Clive Barker a jeho úchylné světy

Na jméno Clive Barker jsem narazil poprvé někdy v první polovině devadesátých let. Známý mi půjčil dvě knížky se sundaným obalem, takže byly obě jednoduše černé, a byl na nich pouze název – Imagika. Pochopitelně jsem se zeptal, co to je; on se zamyslel, a pak řekl bezradně – „to je taková Imagika.“

Potom jsem to četl, s rostoucím úžasem. Neznal jsem nic ani vzdáleně podobného, a na konci jsem chápal, že je opravdu těžké k tomu říci něco trefného. Dnes se toho veřejně odvažuji po mnoha a mnoha letech, kdy je ze mne už dávno přesvědčený barkerista.

V životopisných a bibliografických informacích lze odkázat na Wikipedii, ze které budu vycházet.

 

I.

Stephena Kinga jsem nikdy pořádně nečetl, protože jsem znal dříve Barkera. Stejný problém jsem měl i s Gaimanem a několika dalšími nespornými velikány; vždycky jsem to odkládal s pocitem „výborné, ale Barker to není.“ Trvalo dlouho, než se mi podařilo tento komplex překonat a Kinga nebo Gaimana si opravdu užít. Zachránilo je, když zamířili stylem někam úplně jinam. V případě Kinga je to zjevně nespravedlivé a shoda okolností, protože psal vlastně daleko dřív, než Barker. Průšvih byl v tom, že i jeho mladší kolega zasáhl, a to docela výrazně.

Problém „vzoru a napodobeniny“ je obecný a objevuje se v kdejakém literárním žánru. Průlomový duch a génius něco vymyslí, a parta jeho žáků to začne rozpracovávat. Možnost „jít dál“ je komplikovaná tím, že musíte odhodit úplně základní premisy, které definoval mistr, a tím vlastně jeho dílo popřít.

V historii detektivky je tímto vynálezcem zejména E. A. Poe, který předvedl vše podstatné v několika povídkách. A. C. Doyle to rozpracoval do dokonalosti; po Psu baskervillském a mnoha holmesovských dobrodružstvích už vlastně nebylo co dodat. Ještě se do této již hotové pozice prodrala Agatha Christie, jen s několika drobnými vylepšeními a zreplikovala model v sedmdesáti knihách. Mám vážné pochyby o tom, zda v dalších detektivkách, řekněme po roce 1940, najdeme něco zásadně nového. Musí tam být veliká a výrazná odbočka a kniha musí obsahovat výrazné a úplně odlišné téma i styl, takže si ani nevšimneme, že tu detektivka v jádru stále je (Harry Potter).

Podobně bychom mohli popsat „zakletí“ fantasy Tolkienem nebo Howardem; plno dalších knih vlastně z jejich vykolíkovaných metod nijak výrazně nevybočuje, takže to čtenář odkládá s tím obávaným pocitem „jo, výborný, ale Tolkien to není“.

Mířím tam, že Barker je právě v kategorii vynálezců a zakladatelů; máme možnost sledovat vznik nového Lovecrafta a Poea v přímém přenosu. Nutně naráží na časté nepochopení, protože je to horor, ale není to jako Poe ani jako Lovecraft, tím méně jako Bradbury; je to fantasy, ale fakt to není jako Tolkien; a je to někdy i detektivka, ale už vůbec ne jako Agatha Christie. Pročež ne každému z jejich fanoušků tahle podivnost musí vyhovovat.

A pro badatele je zatraceně těžké říci, co je vlastně podstatou Barkerova psaní.

 

II.

Pokusím se to rozmotávat od hororu; tato škatulka je možná nejméně těsná. Na Barkerův horor v pravém smyslu jsem narazil až poměrně dlouho po Imagice. Kratší útvary vycházely u nás se značným zpožděním. Zatímco První kniha krve vyšla u nás několikrát, všechny „Knihy krve“ v úplnosti, celkem šest dílů, máme teprve velice nedávno (2008–9, nakl. Beta-Dobrovský). Obsahují na přibližně tisíci stranách většinu jeho nejlepších povídek.

Je to dvojnásob paradoxní tím, že to všechno vzniklo vlastně najednou – někdy kolem roku 1984. Mistrova činnost připomíná výbuch; v jednom svém vyprávění píše, že mu trvá povídka nahrubo asi dva dny, což je při jeho typickém rozsahu mezi 20–40 stranami rychlost vpravdě děsivá a nám, klopotným dělníkům pera, nezbývá než tiše žasnout. Pokud rozdělíme spisovatele na dva základní druhy, typ pečlivého brusiče vět a typ intuitivního chrliče, potom je Barker zjevně ten druhý případ.

A přece – Barker má zjevně jakési silné vnitřní limity; po šesti Knihách krve nastalo již skoro třicetileté a téměř úplné povídkové ticho. Barker povídkář je dnes už vlastně vyhynulý druh.

 

III.

