Knihy, tvůrčí psaní a všechno okolo

[Fingalen]

V jednom detailu.

V akom? Resp. položím otázku širšie. V čom sú práve tieto dve poviedky viac fantazy ako ostatné?

Mám podezření, že "příběh a postavy" u něho zahrnuje skoro všechno. Já bych určitě uznal atmosféru, ale pak se dostaneme do problému, zda není součástí příběhu.

Atmosféra je imo väčšia množina, ktorá často zahŕňa postavy. Ak by sa to preformulovalo na "príbeh a atmosféru" asi by som ani nemukol (aj keby mi tam možno chýbali filozofické zamyslenia a podobné plky).

Takže - já si nemyslím - a myslím, že ani Vonnegut nemyslel - že je třeba dělat jen krátké stručné příběhy na 5 stran, ale že mají být souvislé, v jediném logickém kusu.

Hej, takto by to dávalo väčší zmysel. Len by to možno občas trochu diskvalifikovalo spomínané extrémy ako mnohopríbehové a/alebo viacvrstvové príbehy.
Mňa ináč pri prvom prečítaní tohto bodu napadli knižky z rozbitou chronológiou, ktoré sa napr. začínajú chvíľu pred koncom a potom sa vracajú k tomu, ako k situácii došlo. Ale evidentne toto nie je ten prípad a je to, ako píšete.

Čím ďalej mi to ale vyznieva tak, že tie rady sa vzťahujú k určitej sorte príbehov. Potom by to dávalo väčší zmysel. Alebo je idea taká, že sú to nevyhnutné predpoklady každého dobrého príbehu?

[Raven]

Pokud jeho pravidla aplikuješ na Prousta nebo červenou knihovnu, selhává to
Ale jak je vidět, každý v těch pravidlech vidíme něco trochu jiného
R

[Wild West]

V čom sú práve tieto dve poviedky viac fantazy ako ostatné?

IMHO právě proto, že magie v nich nemá historické opodstatnění. Narozdíl od draků, nemrtvých a podobně. V soudobých "manuálech" ze středověku tohle není ("Pokračovatelé Kosmovi", o kterých je řeč v úvodu - skutečné, fandologicky existující kroniky, ve kterých jsou, mimo jiné, také draci).
Tolkienův Gandalf použil něco na způsob fireballů v Hobitovi proti vlkům. Potom si zřejmě uvědomil, že se mu to v mýtech se starožitnou patinou nelíbí. Od té doby už Gandalf nic podobného nikdy neudělal (a že bylo příležitostí...)

Metoda pana A. je fikce, která přehazuje, manipuluje, upravuje a dává dohromady skutečné věci, skutečné osoby, skutečné události, skutečné výroky, a to z věku z hlediska příběhu současného (12. století) a budoucího (našeho). Čistá fikce jen vyplňuje méně podstatné díry.

Což je vlastně něco principiálně jiného, než fantazy, která tvoří více "z ničeho". Naopak je to podstatně blíže Tolkienovi, který v tomto smyslu čistý fantazák není ani zdaleka (což málokterý dnešní čtenář postřehl).

Ak by sa to preformulovalo...

To je právě to. Vonnegut je spisovatel, jeho rady jsou lakonické úderné hlášky, o jedné každé by se dal napsat článek (A. to vlastně právě dělá - jak už bylo řečeno, jeho první článek je rada číslo 6.)
Takže si to bude muset každý přeformulovat, rozšířit, vyložit - to je osud každého pravidla.

Len by to možno občas trochu diskvalifikovalo spomínané extrémy ako mnohopríbehové a/alebo viacvrstvové príbehy.

Vícevrstvé asi ne. Ale "mnohopříběhový příběh" je divný nápad a měl jsem s tím vždycky problémy. Příběh je jeden základní; a podle jeho síly lze na něj navěsit další parády, jako na vánoční stromeček. Pokud se to přežene, vypadá to hnusně.

Čím ďalej mi to ale vyznieva tak, že tie rady sa vzťahujú k určitej sorte príbehov. Potom by to dávalo väčší zmysel.

