On-line hra: Hostinec "Had Uroboros"
-
Valkira
- Příspěvky: 120
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:46
- Bydliště: Valhala
Van při pohledu na bílou bytost ucítil opět lehké pousmání, a pak snad nesouhlasné zavtrtění hlavou, pokud vůbec pocit může mít takovou podobu. A tichý hlas ve své mysli, čistý a studený jak závan polárního větru...
Ještě ne...
Bytost stejným způsobem jako již podvakráte upila opět husté tekutiny ze svého poháru. Sedí zpříma a bez pohnutí, jakoby čas běžel mimo ni.
Ještě ne...
Bytost stejným způsobem jako již podvakráte upila opět husté tekutiny ze svého poháru. Sedí zpříma a bez pohnutí, jakoby čas běžel mimo ni.
Dnes je dobry den na smrt.... Tvoji.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
"Osobo!" zahulákal pan Amanda najednou na bílou osobu. "No vy, v tom bílym!" Oblékl si kabát, nasadil klobouk a se sklenicí v tlapce seskočil z baru a došel ke stolu. Vydrápal se před postavu, sklenici odložil a napřáhl pravačku.
"Jsem Giaccoccolpedito Amanda, k vašim službám. Kupec a obchodní cestující Ajavinského konsorrcia." Čekal na nějakou reakci.
"Dovolil bych si vám nabídnout výjimečný čistící prrostřředek na váš skvostný bělostný hábit, ten si zaslouží neskutečnou péči. Pakliže máte zájem, zajímalo by mě, zdali dáte přřednost Pixinu nebo Unikorrnoutiu, oba jsou stejně dobrré a sám jsem je koupil přřímo od výrrobců."
Na to vzal od levačky sklenici, napil se a dál stál s tlapkou napřaženou k bílé osobě.
"Jsem Giaccoccolpedito Amanda, k vašim službám. Kupec a obchodní cestující Ajavinského konsorrcia." Čekal na nějakou reakci.
"Dovolil bych si vám nabídnout výjimečný čistící prrostřředek na váš skvostný bělostný hábit, ten si zaslouží neskutečnou péči. Pakliže máte zájem, zajímalo by mě, zdali dáte přřednost Pixinu nebo Unikorrnoutiu, oba jsou stejně dobrré a sám jsem je koupil přřímo od výrrobců."
Na to vzal od levačky sklenici, napil se a dál stál s tlapkou napřaženou k bílé osobě.
-
Valkira
- Příspěvky: 120
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:46
- Bydliště: Valhala
Bílá ruka pustila sklenici a natáhla se k napřežené tlapce... Její drápovitý nehet je téměř tak dlouhý jako mečíky kun a vypadá skutečně ostře a nebezpečně. Ruka však překvapivě jemně sevřela tlapku, stříbrnými drápy o ni ani nezavadila.
Amanda spíše ucítil než uslyšel hlas oné bytosti. Ačkoliv je studený, nezdá se být nepříjemný... vlastně je docela melodický a jemný.
Lindria de Ren. Nepotřebuji čistit svůj plášť, nešpiní se.
Stejně jemně jako tlapku uchopila i ruka zase pustila.
Amanda spíše ucítil než uslyšel hlas oné bytosti. Ačkoliv je studený, nezdá se být nepříjemný... vlastně je docela melodický a jemný.
Lindria de Ren. Nepotřebuji čistit svůj plášť, nešpiní se.
Stejně jemně jako tlapku uchopila i ruka zase pustila.
Dnes je dobry den na smrt.... Tvoji.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
-
Valkira
- Příspěvky: 120
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:46
- Bydliště: Valhala
Amanda opět ucítil ten zvláštní úsměv...
Mám mnoho jmen i mnoho podob... kdysi dávno jsem byla královnou Whitelandu.
Pak snad jakoby se bytost na chvíli zasnila... Amanda mohl na okamžik vnímat lehké povzdechnutí a jeho myslí se mihnul obraz stříbrovlasé ženy stojící před zrcadlem.
Mám mnoho jmen i mnoho podob... kdysi dávno jsem byla královnou Whitelandu.