Půlnoční vlak smrti, první povídka v prvním souboru, pokud ignorujeme úvodní text, se začne rozebíhat jako normální krimithriller, jakých vídáme v televizi desítky a stovky. Sem tam se mihne studená poetika Mlčení jehňátek; povídka je skoro současná s první Harrisovou knihou Červený drak z r. 1981. Je docela pravděpodobné, že o sobě Harris a Barker, oba tehdy prakticky neznámí, nevěděli. Spřízněnost s Harrisem a Jonathanem Demmem je hlubší, než se zdá; existuje výborný šestidílný televizní dokument o hororech s Clive Barkerem jako průvodcem, kde se první díl věnuje zejména vztahu skutečných kriminálních zločinů a jejich uměleckého zpracování. Hned prvý díl je věnován třem průlomovým filmům, které „jdou pod kůži“ zločinu víc, než je obvyklé – jde o filmy Psycho, Texaský masakr motorovou pilou (původní verze 1974) a právě Mlčení jehňátek.

Tento první zdroj Barkerova psaní funguje docela spolehlivě. Po mnoha desetiletích detektivek, kriminálek a akce se na zločin navála vrstva umělých konvencí; zabití lorda X v golfovém klubu je daleko více podobné pěkně sehrané partii pokeru, než opravdovému zločinu. Vrah a detektiv jsou pouhými protivníky ve hře; o samotný akt zločinu vůbec nejde. Úplně stejně jsou na tom oběti akčních hrdinů, Jamesem Bondem počínaje; představují jen letmý záběr kamery a pak je příběh navždy opouští. Totéž samozřejmě platí o computerových střílečkách.

Zmíněná hororová škola zločinu, počínaje Blochem a Hitchcockem (Psycho), vzkřísila citovou rovinu příběhu o vrahovi a oběti; stačí jediná perfektně provedená vražda ve sprše, aby přebila desítky obětí v desítkách jiných filmů; divák na ni nezapomněl ani po padesáti letech a dodnes je napodobována. Pokud jde v hororu o vyvolávání pocitů,  pak je vražda extrémním a vděčným zdrojem hrůzy. Vlastně je na tomto světě asi jen málo horších pocitů, než jsou pocity oběti sadistického vraha. Na což se jednak trochu zapomnělo, jednak si umění drželo vždycky jistý přirozený ostych. Pokud se občas dostanete k necenzurovaným fotografiím skutečných zločinů, většinou vás šokuje vysloveně fyzický pocit hnusu a brutality, kterého vás zločin filmový a televizní obvykle šetří. Dnes už to pomalu přestává být pravda; sebedbalý krimipříběh se musí blýsknout nějakou tou hnusotou z pitevny nebo z místa činu. Ale už se zase pozapomíná, co to mělo za smysl v době vynálezu; že šlo o budování atmosféry. Proto to také často už nefunguje; všichni čekají krev, a nikdo se nad tím už nezamýšlí.

Skutečná atmosféra hororu tkví v ošklivých detailech, v překvapení a maniakální pečlivosti. Příkladmo – na té veleslavné Hitchcockově vraždě ve sprše nebylo zase až tak moc naturalistických krvavých detailů; podle mne bylo jádro efektu v načasování; vražda trvala prostě o kousek déle, než je obvyklé, a umožnila daleko lépe a silněji se vžít do pocitů oběti. Podobně Barkerův řezník z metra je jaksi fyzický. Studená praktičnost, pečlivost a naprostá bezohlednost; je to vrah z Lecterovy školy. Detail, detail a zase detail. Který vrah z dřívějších dob Agathy Christie by se obtěžoval holením všech vlasů a chlupů obětí? Není to až tak drastické; je to zneklidňující. Rozhodí vás to. Tušíte, že za tím něco ještě je, něco horšího, než jak to vypadá. A ukáže se, že opravdu ano.

Tímto prvým zdrojem – citové rovině příběhu o vrahovi a oběti – se dostáváme k prapodstatě pojmu splatterpunk, jisté extrémní formě hororu, jíž je Barker spoluvynálezcem. Tvrdí se, že podstatou splatterpunku je extrémní užití násilí, krve a podobně, ve snaze čtenáře/diváka šokovat. Je to jen půl pravdy, a podle mne celý pojem splatterpunk Barkerovi spíše ublížil, než pomohl. Posun od Psa Baskervillského k vraždě ve sprše ve filmu Psycho je ve skutečnosti posunem k většímu realismu, a to za účelem zesílení výsledného  pocitu. Množství krve přibylo zejména proto, že bylo konečně přiznáno; cudně umístěná rouška na mrtvole byla nemilosrdně stržena. Litry krve nejsou samy o sobě účelem, nýbrž pouze prostředkem;  vražda je vybarvena do vší prapůvodní obludnosti. Nejsme při jejím sledování nezúčastněnými diváky za policejní plastikovou páskou, ale přímo obětmi; užijeme si to takříkajíc z první ruky.

 

IV.

Když ustřelená hlava, tak odhalené ňadro. Když násilí, tak sex, druhý zdroj Barkerova psaní. Pokud se někdo rozhodne zločin předvést v plné obludnosti, tak to u sexu skončí náramně často. Zdrcující většina sadistických vrahů byla sexuálně jaksi nenormálních. Sex byl velice často jediným a hlavním motivem jejich podivného konání. Sex jako podtext ostatně probleskuje jasně i v těch filmech jako Psycho nebo Mlčení jehňátek.