Tohle je těžká věc. Nejsem Vonnegut, nejsou to moje rady. Ale pokusím se o komentář:

1. Využijte čas naprostého cizince tak, aby se o něj necítil obrán.

Nejsem si úplně jist s tím "cizincem", ale neztrácet čas a nekecat zbytečnosti je univerzální rada, na které se učené autority naprosto shodují (Hudský, nebo i Poe, což je těžší kalibr, než všichni ostatní dohromady).

2. Dejte čtenáři alespoň jednu postavu, se kterou by se mohl ztotožnit.

U delšího textu je to skoro nutné, u kratší povídky lze dělat vyjímky. V některých povídkách hlavní postava není kladná (Souboj). Třista stran by to ale asi čtenář nevydržel. To je třeba problém, který mám se Sapkowského delšími věcmi. A Vonnegutovými občas taky, mimochodem.

3. Každá postava by měla něco chtít, i kdyby to měla být jen sklenice vody.

Jistě lze udělat postavy, které nic nechtějí a jsou tam jen tak na parádu - ale přesto je to výborná univerzální rada, která vám to všechno náramně oživí. Má velmi mnoho společného s teorií situace.

4. Každá věta musí mít jeden z techto dvou účelů: poodhalit postavu nebo posunout příběh.

Kdyby zbyla jen rada číslo 1., taky se nic nestane. Říkají podobnou věc - neztrácejte čas.

5. Začněte tak blízko konci, jak to jen jde.

Viz výše. Trochu nepřehledně řečeno, ale smysl to dává.

6. Buďte sadističtí.

Argonantův článek, zbytečno dál rozkecávat. Univerzální a základní rada. Situace musí existovat, silná situace je lepší, než slabá a ta je lepší, než žádná.

7. Pište k potěšení jen jediné osoby. Pokud se zkusíte zavděčit celému světu, váš příběh to zabije.

Ještě univerzálnější, než univerzální - vztahuje se totiž IMHo k jakémukoli umění, nejen příběhům a časoprostoru.
Umělci se dělí na umělce pravé, kteří tvoří z vnitřní potřeby, a řemeslníky, kteří vyrábějí produkty, aniž k nim mají vztah.

8. Dejte čtenářům co nejdřív co nejvíc informací. K čertu s napětím.

To je jediná věc, kde částečně nesouhlasím - "k čertu s napětím" bych nikdy neřekl. Napětí je hlavní, dodávání informací je téma na článek. Lze to pokazit na obě strany - moc informací i málo.

[Argonantus]

Raven:
Je otázka, nakolik je Proust časoprostorový - zda jeho čas neplyne nějak úplně jinak, než u normálních smrtelníků.
Pročež by to byl skrytý lyrik, nikoli epik.
A jak trefně pravila velekněžka, nedá se to jíst.
Na červenou knihovnu to naopak IMHO platí zcela bez problémů.

[Fingalen]

Metoda pana A. je fikce, která přehazuje, manipuluje, upravuje a dává dohromady skutečné věci, skutečné osoby, skutečné události, skutečné výroky, a to z věku z hlediska příběhu současného (12. století) a budoucího (našeho). Čistá fikce jen vyplňuje méně podstatné díry.

To je metóda veľmi zaujímavá, ale stretol si sa s tým, že by bežný čitateľ tieto paralely rozoznával?

IMHO právě proto, že magie v nich nemá historické opodstatnění.

Ak by to šlo bez prílišného spoilovania ostatným, tak kde presne v Súboji (je to už nejaký čas, čo som to čítal)?

[Alef0]

K tej metóde: Umberto Eco v Mene ruže spomínal, že čitatelia niektoré súčasné výroky zapravené do románu považovali za stredoveké a niektoré doslovné citáty zo stredovekých diel považovali za súčasné.

To, či čitateľ paralely rozoznáva, vedie k vrstevnatému románu: podľa úrovne vzdelania sa čitateľ baví na rozličných veciach.

[Fingalen]

To, či čitateľ paralely rozoznáva, vedie k vrstevnatému románu: podľa úrovne vzdelania sa čitateľ baví na rozličných veciach.

