[AW-EPOCHA] 18. století - Barokní fantasy

[Fiona]

...Před mohylou...
*Fiona chytí Jákoba. Mlha už se ztrácí.*

"Neboj se. Řekla jsem, neboj se. Mluv. Co po mě chcete?"

Read a person, Fiona:2D6+1 → 6(2 +3 + 1)#sharp
What does your character wish I’d do?

[MC-AW-Nesmrtelní]

Fiono, když chytíš nějakého Jákoba v lese, než ho odvlečeš do mohyly, vystrašeným hlasem ti řekne.
"Nechceme nic po tobě. Hledáme tu místo. Prastaré místo, ze svitků. Místo, kde by měli být uloženi Strážci. Má to něco společného se silou, která se skrývá pod údolím. Myslíme, že strážci by nám měli sloužit, pokud je správně oživíme. Ale když už jsi nás chytla, dovedeš nás na to místo? Ukážeš nám ho? Znáš cestu k němu? Znáš Strážce?"

[Fiona]

... před mohylou...
"Pojď se mnou."

*Fiona ho obejme kolem ramen.*

"Toto je Górdan, strážce. Má mnoho očí, které nikdy nespí. Teď zůstaň stát, ukloň se a představ se mu, podobně jako já. Górdane, jsem Fiona, dcera hvězd. Přivádím s sebou muže, který bude mým hostem. Není hrozbou."

"Zde je Eónan, strážce. Neboj se ho. Ostatní vypadají na pohled stejně jako já, někteří pak jako Conchar, toho ti ještě představím. On na sebe jenom bere podobu nočních můr. Sama se před ním nezdržuji ráda, ale on to chápe."

Nechám ho chvilku zkoprněle stát před tvářemi mých předků a rychle uzavřu jeden z průchodů do hlubin království. Nečekala jsem, že budu provádět návštěvu a mám u sebe trochu nepořádek.

"Ještě je zde Dunléibhe, strážce, ale ten se ukrývá. Starče! Ukaž se nám! Musíš chvilku počkat. Už je starý a nevrlý a nerad si povídá. Víš co, druide? Klidně zůstaň schovaný!... To on má na svědomí tu mlhu, kvůli které jste se ztratili," říkám šeptem, zatímco se kolem snáší mlha.

"U tohoto kamene držel stráž druid Ciaran, ale ten je mrtvý. Nejspíš. Nevzpomínám si." Omluvně se usměju. "Namísto něj je... na jeho jméno si nevzpomínám. Ano, cítím se trochu hloupě. A tam na stole, tam je Conchar. Chudák, už má něco za sebou. Ale pokouším se jej vyléčit. Většinu věcí mám, ale potřebovala bych spoustu stříbra, trochu platiny a hlavně bezchybné rubíny. Na těch záleží nejvíc. Nebudu tě ale zdržovat podružnostmi, pokračujme."

"Podívej se nahoru. Mlha už opět opadla, tak můžeš vidět hvězdy. Každá z nich představuje někoho z našeho lidu, ze strážců. Lidí jako já. I když mé místo bylo trochu jinde, podívej." Ukážu mu místo blízko nad horizontem, kde jsou rudě svítící hvězdy. "Tam je zbytek dalších válečníků. Měli probudit druida, ne mě." Jákob nereaguje. "Aha, vidím, že mi nerozumíš. Tamti druidi nahoře jsou jako já. Tady ti" ukážu na Conchara a mého pomocníka,"jsou... to je složité, pojďme dál."

"Zde je zatím poslední z divů, který se mi podařilo otevřít, počkej, půjdu první, je to trochu strašidelné. Nic tam není. Nebo lépe, je tam nic. Nezírej tak a pojď dovnitř." Ruce mu přitisknu na kámen, který leží uprostřed místnosti. Instinktivně se jej drží, protože kolem je prázdnota. Teď se soustřeď, na chvilku." Obejdu kámen, přejíždím prsty po jeho povrchu a šeptám. Jákob je ještě stále k smrti vyděšený.
Augury, Fiona:2D6+1 → 10(6 +3 + 1)#sharp
Vkládám informaci do víru, a to polohu mohyly. Chybnou. Vydrží nějakou dobu bez toho, abych ji udržovala a nebude žádné prosakování původní informace (jinak nedosahuje hluboko ani široko, ale to je záměr a Jákoba tady mám, takže k nim to dosáhne)

"Hotovo. Teď nás nikdo z vašich nenajde. Vidíš, ani to nebolelo. Ale co teď s tebou? Jsi dost hrdinný, aby ses stal Zdrojem? Nebo tě mám uložit ke spánku?" Ukážu na výklenky, ve kterém spí další Jákobové. "Nebo jsi přišel, aby ses stal mým společníkem v mé říši?"

