit. Za úsvitu zmizí kůň i žena, tesák a šperk okamžitě ztratí lesk a popraskají. Jestli do té chvíle nebude kletba zrušena, už se ji zrušit ani nepodaří.

Umírající se jen odpotácejí do jedné chatrče a pokud se s nimi postavy pokusí komunikovat, odpovědí jim bude jen chraplavý pláč a bolestné zvuky cezené přes zaťaté zuby.

Přinejlepším jim mezi vzlyky poděkují za snahu pomoci, a pak jim poradí, aby utíkaly. A to rychle a celý den.

Když se kletbu podaří zrušit, ráno může dopadnout asi takhle:

Svítá a zakrvavený přízrak teď už bez hněvu přistupuje ke třem klečícím. Dlaní se dotkne jejich čel. „Jestli jste trpěli za své činy dost, to posoudí Bůh. Já vám pro to, co ve mně zůstalo člověkem, a co mi tito cestovatelé připomněli, odpouštím. Pokoj vašim duším.“

Pak se otočila tváří k vám, sklonila hlavu, jakoby naznačila lehkou úklonu a poděkování a ztratila se v ranním šeru spolu s koněm. Předměty zčernaly a změnily se v prach, tři umírající se namáhavě a slabě usmáli.

„Vezměte si, co chcete. Dali jste nám klid, na druhém břehu budeme čekat, abychom mohli být u vašeho příchodu. Máte naši vděčnost.“ Pak se jen podívali jeden na druhého a unaveně si lehli na studenou zem. A zavřeli oči.

Údolí prozářilo světlo nového dne.

 

Tak nějak by to mohlo celé vypadat. Pokud postavy těla pohřbí nebo sem dokonce pošlou kněze, tím lépe.

Pokud jsou tví hráči bojovnější, můžeš vložit do scény s tůní i krátký souboj s přízrakem někoho, kdo se tam kdysi utopil.

 

Detaily o CP

Marie a Jakub: Nejsou původem odsud, Jakub byl vojákem a celkem obstojně bojuje, ještě lépe se pak rve. Obojí ale dělá nerad a jeho zbraní by v nouzi byla leda sekera na dřevo. Na svou minulost se snaží zapomenout. Skorostarostou je jen kvůli tomu, že nežije tak moc nuzně, jako zbytek, toho mladíka našli kus od vsi, ležícího na cestě.

Umírající: Bojovat nemají proč a s kým, pokud je družina napadne, nedovedou se bránit příliš účinně, spíš vůbec. Na druhou stranu, pokud je někdo potká po jejich změně v nemrtvé, bude to horší. Každý další den je posune dál od lidskosti a blíž k zuřivosti hladem. Pak už budou nebezpečnými protivníky a zbylí, jen nehluboko pohřbení vesničané povstanou také.

Takže pokud se družině nějakým způsobem nepodaří zlomit kletbu (nebo tam ani nepůjdou) dá se takto navázat. A také nezapomeň, že nemrtvými se stanou všichni zemřelí vesničané, stejně tak staří jako mladí, muži i ženy. To by mohlo přidat celé věci děsivosti. Z lesů později vyjdou, budou napadat lidské osady v okolí následováni hejny vran, hvozdem se začne šířit jejich zášť a útoky se budou stupňovat.

Celé dobrodružství je o volbě postav a jejich rozhodnutí, opravdu by mělo mít nějaké následky v budoucnosti. Třeba duch, který je nechá být jako někoho, kdo od údělu podobnému tomu jeho pomohl jiným. Anebo žoldnéř, který si je bude chtít najmout na výpravu do lesů, ze kterých se šíří divné zlo chodící za šera.

A kdoví, třeba na pokraji smrti skutečně potkají vděčné duše…