Myslíš, že i v prípade, že by tá súčasná vrstva nereflektovala nič verejne známe, ale napr. osobný život autora? (Nevravím, že je to zrovna prípad pretriasaných Letopisov.)

[Argonantus]

Ak by to šlo bez prílišného spoilovania ostatným, tak kde presne v Súboji

Takže nejprve tohle jednodušší; Souboj se odehrává ve třech rovinách; první je taková šermovací rytírna, druhá je magie, třetí je duchovní.

A jedině ta druhá - právě spojená s postavou Argonanta - nemá ve středověku opodstatnění; je to Lovecraftovský umělý konstrukt, za nímž lze cítit velmi postmoderní "energetickou" magii RPG stylu. Dnes by šlo jinak a nevzdat se při tom magie - třeba zrovna Zavřené dveře nebo Cesta zpátky. Jen chvíli hledat v nějaké pěkné staré knize.

stretol si sa s tým, že by bežný čitateľ tieto paralely rozoznával?

Myslíš, že i v prípade, že by tá súčasná vrstva nereflektovala nič verejne známe, ale napr. osobný život autora? (Nevravím, že je to zrovna prípad pretriasaných Letopisov.)

Mnohem složitější a zajímavější otázka.
Šlo by ji krátce odstřelit poukazem na pravidlo, že "prvním a možná jediným čtenářem jste vy", Vonnegut i Hudský, totiž, že "běžný čtenář" není až tak důležitý. Rozhodně ohled na "běžného čtenáře" může vést jedině k ochuzení a tedy zploštění díla.

Tolkien i Eco (a potažmo i Lem) jsou IMHO extrémní příklady toho, jak daleko lze v těchto soukromých úletech zacházet; "běžný čtenář" pochytá zlomek toho, co je v jejich knihách ukryto a zobrazeno. U Tolkiena to ex post plno badatelů zčásti rozšifrovalo (takže víme, co a proč řekl Frodo za větu v doupěti Oduly), u těch druhých dvou plný výklad čeká na příští věky a další šílené badatele.

Osobně věřím, spolu se Shrekem, že dobré dílo je jako cibule a má vrstvy - Pána v prstenů zdrtilo v kině s ohromným prospěchem sedmileté dítě, i když toho muselo pochytat zlomek z toho, co se tam skrývá.
On to ostatně přesně postřehl Alef.

Věřím, že poctivost a pravda má zvláštní moc; i když ji nemůžeš ověřit, přesto na tebe funguje a udělá dojem. Přátelům Umění to musí být zvláště zřejmé; nemusíš úplně chápat, aby sis všiml, že je to podstatné.

Ostatně, sám jsi uvedl, že Dveře na tebe fungují nejlépe - a ty mají v sobě nejméně polovinu, možná dvě třetiny skrytých soukromých zážitků.

[Fingalen]

Věřím, že poctivost a pravda má zvláštní moc; i když ji nemůžeš ověřit, přesto na tebe funguje a udělá dojem. Přátelům Umění to musí být zvláště zřejmé; nemusíš úplně chápat, aby sis všiml, že je to podstatné.

Ostatně, sám jsi uvedl, že Dveře na tebe fungují nejlépe - a ty mají v sobě nejméně polovinu, možná dvě třetiny skrytých soukromých zážitků.