Už mnoho lidí se podivovalo nad tím, jak tolerantní je západní svět k těm ustřeleným hlavám oproti poměrně nevinným náznakům sexu. Je ovšem třeba upřesnit, že je násilí a násilí; násilí v té zjednodušeně ritualizované formě, kdy oběť je zastřelena a padne na zem, je ve filmu přítomno vlastně od začátku. S utrženými hlavami a podobně se začalo až někdy v sedmdesátých letech, asi tak v místech, kde se objevila soulož na plátně – a to ještě převážně v různých béčkách. V knihách platí to samé, jenom s mírným časovým předstihem.

Souložit se dlouho smělo jen v knihách označených jako „skandální“ a tak trochu vyřazených z normální literatury. Milenec Lady Chatterleyové. Utrpení knížete Sternenhocha. „Normálním“ se to stalo až někdy v šedesátých letech. Sex má tedy za sebou v literatuře celkem krátkou dráhu vývoje. A díky tomu také často procházejí věci literárně dost ubohé; jenom proto, že „to“ autor napsal, dostává často laciné body. Napsat opravdu erotickou scénu je totiž docela obtížná výzva, a ne každému se to povedlo.

Barker k tomu přistupuje stejně brutálně a zběsile, jako k tomu násilí; žádné hranice neexistují. Lze tvrdit, že většina jeho sexuálních scén není tak úplně normálních; buď je nenormální způsob, a nebo alespoň jeden z aktérů. Nicméně, a to je další zneklidňující moment, spousta těch šíleností opravdu je erotická a působivá.

 

V.

Třetí výrazný zdroj  Barkerovy povídky je divadlo. Barker byl dramatikem a režisérem divadla Grand Guignol v Paříži. Netřeba dodávat, že toto divadlo je samo o sobě také náramně podivné, neb hraje jenom samé horory, krváky a šílenosti.

Psaní divadelních her je trochu jiný talent, než psaní příběhů a prózy, což si ne každý uvědomuje. Divadelní hra stojí na dialogu. Děj posouvají přímo jednotlivé postavy, nikoli nějaký vypravěč v zákulisí. Řada nejstrašnějších Barkerových situací není založena na popisu, ale exploduje v dialogu. Nemusí stát na samotném faktu vraždy, už dostatečně hrůzostrašném, ale na vztahu postav a jejich postoji k věci – jak je třeba vzorně k vidění v třetí, obzvláště zběsilé povídce Blues prasečí krve.

Toto je dost nová situace zejména v hororu. Poe nebo Lovecraft dialogy neuměli a nezáleželo na nich. Pokud k nim vůbec dojde, nejsou to pravé dialogy, nýbrž  jednostranné vyprávění toho lépe informovaného tazateli a potažmo i čtenáři, podle vzorce Holmes – Watson, kde je ten hloupější pouhý statista, přihrávající dotazy. Klidně nám to mohl také oznámit vypravěč, nebo se to mohlo ocitnout v dopise (Lovecraftův oblíbený manévr). U Barkera, proti tomu, prosazují účastníci dialogu oba svoji hru; jdou proti sobě. Je to skutečný dramatický dialog.

Druhá typická vlastnost starších hororů je monolinie příběhu; vyprávění se vine jako šňůra, zavěšená s oblibou na rámec objevitelské výpravy (Hory šílenství, Arthur Gordon Pyme), případně na časový rámec (Případ Dextera Warda). S takovou jednoduchou linií vystačil v podstatě i lecjaký autor mnohem kolosálnějších opusů; Pán prstenů je také především Frodova výprava tam a zase zpátky; největší rafinovaností je rozdělení Společenstva na tři skupiny (takže probíhají chvíli tři současné výpravy).

Toto rozdělení děje je v Barkerovi naopak standardem. I na malém prostoru povídky to většinou vidíme z úhlu vraha i oběti; postavy jednají, jak umí, a děj vzniká konfrontací jejich činnosti. Autor se tváří, že tam vůbec není přítomen; jenom hledí shůry na to, co jeho postavy provádějí, jako sám Shakespeare. Já nic; já to jen popisuji; to udělali oni, ti, co vidíte na scéně. Slavný vynález postmoderního pootočení kamery, která je schopna vidět věci i z hlediska vraha, je Barkerovi z těchto důvodů naprosto přirozený; není žádný důvod čtenářovi upírat pohled ze strany ďábla, strašidla nebo kdovíčeho. I oni jsou jen postavami na scéně a mají svoje plány. I padouch může být poražen; a to, co provádějí ti dobří, může být vnímáno z opačné strany neméně tragicky.

A zbývá poznamenat pro potřeby RPG – děj založený na dialogu, kde zlo a dobro hraje aktivně proti sobě, se daleko víc podobá odehrané hře. Lovecraftovské světy tyto možnosti nedávaly; postava byla takovým světem jen pasivně protažena.

VI.

Čtvrté důležité zjištění a zdroj Barkerova psaní je fakt, že je výtvarníkem. Má mocné optické vidění světa, takže je schopen popisovat obrazy stejně velkolepě, jako jeho předchůdci Lovecraft a Poe. To je talent právě protikladný tomu předchozímu; divadelní hra se totiž může odehrávat v úplném scénickém vakuu (Shakespeare nebo Beckett se taky v takovém „ničem“ odehrávají většinou).

