[HRA] 1. patro - Kobky

[Turan]

... pod Jámou ...
Mé tupé zírání do temné chodby přerušilo ostré světlo. Nebo mi takové aspoň přišlo.

"To víš, že můžeš," řekl jsem rozmazanému, dvojitému elfovi.
"Erigeron. Turan."
"Stejný všivý den, jako kterýkoli jiný."
"Netuším."
"Moc dobře. Ale nechci urazit tvůj útlocit, tak to říkat nebudu."
Něco v jeho doteku mě nutilo mluvit pravdu. Tyhle věci nesnáším. Otřásl jsem se chladem.

Cilapi, když nahlédneš do mysli Turana, vidíš následující vzpomínku:
Zubožená elfka, probodená střepem z černého skla, podává mladému hobitovi zářivou lahvičku.
"Opatruj ji, je v ní má duše," říká.
Pak někdo hobita někdo zezadu popadne a elfka se začne vzdalovat. Ještě dlouho ale temnotou září její zlaté oči.

Když jsem se probral z toho snu, co se mi čas od času zdával, hlava třeštila o poznání míň, byl jsem sám a z dálky se ozývaly zvuky střelby, ale žádné volání o pomoc. Pokrčil jsem rameny, u toho jsem být nemusel. Rozhodl jsem se chvilku počkat, než se vydám dolů, najdu své chráněnce a vypadnu z této díry pryč.

Abych si zkrátil čekání, začal jsem pročítat nápisy na štítech v té troše světla, co dopadala zezhora.

Odhad situace, Turan:2D6+1-1 → 5(4 +1 + 1 - 1)
Co je tu pro mě zajímavé nebo užitečné?

[Cilapi Márameldon]

... v hale s mnoha sloupy ...

Udělám krok ke svému společníkovi a chci se rozeběhnout, ale pak se zarazím. Raději založím šíp a zvolna se přiblížím k tomu podivnému tvorovi.
Když vidím, jak sebou škube s jednou končetinou vážně zraněnou, pocítím cosi jako osten lítosti. Ten ale rychle mizí, když má lampa lépe osvítí jeho podivné mozkovité laloky, přikryt vlnou odporu k něčemu tak nepřirozenému. Krátce pohlédnu na svého ležícího druha a ucítím ještě něco. Zlobu.
Už tu předchozí lítost citit ani nedokážu a je zvláštní, že se mi ruka ani nezachvěje, když naposledy pořádně napnu tětivu. Šíp pronikne hluboko, přesně mezi obě polokoule mozku, a záškuby končetin rázem ustanou.

Odložím lampu a mírně ztlumím její světlo. Pokleknu a položím si hlavu mého druha do klína. Zadoufám, když mírně škubne víčky, přesto zatajím dech, když mu oparně přitisknu prsty na krk. Cítím, že mu bije srdce, i životní sílu v jeho žilách.
Ach, Měsíční bohyně, děkuji!

Opatrně mu otřu čelo i tvář lemem svého pláště a napadne mne, jak nečekaně jemný má obličej, navzdory těm kovovým ozdobám. Hezký? To ne, přesto je v jeho rysech cosi zvláštního a nejsou najednou ani tak ostré, jak se ještě před nedávnem zdálo.
Mír ti sluší... příteli. Lehce přes něj přehodím část svého pláště. Tady dole je chladno.
Pořád mě překvapuje, že je ten trpaslík cítit trochu jinak, než bych čekal. Přemítám, co se mi snaží mé elfí smysly říci a konečně sjedu očima níž až ke žlábku, který se mu navzdory zbroji jasně rýsuje na hrudi...

Sál mnoha sloupů naplní spolu se stříbřitým světlem můj zvonivý smích. Jak jsem mohl být tak hloupý! Již nikdy ani o kapku více než dvě číše vína. Mate smysly a temní rozum. Začínám rudnout, z části studem nad svojí hloupostí, z části rozpaky nad tím, že tu téměř v náručí držím trpasličí ženu.

"Lissi olóri, meldenya" zazpívám tiše, "Aurë rato entuluva..."