Túto rovinu som si neuvedomil. Prišlo mi, že zmyslom vyššie spomenutého (najmä Alefom) bolo, že vrstvy sú na to, aby boli odkrývané (napr. v závislosti od intelektu). Pravda a poctivosť je iná vec. To nie je vrstva, ktorá má za účel byť odkrytá. Je to akýsi podklad, ktorý zabezpečuje, že príbeh drží. Na najjednoduchšej úrovni v tom zmysle, že je logicky konzistentnejší, na hlbšej úrovni, že je presvedčivejší a čitateľa ľahšie zasiahne.
Mňa osobne na hodinách literatúry ktovie prečo nesmierne vytáčalo, keď učitelia, odkazujúc sa na múdrych bádateľov, poukazovali na autobiografické prvky v nejakých knihách. Prišlo mi to divné. Nepoznám autora a nemám chuť/potrebu ho poznať. Načo je potom taká informácia? Zaujíma ma jeho dielo. V prípade beletrie to, čo so mnou bezprostredne urobí, v prvom rade, to, čo si z neho odnesiem v druhom a niekedy v treťom rade ma možno zaujmú nejaké technické vychytávky (povedzme zaujímavý jazyk, obraty, forma), ktoré robia dielo výnimočným. Šlus. Uznávam ale, že som možno plytký čitateľ a iných zaujímajú iné veci.
Z tejto perspektívy mi príliš stará cibuľa asi viac nezachutí. Ak povedzme poznám okolnosti zvyku, autora, či predlohu, nachádzanie paralel vnímam ako zaujímavé technické vychytávky, ktoré nezriedka ocením. Ak ale nie, nejaké necítim potrebu po tom pátrať. A už vôbec nie, ak je to niečo technický nevypátrateľné ako súkromný život.
Tým smerom mierila moja pôvodná poznámka.

To, že pravda je brutálne účinná podkladovka je ale nesporný fakt. A to bez ohľadu na to, či poznám v čom väzí.

Moje jediné literárne pokusy mali fakt mizernú literárnu úroveň. Nikdy neboli písané pre druhých a boli len akýmsi pocitovým vyblitím sa z ťažkých období, ktorými som prechádzal. Taká ta ventilačná skoro-už-ani-nie-epika často operujúca s reálnymi výrokmi ľudí, konkrétnymi symbolmi a tak. Rozhodne som ich nepísal, aby ich niekto niekedy ocenil z literárneho hľadiska a úprimne si ani nemyslím, že si to zaslúžia. Ak som ich niekomu posunul, väčšinou preto, že sa zaujímal o moje pocity a postoje k tým obdobiam. Len párkrát som ich experimentálne posunul aj inam. A hoci úprimní kritici vždy pekne zhodnotili umeleckú úroveň, neraz dodali, že napriek tomu to bolo pre nich svojim spôsobom silné. Asi na tej pravde niečo ozaj bude.

[York]

Psát pro ostatní je mnohem víc řemeslo než umění. Může v tom být trocha filosofie, ale kousek za ní leží hranice, kde to přestává být čtivé a začíná to být pocitové. A z toho si ne každý něco vezme.

[Wild West]

Prišlo mi, že zmyslom vyššie spomenutého (najmä Alefom) bolo, že vrstvy sú na to, aby boli odkrývané (napr. v závislosti od intelektu). Pravda a poctivosť je iná vec. To nie je vrstva, ktorá má za účel byť odkrytá. Je to akýsi podklad, ktorý zabezpečuje, že príbeh drží.

Docela kolosální téma, jak si postupně uvědomuji. A nejsem si jist, jestli mohu říci všechno na místě autora, který ví vždycky o kus víc, ale teď není na drátě.

Stran těch vrstev cibule - osobně jsem prostě rád, když je jich víc, a nemyslím, že jsem vždy ten vyvolený, kdo by musel oloupat a pochopit všechny. Jemné injoke autorů, jako jsou třeba Lovecraft nebo Tolkien, doceníme často jen díky maniakálnímu úsilí pozdějších badatelů - nejen normální, ale ani extrémně vzdělaný čtenář nemá šanci na to přijít.

