Yorkovo filosofické okénko

[Pieta]

Zvládat emoce v rámci profese - to pochopitelně beru.
Ale jinak pokud vím psychologové říkají, že projevit /někdy/ emoce naplno je pro duševní zdraví a rovnováhu přínosnější než je za každou cenu potlačovat. Samozřejmě tím nemyslí jakékoli agresivní projevy vůči jiným lidem. Jde jim hlavně o pláč a smích. Tvrdí například, že naše civilizace mužům dost ubližuje, když mužský pláč považuje za něco víceméně nepatřičného.

Rozhodně je máloco tak úlevného jako dobře si pobrečet.

V západní společnosti se to dost často bere, že emoce jsou projevem slabosti a správný chlap to nedělá. Snad teda s výjimkou emocí, které jsou dost macho, jako naštvanost a vztek, a i to kdoví jestli. Což je podle mě škoda, protože to člověka v chování dost svazuje a zabraňuje mu to se projevovat.

Tohle je třeba fajn u jižních a jihovýchodních národů, že mají ty hranice někde trochu jinde a projevujou se o dost živějš.

[York]

Tohle je třeba fajn u jižních a jihovýchodních národů, že mají ty hranice někde trochu jinde a projevujou se o dost živějš.

Živější projev až takový problém není, minimálně mezi přáteli si ho můžeš dopřát kolik chceš.

Problém je, když třeba jednáš se zaměstnavatelem o tom, za jakých podmínek tě vyhodí. To je už samo o sobě nevyrovnaná startovní pozice, pro něj to nijak zvlášť emočně vypjaté není, pro tebe hodně. Tak jako tak jsou v takové situaci silné emoce dost problém a na společenských zvyklostech to imho závisí jen málo, jestli vůbec.

[Wild West]

Pro mne je problém kolosální sdělování méně podstatných až banálních emocí.

Jsem naštvaná, smutná, veselá, tohle se mi líbí, tohle nelíbí, jsem nadšená!!
To vše při běžné návštěvě obchodu s oblečením, v rozmezí asi půlhodiny, vše přeneseno důmyslnými elektronickými pojítky do všech světových stran.
Nejen to. Pokud je aktérka této epizody známá hvězda, o věci se natočí rozhovor v televizi ("jak jste se cítila??"), seriál (Sex ve městě), média z podobných kravin tvoří kilometry materiálu a celé davy tráví život tím, že vstřebávají tyto banální pocity někoho úplně cizího, pročež jim na ty vlastní nějak nezbude čas.

Chci vědět, jak se cítí můj přítel, který se stal pánem světa a nebo naopak mu něco sežralo kočku.
Pocity zdrcující většiny cizích lidí mne vůbec nezajímají a musím je neustále přeskakovat, abych se dostal k něčemu, co má nějakou cenu.
Možná to nějak souvisí s mým odporem ke smajlíkům.

[Sosacek]

Moc se mi nedari najit souvislost smajliku s tim, ze ti nezalezi na lidech a jejich pocitech.

[Pieta]

Pro mne je problém kolosální sdělování méně podstatných až banálních emocí.

Jsem naštvaná, smutná, veselá, tohle se mi líbí, tohle nelíbí, jsem nadšená!!
To vše při běžné návštěvě obchodu s oblečením, v rozmezí asi půlhodiny, vše přeneseno důmyslnými elektronickými pojítky do všech světových stran.
Nejen to. Pokud je aktérka této epizody známá hvězda, o věci se natočí rozhovor v televizi ("jak jste se cítila??"), seriál (Sex ve městě), média z podobných kravin tvoří kilometry materiálu a celé davy tráví život tím, že vstřebávají tyto banální pocity někoho úplně cizího, pročež jim na ty vlastní nějak nezbude čas.

Tvé problémy nesdílím. Domnívám se, že nesledovat televizi, nečíst bulvární noviny a vyhýbat se bulváru na netu tenhle proud celkem spolehlivě odstíní.

[Wild West]

Sosáček:

Smajlík signalizuje pouze banální a nepodstatné pocity.
Nebo si moc nevzpomínám na příklady, že by tomu bylo někdy jinak.

[York]

Tak ono to přece jen nebude tak marné téma...

Pro mne je problém kolosální sdělování méně podstatných až banálních emocí.

Podstatné emoce. Krásný to oxymóron.

Jestli je něco podstatné nebo ne je rozumové hodnocení. Chce to nějaká kritéria a tak. Emoce moc rozumové nejsou.
Můžeme se bavit o tom, jaké má projevování emocí význam, jak silně různé emoce vnímáme a tak, ale když dojde na emoce samotné, tak alespoň u mě jde veškerá logika do háje. Logika může vyhrát a emoci potlačit, ale to z emoce nedělá nic smysluplnějšího.

Projevit svůj smutek na pohřbu někoho oficiálně blízkého je nejspíš rozumově ok (alespoň v intencích naší společnosti). Tvářit se, jako že mě to strašně dojalo, přestože mě to nechává chladným, je sice pokrytectví, ale sociálně žádoucí.

Pustit se do čtení knihy s tím, že si zase pěkně zabrečím, to je zajímavý jev. Ne každému to takhle funguje a asi se to nedá dělat moc často, ale jde to. Je taková emoce podstatná?

Jít na koncert za 2000,- KČ. To musí být sakra podstatné emoce, když je to tak drahé (teda pokud je to pro vás drahé). Nebo ne?