[MC-AW-Nesmrtelní]

"Sssssspolečníkem? Co to zzzzznačí?" rozklepaně a váhavě se zeptá, aby se dozvěděl aspoň náznak toho, jaký osud ho potká - zda skončí v hrozných mukách jako odstrašující příklad pro příchozí, podobně jako trpící duše u vchodu, zda ho proměníš jeden z orbů či jaký jiný osud ho vlastně čeká.

Povíš mu víc? Nebo rozhodneš za něj?

[Vukmar]

... pod Šárkou ...

Čekat na vojáky tu nehodlám. Nejsem tu na číhané. Tohle bylo jen takové přilepšení na cestě kterého se mi dostalo. Takže bez dalšího rozptylování zamířím ku Praze vyhledat Gabryase. Dnes je den změn a snad má již nachystaný plán jak získat od Dalibora hrot.

Před branou se zastavím a nespokojeně sleduji jak každého kontrolují. Tohle se mi moc nelíbí. Nechce se mi tu ztrácet čas jejich střílením nebo vysvětlovaním kdo že to vlastně jsem.

Read a sitch: Vukmar:2D6+1 → 9(2 +6 + 1)
Jak se nejlépe dostat do města bez kontroly?

[MC-AW-Nesmrtelní]

... U Kamene ...

Muži přisednou a představí se - jeden se jmenuje Karl a druhý Miroslav. Z podivína však oči nespustí.

"Když jste doktor, tak musíte pochopit, že my ho vlastně jdeme odvézt pro jeho dobro," začnou ti vysvětlovat, zatímco usrkují pěnu. "On je bohužel blázen," pokračuje hned druhý. "Víte, jak se dřív myslelo, že některé lidi třeba posedl ďábel nebo tak? Tak věda ukázala, že to není pravda. Že za tím nejsou ďáblové, ale že to všeuchno jsou duševní choroby," vykládá ti, jako by to mělo pro tebe být překvapení.

"Nevím, jakého jste oboru a zda jste skutečně lékař nebo pouhý chirurgus, ale věřte mi, doktor Kopfordnung je kapacitou ve svém oboru, doktor přes hlavy a mysl, rozumíte?" ohnivě vykládá opět Karl. "A nejlépe ví, jak tomuhle nešťastníkovi pomoci. Doktor Kopfordnung totiž zastává teorii, že duševní choroby je možné léčit," pokračuje dál, "a že stejně jako proti vysoké horečce pomůže přiložení pijavic a proti gangréně pomůže rychlý řez pilou, tak proti chorobě mysli pomůže trepanace lebky na správném místě, či jiné, progresivní a moderní léčebné prostředky."

Pak, pivo už skoro dopité, se Miroslav otočí znovu ke skuhrajícímu bláznovi. "Problém našeho oboru je, že pacienti si ve svém šílenství bohužel často nedokáží uvědomit, že je jim vlastně poskytována pomoc. A tak se bojí a utíkají. Ve skutečnosti ale není naším vězněm či otrokem. My se ho jen snažíme dovézt zpátky domů, kde mu doktor Kopfordnung pomůže."

Dopijou pivo a mají se k tomu zvednout. "Takže když teď víte, že ho nejdem odvést do šatlavy nebo na galeje, tak nám pomůžete ne? Pane bývalej doktór... A pozor, tenhle kouše," ukáže ti Karl tak den starý kruhový otisk na zápěstí.

Co uděláš?

[Dalibor]

Adresát: Vilmos Porszívó

Drahý Wilhelme,

upřímně a hluboce se omlouvám, že ti píši po dlouhé době odloučení a zrovna ve chvíli, kdy po tobě něco potřebuji. Jedná se v podstatě o drobnost, ale nedokáži slovy vyjádřit hloubku svého pocitu viny z toho, že jsme na naše dávné přátelství nenavázali. Nyní se nabízí nová příležitost a byl bych rád, kdybychom ji využili.