Ten Frodo u Oduly například říká - elfsky, pochopitelně - něco jako "Buď zdráv, Earendile, nejjasnější z andělů nad Středozemí, poslaný lidem".
Velmi znalý fanda jako badatel to přeloží, ví, kdo byl Earendil Námořník, a tuší hlubokou souvislost se Silmarillionem. Ale ono je to ještě dál - tohle je úplně první věta, kterou Tolkien četl (v jedné básni, snad welšské), ktrerá ho někdy roku 1911 fascinovala tak, že začal rozvíjet celou svoji mytologii Ardy a potažmo Středozemě.
Takže nejen, že lahvička Galadriel obsahuje Prapůvodní světlo Stromů, Luceren a Silmarillů, kterého se Frodo dovolává a volá je na pomoc, ale jde to do úplně nejzákladnějších základů celého Tolkienova světa.
Běžný čtenář o tom ví houby, pochopí jen, že Frodo blábolí cosi elfského, ale přesto cítí, že je to cosi velice zásadního, přesahující rámec běžné fantasy magie, ale naopak je to něco daleko více podobného magii v prapůvodním mytologickém smyslu.
Ať tak, nebo onak, leckdo si všiml, že to je možná nejdramatičtější místo v Tolkienově díle vůbec. Aniž by třeba tušil, co všechno je tu v akci.

Udělat jasnou hranici mezi poctivostí autora - která je conditio sine qua non*, jak pravíš, a tím, jak moc si smí vymýšlet, podle mne vůbec nejde. Každý, i ten nejlepší autor, si trochu vymýšlí; je to fiction, beletrie, mimetická fikce, i když tam třeba běhají skutečné postavy.
Ale taky každý autor, a to se ví méně, tak trochu pracuje se skutečností; nějakým zvláštním způsobem jsou tam zobrazeny skutečné věci, které zažil, zaujaly ho, a nebo je třeba i viděl a ocenil u někoho jiného. Ta poctivost spíš spočívá v ryzosti toho jeho pocitu; ono se to kupodivu pozná.

Nejde tedy o nějakou absolutní poctivost, ale o míru poctivosti a kritičnosti; zda po té, co tvůj hrdina zažene nestvůru prastarým světlem, jsi schopen si uvědomit, že, třeba nic zlého netuše, jsi popsal tuhle veleslavnou scénu s Frodem a Odulou. A po té zvážit, zda je to ještě přijatelné ji v příběhu nechat; zda jde dostaečně o něco jiného, v jiné situaci, s jinými kulisami atd., aby to každého hned nepraštilo do oka a neštvalo ho to.
Žádná myšlenka není zcela původní; jde jen o to, aby byla natolik původní, že čtenáře obohatí a posune dál.

Mňa osobne na hodinách literatúry ktovie prečo nesmierne vytáčalo, keď učitelia, odkazujúc sa na múdrych bádateľov, poukazovali na autobiografické prvky v nejakých knihách

.

Na nižším levelu je to takové nepodstatné machrování na žáky. Na vyšším levelu to ale může být právě ten vysokolevelový vhled do duše autora, který je schopen odhalit jisté vrstvy cibule, normálním smrtelníkům utajené. Trefit, kde je to užitečné, není snadné.

Nepoznám autora a nemám chuť/potrebu ho poznať.

Jako fanda několika autorů se pídím i po podobných kravinách a začínají mne zajímat i jako lidé. Je to ovšem velmi vzácné - rozhodně se to nevztahuje na autora, co mám odčárkovat v rámci maturity jako povinného.

Šlus.

V případě, který jsem popsal, pokračuji ještě za "šlusem". Docela dobrý signál je, že mám tendenci číst knihu podruhé nebo potřetí. To znamená, že mne to fakt zaujalo. Jinak většinou přečtu, a vracet se nechci, i když jsem byl spokojen.

To, že pravda je brutálne účinná podkladovka je ale nesporný fakt. A to bez ohľadu na to, či poznám v čom väzí.

Přesně. Viz výše. Vycítím, že tam něco ještě je, i když nevíš přesně, co.

Moje jediné literárne pokusy mali fakt mizernú literárnu úroveň.

To má cenu pitvat, až si je přečteme. Jinak vlastní stav mysli bývá nejprve nekritické nadšení, pak následuje naopak hyperkritika, a teprve ještě dál se to začne srovnávat do něčeho realistického.

Jinak osobně věřím na to, že jádrem je příběh, na který lze navěsit vlastní zážitky a pocity; přemění a přeskupí ty zážitky takovým způsobem, aby to bylo zajímavé a přijatelné i pro někoho cizího. Pokud má zážitek sám charakter příběhu, tím lépe; ale to se děje nesmírně vzácně. Když to očešeš na kost, je to banální a vyprávět se to nedá:
1) Argonantus málem umřel. 2) Argonantus na něco přišel.
To jsou nápady jak noha, uznej.