Barkerovy kulisy děje jsou naopak nesmírně jasné a zřetelné, září zběsilými barvami a rozhodně nedovolí, aby jim divák/čtenář nevěnoval pozornost. Vždycky to vidíte a skoro cítíte, kde se děj právě nachází; ono fyzično ve vás vyvolává pocity chladu a tepla, tmy a světla, hluku nebo ticha; a stejně tak neslýchaná skutečnost je prokreslena do detailů. Popisy se rozhodně nešetří.

Hororoví autoři slují často velikou a bohatou obrazotvorností. Clive Barker, myslím, drtivě vede i v této disciplíně; skoro nikdy to u barvitě popsaného krimipříběhu neskončí, nýbrž to ujede někam dál, do noční můry a šílenosti, právě jako ten titulní Půlnoční vlak smrti. A pokud si přečtete Města v horách, zjistíte, že je tady možné asi opravdu cokoli. Vize živých měst se vyjímá jako Hieronymus Bosch mezi svými současníky. Zcela chápu Ivana Adamoviče, že o této povídce uvažoval jako o monumentálním epitafu svého výboru dějin hororu. Povídka není snad až tak hrůzná; je hlavně absurdní, nezvyklá, šílená.

No, a kdo by měl dojem někde kolem Třetí knihy krve, že mistrovi samotnému dochází dech a nestačí sám svému šílenému nasazenému tempu, nechť otevře Čtvrtou knihu a přečte takové věci, jako je Revoluce těla nebo Věk touhy. Jejda.

 

VII.

Zběsilé vizuálno dnes ovšem není tak úplně ojedinělá kvalita. V mnohém má v soudobém umění několik jasných obdob, nabízí se zejména David Lynch nebo Tim Burton. Oba dva jsou ostatně Barkerovi současníci a dobří známí.

Tím docházíme k další rovině, a to je Clive Barker a film. Pokud někdo spojuje talent výtvarný a divadelní, takové řešení se přímo nabízí. Clive Barker také režíruje, a to většinou svoje vlastní věci. Kupodivu, můj verdikt o této jeho schopnosti je velmi rozpačitý.

Demonstrovat to lze na jeho hlavním lomcováku Hellraiser (1987), který je pokládán za kult a zakladatelské dílo. A který snad ještě stále stojí za shlédnutí. Ve své době v prostředcích zastiňoval snad i Johna Carpentera a Davida Cronenberga. „Zpětně se skládající obluda“ je od té doby oblíbená rekvizita (Mumie, například), a Pinhead je jedním z nejslavnějších hororových monster.

Leč, proti původní povídce (zpočátku pod jménem Hellbound Heart, 1986) je to přece jen trochu málo. Pes je podle mne zakopán v kolosální Barkerově imaginaci, kterou prostředky reálného výtvarna nedosahovaly tehdy, a možná ho nedosahují ani dnes, v době computerové grafiky. Komplexní iluze, kterou vyvolává čtení jeho povídky, se prostě výtvarně nedá zvládnout. Co si počnete se šíleně zesílenými zvuky, zápachy, vůněmi, chutěmi? Jak se vyrovnáte s tím, že hrdina vnímá každého roztoče v dřevěné podlaze?

Druhá věc je, že šílený krvák působí na plátně poněkud jinak, než v knize. Úlohu, kterou perfektně plnil v textu, prožít nějakou hrůznou zkušenost, třeba vlastní vraždu, tu může strhnout někam jinam. Divákovy smysly může spíše otupovat, než zjemňovat. Brutální nájezdy krve zakryjí temné jemnosti duše, jako když hlavní hrdinka Julia shání svému příteli Frankovi mrtvá těla, aby ho zachránila. Povídka je proti filmu morálně velmi komplikovaná a nepřehledná; ani klasická „nevinná dívka“ Kirsty není tak úplně nevinná a má jisté postranní plány, protože je to opět plnohodnotná Barkerovská postava, která jedná sama za sebe, a hraje, jak umí. Stejně jako Frank a Julia a všichni ostatní. Na plátně tohle všechno převálcoval nájezd cenobitů, pekelných oblud, a stejně tak Frank už není člověkem ani trochu. Dobro a zlo je tu rozděleno jasnou čárou a víme, jak to musí dopadnout.

Mimochodem, Pinhead, který je k vidění na obalech snad všech dalších dílů filmu – které mají s Barkerem společného stále méně – je v původní povídce jen epizodní postava, jeden z party cenobitů. A je to dívka.

A to vše je ještě perfektní výkon proti jiným filmům, jako je třeba  Pán kouzel (1995) nebo Noční rasa (1990), což jsou filmy opět velice příšerné a hnusné, ale nic víc. Proti knihám tu několik dimenzí jaksi vypadlo. Chybí tu fascinující duševní životy postav, a s tím související psychohorory. Chybí půvabné a jazykově velice kvalitní popisy. Chybí kousavý dahlovský humor. Vlastně je to úplně tuctový krvák nízké kvality, jakých byly natočeny mraky. V Noční rase nepomohlo ani to, že Dra Dextera hrál sám veliký David Cronenberg. A podruhé v životě jsem se setkal s tím, že  byla oproti knize ustřižena pointa, která je úžasná, a na které celá kniha stojí.  Proč Barker spáchal na sobě samém takové harakiri, mi není jasné dosud.