[Sichart]

...tajná chodba...

Lucernu si dám do levé ruky, pravou tasím stileto, nadechnu se a zatlačím na kliku, abych otevřel.

PJ?

[Halaster Černoplášť]

.. pod Jámou ...

Turane,

za jedním ze štítů jsi našel krví napsané verše v elfštině.

"Za lesem sloupů, Šílený mág dlí,
skrz portály čarovné, ti kouzlem uškodí."

Hádanka ti vrtá hlavou. Vypadá to jako varování, měl bys ho co nejdříve vyřešit, nebo alespoň zjistit, k čemu patří.

Turane,

u kroků vedoucích k odhalení, před čím verše varují, máš +1STÁLE.
Ale když budeš řešit hádanky či tajemství jiná, budeš na ně mít -1STÁLE.

[Halaster Černoplášť]

... o chvíli později pod Jámou ...

Elricu,

spouštíš se na laně na písek nasypaný pod jámu, aby se vsakovala krev prchajících hrdinů. Na zdech kolem jsou pověšené více či méně rozbité štíty, pokryté nápisy a obrázky. Některé jsou již sundané.

U prázdného místa mezi nimi postává Turan a přemýšlí nad nějakým nápisem, načmáraným buďto krví, nebo červenou barvou.

Elriku, Turane, co budete dělat?

[Brandy]

... v hale s mnoha sloupy ...
Procházím se svojí malou zahrádkou. Vše kvete a voní. Máta, šalvěj, pivoňky jsou v plném květu, všude jsou motýly a včely. Sedím na starém křesle a sleduju tu svoji nádheru. Za zády malý dřevěný dům, nedaleko slyším zurčet potůček. Již od rozcestí vidím ty bledé vlasy toho muže. Mluví na mě, ale nerozumím mu. Je to elfsky. Když dojde ke mě na metr daleko naše oči se potkají.

Ležím a mám hlavu na klíně toho muže něco povídá. Moc mu nerozumím. Ale je mi to už jasné. Zírá mi do výstřihu. Ano nejsou malý, ale sakra co mi má co elf čumět na kozy. Popuzeně se oženu rukou. "Na co jako vejráš. Čím jsi mě to zaklel, že jsme upadla. Jsi čarodej? Jestli jo, tak se teš, ty nesnáším. Uříznu ti ve spaní kulky..."

Otočím se rychle na všechny čtyři a vyskočím. Výzbroj mám, nic nechybí. Ta mrcha mozková je mrtvá, aspoň se to tak zdá. Je čas oddechnout a věnuji CHVÍLI na zašití toho měchu. Vytáhnu nářadíčko a jdu na to.

"Jo děkuji, za záchranu," procedím mrzutě. "Co to bylo?"

[Elric]

... pod Jámou ...

Povytáhnu obočí a prohrábnu si vlasy. A vida ho, Hobit. Živý.

"Vidím, že jsi nedopadl tak špatně, jak to znělo.", pousměju se a kývnu mu na pozdrav, "Hmm. Předpokládám, že tudy už prošlo hodně návštěvníků, takže tu už asi nebude nic zajímavého...a nebo je to tak dobře skryté, že to všichni přehlédli."

Napřed se zadívám nahoru nad sebe a usoudím, že mám ještě nějaký čas, než se k nám připojí ostatní.

"Něco zajímavého na těch štítech?", promnu si bradu, "K čemu to asi slouží...možná jako 'návštěvní kniha'?"

Zamyšleně si prohlížím štíty, když tu mě napadne...no ano! Pokud se sem před nějakou dobou vydal někdo z rodu Vaylan...mého rodu...pak by tady mohl zanechat svůj štít. S rodiným erbem - mečem, směřujícím špičkou dolů, s čepelí, kterou omotává had. Pokud jsou tedy ty štíty vůbec tak staré...

ODHAD SITUACE: EIric:2D6+ → 8(4 +4 + 0)#INT
- Co je tu pro mě zajímavé nebo užitečné?
(a otázka, na kterou jsem si házet nemusel - je mezi štíty nějaký s erbem rodu Vaylan?)