Psát pro ostatní je mnohem víc řemeslo než umění. Může v tom být trocha filosofie, ale kousek za ní leží hranice, kde to přestává být čtivé a začíná to být pocitové. A z toho si ne každý něco vezme.

Osobně jsem nepřítelem spisovatelského "řemesla" v tomto smyslu - mám totiž pocit, že je zbytečné. Běžné technické psaní slouží k tomu, aby se něco sdělovalo, je tedy vhodné do novin, pro literaturu faktu a podobně.
Od beletrie, tedy sdělování něčeho, co je fiction, tedy vlastně nepravda a samo o sobě neužitečné, žádám podstatně víc - musí to být psáno s přesvědčením, že je to fakt důležité.
Řemeslo v některých případech hraničí až s podvodem (Viewegh, Mafie v Praze). Je to "zábavné", "běžný čtenář to chce", takže mu to autor dá, aniž by v tom měl atom srdce. Kdyby měl, musel by napsat něco daleko závažnějšího.

*Kurzíva je tu k potěšení Raven a Eleshara

[York]

Osobně jsem nepřítelem spisovatelského "řemesla" v tomto smyslu - mám totiž pocit, že je zbytečné. Běžné technické psaní slouží k tomu, aby se něco sdělovalo, je tedy vhodné do novin, pro literaturu faktu a podobně.

Tohle je ale trochu jiné řemeslo. Vhodné například k psaní pravidel RPG.

Řemeslo, o kterém mluvím já, se zabývá jazykem, strukturou textu, tvorbou a vývojem postav, stavbou příběhu jako takového, předáváním informací čtenáři a spoustou dalších věcí. Geniální spisovatel možná nic takového nepotřebuje a z fleku vystřelí nepřekonatelné dílo. Ale kolik takových je. Ti ostatní se musí nejdříve naučit řemeslu, pak až mohou vyprávět tak, že to v nás osloví něco hlubokého.

Od beletrie, tedy sdělování něčeho, co je fiction, tedy vlastně nepravda a samo o sobě neužitečné, žádám podstatně víc - musí to být psáno s přesvědčením, že je to fakt důležité.
Řemeslo v některých případech hraničí až s podvodem (Viewegh, Mafie v Praze). Je to "zábavné", "běžný čtenář to chce", takže mu to autor dá, aniž by v tom měl atom srdce. Kdyby měl, musel by napsat něco daleko závažnějšího.

A je to opravdu důležité? Protože pokud ne, tak tohle přesvědčení znamená, že autor žije v bludu a na základě něj něco tvoří. Téma by mělo být zajímavé. Zpracování by mělo být poctivé a promyšlené. Měly by se v tom promítnout věci, které nedokážeme jednoduše pojmenovat. Text by měl autora samotného oslovit, když si jej po sobě přečte. Proč ale polemizovat o důležitosti? Co by pak zbylo literárním kritikům?

[Fingalen]

Každý, i ten nejlepší autor, si trochu vymýšlí; je to fiction, beletrie, mimetická fikce, i když tam třeba běhají skutečné postavy.
Ale taky každý autor, a to se ví méně, tak trochu pracuje se skutečností; nějakým zvláštním způsobem jsou tam zobrazeny skutečné věci, které zažil, zaujaly ho, a nebo je třeba i viděl a ocenil u někoho jiného. Ta poctivost spíš spočívá v ryzosti toho jeho pocitu; ono se to kupodivu pozná.