Pro úplnost by měl být asi zmíněn i Candyman, natočený na motivy Barkerovy další výtečné povídky (česky Zapovězené v Adamovičově výboru). Candyman,  zjevně mladší bratr Mamouliana, je úžasné strašidlo. Film je ovšem úžasný méně.

Barkerovi režisérovi se proto raději vyhýbám. A pro RPG z toho plyne jediné; možnosti papíru a fantazie budou vždycky kus před computerovou grafikou. Což už jsme věděli dávno i bez Barkera.

 

VIII.

Po zkoumání podstaty Barkerovy povídky, která je, jak vidno, velmi komplikovaná, přikročme k mistrovu románu. Neboť to je, oč tu běží; Barker zavrhl povídky zejména proto, že potřebuje trochu rozmachu na větší ploše. Opravdu první román, dokonce nepatrně starší než Hellraiser se sto stranami, je Damnation game (1985), u nás trochu pochybně přeloženo jako Věčné zatracení (1995). Tento román si troufám označit v oboru hororu za zjevení; vlastně nebyl nikdy překonán ani samotným autorem, neb ten se odchýlil trochu jinam, jak ještě uvidíme. Najdeme tu všechny základní zdroje, popsané dříve; svět syrového zločinu, sem tam sexuální zběsilost, nezávislý pohled divadelníka na pozemské snažení hlavních postav a konečně neuvěřitelné vizuální šílenosti. Barker neuznává vůbec žádné myslitelné zásady. Oživlé mrtvoly se mísí s psychopatickými vrahy, šílenci, podivnými obludami, larvami, rozbombardovanou Varšavou a bůhvíčím. A pokud se týče té krve, potom tu tečou proudem všechny myslitelné i nemyslitelné tělní tekutiny - tedy kromě krve také moč, sperma, žluč, sliny a různé podivné slizy.

Základním stavebním kamenem světa je nejistota. U takového Lovecrafta mělo i neznámo a strašidelno jakési hranice. To, čeho se bojíme, je více méně ohraničené, i když matně definované – je to Yogg Sothoth nebo Cthulhu. Ovšem Barkerovy hrůzy na nás mohou vyrazit kdykoli a odkudkoli. Pekelné obludy mohou přijít normálně dveřmi, vyvalit se ze záchodové mísy, sídlit uvnitř těla milenky a nebo se usadit nenápadně i v hlavě hlavního hrdiny. Ošklivé překvapení je starým přikázáním správného hororu. Nic nemusí fungovat a všechno je možné. Není úplně jasné, co všechno vlastně záporňák Mamoulian umí, ale tušíme, že toho bude vždycky o kus více, než čekáme a než by bylo zdrávo. Nedefinitivnost a neurčitost, tohle velké ponaučení od mistra Lovecrafta, tu funguje ve finálních scénách stejně, jak jsou naopak jiné scény zběsile explicitní.

Za zmínku stojí jistá elegance a krásno, se kterou se občas pojí ta strana temna. Mefistofelský hlavní padouch Mamoulian, kterého literatura také zatím asi nepřekonala, se zvláštním způsobem pojí s šeříkovou vůní, kvetoucími stromy a podobnými obrazy. Tato záludnost funguje naprosto výtečně. Pokud potkáte u Barkera oživlou roztrhanou mrtvolu, pak je zle; ale pokud ucítíte vůni šeříku, tušíte, že je ještě daleko hůře a bojíte se dřív, než se cokoli stane.

Jiná nápadná věc je neláska k exotickým končinám. Prakticky vše odehrává ve světě velmi civilizovaném a obyčejném. Domy, hotely, sídla, motoresty. Nic, co byste neviděli jinde. Hodně se toho děje v interiéru, večer, při umělém osvětlení a za staženými záclonami.

Značnou nechuť má také Barker k technice. Vůbec nemůže být řeč o kosmu a mimozemšťanech. Je vůbec otázka, zda vesmír v jeho světě existuje. Nenajdeme také snad jediný počítač (a to i po roce 2000 v pozdějších dílech), maximálně snad ještě telefon, pistoli a automobil. Vystačí se tu s naprostou klasikou.

 

IX.

Weaveworld (1987) čili Utkaný svět (2004). Ta časová mezera je zásadní; Čechům byl tento druhý román velice dlouho vlastně utajen. Zjevuje se tu poetičtější Barker, který vedle šílených krváků a sexuálních orgií páše i světy ohromující malebnosti. Padouši jsou stejně strašliví, jako Mamoulian, a kladné postavy podobně obyčejné a zranitelné; ale ze všedního obyčejného světa tu vedou cesty do světa skrytého, fantastického, jakéhosi ztraceného ráje; který je ovšem zabalen do obyčejného koberce. Takže tentokrát se nehraje jen o Věčné zatracení, ale bojuje se také o vlastnictví koberce a potažmo o existenci tohoto skrytého světa. Čímž překračujeme do říše Tolkienovské kolosální bitvy a čiré fantasy.

