On-line hra: Hostinec "Had Uroboros"

[Lidožrout]

Wazelin najednou spadl ze židle. Jeho tělo bylo následováno očima dvou panů kun, kteří se pak podívali jeden na druhého a pokrčili rameny. Evidentně byl namraky a téměř ihned po dopadu na zem začal hlasitě chrápat. Pan Amanda vyštěkl a z výčepního pultu mávl na několik kun, které vysedávaly poblíž na vyřezávaném trámu.
Kuny se líně zvedly a po chvíli už nesly bezvládné těžké tělo Wazelina P'Erdy na lavici ke svému stolu. Orzovo chrápání zaniklo v poklidné dechovce linoucí se z jeho hracího stroje.

Pan Amanda si sundal kabát, sedl si na kraj baru a z kapsy u košile vyndal dva zlaté prsteny. Jeden podal Kulinovi a druhý si sám navlékl na předloktí.
Pak si odkašlal. A pak řekl: "Dvě morrkovice, sirre. Prro mě s čerrvem." Mitfer jenom kývl, neb už několik mluvících kun viděl, a nalil hostům, jak si poručili.
"Tak co ste přinesli," zeptal se pan Kulin vysokým chraplavým hlasem, když si vytáhl prsten nahoru přes loket.
"Ále," odtušil pan Amanda, "leccos. Někde sme sehnali i párr kousků modrrona, jak si mě prrosil."
"Paráda, to bude mít Wáza radost..."
"Bys nevěřřil, jaký sou teď u nás na venkově ženský..."
"..."
Zbytek hovoru až ale žádný slušný člověk neposlouchal. Nikoho nezajímalo nic o přednostech a nedostatcích žádné ze zmíněných kun.

[Conlai]

Henry dopil zbytek mortijské. Trochu nejistě se svezl ze stoličky na zem, ale udržel rovnováhu. Hadi na jeho obličeji se motali podstatně hůř. Prokličkoval mezi kunami a zastavil se u stolu, u kterého seděla bílá bytost.
Nazdar, ssslečinko, sssměl bych si přisssednout?
Zarazil se, očividně si uvědomil, že alkohol mu trochu narušil sebekontrolu. Jeho hlas zněl jako šustění černého sametu, ve kterém se ukrývá klubko hadů.
Ech, omlouvám ssse... totiž omlouvám se.
Bez čekání na odpověď se posadil naproti bílé kápi.
Mitfere, až budeš mít chvilku, hoď nám sem lahev whisky. Byl bych ti vděčný za terranskou Black and White...
Poté se opřel o stůl a otočil svůj obličej k té zvláštní bytosti. Hadi na jeho skráních usnuli.

[Valkira]

Bytost v kápi se ani v nejmenším nepohnula. Henry v odpověď na svou otázku jen ucítil cosi jako souhlasné pokývnutí pokývnutí hlavou, myšlenku která mu byla podsunuta.

Bělostná ruka se opět ladně zvedla, nehty zazvonily o sklo, jak by skutečně byli ze stříbra. Pohár se přiblížil ke kápi až pod ní nakonec zmizel. Když jej ruka položila zpět na stůl, chyběla malá část růžového obsahu.

Ačkoliv byla tvář postavy, pokud nějakou vůbec měla, zahalena pod kápí, ucítil Henry zkoumavý pohled na svém těle.

[Lidožrout]

Tři kuny, jedna z nichž měla na levém boku ohromnou jizvu, se pobaveně koukaly na Henryho a kapucínku. Nakonec to ta nejtlustší z nich, takový vypasený budulínek, nevydržela a začla se k postavě v kápi lísat. Jako kočka; hups do klína.

[Jerson]

Obelisk se zájmem sledoval malá chlupatá zvířátka hemžící se okolo něj, jeho pohled se poněkud rozzářil a klouzal z jedné kuny na druhou.

"V@lmi z@jim@v@, j@k@ formy muž@ n@byv@t život n@ b@zi org@nickych slouč@nin."