To, že v podstate akékoľvek beletrizované dielo obsahuje obe zložky len v rôznom pomere je asi zrejmé. Avšak trochu vidím rozdiel v "skutočnosti" a "vlastnej skúsenosti". Skutočnosť totiž môže byť voči autorovi cudzia, neosobná. Že mu môže prísť ako zaujímavá pre čitateľa-zákazníka a teda hodná ďalšie štúdia a spracovania, je druhá vec. Nie je presvedčivá (aspoň sa domnievam). "Vlastná skúsenosť" pritom podľa mňa nemusí nutne zahŕňať len vlastnú krv ale domnievam sa, že aj po-/citové angažovanie sa autora na cudzom zážitku.
Tá rýdzosť pocitov mi však nie je úplne jasná. Mohla by vlastne hovoriť o druhej množine, pričom prvá (skutočnosť bez osobnej citovej angažovanosti) by značila to, čo popisuješ ako nepoctivosť (Vallejo pred odhalením v téme vedľa).

Inými slovami: ak píšem o tom, čo sa ma dotklo, je to dobré (=poctivé), ak píšem o tom, čo sa ma nedotklo, ale predpokladám, že by to mohol oceniť bežný čitateľ(TM), tak je to hanebné. Správne?

Na nižším levelu je to takové nepodstatné machrování na žáky. Na vyšším levelu to ale může být právě ten vysokolevelový vhled do duše autora, který je schopen odhalit jisté vrstvy cibule, normálním smrtelníkům utajené. Trefit, kde je to užitečné, není snadné.

Tu ale nastáva ten zaujímavý moment, že bádateľ (zvlášť v prípade mŕtveho autora) ľahko skĺzava k nepodložiteľným domnienkam, chybným analógiám či úplne scestným interpretáciám. Nič ma nedokázalo vytočiť viac, keď učitelia (zrejme len parafrázujúc iných autorov) potrebovali aj v ľubostnej lyrike hľadať vlastenecké motívy. A to len preto, že to písal nejaký ďalší takzvaný obrodenec zo seminára, ktorý stratil hlavu pre Němcovú.
Proste mi tieto úvahy často prídu, ako obľúbený príklad našej slovenčinárky, či sa Hamlet skutočne zbláznil alebo to len predstieral. Pre mňa na tom akosi nezáleží. Odhliadnuc od toho, že sa pravde asi nedá spoľahlivo dopátrať (ibaže by sa našli povedzme nejaké stratené denníky), aj keby to šlo, čo na mojom vnímaní diela tá pravda zmení?

Možno sa teraz zdá, že viac píšem o interpretácii motívov v diele ako o stopách autorovej biografie v ňom. Zdá sa mi ale, že to spolu úzko súvisí.

Jako fanda několika autorů se pídím i po podobných kravinách a začínají mne zajímat i jako lidé.

Asi po chvíli zamyslenia musím uznať, že i ja. Vzácne ale predsa. Jeden obrodený básnik, jeden obrodený právnik, viacero alchymistov a niekoľko ďalších magorov, kde som žasol nad tým, či je schopné niečo podobné vytvoriť príčetná myseľ.

Docela dobrý signál je, že mám tendenci číst knihu podruhé nebo potřetí.

U seba to vnímam skôr ako signál zvedavosti, či to niečo pri čítaní zažijem znova. Alebo či so znalosťami predošlých prečítaní zažijem niečo nové. Ale je takmer pravidlom, že s opakovaným čítaním zaujímavých vecí sa zvyknú ukazovať iné pocity a iné otázky (zrejme vrstvy cibule).

Když to očešeš na kost, je to banální a vyprávět se to nedá:
1) Argonantus málem umřel. 2) Argonantus na něco přišel.
To jsou nápady jak noha, uznej.

To teda neuznám. Jednak si myslím, v procese tvojho očesávania skončilo veľa kostí v smetiach a tiež, že v druhom bode si už trošku obrúsil aj tú kosť.
Ak by som ponechal to, čo za kosti považujem ja, prišlo by mi to, ako klasická kostra príbehov zasvätenia. Ak ponechám na kostiach aj niečo viac, výsledok má navyše aj celkom zaujímavú farbu a tvar.

[eerieBaatezu]

OT:

(...) magii v prapůvodním mytologickém smyslu.

Co to je?

[Argonantus]

Uf, to zas bude kláda.

Řemeslo, o kterém mluvím já, se zabývá jazykem, strukturou textu, tvorbou a vývojem postav, stavbou příběhu jako takového, předáváním informací čtenáři a spoustou dalších věcí.