Jenže. Milovníci Tolkiena asi těžko „vydýchají“ ty hororové a sexuální úlety. Milovníci hororu zase nejsou s to zvládnout dlouhé pasáže plné krásna a pohody. Nezařaditelnost tohoto románu je absolutní; v každém žánru a každé kategorii něco přečnívá; zatímco Umberto Eco získal trvalý azyl coby „krásná literatura“, Barker může svojí okázalou béčkovitostí být označen jedině jako „ujetá literatura“. A patřím k těm, které ta kniha právě tímhle okouzlila. Je svým vlastním a zvrhlým způsobem dokonalá.

 

X.

Cabal čili Noční rasa, 1988. Knížka mnohem menší, než kolosální Utkaný svět, i než Damnation game. Ale přesto je natolik úžasná, že si kapitolu zasluhuje. Rozměrem novela okolo 200 stran, u Barkera neobvyklá. Nejblíže je snad Hellraiserovi – i zde je to v jádru něco mezi hororem a velmi svéráznou lovestory. Vše, co bylo na počátku řečeno o zločinu a o sexu, je tu opět aktuální.

Koncentrace děje a událostí je nesmírná; je to jako kdybychom vymačkali z Utkaného světa všechny obraty a šílené momenty a nacpali to na malý prostor. Opět je tu místo jen pro několik svérázných postav, které jednají tak energicky, že nám jen přechází zrak. V obavě ze spoilingu jen lehce naznačím; na počátku je masový vrah a jeho psychiatr; vrah se pokouší pochopit, psychiatr ho vede šílenstvím. Vrah prchá ze života i ze scény, a řízením osudu nachází Midian, sídlo Noční rasy, čili vlastně nemrtvých monster. Možná patří právě sem? Linie druhá – vrahova milenka ho začne hledat. Dojde nevyhnutelně také až do Midianu. Linie další – i psychiatr má svoje spády a plány; a svoje plány mají i nemrtví z Midianu a další postavy. Všechno míří k typické Barkerovské katastrofě v posledním jednání.

Cabal je zvláštní i jistým rámcem, který naznačuje, že to měl být možná cyklus, ze kterého vznikl jenom první díl. Což je jediná zjevná nedokonalost. O  zfilmování (1990) už řeč byla – je to vážný kandidát na největší katastrofu v dějinách špatně zfilmovaných předloh.

Kašlete na film, a přečtěte knihu. Zvědavcům, Barkerem zatím nedotčeným, lze tuto věc doporučit jako velice zajímavý vstupní klíč. Věřte, že se budete divit.

 

XI.

Imagika, 1991. Jsme tam, kde pro mne putování začalo. Vše předchozí můžete chápat jako fundament a výklad toho, co se všechno zároveň skrývá v této jediné kolosální dvojknize. Imagika je kláda o 1000 stranách. Největší, a podle mne naprosto nejlepší. Nebezpečná kniha; hrozí, že s ní budete poměřovat jiné čtenářské zážitky a budete smutně konstatovat, že „Imagika to není“.

Najdeme tu všechny typické barkeroviny – krvavý zločin, podivný sex, barevné fantastično a nezávislé divadlo v pozadí. Nejbližší příbuzný je asi Utkaný svět. Ale taky je tu pár novinek. Především nikde jsem nezažil tak setrvalé udržování motivu záhady. Asi do poloviny knihy totiž netušíte, o co vlastně jde, a co se ksakru děje. Asi jako kdyby Frodo až někde v Morgulském údolí zjistil, že existuje nějaký Prsten, a kam a proč vlastně jde. Takto popsáno je jasné, že jde o knihu totálně magorskou a pro totální magory. Ti, kdo mají rádi ve světě pořádek a jasno, budou z tohoto světa neustálého překvapování velmi nešťastní. Pravidla a svět Imagiky nejprve zasahují do světa normálního jakýmisi pomyslnými chapadly, nevysvětlitelně ho deformují a kazí platnost normální fyziky a morálky. Potom je Imagika postupně prozkoumána formou Tolkienovské výpravy Tam a zase zpátky. A nakonec, kdy je už téma jasné, dojde teprve k barkerovské bitvě dobra a zla.

Snad nikde není tak zřejmá nezávislost postav. Na nějaké předplatné a hlavní hrdiny se tu velkolepě kašle. To, co vypadá jako hlavní postava, je asi po padesáti stranách nemilosrdně odsunuto do pozice nedůležitého komparsisty. Naopak jiné  hlavní postavy vstupují na scénu až někdy v polovině. Kdokoli může zemřít, a stejně tak může být oživen.

Mimochodem, geniální divadelní teorie Pluthera Quexa, že na scéně je místo vždycky jen pro tři postavy, mi od té doby zněla v hlavě mnohokrát. Imagika se téhle zásady drží dost důsledně. Pokud chcete postavu novou, je třeba jednu z těch tří vyhnat nebo zabít.