[Halaster Černoplášť]

.... v sále tří lordů...

Sicharte,

otevřeš opatrně dveře do velkého sálu. Vevnitř se svítí, je osvětlen olejovými lampami pověšenými na některých stěnách. Uvnitř stojí tři velké sochy v nadlidské velikosti, nemáš ale čas si je pořádně prohlédnout, protože mezi těmi sochami stojí velká skupina nemrtvých.

Je docela rozmanitá.

Kousek od dvojice dveří, vedoucích do této místnosti strojí čtyři nemrtví muži, v ohnilých spárech třímají krátké šavle. V druhé řadě, částečně v krytu za sochami stojí tři nemrtvé ženy, nabité a připravené kuše. U severního východu, pod krátkými schody, stojí další dva nemrtváci s kušemi. A nakonec uprostřed téhle skupiny stojí jejich zjevný vůdce, našňořený upír. U jeho nohou leží kostlivá mrtvola v jakémsi rouchu a svírá zlomenou čarovnou hůlku.

L01-009.jpg

"Vítej v Kobkách, dobrodruhu,"

pronese teatrálně a roztáhne ruce v širokém gestu, "vítej na území Hrobařů. Mé jméno je Uktárl Kranonc a jsem upír - ale neboj, lidi nekoušu, .... proteď."

Rozesměje se širokým úsměvem a dva jeho jasně bílé tesáky se ve světle pochodní zářivě zalesknou.

"Každopádně věř, že sice nechceme ochutnat tvou krev, ale chceš-li postupovat i se svou družinou dál na sever, zadarmo to nebude. Jako spořádaní a civilizovaní nemrtví musíme z něčeho žít a když nechceme pojídat dobrodruhy, musíme si stravu obstarávat jinak. A to je drahé. Takže průchod na severní schodiště je zpoplatněn.

Vybíráme jednotnou taxu za celou družinu, bez ohledu na to, kolik dobrodruhů na sever dopravdy míří a koukám, že ty jdeš sám. Chceš získat náskok a vybrat poklady dřív, než dorazí tví přátelé? Pak zaplať za vaši družinu a nahlaš mi, za koho všeho platíš. Nebo se otoč, a běž se domluvit s přáteli. Nesnažte se nás ale přemoci silou - nebyli byste první, kdo by se o to pokusil, a jak vidíš, stále zde stojíme," pronese nakonec varovně a naznačí nohou, jako by šlápl oné kostře čaroděje na hrudník, "a nebudete ani poslední, když to zkusíte."

Pak ustoupí s vážným tónem a opět se usměje. "Ale neber to jako nějaké hartusení. Je to prostě taková přátelská nabídka. Tady v podzemí je potřeba, aby si člověk dělal přátele - mezi živými i mezi nemrtvými."

Sicahrte,

můžeš zaplatit 1-CENNOST a nahlásit jména tvých spolubojovníků, kterým také předplácíš průchod - a pokračovat napřed dál na sever.
Můžeš se také otočit a vrátit na západ. Nebo pokračovat v rozhovoru či dělat cokoliv jiného....

Co uděláš?

[Cilapi Márameldon]

... v hale s mnoha sloupy ...

Ztuhnu a jsem jako opařený. Dokonce mírně zčervenám. Tedy hlavně mé uši...

Když trpaslice vytáhne velikou jehlu, ostražitě ji pozoruji rozšířenýma očima a na moment zapomenu dýchat. Když začne šít, docela se mi uleví.

Otočím se zpět k mrtvé nestvůře a zkusím najít hlas.
"Na mou věru... vskutku se rádo stalo," začnu nemotorně, "Ovšem tobě patří stejný dík. Zdařile jsi tu stvůru zaměstnal - tedy zaměstnala! - a já... já tak měl čistou ránu." Risknu i krátký úsměv, ale hned ho zase schovám.
"Arcalimo, totiž kapitán, který vedl náš výcvik... ten by řekl, že to byla 'příkladná spolupráce', ehm. A ta předchozí rána z kuše, výborný zásah..." Pak se můj hlas na chvíli vytratí.
"Já... vlastně nevím, co je to... co to bylo zač. Ale nedivil bych se, kdyby to a podobné věci Šílený mág Halaster přitáhl odkudsi z jiných rozměrů. Dost možná vlastně ani nepatří do našeho světa..."