Pak snad jakoby se bytost na chvíli zasnila... Amanda mohl na okamžik vnímat lehké povzdechnutí a jeho myslí se mihnul obraz stříbrovlasé ženy stojící před zrcadlem.
Dnes je dobry den na smrt.... Tvoji.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
"Och!" hlesl kuní samec a hluboce se uklonil, kloboukem přitom práskaje do stolní desky. Očka mu zasvítila a pak pronesl: "Krrálovna Vajdlendů! To je mi ovšem vrrcholně trrapné, že jsem vás obtěžoval s nějakým prráškem na prraní. Myslim, že mnohem vhodnějším zbožím prro vás by byly tyto klenoty..." tvářil se nadšeně a jazyk mu čouhal mezi zuby, když z kabátu vytáhl celkem velké pouzdro. Pohladil černou kůži a odhalil jeho ultramarínový sametový vnitřek. Bylo v něm srovnáno několik šperků -- náhrdelník, náušnice a jehlice do vlasů -- a všechno krásně stříbrně svítilo a připomínalo noční oblohu.
"Pochází z Lunie, Střříbrného nebe, z dílny Helikonta Melinase, syna klenotnického boha Tiva. Není to nádherra? Helikont si motto svého otce vzal oprravdu k srrdci.. 'V kráse je pravda' -- není-liž prravda?"
"Pochází z Lunie, Střříbrného nebe, z dílny Helikonta Melinase, syna klenotnického boha Tiva. Není to nádherra? Helikont si motto svého otce vzal oprravdu k srrdci.. 'V kráse je pravda' -- není-liž prravda?"
-
Valkira
- Příspěvky: 120
- Registrován: 11. 2. 2003, 16:46
- Bydliště: Valhala
Každý snad očekával, že nyní si bytost sejme svou kápi... když ne ze zdvořilosti, tak aby si mohla lépe prohlédnout šperky. Ovšem ani nyní se tak nestalo. Místo toho vztáhla štíhlou bělostnou ruku a zlehka po špercích přejela... ten dotyk nejvíce připomíná nevidomého člověka, který poznává své okolí jen po hmatu.
Amanda opět ve své mysli ucítil úsměv... dalo by se říci, že potěšený. Pak lehké přikývnutí a myšlenku bytosti.
Měla jsem ráda stříbro... kdysi.
Pak pozvedla i druhou ruku strytou doposud v dlouhém rukávy bělostného roucha a na stůl položila měšec z černé kůže. Když jej držela, nevypada, že by vážil sotva víc než pár mincí.
Štíhlými prsty s kovovými nehty pak obratně rozvázala tkanici a rozevřela měšec. Z jeho nitra se linula bledá, sinalá záře. Myšlenkou Amandovi naznačila, aby pohlédnul dovnitř. Když tak učinil, jeho kuní očka málem oslepla... v měšci byli nejčistčí diamanty... bledě zářily oslňujícím světlem. Takové bohatství nikdy předtím neviděl.
Amanda opět ve své mysli ucítil úsměv... dalo by se říci, že potěšený. Pak lehké přikývnutí a myšlenku bytosti.
Měla jsem ráda stříbro... kdysi.
Pak pozvedla i druhou ruku strytou doposud v dlouhém rukávy bělostného roucha a na stůl položila měšec z černé kůže. Když jej držela, nevypada, že by vážil sotva víc než pár mincí.
Štíhlými prsty s kovovými nehty pak obratně rozvázala tkanici a rozevřela měšec. Z jeho nitra se linula bledá, sinalá záře. Myšlenkou Amandovi naznačila, aby pohlédnul dovnitř. Když tak učinil, jeho kuní očka málem oslepla... v měšci byli nejčistčí diamanty... bledě zářily oslňujícím světlem. Takové bohatství nikdy předtím neviděl.
Dnes je dobry den na smrt.... Tvoji.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
"A safrra," plácl se pan Amanda do čela. "Přředpokládám, že ... nepřředpokládám, že ..." (byl evidentně rozrušen, což neuniklo panu Kulinovi a tak se šel také podívat) "že byste chtěla tímhle vším zaplatit za mé drrahocenné šperrky... i když, není to jen tak ledajaké střříbro, víte? Je to svit měsíce a ty ... ty kamínky," tlapkou přejel po náhrdelníku, "to jsou... úlomky hvězd, víte?"