Jak jistě víš, stal jsem se hrdým majitelem hostince U Kamene, co možná nevíš, tak také následovníkem Zlatuše v ochraně Zdroje. Jednou z mých milých povinností je stát se prostředníkem mezi těmi, kdo mezi sebou mají nějaké spory. Rozhodl jsem se rozplést jeden prastarý, který ale stále leží hluboko v srdci zasažených. Jedná se o Vlaštovku a Jasnou. Jak velmi dobře víš, Jasna ve snaze zabránit Vlaštovce vystřelit po tvých lidech - ba i po tobě! - uspala Vlaštovku, ta se však bránila proti tomu, aby jí bylo zabráněno proti tobě zasáhnout (a dobře víš, Vlaštovka by na to neměla právo), což vyústilo v její smrt.

Požádal jsem obě, aby se u mě sešly dnes, ve čtyři hodiny, před Kamenem a svůj spor si jednou provždy urovnaly. Mě osobně trápí především, že Vlaštovka tehdy málem způsobila křivdu a teď není schopna odpustit té, které se jí snažila pomoct v tom, aby křivdu z nevědomosti nespáchala.

Vlaštovka se ovšem zařekla, že smírčímu soudu musí být přítomen někdo, kdo na minulém sněmu hlasoval v jejich novějším sporu neutrálně. Navrhla mi hned několik kandidátů a já jsem hned viděl příležitost, jak nalézt záminku k tomu, abych tě pozval k sobě. Zapřísahám tě, vyslyš mou prosbu a staň se svědkem onoho procesu. Pokud přesto odmítneš, nebudu se zlobit, pouze mi dej s předstihem vědět, abych mohl požádat někoho dalšího. I v takovém případě se ale neváhej u mě někdy navštívit, piva mám dost pro celý regiment.

S úctou,
tvůj Dalibor.

[Jasna]

... dopis od Jasny ...

Drahý Dalibore,

cením si toho jak se snažíš vše napravit, ale nejdříve začni u sebe. Dostavím se, jenom pokud mi slíbíš, že se ty sám veřejně omluvíš za bolest a zranění, která jsi mi kdysi způsobil.

Jasna Zmije jedovatá

[Česlav]

... am Lieben Schloss ...

"Vlaštovko, meine liebe, koně si můžeš vzít i bez cálování. Pokud na tom just trváš, pak ti ho půjčím - doživotně.", mrknu a mírně se pousměju, "Hlavně na sebe dej bacha a dej vědět, kdybys potřebovala helfnout. Na špacír není ausgerechnet dneska nejbezpečnější večer."

Rozloučím se s ní krátkou úklonou a políbením ruky. Ano, nemá smysl chtít víc nebo si nalhávat, že to má smysl - ona to ví, já to vím. Náš vztah se změnil, zamilovanost byla jen letním sněním, které vystřídal smutný podzim. A teď vládne zima, chladná, stálá, pragmatická. Přesto plná krásy a poetiky.

Z myšlenek mě vytrhne Tiborův fidlal. Nejprve probudil můj zájem, když dokázal sebrat kuráž, aby naklusal a hájil se. Když předložil dar, uznale pokývu. Je mi jasné, že mu to vrazil Tibor, ale nechť. Dostali svým způsobem lekci oba. Dobře, tím by to mohlo skončit...

...ale neskončilo. Aha. Trochu se v křesle odtáhnu, opřu se do opěradla a propletu si prsty. Na studenta vrhám zamyšlený, zkoumavý pohled.

"Hmmm. Možná jsem špatně slyšel tu poslední větu, kumštýři.", nakloním se trochu blíž a zabodávám mu pohled do očí, "Jsi takový trotl, aby sis lajznul se mnou špásovat a nebo jsi takový frajer, abys to myslel vážně? Tibor tě navedl? Řekni sám. Jestli jsem totiž slyšel správně, nevážíš si života. V tom případě si zvol sám, s jakou zbraní v ruce chceš pokoušet smrt."

[MC-AW-Nesmrtelní]

.. u městských hradeb ...