Chvíli pozoruji, jak zašívá měch. Jde jí to od ruky, má šikovné prsty. Asi proto tak dobře střílí. Pak si na něco vzpomenu a osmělím se:
"Víš, já jsem... totiž já nejsem!... určitě nejsem čaroděj. Na mou věru. Já jsem... pracuji na tom, abych se stal rytířem a mohl sloužit Měsíční bohyni.
Víš... povšiml jsem si... že ty mé jméno znáš. Nepřekvapuje mne, že jsi ho zaslechla, ostatně snažím se seznamovat s co nejvíce dobrými lidmi... Ovšem, tvé jméno je mi dosud neznámé. A nemyslím, že by se brzy měl objevit někdo, kdo by nás představil. Tak tedy... jak ti mohu říkat?" Risknu druhý krátký a poněkud nesmělý úsměv.

[Halaster Černoplášť]

... pod Jámou....

Elricu,

jakmile se začneš poohlížet po rodovém znaků, najdeš ho velmi rychle. Je nedbale náčrtnutý černou barvou na jednom oprýskaném štítu, ale jasně ho rozpoznáš.

Přísahal bys, že ještě před chvílí, než jsi ho začal hledat, tam nebyl, ale pak si řekneš, že ses buďto špatně podíval, nebo je to dobré znamení.

Každopádně si říkáš, že štíty už muselo před tebou prohledat množství lidí a jediná zajímavá věc na zdech je ten nápis, na který zírá Turan.

Takže se tvá pozornost otočí k hromadě písku. Do té mohlo komukoliv ledasco upadnout.

A taky ano. Stačí párkrát hrábnout a začneš nacházet věci, které dobroduhům vypadaly během mnohých sestupů a výstupů do Jámy.

Většina z toho jsou bezcenné věci, ale najdeš i pár zdobných tretek - stříbrné knoflíky, prsten, dvě různé náušnice, zkrátka hrst drobných šperků.

Našel jsi drobné šperky v hodnotě 1-CENNOSTI.

Elricu, Turane,
Co budete dělat dál?

[Brandy]

... v hale s mnoha sloupy ...
Docela se takto zdá ten elf milej. No uvidíme co nás čeká. "Jsem Brandy, Brandy McJird. Toho času na cestách. Můžeš mi dělat páže," huronsky se zasměju tomu vtipu, že by elf měl dělat trpaslici páže. Ono to vlastně není vtipné, no to je jedno. Hurá měch je zašitý. Pořád povídá. Sakra to melou pantem všichni?

"Já mám hotovo, můžeme vyrazit. Teda pokud nehodíme očkem po panu půlčíkovi. Ten nevypadal dobře, když jsme okolo šla."

[Cilapi Márameldon]

... v hale s mnoha sloupy ...

Když se halou rozlehne to zaburácení, mírně sebou trhnu. Její smích je tedy... hmm... řekněme bodrý. Ovšem příliš nechápu, čemu se směje. O rytířství se přeci nežertuje. Pro jistotu si lépe prohlédnu její štít, pátraje po nějakém erbu. Hlavně ale, že už není tak popuzená.

"Rád tě poznávám, Brandy McJird," vstanu a udělám drobnou úklonu.
"Cilapi et Lotórëa; to jen pro pořádek," doplním s úsměvem a pohlédnu směrem k východní chodbě, "O pana Erigerona jsem se již postaral. Za nedlouho by měl být úplně v pořádku. Spíš se divím, že nás ještě nedohnal ten dobrý člověk, který nám uhradil cestu dolů. Rád bych jej alespoň ujistil o svém vděku. Nejspíš ale dává pozor na pana Erigerona, jak jsem jej žádal. Opravdu dobrý a starostlivý člověk..."