- zaskřípal a zkroutil horní část tak, aby viděl na černou a bílou postavu sedící vedle sebe. Pokus s mu téměř podařil, žlutý kruh se už už dotýkal postavy v bílém, když se ozvalo křupnutí a horní část s pozorovacími otvory upadla a po nárazu na zem se rozsypala na prach. Torzo obelisku ještě chvíli stálo na svém místě, dokud do něj jedna z kun zvědavě nestrčila. Tato malá síla stačilak tomu, aby se obelisk začal důstojmě naklánět a nakonec s hromovým rachotem dopadl na podlahu. Několi,m kun tak tak stačilo uskočit.
Po nárazu se po masivním těle rozběhlo mnoho prasklin a obelisk se rozpadl na malé kousky.

Když se usadil zvířený prach, ozval se slabý šustivý hlas:

"Z@s@ js@m př@kročil m@z p@vnosti v krutu. Mohl by mi prosim n@kdo přin@st košt@ a lop@tu?"

[Quasit]

"A sakra!" ozvalo ze z balkónu. Stál tam Van, opíral se o zábradlí a nevěřícně pozoroval lokál pod sebou. Zašklebil se, vyhoupl se na zábradlí a skočil dolů, v pádu roztáhl velká modrá křídla a s jedním máchnutím přistál na podlaze. Všichni pocítili závan větru, rozpětí to bylo přes půl místnosti.
Van složil křídla a neurčitě mávl do sálu. "Zdravíčko."
Rozhlížel se a nespokojeně pozoroval množství kun v místnosti. Zpozoroval Wazelina roztaženého na lavici, přimhouřil oči a povzdechl si. Zdálo se, že odhadl pány Kulina a Amandu za jakési vůdce kun a vydal se k jejich stolu, na kterém si hověli.
"Ehm, nerad ruším, pánové... ech, vážené kuny asi bude jistější, co," oslovil dvojici šelem. "Hádám, že to tu máte trochu jako na povel."
Odmlčel se a prohrábl si bílé krátké vlasy, zatímco kuny ho nehnutě pozorovaly..
"Věc se má tak, totiž, že sem za chvíli přijde jedna dáma, velká milovnice ptáků. Problém je v tom, že s sebou zrovna bude značné množství ptáčků mít, no a já bych hrozně rád zabránil nějakému nešťastnému incidentu, chápete doufám. Ta dáma je moje dobrá přítelkyně a fakt by mě hrozně mrzelo, kdyby jí něco dnes zkazilo náladu."
Van si oskašlal. Celá jeho řeč působila dojmem, že ji ze sebe poněkud násilně doluje a nešťastně zkroucené obočí dávalo tušit, že by byl nejraději někde úplně jinde.
"Snad se neurazíte. Prostě za chvíli tady bude všude plno ptáků a jestli se něco stane, tak bude strašnej průšvih. A ne mojí vinou. Já se snažil, ale nemůžu přece zvládnout všechno. Spoléhám na vás, pánové."
S tím se déva s modrou kůží a svítícíma očima otočil a vyrazil k baru. Vzápětí zpozoroval postavu v bílém, sedící naproti Černému, a zakopl. Jeho oči se modře rozsvítily a vytřeštěně zíraly na zakuklence. Rty se nehlasně pohybovaly. Pak se vzpamatoval, potřásl hlavou a zamumlal: "Jedno po druhým, jedno po druhým..."
Dorazil k baru, popadl nejbližšího panáka a obrátil ho do sebe.
"Omlouvám se, kohokoli to bylo. Mitfere, prosím tě, na okamžik..." a sklonil hlavu k Mitferovi a naléhavě mu cosi polohlasem povídal.

[Tůma's Revenge]

V tom se otevřely dveře a do místnosti vstoupila dívka, podívala se po ostaních, v jejím úsměvu bylo vidět překvapení a jakýsi vnitřní strach spíš než zůčastněnost a štěstí.
Opřela se o svůj oštěp, protože její nohy jakoby se podlomily, vzdychla, ale žádný z gentlemanů nevstal, na pomoc byla sama moc hrdá a moudrá ostatní ji to viděli na očích, za ní jako závoj se táhla vůně kadidla a její dlouhé vsasy, které byli nyní svázány do malého copu, byli stejně jako její oblečení rozfoukány větrem.
Popodešla ke stolu a sedla si, kdo jí pozoroval věděl, že si nenápadně, jak nejlíp to šlo obvázala ránu, která se táhnula po jejím levém lokti.