Mezitím dorazil pan Kulin, položil tlapku Amandovi na rameno a podíval se do pouzdra. Pan Amanda na něj jen tak úkosem jukl a jeho rozpaky a rozrušení byly ty tam. Bylo vidět, jak sevření tlapky na rameni kuny zesílilo, kabát se nakrabatil a pan Amanda zkřivil tlamu.
"Ty mizero!" obořil se na pana Amandu pan Kulin. "Tak ty tady chodíš a nabízíš moje klenoty? Nebo si snad nepamatuješ, komu je Asmer al'Zingeler dala? Co?" Skoro vřískal. Ostatní kuny vzadu u stolu se začaly zvedat a dívat se, co se děje.
"He?" pokračoval Kulin, "no řekni, komu je dala?!" na odpověď ale nečekal. "Jasně nám oběma tehdy řekla, že to jsem JÁ, komu je osudem dáno je nosit a předat... že to budu JÁ, kdo najde novou císařovnu Olivínskýho lesa. A ty je tady nabízíš kde komu za pár šupů, jo??? Dej to sem," hrábl po pouzdře a zaklapl je. Prodat věčnou moudrost tady -- zprominutim, osobo, ehm, omluvte ho."
Mezitím dorazil pan Kulin, položil tlapku Amandovi na rameno a podíval se do pouzdra. Pan Amanda na něj jen tak úkosem jukl a jeho rozpaky a rozrušení byly ty tam. Bylo vidět, jak sevření tlapky na rameni kuny zesílilo, kabát se nakrabatil a pan Amanda zkřivil tlamu.
"Ty mizero!" obořil se na pana Amandu pan Kulin. "Tak ty tady chodíš a nabízíš moje klenoty? Nebo si snad nepamatuješ, komu je Asmer al'Zingeler dala? Co?" Skoro vřískal. Ostatní kuny vzadu u stolu se začaly zvedat a dívat se, co se děje.
"He?" pokračoval Kulin, "no řekni, komu je dala?!" na odpověď ale nečekal. "Jasně nám oběma tehdy řekla, že to jsem JÁ, komu je osudem dáno je nosit a předat... že to budu JÁ, kdo najde novou císařovnu Olivínskýho lesa. A ty je tady nabízíš kde komu za pár šupů, jo??? Dej to sem," hrábl po pouzdře a zaklapl je. Prodat věčnou moudrost tady -- zprominutim, osobo, ehm, omluvte ho."
-
Ronaldin
- Příspěvky: 82
- Registrován: 28. 2. 2004, 21:22
- Bydliště: Praha
Muž z patra mezi tím sešel dolů. U Mitfera si objednal pivo z Atamalu.
Poté s korbelem v ruce zamířil k panu Amandovy.
"Pane..nepletuli se Amando,nechci se do toho míchat ,ale stává se vám to často,že prodáváte cizí věci?"Pan Amanda na mužově tváři neviděl výsměch. On to myslel vážně...
Poté s korbelem v ruce zamířil k panu Amandovy.
"Pane..nepletuli se Amando,nechci se do toho míchat ,ale stává se vám to často,že prodáváte cizí věci?"Pan Amanda na mužově tváři neviděl výsměch. On to myslel vážně...
„Proč se s námi spolčuješ, nevydržíš-li s námi do konce?Chceš lítat a máš strach ze závrati?“
Goethe-FAUST
Goethe-FAUST
-
Conlai
- Správce rozbitých snů; Moderátor
- Příspěvky: 2398
- Registrován: 25. 11. 2003, 19:08
- Bydliště: Brno
Henry dolil dévě i sobě a ukázal prázdnou lahev Mitferovi.
Prosím další, ocenil bych řekněme Cúchulain Dew, máš-li lahvinku na skladě.
uknul sklenkou o okřídlencovu sklenku a upil trochu whisky.
Skvělé. Alkohol pijící déva... hmm, znával jsem jednoho asuru, plamená křídla a to všechno. Fajn týpek, trochu moc zaměřený na to, čemu říkal Konflikt. Zbláznil se z toho. Vždycky jsem mu říkal, dej si se mnou, uleví se ti, ale on ne. Vzal plamený meč a že prý mě zabije... chm, dobře mu tak. Teď se chová jak zatracený trol a hlídá jeden most přes řeku Okean, tuším.