Vukmare, to opevnění nelze zvenku zlézt.

Jedna z variant, jak se dostat do města, je skrze některou bránu. Naštěstí sis vzpomněl, žes před dvěma dny kus odsud na západ přepadl a odpravil kupce, který k tvému vzteku neměl žádný majetek, ale měl u sebe nějaké dopisy, které by svým obsahem sedly skoro na každého.

Když by ses pořádně naučil pár jmen, asi by nebyl problém se u brány vydávat za toho kupce.

Druhá možnost je slézt skálu na Letenfieldu, přeplavat řeku do Newstadtu a doufat, že v tom šeru a mrholení si tě nikdo nevšimne, jak vylézáš.

Co uděláš?

[Dalibor]

...U Kamene...
"Pane Karle, pane Miroslave, zcela chápu váš postoj. Rozumím vám. Ale musíte pochopit ten můj. Tady pacient je tady pod mou ochranou a věřte mi, mistr Kopfordnung není jediný odborník na tuto problematiku. Sám jsem opustil běžnou klinickou praxi a teď se tady starám spíše o blaho duše, jak vidíte." Přiťuknu si s nimi ještě jednou. "Klasičtějším metodám se věnuje Zlatuše, ale ta je zrovna někde na obchůzkách. Co já jsem se po nich v životě nachodil, pánové, to si ani nedovedete představit. Ale víte co, domluvíme se takto. Necháme zde potenciální pacienta v rukou lékaře, to jest mě, a já se s vámi pak půjdu podívat na kolegu. Přeci jenom, je ode mě nezdvořilé, že jsem ho ještě nepoznal. Asi jsem nějak minul jeho přednášky. Snad si mě u sebe nenechá." Vesele se zasměji.

"Ale nejdříve pacient. Jak se jmenuješ, a co ti vlastně chybí?"
Read a person, Dalibor:2D6+3 → 7(1 +3 + 3)#sharp
What’s your character really feeling?

[MC-AW-Nesmrtelní]

... am Lieben Schloss ...

Česlave, když mu řekneš, že si má sám vybrat zbraň na souboj, nejprve Matějovi přeskočí v očích jiskřička. Už už by něco vyhrknul a pak se zastavil. Uvědomil si, že to byl svého způsobu test a on se k němu může postavit vychytrale, ale musí to být zároveň rytířská vytrvalost. Nesmí skočit na první vábničku, co se nabídne.

"Vaše excelence," začne rozvážně a uctivě, "kdybyste volil zbraň, se kterou byste měl utkat se soupeřem a jistojistě vyhrát, zcela jistě byste volil takovou, kterou Váš soupeř neovládá .... tak dobře jako Vy. Kdybyste - dle práva rytířského - zvolil dnes pistole, nezbylo by mi než Vaši volbu akceptovat."

Pozorně sleduje každý kus tvé tváře, jak reaguješ na jeho okecávačky.

"Tím, že jste přenechal volbu zbraně na mě, jste udělal vpravdě rytířské gesto. Bylo by pro mne snadné zvolit zbraň, kterou nevládnete ... tak dobře jako já .... a porazit vás." Protože chce předejít výbuchu - ať už smíchu nebo rozčilení - na tvé straně, rychle pokračuje vysvětlením, jak to s tou volbou zbraně myslel. "Kdybychom si například dali klání v přednesu Mozarta, Salieriho nebo Bacha, jsem si jist, že byste jej zahrál obstojně, avšak ne lépe, než já. Zároveň si ale uvědomuji, jakou jsem od Vás právě dostal lekci. Volba takovéto zbraně, ve které exceluje pouze jeden, by byla krajně nerytířská a proti smyslu celého souboje, pokud tento má vskutku reprezentovat soud boží o cti."

Na malý moment vydechne a pak konečně přednese svůj návrh.

"Navrhuji tady, abychom o čest i mou i mé ...," chvilku trvá, než to slovo řekne, " ... lásky, svedli souboj se zbraní, která nám oběma není cizí a oba jí přiměřeně vládneme."

Dramatická pauza.

"Nechť našimi zbraněmi jsou koňská těla, a mrtvý v očích druhého nechť je ten, kdo na cestě odsud až k Infalidenhausu a zpět dojede jako druhý."