[Ronaldin]

Za několik okamžiků z jedné z chodem vyšel muž.Byl oblečen ve volnou smaragdově zelenou tuniku a kalhoty.Přes záda má přehozený hnědý potrháný plášť, u pasu se má meč v kožená pochvě na které září zvláštní znaky,které se nedají přečíst.Vždy začnou "tančit" přímo před očima.
Muž se po hostinci ani nerozhlédl a rovnou zamířil do patra, kde si sedl do kouta a odněkud zpod svého pláště vytáhl knihu. Začal číst.Na tváři se mu za celou dobu nemihl jediný výraz...

[Conlai]

Henry nalil whisky do dvou skleniček.
Předpokládám, že někdo jako ty whisky nepije, hm? Řekl skoro vyčítavě osobě v bílé kápi. Obrátil do sebe první skleničku.
Nevíš o co přicházíš.
S potutelným úsměvem se otočil tak, aby se zády mohl opřít o stůl,u kterého seděl a ze svého roucha vytáhnul dlouou stříbřitou dýmku s tenko troubelí a malou hlavičkou. Potáhnu z ní a vyfouknul obláček namodralého dýmu. Jeho tvář byla otočená směrem k dévě a hostinskému a úsměv na jeho tváři se poněkud rozšířil...
Víš, prones směrem k osobě sedící za ním, tónem který dával najevo, že nepředpokládá odpověď, někdy mě udivuje, kolik prazvláštních stvoření si do tohoto lokálu najde cestu. Když jsem tu byl naposledy, to bylo hodně dávno, přišlo sem na panáka Živelné zlo... ale neumělo vůbec pít a tak jsme ho s Hemživým a s Yogem zatáhli do Sigilu a nechali mu udělat speciální tetování inkoustem z primordinální polívky a vlčího dechu...
Henry se tiše zasmál.

[Lidožrout]

Pánové kuny seděli dál na kraji baru. Přerušili svůj rozhovor, aby si poslechli okřídlencův výlev, podívali se po sobě a pak sledovali Vana, jak do sebe nalévá chlast. Vypadal opravdu naléhavě.
"Noo," vypískl pan Kulin, "pane, my sme obchodníci," řekl; a pan Amanda pokyvoval a hned si přisadil: "Ano, ano, obchodníci. Ti nejlepší. K. & A., Ajavinské konsorrcium, prrostě.. oprravdu nejlepší." Teď kýval hlavou na dlouhém chlupatém krku pan Kulin: "My ty ptáky koupíme." "A než se s dámou dohodneme za kolik," pokračoval pan Amanda, "může si zatím udělat pohodlí nahořře na ochozu. Chlapům řřeknu co a jak..."
Pan Amanda vstal, stáhl si zlatý prsten a začal hvízdat a poštěkávat k ostatním kunám. Ty se pozvolna uvolily poslechnout jeho pokyny, slezly odevšad a veškerá zavazadla, která prve rozložili po stole, se teď sunula do chodby s pokoji. Až na jeden krabatý kožený pytel.
"Pane Mitfere, doneste ty nejlepší stejky a nejkřehčí mláďátka, co máte, ať si daj chlapi do nosu," pravil pan Kulin. "Koneckonců," plácl pana Amandu po rameni, "my taky nepohrdneme něčim k zakousnutí. Jestli tu máte živý slípky..," olízl se.
Kuny se za chvíli vrátily a celkem spořádaně obsadily svůj stůl a přilehlé trámy a římsy. Několik jich sedělo i na Wazelinovi. Mitfer jim po chvíli donesl hromadu kožených kalíšků, několik různých lahví a štůsek ubrousků, a když se vrátil k šenku, houkl něco do kuchyně. Pánové Kulin s Amandou všemu věnovali nebývalou pozornost a nakonec se obrátili na Vana, pan Kulin s láhví v ruce.
"Takže dohodnuto. Eště panáka?"

[Valkira]

Když kuna doskočila bytosti v kápi na klín, na okamžik se jejím výrazem mihlo překvapení, pak prostě propadla na zem. Bytost se ani nepohnula, nevypadala že by si byť jen všimla pokusu zvířete se lísat.

Henry se skutečně žádné odpovědi na svá slova nedočkal, místo toho nově příchozí ucítili zvláštní pohled na svém těle... možná spíše na duši. Větší pozornost byla věnována Vanovi. V jeho mysli jakoby zaznělo i pousmání... tiché a melodické.