Hadi na Henryho tváři znovu ožili.
Problém je, že protagonisté... hm, Konfliktu Dobra a Zla často celou věc nedokáží pojmout bez neskutečné dávky patosu. A nejenom oni, ta nákaza zasahuje i neutrální. Androgyní bytosti, které chodí okolo a trousí transcendento kam se podíváš... a někteří jsou děsně nedůtkliví, když jim někdo byť jen mírně naruší jejich status "la belle inconnu"... ehm, bez urážky. Nemám na mysli nikoho z přítomných.
Prosím další, ocenil bych řekněme Cúchulain Dew, máš-li lahvinku na skladě.
uknul sklenkou o okřídlencovu sklenku a upil trochu whisky.
Skvělé. Alkohol pijící déva... hmm, znával jsem jednoho asuru, plamená křídla a to všechno. Fajn týpek, trochu moc zaměřený na to, čemu říkal Konflikt. Zbláznil se z toho. Vždycky jsem mu říkal, dej si se mnou, uleví se ti, ale on ne. Vzal plamený meč a že prý mě zabije... chm, dobře mu tak. Teď se chová jak zatracený trol a hlídá jeden most přes řeku Okean, tuším.
Hadi na Henryho tváři znovu ožili.
Problém je, že protagonisté... hm, Konfliktu Dobra a Zla často celou věc nedokáží pojmout bez neskutečné dávky patosu. A nejenom oni, ta nákaza zasahuje i neutrální. Androgyní bytosti, které chodí okolo a trousí transcendento kam se podíváš... a někteří jsou děsně nedůtkliví, když jim někdo byť jen mírně naruší jejich status "la belle inconnu"... ehm, bez urážky. Nemám na mysli nikoho z přítomných.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
Pan Amanda se obrátil k příchozímu s orosenou pivní sklenicí v ruce a zdlouhavě si ho změřil kuním pohledem.
"Vás neznám, pane," řekl po chvíli. "Jestli něco chcete, třřeba něco koupit, snad by bylo slušností, kdybyste se nejprrve omluvil tady dámě a pak se nám přředstavil. Co se týče našeho zboží," obrátil se na pana Kulina a zase zpátky, "moc dobřře víme, jak to všechno je, takže by se dalo řříct, že ne, nestává se mi často, že bych prrodával cizí majetek."
"No dobrá," povídal pan Kulin, "Asmer al'Zingeler řekla, že je nám oběma dáno hledat novou Císařovnu, ale já jí mam tyhle klenoty předat -- a jak to mam asi udělat, když je tady prodáš, Amando?"
"Vás neznám, pane," řekl po chvíli. "Jestli něco chcete, třřeba něco koupit, snad by bylo slušností, kdybyste se nejprrve omluvil tady dámě a pak se nám přředstavil. Co se týče našeho zboží," obrátil se na pana Kulina a zase zpátky, "moc dobřře víme, jak to všechno je, takže by se dalo řříct, že ne, nestává se mi často, že bych prrodával cizí majetek."
"No dobrá," povídal pan Kulin, "Asmer al'Zingeler řekla, že je nám oběma dáno hledat novou Císařovnu, ale já jí mam tyhle klenoty předat -- a jak to mam asi udělat, když je tady prodáš, Amando?"
-
Quasit
- Vysloužilý démon
- Příspěvky: 1452
- Registrován: 28. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Praha, Vršovice
Van seděl na baru a mluvil s Henrym, ale bylo znát, že je trochu duchem nepřítomen, že myslí na něco jiného. Co chvíli se ohlížel ke dveřím a ustaraně obhlížel kuní výpravu, usazenou v horním patře.
"Cos to říkal, eee... Henry?" obrátil se na Černého.
"No jo, Konflikt, dobro, zlo, všechny tyhle radosti. Podívej, já se rozhodl, že na to peču a taky na to peču. Vem si například současnou situaci: sedím tady na baru s chlápkem, který je nejspíš ze všeho věrný pánům, kteří jsou na kordy s pány, jimž jsem věrný já. Jimž jsem byl věrný já. Za normálních okolností bychom se asi měli do sebe pustit při prvním pohledu."