Oproti Utkanému světu je třeba poznamenat, že Imagika je svět podstatně složitější a propracovanější, než ten koberec. Kromě Země, jak ji známe, existují ještě čtyři další Dominia, do kterých lze dospět jen nesnadnými okultními cestami, protože jsou neusmířená a od nás oddělená. Kdo a proč tam má dospět, a co je to Usmíření, to samozřejmě nehodlám prozradit; ale věřte, že čtyři další Dominia, existující kromě našeho Pátého, skýtají plno zábavy a překvapení. Hlavní vyprávěcí trik je vykládat karty postupně a nespěchat; postupně odhalovat nejenom části Imagiky a její vlastnosti, ale i vztahy všech postav k ní, často hluboké a zásadní. Kromě pochopení, co je Imagika, pochopí během této výpravy i postavy, čím nebo kým jsou. Pokud ovšem nejsou cestou zničeny.

Barkerovské drama nemá nic společného s křesťanstvím, ale má mnoho společného s morálkou. Jedině boj se počítá; kdo se nesnaží v tomhle blázinci zachovat vlastní rozum a integritu, pro toho není místa. Ve stavu, kdy je všechno dovoleno a možné, a naopak nic není jisté, postavy musí samy zjistit, co je vlastně ještě morální a správné. Jedině to, co vydrželo a prošlo dramatem vcelku, je dost solidní, aby to bylo hodno našeho zájmu. Takže namísto nejčernějšího cynismu končí Barker vlastně romanticky a optimisticky. I když to z velké části dopadne trochu jinak, než jste čekali.

Při vší zvrhlosti, šílenosti, odtrženosti a nedovolenosti má člověk podivný pocit, že tu jde o něco dost velikého a důležitého. A pokud je to jen pocit, alespoň se to zdařile předstírá.

 

XII.    

Veliké a tajné show (1989), další tlustou kládu, jsem bral do ruky až po Imagice, ač je o kousek starší. S trochou nejistoty; co ještě lze říci zajímavého? A přece – už prvé vyprávění o podivném poštovním úředníkovi je tak uhrančivé, že opět strhne i toho nejpodezíravějšího jedince. A legie panen, která následuje... je tu prostě plno věcí, které se ničivou dramatičností plně vyrovnají Noční rase. A také je tu i úžasná malebnost Imagiky. A složité lidské propletence... a skvělá, přeskvělá ženská hlavní hrdinka, která se opět zjeví jaksi mimochodem, až někde na sté straně.

Za povšimnutí stojí výrazná rovina pavědy a okultismu. Mistrně roztroušené náznaky o Umění, Shoal a starých medailonech a potažmo o nedefinitivnosti našeho světa jsou v době lehce předmatrixové aktuálním tématem. V Imagice tato rovina buď úplně chyběla a nebo nebyla tak zřetelná. Zase je tu podstatně méně krásna, a víc je tu patrný ten hororový rámec.

Konečně velmi originální je kombinace dvou hlavních padouchů, relativně nezávislých a v komplikovaném poměru. Jaff, zpočátku jasný antipod Fletchera, má ještě komplikovanější vývoj, než kdysi Mamoulian – nakonec ho málem začneme litovat. A z vedlejší postavy nám tu najednou roste zlo nové, neméně kolosální, které hlavního padoucha postupně vystřídá a nakonec úplně zastíní. Hnusem se Mamoulianovi asi vyrovná, hrůzností těžko.

Provedení Barkerovo je opět monumentální a suverénní. Málokterá scéna je tak působivá, jako je okamžik, kdy Jaff své Umění realizuje. Nebo, kdy se začne naplňovat to opravdu nejhorší očekávání a z druhého břehu Moře Podstaty přichází hory a blechy.

Tato další vydařená taškařice má svůj druhý díl jménem Everville. Opět jsem si nebyl jist, zda může Barker udržet nasazené šílené tempo. Zpočátku mne opět přesvědčil, že může; cukrové strašidlo s křídly ve sněhové vánici; příšerně/malebný obraz poutníků v úvodu – to je zase začátek úplně z jiného konce,než by člověk čekal. A přece je to zase nepochybně Barker.

Ale někdy v polovině knihy se, přece jen, k mé nejvyšší lítosti, dostaví konečně únava. Staré postavy jaksi odpadají; už nestačí šílenému tempu. Působivý příběh milenců z prvé knihy končí špatně a neurčitě. Hrůzy, které hrozily svým vstupem na scénu, zde konečně vstoupily – a to je trochu problém, protože dál už není co říci a čím to přebít.

Abyste rozuměli – Everville je pořád skvělá kniha; ale není ta závratně a neotřesitelně skvělá, jako ty předchozí jmenované.

 

XIII.

Pročež v nejlepším je možná třeba přestat. Barker napsal ještě hromadu dalších knih, jak zjistíte z odkazu; Mystérium, Galilea, Coldwater Canyon, Tortured souls; nadšený fanda je přečte všechny, fanda zmlsaný už v nich nenajde nic revolučně nového a lepšího.