Bělostná ruka se však přesto natáhla k poháru s tekutinou, jež Henry nalil. Nehty jemně zazvonily o sklo... pohár byl zvednut před kápi stejně jako předtím šťáva z růží. Avšak pak zpět postaven na stůl. Bytost se zjevně tohodle napít nehodlá.

[Quasit]

Vanovo špitání s Mitferem se zřejmě neubíralo dobrým směrem. Mitfer vrtěl hlavou, ačkoliv Van naléhavě gestikuloval a nakonec s omluvným pokrčením ramen odešel obsluhovat hosty. Van praštil pěstí do stolu.
"Sakra..."
Pak se otočil na dvojici kuních obchodníků s podezřívavým výrazem ve tváři.
"No podívejte, pánové, tohle myslím není dobrý nápad. Teda můžete zkusit paní Ad..." zarazil se a rychle pokračoval, "té paní udělat nějakou nabídku, ale já bych si to na vašem místě třikrát rozmyslel. A pak ještě jednou. Ona by to nemusela správně pochopit, víte, je na ty ptáky fakt zatížená."
Van se pokusil usmát, i když mu to moc nevyšlo.
"Ale protože jste obchodníci, jak jsem se dozvěděl, jistě chápete pojem soukromé vlastnictví a tak dále, a pevně věřím, že vaše družina taky. Takže ať se rozhodnete s tím obchodem jakkoli, nesmí se nic přihodit žádnému neprodanému ptáku, jo? Je to fakt děsně důležitý."
Van vypadal opravdu dost napjatě. Zřejmě aby napětí uvolnil, chopil se dalšího volného panáka a vyklopil ho do sebe. Byla to pekelníkova Motrijská krvavá.
Déva v obličeji zbělel jako papír, zkroutil pusu v křeči a vyprskl nápoj v gejzíru po celém okolí. Přehnul se v pase a tak tak se udržel na nohou pomocí barové stoličky. Pomalu a bolestivě se narovnal a chvíli zhluboka dýchal.
"Promiňte," zašeptal přerývaně, "omlouvám se. Krev! Bohové..."

[Conlai]

Na bílém plášti tajemné bytosti se najednou začaly objevovat temné skvrny. Šířily se a spojovaly jako nějaká nákaza. Od místa, kde bílá neznámá seděla zavanulo něco jako překvapení, bezprostřední, palčivý pocit zaskočení. Skvrny zmizely a nechaly bílý plášť stejně čistý jako byl předtím. Henryho úsměv ztuhnul.
Tohle už nezkoušej, děvenko. Co je mé, je mé a nikomu jinému bych to nepřál. Drž svůj pronikavý pohled dál od starého Henryho.
Znechuceně se zvedl, vyprázdnil netknutou sklenku, vzal také svou sklenku a lahev a šel se posadit k baru. Opřel se vedle dévy a nalévajíc whisky do sklenky procedil přes zuby svírající troubel dýmky:
To nic, to nic, kamaráde. Vypláchni si tímhle. Věřím, že nejsi jedna z těch povýšených a patetických bytostí, co nepoznají dobré pití.
Položil okřídlenému sklenku do ruky a sám si nalil vlastní.

[Valkira]

Překvapení a zaskočení? Snad jen příliš živý sen Henryho. Z bytosti necítil nic... vůbec nic. Ani její plášť se nezbarvil tak, jak si přál.

[Quasit]

Déva si Henryho chvíli měřil zářícím pohledem. Pak pokrčil rameny a řekl: "Dík, rád se napiju. Cokoli bude lepší než ten patok, brr. Jestli to ovšem není nějaký destilát z duší nebo cos to prve zmiňoval."
Zkoumavě prohlédl láhev.
"Ale zdá se to být stará dobrá starorežná. Sem s tím!"
Přiťukl si s Henrym a napil se.
"Aaaaa, výborná... Promiň na okamžik."
Déva vstal, přešel ke dveřím a otevřel je. Za dveřmi byl večer nad skalnatou pouští, dovnitř pronikl horký suchý vzduch. Van chvíli pozoroval poušť a pak dveře zavřel.
Na cestě zpět prošel poblíž postavy v bílém a dobře ji sledoval, jakoby se snažil proniknout pláštěm. Zamračil se a pokrčil rameny. Vrátil se na bar a řekl Henrymu: "Ta starorežná je moc dobrá, dáme si ještě skleničku?"