Van se napil whisky a znovu pohlédl ke dveřím.
Pak pokračoval: "Ale já vím, že ty za to nemůžeš - seš takovej, jakýho tě udělali, zrovna jako já. Nechám se proto bolestivě mlátit? Ani omylem. Takže - na zdraví"
Pozvedl skleničku směrem k Henrymu a pak k postavě v bílém. Vyprázdnil ji.
Trochu nejistě se zvedl ze stoličky, protáhl se a zamířil ke dveřím. Chvilku jakoby poslouchal, pak pootevřel. Venku vřela jakási fantasmagorická kolotající krajina pod svíjející se oblohou. Van počkal, dokud pohyb země nepřinesl k jeho nohám jakousi podivnou černočervenou květinu, sehnul se, utrhl ji a zavřel dveře.
Cestou zpět k pultu se květina v jeho ruce zkroutila a vypískla vysokým hláskem: "To je mi pěknééééé hulvááátstvíííí. Jak by se tiiii líííbiloooo, kdybyyych utrhla jáááá tebeeeee?"
Van se na kytku zadíval a řekl: "Sklapni."
Kytka stočila stonek a kousla ho do prstu. "Jau!" zařval déva a odtrhl kousavou kytku od svého prstu, "takhle oprsklou kytku jsem dlouho neviděl. Budeš se chovat slušně, rozumíš, nebo..."
"Neboooo coooo?" zapištěla posměšně květina, "utrhneš měěěě?"
Van mávl rukou a odnesl kytku k baru.
"Cos to říkal, eee... Henry?" obrátil se na Černého.
"No jo, Konflikt, dobro, zlo, všechny tyhle radosti. Podívej, já se rozhodl, že na to peču a taky na to peču. Vem si například současnou situaci: sedím tady na baru s chlápkem, který je nejspíš ze všeho věrný pánům, kteří jsou na kordy s pány, jimž jsem věrný já. Jimž jsem byl věrný já. Za normálních okolností bychom se asi měli do sebe pustit při prvním pohledu."
Van se napil whisky a znovu pohlédl ke dveřím.
Pak pokračoval: "Ale já vím, že ty za to nemůžeš - seš takovej, jakýho tě udělali, zrovna jako já. Nechám se proto bolestivě mlátit? Ani omylem. Takže - na zdraví"
Pozvedl skleničku směrem k Henrymu a pak k postavě v bílém. Vyprázdnil ji.
Trochu nejistě se zvedl ze stoličky, protáhl se a zamířil ke dveřím. Chvilku jakoby poslouchal, pak pootevřel. Venku vřela jakási fantasmagorická kolotající krajina pod svíjející se oblohou. Van počkal, dokud pohyb země nepřinesl k jeho nohám jakousi podivnou černočervenou květinu, sehnul se, utrhl ji a zavřel dveře.
Cestou zpět k pultu se květina v jeho ruce zkroutila a vypískla vysokým hláskem: "To je mi pěknééééé hulvááátstvíííí. Jak by se tiiii líííbiloooo, kdybyyych utrhla jáááá tebeeeee?"
Van se na kytku zadíval a řekl: "Sklapni."
Kytka stočila stonek a kousla ho do prstu. "Jau!" zařval déva a odtrhl kousavou kytku od svého prstu, "takhle oprsklou kytku jsem dlouho neviděl. Budeš se chovat slušně, rozumíš, nebo..."
"Neboooo coooo?" zapištěla posměšně květina, "utrhneš měěěě?"
Van mávl rukou a odnesl kytku k baru.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00
-
Markus
- Vrchní krutovládce; Administrátor
- Příspěvky: 25240
- Registrován: 19. 8. 2001, 00:00
- Bydliště: Mnohovesmír! Brno!
Pozvolna se začínaly ozývat nějaké dunivé zvuky...
Potom se začala lehce otřásat podlaha...
Zvuky, nyní již zřetelně slyšitelné směrem od kuchyně sílily, stejně tak i dunění. Skleničky na barovém pultu se daly do pomalého tance, jedna z nich se dokolébala až k okraji baru a potom vesele hupsla na zem, kde se roztříštila na stovky střípků. Mitfer jenom pozvednul obočí a čekal....