Jsem naštvaná, smutná, veselá, tohle se mi líbí, tohle nelíbí, jsem nadšená!!

Jsou lidé, se kterými se dobře tráví čas. Mohou být zábavní, pozorní a ohleduplní, zajímaví. Emoční otevřenost takhle může fungovat taky, řekl bych.

Má smysl chovat se tak, aby z toho měli okolní lidé dobrý pocit? Podle mě ano. Samozřejmě to ale nefunguje na každého stejně, co je pro jednoho zábavné může být pro jiného trapné. Co jednomu příjemně plní čas, jiného otravuje.

To vše při běžné návštěvě obchodu s oblečením, v rozmezí asi půlhodiny, vše přeneseno důmyslnými elektronickými pojítky do všech světových stran.

Člověk je tvor společenský, a to obousměrně: Potřebuje přijímat signály od jiných lidí, ale taky jim je posílat. Někdo to dělá přes mobil a facebook. Jiní zas píší na RPG fórum komentáře k tématům, která jim přijdou zajímavá.

Nejen to. Pokud je aktérka této epizody známá hvězda, o věci se natočí rozhovor v televizi ("jak jste se cítila??"), seriál (Sex ve městě), média z podobných kravin tvoří kilometry materiálu a celé davy tráví život tím, že vstřebávají tyto banální pocity někoho úplně cizího, pročež jim na ty vlastní nějak nezbude čas.

S tím vstřebáváním pocitů si nejsem tak jistý. Je možné někoho pobavit, aniž by u toho "bavič" pociťoval radost a veselí. Dobří herci to dokáží a není pak dost dobře možné tyhle dva případy rozlišit. To by mě skoro vedlo k závěru, že to není emoce baviče, ale moje emoce. Bavič mi jen pomohl tu emoci vyvolat.

Pocity zdrcující většiny cizích lidí mne vůbec nezajímají a musím je neustále přeskakovat, abych se dostal k něčemu, co má nějakou cenu.
Možná to nějak souvisí s mým odporem ke smajlíkům.

Určitě to souvisí

[komi]

Pro mne je problém kolosální sdělování méně podstatných až banálních emocí.

Takže jinými slovy: "Nudí mě a otravuje sdělovaní méně podstatných až banálních emocí." Sakra, právě jsem ostatním sdělil, že to ve mě probouzí nějaké méně podstatné a banální emoce!

[Sosacek]

Smajlík signalizuje pouze banální a nepodstatné pocity.
Nebo si moc nevzpomínám na příklady, že by tomu bylo někdy jinak.

Smajlik signalizuje jak moc nekdo neco mysli vazne. Je to online ekvivalent k tonu hlasu a vyrazu obliceje.

I kdyz to je samozrejme k nicemu, pokud te treba vubec nezajima jak kdo co mysli,.

[York]

Smajlik signalizuje jak moc nekdo neco mysli vazne. Je to online ekvivalent k tonu hlasu a vyrazu obliceje.

Já je často píšu skutečně emotivně. Tj myslím to vážně, ale mám u toho třeba z nějakých důvodů radost nebo mě pobavila nějaká souvislost.

[Vallun]

N o, tak třeba já smajlíka používám rád, protože to vnímám jako možnost povzbudit ostatní:) Ale samozřejmě zabarvení sdělení je taky důležitá složka:)

[Wild West]

Komi:

Přesně. Věděl jsem, že se do toho nemám pouštět a že to bude ostatní otravovat.
Díky za demonstraci.

[York]

Věděl jsem, že to bude ostatní otravovat.

Kdyby mě to nezajímalo a otravovalo, nenapsal bych o tom tu hromadu textu o pár postů výše.

[komi]

Přesně. Věděl jsem, že se do toho nemám pouštět a že to bude ostatní otravovat.
Díky za demonstraci.

Tím jsem demonstrovala jen to, že ráda rýpu. Jinak s tebou v podstatě souhlasím. Až na to o smajlících, mít odpor ke smajlíkům mi přijde jako mít odpor k tomu, že lidé při mluvení používají mimické svaly (jinak než pouze k tvorbě hlásek).

[Wild West]

Komi:

v psaní se mimické svaly neuplatňují.
Psaní coby dovednost používá čistě formalizované znaky. To, že se oddělil jejich význam od obrázků, je jistý vývojový kulturní stupeň (to asi na Eleshara). Případná emoce mluvčího bývá dovedně zakomponována přímo do psaného sdělení (to je také jednou z těch uměleckých škol, viz jinde).

Vkládat do textu obrázky samozřejmě lze a dělá se to odedávna, ale je to úplně odlišná technika vyjadřování, která má rovněž svoje přísná formální pravidla (comics, zejména).
Rozhodně se tak nesmí dít na úkor kvality psaného vyjadřování.

Mnoho případů užití smajlíku, co jsem kdy potkal, mělo jisté rysy infantility nebo negramotnosti.
Vtipy to dost spolehlivě likviduje (asi jako nahraný smích; - bacha, to je vtip, kdybyste to nepochopili).
V jiných případech smajlík zakrývá otevřené hulvátství (napíše se sprosťárna, přilepí se smajlík a tím je to jako vtipné a vpořádku).
Nejlepší, co se o tom dalo říci, bylo to, že je to neškodné. To je asi drtivá většina smajlíků, které potkávám.
Nejeví se mi to dostatečný důvod k jejich užívání.