Možná si zmínku zasluhuje odbočka dětských knih. Asi jste takové věci zaznamenali u Gaimana nebo Dahla. I Barker se toho dopustil. Pro ty, kdo mají Barkera spojeného s krvavými šílenostmi, je Zloděj duší překvapením. A rozhodně ne nepříjemným. Vystavil jsem své dítě tomuto zlověstnému experimentu, a bylo velmi nadšeno. Ano; i zde se hlavní padouši rozpadnou; i zde se dějí docela hrozné věci; ale je to takové mile optimistické; hlavně tu zjevně heroismus převažuje nad hnusem – a tak to má ve správné pohádce být. Jako další odbočku je nutno konstatovat, že si mistr Zloděje duší sám ilustroval, a rozhodně ne špatně.

Totéž v mnohem větším rozměru se nazývá Abarat, opět i s obrázky. Je to plánováno jako sedmidílný cyklus, ale zatím existují jen dva díly. Opět je tu docela složitý a propracovaný paralelní svět, který do toho našeho tak nějak zasahuje.

Jiná skvělá odbočka byl ten dokumentární televizní seriál o hororech, Barkerem uváděný a daný dohromady s nevšední láskou a pochopením. Nepřekvapilo mne, že jeho oblíbenci jsou naprostí šílenci, kteří mne samotného zaujali už dříve. Takže například – Hitchcock, Burton, Demme, Giger, Poe, Lovecraft, Cronenberg.

 

XIV.

Tady by mohl zvídavý čtenář skončit, a jít si shánět někde v levných knihách nějakou postarší odloženou barkerovinu.

Hráč RPG bude možná poněkud zmaten, jak se s Barkerem utkat. Připojím proto pro něho několik nezávazných doporučení. Zcela se vyhnu herním systémům, neb to vymyslí někdo povolanější určitě lépe.

Nejsnazší je prostě použít některé Barkerovy triky pro svoje rozběhnuté světy, když potřebujete poněkud přitvrdit. Inspirovat se popisy, technikou, metodami. Přečíst pár povídek a pokusit se přenést ten ujetý dojem. Používat obrazy příjemné a krásné, když chcete někoho opravdu vyděsit. Vůni santálového dřeva a vůni šeříku;  jedovaté poznámky plné cukru. Sem tam si můžete půjčit i nějaké to podařené monstrum; je jich tady k vidění opravdu hodně. Díky tomu, že nejsou nijak výrazně spojeny s technikou a terénem, jsou situace, nápady a příšery snadno přenosné do prakticky jakéhokoli cizího terénu. Třeba i do středověku nebo do vesmíru, pokud na tom trváte.

Náročnější je Barkerův horor se vším všudy. Doporučuji vaší pozornosti povídku Strach, která je vlastně úplně realistická a ukazuje, jak lze lidi strašit.

Postavy normální zamíchejte mezi postavy jiné, u kterých se může postupně odhalovat, že nejsou normální ani trochu. Dejte jim schopnosti, které by rozhodně mít neměly, a dejte jim ujeté povinnosti, které nedávají žádný smysl. A dejte jim zejména motivy; zařiďte, aby měly nějaké vlastní plány, třeba i hodně zběsilé. V Hellraiserovi potřeboval Frank krev a maso z mrtvol, aby se mohl složit zpátky. Julia chtěla žít s Frankem. Takže musela občas někoho podříznout. Což samozřejmě asi nebude přijatelné pro další postavy…

Můžete začít celkem povědomým a známým světem. A pak, postupně, dělejte něco totálně šíleného. Ujetého. Zcela zmagořeného, na co nikdo ještě nepomyslel. Třeba, že se vaše ruce spiknou, aby vám utekly a zavraždily vás.

Rozhoďte hráče, aby ztratili jistotu a orientaci. Nešetřete strašením a ošklivým překvapením. Pokud občas někomu vypíchnete oko zubním kartáčkem, asi se časem bude obávat i zubní pasty, koupelny a jakýchkoli dalších souvislostí.

Nešetřete atmosférou. Neváhejte sdělit, co postavy cítí a slyší. Mučte je popisy absurdních detailů.

Nic nevysvětlujte. Pokud vysvětlení přesahuje odstavec, je špatné. Pokud nepřesahuje, stále ještě může být zbytečné.

Gradujte situaci. Stále hůře a drastičtěji. Pokaždé se ukáže, že je to ještě trochu jinak. Co platilo, platit přestane. Postava původně normální nakonec také nemusí takto zůstat.

Až uděláte z postav i z hráčů otřesené neurotiky, budete teprve spokojeni; ale rozhodně neváhejte situaci ještě dále zhoršit, pokud vás něco napadne.

Kdo na konci přežije, ten vyhraje. No, a kdo nepřežije, nemusí být ze hry nutně vyřazen – pamatujte na Pratchettovo heslo, že mrtví možná, ale pasivní nikdy.
Nejnáročnější je potom jít přímo do konkrétního Barkerova světa, třeba Imagiky, a odehrát tam delší dobrodružství. To vyžaduje přípravy a studium tak rozsáhlé, že to zjevně přesahuje možnosti tohoto článku. Nicméně předpokládám, že pokud to vážně uděláte, budete už o Barkerovi vědět kdeco, a tento článek vám těžko může být něčím užitečný.

O dalším pak můžeme pohovořit později, až se sejdeme u Veselé Ťi-Ťi, největší pamětihodnosti Čtvrtého dominia.