Z chodby od kuchyně se vylouply dvě mohutné kamenné postavy. Byly to ty samá dvě zjevení, která před několika minutami profrčela hlavní společenskou místností. Akorát teď vypadala mnohem víc naštvaně a mnohem míň vystrašeně.
Kamenní hromotluci se zastavili po pár metrech, sotva dorazili ke stolům. Najednou očividně znejistěli a začali se ohánět zmatenými pohledy, čímž dali přítomným čas trošku si je prohlédnout. V sále nebyl snad nikdo, kdo by se neotočil, aby zjistil, co se to přihnalo za uragán.
První hromotluk byl celý z kamene. A když se řekne z kamene, tak se taky myslí z kamene – žádné metafóry, kdepak, tohle byl poctivý, tvrdý balvan, jakoby hrubě a drsně otesaný do podoby sochy. Akorát že sochy se nehýbou a nevypadají takhle výhružně. No... Tak ten první hromotluk byl celý z kamene a měřil dobré dva metry. Vypracované tělo, mohutný hrudník, paže o šíři vzrostlých dubů, svaly jako z kamene. Kdyby se řeklo, že měl postavu závodního vzpěrače, tak by se mu příliš křivdilo – tenhle by zvednul nejen vzpěrače, ale i jeho koně a k tomu celou stáj. Jednou rukou. Když jsme u těch rukou – ty byly tak dlouhé, že při chůzi drhnuly klouby na dlaních o zem. Až sem byly jasně vidět drobné rýhy v dřevěné podlaze... No a hromotluk tam teď jenom tak stál a vysloveně tupě zíral.
Druhý hromotluk byl také celý z kamene. Snad už to nemusím znovu popisovat. Jenomže narozdíl od toho prvního neměřil ani metr a půl. Co však ztrácel na výšce, to z bravurou dorovnával šířkou a jinými proporcemi. Kdyby se vzal kbelík bíle barvy a namalovaly se mu na tělo puntíky, mohlo by se s ním házet jako s kostkou. Celkově působil dojmem špalíčku, stejně tak i jeho krátké ručičky a nožičky. To mu ale neubíralo na hrozivosti. Možná by člověka nedokázal ubít, ale rozhodně by zvládnul zalehnout.
A tak tam stáli. Velký a malý. Tlustý a namakaný. Balvan a druhý balvan.
„Ummmm...“ pronesl dramaticky ten velký. Aby dodal svým slovům na váze, poškrábal se na temeni hlavy. Na zem se sneslo pár utržených kousků mechu. Obezřetné kuny, roztahané po celé místnosti, už sahaly po svých mečících a samotřílcích.
„Tady taky... tento... neni,“ ozval se ten menší, očividně mozek dvojice.
„No do kelu,“ odpověděl první a přestal se škrabat na hlavě. Ještě jednou se rozhlédnul a potom vykročil k té nejbližší osobě.
Ať se Van snažil vypadat sebevíc bezbranně, jedna velká tlapa ho uchopila pod krkem a zvedla si jej do vyhovující pozice. Van hleděl do obličeje přibližně třikrát většího, než byl ten jeho. Ostré kamenné rysy, tupá brada a malinkatá mozkovna nevěstily nic dobrého. Déva risknul letmý pohled stranou. O kousek níž tam byl k vidění druhý balvan, ruce založené v bok. Taky se na něj nepěkně díval.
„ŘEKNIKAMŠELNEBOTINAMELU!!!!“ vydralo ze z obrovitých úst v jediném mohutném přívalu a Vanův obličej byl ohozen velice nespolečenskou sprškou slin. Smrděly jako síra.
Menší ze dvojice založil prsty dlaní do zebe, obrátil dlaně a stisknul. Kamenné klouby hlasitě zapraskaly. Balvan se rozhlédl po místnosti a zrakem sklouzl po nejbližších přítomných a kunách. „TAKCOKDEJE??!!“ zařval.
Potom se začala lehce otřásat podlaha...