Pokrčím rameny, začnu procházet halou a rozhlížet se.

"Můžeme jim dát ještě chvíli čas nás dohnat. Zatím zkusím zjistit, jak to tu dole chodí... nebo spíš, co to tu dole chodí."
Zamířím postupně ke každému z východů z haly a snažím se najít nějaké stopy.

"Mimochodem," nadhodím, aby během mého průzkumu řeč nestála. Mohlo by to působit nevychovaně.
"Ty jsi vážně rytíř- ka? Pak by mi bylo opravdu ctí tvoji nabídku... zvážit."

Cilapi:2D6+2 → 7(2 +3 + 2)#INT (Stopování)
TREFA:
 Našel jsem stopy
 Vím přibližně, co je to za tvora
 Vím přibližně, kolik těch tvorů bylo
 Znám hrubě jejich stáří
 Dokážu je sledovat, ale jsem u toho nápadný
Jestli mohu, tak to jakým způsobem jednu z těch kategorií vylepším, bych specifikoval až po těch prvních hrubých indíciích. Respektive pokud najdu stopy jen humanoidů, zajímá mě hlavně četnost průchodů. Pokud zvířete či netvora, rád bych ho přesněji určil.

Brandy, PJ?

[Halaster Černoplášť]

Cilapi,

čerstvé stopy dvou gobrů jsou jasně patrné. Podobné dvojice až trojice najdeš i straší, dělí je vždy několik dní. Krom nich najdeš tu a tam i stopy menších humanoidních tvorů, větší skupinka šesti tvorů stará také pár dnů.

Všechny tyto stopy vedou z jihu a vracejí se zpět na jih. Teď, když máš klid a prohlížíš si místnost, všimneš si také, že vedle jižní chodby je do kamene nějakým ostrým předmětem vyryto varování v obecné řeči:

V téhle chodbě vás čeká jistá smrt!

Krom toho ještě narazíš na několik dnů staré stopy hrdinů a boje, který se tu odehrál. Hrdinové z něj nejspíš vyšli vítězně a mrtvoly musel někdo mezitím někam uklidit, podle sedřeného mechu na schodech nejspíš na sever. Samotných dobrodruhů bylo pět, přišli od východu, mířili na sever a zpět, krátce prozkoumali i západní chodbu a nakonec jejich stopy opustily místnost směrem na jih.

Z častého postávání je až na kámen očištěná a odřená zem u nejjižnějšího sloupu. Když se tam sehneš, objevíš tam skrýš pod uvolněnou dlaždicí, nicméně nejsi nejspíš první, protože už je prázdná.

Co budete dělat dál?

[Elric]

... pod Jámou ...

Kleknu si na jedno koleno a prohrábnu rukama písek. Nějaké cetky. A prsten. Zlatý prsten. Někdo ho ztratil...tady, pod Horou. Zajímavé, že jsem ho našel já a ne hobit. Zvědavě si prsten prohlédnu v mdlém světle. Zdá se mi to, nebo je na něm nápis v elfích runách? Stejně elfsky neumím, takže tam klidně může být jen "mému Miláčkovi" nebo něco podobného. Každopádně, teď je můj! Cetky schovám do batohu a prsten do kapsičky.

"Nepůjdeme se podívat dál, mistře půlčíku?", povytáhnu obočí a přehodím si meč přes rameno, připravený vyrazit.

[Sichart]

...hala tří lordů...

"Sire, jsem rád za tvou nabídku, ale nemám jak zaplatit." Teda krom vlastní krve, ale do toho se mi nijak zvlášť nechce.

"Proto ji nevyužiji, snad až najdu něco, co by mohlo sloužit jako platidlo. Přeji proto hodně zdaru a odcházím."

Čekal jsem toho hodně, ale nemrtvé vybírající mýto opravdu ne. Ukloním se, vyjdu z místnosti a vrátím se zpět ke dveřím v severní chodbě, zpoza kterých se nic neozývalo. Nadechnu se a potom je pomalu otevřu.

PJ?