Dívá se ti do očí, v jeho zraku vidíš, jak se hrdost na ten nápad, jak si zachovat život a tvář, aniž by tě připravil o šanci snadno zvítězit, mísí se strachem, že pravidla souboje o čest ohnul příliš.

Co uděláš?

[Potomek]

Spadnu do vody, i tak to byl celkem náraz, myslím, že si odnesu pěkných pár modřin, můj plán spadnout do vody rovně jako hřebík moc nevyšel. Ale furt lepší než na kamení. Ani tak mi není moc do smíchu. Voda je ledová, srdce se na několik úderů zapomnělo a pak sebou začalo zběsile mlátit do žeber. Odrazím se ode dna a rychle plavu ke břehu, pitomá sukně se mi lepí na nohy, nemůžu ani pořádně kopat. Než doplavu ke břehu, tak mám ruce i nohy zmrzlé natolik, že s nima sotva hýbu. Kůň dopadl kus ode mně, skoro už na břeh. Zkusil se ještě několikrát postavit na nohy, ale vždy vysíleně zase padl, nakonec zůstal ležet už bez hnutí. Netopýři ale dál neúnavně dělají další a další nálety na části jeho těla, které nejsou pod vodou.

"Šššššc!Šššššc! Leťte pryč, za chvíli z něj poteče Vlčí krev, té se nesmíte dotknout!"

Flock alpha: 2d6 = 7
* Udělají co chci


Moc mě neposlouchají, mávám rukama, házím kameny po těch, kteří přiletí na mrtvém těle hodovat. Ale ruce mi začínají tuhnou ze zimy, tak jsem nešikovná, kameny mi padají z rukou a jim to navíc vůbec nevadí, když je trefím. Jen poodlítnou a sednou tam zas. Perou se mezi sebou o kus urvaného masa, pár mi jich vletělo do vlasů několik jich mě (doufám jen omylem) kouslo. Jednoho přímo odtrhnu z koňského břicha, byl tam přicuclý jak klíště. Vymáchám mu čumák ve vodě aby se schladil, on ale furt mává křídly aby se dostal blíž k mršině. Dojde mi trpělivost, zakroutím mu krčkem, křupnutí přiláká pozornost ostatních netopýrů. Výborně. Teatrálně mu uhryznu hlavu, zbytek těla hodím do vody. "Ššššc! žrát se tu už nebude!"

Rozhlížím se kolem, kde tak můžu být?

[MC-AW-Nesmrtelní]

Potomku, na protějším břehu řeky vidíš skrze mrholivé šedo jakousi vísku. Nejsi si úplně jistá, ale myslíš si, že by to mohl být Seltz. O pár desítek metrů dál po proudu na tvém břehu vidíš z rokle vtékat do Vltavy malý potok a u jeho ústí stojí mola.

U tohoto mola pak je zakotvená podivná loď. Je úzká, dlouhá, v prostřed má malou stříšku, zdobenou černě a stříbně, ponuře, jako to mívají pohřební kočáry. Na lodi také stojí čtyři ... no, kdyby nebyli tak strnulí, řekla bys, že lidé. Drží nějaká dlouhá bidla, která mají zapíchnutá do vody. Vypadá to dost Grgurovsky.

Pěšina, co vede od mola roklí kolem potoka by mohla klidně vést do Bohnitz na hřbitov.

Co uděláš dál?

[MC-AW-Nesmrtelní]

... U Kamene ...

"Mě, nechybí nic. Teda chybí haus - domov. Tady mám domov, zaplatím a už nechybí," říká ten muž a nožem, kterým si předtím mířil na břicho si uřízne kus své podivné róby. "Tumáš bankocetli," podívá se na tebe a usměje se. Chybí mu asi šest zubů, vypadají vyraženě. "Jinak já jsem Gustav numa einundsechcik jménem."

Cítíš z něj strach, strašlivý strach.

"Vidíš, felčare? Je to blázen. Dává ti kus šmucik plátna, jako za časů našich grosgrosgrosfotrů a myslí si, že to je bankocetle. Tak už nás nezdržuj," ozývá se hned Karl.

Dalibore, co uděláš? Určitě si ještě můžeš chvíli povídat, ale moment, kdy přijde nepříjemné rozhodnutí, se blíží.