Zvuky, nyní již zřetelně slyšitelné směrem od kuchyně sílily, stejně tak i dunění. Skleničky na barovém pultu se daly do pomalého tance, jedna z nich se dokolébala až k okraji baru a potom vesele hupsla na zem, kde se roztříštila na stovky střípků. Mitfer jenom pozvednul obočí a čekal....
Z chodby od kuchyně se vylouply dvě mohutné kamenné postavy. Byly to ty samá dvě zjevení, která před několika minutami profrčela hlavní společenskou místností. Akorát teď vypadala mnohem víc naštvaně a mnohem míň vystrašeně.
Kamenní hromotluci se zastavili po pár metrech, sotva dorazili ke stolům. Najednou očividně znejistěli a začali se ohánět zmatenými pohledy, čímž dali přítomným čas trošku si je prohlédnout. V sále nebyl snad nikdo, kdo by se neotočil, aby zjistil, co se to přihnalo za uragán.
První hromotluk byl celý z kamene. A když se řekne z kamene, tak se taky myslí z kamene – žádné metafóry, kdepak, tohle byl poctivý, tvrdý balvan, jakoby hrubě a drsně otesaný do podoby sochy. Akorát že sochy se nehýbou a nevypadají takhle výhružně. No... Tak ten první hromotluk byl celý z kamene a měřil dobré dva metry. Vypracované tělo, mohutný hrudník, paže o šíři vzrostlých dubů, svaly jako z kamene. Kdyby se řeklo, že měl postavu závodního vzpěrače, tak by se mu příliš křivdilo – tenhle by zvednul nejen vzpěrače, ale i jeho koně a k tomu celou stáj. Jednou rukou. Když jsme u těch rukou – ty byly tak dlouhé, že při chůzi drhnuly klouby na dlaních o zem. Až sem byly jasně vidět drobné rýhy v dřevěné podlaze... No a hromotluk tam teď jenom tak stál a vysloveně tupě zíral.
Druhý hromotluk byl také celý z kamene. Snad už to nemusím znovu popisovat. Jenomže narozdíl od toho prvního neměřil ani metr a půl. Co však ztrácel na výšce, to z bravurou dorovnával šířkou a jinými proporcemi. Kdyby se vzal kbelík bíle barvy a namalovaly se mu na tělo puntíky, mohlo by se s ním házet jako s kostkou. Celkově působil dojmem špalíčku, stejně tak i jeho krátké ručičky a nožičky. To mu ale neubíralo na hrozivosti. Možná by člověka nedokázal ubít, ale rozhodně by zvládnul zalehnout.
A tak tam stáli. Velký a malý. Tlustý a namakaný. Balvan a druhý balvan.
„Ummmm...“ pronesl dramaticky ten velký. Aby dodal svým slovům na váze, poškrábal se na temeni hlavy. Na zem se sneslo pár utržených kousků mechu. Obezřetné kuny, roztahané po celé místnosti, už sahaly po svých mečících a samotřílcích.
„Tady taky... tento... neni,“ ozval se ten menší, očividně mozek dvojice.
„No do kelu,“ odpověděl první a přestal se škrabat na hlavě. Ještě jednou se rozhlédnul a potom vykročil k té nejbližší osobě.
Ať se Van snažil vypadat sebevíc bezbranně, jedna velká tlapa ho uchopila pod krkem a zvedla si jej do vyhovující pozice. Van hleděl do obličeje přibližně třikrát většího, než byl ten jeho. Ostré kamenné rysy, tupá brada a malinkatá mozkovna nevěstily nic dobrého. Déva risknul letmý pohled stranou. O kousek níž tam byl k vidění druhý balvan, ruce založené v bok. Taky se na něj nepěkně díval.
„ŘEKNIKAMŠELNEBOTINAMELU!!!!“ vydralo ze z obrovitých úst v jediném mohutném přívalu a Vanův obličej byl ohozen velice nespolečenskou sprškou slin. Smrděly jako síra.
Menší ze dvojice založil prsty dlaní do zebe, obrátil dlaně a stisknul. Kamenné klouby hlasitě zapraskaly. Balvan se rozhlédl po místnosti a zrakem sklouzl po nejbližších přítomných a kunách. „TAKCOKDEJE??!!“ zařval.
-
Lidožrout
- Příspěvky: 503
- Registrován: 9. 3. 2002, 00:00