Jasně; to se shodneme. Dokonce myslím, podle toho, co prozradili na sebe geniální spisovatelé, že ty geniální věci bývají taky pěkně vydřená záležitost. Geniální věc vyžaduje horu řemesla, větší, než běžné psaní, a k tomu ještě cosi kouzelného navíc. Řekněme přízeň literárních božstev.

A je to opravdu důležité?

Je to důležité pro spisovatele. Mlátí to s ním, fascinuje ho to, nenávidí to, miluje to, nebo tak něco - a když tam ten vztah není, je to tak nějak poznat. Nevím proč.

"Vlastná skúsenosť" pritom podľa mňa nemusí nutne zahŕňať len vlastnú krv ale domnievam sa, že aj po-/citové angažovanie sa autora na cudzom zážitku.

Asi ano. Pokud někoho znám a stalo se mu něco zásadního, lze to literárně využít. Nicméně podotýkám, že se mi to snad nikdy v životě nepovedlo. Jsem egoista.

Inými slovami: ak píšem o tom, čo sa ma dotklo, je to dobré (=poctivé), ak píšem o tom, čo sa ma nedotklo, ale predpokladám, že by to mohol oceniť bežný čitateľ(TM), tak je to hanebné. Správne?

Ano. Předstírání pocitu je divné, a většinou je to tak nějak vidět, viz výše.

Tu ale nastáva ten zaujímavý moment, že bádateľ (zvlášť v prípade mŕtveho autora) ľahko skĺzava k nepodložiteľným domnienkam, chybným analógiám či úplne scestným interpretáciám.

Jasně, už rozumím. Velmi častá zkratka lidí, zejména takových, co nic nenapsali - Tolkien objevil Prsten Niebelungů a prostě to opsal. Nebo, slušněji, "inspiroval se". Badatel najde povrchní podobnost a má jasno - v mládí ho kousla tarantule (a fakt kousla), a je z toho Odula.
Humphrey Carpenter to vysvětlil daleko lépe a přesněji - do spisovatele padají zážitky jako do kompostu, nějaký rok tam hnijí, a pak z toho třeba vzejde... něco dost jiného, než na začátku. Odula rozhodně není jen obyčejná zvětšená tarantule.
Nebo nevzejde nic, to se dopředu nikdy neví. Pravidelně to ale začne fungovat až z odstupem - mám dojem, že když jsi "v tom", nemáš tu správnou perspektivu a odstup. Ty dvě lakonicky popsané historky se mi staly 2005 a 2007, napsalo se to 2008. Mohlo to být taky později, a nebo taky vůbec, těžko říci. Dřív určitě ne.

1) Argonantus málem umřel. 2) Argonantus na něco přišel. To jsou nápady jak noha, uznej.

To teda neuznám. Jednak si myslím, v procese tvojho očesávania skončilo veľa kostí v smetiach a tiež, že v druhom bode si už trošku obrúsil aj tú kosť.

Více asi v těch článcích. Ono to je jako obvykle dvojexpozice, je přes to puštěný film s dějinami, s tou bitvou, a tak dále. Teprve více věcí dohromady vydá za uzel vztahů, který lze použít. Jednotlivě je to ještě dost slabé.

(...) magii v prapůvodním mytologickém smyslu.

Co to je?

Hm. Když nad tím tak přemýšlím, tak asi vlastnost. Některé věci v mýtech jsou magické jaksi z podstaty věci; jako je had jedovatý a orel umí létat, tak Medúza zkamení vše, na co koukne. Nelze určit množství many, nejsou na to sloty s magií, nedá se to naučit.
Občas je magie darem bohů, nebo vůbec darem; vzácně odměna; občas za to může artefakt (ten je zase magický tak nějak z podstaty).
Takže lahvička Galadriel obsahuje světlo a je magická. I když nám to nikdo neřekl, víme to. Je zásadní. Nejen, že umí svítit jako baterka - to asi málokoho ohromí - ale zažene i takovou vytuhlou obludu temnot, jako Odula.
Tak asi.